2 Az 9/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou v právní věci žalobce T. S., nar. X státní příslušnost Šrílanská demokratická socialistická republika t.č. pobytem X zastoupený Mgr. Bc. Danielem Jandou, advokátem, sídlem Vlastina 602/23, 323 00 Plzeň proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2026, č. j. OAM-626/LE-LE05-LE05- 2026, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2026, č. j. OAM-626/LE-LE05- LE05-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná.

II. Podstatný obsah žaloby

2. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného ohledně nevěrohodnosti jeho azylového příběhu. Žalovaný nevěrohodnost dovozoval ze vzájemného rozporu žalobcových tvrzení v rámci jednotlivých procesních úkonů. Dle žalobce se ale jednalo ze strany žalovaného o dezinterpretaci těchto tvrzení a přehnané lpění na detailech. Žalobce měl za to, že jeho tvrzení v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebyla rozporná s tím, co uvedl do protokolu o podání vysvětlení podle § 167 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, sepsaného Policií České republiky, Ředitelstvím služby cizinecké policie, ICP Praha Ruzyně, ze dne 19. 5. 2026 (dále jen „protokol ze dne 19. 5. 2026“). Žalobce konkretizoval, že není v rozporu, aby vedle sebe jako důvody pro udělení mezinárodní ochrany obstála jak represivní jednání šrílanské policie vůči jeho osobě, tak vůči X, jelikož žádost o udělení mezinárodní ochrany je motivována souhrou více na sebe navazujících okolností, nikoli jedním konkrétním důvodem. Žalobce hodnocení žalovaného vnímal jako účelové zjednodušování azylového příběhu směřující k nepovolení vstupu.

3. Žalobce k namítaným rozporům dále uvedl, že bez odborného vyšetření nelze relevantně hodnotit jeho psychický stav. Skutečnost, že psychické obtíže zpočátku neuvedl, vysvětlil snahou nepůsobit jako problémový či nestabilní jedinec. Za rozporná nepovažoval ani svá tvrzení o kontaktu s X a jeho aktivitách, která se podle něj pouze lišila mírou detailu. Dále akcentoval, že ani odlišnosti v popisu násilí nebo tvrzeních o napojení X na „Tygry osvobození tamilského Ílamu“ (dále jen „LTTE“) nebyly významné. Rozšíření těchto tvrzení v rámci poskytnutí údajů k azylové žádosti považoval za přirozený důsledek podrobnější povahy tohoto úkonu oproti výpovědi zachycené v protokolu ze dne 19. 5. 2026, nikoli za projev nevěrohodnosti.

4. Žalobce měl rovněž za to, že žalovaný předjímal účelovost žádosti o mezinárodní ochranu žalobce, aniž by měl pro takový závěr oporu ve správním spisu. To žalobce vnímal jako rozpor se základními zásadami jednání správních orgánů. To, že jeho žádost o mezinárodní ochranu nebyla podána účelově a že azylový příběh nebyl smyšlený podložil žalobce tím, že v rámci úkonů řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl i tvrzení, která svědčí v jeho neprospěch.

5. Žalobce tvrdil, že nelogická nebyla ani tvrzení o policejních nátlakových metodách, probíhajících s účelem donutit žalobcovu rodinu, aby upustila od svých politických aktivit. Tvrdil, že represe ze strany policie je motivována právě politickým aktivismem a tamilskou příslušností žalobcova X. Na tomto základě žalobce konstatoval naplnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Samotnou existencí právních nástrojů pro ochranu před policejním útlakem na Šrí Lance dle žalobce nelze argumentovat. To z důvodu existence právní úpravy umožňující policejní svévoli. Stejně tak poukazoval na rodinnou nemajetnost a absenci prostředků na právní při se šrílanským státem. Rovněž tím, že stát toleruje vzpomínkové akce na tamilské oběti války s LTTE dle žalobce nešlo argumentovat, jelikož se jedná povahou o akce odlišné od politických aktivit jeho X.

6. Žalobce dále namítal, že se žalovaný při zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu opomenul vypořádat s fotografiemi a videem předloženými dne 8. 6. 2026 prostřednictvím právního zástupce, aniž by uvedl důvod jejich nezohlednění. Zdůraznil, že došlo k opomenutí těchto důkazů bez dalšího, jelikož žalovaný pouze uvedl, že doložené podklady nic nemění na jeho závěrech. Žalobce přitom uvedl, že tyto důkazy plně korelují s jeho azylovým příběhem, což zpochybňuje závěry o jeho nevěrohodnosti. Neumožnění vstupu žalobci na území České republiky (dále jen „ČR“) ze strany žalovaného po předložení uvedených důkazů žalobce vnímá jako porušení § 73 odst. 9 zákona o azylu a § 74 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

7. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný shrnul obsah žaloby a popřel její oprávněnost. Znovu akcentoval závěry o nevěrohodnosti žalobce. Nesrovnalosti ve výpovědích jsou žalobcem absurdně prezentovány jako přehnané lpění na detailech, ačkoli se jedná o zcela rozdílné popisy událostí. Uvedl, že v doložených podkladech nenalezl nic, co by závěr o nevěrohodnosti vyvracelo a poukázal na to, že žalobce v žalobě jednou zmiňuje, že se žalovaný s důkazy nevypořádal vůbec a později v textu žaloby uvedl, že se s nimi vypořádal stroze. Nejednotnost tvrzení tedy žalovaný shledal i v žalobním textu. Ve zbytku se odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

9. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Obsah správního spisu

10. Žalobce dne X přicestoval na mezinárodní letiště Praha-Ruzyně, X, kde předložil svůj platný cestovní pas, č. X, vydaný Šrílanskou demokratickou socialistickou republikou. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce nedisponoval platným vízem ani povolením k pobytu. Žalobce měl v cestovním pasu X, vydaný X. Z lustrace však vyplynulo, že se jedná o bianco odcizený a neoprávněně vyplněný štítek.

11. Jelikož žalobce přicestoval s platným cestovním dokladem, ale nikoli s platným vízem nebo povolením k pobytu, byl mu správním orgánem dne X odepřen vstup na území ČR. Dne 19. 5. 2026 žalobce požádal v ČR o udělení mezinárodní ochrany. Téhož dne byl žalobce předán do Příjímacího střediska na mezinárodním letišti Praha-Ruzyně.

12. Dne 19. 5. 2026 podal žalobce před policejním orgánem vysvětlení, ve kterém uvedl, že Žalobce je státním příslušníkem Šrílanské demokratické socialistické republiky, že ze Šrí Lanky odcestoval přibližně před X, neboť mu v zemi původu hrozilo nebezpečí. Cestoval přes X, kde po několika dnech získal od neznámého cizince evropské vízum, následně si koupil letenky do ČR s přestupem v X. Do ČR přicestoval s úmyslem studovat, aniž by měl předem studium či zaměstnání zajištěno. Před odjezdem žil v X s X, přičemž mu poskytovala prostředky na živobytí X. Uvedl, že mu nebylo uděleno oprávnění k pobytu v žádném členském státě Evropské unie, o mezinárodní ochranu v jiném členském státě nežádal a nemá žádné vazby k ČR ani k občanům Evropské unie. Neovládá český jazyk, hovoří tamilsky a částečně anglicky. Dále uvedl, že se nechce vrátit na Šrí Lanku, protože se obává o svůj život. Tvrdil, že mu hrozí vězení z důvodu, že X byl členem organizace LTTE, následně zmizel a jeho osud mu není znám. Současně uvedl, že X byl odveden k výslechu a od té doby o něm nemá žádné zprávy.

13. Dne 22. 5. 2026 žalobce poskytl údaje k žádosti o mezinárodní ochranu. Uvedl, že je X národnosti, vyznává X, nemá politické přesvědčení, je X a X. Dále sdělil, že se nachází v Evropě poprvé a chce zůstat v jakékoli zemi, kde bude v bezpečí. Uvedl, že trpí psychickými obtížemi spočívajícími v X, které považuje za následek pobytu ve vězení. Tyto problémy podle svých slov pociťuje přibližně X. Současně uvedl, že se nedopustil žádné trestné činnosti, nebyl trestně stíhán ani odsouzen. Pouze byl na 24 hodin zadržen policií v souvislosti s pátráním po X, o jehož pobytu neměl žádné informace, o zadržení mu mělo být vydáno potvrzení. Jako důvody žádosti o mezinárodní ochranu označil obavu o život, pronásledování a hrozící nebezpečí ze strany policie v zemi původu. Uvedl, že během 24 hodin trvajícího zadržení byl vystaven fyzickému násilí a že mu bylo vyhrožováno svévolným uvězněním, které podle jeho tvrzení není na Šrí Lance neobvyklé.

14. Dne 22. 5. 2026 žalobce žalovanému předložil osm příloh. Ve správním spise jsou založeny jejich překlady, s výjimkou jednoho dokumentu, který je vyhotoven v anglickém jazyce. První přílohou je stvrzenka o zaplacení X žalobcovým X Vrchnímu soudu v Jaffně dne X. Druhou přílohu tvoří novinový článek ze dne X týkající se vzpomínkové akce na tamilské civilní a vojenské oběti občanské války. Další přílohou je fotografie tří mužů za zamřížovanými dveřmi, na níž má být zachycen žalobce. Následují dvě fotografie zachycující žalobce při sběru podpisů za zrušení zákona o prevenci terorismu, který probíhal v období X. Další přílohou je fotokopie obálky adresované X předsedou hnutí „X“ spolu s letákem vztahujícím se k předávání cen za ekologii a mír, které se konalo dne X. Předložena byla rovněž fotokopie zprávy policejní stanice kriminální vyšetřovací služby v X adresovaná policejní stanici v X, podle níž je X vyšetřován v souvislosti se svými sociálními a politickými aktivitami. Vzhledem k tomu, že se nedostavil na policejní stanici, byli žalobce a X, jako osoby žijící s ním ve společné domácnosti, vyzváni k poskytnutí součinnosti, jinak jim měly hrozit důsledky vyplývající z rozhodnutí soudu. Poslední přílohou je fotokopie zprávy Magistrátního soudu v X ze dne X adresované veliteli místní policejní stanice, podle níž se měl X pravidelně dostavovat k podpisu.

15. Dne 25. 5. 2026 vydal žalovaný rozhodnutí, č. j. OAM-626/LE-LE05-LE05-NV-2026, o nepovolení vstupu žalobce na území ČR podle § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu, neboť dospěl k závěru, že by žalobce mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Tento závěr opřel o skutečnost, že se žalobce pokusil vstoupit na území ČR, aniž byl k takovému vstupu oprávněn, když nedisponoval platným dokladem opravňujícím ke vstupu a přicestoval s odcizeným a neoprávněně vyplněným vízem. Podle žalovaného se tím dopustil závažného porušení veřejného pořádku, z čehož dovodil i přetrvávající nebezpečí pro veřejný pořádek do budoucna. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až poté, co mu byl po neúspěšném pokusu o vstup na území ČR vstup odepřen. Z toho dovodil, že žádost měla sloužit k obejití zákazu vstupu. Současně zpochybnil věrohodnost žalobcových tvrzení s odkazem na rozpory v jeho výpovědích učiněných v průběhu jednotlivých správních úkonů.

16. Dne 29. 5. 2026 proběhl s žalobcem pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany za účasti tlumočníka tamilského jazyka, přičemž žalobce uvedl, že tlumočení bez obtíží rozumí a nemá proti němu žádné výhrady. Jako hlavní důvod odchodu ze Šrí Lanky označil problémy se šrílanskou policií související s politickými aktivitami X, který se podle něj angažoval za zrušení protiteroristického zákona. Uvedl, že ačkoli se sám politicky neangažoval, policie jej opakovaně navštěvovala v místě bydliště, vyhrožovala mu a požadovala informace o pobytu X. V této souvislosti měl být společně s X předveden na policejní stanici a následně na 24 hodin zadržen. K osobě X uvedl, že členem LTTE nebyl, pracoval pro tuto organizaci a s tím v souvislosti v roce X zmizel. Po následném dotázání na X uvedl, že se policie doptává při domovních prohlídkách také na něj. Žalobce dále uvedl, že mu při těchto prohlídkách policisté vyhrožovali uvězněním na základě vykonstruovaného obvinění z držení drog, bili ho a žádali informace o X pobytu. V jiné části výpovědi uvedl, že mu bylo bitím pouze vyhrožováno, ale nebili ho. Poté uvedl, že údery policisté naznačovali, lehce se ho dotýkali a strčili ho. Lehce ho bili, nikoli surově. Žalobce dále uvedl, že studoval až do doby, kdy se o něj začala zajímat policie. Později však vypověděl, že i po zadržení z větší části pokračoval ve studiu, pobýval doma a pomáhal příbuznému, u něhož se učil fotografovat. Zároveň tvrdil, že kvůli problémům způsobeným X nemohl do školy docházet. Ke svému psychickému stavu uvedl, že přibližně X až X měsíce před odjezdem začal trpět strachem, nespavostí a obavami z falešného obvinění a zatčení. Tyto obtíže spojoval se svým zadržením a jednáním policie. Současně uvedl, že již po týdnu pobytu v ČR obtíže výrazně ustoupily, lépe spí a jeho zdravotní stav se zlepšil, cítí se dobře, ale bojí se zhoršení jeho stavu v případu návratu do země původu. Přestože prvně potíže neuvedl z důvodu obav z poslání zpět do země původu, akcentoval dokonce, že velkými obtížemi trpěl již od dětství, to má dle žalobce původ v absenci X. Kvůli obtížím v čase před odjezdem ze země zůstával doma. K okolnostem zadržení uvedl, že k němu došlo přibližně v březnu 2026, přesné datum si však nepamatuje. Přestože tvrdil, že o zadržení existuje potvrzení, žádný doklad nepředložil. Na podporu svých tvrzení předložil fotografii, kterou měla pořídit návštěva spoluvězně. Současně připustil, že dokument, který již dříve předložil, se netýkal jeho zadržení, nýbrž zadržení X v roce X, přičemž tento případ měl být ukončen až v X uložením pokuty a čtrnáctidenním pobytem ve vazební věznici. Žalobce pak již zadržen nebyl. Ve vztahu ke své vlastní politické činnosti uvedl, že se angažoval pouze jednou, když dne X zastoupil X při sběru podpisů za zrušení protiteroristického zákona. Tři dny poté měla policie přijít do jeho bydliště a vytknout mu účast na této aktivitě. Současně tvrdil, že policie občas navštěvovala jeho bydliště již od roku 2021 v souvislosti s politickými aktivitami X, a to opakovaně. V další části uvedl, že policie bydliště navštěvovala v intervalu dvou až tří dnů. K osobě X žalobce na jedné straně tvrdil, že neví, kde se X zdržuje od jeho problémů s policií, není s ním v kontaktu a neví, zda nebyl zadržen. Na druhé straně uvedl, že jeho X s X telefonicky komunikuje, pouze nezná, kde se nachází a že také on je s X v občasném kontaktu. Později ale uvedl, že s ním není v kontaktu ani X a rovněž o něm nic neví, přestože vypověděl také, že X nepracuje a živí ho X z prostředků ze zemědělství. V rozporu s předchozími tvrzeními žalobce uvedl také to, že od X ví, že X odvedli k výslechu, ale dál už nic. Současně vypověděl, že X naposledy viděl sedm až deset dnů před odjezdem do ČR, tedy na přelomu X a X, později však uvedl, že jej naposledy viděl již v X. Žalobce dále uvedl, že dne X obdržel společně s X předvolání k policii, na které se nedostavil a následně ze země odcestoval. Tvrdil, že policie zpravidla nejprve osoby předvolává a k zatčení přistupuje až tehdy, pokud se předvolaná osoba nedostaví. Jeho X se podle něj k výslechu dostavila, byla dotazována na oba X a policie jí vyhrožovala. Žalobce současně uvedl, že neví, zda je proti němu vydán zatýkací příkaz, ani jaké důsledky může mít jeho nedostavení se na předvolání, možnosti právní obrany nezná. Není z ničeho oficiálně obviněn. Za podstatu svých problémů označil snahu policie zjistit pobyt X a uzavřít s ním související případ, přičemž do vyšetřování byly podle něj zapojovány i osoby žijící s X ve společné domácnosti.

17. Žalovaný následně do správního spisu založil několik zpráv o zemi původu. První z nich je Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR – Šrí Lanka – Postoje současné vlády k nacionalistickým Budhistickým skupinám, Možnosti ochrany ze strany státu, Postoj současné vlády k protestujícím v roce 2022, ze dne 20. 8. 2025. Další zprávou je Informace Freedom House – Šrí Lanka – Svoboda ve světě 2025, ze dne 19. 6. 2025. Poslední založenou zprávou o zemi původu je Zpráva řady SWP-Aktuell, autor: Christian Wagner – Šrí Lanka – Nový politický začátek na Srí Lance, ze dne 2. 1. 2025.

18. Dne 8. 6. 2026 žalobce prostřednictvím svého právního zástupce doplnil podklady k řízení o fotografii, na níž je dle jeho tvrzení zachycen X na vzpomínkové akci tamilských obětí občanské války, a videozáznam zachycující policejní pátrání po žalobci v místě jeho bydliště. Dne 9. 6. 2026 žalovaný provedl důkaz videozáznamem zaslaným zmocněncem žalobce. Z úředního záznamu založeného ve správním spise vyplývá, že se jednalo o video o délce přibližně 1 minuty a 30 sekund bez zvukového doprovodu, na němž jsou zachyceny osoby v uniformách, patrně příslušníci policie, komunikující s blíže neidentifikovatelnými osobami. Ze záznamu však nebylo možné určit místo, čas ani okolnosti zachycené události. Současně bylo konstatováno, že formát videozáznamu neumožňoval jeho zkopírování a založení do správního spisu.

19. Dne 10. 6. 2026 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, č. j. OAM-626/LE-LE05-LE05-2026, kterým žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Dospěl přitom k závěru, že žalobcova tvrzení týkající se důvodů odchodu ze země původu jsou celkově nevěrohodná pro absenci vnitřní konzistentnosti a výrazné rozpory ve všech podstatných aspektech žádosti. Žalovaný poukázal především na rozpory mezi tvrzeními žalobce v protokolu o podání vysvětlení před policejním orgánem ze dne 19. 5. 2026 a jeho následnými výpověďmi v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Nalezl rozpory v tvrzeních týkajících se důvodů žalobcových obav o život, popisu zdravotního stavu, vylíčení policejního útlaku a žalobcova zadržení. Žalovaný dále poukázal na rozpory ohledně intenzity policejního zásahu vůči žalobci. Nejednotně popisoval rovněž své poměry a další postup policie po propuštění ze zadržení. Jednou uváděl, že již žádné problémy neměl, zatímco jindy hovořil o pokračujícím útlaku. Za významné považoval žalovaný i rozpory mezi tvrzeními žalobce a předloženými listinami. Další nekonzistentnosti žalovaný shledal ve výpovědích týkajících se žalobcova X, jeho policií vedeného případu, osudu a kontaktu s žalobcem. Stejně tak si dle žalovaného odporují tvrzení žalobce, že X má být od roku X pronásledován policií, kdy na druhé straně uvedl, že je X po celou dobu veřejně činný a politicky aktivní. Po dotázání žalobce rozpory neobjasnil anebo je nevěrohodně vysvětloval svým strachem z navrácení. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že si žalobce navzdory tvrzeným problémům s bezpečnostními složkami bez obtíží obstaral cestovní doklad a vycestoval ze země legálním způsobem bez zásahu státních orgánů. Předložené fotografie a další podklady podle jeho názoru neprokazovaly pronásledování žalobce ani hrozbu vážné újmy. S odkazem na informace o zemi původu současně uvedl, že šrílanský právní řád poskytuje prostředky ochrany proti případnému nezákonnému jednání policie a že lidskoprávní situace v zemi vykazuje v posledních letech zlepšující se trend. Za nepravděpodobné proto označil tvrzení, že by žalobce a jeho rodina po dobu několika let nepodnikli žádné kroky k ochraně svých práv, pokud by skutečně čelili tvrzenému postupu policie. Na základě uvedených skutečností žalovaný uzavřel, že žalobcova výpověď je ve všech podstatných aspektech žádosti o mezinárodní ochranu nevěrohodná. Z tohoto důvodu nepřistoupil k věcnému posouzení. Za věrohodné naopak označil pouze tvrzení žalobce o jeho záměru studovat v ČR, které však samo o sobě není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.

V. Hodnocení věci soudem

20. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích řádně a včas uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „s. ř. s.“]). Při přezkumu vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku. Uvedený postup se opírá o čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který se s ohledem na čl. 79 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“), použije i nadále na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026. V nyní posuzované věci žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 19. 5. 2026 a údaje k této žádosti poskytl dne 22. 5. 2026, tedy přede dnem 12. 6. 2026. Soud tedy podle ust. čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, čl. 79 odst. 3 procedurálního nařízení a přechodných ustanoveních zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon o azylu, věc posuzoval podle právní úpravy účinné do 11. 6. 2026.

21. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., jelikož žalobce i žalovaný s takovým postupem výslovně souhlasili.

22. Podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu „Žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, a zároveň uvádí skutečnosti zjevně nevěrohodné.“ 23. Podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona o azylu „Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 a 14 nebo doplňkové ochrany podle § 14b. Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle odstavce 2, rovněž se neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.“ 24. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) se problematikou věrohodnosti zabýval opakovaně. K celkové nevěrohodnosti v rozsudku ze dne 17. 9. 2020, č. j. 1 Azs 3/2020-70, uvedl: „Z uvedeného vyplývá, že žalovaný by mohl označit za nevěrohodná jednotlivá tvrzení žadatele či by jej mohl označit za celkově nevěrohodného, to však pouze z důvodu jeho nevěrohodnosti v relevantních aspektech jeho žádosti o mezinárodní ochranu (srov. též stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019-77). Celkovou nevěrohodnost žadatele [čl. 4 odst. 5 písm. e) kvalifikační směrnice] proto lze dle citované judikatury dovodit pouze ze souhrnu jednotlivých nevěrohodných tvrzení, která se týkají skutečností podstatných pro posouzení konkrétní žádosti o mezinárodní ochranu, nikoliv skutečností, které mají význam okrajový. Pokud je prokázáno, že žadatel v minulosti uváděl zkreslené či nepravdivé informace, které k jeho azylovému příběhu nemají žádný vztah, nelze z nich vůbec usuzovat na jeho celkovou nevěrohodnost. I po zjištění rozporů či nesrovnalostí v konkrétních částech výpovědi v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu by si však žalovaný měl primárně položit otázku, zda se tyto rozpory nebo nesrovnalosti týkají významných skutečností a vedou k jasnému a přesvědčivému závěru, že výpověď žadatele není vnitřně konzistentní. Pokud tomu tak není, ani dílčí nedostatky ve výpovědi žadatele nemohou hrát při posouzení jeho žádosti významnou roli.“ 25. Lze rovněž odkázat na rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, ve kterém je uvedeno: „Pokud se tedy žadatel o mezinárodní ochranu po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie, jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu, pak je třeba z takové výpovědi vycházet (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008-83, www.nssoud.cz).“ 26. Dále NSS v rozsudku ze dne 19. 2. 2026, č. j. 4 Azs 129/2025-43, uvedl: „Z důkazního standardu „přiměřené pravděpodobnosti“ nemusí správní orgán vycházet tehdy, pokud dospěje k závěru, že žadatel je nevěrohodný ve všech relevantních aspektech své žádosti. V tomto případě může správní orgán bez dalšího posoudit žadatele jako nevěrohodného a nemusí se dále zabývat hodnocením jednotlivých tvrzení a skutečností.“ 27. Žalobce předně brojil proti závěru žalovaného o nevěrohodnosti jeho výpovědi. Namítal, že žalovaný jeho tvrzení dezinterpretoval, nepřiměřeně zdůrazňoval dílčí nesrovnalosti a nesprávně dovodil existenci rozporů mezi jednotlivými výpověďmi.

28. Soud této námitce nepřisvědčil. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný založil svůj závěr o nevěrohodnosti žalobce na řadě rozporů týkajících se podstatných okolností jím tvrzeného azylového příběhu, nikoliv na nepřesnostech či detailech bez významu pro posouzení věci.

29. Především nelze přehlédnout rozporná tvrzení žalobce ohledně samotného důvodu obav z návratu do země původu. V protokolu o podání vysvětlení před policejním orgánem ze dne 19. 5. 2026 žalobce spojoval své obavy především s osobou X, kterého označil za člena organizace LTTE, a s následnými problémy své rodiny. V navazujícím řízení o udělení mezinárodní ochrany však jako hlavní důvod pronásledování označil politické aktivity X, zatímco význam osoby X ustoupil do pozadí. Současně změnil své tvrzení v tom směru, že X nebyl členem LTTE, nýbrž pro tuto organizaci pouze pracoval. Teprve poté, co byl na tyto rozpory upozorněn, začal uvádět, že důvodem pronásledování jsou současně aktivity X i X. Již tato tvrzení se týkají samotného základu žalobcova azylového příběhu a nelze je považovat za nepodstatné či spočívající pouze v nepřesnostech tlumočení či ztrátě detailů v jeho průběhu.

30. Obdobně rozporně žalobce popisoval jednání policie vůči své osobě. Při různých příležitostech uváděl, že byl policií bit, že mu bylo pouze vyhrožováno bitím, následně že byl bit pouze lehce a nikoliv surově, a posléze že vůči němu došlo jen k lehkému fyzickému kontaktu a strkání. V protokolu o podání vysvětlení ze dne 19. 5. 2026 se o údajném násilí nezmínil vůbec. Významné rozpory se objevily rovněž v jeho tvrzeních týkajících se X a kontaktu s ním. Žalobce nejprve uváděl, že policie po X pátrá v souvislosti s případem z roku X, který však podle předložených dokumentů, konkrétně dle stvrzenky o zaplacení X Vrchnímu soudu v X ze dne X, skončil uložením pokuty. Teprve následně tvrdil, že důvodem policejního zájmu jsou další X politické aktivity. Střídavě sděloval, že s X není od března 2026 vůbec v kontaktu a neví, kde se nachází, že jej viděl přibližně týden před odjezdem ze země, že neví, zda nebyl zatčen, případně že jeho X s X komunikuje telefonicky, aniž by znala jeho pobyt. Tato tvrzení se vzájemně obtížně slučují a žalobce jejich rozporuplnost uspokojivě nevysvětlil. Tato nekonzistentnost svědčí o proměnlivosti žalobcových tvrzení v průběhu řízení. Rozpory se navíc týkají skutečností, pro které lze, vzhledem k jejich nekomplikované povaze, důvodně očekávat poskytování v zásadě shodných informací pravdivě vypovídající osobou. Žalobce však v jednotlivých výpovědích uváděl vzájemně rozporná tvrzení, což oslabuje jejich věrohodnost.

31. Rozpory se týkaly také jeho osobních poměrů po údajném zadržení. Na jedné straně tvrdil, že ze strachu z policejního postupu prakticky nevycházel z domu a nemohl pokračovat ve studiu, na straně druhé uváděl, že po zadržení běžně navštěvoval školu a současně se učil fotografovat u svého X. Nejednotná byla také tvrzení o dalším postupu policie po propuštění ze zadržení, kdy jednou uváděl, že již žádné problémy neměl, zatímco jindy hovořil o pokračujícím útlaku vedoucím k psychickému traumatu.

32. Výše uvedená tvrzení vedle sebe nemohou obstát, neboť popisují protikladné situace. Zároveň se jedná o okolnosti s velkým významem pro posouzení, zda žalobci pro případ návratu do země původu hrozí azylově relevantní nežádoucí následek, když v jednom případě by pronásledování či vznik vážné újmy nepřipadalo v úvahu a v tom druhém by vedlo k nutnosti žalobcovu žádost meritorně posoudit. Žalobce tedy nebyl schopen poskytnout věrohodnou výpověď ani v nosných částech jeho azylového příběhu, nikoli pouze jeho detailech.

33. Problematické se jeví rovněž samotné zadržení, když žalobce tvrdil, že disponuje potvrzením o tomto policejním úkonu a že ho doloží, ale neučinil tak. Žalovanému správnímu orgánu předložil pouze dokumenty, které neprokazují zadržení žalobce ani X. Krom toho své zadržení oznámil až v řízení o udělení mezinárodní ochrany, v protokolu o podání vysvětlení ze dne 19. 5. 2026 se o něm vůbec nezmínil. Nejednotná byla rovněž jeho tvrzení týkající se psychického stavu a rozsahu zdravotních obtíží.

34. Soud souhlasí se žalobcem, že azylový příběh může být založen na více souběžných okolnostech. Žalovaný však neodmítl možnost souběžného ohrožení žalobce a X. Důvodem zamítnutí žádosti nebyla samotná existence více tvrzených zdrojů ohrožení, nýbrž skutečnost, že žalobce tyto zdroje v průběhu řízení popisoval nepřesvědčivě, když nebyl schopen poskytnout věrohodný obraz sledu událostí a dalších skutkových okolností. Žalovanému proto nelze vytknout, že na základě nevěrohodného azylového příběhu předestřeného žalobcem vyhodnotil jeho žádost jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Z tohoto důvodu soud této žalobní námitce nepřisvědčil.

35. Soud se shoduje s žalobcem v tom, že bez odborného lékařského či psychologického vyšetření a zdravotnické dokumentace nelze spolehlivě hodnotit jeho psychický stav ani případnou existenci duševního onemocnění. Soud ovšem neshledal vadným postup žalovaného, který vycházel z žalobcova tvrzení po vstupu na území ČR, kdy uvedl, že je zdráv a žádnými zdravotními obtížemi netrpí. Žalobce až v následném řízení o udělení mezinárodní ochrany začal tvrdit, že trpí X, které měly vzniknout v souvislosti s jeho údajným zadržením policií. Současně uváděl, že se jeho psychický stav po příjezdu do ČR v krátké době výrazně zlepšil a obtíže prakticky odezněly. Ani ve vztahu k vlastnímu zdravotnímu stavu žalobce nedokázal setrvat na svém původním tvrzení a při různých příležitostech uváděl jiné skutečnosti. Nadto nepředložil důkazy, které by měly vést k závěru, že nebyl sám schopen vlastní azylový příběh vyložit a se žalovaným během řízení spolupracovat.

36. K tomu přistupuje další rozpor v žalobcových tvrzeních. Na jedné straně uváděl, že jeho psychické obtíže vznikly teprve v souvislosti se zadržením policií přibližně X až X měsíce před odjezdem ze země původu, na straně druhé při pohovoru uvedl, že „velkými potížemi“ trpěl již od útlého dětství v důsledku absence X. Žalobce tak ani ohledně původu a délky trvání svých psychických obtíží nepodal vnitřně konzistentní výpověď. Soud proto neshledává pochybení v tom, že žalovaný i tuto okolnost zahrnul do celkového hodnocení věrohodnosti žalobcova azylového příběhu.

37. Ani námitce žalobce, že se jednalo pouze o rozdílnou míru detailu jednotlivých výpovědí, soud nepřisvědčil. V řadě případů nešlo o pouhé doplnění předchozích údajů, nýbrž o tvrzení obsahově odlišná či vzájemně si odporující. Takové rozpory proto žalovaný důvodně zohlednil při posouzení věrohodnosti žalobce.

38. Žalobce namítal, že žalovaný jeho žádost o mezinárodní ochranu posuzoval jako účelovou s cílem vynutit si vstup na území ČR. Takový závěr však z napadeného rozhodnutí nevyplývá. Závěry o účelovosti žádosti žalovaný formuloval pouze v samostatném řízení vedeném ve věci povolení vstupu na území ČR, ve kterém vydal rozhodnutí ze dne 25. 5. 2026, č. j. OAM-626/LE-LE05-LE05-NV-2026. Z obsahu napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by žalovaný rezignoval na posouzení žalobcových tvrzení pouze s poukazem na okolnosti jeho vstupu na území ČR či že by bez dalšího předjímal účelovost podané žádosti. Naopak podrobně hodnotil jednotlivé výpovědi žalobce a jejich vzájemný soulad, přičemž na základě zjištěných rozporů dospěl k závěru o jejich nevěrohodnosti. Tato námitka tak nemá oporu ve správním spisu.

39. Nad rámec uvedeného soud poznamenává, že okolnosti příjezdu žalobce do ČR mohly objektivně vzbuzovat otázky ohledně motivace podané žádosti. Ze správního spisu plyne, že žalobce cestoval s odcizeným a neoprávněně vyplněným vízovým štítkem a o mezinárodní ochranu požádal až poté, co mu byl vstup na území odepřen. Tyto okolnosti samy o sobě nemohou vést k zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu, lze je ale zohlednit při celkovém hodnocení věrohodnosti žalobcových tvrzení.

40. Žalobce akcentoval, že o pravdivosti jeho výpovědi svědčí skutečnost, že neuvedl některé okolnosti v podobě pro něj údajně výhodnější, než jaká odpovídala skutečnosti. Při posuzování mezinárodní ochrany ale není rozhodné, zda si žadatel mohl vytvořit jiný, potenciálně přesvědčivější příběh, nýbrž zda jsou jím skutečně uváděná tvrzení věrohodná, konzistentní a dostatečně podložená. Úvaha o tom, že žalobce mohl své postavení prezentovat způsobem lépe podporujícím existenci azylově relevantních důvodů, proto sama o sobě nevypovídá nic o pravdivosti jeho skutečných tvrzení, zvlášť když je povinen podat ucelený a pravdivý azylový příběh a nelze tak od něj nic jiného očekávat. Konečně ani tvrzení žalobce, že se podílel na sběru podpisů proti zákonu o prevenci terorismu jako zástupce X, nelze bez dalšího vnímat jako okolnost svědčící v jeho neprospěch. Naopak jde o skutečnost, kterou žalobce předkládal na podporu svého tvrzení o souvislosti mezi jeho osobou a aktivitami kritizovanými státními orgány. Soud se s argumentací žalobce neztotožnil, jelikož z tohoto důvodu nelze přisvědčit, že samotný způsob prezentace těchto okolností zvyšuje věrohodnost jeho azylového příběhu.

41. Soud se dále zabýval námitkou žalobce týkající se hodnocení informací o zemi původu. Ze zpráv založených ve správním spise vyplývá, že ve Šrí Lance jsou nadále zaznamenávány případy porušování lidských práv, svévolného zadržování či zneužívání právních předpisů v oblasti boje proti terorismu. Současně však zprávy poukazují na zlepšování lidskoprávní situace, existenci mechanismů právní ochrany a snahy státních orgánů o řešení dlouhodobých problémů ve vztahu k tamilské menšině. Soud si je vědom, že v zemi panuje komplikovaný stav dodržování lidských práv a právní stát trpí nedostatky. Samotná existence nepříznivé bezpečnostní či lidskoprávní situace v zemi původu však pro udělení mezinárodní ochrany nepostačuje. Pro její přiznání je nezbytné, aby bylo současně prokázáno, že konkrétní žadatel byl pronásledován nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z některého ze zákonných důvodů (srov. rozsudek NSS, č. j. 3 Azs 96/2005- 54, ze dne 26. 4. 2006). Právě v tomto směru však žalobce neunesl své břemeno tvrzení a věrohodnosti, neboť okolnosti a dokumenty, na nichž své obavy z návratu do země původu založil, popisoval v průběhu řízení rozporně a nekonzistentně. Za této situace nelze pouze z obecných informací o poměrech v zemi původu dovodit, že právě žalobce patří mezi osoby zvlášť ohrožené postupem státních orgánů, který by se vymykal přístupu k ostatním státním příslušníkům. Existence případů policejní svévole ve státě původu totiž sama o sobě neprokazuje, že právě žalobce byl takovému jednání vystaven způsobem, který popisoval v průběhu správního řízení. Totéž platí pro žalobcem předložené dokumenty. Ty sice dokládají, že vůči X byly v minulosti činěny určité úkony ze strany státních orgánů a že žalobce s X byli vyzváni k poskytnutí součinnosti, nejsou však způsobilé odstranit rozpory, které žalovaný identifikoval v jednotlivých výpovědích žalobce. Ani předložené listiny tak samy o sobě nepotvrzují pravdivost skutkového děje popisovaného žalobcem.

42. Žalobce sdělil, že jeho rodina neměla reálnou možnost domáhat se ochrany svých práv z důvodu nepříznivé majetkové situace. Ze samotných tvrzení žalobce ale vyplývá, že X dlouhodobě zajišťovala obživu rodiny, financovala jeho studium a současně hradila životní potřeby X. Žalobce navíc uváděl, že prostředky na jeho vycestování do Evropy byly zajištěny právě rodinou. Za této situace nelze bez dalšího dovodit, že by rodina byla natolik majetkově znevýhodněna, že by byla zcela vyloučena možnost využití dostupných prostředků ochrany. Nadto tato otázka nebyla pro rozhodnutí žalovaného určující. Napadené rozhodnutí totiž nestálo na závěru, že žalobce nevyužil dostupných prostředků ochrany, nýbrž na závěru, že nevěrohodně popsal samotné okolnosti, z nichž dovozoval potřebu mezinárodní ochrany. Soud tak tuto námitku neshledal důvodnou.

43. Žalobce dále argumentoval charakterem politických aktivit X. Soud nezpochybňuje, že sběr podpisů za zrušení zákona o prevenci terorismu může představovat aktivitu odlišné povahy než účast na vzpomínkových akcích připomínajících oběti občanské války. Tato otázka však nebyla pro rozhodnutí žalovaného určující. Napadené rozhodnutí totiž nebylo založeno na závěru, že činnost žalobcova X nebyla způsobilá vyvolat zájem státních orgánů, nýbrž na závěru, že žalobce nevěrohodně popsal okolnosti, za nichž měl být v souvislosti s aktivitami X sám vystaven policejnímu postupu. Ani tuto námitku soud neshledal důvodnou.

44. Uvedené skutečnosti tedy nejsou pro posouzení věci rozhodující. Podstatné je, že žalobce ani v této části řízení nepředložil konzistentní a věrohodný popis aktivit X ani souvislosti mezi těmito aktivitami a údajnými problémy své osoby. Fotografie ani další předložené podklady proto nejsou způsobilé zvrátit závěr žalovaného, že žalobcova tvrzení o důvodech odchodu ze země původu vykazují závažné a opakované rozpory, pro které je bylo možno považovat za nevěrohodná ve smyslu § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.

45. Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce směřující proti způsobu hodnocení jím předložených důkazů. Za situace, kdy žalovaný po podrobném zhodnocení jednotlivých výpovědí dospěl k závěru o jejich závažné nekonzistentnosti a celkové nevěrohodnosti, nebyl povinen provádět podrobné věcné hodnocení každého jednotlivého důkazního prostředku ve vztahu k tvrzenému azylovému příběhu. V případě zjevné nevěrohodnosti tvrzení žadatele totiž nelze po správním orgánu požadovat, aby ve vztahu ke každé dílčí okolnosti aplikoval důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2026, č. j. 4 Azs 129/2025‑43). Žalovaný přitom neponechal předložené důkazy bez povšimnutí. Podrobně se zabýval listinou ukládající žalobcovu X povinnost pravidelně se hlásit na policejní stanici a výzvou adresovanou žalobci a jeho X k poskytnutí součinnosti při vyšetřování činnosti X. Ve vztahu k ostatním předloženým podkladům žalovaný uvedl, že nejsou způsobilé zpochybnit jeho závěr o nevěrohodnosti žalobcových tvrzení. Soud považuje takové odůvodnění za dostačující. Ostatní žalobcem předložené fotografie a další podklady samy o sobě neodstraňují rozpory identifikované ve výpovědích žalobce ani neposkytují ucelený podklad potvrzující jím tvrzený skutkový děj.

46. K namítanému porušení § 73 odst. 9 a § 74 odst. 2 písm. a) zákona o azylu je třeba uvést, že předmětem přezkumu v projednávaném případě je rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, v jehož rámci soud nepřezkoumává existenci důvodů pro (ne)udělení vstupu žalobce na území.

47. Soud se na základě výše uvedených skutečností ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobcova tvrzení vykazují takovou míru rozporů, která odůvodňuje postup podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu pro zjevnou vnitřní nekonzistentnost. Jak přitom vyplývá z judikatury NSS, nevěrohodnost se musí týkat relevantních aspektů žádosti o mezinárodní ochranu, nikoliv skutečností okrajového významu. (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 9. 2020, č. j. 1 Azs 3/2020-70). V projednávané věci se rozpory týkaly právě samotného jádra žalobcova příběhu, zejména důvodů tvrzeného pronásledování, okolností jeho zadržení, jednání policie, kontaktu s X a dopadů těchto událostí na jeho život. Na všechny tyto rozpory soud podrobně poukázal výše. Soud proto sdílí závěr žalovaného, že uvedené rozpory nelze považovat za nepřesnosti v podružných či okrajových detailech a nelze přisvědčit, že by tvrzení žalovaný dezinterpretoval. Současně lze uzavřít, že rozpory byly patrné nejen mezi jednotlivými výpověďmi učiněnými v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, ale též mezi tvrzeními žalobce před policejním orgánem a následnými tvrzeními v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Soud rovněž upozorňuje, že žalobce nebyl schopen předestřít konzistentní a stabilní verzi rozhodných událostí. Svou výpověď naopak při různých příležitostech měnil, což vedlo ke konstatování její nevěrohodnosti. (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008‑70).

VI. Závěr a náklady řízení

48. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

49. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 5. srpna 2026 JUDr. Dana Černá v. r. samosoudkyně