20 A 54/2024

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobkyně: X, narozená dne X zastoupená advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D. sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2024, č. j. OAM-63562-2/ZM-2024, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 15. 10. 2024, č. j. OAM-63562-2/ZM-2024, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, Ph.D., advokáta se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhala zrušení sdělení žalovaného ze dne 15. 10. 2024, č. j. OAM-63562-2/ZM-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tím žalovaný v návaznosti na oznámení doručené dne 29. 9. 2024 sdělil žalobkyni, že podmínky stanovené v § 42g odst. 7 a 8 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) pro její zaměstnání u zaměstnavatele X nejsou splněny. Nepředložila totiž k oznámení doklad prokazující, že její dosavadní pracovněprávní vztah trvá nebo ke kterému dni skončil.

II. Podstatný obsah žaloby

2. Žalobkyně v podané žalobě předně shrnula, že dne 29. 9. 2024 podala oznámení o změně zaměstnavatele, avšak k oznámení nepřiložila doklad o trvání či ukončení předchozího pracovního poměru. Oznámení tak nebylo kompletní.

3. Žalobkyně namítla, že na vadu oznámení nebyla ze strany žalovaného nijak upozorněna a o nutnosti jejího odstranění poučena. Za tímto účelem jí nebyl poskytnut žádný časový prostor, ačkoliv ve zbytku bylo oznámení kompletní. Poukázala na povinnost správního orgánu vyzvat k odstranění vady podaného oznámení a poskytnout přiměřené poučení a nezbytnou součinnost, kterou dovozovala z § 158 odst. 1 ve spojení s § 154 a § 37 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Nesouhlasila s tím, že by zákon o pobytu cizinců vylučoval použití této obecné právní úpravy, když neobsahuje vyčerpávající úpravu řízení o oznámení o změně zaměstnavatele. Tato ustanovení je tak třeba aplikovat i na postup žalovaného v posuzované věci. Zdůraznila, že takový postup odpovídá rovněž Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. prosince 2011 o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě (dále jen „směrnice 2011/98/EU“), základním zásadám činnosti správních orgánů i požadavku na ochranu základních práv jednotlivce. Poukázala i na nutnost eurokonformního výkladu a v této souvislosti na čl. 5 odst. 4 směrnice 2011/98/EU, který byl aplikovatelný i v posuzované věci. Dodala, že také podle něj musí správní orgán vyrozumět žadatele o tom, že dokumenty připojené k jeho žádosti nejsou kompletní, a až poté má možnost žádost zamítnout.

4. Dále žalobkyně vytkla žalovanému, že v napadeném rozhodnutí chybělo poučení o možnosti podat proti němu žalobu, což má za následek jeho nezákonnost. Povinnost žalovaného poučit ji o opravném prostředku dovozovala z čl. 8 směrnice 2011/98/EU s tím, že opravným prostředkem ve smyslu této směrnice je právě správní žaloba. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 9 Azs 118/2022-32.

5. Taktéž žalobkyně namítala, že dopad napadeného rozhodnutí je nepřiměřený, a to jak pro rozpor s obecnou zásadou přiměřenosti, tak z hlediska zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života její rodiny. Poukázala také na intenzitu ohrožení nejlepšího zájmu nezletilého dítěte. Žalovaný se přitom povahou, intenzitou a přiměřeností zásahu do práv a zájmů žalobkyně a jejího nezletilého syna vůbec nezabýval, ačkoliv tak učinit měl. Podotkla, že i přes více než osmiletý pobyt na území České republiky nemá jinou možnost úpravy pobytového statusu než prostřednictvím zaměstnanecké karty. Žalovaný podle ní byl před vydáním napadeného rozhodnutí povinen zabývat se i jeho dopadem na další průběh řízení o její žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty. V tomto směru považovala napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

6. Závěrem podané žaloby tedy žalobkyně navrhla zdejšímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu povinnost zaplatit jí náhradu nákladů řízení.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nejprve shrnul obsah podané žaloby. K námitce týkající se neupozornění na vadu oznámení uvedl, že veškerá poučení jsou uvedena v tiskopisu samotného oznámení. Žalobkyně měla možnost si v rodném jazyce přečíst, jaké doklady je nutné k oznámení o změně zaměstnavatele doložit. Chybějící doklad je přitom uveden hned jako první. Stejně tak tiskopis obsahuje i upozornění, že při nepředložení některých náležitostí bude na oznámení pohlíženo, jako by nebylo učiněno.

8. Dále žalovaný podotkl, že na oznámení změny zaměstnavatele nelze aplikovat ustanovení § 154 ve spojení s § 37 odst. 3 správního řádu. Výslovně přitom v § 42g odst. 7 uvádí, jaké podmínky mají být v případě oznámení změny zaměstnavatele splněny a v § 42g odst. 8 jaké doklady mají být předloženy. Upozornil, že pokud nejsou podmínky splněny nebo doklady předloženy, hledí se na oznámení, jako by nebylo učiněno. Toto ustanovení tedy vylučuje použití obecné úpravy správního řádu a odstraňování vad podání. On sám nemůže vyzývat podatele k odstranění vad podání, které zákon o pobytu cizinců považuje za neučiněné. K tomu odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. 3 A 106/2020-30. K argumentaci směrnicí 2011/98/EU podotkl, že tato směrnice otázku změny zaměstnavatele vůbec neřeší a nepočítá s tím, že by ke změně zaměstnavatele docházelo jinak než vydáním nového jednotného povolení. Rovněž žalovaný upozornil, že žalobkyně dosud nedoložila, zda a případně ke kterému dni došlo k ukončení pracovního poměru u jejího posledního zaměstnavatele. Požadovaný doklad nebyl doložen ani k žalobě a údaj o tom neobsahuje ani samotná žaloba. Zmínil také, že krátce před podáním předmětného oznámení o změně zaměstnavatele podávala žalobkyně opakovaně oznámení o zaměstnání na další pracovní pozici u jiného zaměstnavatele a náležitosti oznámení jí tedy byly známy.

9. V souvislosti s námitkou nedostatečného poučení o možnosti podat žalobu žalovaný odkázal pro stručnost na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2022, č. j. 4 Azs 77/2022-25. Z žalobkyní citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 9 Azs 118/2022-32, naopak podle něj povinnost poučovat o možnosti podat správní žalobu nevyplývá. Nejvyšší správní soud se v něm ani nezabýval otázkou, zda je právě změna zaměstnavatele skutečně změnou jednotného povolení. V tomto ohledu tedy uzavřel, že nebyl povinen poučovat žalobkyni o možnosti podat žalobu. Jeho poučovací povinnost se týká pouze řádných opravných prostředků. Ty však nejsou přípustné, o čemž byla žalobkyně poučena.

10. Ohledně námitky týkající se nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí žalovaný podotkl, že sdělení o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele není rozhodnutím podle § 67 správního řádu. Přiměřenost ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců se však posuzuje pouze v případě, že vydává ve věci rozhodnutí a zákon to výslovně stanoví. Nepřichází tedy v úvahu, aby při vydání sdělení o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele posuzoval přiměřenost dopadu takového sdělení do soukromého a rodinného života cizince.

11. Závěrem svého vyjádření tedy žalovaný navrhl zdejšímu soudu, aby podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Obsah správního spisu

12. Ze správního spisu zjistil zdejší soud následující skutečnosti, které jsou podstatné z hlediska předmětu řízení.

13. Žalovanému bylo dne 3. 10. 2024 doručeno oznámení držitele zaměstnanecké karty o změně zaměstnavatele podané žalobkyní. K tomuto oznámení žalobkyně přiložila pracovní smlouvu s novým zaměstnavatelem ze dne X, prohlášení zaměstnavatele o odborné způsobilosti cizince k výkonu požadovaného zaměstnání ze dne X a průvodní dopis. Ve formuláři oznámení žalobkyně označila pracovní místo v X s tím, že druh práce je X. Součástí formuláře bylo také mimo jiné upozornění, že je k němu povinna předložit doklad o tom, že její dosavadní pracovněprávní vztah trvá, nebo že skončil, a ke kterému dni. Rovněž byla upozorněna, že nepředložení některé náležitosti má za následek, že se na oznámení pohlíží, jako by nebylo učiněno.

14. Žalovaný tedy dne 16. 10. 2024 vydal napadené rozhodnutí (sdělení o nesplnění podmínek), jímž dle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců sdělil žalobkyni, že nejsou splněny podmínky podle § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců pro zaměstnání u zaměstnavatele X. Uvedl v něm, že žalobkyni byla zaměstnanecká karta vydána z důvodu uvedeného v § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Důvodem nesplnění podmínek je to, že žalobkyně k oznámení nepředložila doklad prokazující, že její dosavadní pracovněprávní vztah trvá nebo ke kterému dni tento vztah skončil. Oznámení tedy nesplňuje podmínky uvedené v ustanovení § 42g odst. 8 zákona o pobytu cizinců. V souladu s ustanovením § 42g odst. 9 se tak na oznámení hledí, jako by nebylo učiněno. Zároveň konstatoval, že žalobkyně nemůže začít pracovat u uvedeného zaměstnavatele. Upozornil, že napadené rozhodnutí je vydáno dle části čtvrté správního řádu a nelze se tedy proti němu odvolat. Pokud budou splněny podmínky stanovené v § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců, může žalobkyně podat oznámení znovu. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 16. 10. 2024.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

15. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu dotčeném žalobou, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán podle § 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Rozhodoval bez nařízení jednání, protože postupoval podle ustanovení § 76 odst. 1 s. ř. s. a nařízení jednání nebylo nezbytné. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel zejména z následujících ustanovení právních předpisů.

16. Podle ustanovení § 42g odst. 7 věty první zákona o pobytu cizinců změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele je držitel zaměstnanecké karty vydané podle odstavce 2 povinen oznámit ministerstvu nejméně 30 dnů před takovou změnou.

17. Podle ustanovení § 42g odst. 8 zákona o pobytu cizinců se oznámení podle odstavce 7 podává na k tomu určeném úředním tiskopisu, kde je cizinec povinen uvést jméno, příjmení, datum narození, státní příslušnost, požadovanou změnu, název budoucího zaměstnavatele, telefonní číslo na budoucího zaměstnavatele, informace, zda jsou dosavadní a budoucí zaměstnavatelé účastníky vládou schváleného programu, údaje k nové volné pracovní pozici vedené podle zákona o zaměstnanosti v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty v rozsahu tiskopisu a přesné datum, ke kterému změna nastane. Dále je povinen k oznámení předložit doklad prokazující, že jeho dosavadní pracovněprávní vztah trvá, nebo doklad prokazující, ke kterému dni tento vztah skončil, pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu o smlouvě budoucí, ze které je patrné, že je uzavřena na v oznámení uvedenou pracovní pozici, která je uvedena v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty, a prohlášení budoucího zaměstnavatele, že má cizinec odbornou způsobilost pro výkon požadovaného zaměstnání podle odstavce 2 písm. c). Pracovní smlouva, dohoda o pracovní činnosti nebo smlouva o smlouvě budoucí musí splňovat podmínky uvedené v odstavci 2; to neplatí, jedná-li se o oznámení změny zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele.

18. Podle ustanovení § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců ministerstvo ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení podle odstavců 7 a 8 sdělí cizinci a budoucímu zaměstnavateli, zda byly splněny podmínky požadované pro změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele a zda může být na tomto místě zaměstnáván. Na oznámení, které nesplňuje podmínky uvedené v odstavcích 7 a 8 se hledí, jako by nebylo učiněno. Jestliže v době podle § 63 odst. 1 držitel zaměstnanecké karty doručil ministerstvu více oznámení o změně zaměstnavatele, přihlíží se pouze k poslednímu z nich, na předchozí oznámení se hledí, jako by nebyla učiněna.

19. Podle ustanovení § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se ustanovení částí druhé a třetí správního řádu nevztahují na řízení podle § 9 (s výjimkou řízení podle § 9 odst. 4), § 10, § 19 odst. 1, § 20, 30, 31a, 32, 33, 36, § 38 odst. 1, § 40, 41, § 42g odst. 7 až 11, § 49, 50, 52, 117, § 122 odst. 1 a 2, § 123a, § 135 odst. 3, § 148, 154, § 155 odst. 1, § 180, 180b, 180d, 180e a 180h.

20. Podle ustanovení § 37 odst. 3 správního řádu nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.

21. Podle ustanovení článku 5 odst. 4 směrnice 2011/98/EU v případě, že informace nebo dokumenty připojené k žádosti nejsou podle kritérií stanovených ve vnitrostátním právu úplné, příslušný orgán písemně vyrozumí žadatele o tom, že jsou požadovány dodatečné informace nebo dokumenty, přičemž stanoví přiměřenou lhůtu pro jejich předložení. Lhůta uvedená v odstavci 2 se pozastaví do doby, než příslušný orgán nebo jiné dotčené orgány obdrží požadované dodatečné informace. Pokud dodatečné informace nebo dokumenty nejsou v této lhůtě poskytnuty, může příslušný orgán žádost zamítnout.

22. Podle článku 8 odst. 2 směrnice 2011/98/EU je proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání, změnu nebo obnovení či o odnětí jednotného povolení možné podat opravný prostředek v dotčeném členském státě v souladu s vnitrostátním právem. V písemném oznámení podle odstavce 1 je uveden soud nebo správní orgán, u kterého může dotčená osoba podat opravný prostředek, a lhůta pro toto podání.

23. Žalobkyně v podané žalobě nejprve namítala, že žalovaný nepostupoval v řízení správě, když ji nepoučil o vadách jejího oznámení, neposkytl jí žádnou součinnost ani časový prostor k jejich odstranění a bez dalšího vydal napadené rozhodnutí s tím, že nepředložila doklad prokazující, že její dosavadní pracovněprávní vztah trvá nebo ke kterému dni skončil. Argumentaci žalobkyně v tomto ohledu shledal zdejší soud důvodnou.

24. K tomu je na místě předeslat, že sdělení podle ustanovení § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců je rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 s. ř. s. a může v konečném důsledku závažně zasáhnout do práv držitele zaměstnanecké karty. Předurčuje totiž, zda cizinec může oprávněně pobývat na území a vykonávat zaměstnání na oznámené pozici. To je významné i z hlediska případného zániku platnosti zaměstnanecké karty (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2021, č. j. 8 Azs 56/2021-41). Z těchto závěrů vycházel i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Azs 124/2023-34 (publ. pod č. 4529/2023 Sb. NSS), ve kterém se podrobně zabýval právě otázkou povinnosti žalovaného vyzvat držitele zaměstnanecké karty k odstranění vad oznámení o změně zaměstnavatele podle ustanovení § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Zdejší soud nevidí důvod se od jeho závěrů v tomto řízení odchylovat (srov. rovněž např. body 12 a 13 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2025, č. j. 8 Azs 182/2024-36). Nejvyšší správní soud dospěl k tomu, že „ačkoliv se v řízení o změně zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty postupuje přednostně podle procesních ustanovení obsažených zejména v § 42g odst. 7 až 11 zákona o pobytu cizinců, použijí se na uvedené řízení s ohledem na § 177 odst. 2 ve spojení s § 154 správního řádu obdobně i některá ustanovení části druhé a třetí správního řádu, mezi kterými je výslovně uveden i § 37. Ustanovení § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců totiž upravuje toliko účinky, které nastanou ze zákona, jestliže podmínky pro změnu zaměstnavatele nebudou splněny. Neobsahuje přitom podrobnou procesní úpravu, jak mají správní orgány při posuzování, zda oznámení splňuje či nesplňuje podmínky požadované pro změnu zaměstnavatele, postupovat, která by vylučovala subsidiární použití správního řádu jako celku. I kdyby se však na § 37 správního řádu ustanovení § 154 správního řádu výslovně neodkazovalo, správní orgán by byl i tak povinen postupovat v souladu se zásadou součinnosti, jejímž projevem ostatně právě § 37 odst. 3 správního řádu je.“ 25. Dále Nejvyšší správní soud uzavřel, že „pokud žalovaný rozhoduje o splnění či nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců, je povinen postupovat v souladu se zásadou součinnosti, která se konkrétně projevuje v § 37 odst. 3 správního řádu. Jestliže oznámení o změně zaměstnavatele neobsahuje veškeré náležitosti předpokládané zákonem nebo trpí-li jinými odstranitelnými vadami, je žalovaný povinen oznamovateli pomoci nedostatky odstranit, případně ho vyzvat k jejich odstranění a stanovit mu k tomu přiměřenou lhůtu. Účinky neučinění podání nastanou až po marném uplynutí této lhůty. V opačném případě by došlo k porušení základních zásad činnosti správních orgánů, a tím k popření procesních práv oznamovatele.“ (Srov. také např. bod 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2024, č. j. 4 Azs 114/2023-34, bod 15 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2025, č. j. 2 Azs 40/2024-33, či bod 25 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2025, č. j. 10 Azs 233/2024-43).

26. S ohledem na tyto výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu tedy není správná úvaha žalovaného, že v případě oznámení o změně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců nelze aplikovat obecnou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 37 správního řádu a nemohl vyzývat žalobkyni k odstranění vad oznámení. Jak dovodil Nejvyšší správní soud, neobsahuje ustanovení § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců procesní úpravu, jak mají správní orgány při posuzování, zda oznámení splňuje či nesplňuje podmínky požadované pro změnu zaměstnavatele, postupovat, která by vylučovala subsidiární použití správního řádu. Nelze směšovat posouzení splnění podmínek pro změnu zaměstnavatele se splněním náležitostí oznámení. Hodnocení splnění podmínek pro změnu zaměstnavatele není možné provést, pokud oznámení neobsahuje veškeré náležitosti nebo pokud trpí jinými odstranitelnými vadami. Nelze jej tedy předsunout před povinnost vyplývající z ustanovení § 37 odst. 3 správního řádu (srov. také např. bod 15 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2024, č. j. 7 Azs 19/2024-19, či bod 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2024, č. j. 4 Azs 114/2023-34). Na povinnosti žalovaného vyzvat oznamovatele k odstranění vad oznámení nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně již v minulosti podávala oznámení o změně zaměstnavatele a tiskopis oznámení obsahuje poučení o tom, jaké jsou podmínky pro změnu zaměstnavatele a co je třeba k němu doložit. V případě takto závažného zasahování do právní sféry cizince nelze připustit, aby neměl jakoukoliv možnost napravit případnou chybu či omyl při podání oznámení (srov. kupř. bod 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2024, č. j. 4 Azs 114/2023-34).

27. Obdobný závěr týkající se povinnosti vyzvat oznamovatele k odstranění nedostatků oznámení vyplývá rovněž ze směrnice 2011/98/EU (pozn.: tato směrnice byla nahrazena žalovaným odkazovanou směrnicí 2024/1233/EU až od 22. 5. 2026). Odkázat v tomto ohledu lze na body 26 až 29 již výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Azs 124/2023-34. Institut zaměstnanecké karty představuje transpozici této směrnice a při výkladu vnitrostátní úpravy o změně zaměstnanecké karty tak musí žalovaný postupovat eurokonformně (vykládat a aplikovat vnitrostátní právo v souladu s textem a účelem směrnice). Změna zaměstnavatele přitom představuje změnu jednotného povolení ve smyslu směrnice 2011/98/EU – zaměstnanecké karty, když změnou zaměstnavatele dochází ke změně oprávnění vyplývajících ze zaměstnanecké karty (srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 9 Azs 118/2022-32, či ze dne 14. 11. 2024, č. j. 10 Azs 173/2024-40). Z článku 5 odst. 4 směrnice 2011/98/EU přitom vyplývá správnímu orgánu povinnost vyrozumět žadatele o tom, že jeho žádost neobsahuje všechny předepsané náležitosti a stanovit mu přiměřenou lhůtu k doplnění.

28. S ohledem na vše již výše uvedené tak lze uzavřít, že žalovaný měl povinnost vyzvat žalobkyni k odstranění vad jejího oznámení. Vadu oznámení spočívající v nedoložení dokladu o trvání dosavadního pracovního poměru, případně o datu jeho ukončení, je totiž jistě třeba považovat za odstranitelnou, když ji lze snadno odstranit právě doplněním chybějící listiny (srov. bod 18 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2024, č. j. 7 Azs 19/2024-19). Jelikož tedy žalovaný k odstranění vad oznámení žalobkyni nevyzval, dopustil se podstatného porušení ustanovení o řízení, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Na tom nemůže nic změnit, že žalobkyně nepřiložila požadovaný doklad ani k žalobě a v jejím textu se o jeho existenci nijak nezmínila. Tato skutečnost totiž nemůže mít žádný vliv na pochybení žalovaného, kterého se dopustil v rámci řízení tím, že žalobkyni nevyzval k odstranění vad podání. Zdejší soud v této souvislosti rovněž opakuje, že při svém rozhodování vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

29. Co se pak týče další námitky žalobkyně ohledně nedostatečného poučení o opravných prostředcích, zdejší soud nejprve podotýká, že shora citovaný čl. 8 odst. 2 směrnice 2011/98/EU vyžaduje, aby proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o změnu jednotného povolení (zaměstnanecké karty) bylo možné podat opravný prostředek v souladu s vnitrostátním právem. V písemném oznámení rozhodnutí o zamítnutí žádosti o změnu jednotného povolení je pak nutné uvést soud nebo správní orgán, u kterého může osoba podat opravný prostředek, a lhůtu k jeho podání. Za opravný prostředek ve smyslu tohoto ustanovení v případě sdělení podle ustanovení § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců je třeba považovat správní žalobu, neboť proti takovému sdělení nelze podat odvolání (viz bod 14 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 9 Azs 118/2022-32, či bod 15 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2024, č. j. 2 Azs 78/2024-25).

30. Z těchto závěrů vyšel i Krajský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 19. 4. 2023, č. j. 43 A 108/2022-47 (publ. pod č. 4495/2023 Sb. NSS). V něm mimo jiné také v souvislosti se sdělením podle ustanovení § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců dovodil, že je povinností vnitrostátní orgánu ve sdělení uvést poučení o možnosti podat žalobu ke správnímu soudu a lhůtu pro její podání (viz bod 19 uvedeného usnesení). Dále Krajský soud v Praze uzavřel, že „chybějící poučení o opravném prostředku ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice vedlo k prodloužení třicetidenní žalobní lhůty, a to na lhůtu tříměsíční.“ S těmito závěry se ostatně ztotožnil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2024, č. j. 2 Azs 78/2024-25.

31. V posuzované věci přitom skutečně chybělo v napadeném rozhodnutí poučení o možnosti podat správní žalobu. Žalovaný se omezil toliko na konstatování, že se proti sdělení nelze odvolat a žalobkyně může podat oznámení znovu, pokud budou splněny podmínky uvedené v ustanovení § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců. S ohledem na výše uvedené tedy lze uzavřít, že žalovaný pochybil, když žalobkyni o možnosti podat proti napadenému rozhodnutí správní žalobu nepoučil. Toto pochybení však samo o sobě nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Jeho důsledkem bylo toliko prodloužení lhůty k podání správní žaloby na lhůtu tříměsíční. Žalobkyně přitom i přes absenci řádného poučení podala žalobu v zákonem stanovené lhůtě (a to v rámci běžné třicetidenní lhůty stanovené ustanovením § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Lze proto uzavřít, že tato vada napadeného rozhodnutí není důvodem pro jeho zrušení.

32. Vzhledem k závěru o podstatném procesním pochybení žalovaného a nutnosti nápravy tohoto pochybení přímo žalovaným považoval zdejší soud za předčasné a nadbytečné zabývat se otázkou zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života a zohlednění nejlepšího zájmu nezletilého dítěte. Přesto však nad rámec uvedeného odkazuje na závěry vyjádřené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 18. 9. 2025, č. j. 4 Azs 80/2025-50. V něm se Nejvyšší správní soud vyjádřil právě k otázce posuzování přiměřenosti v případě sdělení podle ustanovení § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců. Právní věta k tomuto rozsudku zní: „Sdělení o (ne)splnění podmínek pro změnu zaměstnanecké karty dle § 42g odst. 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, představuje materiálně úkon s účinky meritorního rozhodnutí ve věci pobytového oprávnění cizince. Proto i při vydání tohoto oznámení je nutné posoudit přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života cizince dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, pokud na možnou nepřiměřenost poukazují zjevné okolnosti případu nebo takovou nepřiměřenost cizinec v řízení tvrdí a prokazuje.“ (Srov. též bod 39 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2025, č. j. 4 Azs 15/2025-44).

VI. Závěr a náklady řízení

33. Z výše uvedených důvodů tak zdejší soud podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil bez jednání napadené rozhodnutí pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Věc zároveň vrátil dle ustanovení § 78 odst. 4 s. ř. s. žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude případně třeba žalobkyni řádně vyzvat k odstranění odstranitelných vad oznámení a stanovit jí k tomu přiměřenou lhůtu.

34. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků rozhodl zdejší soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a má proto právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložila proti žalovanému, jenž ve věci úspěch neměl.

35. Náklady řízení žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve výši 3 000 Kč. Dále se jedná o náklady na odměnu jejího zástupce za dva úkony právní služby ve výši 6 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby ve věci samé po 3 100 Kč) dle ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“) a náhradu hotových výdajů ve výši 600 Kč (za dva úkony právní služby po 300 Kč) dle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud vycházel z tarifní hodnoty podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, neboť podle přechodného ustanovení čl. II. vyhlášky č. 258/2024 Sb. platí, že za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky. Jelikož zástupce žalobkyně vykonává advokacii jako společník advokátní kanceláře, která má právní formu společnosti s ručením omezeným a je plátkyní daně z přidané hodnoty, což zdejšímu soudu doložil na č. l. 5 spisu, zahrnují náklady řízení v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 s. ř. s. též částku 1 428 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů. Celková přiznaná částka tak činí 11 228 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze, dne 14. srpna 2026 JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r. samosoudce