20 Co 419/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Renaty Hertlové a JUDr. Markéty Čermínové ve věci žalobce: právnická osoba, IČ IČO sídlem adresa zainteresované společnosti zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 206 400 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 10. 2025, č.j. 33 C 56/2023-68

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 141 363 Kč spolu s úrokem z prodlení v roční výši 15 % z částky 107 539 Kč od datum do zaplacení a ve výši 11,5 % z částky 33 824 Kč od datum do zaplacení potvrzuje.

II. Dále se ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek mění tak, že se žaloba ohledně úroku z prodlení v rozsahu 3,5 % z částky 33 824 Kč od datum do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 5 140 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta A.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 141 363 Kč s 15 % úrokem z prodlení z částky 107 539 Kč za dobu od datum do zaplacení a z částky 33 824 Kč za dobu od datum do zaplacení, žalobu zamítl co do 26 411 Kč s příslušenstvím a ohledně zákonného úroku z prodlení, jdoucího každý měsíc z částek po 9 504 Kč od datum do datum, dále z částky 33 824 za dobu od datum do datum, a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 80 310 Kč. Žalobce se na žalované domáhal po částečném zpětvzetí žaloby zaplacení 133 056 Kč z titulu dlužné úhrady za bezprávné užívání bytu č. hodnota v budově číslo popisné hodnota na pozemku parcelní číslo hodnota v katastrálním území adresa žalovanou po skončení jejího nájmu ke dni datum v době od listopadu 2021 do prosince 2022 a částek 894 Kč za spotřebované služby v roce 2021 a 33 824 Kč za spotřebované služby v roce 2022. Žalobce se stal nájemcem předmětného bytu poté, co nemovitost převedl do vlastnictví právnická osoba (bytové družstvo). Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že žalobce není k uplatněnému nároku věcně aktivně legitimován s poukazem na spor, který vede s družstvem ohledně svého vyloučení, a namítla, že není zřejmé, jak žalobce k dlužné částce dospěl.

2. Soud I. stupně učinil skutková zjištění, popsaná v odstavcích 6. až 10. napadeného rozsudku, askutkově uzavřel, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o nájmu bytu žalovanou na dobu určitou do datum s nájemným ve výši 72,79 Kč/m2 s vyloučením prolongace. Nájemní vztah skončil ke dni datum a žalovaná byt vyklidila v květnu 2024. Na základě kupní smlouvy ze dne datum se stalo bytové družstvo vlastníkem bytu a žalobce je podle smlouvy o nájmu družstevního bytu ze dne datum jeho nájemcem. Za období od listopadu 2021 do prosince 2022 byl ke dni datum evidován nedoplatek žalované na nájemném a souvisejících službách ve výši 206 400 Kč. Z vyúčtování služeb za rok 2021 vyplynul nedoplatek za služby ve výši 894 Kč, podle vyúčtování služeb za rok 2022 byly celkové náklady na služby 33 824,39 Kč a žalobci vznikl vůči bytovému družstvu nárok na vrácení přeplatku ve výši 28 276 Kč. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě dluhu dne datum a dne datum s lhůtou k plnění 3 dny od doručení výzvy, výzva jí byla dne datum uložena na poště, žalovaná si zásilku nevyzvedla. O výši nedoplatku za služby, vyplývajícího z vyúčtování za rok 2022, se žalovaná dozvěděla z částečného zpětvzetí žaloby, které jí bylo doručeno prostřednictvím jejího zástupce dne datum, neuhradila však ničeho.

3. Tento skutkový stav soud I. stupně posoudil podle § 2295 a § 2991 zákona č. 89/ 2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), neboť žalovaná užívala byt i po zániku nájemního vztahu se žalobcem. Poté, co se stalo vlastníkem bytu bytové družstvo, nevznikl mezi ním a žalovanou žádný právní vztah, nájemcem bytu se stal žalobce, jemuž v užívání bytu bránila žalovaná, která byt užívala bez právního důvodu. Soud I. stupně při vyčíslení nároku žalobce vyšel z původně uzavřené nájemní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou a tam stanovené výše nájemného 7 617,50 Kč měsíčně (podlahová plocha bytu 104,65 m² x 72,79 Kč po poskytnutí slevy), nikoli z částky 9 504 Kč, požadované žalobcem. Žalobě proto vyhověl jen co do 141 363 Kč a ve zbývajícím rozsahu 26 411 Kč ji zamítl. Žalované byly vystavovány evidenční listy či vyúčtování služeb, které však měly s ohledem na bezesmluvní poměr účastníků jen podpůrný a informační charakter, jak sám žalobce potvrdil, aniž by byly způsobilé vyvolat právní účinky, spojované s výzvou k plnění. Na úroky z prodlení má žalobce právo podle § 1968 a § 1970 o.z. ve výšipodle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne datum, kdy nastalo prodlení žalované, resp. ode dne datum, kdy se dostala do prodlení se zaplacením částky 33 824,39 Kč, představující nedoplatek služeb za rok 2022. Procesně úspěšnému žalobci přiznal soudu I. stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 18. rozsudku.

4. Proti vyhovujícímu výroku rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Zopakovala, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, jelikož trvá na tom, že je členkou družstva a byt užívá po právu, proto navrhovala přerušení řízení do rozhodnutí o dovolání, podaném jí v řízení, vedeném (ve věci jejího vyloučení z družstva) u Městského soudu v Praze pod sp. zn. spisová značka, o čemž soud I. stupně nerozhodl. Dále dovozovala, že soud I. stupně postupoval procesně chybně, když se nevypořádal s tvrzením žalobce, uvedeným po poučení podle § 119a o. s. ř., a neumožnil žalované provést závěrečné shrnutí. Nesprávně též určil výši úroků z prodlení z částky 33 824 Kč, neboť ta v rozhodné době činila 11,5 %. Převážnou část odvolání představuje polemika s rozhodnutím soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení s obsáhlou citací judikatury Ústavního soudu k náhradě nákladů řízení statutárního města dále s poukazem na to, že výpočet náhrady je nepřehledný a nepřezkoumatelný, neboť úspěchu žalobce 74,4 % neodpovídá poměrné rozdělení náhrady nákladů řízení a ve prospěch žalované mělo být zohledněno i částečné zpětvzetí žaloby. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobce navrhl potvrzení napadeného výroku rozsudku, vyjma sazby úroku z prodlení z částky 33 824 Kč, která činí 11,5%. V ostatním se ztotožnil se závěry soudu I. stupně coby logickými, konzistentními a majícími oporu v provedených důkazech. Bylo prokázáno, že žalovaná užívala v rozhodném období předmětný byt, aniž hradila nájemné a zálohy naslužby. Soud I. stupně poučil účastníky podle § 119a o.s.ř. až po závěrečných řečech, ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 715/2002 však opožděné poučení nezakládá důvod pro zrušení rozhodnutí, pokud účastník nebyl zkrácen na svých právech. Důvod k přerušení řízení nebyl dán, neboť podání dovolání není důvodem pro obligatorní přerušení řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 1763/2020) a otázka členství žalované v družstvu neník posouzení předmětného nároku prejudiciální. Žalobce dále dovozoval, že náklady na právní zastoupení vynaložil účelně, neboť spor byl složitý, zahrnoval posouzení řady právních otázek a žalovaná řízení svými procesními návrhy prodlužovala a komplikovala, tudíž bylo nezbytné jeho odborné právní zastoupení.

6. Z obsahu odvolání se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený výrok rozsudku, včetně předcházejícího řízení, v intencích dle § 212 a § 212a o. s. ř., odvolání však shledal převážně neopodstatněným. V řízení nedošlo k žádné vadě, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Návrh žalované na přerušení řízení z důvodu podaného dovolání v řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 Cm 41/2020, soud I. stupně zamítl na ústním jednání dne 15. 7. 2025, při němž také předal zástupcům účastníků písemné vyhotovení rozhodnutí. Žalobci je pak na místě přisvědčit, že v uvedeném řízení není meritorně řešena žádná pro toto řízení prejudiciálně významná otázka. Další procesní výhrada žalované je ryze účelová, po poučení podle § 119a o.s.ř. na ústním jednání dne datum oba účastníci řízení pouze setrvali na svých protichůdných procesních postojích a žalobce neuvedl nic, co by již nebylo tvrzeno dříve (že žalovaná na zálohách na služby za roky 2021 a 2022 nic neuhradila, k čemuž žalovaná uvedla, že „tvrdí přesný opak“ a dovolávala se žalobcem vystavené listiny), nebyl tedy žádný rozumný důvod k tomu, aby zástupce žalované opět činil závěrečný přednes, který jižbezprostředně předtím přednesl.

7. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne datum, č.j. spisová značka, jímž bylo potvrzeno zamítavé usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, č.j. spisová značka, ve věci návrhu navrhovatelů (žalovaná a jméno FO) na vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské schůze bytového družstva ze dne datum o jejich vyloučení z družstva (kterým odvolací soud provedl důkaz v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř.) se podává, že bytové družstvo vzniklo v roce 2018 a jeho členem se mohla stát jen fyzická osoba, disponující platnou nájemní smlouvou, kterou žalovaná v té době neměla. Nájemní smlouva žalované byla uzavřena na dobu do datum bez možnosti prolongace a v době podání přihlášky do družstva datum ani jeden z navrhovatelů nesplňoval podmínku tzv. oprávněného nájemce, členy družstva se proto nestali a nesvědčí jim ani aktivní legitimace k vedení předmětného sporu. Vrchní soud se ztotožnil i se závěrem o zhojení nedostatku písemného vyhotovení rozhodnutí bytového družstva a s výkladem, že zákonem stanovená promlčecí lhůta nepřichází v úvahu v případě, kdy navrhovatelům předpoklady pro členství nikdy nesvědčily. Dovoláním, podaným proti tomuto rozhodnutí, navrhovatelé zpochybnili zejména závěr o promlčení a o zhojení nedostatku písemného vyhotovení rozhodnutí družstva.

8. Odvolací soud po takto doplněném dokazování dospěl k závěru, že aktivní legitimace žalobce je nepochybná, neboť byl v rozhodné době na základě nájemní smlouvy nájemcem bytu, který žalovaná fakticky užívala. Žalovaná v tomto řízení ani netvrdila, tím méně prokazovala, že by jí svědčilo nájemní právo k bytu a z citovaného pravomocného rozhodnutí vrchního soudu je jasné, že se z tohoto důvodu nemohla stát členkou bytového družstva. Na uvedených závěrech nemůže probíhající dovolací řízení ve sporu o neplatnost rozhodnutí členské schůze bytového družstva nic změnit. Ohledně samotného nároku na náhradu ve výši naposledy ujednaného nájemného (po slevě) podle § 2295 o. z. soud I. stupně provedl dostatečné dokazování a učinil odpovídající skutková zjištěné, která správně posoudil i po právní stránce. Odvolací soud proto může na tyto závěry odkázat při nezpochybněném závěru, že žalovaná v předmětem období byt užívala, aniž by žalobci cokoli hradila, a současně spotřebovávala služby, jež byl žalobce nucen zaplatit bytovému družstvu, čímž se na jeho úkor bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 o. z. Dovolávala-li se žalovaná na jednání dne datum vyúčtování služeb rozúčtování podle zákona 67/2013 Sb. za rok 2022, je zjevné, že tato listina obsahuje předepsané a nikoli zaplacené zálohy při současném vyúčtování nákladů na služby oproti přijatým zálohám, jež svědčí o nedoplatku 33 824 Kč. V listině je mimo to výslovně uvedeno, že pokud předepsané zálohy nebyly uhrazeny, je vzniklý rozdíl vymáhán. Výše skutečně nezaplacených záloh je zřejmá i z evidence předpisu a plateb od 11/2021 do 12/2022. Žalovaná sama konečně od počátku řízení nevyvracela žalobní tvrzení, že zálohy nezaplatila a žádný důkaz o tom nenavrhla. Soud I. stupně proto žalobě správně vyhověl a nepochybil ani při určení doby prodlení žalované. Opodstatněná je pouze námitka, týkající se výše úroku z prodlení z částky 33 824 Kč od datum do zaplacení, kterou uznal i žalobce, neboť tato výše podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. činila 11,5 %. Odvolací soud proto změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadený vyhovující výrok rozsudku pouze v rozsahu 3,5 % úroku z prodlení, jinak jej jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

9. Podle 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 146 odst. věta prvá o.s.ř. a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. má více procesně úspěšný žalobce právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Neúspěch žalobce představuje částka 26 411 Kč, ohledně níž byla žaloba zamítnuta, a částka 38 626 Kč, ohledně níž vzal žalobu zpět bez plnění žalované. Soudu I. stupně nelze přisvědčit v názoru, že toto zpětvzetí nelze přičítat k tíži žalobce, neboť době provedení vyúčtování (jež bylo vystaveno jeho servisní společností) měl přizpůsobit podání žaloby. Žalobce tedy neuspěl v rozsahu 65 037 Kč (31, 5 %), a žalovaná ohledně 141 363 Kč (68,5 %), žalobce má proto právo na náhradu nákladů v rozsahu 37 %. Odvolací soud současně přisvědčil námitce žalované, že náklady na právní zastoupení nebyly žalobcem v tomto sporu účelně vynaloženy ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Žádá-li statutární město (či jeho městská část) po soudu přiznání svých nákladů právního zastoupení jako účelně vynaložených, je především na něm samotném, aby bylo procesně aktivní a věrohodně přesvědčilo soud o nedostatku personálního i materiálního vybavení nezbytného pro kvalifikované hájení svých práv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 nebo usnesení sp.zn. II. ÚS 376/12, sp.zn. II.ÚS 1803/23). Žalobce v daném případě nedostatek personálního a materiálního vybavení neprokázal a v zásadě ani netvrdil, zejména neobjasnil, proč nemohl v řízení jednat prostřednictvím svých zaměstnanců s právnickým vzděláním (například s ohledem na organizační složení jeho právního oddělení) v situaci, kdy daný spor zjevně nevybočuje z jeho běžné agendy, není skutkově ani právně složitý a obrana žalované byla víceméně povrchní a mimoběžná. Účelným nákladem žalobce v tomto řízení je proto toliko částka 9 390 Kč, vynaložená na soudní poplatek, a dále mu náleží paušální náhrada výdajů ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. za 12 úkonů (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní upomínka, žaloba, písemné podání ze dne datum, datum, datum, datum, účast na jednání dne datum, datum, datum, odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne datum) po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy celkem 13 890 Kč, z čehož 37 % činí 5 140 Kč. Proti tomuto rozsudku je za podmínek § 237 o. s. ř. přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně.