20 Co 437/2024

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Renaty Hertlové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D. ve věci žalobce: Ing. Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupen advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovaným: 1) Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 2) Jméno zainteresované osoby 2/0 Datum narození zainteresované osoby 2/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 oba zastoupeni advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0 o vyklizení bytu k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 8. 2024, č.j. 18 C 267/2023-58

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé potvrzuje.

II. Ve výroku o náhradě nákladů řízení se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částka, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení částka do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyklizení žalovaných, svých synů, z bytové jednotky č. číslo/2 s příslušenstvím v budově č.p. číslo, v adresa, zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště adresa na LV č. hodnota, která je součástí pozemku parc.č. číslo a číslo v k.ú. adresa (bytová jednotka). Žalobu odůvodnil tím, že bytová jednotka je v rozvodem zaniklém společném jmění manželů (SJM) s jeho bývalou manželkou jméno FO, matkou žalovaných, a žalovaní se v ní zdržují bez platného právního titulu, jelikož jejich matka nebyla bez jeho souhlasu oprávněna přenechat jim byt k užívání. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s obranou, že žalobce není v řízení aktivně legitimován, neboť bytovou jednotku má ve společném jmění s jejich matkou, která souhlasí s tím, aby ji užívali. Poukázali na to, že rodiče právnická osoba mají mít stejné životní podmínky a že žalobce ze tří nemovitostí ve společném jmění bývalých manželů sám obývá rodinný dům, zatímco jeho bývalá manželka a jejich čtyři děti by měly užívat byt o velikosti 2 + kk.

2. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, popsaných v odstavci 4. odůvodnění napadeného rozsudku, a uzavřel, že aktivní i pasivní legitimace ve věci je dána. Dovodil, že žalovaní jsou na základě souhlasu své matky oprávněni bytovou jednotku užívat, neboť každý z bývalých manželů je s ní oprávněn do doby, než dojde k vypořádání společného jmění, disponovat v rozsahu svého spoluvlastnického podílu a bývalá manželka žalobce proto jeho souhlas k užívání jednotky žalovanými nepotřebovala. Oba bývalí manželé mají do doby, než dojde k vypořádání zaniklého společného jmění manželů, stejná práva a povinnosti k majetku, který za trvání manželství nabyli a který tvoří masu SJM. Soud I. stupně doplnil, že žalobce ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.), netvrdil a neprokázal, že má závažné a důvody pro požadavek, aby žalovaní bytovou jednotku vyklidili. Odkázal pouze na probíhající řízení o vypořádání SJM mezi bývalými manžely a v jeho rámci na své zásluhy o tento majetek, na to, že jeho bývalá manželka se vůči němu domáhá určení výživného a že žalovaní se coby zletilí mají starat sami o sebe a nebýt odkázáni pouze na výživu rodiči. K žalobcem předkládané vzájemné komunikaci soud I. stupně konstatoval, že mezi žalobcem a žalovanými panuje antagonismus, žalovaní mu dávají za vinu ukončení vztahu rodičů navázáním známosti s jinou ženou a byť se ve svých slovních i písemných projevech ve vztahu k žalobci či jeho partnerce vyjadřují často nevhodně i vulgárně, nejedná se o takové projevy „nenávisti“, pro které by mělo dojít k jejich vyklizení z bytové jednotky. Poznamenal, že řada SMS zpráv se týká komunikace mezi žalovanými a nikoli mezi žalobcem a žalovanými a nelze odhlédnout od způsobu, jakým byly žalobcem z mobilních telefonů žalovaných získány. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobu zamítl a žalovaným přiznal podle § 142 odst.1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 12. rozsudku.

3. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítl, že závěr, podle něhož postačuje k užívání bytové jednotky žalovanými souhlas jeho bývalé manželky, nadřazuje právo bývalé manžely jeho právu a popírá jejich stejná práva a povinnosti k zaniklému společnému jmění. Dovozoval, že nejde o běžnou správu majetku, ale o zásadní omezení jeho vlastnického práva k bytové jednotce, a že předložil důkazy, prokazují zvlášť závažné důvody pro vyklizení žalovaných. Soud I. stupně stupně zjistil, že žalovaní se ve slovních i písemných projevech vyjadřují ve vztahu k žalobci a jeho partnerce nevhodně a vulgárně a není rozhodné, za jakých okolnosti byly žalobce dotyčné záznamy pořízeny. Napadené rozhodnutí potvrzuje, že není obrana proti tomu, aby bez svolení žalobce a bez jakéhokoliv plnění obývaly byt osoby, které se netají nenávistí k němu a otevřeně se baví o „jeho fyzické likvidaci“. Doplnil, že druhý žalovaný již není od konce června 2024 studentem, což mu nesdělil, na dotazy na potvrzení o studiu nereagoval a nadále od něho inkasoval výživné. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a jeho žalobě vyhověl.

4. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku. Ve vyjádření k odvolání zdůraznili, že bytovou jednotku užívají se svolením své matky, když k majetkovým hodnotám ve společném jmění manželů mají oba bývalí manželé stejné vlastnické právo a projev jednoho z nich je dostatečným a platným důvodem k užívání bytové jednotky. Poukázali na to, že nárok na užívání bytu jim plyne i z toho, že žalobce je povinen přispívat na potřeby života rodiny podle svých osobních a majetkových poměrů tak, aby životní úroveň jejich členů byla zásadně srovnatelná. Zopakovali, že jejich rodiče mají ve společném jmění tři nemovitosti a žalovaný obývá výlučně se svou současnou partnerkou rodinný dům, jejich matka s nezletilými dcerami byt o mnohem menší ploše a žalovaní užívají předmětný byt nejmenší byt, což vypovídá o nesrovnatelném životním standartu žalobce a zbytku jeho rodiny. Žalobce sám nemá v úmyslu byt užívat ani mu jeho užívání žalovanými nepůsobí žádnou škodu. Hlavním motivem jeho žaloby je „odplata“ za způsob, jakým se synové vůči němu vyjadřují, žalobce a žalovaní však mají oboustranně velice špatný vztah a nejsou schopni spolu komunikovat. Vztahy žalobce se všemi jeho dětmi jsou od rozvodu manželství značně poznamenány a v současné době jsou rozvrácené až antagonistické. Žalobce odkazuje na soukromou korespondenci, kterou neoprávněně získal a proto k ní nelze přihlížet, žaloba je šikanózní a žalobce chce jejím prostřednictvím jen upevnit své pozice a dát synům a celé rodině najevo, jak velký odpor k nim má.

5. Z obsahu odvolání žalobce se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek, včetně předcházejícího řízení, v intencích § 212 a § 212a o. s. ř., odvolání však důvodným neshledal. Žalobce nezpochybňuje, že spornou bytovou jednotku má ve společném jmění s bývalou manželkou, jakkoliv v žalobě o vypořádání společného jmění tvrdí, že byla zakoupena jen z jeho prostředků. To však není rozhodné, neboť byla-li kupní cena pořizované věci zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do SJM, pak se tato věc se stala předmětem jejich společného jmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 49/2001). Shodně projevená vůle obou manželů nabýt věc do SJM, vylučující uplatnění tzv. zákonných výluk ze společného jmění, se pak odrazila v zápisu SJM v katastru nemovitostí.

6. Podle § 713 odst. 2 zák.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi náleží oběma manželům společně a nerozdílně. Podle § 713 odst. 3 o.z. z právních jednání týkajících se společného jmění nebo jeho součástí jsou manželé zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně. Z uvedeného vyplývá, že zákonný majetkový režim manželů, potažmo bývalých manželů - jejich společné jmění se řídí principem solidarity. Všechna práva a povinnosti ke společným věcem náležejí oběma (bývalým) manželům solidárně, což znamená, že jejich výkon jedním z manželů právnická osoba znamená výkon i druhým manželem, jenž se nemůže vůči třetí osobě dovolávat toho, že sám ještě to či ono nevykonal, zatímco druhý manžel již ano, neboť ten provedl dotyčný výkon i za druhého manžela (resp. bezpodílového spoluvlastníka majetku ve společném jmění). Podle § 714 odst. 2 věta první o.z. v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Podle § 714 odst. 2 jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání. Přenechání společného bytu do užívání není běžnou záležitostí a toto právní jednání mezi žalovanými a jejich matkou, bývalou manželkou žalobce, je bez souhlasu žalobce coby druhého spoluvlastníka neplatné. Jedná se však ve smyslu citovaného ustanovení § 714 odst. 2 o.z. ve spojení s § 586 o.z. o neplatnost toliko relativní. Relativní neplatnosti se musí dotčená osoba vůči všem účastníkům takto postiženého právního jednání dovolat, jinak se toto právní jednání podle § 586 odst. 2 o.z. považuje za platné. V daném případě se žalobce neplatnosti výslovně dovolal pouze vůči žalovaným v rámci předžalobních výzev, daných jím dopisy ze dne datum (kterými odvolací soud provedl důkaz v souladu s § 213 odst. 3 o. s. ř.), nikoliv vůči své bývalé manželce, třebaže z jejich vzájemné korespondence vyplývá, že s užíváním bytové jednotky žalovanými nesouhlasí. Samotné vyjádření či konstatování, že právní jednání bylo učiněno bez souhlasu jednoho z manželů, však nevypovídá o tom, zda se manžel dovolává jeho relativní neplatnosti či nikoliv a i při konstatování, že souhlas s takovým právním jednáním udělen nebyl, se jedná o právní jednání platné do doby, než se manžel jeho neplatnosti dovolá (srov. usnesení Nejvyššího soudu datum, sp. zn. spisová značka). Vzhledem k tomu, že žalobce se relativní neplatnosti dohody mezi žalovanými a jejich matkou, jeho bývalou manželkou, o užívání bytové jednotky vůči všem jejím účastníkům účinně nedovolal, je tato dohoda platná a lze tak přisvědčit jakkoliv nedostatečně argumentovanému závěru soudu I. stupně, že představuje právní titul k užívání bytu žalovanými.

7. Právní titul k užívání bytu však žalovaným dává i jejich rodinně-právní vztah se žalobcem. V rozsudku sp. zn. spisová značka se Nejvyšší soud přihlásil k závěru, formulovanému v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu sp.zn. spisová značka, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1963, že “rodiče jsou povinni starat se o děti do doby, pokud nejsou s to živit se samy. Pod pojmem živit se nelze spatřovat jenom možnost vlastními silami nabývat prostředky nutné k obživě, ale je tam nutno zahrnout i potřebu bydlení. Pokud i tato složka péče rodičů o děti nemůže být kryta jinak, jsou rodiče povinni poskytovat bydlení i zletilým dětem. Odepřít zletilým dětem právo na bydlení u rodičů je možné jen v případě, že tyto mají možnost samostatně bydlet anebo v případě, že svého práva zneužívají ve vztahu k těm, kteří jim toto bydlení poskytují”. (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka, sp. zn. spisová značka). Žalovaní nemají vlastní byty a s ohledem na svůj věk a teprve nedávné ukončení studia ani prostředky k tomu, aby adekvátně uspokojili svou bytovou potřebu. Žalobce coby jejich otec jim za této situace nemůže možnost užívat byt v jeho spoluvlastnictví, který pro uspokojení vlastní bytové potřeby nepotřebuje, odepřít ani s odkazem na jejich oboustranně chladnou až nepřátelskou komunikaci, jež má zjevný původ v rozpadu manželství rodičů žalovaných, které vedlo k rozvrácení rodinných vztahů. Samotná žaloba je motivována rodinnou animozitou, vyvolanou rozchodem rodičů, jenž mají (jak vyplývá z opatrovnického rozhodnutí ve věci dcer bývalých manželů jméno FO Obvodního soudu pro adresa sp.zn. spisová značka) dlouhodobě vyhrocený negativní vztah, jenž se přenesl i na jejich potomky, kteří jsou v podstatě oběťmi rodičovského konfliktu. Žalobce se v této situaci nekorektně dovolává emotivního vyjádření jednoho ze žalovaných synů v soukromé (a z tohoto důvodu důkazně nepoužitelné) elektronické komunikaci žalovaných.

8. Z popsaných důvodů soud napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. O základu náhrady nákladů řízení rozhodl soud I. stupně správně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch žalovaných, její výši však chybně vyčíslil. Náhrada nákladů žalovaných na řízení před soudem I. stupně sestává z odměny advokátky za 7 úkonů právní služby po částka podle § 7 bodu 4 ve spojení s § 9 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, 7 režijních paušálů náhrady jejích výdajů po částka podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z 21 % náhrady za daň z přidané hodnoty (DPH) ve výši částka, celkem částka. Odvolací soud proto ohledně výše náhrady nákladů řízení příslušný výrok napadeného rozsudku za použití § 221a o. s. ř. změnil, jinak jej jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. V odvolacím řízení procesně úspěšným žalovaným náleží náhrada nákladů této fáze řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., kterou představuje odměna advokátky za dva úkony (vyjádření a účast na jednání odvolacího soudu) po částka, dva režijní paušály náhrady výdajů po částka a 21 % náhrada za DPH ve výši částka. Proti tomuto rozsudku je za podmínek § 237 o. s. ř. přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně.