21 Co 38/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Lucie Markové a Mgr. Andrey Lomozové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Česká republika – orgán , IČO IČO sídlem adresa za níž jedná Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o náhradu škody a nemajetkové újmy, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. ledna 2026, č. j. 28 C 105/2025-110,

I. Odvolání žalobce proti výroku II se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích III a IV potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do úroku z prodlení z částky 78 176 Kč ve výši 15 % ročně od 5. 3. 2025 do zaplacení (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku 11 807,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 27. 8. 2025 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), zamítl žalobu co do částky 484 052,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 726 500 ve výši 15 % ročně od 5. 3. 2025 do 26. 8. 2025, z částky 714 692,50 Kč ve výši 15 % ročně od 27. 8. 2025 do zaplacení a z částky 11 807,50 Kč ve výši 3,5 % ročně od 27. 8. 2025 do zaplacení (výrok III) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč (výrok IV).

2. Takto rozhodl o žalobě podané k němu dne 16. 6. 2025, kterou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky v celkové výši 804 676 Kč s příslušenstvím (v žalobě bylo v důsledku chyb v počtech chybně uvedeno 804 726 Kč) v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, které bylo vedeno u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením , orgán, , , název, , adresa, ze dne 13. 11. 2013 a bylo skončeno rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne 20. 6. 2024, č. j. , spisová značka, , kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. V době od 13. 11. 2013 do 13. 2. 2014 byl žalobce ve vazbě.

3. Žalovaná částka sestávala z nároků na náhradu majetkových újem, a to nákladů na obhajobu ve výši 78 176 Kč a ušlého zisku za dobu výkonu vazby ve výši 60 000 Kč, a z nároků na náhradu nemajetkových újem, a to za nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 330 000 Kč, za samotné nezákonné trestní stíhání ve výši 200 000 Kč a za nezákonnou vazbu ve výši 136 500 Kč.

4. Žalovaná potvrdila, že žalobce u ní dne 26. 2. 2025 předběžně uplatnil svůj nárok. Žalovaná jeho žádosti částečně vyhověla stanoviskem ze dne 8. 7. 2025. Žalobci vyplatila částku 35 584,55 Kč na nákladech obhajoby, částku 15 640 Kč za ušlý zisk v důsledku nezákonné vazby, částku 123 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, částku 92 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vazby. Za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním konstatovala porušení práva a poskytla žalobci omluvu, důvod pro peněžité zadostiučinění neshledala. Celkem tedy žalovaná žalobci mimosoudně vyplatila částku 266 224,55 Kč.

5. Žalobce vzal podáním ze dne 28. 7. 2025 žalobu částečně zpět o částku 284 625 Kč (266 224,55 Kč z důvodu plnění žalované, 18 400 Kč na nákladech obhajoby bez uvedení důvodu). Soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu zastavil usnesením ze dne 1. 8. 2025, č. j. , spisová značka, . Předmětem řízení poté zůstala částka v celkové výši 520 051 Kč s příslušenstvím.

6. Žalobce vzal posléze žalobu částečně zpět ještě o částku 24 121 Kč představující zbývající náklady obhajoby (2 933 Kč mu žalovaná ještě vyplatila, na částce 21 258 Kč již žalobce netrval), a to u jednání soudu prvního stupně dne 12. 11. 2025. Soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil dvěma usneseními, jež vyhlásil u zmíněného jednání (viz číslo listu 86 p. v.).

7. Předmětem řízení tak zůstal nárok na náhradu ušlého zisku po dobu výkonu vazby ve výši 44 360 Kč a nároky na náhradu nemajetkových újem za nepřiměřenou délku řízení ve výši 207 000 Kč, za nezákonné trestní stíhání ve výši 200 000 Kč a za nezákonnou vazbu ve výši 44 500 Kč, tj. celkem částka 495 860 Kč s příslušenstvím.

8. Soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 78 176 Kč od 5. 3. 2025 do zaplacení s odůvodněním, že žalobce vzal žalobu zpět o celý nárok na náhradu nákladů na obhajobu včetně příslušenství, přičemž soud prvního stupně opomněl samostatně rozhodnout o částečném zastavení řízení i pokud se jednalo o úrok z prodlení z částky nákladů na obhajobu.

9. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že žalobce své nároky předběžně uplatnil u žalované dne 26. 2. 2025, na což žalovaná reagovala vydáním stanoviska ze dne 8. 7. 2025 a výplatou částky 266 224,55 Kč, a dále výplatou částky 2 933 Kč dle doplňujícího stanoviska ze dne 26. 8. 2025.

10. V odst. 7 činil skutková zjištění ze spisu Okresního soudu v , adresa, (dále „OS , adresa, “) sp. zn. , spisová značka, , a to ohledně průběhu posuzovaného řízení. Odvolací soud na tato skutková zjištění v zájmu stručnosti odkazuje.

11. Z podstatných skutečností krátce shrnuje, že dne 13. 11. 2013 v 10:20 hodin byl žalobce zadržen. Téhož dne bylo usnesením , orgán, , , název, , adresa, zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný účastenstvím ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dne 15. 11. 2013 byl podán návrh na vzetí žalobce do vazby z důvodu podle § 67 písm. b) tr. řádu. Usnesením z téhož dne byl žalobce vzat do vazby, přičemž vazba počala běžet ode dne 13. 11. 2013 od 10:20 hodin. Na základě příkazu ze dne 11. 2. 2014 byl žalobce dne 13. 2. 2014 propuštěn z vazby. Usnesením , orgán, , , název, , adresa, , , Oddělení, bylo zahájeno další trestní stíhání žalobce pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný účastenstvím ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obžaloba byla ve věci podána dne 14. 5. 2015. Rozsudkem OS , adresa, ze dne 20. 6. 2014, č. j. , spisová značka, , který byl vypraven dne 30. 9. 2024 byli všichni obžalovaní zproštěni obžaloby z důvodu, že se skutek stal, nicméně u obžalovaného , jméno FO, nebylo prokázáno úmyslné zavinění a žalobce byl stíhán jako účastník, tedy byl obžaloby zproštěn z důvodu akcesority účastenství.

12. Žalobce při svém výslechu na , orgán, dne 5. 12. 2013 uvedl, že je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, s příjmem 20 000 Kč hrubého a živí ho rodiče. V odst. 9 činil soud prvního stupně skutková zjištění z účastnické výpovědi žalobce a odvolací soud na ně opět v zájmu stručnosti odkazuje.

13. Soud prvního stupně věc právně hodnotil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále „OdpŠk“), a to podle §§ 1, 5, 7 odst. 1, 8 odst. 1, 14 odst. 1, 15 odst. 2, 30, 31a odst. 1, 2.

14. Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení shledal ve zbývajícím rozsahu (nad částku plněnou žalovanou ve výši 123 000 Kč) částečně důvodným, a to ve výši 11 807,50 Kč. Délku řízení, které ve vztahu k žalobci běželo od 13. 11. 2013 do 9. 10. 2024, tj. 10 let, 10 měsíců a 26 dnů, považoval ve shodě se stanoviskem žalované za nepřiměřenou s tím, že tedy v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení. Hodnotil jednotlivá rozhodná kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk a dovodil, že pro závěr o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení svědčil zejména postup orgánů veřejné moci, který byl zatížen řadou průtahů (v podrobnostech viz odst. 29 napadeného rozsudku) a byl zesílen typově zvýšeným významem posuzovaného řízení pro poškozeného žalobce, neboť se jednalo o řízení trestní. Kritérium postupu orgánů veřejné moci převážilo nad kritériem složitosti věci i jednání poškozeného žalobce v řízení. V důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vznikla žalobci nemajetková újma (presumovaný vznik újmy žalovaná nevyvracela), kterou je třeba odškodnit v penězích.

15. Postupem podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, kterou citoval v odst. 31 svého rozsudku určil soud prvního stupně základní částku odškodnění ve výši 158 597 Kč, vycházeje z částky 16 000 Kč za první dva roky trvání řízení, a dále z téže částky za každý další rok trvání řízení. Tuto částku zvolil s ohledem na to, že řízení přesáhlo dobu 10 let. Základní částku poté modifikoval s přihlédnutím k jednotlivým rozhodným kritériím podle § 31a odst. 3 OdpŠk. Dovodil, že řízení bylo složité po skutkové stránce, což se promítlo i do složitosti procesní, neboť za účelem zjištění skutkového stavu bylo nutno slyšet desítky svědků, činit součinnostní dotazy na orgány státní správy, ustanovit tlumočníka, využít mezinárodní justiční spolupráci. Soud prvního stupně tedy přistoupil ke snížení základní částky o 10 % pro skutkovou složitost a o 10 % pro procesní složitost. Z důvodu jednání poškozeného žalobce snížil základní částku o 5 %, neboť žalobce se minimálně dvakrát nedostavil k hlavnímu líčení, aniž požádal o jeho konání ve své nepřítomnosti, došlo ke změně jeho obhájce, přičemž žalobce vyčkával ustanovení nového. Z důvodu postupu orgánů veřejné moci přistoupil naproti tomu ještě k navýšení základní částky o 10 % s ohledem na opakované průtahy. Z důvodu významu řízení pro poškozeného žalobce základní částku nijak nemodifikoval, neboť zohlednil skutečnost, že se žalobce samostatným nárokem domáhal náhrady nemajetkové újmy vzniklé mu samotným trestním řízením, a dále výkonem vazby. Význam trestního řízení tak bude zhodnocen v rámci těchto dvou jiných újem.

16. Nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé samotným nezákonným trestním stíháním v peněžité formě (částka 200 000 Kč) neshledal důvodným. Považoval za zcela postačující odškodnění konstatováním porušení práva a omluvou, které žalobci již byly žalovanou poskytnuty. Konstatoval, že existenci jednotlivých předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu je třeba prokazovat, včetně porušení jednotlivých konkrétních práv žalobce a příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím.

17. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal tvrzené zásahy do rodinného života, do profesního života ani jiné jako např. vnímání jeho osoby okolím, přestěhování svých rodičů v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Pouze částečně bylo zasaženo do žalobcovy cti, nicméně tento zásah nepovažoval soud prvního stupně za natolik zásadní, zejména vzhledem ke skutečnosti, že žalobce již byl v minulosti pravomocně odsouzen a vykonal trest odnětí svobody. Soud prvního stupně měl za to, že popisované zásahy do rodinného života žalobce byly následkem výkonu vazby. Další zásahy nad rámec těch způsobených pobytem ve vazbě žalobce neprokázal. Soud prvního stupně hodnotil také druh trestné činnosti, pro kterou byl žalobce trestně stíhán s tím, že se jednalo o trestnou činnost nezpůsobující zvýšené společenské odsouzení. V kontextu jeho předchozího odsouzení pro jinou trestnou činnost dospěl k závěru, že opakované trestní stíhání u žalobce nezpůsobilo zásadnější zásahy. Útrapy žalobce způsobené délkou řízení téměř 11 let byly odškodněny samostatně a nelze je tak duplicitně hodnotit v rámci nemajetkové újmy za samotné nezákonné trestní stíhání.

18. Soud prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou provedl rovněž srovnání věci žalobce s jinými obdobnými případy, a to případy vedenými něj pod sp. zn. 11 C 15/2019, 27 C 58/2015, 14 C 269/2021. Případ předložený žalobcem sp. zn. 11 C 83/2023 nebyl pro posouzení adekvátnosti odškodnění relevantní, neboť se týkal nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení.

19. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vazby posoudil ve shodě se žalovanou, když za přiměřené odškodnění shledal částku 1 000 Kč za jeden den trvání vazby, celkem tedy shledal jako adekvátní odškodnění újmy v celkové výši 92 000 Kč, která již byla žalobci vyplacena. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že adekvátním odškodněním za výkon vazby je částka v rozmezí 500 – 1 500 Kč za jeden den trvání vazby s tím, že k tomuto rozmezí je třeba přistupovat pouze jako k orientačnímu. Uvedl, že v řízení byly prokázány zásahy vyvolané výkonem vazby, a to do rodinného soužití žalobce, kdy došlo k rozpadu jeho vztahu s partnerkou, dále k finančním zásahům, kdy žalobce po dobu výkonu vazby nemohl být výdělečně činný. Došlo také ke ztrátě bydlení v důsledku rozpadu partnerského vztahu. Soud prvního stupně nicméně neshledal, že by bylo namístě navýšit odškodnění za prvé dny vazby, neboť žalobce již byl v minulosti trestán výkonem trestu odnětí svobody. Sama povaha trestné činnosti, z níž byl obviněn nenasvědčovala tomu, že by výkon vazby měl být pro žalobce obtížnější jako je tomu např. u sexuálních či násilných trestných činů. Žalobce pak byl v minulosti odsouzen pro stejnou trestnou činnost. Soud prvního stupně provedl srovnání dopadů do rodinného života žalobce a zásahů do finanční sféry s tím, že žalobce byl v minulosti osobou trestně stíhanou a dovodil, že částka 1 000 Kč je plně postačující k vyvážení vzniklé újmy (v podrobnostech viz odst. 71 napadeného rozsudku).

20. Nárok na ušlý zisk nad rámec částky 15 640 Kč, kterou žalobci vyplatila žalovaná neshledal soud prvního stupně důvodným. Uvedl, že žalobce neprokázal, že by v období, kdy byl ve vazbě dosahoval průměrné mzdy 20 000 Kč měsíčně. Žalobce k prokázání svých tvrzení předložil pouze protokol o svém výslechu a navrhl svůj účastnický výslech. Z těchto důkazů nicméně nijak nevyplynulo, že byl zaměstnán u společnosti , právnická osoba, ani zda se jednalo o hlavní pracovní poměr či nějakou dohodu či jinou formu spolupráce. V žalobě žalobce tvrdil, že měl průměrnou mzdu 20 000 Kč měsíčně, v předloženém protokole uváděl, že měl hrubou mzdu 20 000 Kč měsíčně a že ho živili rodiče. Přes poučení soudem prvního stupně další důkazy na podporu svých tvrzení nepředložil. Je zřejmé, že žalobce nějakou pracovní činnost před svým vzetím do vazby vykonával a nebýt vzetí do vazby pokračoval by v ní. Jelikož však neprokázal, jaký zisk mu ušel, bylo třeba vyjít z částky 170 Kč za jeden den podle ustanovení § 30 OdpŠk. Žalobci tedy za ušlý zisk náleží náhrada ve výši 15 640 Kč (92 x 170), kterou mu již žalovaná zaplatila.

21. Soud prvního stupně dále neshledal opodstatněnou argumentaci žalobce ohledně navýšení náhrad o inflaci s poukazem na nedávnou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, které dovodily, že částky finančního odškodnění podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 jsou nadále přiměřené a odpovídající životní úrovni a že na přiměřenost výše náhrady nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny. Naposledy se k této otázce vyjádřil Ústavní soud v nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 26/25, v němž se k těmto závěrům přihlásil.

22. Úrok z prodlení přiznal žalobci až ode dne 27. 8. 2025, tedy dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců od uplatnění nároku u žalované v souladu s ustanovením § 15 odst. 2 OdpŠk.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalovaná byla ve sporu poměrně úspěšnější.

24. Proti výrokům II, III a IV tohoto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Výši přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení považoval za nedostatečnou. Zopakoval svou argumentaci, že výše odškodnění se již nemůže opírat o metodiku z roku 2011. Tato metodika již neodpovídá současným ekonomickým poměrům a při současné kupní síle vede k bagatelizaci nemajetkové újmy. Odkázal na nález pléna Ústavního soudu sp. zn Pl. ÚS 26/25. Zdůraznil, že v posuzovaném řízení došlo k řadě průtahů, zejména v době od podání obžaloby dne 14. 5. 2015 do dubna 2016, kdy soud počal činit první úkony ve věci, dále také v období od května 2016 do května 2017. V průběhu řízení došlo dvakrát ke změně v obsazení senátu a v obsazení soudu. Z průběhu trestního řízení byla znát pasivita a neochota vynést rozsudek, o čemž svědčí i opakované žádosti o jeho vypracování. Žalobce byl přesvědčen, že v současné době je třeba vycházet z částky minimálně 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení. Ve svém případě pak považoval za adekvátní odškodnění částku 30 000 Kč za jeden rok trvání řízení. Podotkl, že řízení probíhalo pouze na jednom stupni soudní soustavy.

25. Žalobce nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně vyhodnotil části jeho výpovědi jako nevěrohodné. Soud prvního stupně nevzal v potaz, že při svém zadržení byl žalobce ve stresu a informace, které tehdy uváděl nemusely být přesné. Žalobce vypovídal před soudem prvního stupně pravdivě, události popisoval tak, jak si je pamatoval. Společnosti , právnická osoba, . a , právnická osoba, . byly vzájemně obchodně propojeny. K cestám ze zahraničí uvedl, že dával (převážně) souhlasy s konáním hlavních líčení bez své účasti s cílem nezatěžovat řízení a zachovat jeho průběh bez průtahů. V posuzovaném řízení všichni obžalovaní souhlasili s konáním hlavních líčení bez své účasti, stejně jako se čtením listin, aniž by muselo být opakováno celé hlavní líčení od počátku. Věc nebyla nijak složitá, jednalo se o běžný daňový trestný čin. Mezinárodní spolupráce byla potřeba pouze u svědka , jméno FO, . Dle žalobce nemělo dojít ke snížení základní částky o celkem 15 %.

26. Soudu prvního stupně dále vytkl, že nedostatečně zhodnotil zásahy do rodinného života žalobce, rozpad jeho rodiny, poškození vztahu k dítěti. K rozpadu rodiny došlo v důsledku trestního stíhání, nejen v důsledku vazby. Tehdejší partnerka žalobce , jméno FO, byla vlivem trestního řízení rovněž ve stresu, což způsobilo nenávist vůči žalobci, který byl z její strany označován za kriminálníka. Urážky se na žalobce snášely v průběhu opatrovnického řízení o společného syna žalobce a jeho partnerky. Dle judikatury Ústavního soudu patří zásah do rodinného života k nejzávažnějším formám nemajetkové újmy. Ze strany matky docházelo k manipulaci s dítětem, bránění ve styku z důvodu trestního stíhání, odůvodňované obavami o bezpečí dítěte. Dopady do rodinného života byly dlouhodobého charakteru. K obnovení vztahu s družkou a synem došlo až v posledních dvou letech, kdy syn sám vyslovil svůj názor na kontakt s otcem. Trestní stíhání žalobce dopadlo i na žalobcovy rodiče. Jeho matka a nevlastní otec byli nuceni se odstěhovat z , adresa, . Žalobce nemohl zastávat funkci statutárního orgánu v obchodních korporacích a v této funkci jej musela nahradit jeho matka a nést odpovědnost s tím spojenou. Sekundární zásahy dokreslují intenzitu porušení základních práv, jak připustil Ústavní soud. Žalobce setrval na svém přesvědčení, že újmu vzniklou mu v důsledku trestního řízení je třeba odčinit v penězích, neboť písemná omluva nemůže nahradit psychickou a fyzickou újmu.

27. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený, Anonymizováno, rozsudek změnil a uložil žalované zaplatit žalobci částku 207 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 8. 2025 do zaplacení a částku 288 860 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 5. 3. 2025 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.

28. Žalovaná považovala napadený rozsudek za správný, navrhla, aby byl odvolacím soudem potvrzen a bylo jí přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Měla za to, že soud prvního stupně správně určil základní částku přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, kterou pak adekvátně modifikoval. Odmítla úvahy žalobce o tom, že by mělo být přistoupeno k navýšení základní částky o inflaci a poukázala na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/25. Souhlasila také se závěry soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že by bylo namístě přiznat mu vyšší částku za pobyt ve vazbě ani výši ušlého zisku. Žalobce byl soudem prvního stupně opakovaně upozorněn na to, že neunesl břemeno důkazní. Břemeno důkazní žalobce neunesl ani ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Navíc z jeho výpovědi vyplynulo, že byl souběžně stíhán i před Okresním soudem v , adresa, . Nebyla tedy prokázána příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou a nezákonným trestním stíháním, které je předmětem žaloby. Poukázala také na důvod zprošťujícího rozsudku a skutečnost, že ve něm bylo uvedeno, že si žalobce a další spoluobvinění byli fiktivnosti obchodů vědomi.

29. Odvolací soud předně odmítl odvolání žalobce proti výroku II rozsudku, a to podle § 218 písm. b) o.s.ř. jako podané osobou neoprávněnou. Žalobce nebyl k podání odvolání proti tomuto výroku subjektivně oprávněn, neboť se jednalo o vyhovující výrok.

30. Odvolací soud poté přezkoumal rozsudek ve výrocích III a IV včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

31. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně v napadeném rozsudku tak, jak je stručně rekapitulován výše.

32. Mezi účastníky nebyla sporná existence nezákonného rozhodnutí ani předběžné uplatnění nároku u žalované.

33. K ušlému zisku:

34. Žalobce uplatnil nárok na ušlý zisk za dobu, kterou strávil v nezákonné vazbě a po kterou proto nemohl vykonávat výdělečnou činnost. Jednalo se o období od, Anonymizováno, 13. 11. 2013, Anonymizováno, do 13. 2. 2014. Žalobce požadoval na ušlém zisku částku 60 000 Kč s tvrzením, že před svým vzetím do vazby dosahoval čisté mzdy ve výši 20 000 Kč měsíčně z pracovního poměru u zaměstnavatele , právnická osoba, . Své tvrzení opíral po důkazní stránce toliko o svou výpověď a protokol o svém výslechu, který byl proveden , orgán, dne 5. 12. 2013.

35. Žalovaná žalobci na ušlém zisku vyplatila částku 15 640 Kč (92 dnů x 170 Kč) s odkazem na ustanovení § 30 OdpŠk, neboť v rámci předběžného projednání žalobcova nároku měla žalobcem tvrzenou výši ušlého zisku za neprokázanou.

36. Ke stejnému závěru dospěl i soud prvního stupně a odvolací soud se s tímto jeho závěrem v plném rozsahu ztotožnil.

37. Žalobce jako důkaz ke svému zaměstnání a výši své mzdy v době před vzetím do vazby předložil protokol o svém výslechu ze dne 5. 12. 2013, v němž uvedl jako svého zaměstnavatele , právnická osoba, , sídlem , adresa, , dále že jeho hrubý měsíční příjem činí 20 000 Kč a že ho živí rodiče. K prokázání svého zaměstnání a výše své mzdy v době před vzetím do vazby dále vypovídal v rámci svého účastnického výslechu. Vypověděl, že byl zaměstnán u společnosti , právnická osoba, jako vedoucí prodejce, měl základní mzdu 20 000 Kč měsíčně hrubého plus provize z prodaných aut.

38. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že výše uvedenými důkazy žalobce výši své mzdy před vzetím do vazby neprokázal. Jeho účastnická výpověď v projednávané věci a výpověď před , orgán, spolu nekorespondovaly ani v označení zaměstnavatele ani v údajích o výši mzdy. Z výpovědi žalobce se jednoznačně nepodávalo, že byl před svým vzetím do vazby skutečně zaměstnán, jakou formou a u jakého zaměstnavatele. Z výše uvedených důkazů nebylo prokázáno ani že by jeho mzda činila 20 000 Kč měsíčně čistého. Žalobce nadto tvrdil, že byl činný ve statutárních orgánech firem, v nichž jej údajně musela nahradit jeho matka.

39. Žalobce byl u jednání soudu prvního stupně dne 12. 11. 2025 poučen podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o tom, že svá tvrzení k nároku na ušlý zisk neprokazuje s poučením o následcích neunesení důkazního břemene (viz číslo listu 93 spisu). Žalobce po tomto poučení další důkazní návrhy neoznačil. Jednání soudu prvního stupně dne 9. 1. 2026 se žalobce ani jeho právní zástupkyně nezúčastnili. Při tomto jednání bylo poskytnuto řádné poučení podle § 119a odst. 1 o.s.ř.

40. Odvolací soud měl za to, že požadavek soudu prvního stupně, aby žalobce ke svému nároku na ušlý zisk předložil další důkazy nebyl nikterak nepřiměřený. Pokud žalobce byl zaměstnán u konkrétního zaměstnavatele, měl být schopen jiným důkazem, než svou účastnickou výpovědí a protokolem o svém výslechu před , orgán, svá tvrzení prokázat. K tomu srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 922/2018, v němž tento soud mimo jiné uvedl, že požadavky kladené soudy na prokázání ušlého zisku musí být přiměřené konkrétní činnosti konkrétního poškozeného. Jak je uvedeno výše, žalobce tvrdil, že byl zaměstnancem a že mu byla vyplácena mzda, tudíž měl být schopen tato tvrzení doložit nějakým objektivním důkazem, což neučinil.

41. Za této situace odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že nebylo možno shledat jako důvodnou žalobu v části převyšující částku, kterou žalobci vyplatila žalovaná. V případě, že nárok na ušlý zisk není prokázán totiž poškozenému podle ustanovení § 30 OdpŠk náleží náhrada ušlého zisku za každý započatý den výkonu vazby ve výši 170 Kč za den. V projednávané věci tedy žalobci na ušlém zisku náležela částka 15 640 Kč. V této výši již byla náhrada ušlého zisku žalobci žalovanou vyplacena, a to v šestiměsíční lhůtě od předběžného uplatnění nároku (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

42. Požadavek žalobce na to, aby mu na ušlém zisku byla vyplacena ještě částka 44 360 Kč tedy ani odvolací soud nemohl shledat důvodným.

43. K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení:

44. Žalobce požadoval z tohoto titulu zaplacení částky v celkové výši 330 000 Kč. Žalovaná mu v šestiměsíční lhůtě od předběžného uplatnění nároku vyplatila částku 123 000 Kč a soud prvního stupně mu přiznal ještě částku 11 807,50 Kč, když shledal jako přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu částku v celkové výši 134 807,50 Kč.

45. Odvolací soud i v tomto směru se závěry soudu prvního stupně souhlasil.

46. Ve věci nebylo sporu o tom, že posuzované trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a je tedy dán odpovědnostní titul podle § 13 odst. 1 OdpŠk. Posuzované řízení trvalo déle než 10 let a taková délka neodpovídala ani složitosti věci, ať už skutkové, procesní či právní. Nebylo sporu ani o tom, že vzniklou nemajetkovou újmu je třeba odškodnit v penězích. Sporná tedy byla toliko výše přiměřeného zadostiučinění.

47. Soud prvního stupně při posouzení otázky, jaká výše zadostiučinění je v případě žalobce přiměřená postupoval zcela v souladu s § 31a odst. 3 OdpŠk a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou citoval v odst. 31 svého rozsudku. Hodnotil jednotlivá rozhodná kritéria, tedy celkovou délku řízení, jeho složitost, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům, postup orgánů veřejné moci a význam předmětu řízení pro poškozeného.

48. V souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále „Stanovisko“) nejprve určil základní částku za jeden rok trvání řízení, kterou poté modifikoval pomocí výše uvedených kritérií. Odvolací soud shledal jako odpovídající, pokud soud prvního stupně vyšel z částky 16 000 Kč za jeden rok trvání řízení, z toho za první dva roky sníženo o polovinu, neboť je třeba vycházet z toho, že každé řízení po nějakou dobu trvá. Částka 16 000 Kč je adekvátní tomu, že řízení trvalo téměř 11 let.

49. Námitku žalobce, že vzhledem ke změněné ekonomické situaci v České republice by již nemělo být vycházeno z rozmezí částek zadostiučinění 15 000 – 20 000 Kč za jeden rok podle Stanoviska nepovažoval odvolací soud za důvodnou. K této otázce se opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud i Ústavní soud, naposledy v nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/25, přičemž nebyly shledány důvody pro paušální změnu zavedené soudní praxe, neboť výše poskytovaného zadostiučinění stále odpovídá částkám poskytovaným ESLP.

50. Soud prvního stupně pak přiléhavě hodnotil i jednotlivá rozhodná kritéria, jejichž vliv promítl do základní částky zadostiučinění.

51. Posuzované řízení bylo složité jak po skutkové, tak po procesní stránce. Složitost byla dána zejména počtem obžalovaných a rozsahem trestné činnosti, která jim byla kladena za vinu. Z toho pak vyplynul rozsah dokazování, které bylo nutno provést, včetně mezinárodní justiční spolupráce, jakkoli se týkala jen jednoho svědka, jak namítal v odvolání žalobce. Soud prvního stupně složitost řízení posoudil zcela správně a přiměřeně jejich vlivu na celkovou délku řízení stanovil procentní míru snížení základní částky (- 20 %).

52. Je pravdou, že řízení bylo zatíženo průtahy, ty však byly soudem prvního stupně zohledněny jednak v základní částce za jeden rok trvání řízení, a dále také navýšením základní částky o 10 %.

53. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně také v názoru, že poškozený žalobce se na délce řízení určitým způsobem podílel, a proto bylo namístě snížit základní částku o 5 %. Důvody, které soud prvního stupně k tomuto postupu vedly, uvedl v odst. 35 svého rozsudku a odvolací soud na ně v podrobnostech odkazuje.

54. Soud prvního stupně současně vysvětlil, že základní částku nemodifikoval z důvodu typově zvýšeného významu trestního řízení pro poškozeného žalobce, neboť žalobce samostatně uplatnil nároky na zadostiučinění za nemajetkové újmy, jež mu měly vzniknout v důsledku samotného nezákonného trestního stíhání a výkonu vazby. Jeho postup byl správný, neboť navýšení základní částky z důvodu typově zvýšeného významu trestního řízení by ve svém důsledku znamenalo případně dvojí odškodnění žalobce za tutéž újmu.

55. Odvolací soud tedy uzavírá, že závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení ve výši 134 807,50 Kč považoval za správný. Jelikož žalovaná žalobci mimosoudně vyplatila částku 123 000 Kč, byl jeho žalobní nárok důvodný již jen co do částky 11 807,50 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, tj. až od 27. 8. 2025, nikoli od 5. 3. 2025, jak žalobce požadoval. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 195 192,50 Kč, byla proto podaná žaloba nedůvodná.

56. K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním:

57. Mezi účastníky nebylo sporným, že předmětné trestní stíhání bylo nezákonné ve smyslu § 5 písm. a), § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť neskončilo pravomocným odsouzením žalobce. Základ odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím je tedy dán.

58. Spornou zůstala otázka, zda žalobci náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a OdpŠk v penězích či zda lze považovat za dostatečné odškodnění formou konstatování porušení práva a poskytnutím omluvy, které žalovaná žalobci poskytla v rámci předběžného projednání nároku.

59. Soud prvního stupně rovněž shledal jako dostačující zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež žalobci vznikla v důsledku nezákonného trestního stíhání formou konstatování porušení práva a omluvu, důvod pro přiznání zadostiučinění v penězích neshledal.

60. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

61. Ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 Nejvyšší soud vyslovil: I. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. II. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

62. Obdobně se Nejvyšší soud vyslovil též např. v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 611/2016, 30 Cdo 441/2020 či Ústavní soud např. ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2175/16.

63. Podle již ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dále třeba při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění provést srovnání s obdobnými případy. K tomu srovnej např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014.

64. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně při posouzení věci postupoval zcela v souladu s výše citovanou judikaturou, když hodnotil délku trestního stíhání, povahu trestní věci a následky způsobené trestním stíháním v osobnostní sféře žalobce, přičemž provedl také srovnání s odškodněními poskytnutými v jiných obdobných případech.

65. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci nenáleží zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v peněžité formě považuje odvolací soud za zcela správný.

66. Pokud se jedná o délku posuzovaného řízení zohlednil soud prvního stupně skutečnost, že žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení samostatně a byl z tohoto titulu odškodněn. Proto samotná délka řízení téměř 11 let pro zadostiučinění v peněžité formě nemohla svědčit.

67. Pokud se jedná o povahu trestní věci, souhlasil odvolací soud s jeho úvahou, že majetková trestná činnost, pro kterou byl žalobce trestně stíhán obecně nevzbuzuje zvýšené společenské odsouzení, zároveň nebylo možno odhlédnout od skutečnosti, že žalobce byl pro obdobnou trestnou činnost v minulosti odsouzen.

68. Nejpodstatnějším kritériem pro posouzení otázky, jaká forma zadostiučinění je v případě žalobce přiměřená pak byly následky způsobené v jeho osobnostní sféře.

69. V tomto směru lze souhlasit se soudem prvního stupně, že žalobce prokázal pouze určité zásahy do své cti a důstojnosti plynoucí ze samotné skutečnosti, že byl nezákonně trestně stíhán, nicméně intenzita těchto zásahů byla podstatně snížena tím, že žalobce již byl v minulosti pro obdobnou trestnou činnost odsouzen.

70. Žalobce pak neprokázal, že by v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním došlo k tvrzeným zásahům do jeho rodinného života (opustila jej partnerka, nemohl pečovat o syna, v rámci opatrovnického řízení byl partnerkou a její advokátkou dehonestován, jeho rodiče se museli přestěhovat), do pracovního života (ztratil důvěryhodnost v původním oboru podnikání, nemohl nalézt zaměstnání), do společenského života (někteří známí se od něj odvrátili). Žalobce tvrzené zásahy prokazoval pouze svou účastnickou výpovědí a čestným prohlášením své matky. Na základě těchto důkazů soud prvního stupně dovodil, že došlo k zásahům do jeho rodinného života, avšak nikoli v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním, ale v důsledku vykonané vazby. Zásahy do pracovního života, sociálních vazeb neshledal, když v této souvislosti bylo třeba přihlédnout k zásadní skutečnosti, že žalobce již byl v minulosti pro obdobnou trestnou činnost odsouzen, tudíž jeho důvěryhodnost v podnikání již musela být narušena dříve a pravděpodobně tím byly ovlivněny i tvrzené problémy s nalezením zaměstnání. Dehonestaci okolím a nutnost přestěhování jeho rodičů tímto způsobem rovněž prokázány nebyly.

71. Soud prvního stupně žalobce u jednání dne 12. 11. 2025 řádně poučil podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o tom, že svá tvrzení, že v důsledku nezákonného trestního stíhání došlo k zásahům do jeho osobní, rodinné a pracovní sféry neprokazuje s poučením o následcích neunesení důkazního břemene (viz číslo listu 93 spisu). Žalobce po tomto poučení další důkazní návrhy neoznačil. Jednání soudu prvního stupně dne 9. 1. 2026 se žalobce ani jeho právní zástupkyně nezúčastnili. Při tomto jednání bylo poskytnuto řádné poučení podle § 119a odst. 1 o.s.ř.

72. Za této situace byl závěr soudu prvního stupně o neprokázání výše uvedených dopadů do rodinného života žalobce, do jeho pracovní sféry zcela správný.

73. Soud prvního stupně dále v souladu s již ustálenou judikaturou zmíněnou shora, provedl srovnání případu žalobce s jinými obdobnými případy, které zvolil přiléhavě a žalobci je předestřel. V předestřených obdobných případech rovněž došlo k odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání formou konstatování porušení práva.

74. Odvolací soud tedy uzavírá, že za přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v důsledku nezákonného trestního stíhání považuje konstatování porušení práva a omluvu, kterých se žalobci již od žalované dostalo.

75. K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem nezákonné vazby:

76. Také ohledně tohoto nároku bylo v řízení nesporné, že odpovědnostní titul je dán, neboť žalobce byl ve vazbě v rámci trestního stíhán, v němž byl nakonec obžaloby zproštěn (§ 9 odst. 1 OdpŠk). Sporná byla výše odškodnění, neboť žalobce nepovažoval za dostatečnou částku 92 000 Kč, kterou mu žalovaná poskytla dobrovolně.

77. Soud prvního stupně při posouzení tohoto nároku vycházel z judikatury Nejvyššího soudu (v podrobnostech viz odst. 65 jeho rozsudku), v souladu s ní hodnotil zejména dopady do osobnostních sfér žalobce a opřel o ni také výši přiznaného odškodnění.

78. Odvolací soud se ztotožnil s jeho závěry, že v příčinné souvislosti s výkonem vazby došlo k zásahům do rodinného života žalobce, a to rozpadu jeho vztahu s partnerkou, žalobce byl dále vyloučen z účasti na významných rodinných událostech (narozeniny partnerky, Vánoce), partnerka byla v tu dobu gravidní, nemohl poskytovat pomoc svým rodičům. V souladu s ním neshledal důvod k navýšení odškodnění za prvé dny vazby, když tento požadavek nebyl podepřen žádnými konkrétními závažnými důvody, z nichž by bylo možno dovodit, že prvé dny vazby žalobce prožíval intenzivněji než dny další. Pokud žalobce zmiňoval, že byl dehonestován v průběhu opatrovnického řízení, nelze dovodit, že by to bylo v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Pokud žalobce dehonestovala jeho bývalá partnerka, popřípadě její právní zástupkyně, nemůže nést stát odpovědnost za jejich chování.

79. K ostatním tvrzením, tedy že žalobcovi rodiče byli nuceni se přestěhovat, že žalobce nemohl vykonávat funkci statutárního orgánu v obchodních korporací připomíná odvolací soud znovu, že žalobce byl soudem prvního stupně řádně poučen podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o tom, že své důkazní břemeno neunáší, s poučením o následcích neunesení důkazního břemene, přičemž k prokázání svých tvrzení žádné další důkazy nenavrhl.

80. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně shledal jako zcela adekvátní zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci výkonem vazby částku 92 000 Kč. Jelikož žalovaná tuto částku žalobci zaplatila, nezbylo než žalobu ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 44 500 Kč zamítnout.

81. Ze všech důvodů vysvětlených shora tedy odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III jako věcně správný, a to včetně nároku na úrok z prodlení, který žalobce požadoval již od data 5. 3. 2025, když v souladu s § 15 odst. 2 OdpŠk měl žalobce nárok na úrok z prodlení až ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců od uplatnění nároku žalobce u žalované, tj. od 27. 8. 2025. V této souvislosti je třeba poznamenat, že žalovaná žalobci v rámci předběžného uplatnění jeho nároku plnila v rámci zmíněné šestiměsíční lhůty.

82. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

83. Jako věcně správný potvrdil také výrok IV o náhradě nákladů řízení (§ 219 o.s.ř.), neboť o nich soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalovaná byla ve sporu neúspěšná pouze v nepatrné části (v rozsahu 4 %), proto odvolací soud považoval za zcela správné, že žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, a to za úkony nezastoupeného účastníka podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.

84. Při zjištění míry úspěchu a neúspěchu ve sporu bylo třeba vycházet z poměru tarifních hodnot, neboť předmětem řízení bylo pět nároků se samostatným skutkovým základem a s různou tarifní hodnotou. Tarifní hodnotou u nároků na náhradu nákladů na obhajobu a na ušlý zisk byla výše žalované částky (§ 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále „a. t.“) ve znění účinném od 1. 1. 2025), tedy 78 176 Kč a 60 000 Kč. Tarifní hodnotou u nároků na náhradu nemajetkových újem za nepřiměřenou délku řízení a za výkon vazby byla vždy výše přiznané částky, včetně částky, kterou žalovaná žalobci vyplatila mimosoudně (§ 9a odst. 2 písm. a) a. t.), tedy 134 807,50 Kč a 92 000 Kč. U nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání byla tarifní hodnotou částka 30 000 Kč (§ 9a odst. 2 písm. b) a. t.), neboť žalobci se nedostalo zadostiučinění v peněžité formě.

85. Celková tarifní hodnota činila 394 983,50 Kč (78 176 + 60 000 + 134 807,50 + 92 000 + 30 000).

86. Žalobce měl neúspěch v nárocích na náhradu nemajetkových újem za nezákonné trestní stíhání, za výkon vazby a za nepřiměřenou délku řízení v rozsahu částky 123 000 Kč, neboť žalovaná žalobci poskytla plnění, které bylo soudem shledáno jako přiměřené zadostiučinění ve lhůtě šesti měsíců od doby, kdy žalobce u žalované předběžně uplatnil svůj nárok (§ 14 odst. 1, 3 a § 15 odst. 2 OdpŠk), šlo tedy o neúspěch v tarifní hodnotě v celkové výši 245 000 Kč (30 000 + 92 000 + 123 000). U nákladů na obhajobu byl žalobce neúspěšný co do částky 75 243 Kč, neboť jednak žalovaná plnila částku 35 584,55 Kč ve lhůtě šesti měsíců od doby, kdy žalobce u ní předběžně uplatnil svůj nárok, ve zbytku pak žalobce vzal žalobu zpět bez uvedení důvodu. U ušlého zisku byl žalobce neúspěšný zcela, tedy co do částky 60 000 Kč rovněž proto, že žalovaná mu plněné poskytla ve lhůtě šesti měsíců od doby, kdy žalobce u ní předběžně uplatnil svůj nárok (v podrobnostech viz výše).

87. Žalobce byl tedy ve sporu neúspěšný v rozsahu tarifních hodnot v celkové výši 380 243 Kč (245 000 + 75 243 + 60 000), tj. z 96 % a úspěšný v rozsahu tarifních hodnot v celkové výši 14 740,50 Kč (2 933 Kč, které žalovaná plnila z obhajného v listopadu 2025 + 11 807,50 Kč, které mu přiznal soud prvního stupně ještě jako přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení), tj. ze 4 %.

88. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, proto má vůči žalobci právo na náhradu jeho nákladů. Žalovaná nebyla v odvolacím řízení zastoupena, tudíž jí vznikl nárok na paušální náhradu nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 450 Kč za jeden úkon podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025. Žalovaná v odvolacím řízení učinila tři úkony, a to vyjádření k odvolání, příprava a účast u odvolacího jednání. Proto jí na náhradě nákladů náleží částka v celkové výši 1 350 Kč (3 x 450 Kč), kterou odvolací soud uložil žalobci zaplatit žalované ve standardní třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

89. Výrok I nebyl odvoláním napaden, tudíž zůstal nedotčen.