28 C 105/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Anonymizováno za níž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované pro 495 860 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do úroku z prodlení z částky 78 176 Kč ve výši 15 % ročně od 5. 3. 2025 do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 11 807,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % p. a. od 27. 8. 2025 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba na zaplacení částky 484 052,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 726 500 Kč ve výši 15 % ročně od 5. 3. 2025 do 26. 8. 2025, s úrokem z prodlení z částky 714 692,50 Kč ve výši 15 % ročně od 27. 8. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 11 807,50 Kč ve výši 3,5 % ročně od 27. 8. 2025 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 2 700 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou u soudu dne 16. 6. 2025 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 804 676 Kč s příslušenstvím (v petitu žaloby došlo k početní chybě při součtu požadovaných částek – pozn. soudu) z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé mu nezákonným rozhodnutím. Žalobu odůvodnil tím, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání, a to pro zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) spáchaný účastenstvím ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Okresním státním zastupitelstvím v , adresa, byla následně podána dne 13. 5. 2015 obžaloba a trestní řízení bylo vedeno u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , Anonymizováno, . V rámci nadepsaného trestního řízení byl žalobce následně rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. , Anonymizováno, , zproštěn obžaloby. Předmětné řízení tak trvalo 11 let. V období od 13. 11. 2013 do 13. 2. 2014 pak byl žalobce ve vazbě. Po dobu omezení osobní svobody nemohl být přítomen životních událostí družky, která byla gravidní. Nemohl ani poskytovat pomoc svým rodičům, kteří byli ve vysokém věku. Dále žalobce přišel o mzdu u svého zaměstnavatele, spol. Globál , právnická osoba, . V důsledku zahájení trestního stíhání partnerka žalobce podala návrh na svěření jejich společného syna do péče, před opatrovnickým soudem byl dehonestován a nazýván „kriminálníkem“, po propuštění z vazby se stal nežádoucí osobou, neměl uplatnění ve svém oboru na trhu práce, vše vyústilo insolvencí. Žalobce tak požadoval částku 78 176 Kč jako náhradu majetkové škody na tzv. obhajném, částku 136 500 Kč za nemajetkovou újmu za nezákonnou vazbu, částku 60 000 Kč jako náhradu majetkové škody za ušlý zisk po dobu vazby, částku 200 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a částku 330 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení. Svůj nárok žalobce uplatnil u žalované dne 26. 2. 2025.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že navrhla, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Učinila nesporným skutečnost, že u ní žalobce dne 26. 2. 2025 uplatnil z důvodů v žalobě popsaných nárok na odškodnění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). K projednání žádosti žalobce došlo dne 8. 7. 2025 s tím, že žalovaná částečně žádosti vyhověla, a to v částce 35 584,55 Kč na obhajném, v částce 123 000 Kč na nemajetkové újmě za nepřiměřenou délku řízení, v částce 92 000 Kč na nemajetkové újmě způsobené výkonem vazby v částce 15 640 Kč na ušlé mzdě v důsledku vazby. Co se týče nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, v tomto směru konstatovala porušení práv žalobce a poskytla mu omluvu s odůvodněním, že žalobce nedoložil tvrzené zásahy do jeho práv nad rámec obecných. Uvedené zadostiučinění tak shledala přiměřeným.

3. Podáním ze dne 28. 7. 2025 pak vzal žalobce žalobu co do částky 284 625 Kč (bez příslušenství) zpět z důvodu dobrovolné úhrady žalobkyně, soud tak usnesením ze dne 1. 8. 2025 řízení do této částky zastavil. Předmětem řízení tak zůstala částka 520 101 Kč s příslušenstvím. při jednání dne 12. 11. 2025 pak vzal žalobce žalobu zpět do celého zbylého nároku týkajícího se obhajného, přičemž žalovaná se zpětvzetím souhlasila, soud tak řízení zastavil i do zbylé částky týkající se majetkové škody za obhajné.

4. Protože však soud opomněl při zastavení řízení rozhodnout i o požadovaných úrocích z prodlení ohledně nároku za obhajné, přičemž žalobce výslovně vzal zpět celý tento žalobní nárok, výrokem I tohoto rozsudku tak soud zastavil řízení i co do úroků z prodlení ohledně částky 78 176 Kč.

5. Mezi účastníky byly vymezeny sporné a nesporné skutečnosti, v řízení nebylo sporu ohledně skutečnosti, že žalobce dne 26. 2. 2025 u žalované uplatnil svůj nárok na odškodnění, na což žalovaná reagovala vydáním stanoviska dne 8. 7. 2025, kterým žalobci přiznala odškodnění v částce 266 224,55 Kč a dále doplňujícím stanoviskem dne 26. 8. 2025, kterým žalobci přiznala další plnění v částce 2 933 Kč. Zásadně spornou skutečností bylo to, zda žalobce má nárok na odškodnění i ve zbylé požadované části.

6. Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž předložené důkazy považoval za zcela hodnověrné, vyjma účastnické výpovědi žalobce, kterou považoval spíše za nedůvěryhodnou, a po přihlédnutí ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, dospěl soud k závěru o následujícím skutkovém stavu:

7. Podle protokolu PČR, KŘP Ústeckého kraj, SKPV, Územní odbor , adresa, ze dne 13. 11. 2013 byl dne 13. 11. 2013 v 10:20 zadržen žalobce. Téhož dne byl vyslechnut v čase od 11:20 do 12:00, obhájce se výslechu neúčastnil. Usnesením PČR, KŘP Ústeckého kraj, SKPV, Územní odbor , adresa, ze dne 13. 1. 2013, č. j. , adresa, , bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný účastenstvím ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, usnesení bylo žalobci doručeno dne 13. 11. 2013, obhájci dne 15. 11. 2013. Dle úředního záznamu z 15. 11. 2013 obhájce žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, doložil policejnímu orgánu plnou moc k obhajobě a od 14:00 do 14:30 proběhla právní porada mezi žalobcem a obhájcem. Téhož dne bylo umožněno obhájci žalobce nahlédnout do trestního spisu. Dne 15. 11. 2013 podal OSZ v , adresa, návrh na vzetí žalobce do vazby z důvodu § 67 písm. b) tř. Dne 15. 11. 2013 se konalo vazební zasedání od 16:10 do 17:05, přítomen byl obhájce žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, , při kterém žalobce podal do protokolu stížnost proti vzetí do vazby. Usnesením ze dne 15. 11. 2013 byl žalobce vzat do vazby, přičemž vazba počala dne 13. 11. 2013 v 10:20 hod. Usnesením ze dne 19. 11. 2013 vzal soud na vědomí zpětvzetí stížnosti žalobce proti usnesení o vzetí do vazby. Dne 5. 12. 2013 proběhl v , Anonymizováno, výslech žalobce od 10:15 do 10:25, kterého se účastnil obhájce žalobce. Dne 10. 12. 2013 byl v Olomouci vyslechnut , jméno FO, od 13:05 do 16:36, obhájce žalobce se neúčastnil. Dne 17. 12. 2013 byl v , adresa, vyslechnut , právnická osoba, od 9:00 do 11:27, obhájce žalobce se neúčastnil. Dne 17. 1. 2014 byla v Praze vyslechnuta , jméno FO, od 9:05 do 11:03, obhájce žalobce se neúčastnil. Dne 20. 1. 2014 byl vyslechnut , jméno FO, od 10:05 do 12:30, účastnil se obhájce žalobce. Dne 21. 1. 2014 byl vyslechnut , jméno FO, od 10:12 do 10:55, účastnil se obhájce žalobce. Dne 21. 1. 2014 byl vyslechnut , jméno FO, od 10:55 do 13:00, účastnil se obhájce žalobce. Dne 22. 1. 2014 byl vyslechnut , adresa, od 10:05 do 11:22, účastnil se obhájce žalobce. Dne 22. 1. 2014 byl v , Anonymizováno, vyslechnut , jméno FO, od 8:01 do 11:57, obhájce žalobce se neúčastnil. Dne 27. 1. 2014 podal obhájce žalobce žádost o propuštění z vazby. Dne 27. 1. 2014 byl v , Anonymizováno, vyslechnut , Anonymizováno, od 11:00 do 12:00, obhájce žalobce se neúčastnil. Dne 28. 1. 2014 byla v, Anonymizováno, , Anonymizováno, vyslechnuta , jméno FO, od 13:30 do13:40, obhájce žalobce se neúčastnil. Dne 4. 2. 2014 byl v Praze vyslechnut , jméno FO, od 8:59 do 11:45, obhájce žalobce se neúčastnil. Dne 10. 2. 2014 byla vyslechnuta , jméno FO, od 10:12 do 12:36, účastnil se obhájce žalobce. Na základě příkazu ze dne 11. 2. 2014 byl žalobce dne 13. 2. 2014 propuštěn z vazby. Dne 26. 2. 2014 byla vyslechnuta , jméno FO, od 10:03 do 14:13, obhájce žalobce se neúčastnil. Usnesením KŘP Ústeckého kraj, SKPV, Územní odbor , adresa, , SKPV Oddělení Hospodářské kriminality, z 15. 8. 2014, č. j. , číslo, , bylo zahájeno další trestní stíhání žalobce pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný účastenstvím ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, usnesení bylo žalobci doručeno dne 15. 8. 2024, obhájci téhož dne. Dne 5. 9. 2014 byl vyslechnut , jméno FO, od 8:00 do 8:35, účastnil se obhájce žalobce. Dne 5. 9. 2014 byl vyslechnut , jméno FO, od 10:06 do 10:50, obhájce žalobce se neúčastnil. Téhož dne byl vyslechnut , jméno FO, od 13:06 do 13:55, zúčastnil se obhájce žalobce. Dne 24. 9. 2014 byl v Praze vyslechnut , jméno FO, od 8:20 do 11:15, obhájce žalobce se neúčastnil. Dne 25. 9. 2014 byl v , Anonymizováno, opětovně vyslechnut žalobce od 11:01 do 11:09, účastnil se obhájce žalobce. Dne 26. 9. 2014 byl opětovně vyslechnut , jméno FO, od 9:25 do 11:21, účastnil se obhájce žalobce. Dne 14. 11. 2014 byl v , Anonymizováno, vyslechnut , jméno FO, od 10:00 do 13:39, obhájce žalobce se neúčastnil. Téhož dne byl v , Anonymizováno, vyslechnut , jméno FO, od 14:44 do 15:48, obhájce žalobce se neúčastnil. Dne 4. 12. 2014 byla opět vyslechnuta , jméno FO, od 10:09 do 11:25, obhájce žalobce se neúčastnil. Dne 10. 12. 2014 byla vyslechnuta , jméno FO, od 9:10 do 10:01, obhájce žalobce se neúčastnil. Vyrozuměním z 27. 1. 2015 bylo obhájci žalobce sděleno, že mu bude umožněno prostudovat trestní spis. Dne 16. 2. 2015 od 8:00 do 15:00 bylo umožněno žalobci i jeho obhájci prostudovat trestní spis. Žalobce ani obhájce se k prostudování nedostavili. Dne 17. 2. 2015 bylo žalobci i obhájci opětovně umožněno prostudovat trestní spis, účastnil se obhájce v době od 8:00 do 15:

20. Dne 18. 2. 2015 pokračovalo prostudování spisu za účasti obhájce od 13:00 do 15:

10. Dne 3. 3. 2015 podala KŘP Ústeckého kraj, SKPV, Územní odbor , adresa, , návrh na podání obžaloby. Dne 14. 5. 2015 byla k Okresnímu soudu v , adresa, podána obžaloba na žalobce pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a, písm. c) tr. zákoníku spáchaný účastenstvím ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dne 3. 6. 2015 požádal předseda senátu o prodloužení lhůty k prvnímu úkonu ve věci z důvodu množství věcí v senátu a počtu rozhodnutých věcí, místopředseda soudu žádosti vyhověl a lhůtu prodloužil do 31. 12. 2015. Dne 14. 10. 2015 podal obžalovaný , jméno FO, žádost na zrušení zajištěného majetku. Dne 11. 11. 2015 požádal soud FÚ pro Ústecký kraj o sdělení o složení částky na zajišťovací příkazy. Dne 9. 11. 2015 obhájce obžalovaného , jméno FO, informoval o převzetí obhajoby. Přípisem z 16. 11. 2015 FÚ sdělil, že částka na úhradu zajišťovacích příkazů byla uhrazena. Dne 8. 3. 2016 byla soudu doručena žádost obžalovaného , Anonymizováno, o bezplatnou obhajobu. V dubnu 2016 došlo ke změně soudce. Usnesením z 21. 4. 2016 soud rozhodl o žádosti obžalovaného , jméno FO, na zrušení zajištění náhradní hodnoty. Usnesením z 11. 5. 2016 soud rozhodl o žádosti obžalovaného , Anonymizováno, na bezplatnou obhajobu. Usnesením ze dne 27. 7. 2017 soud rozhodl o určení obhájce k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech obžalovaného , jméno FO, . Dne 2. 5. 2017 bylo nařízeno HL na den 16. 6. 2017. Dne 25. 5. 2017 požádal obhájce obžalovaného , jméno FO, o odročení. Dne 29. 5. 2017 obhájce žalobce informoval soud o ukončení obhajoby. Dne 12. 6. 2017 zaslal žalobce omluvu z nařízeného HL. Dne 16. 6. 2017 se konalo HL od 12:30 do 12:51, bez účasti obžalovaných i obhájců, a bylo odročeno na 6. 10. 2017. Dne 3. 8. 2017 byl žalobci ustanoven nový obhájce. Dne 6. 10. 2017 bylo HL odročeno na 9. 2. 2018. Dne 9. 2. 2018 se konalo HL od 13:05 do 15:09, a bylo odročeno na 4. 5. 2018 a 14. 9. 2018. Dne 4. 5. 2018 se konalo HL, které k žádosti obhájce obžalovaného , Anonymizováno, bylo odročeno na 14. 9. 2018. Dne 14. 9. 2018 se konalo HL, které bylo odročeno z důvodu nepřítomnosti žalobce. Dne 6. 11. 2018 se konalo HL, které bylo opět pro nepřítomnost žalobce a dalšího obžalovaného odročeno. Dne 23. 11. 2018 se konalo HL. Dne 24. 11. 2018 podal obžalovaný , jméno FO, návrh na zrušení zajištění majetku. Dne 7. 1. 2019 byl předseda senátu informován o okamžitém ukončení funkce jedné z přísedících. Dne 26. 2. 2019 se konalo HL. Opatřením z 11. 3. 2019 byl přibrán tlumočník z jazyka německého. Dne 22. 3. 2019 se konalo HL. Dne 26. 4. 2019 se konalo další HL. Usnesením z 26. 4. 2019 bylo zrušeno zajištění peněžních prostředků. Na počátku roku 2020 došlo k opětovné změně soudce. Dne 21. 8. 2020 se konalo další HL, které z důvodu nepřítomnosti žalobce bylo odročeno. HL z 20. 11. 2020, kdy z důvodu žádosti se konalo hl. líčení, které k žádosti obhájce obžalovaného , jméno FO, bylo odročeno. HL z 29. 1. 2021 bylo ze zdravotních důvodů odročeno. HL z 16. 4. 2021 bylo odročeno z důvodu nepředvolání obžalovaných. Dne 20. 5. 2021 se konalo HL. HL z 23. 6. 2021 bylo k žádosti svědků a obhájců odročeno. Přípisem z 28. 6. 2021 byly obžalovaní informováni o změně právní kvalifikace. Dne 11. 8. 2021 se konalo HL. , právnická osoba, se konalo dne 18. 8. 2021, 5. 11. 2021 a další HL z 26. 11. 2021 bylo z důvodu nepřítomnosti jednoho z obžalovaných odročeno. V dubnu 2022 došlo ke změně přísedící. Dne 13. 4. 2022 se konalo HL. Stejně tak dne 7. 6. 2022, 8. 9. 2022, 14. 2. 2023, 20. 4. 2023, 27. 4. 2023. Následně opatřením z 26. 5. 2023 byla přibrána tlumočnice a byl vydán evropský vyšetřovací příkaz na jednoho ze svědků. Dne 13. 7. 2023 bylo odvoláno HL nařízené na den 20. 7. 2023. Dne 4. 9. 2023 bylo odročeno HL nařízené na den 3. 10. 2023, které bylo nařízeno videokonferenčně se SRN, z důvodu státního svátku v SRN. HL nařízené na den 14. 12. 2023 bylo odročeno z důvodu omluvy přísedícího. V listopadu 2023 požádala obhájkyně žalobce o zproštění obhajování z důvodu ukončení praxe. Usnesením z 17. 1. 2024 rozhodl soud o odměně ustanovené obhájkyně. Usnesením z 22. 1. 2024 byla žalobci ustanovena nová obhájkyně. HL z 14. 2. 2024 bylo k žádosti nové obhájkyně odročeno. Dne 14. 3. 2024 přísedící soudu sdělila, že ze zdravotních důvodů musí ukončit svou funkci. Přípisem z 21. 3. 2024 soud vyzval obžalované ke sdělení, zda budou souhlasit při novém obsazení senátu se čtením protokolů z HL. Dne 25. 3. 2024 obžalovaný , jméno FO, požádal o bezplatnou obhajobu. Dne 24. 4. 2024 se konalo HL. Opatřením z 6. 6. 2024 soud přibral tlumočníka. HL z 13. 6. 2024 bylo odročeno z důvodu nepřítomnosti svědka. Dne 20. 6. 2024 se konalo HL, na kterém byl vyhlášen rozsudek, kterým byli obžalovaní zproštěni obžaloby. Dne 3. 7. 2024, 18. 7. 2024, 20. 8. 2024 a 20. 9. 2024 soudce požádal o prodloužení lhůty pro vypravení rozsudku, místopředseda soudu lhůtu prodloužil celkově do 30. 9. 2024. Rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. , Anonymizováno, , který byl vypraven dne 30. 9. 2024 byli obžalovaní zproštěni obžaloby, a to z důvodu, že se skutek stal, nicméně u obžalovaného , jméno FO, nebylo prokázáno úmyslné zavinění a žalobce byl stíhán jako účastník, tedy soud žalobce zprostil z důvodu akcesority účastenství, rozsudek nabyl právní moci vůči žalobci ke dni 9. 10. 2024. (spis Okresního soudu v , adresa, , sp. zn. , Anonymizováno, )

8. Z protokolu o výslechu obviněného ze dne 5. 12. 2013 (č. l. 22 spisu) soud zjistil, že žalobce při výslechu na Policii ČR uvedl, že je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, s příjmem 20 000 Kč hrubého, přičemž ho živé rodiče.

9. Z výslechu žalobce soud zjistil, že v době vzetí do vazby byl zaměstnán u společnosti , právnická osoba, jako vedoucí prodejce a měl základní mzdu 20 000 Kč hrubého plus provize z aut, kterých prodal osm až deset za měsíc. Po návratu z vazby dostal výpověď. Zkoušel si najít zaměstnání, jenomže ta kauza byla známá a lidi ho znali. Pak pomáhal rodičům a staral se ještě o jednoho pána. Potom asi po roce začal pracovat s jedním podnikatelem a staral se o něj. Seděl tři měsíce ve vazbě, když ho pustili, s přítelkyní se rozešli. Byl bez bytu, bez domova. S přítelkyní se znali pět let, pracovali spolu v jedné firmě. Následně po rozchodu se nastěhoval k rodičům, pak bydlel u kamaráda v Praze. A pak začal pracovat, ale to už bylo cca tři roky potom. Po propuštění z vazby neměl žádné svoje věci. 5. 4. 2014 se narodil syn , jméno FO, , potom se soudili s partnerkou u Okresního soudu v Kladně, potom u Krajského soudu tady v Praze. Partnerku zastupovala paní doktorka , Anonymizováno, . Pokřikovala u soudu na žalobce, že je trestanec a že ho zavřou. Opatrovnické řízení probíhalo, když bylo , jméno FO, , asi rok a půl, dva roky. Nejdříve se dohodli, potom se začali soudit, nebyli se schopni dohodnout. Ty trestní kauzy byly dvě, jedna v , adresa, , jedna v , adresa, . Z obou byl zproštěn obvinění, protože v , adresa, nebyl ve vazbě a ta újma nebyla až taková, tak to ani nežalovali. Je to 12 let, každý rok bylo mnoho jednání, potom už když pracoval, musel si brát volna. Létal z Chorvatska, protože pracuje tam. Matka žalobce se léčila u lékaře a nevlastní otec to samé. Rodiče se kvůli trestnímu stíhání odstěhovali z , adresa, na chalupu a tam žijí dodnes. V minulosti byl odsouzen a byl ve výkonu trestu dva a půl roku, za podvod, pustili ho asi v roce 2009.

10. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

11. Co se týče důvěryhodnosti výpovědi žalobce, soud dospěl k závěru, že žalobce tendenčně upravil svá tvrzení, když například co se týče účasti u soudních jednání, žalobce vypověděl, že se jich konalo několik za rok a musel k nim létat z Chorvatska, přičemž z obsahu přílohového spisu vyplynulo, že žalobce se nařízených hlavních líčení po většinu času neúčastnil a žádal o konání v jeho nepřítomnosti, přičemž hlavní líčení několikrát dokonce svou neúčastí zmařil. Soud tak tvrzením žalobce neuvěřil.

12. Soud posoudil věc po právní stránce podle těchto ustanovení:

13. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

15. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

16. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

17. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

18. Podle § 30 OdpŠk náhrada ušlého zisku se poskytuje v prokázané výši; není-li to možné, pak za každý započatý den výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy, zabezpečovací detence nebo ochranného léčení náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč.

19. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 3 téhož ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení a zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

20. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

21. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem.

22. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

23. Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

24. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

25. Žalobce se podanou žalobou domáhal zadostiučinění za nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení ve výši 330 000 Kč. Žalovaná tento nárok žalobce dobrovolně odškodnila ve výši 123 000 Kč dne 15. 7. 2025 (před uplynutím lhůty pro předběžné projednání) a soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Předmětem řízení tak zůstalo na tomto nároku zadostiučinění ve výši 207 000 Kč.

26. Soud se tak nejprve zabýval otázkou, zda orgány činné v trestním řízení vydaly rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona. Pro soudní řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen „ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 zákona, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Tato kritéria se pak použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

27. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

28. Předmětné trestní řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 13. 11. 2013, kdy bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání, do dne 9. 10. 2024, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek. Tedy celková délka řízení ve vztahu k žalobci činila 10 let, 10 měsíců a 26 dní, což je doba s ohledem na veškeré dále rozvedené okolnosti nepřiměřená. Soud tak dospěl k závěru, že došlo v posuzovaném soudním řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení.

29. K uvedenému závěru vede soud právě již vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk. O nepřiměřené délce řízení svědčí zejména vyhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) odškodňovacího zákona. V postupu policie a soudu v předmětném řízení soud shledal opakovaně průtahy, a to zejména v době po podání obžaloby dne 14. 5. 2015 do dubna 2016, kdy soud počal činit první úkony ve věci, dále od května 2016 až do května 2017, kdy bylo nařízeno první hlavní líčení, dále soud dílčí průtahy spatřuje i v období, kdy byla nařizována hlavní líčení, často s odstupem několika měsíců. Průtah lze spatřit i při době trvání vypracování konečného rozsudku. Soud dále postupoval chaoticky v průběhu samotného řízení, když několik hlavních líčení bylo opakovaně odročováno přímo při hlavním líčení. Je tak zcela zřejmé, že postup soudu prvé instance se negativně promítl na celkové délce řízení a významnou měrou se na její celkové délce podílí. Soud tedy pro vyhodnocení tohoto kritéria dospívá k závěru o nesprávném úředním postupu ve formě nepřiměřené délky řízení. Tento závěr nepřeváží ani vyhodnocení kritérií ostatních - pokud jde o kritérium písmene b) složitosti řízení, pak soud níže rozvádí, že řízení bylo skutečně složitějším, jak po stránce skutkové, tak po stránce procesní, nicméně nikoli natolik, aby toto převáželo kritérium postupu orgánů veřejné moci, když celková délka řízení není dána primárně složitostí, ale právě pochybeními; ani pohledem kritéria písmene c), tj. jednání poškozeného nelze dospět k závěru, že celkovou délku řízení by bylo třeba považovat ještě za přiměřenou, když žalobce se svým chováním sice přispěl k délce řízení, nicméně proti postupu soudu se jedná o přispění marginální; kritérium písmene e), tj. významu předmětu řízení podporuje naopak právě závěr o tom, že pro typový význam řízení je celkovou délku řízení nutno považovat za nepřiměřenou.

30. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě tomuto vznikla nemajetková újma (presumovaný vznik újmy žalovaná nevyvracela), kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011) soud neshledal.

31. Postup při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení stanovil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší soud. Zdůraznil, že pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je procentní modifikace základní částky odškodnění za (celé) řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení.

32. Za posuzované řízení v délce trvání 10 let, 10 měsíců a 28 dní (celkem tedy za 3 983 dnů) tak soud přiznal žalobci základní částku odškodnění ve výši 158 597 Kč, když vycházel z částky 16 000 Kč za první dva roky řízení (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná), a z částky 16 000 Kč za každý další rok řízení. Tuto částku zvolil soud s ohledem na to, že celková délka řízení nebyla přiměřená, přičemž zároveň shledal soud důvody pro závěr, že je ve věci na místě vyjít z vyšší částky základního ročního odškodnění, když toto je dle ustálené judikatury přiznáváno za řízení přesahující dobu 10 let dobu trvání řízení nebo za řízení, kde toto odůvodňuje výjimečné vyhodnocení některého z kritérií dle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.

33. Tuto částku pak je nutno upravit, a to (předně) v důsledku demonstrativně vypočtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím k: b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného:

34. V rámci posouzení složitosti řízení je třeba zohlednit skutkovou, právní i procesní stránku řízení a počet soudních instancí (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) - Řízení bylo nadstandardně složitým po stránce skutkové, složitějším po stránce procesní a běžně složitým po stránce právní. Pokud jde o skutkovou složitost věci, pak z obsahu naříkaného spisu se podává, že za účelem zjištění skutkového stavu soud musel slyšet desítky svědků, opakovaně činil součinnostní dotazy na orgány správní správy a ve věci bylo nutné ustanovovat tlumočníka a soud byl nucen využít i mezinárodní justiční spolupráci. Pro skutkovou složitost věci tak soud základní částku odškodnění snížil o 10 %. Soud dále snížil základní částku odškodnění o dalších 10 % pro procesní složitost věci, což souvisí zejména s velkým množstvím slyšených svědků, když zejména v závěrečné fázi řízení bylo jednání často odročováno právě z důvodu nemožnosti zajištění účasti svědka, na jehož účasti obžalovaní trvali. Soud v mezidobí rozhodoval i o zajištěných věcech a činil součinnostní dotazy, což věc rovněž procesně komplikovalo. Pokud jde o právní složitost věci, tuto soud vyhodnotil jakožto běžnou a základní částku odškodnění pro tuto nemodifikoval.

35. Jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, resp. zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). - Soud v řízení shledal, že průtahy řízení částečně zapříčinil i žalobce, když se například minimálně dvakrát nedostavil k hlavnímu líčení (např. dne 14. 9. 2018 a 6. 11. 2018) a ani nepožádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, ač byl o nutnosti uvedeného soudem poučován. V průběhu řízení také došlo ke změně obhájce žalobce, přičemž žalobce vyčkával na ustanovení obhájce soudem, což také do rychlosti řízení zasáhlo. Žalobce se tak negativně podílel na délce řízení, a proto s ohledem na toto kritérium soud základní částku odškodnění modifikoval snížením o 5 %.

36. Kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) – Pro toto kritérium dospěl k závěru o nesprávném úředním postupu ve formě nepřiměřené délky řízení, nicméně s ohledem na opakované průtahy zapříčiněné postupem soudu (viz výše), chaotickým a nekoncentrovaným přístupem v řízení, dospěl soud dospěl k závěru, že je třeba pro toto kritérium modifikovat i základní částku, a to zvýšením o 10 %.

37. Významu předmětu řízení pro poškozeného (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) - Evropský soud pro lidská práva tento typ řízení řadí mezi řízení, kterým přisuzuje zvýšený význam pro účastníky (za řízení se zvýšeným významem pro účastníky jsou považována zejména řízení trestní, opatrovnická, pracovněprávní, o osobním stavu, ve věcech sociálního zabezpečení a týkající se zdraví nebo života). Jakkoli jde tedy o řízení s typově vyšším významem, pak je třeba v předmětném sporu zohlednit skutečnost, že žalobce zároveň uplatnil nároky na náhradu nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby a trestním stíháním jako takovým, přičemž za výkon vazby byl žalovanou odškodněn ve výši 92 000 Kč a za nezákonné trestní byla žalobci poskytnuta omluva a konstatování porušení práva. Význam trestního řízení pak byl již tedy zhodnocen v rámci těchto dvou jiných nemajetkových újem na straně žalobce a hodnocení typového řízení jako zvýšeného i v rámci tohoto nesprávného úředního postupu by pak znamenalo duplicitní hodnocení tohoto kritéria. Soud proto pro význam řízení základní částku odškodnění nemodifikuje.

38. Základní odškodnění je tak po zohlednění shora provedených procentních modifikací na místě ponížit o 15 % na výsledných 134 807,50 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci již poskytla na tento nárok jakožto finanční zadostiučinění odškodnění částku vyšší, konkrétně ve výši 123 000 Kč (soud řízení v této části zastavil) pak soud žalobci přiznal rozdíl mezi těmito částkami ve výši 11 807,50 Kč (výrok I), co do zbytku požadovaného nároku (ve výši 195 192,50 Kč) žalobu zamítl (výrok II).

39. Žalobce se dále žalobou domáhá finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí, a to ve výši 200 000 Kč. Žalovaná žalobci na tento nárok neposkytla finanční zadostiučinění, nárok odškodnila konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí a omluvou (ve lhůtě pro předběžné projednání nároku).

40. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

41. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě byl žalobce obžaloby zproštěn, čímž je dána odpovědnost žalované za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou žalobci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 OdpŠk.

42. Nezákonným rozhodnutím tak je usnesení Policie ČR ze dne 13. 1. 2013, č. j. , číslo, , a usnesení Policie ČR ze dne 15. 8. 2014, č. j. , číslo, , které byly odklizeny, kterým bylo ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný účastenstvím ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť toto usnesení bylo v posledku odklizeno rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne 20. 6. 2024, č. j. , číslo, , a toto rozhodnutí nabylo ve vztahu k žalobci právní moci dne 9. 10. 2024.

43. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

44. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

45. Žalobce tvrdil zásahy do osobnostní sféry především v oblasti rodinného života, zejm. uváděl, že především v počátku stíhání vedla vazba ke vzniku partnerských problémů mezi žalobcem a jeho partnerkou, kdy partnerka žalobce následně i opustila. Stíhání dále, zejm. v období vazby způsobilo finanční problémy na straně žalobce. Na žalobce dále negativně působil vývoj trestního stíhání a v důsledku trestního stíhání tak ztratil důvěryhodnost v původním oboru podnikání a nemohl nalézt zaměstnání. Někteří známí se od žalobce odvrátili, trestní stíhání nesli těžce zejména rodiče žalobce.

46. Z provedeného dokazování, konkrétně z účastnického výslechu žalobce, má soud za prokázané, že k zásahům do osobnostní sféry žalobce došlo v důsledku vykonané vazby, nikoliv v důsledku trestního stíhání jako takového. Soud má za zjištěné, že v období výkonu vazby došlo ke zhoršení vztahu žalobce s partnerkou. Soud však nemá za prokázané, že by trestní stíhání jako takové, tedy bez zohlednění vazby, zasáhlo do osobnostní sféry žalobce. Žalobce sice v tomto směru tvrdil, že samotné trestní stíhání zhoršilo jeho vztahy s partnerkou, nicméně vše vázal zejména k pobytu ve vazbě. Navíc z vlastních tvrzení žalobce vplývalo, že v minulosti byl pravomocně odsouzen a byl ve výkonu trestu, přičemž téměř ihned po návratu z výkonu trestu započal vztah s partnerkou, přičemž ta o jeho trestní minulosti věděla a uvedené nebylo překážkou jejich vztahu. Pokud jde o zásahy ve sféře pracovní, pak soud neuvěřil tvrzení žalobce, že ke komplikacím při získávání zaměstnání vedlo pouze zahájené trestní stíhání, když jak soud již uvedl, sám žalobce při výslechu sdělil, že byl v předchozím období pravomocně odsouzen, přičemž zaměstnavatel ho přesto bez problémů zaměstnal. Nelze tak uvěřit tomu, že pouze nové trestní stíhání by bylo hlavní a dominantní překážkou, proč žalobce nemůže získat zaměstnání. Navíc z výpovědi žalobce nevyplynulo, že by došlo k ukončení jeho zaměstnání ze strany zaměstnavatele z důvodu trestního stíhání žalobce. Soud nemá dále za prokázané jiné zásahy v osobnostní sféře, když žalobcem tvrzené zásahy ohledně vnímání okolí a nutnosti přestěhování rodičů žalobce ničím nedoložil.

47. Soud tak dospěl k závěru, že nezákonným trestním stíháním bylo pouze částečně zasaženo do cti a důstojnosti žalobce, a to obecně z důvodu, že tento byl nezákonně trestně stíhán, nicméně ani tento zásah soud nevyhodnotil jakožto zásadní, jako by tomu bylo u osoby do té doby bezúhonné, a to s ohledem na předchozí pravomocné odsouzení žalobce a výkon trestu odnětí svobody.

48. Soud se tak zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

49. Žalobce byl stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, což není dle soudu obecně druh trestné činnosti, který způsobuje zvýšené společenské odsouzení. To je dále v daném případě nutno vykládat v kontextu předchozího odsouzení žalobce, který byl již dříve pravomocně odsouzen za jiný trestný čin, tedy nelze v posuzovaném případě dospět k závěru, že opakované trestní stíhání by mělo působit u žalobce zásadnější zásahy. Čistě pro povahu trestné činnosti tedy soud nedospěl k závěru o nutnosti poskytnutí finančního zadostiučinění.

50. Trestní řízení trvalo ve vztahu k žalobci téměř 11 let, což je doba nepřiměřeně dlouhá. V tomto ohledu je však třeba zohlednit to, že žalobce se nemajetkové újmy vyvolané délkou řízení a nejistotou ohledně výsledku tohoto řízení domáhal samostatně a na tomto nároku mu bylo ze strany žalované dobrovolně uhrazeno zadostiučinění ve výši 123 000 Kč a soudem (viz výše) přiznáno dalších cca 12 000 Kč. Útrapy na straně žalobce vyvolané délkou řízení tak již byly samostatně odškodněny a soud tak nemůže duplicitně hodnotit délku trestního řízení jakožto závažnou v rámci vyhodnocení nároku na nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonným trestním stíháním. Tedy ani délka trestního řízení v tomto kontextu nehovoří pro přiznání finančního zadostiučinění.

51. Nejdůležitějším ze zmiňovaných tří kritérií jsou pak zásahy do osobnostní sféry žalobce, vyvolané vydáním nezákonného rozhodnutí. Jak soud rozebírá výše, v řízení nebylo prokázáno, že by trestní stíhání jako takové vyvolalo negativní zásahy v osobnostní sféře žalobce. Soud zde pouze ve stručnosti opakuje, že zásahy ve sféře rodinné a pracovní žalobce vázal především na výkon vazby a v rámci finančního zadostiučinění požadovaného za výkon vazby tyto zásahy soud samostatně zohlednil. Proto nelze tyto duplicitně hodnotit v rámci nemajetkové újmy, požadované za samo nezákonné trestní stíhání. Další zásahy v rámci trestního řízení nad rámec těch vyvolaných vazbou přitom v řízení prokázány nebyly, neboť soud neuvěřil tvrzeným zásahům ve sféře rodinné a pracovní, když tyto lze primárně přičítat právě vazbě, předchozímu pravomocnému odsouzení žalobce a dříve vykonanému trestu odnětí svobody, a když ve zbytku nebyly k samotnému trestnímu stíhání jako takovému žádné zásahy žalobcem prokázány. Ani toto nejzásadnější kritérium tak nehovoří ve prospěch přiznání zadostiučinění finančního.

52. Vzhledem k tomu, že jak povaha trestné činnosti, tak délka trestního řízení, tak zejména zásahy do osobnostní sféry žalobce neodůvodňují přiznání finančního zadostiučinění, má soud za to, že konstatování porušení práva je zadostiučinění ve vztahu k žalobcem vytrpěné nemajetkové újmě v souvislosti s nezákonným trestním stíháním kompenzací dostatečnou. V tomto směru je třeba zohlednit i judikaturu dovolacího soudu, který akcentuje, že poškozeným přiznané zadostiučinění by nemělo být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Zde soud tedy opakuje, že přiznání finančního zadostiučinění nad rámec již poskytnutého konstatování porušení práva by zde bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti za situace, kdy žalobce byl v minulosti pravomocně odsouzen za jiný trestný čin. Za této situace je tak třeba klást na žalobce jakožto poškozeného zvýšené nároky, pokud jde o tvrzení a prokázání zásahů do osobnostní sféry tak, aby bylo možno dospět k závěru, že tyto zásahy skutečně vyvolalo až poslední nezákonné stíhání, nikoli skutečnosti předchozí – což by pak bylo předpokladem pro přiznání finančního zadostiučinění, i přes tuto předchozí trestní minulost. Takovéto zásahy však žalobce netvrdil nebo neprokázal, resp. zásahy vyvolané pouze samotným trestním stíháním nebyly prokázány žádné.

53. Soud proto uzavírá, že konstatování porušení práva, které žalovaná učinila ve svém stanovisku spolu s poskytnutou omluvou, je zadostiučiněním postačujícím a soud proto žalobu v požadavku na úhradu 200 000 Kč jakožto nedůvodnou zamítl (výrok II).

54. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že „Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“.

55. Soud předně uvádí, že jak uvedeno výše, dospěl k závěru o absenci zásahů v osobnostní sféře na straně žalobce, což samo o sobě i bez porovnání s jinými případy odůvodňuje poskytnutí zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva. Pro úplnost však soud i přesto provádí srovnání s jinými a žalobcem uváděnými případy.

56. Soud v tomto směru vyšel z věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 11 C 15/2019. V tamním případě se jednalo rovněž o trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Poškozený byl ohrožen trestem odnětí svobody ve stejné výměře jako žalobce. Rovněž u tamního poškozeného nebyly shledány zásahy ve sféře pracovní, soud dospěl k závěru o obecných dopadech trestního stíhání. Rovněž tamní poškozený byl osobou v minulosti trestně odsouzenou. Soud v tamním řízení jakožto postačující shledal konstatování porušení práva. Tento případ je tak plně porovnatelný s případem zde souzeným. I v případě zdejším nebyly prokázány zásahy vyvolané trestním stíháním, tedy ani zásahy ve sféře pracovní či osobní, a i v zdejším případě byl žalobce v minulosti odsouzen.

57. Soud dále vyšel z rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 27 C 58/2015. V tamním případě se jednalo o poškozeného stíhaného pro zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, tedy typově porovnatelnou trestnou činnost. Poškozený byl ohrožen trestem odnětí svobody ve stejné výměře jako žalobce, a i v tamním případě bylo shledáno jako dostačujícím zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. I v tam posuzovaném případě soud dospěl k závěru o obecných dopadech trestního stíhání. I toto rozhodnutí je plně srovnatelným s případem zdejším a odůvodňuje přiznání zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

58. Poslední podobný případ soud shledal u věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 269/2021. V této věci byl poškozený stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 2 až 8 let. Poškozený byl 105 dnů ve vazbě. Soud shledal v tomto případě za adekvátní odškodnění částku ve výši 8 400 Kč.

59. K tomuto soud uvádí, že jakožto samostatné kritérium u všech těchto porovnávaných případů nehodnotí délku průběhu tamního trestního řízení, neboť jak uvedeno výše, za tuto byl žalobce v řízení zdejším odškodněn samostatným nárokem.

60. Žalobcem odkazované řízení ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 11 C 83/2023 není relevantní pro posouzení vzniklé nemajetkové újmy v tomto případě, neboť dané řízení se týkalo pouze nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení.

61. Soud tak i při porovnání obdobných případů setrval na svém závěru o přiměřeném zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a poskytnuté omluvy.

62. Žalobce se dále domáhal zadostiučinění za vykonanou vazbu ve výši 136 500 Kč. Žalovaná tento nárok žalobce dobrovolně odškodnila ve výši 92 000 Kč (ve lhůtě pro předběžné projednání) a soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Předmětem řízení tak zůstalo na tomto nároku zadostiučinění ve výši 44 500 Kč.

63. Jak uvedeno výše ve věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání. Tím je dána odpovědnost žalované nejen za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou žalobci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 OdpŠk, ale rovněž i z titulu výkonu vazby dle § 9 odst. 1, neboť judikatura dospěla k závěru, že ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly, včetně výkonu vazby (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08), aniž by muselo být rozhodnutí o vzetí do vazby zrušeno nebo změněno pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.

64. Nezákonným rozhodnutím je tak ve vztahu k tomuto nároku dále usnesení Okresního soudu v , adresa, ze dne 15. 11. 2013, č. j. , Anonymizováno, , kterým byl žalobce vzat do vazby s tím, že tato se započítává ode dne 13. 11. 2013.

65. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30Cdo 2357/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sv. 4, č. 52/2012, str. 521, mj. uvedl, že soudy v České republice nejsou – ani za současné právní úpravy – ve výši odškodnění vázány žádnými pravidly a ani pevnými částkami. § 31a odst. 2 OdpŠk je zjevným případem normy s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. To platí tím spíše, jsou-li soudy povolány k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Z toho nepochybně plyne, že je toliko na uvážení soudu, aby v každém jednotlivém případě při zvážení jeho individuálních skutkových okolností stanovil adekvátní výši odškodnění nemajetkové újmy vzniklé protiprávním zadržením a vykonáním vazby. Ve prospěch tohoto závěru svědčí i slova ESLP, že „úplné reparaci (restitutio in integrum) brání vlastní povaha bezpráví, které záleží ve zbavení svobody v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy“. Co se týče relevantních kritérií, těmi základními zpravidla jsou: povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody, následky v osobní sféře poškozené osoby. Povahu trestní věci je možno interpretovat zejména jako typovou závažnost trestného činu, pro který byla osoba poškozená stíhána. Ohledně kritéria celkové délky omezení osobní svobody vychází Nejvyšší soud z toho, že časové okolnosti omezení osobní svobody jsou objektivně vyjádřitelným kritériem pro posouzení celkové výše odškodnění. Pro účely odůvodnění výše poskytnutého odškodnění je zjevně vhodné – podobně jako ve většině evropských států – vycházet ze sazby stanovené za jeden den odnětí svobody. Judikatura ESLP však neskýtá žádné pevné vodítko a ani referenční rámec co do výše peněžního odškodnění. Nejvyšší soud proto, vycházeje z úrovně odškodnění jednotlivých evropských států, jakož i ze životní úrovně v České republice, dospívá k závěru, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 až 1 500 Kč za jeden den trvání odnětí svobody, v jejímž rámci soud promítne jiné, zde uvedené a popřípadě neuvedené okolnosti svého posuzování. K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Nejvyšší soud ji na tomto místě uvádí jen z důvodů zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění.

66. K zásahům vyvolaným vazbou žalobce tvrdil, že nemohl být přítomen životních událostí družky (narozeniny, Štědrý den), která byla i gravidní, nemohl poskytovat pomoc svým rodičům, kteří byli ve vysokém věku, z důvodu vazby došlo ke ztrátě bydlení, zaměstnání a rozpadu partnerského vztahu.

67. Účastnickou výpovědí žalobce byly v řízení prokázány zásahy vyvolané na straně žalobce vazbou v rodinném soužití, konkrétně v tom směru, že došlo k zhoršení vztahu s partnerkou právě v důsledku vazby. Soud tak dospěl k závěru, že vykonanou vazbou došlo k narušení partnerského soužití. Dále soud shledal zásahy ve sféře finanční, když lze uvěřit tomu, že v době výkonu vazby žalobce nebyl výdělečně činný a v důsledku rozpadu partnerského vztahu došlo i ke ztrátě bydlení. Nicméně ani tyto zásahy ve sféře finanční soud neshledává zcela zásadními, když je žalobce ostatně ani nijak blíže nespecifikoval. V souhrnu tak lze konstatovat, že soud shledal na straně žalobce částečné zásahy ve sféře rodinné a finanční, vyvolané vazbou, avšak soud neshledal zásahy, které by odůvodňovaly navýšení odškodnění za prvé dny vazby, neboť žalobce byl osobou v minulosti trestanou výkonem trestu odnětí svobody, tedy nelze uzavřít, že odnětí svobody by pro něj bylo v prvé dny úkornějším, jako je tomu u osob do té doby bezúhonných.

68. Pokud jde o povahu trestné činnosti, pro kterou byl žalobce vzat do vazby, pak sama povaha této trestné činnosti nenasvědčuje tomu, že by výkon vazby byl pro ni u žalobce obtížnějším, jako je tomu například u deliktů sexuálních nebo násilných, a vzhledem k tomu, že žalobce byl pro stejný již jednou pravomocně odsouzen, nedospěl soud k závěru, že pro povahu trestné činnosti, pro kterou byl vzat do vazby, by bylo třeba základní částku odškodnění navyšovat.

69. Žalobce se domáhá odškodnění za dobu trvání vazby od 13. 11. 2013 do 13. 2. 2014, přičemž tato doba trvání vazby se podává z provedeného dokazování, neboť z naříkaného spisu soud zjistil, že žalobce byl vzat do vazby s účinky od 13. 11. 2013 a dle příkazu byl z vazby propuštěn až 13. 2. 2014. Žalobcem vyčíslená doba trvání vazby, za niž požaduje odškodnění, tak činí 92 dnů.

70. Soud dospěl k závěru, že za přiměřenou lze v souzeném případě považovat výši finančního odškodnění ve výši 1 000 Kč za 1 den trvání vazby, tedy středovou částku finančního zadostiučinění, stanoveného judikaturou, a to z následujících důvodů. Soud obecně vychází z předpokladu, že pokud nejsou zjištěny žádné okolnosti, které by v konkrétním případě odůvodňovaly poskytnutí nižšího nebo vyššího odškodnění, než je právě středová částka 1 000 Kč za 1 den trvání odnětí svobody, měl by soud přistoupit k odškodnění ve výši 1 000 Kč za každý den trvání odnětí svobody.

71. Na straně žalobce přitom soud shledal okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání vyšší než středové částky finančního odškodnění, přičemž těmito okolnostmi jsou zásahy vyvolané na straně žalobce vazbou ve vztahu k rodinnému soužití s partnerkou, a dále zásahy vyvolané ve finanční sféře v důsledku omezení osobní svobody žalobce. Na druhou stranu však je nutno zohlednit i skutečnost, že žalobce byl osobou v minulosti trestně stíhanou a byl ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy není osobou morálně zachovalou, což naopak hovoří pro snížení základní částky odškodnění k dolní hranici judikaturou daného rozmezí. Oba tyto faktory se tak vzájemně kompenzují a soud uzavírá, že za přiměřenou lze, pokud jde o finanční odškodnění, považovat částku 1 000 Kč denně za 1 den trvání vazby tak, jak tuto v rámci odškodnění zvolila žalovaná. K tomuto soud doplňuje, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti, které by odůvodňovaly zvýšení odškodnění za prvé dny trvání vazby, neboť jak soud uvádí, žalobce byl již předtím ve výkonu trestu odnětí svobody a nelze tak dospět k závěru, že by prvé dny vazby pro něj byly obtížnějšími, neboť s prostředím věznice měl již zkušenosti, tedy toto pro něj nebyla nová zkušenost.

72. Jelikož vazba žalobce trvala 92 dnů, činí nárok žalobce na zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonnou vazbou částku 92 000 Kč a jelikož žalovaná z tohoto odpovědnostního titulu již žalobci uhradila právě tuto částku, pak soud žalobu co do zbytku tohoto nároku (44 500 Kč) zamítl.

73. Žalobce se dále domáhal ušlého zisku za dobu trvání vazby ve výši 60 000 Kč. Žalovaná tento nárok žalobce dobrovolně odškodnila ve výši 15 640 Kč (ve lhůtě pro předběžné projednání) a soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Předmětem řízení tak zůstal na tomto nároku náhrada majetkové škody ve výši 44 360 Kč74. Ohledně specifikace odpovědnostních titulů zde soud odkazuje na výše uvedené, kde soud shrnul závěry ohledně odpovědnostních titulů ve vztahu k vazbě a výkonu trestu odnětí svobody v obou řízeních, které byly příčinou, že žalobce nemohl pro omezení osobní svobody výdělečnou činnost vykonávat.

75. Žalobce k tomuto nároku uvedl, že požaduje ušlý zisk od 13. 11. 2013 do 13. 2. 2014, neboť byl před zadržením zaměstnán u zaměstnavatele prodejce , právnická osoba, , sídlem , adresa, , přičemž průměrná mzda činila 20 000 Kč měsíčně. Kromě běžné mzdy měl nárok i na nenárokovou část odměny, a to vždy ve výši 2,5 % za každé prodané vozidlo. Ke svému tvrzení pak předložil pouze protokol o svém výslechu, neboť nedokázal zajistil jiné údaje k dřívější mzdě.

76. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalobce byl ve vazbě od 13. 11. 2013 do 13. 2. 2014, to jest celkem 92 dnů. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno vydání nezákonných rozhodnutí, zabýval se soud tím, zda žalobci v příčinné souvislosti s jejich vydáním vznikla tvrzená škoda ve formě ušlého zisku z pracovní činnosti. Soud má za prokázané, že žalobce byl omezen na osobní svobodě výkonem vazby v rozsahu celkem 562 dnů. Ve smyslu § 30 OdpŠk se náhrada ušlého zisku poskytuje v prokázané výši a není-li to možné, pak za každý započatý den výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy, zabezpečovací detence nebo ochranného léčení náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč. Žalobce v řízení vyčíslil ušlý zisk v návaznosti na pracovní poměr u společnosti , právnická osoba, . Z listin předložených žalobcem a výslechu žalobce však nijak nevyplynulo, že by u uvedené společnosti byl žalobce skutečně zaměstnán a zda se jednalo o hlavní pracovní poměr, o nějakou dohodu či spolupráci. V žalobě navíc žalobce tvrdil, že jeho průměrná mzda činila částku 20 000 Kč měsíčně, v protokolu o výslechu a výslechu žalobce se ovšem podává, že žalobce živili rodiče a pobíral základní mzdu 20 000 Kč hrubého měsíčně. Žalobce však přes poučení soudem o nutnosti doplnit konkrétní tvrzení týkající se jeho zaměstnání a příjmů a nutnosti doplnit i důkazní prostředky nic bližšího ke svému zaměstnání netvrdil ani nedoložil, navíc ve své účastnické výpovědi označoval jiného zaměstnavatele, než tvrdil v žalobě. Soud tak uvěřil výpovědi žalobce v té části, že učinil závěr, že je nepochybným, že žalobce vykonával nějakou činnost a jistě za tuto činnost dosahoval nějakých příjmů, nicméně z provedeného dokazování nevyplynula, pro koho tuto činnost vykonával, jakým způsobem a zejména výše příjmů. Soud tak uzavírá, že žalobce v řízení prokázal, že nebýt vzetí do vazby, lze mít důvodně za to, že by nadále byl činný a dosahoval by výdělků, nicméně v řízení nebylo prokázáno, jaká by byla konkrétní výše jeho příjmů za dobu vazby. Lze tak uzavřít, že v případě žalobce není postaveno najisto, jaký zisk mu konkrétně ušel, tedy lze mít za to, že není prokázána konkrétní výše ušlého zisku. Soud tak v souvislosti s tímto uzavírá, že vzhledem k tomu, že má soud za to, že by v době, kdy byl žalobce ve vazbě nadále pracoval, avšak není zřejmé, za jakých finančních podmínek, jsou splněny podmínky pro aplikaci paušálního odškodnění ušlého zisku ve výši 170 Kč za jeden den trvání odnětí svobody.

77. Jelikož pak žalobce požaduje odškodnění za dobu 92 dní trvání vazby, náleží žalobci nárok ve výši 15 640 Kč a jelikož žalovaná z tohoto odpovědnostního titulu již žalobci uhradila právě tuto částku, pak soud žalobu co do zbytku tohoto nároku (44 360 Kč) zamítl (výrok II).

78. K námitkám žalobce ohledně nutnosti navýšení odškodnění s ohledem na inflaci soud uvádí, že požadavky na „valorizaci“ přiznávaných částek s ohledem na inflaci byly předmětem posouzení opakovaně, aniž by došlo k odklonu od dlouhodobě zastávaných závěrů, totiž, že nominální výše částek uvedených pro stanovení výše finančního odškodnění ve Stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je dosud přiměřená a odpovídající životní úrovni v České republice (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, dostupný na https://nalus.cz), resp., že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021, dostupný na www.nsoud.cz a tam odkazovanou judikaturu). Soud neshledal důvody, pro které by se měl od výše uvedené judikatury v nyní posuzované věci odchýlit, a to tím spíše, že argumentace žalobce – poukazuje-li na změnu okolností danou „samotným plynutím času“ a vyčísluje-li inflaci za dobu od roku 2010 – se od argumentace uplatněné v odkazovaných věcech ve své podstatě neliší. Uvedené ostatně ve svém recentním nálezu potvrdil i Ústavní soud (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/25).

79. Soud tak dle výše uvedeného vyhověl podané žalobě pouze co do částky 11 807,50 Kč z titulu náhrady za nepřiměřenou délku řízení, přičemž žalobci přiznal i požadovaný úrok z prodlení z této částky, který je odůvodněn § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona. S ohledem na uplatnění nároku u žalované dne 26. 2. 2025, došlo k uplynutí šestiměsíční lhůty dne 26. 8. 2025 a zákonný úrok z prodlení tak žalobci náleží ode dne 27. 8. 2025. Soud tedy neměl důvod nepřiznat žalobci zákonný úrok z prodlení z přiznané částky od tohoto dne, ve zbylé části uplatněného nároku na úroky z prodlení (včetně úroků z prodlení z částky, pro kterou bylo řízení z důvodu zpětvzetí zastaveno) zamítl.

80. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalované, která byla v řízení převážně úspěšná (když při porovnání tarifních hodnot činí úspěch žalobce cca 5 %), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 700 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., podle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za úkon. Soud však výši režijního paušálu určil ve výši 450 Kč, a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Cdo 2638/2025-615, který uvedl, že: „Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229).“ Žalované tedy soud přiznal náhradu nákladů řízení za celkem 6 režijních paušálů, a to za vyjádření k žalobě, přípravu a účast na jednání dne 12. 11. 2025, přípravu a účast na jednání dne 9. 1. 2026 a účast na vyhlášení rozsudku dne 14. 11. 2026.

81. Lhůta k plnění pro žalovanou byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 částí věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se organizační složka státu, která v řízení za žalovaného jedná, řídí. Lhůtu k plnění pro žalobce pak stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.