23 Co 340/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Andrey Grycové a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci žalobce: Jméno žalobce A , narozený dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného ., IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o zaplacení 31 213,41 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. června 2025, č. j. 63 C 253/2023-119, Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že základ nároku žalobce je dán.

1. Rozsudkem ze dne 30. 6. 2025, č. j. 63 C 253/2023-119, soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 31 213,41 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 31 213,41 Kč od 29. 11. 2023 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 3 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhá zaplacení částky 31 213,41 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené porušením jeho práva na rovné odměňování za období od října 2020 do července 2022 (dále jen „rozhodné období“). Žalobce jakožto zaměstnanec žalovaného byl v rozhodném období zařazený na pozici řidiče v tarifním stupni , číslo, a pobíral nižší základní mzdu než jiní zaměstnanci žalovaného na stejné typové pozici řidičů s místem výkonu práce v , adresa, . Žalobce za srovnatelné zaměstnance označil , jméno FO, a , jméno FO, (dále také jen „srovnatelní zaměstnanci“), kteří pobírali vyšší základní mzdu než žalobce. Rozdíl ve mzdě není odůvodněn objektivními kritérii, která by mohla ospravedlnit odlišné zacházení, tudíž žalovaný porušuje zásadu rovného zacházení ve smyslu § 110 zák. práce.

3. Žalovaný žalobní nárok žalobce neuznal a navrhl zamítnutí žaloby, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle § 265 odst. 2 zák. práce. Žalobce neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal vznik škody, její výši, ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením povinnosti a vzniklou újmou. Žalobce nevykonával stejnou práci ani práci stejné hodnoty jako srovnatelní zaměstnanci, kdy žalovaný poukázal na rozdílnost pracoviště , místo, , adresa, a , místo, , adresa, , kde působil žalobce. , místo, , adresa, je organizačně i fyzicky náročnější, neboť zahrnuje obsluhu více výměnišť rozmístěných v několika budovách, časté nakládky a vykládky, manipulaci se zdvižným čelem, složitější orientaci v areálu a větší míru odpovědnosti při předávání cenin. Naproti tomu žalobce vykonával práci v jednodušších podmínkách, s menším počtem zastávek, nižší frekvencí nakládek a vykládek a menší fyzickou zátěží.

4. Po provedeném dokazování a na základě nesporných skutečností, jež soud I. stupně vzal za svá skutková zjištění, učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobce byl v rozhodném období zaměstnán u žalovaného na pozici řidiče v tarifním stupni , číslo, , s místem výkonu práce v rámci atrakčního obvodu , místo, , adresa, . Pracovní poměr žalobce trval od 26. června 2000, přičemž od roku 2011 vykonával práci řidiče. Celková praxe žalobce u žalovaného tak činila více než 22 let, z toho přibližně 11 let na pozici řidiče. Pracovní režim žalobce zahrnoval dělené směny, práci ve večerních a časně ranních hodinách, avšak nikoli celonoční směny. Nejpozdější zaznamenané směny končily zpravidla kolem 21:00 hod., zatímco nejčasnější začínaly kolem 2:00 hod. ranní. , jméno FO, byl zaměstnán u žalovaného od 31. prosince 1983, tedy více než 38 let, přičemž po celou dobu vykonával práci v oblasti přepravy, v posledních letech jako řidič v , místo, , adresa, . Jeho pracovní režim zahrnoval pravidelnou práci o víkendech a časté celonoční směny, zejména v rozsahu od 22:45 hod. do 7:20 hod. nebo od 23:45 hod. do 8:25 hod. Vyskytovaly se i velmi časné ranní směny (např. nástup v 0:50 hod. nebo 1:35 hod.) a dlouhé odpolední směny končící po 21:30 hod. , jméno FO, byl zaměstnán u žalovaného od 20. srpna 2012, tedy přibližně 10 let, rovněž na pozici řidiče v , místo, , adresa, . Jeho pracovní režim byl obdobný jako u , jméno FO, , pravidelně pracoval o víkendech, ve večerních a nočních hodinách, přičemž opakovaně vykonával směny, které plně zasahovaly noční dobu a znemožňovaly běžný noční spánek. Vyskytovaly se také dlouhé směny končící po 21:30 hod. Práce , jméno FO, zahrnovala časté pojížďky v rámci areálu , místo, , adresa, a přepravu zásilek v rámci , adresa, i do , adresa, lokalit. Oba srovnatelní zaměstnanci pobírali v rozhodném období vyšší základní tarifní mzdu než žalobce, základní mzda žalobce od 1. 4. 2020 činila , částka, , u srovnatelných zaměstnanců , částka, (, jméno FO, ), , částka, (, jméno FO, ), od 1. 4. 2021 činila základní mzda žalobce , částka, , u srovnatelných zaměstnanců , částka, (, jméno FO, ), , částka, (, jméno FO, ).

5. Po právní stránce soud I. stupně citoval § 110 odst. 1, 2 zák. práce a dospěl k závěru, že práce žalobce a práce srovnatelných zaměstnanců nebyla stejnou prací nebo prací stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 2 zák. práce, kdy rozhodující odlišnost spočívá především v rozvržení pracovní doby. Zatímco žalobce sice pracoval i v nočních hodinách, nebyly u něj dány směny, které by souvisle zasahovaly celou noční dobu a znemožňovaly běžný noční spánek. Naproti tomu u obou srovnatelných zaměstnanců byly takové směny doloženy opakovaně, přičemž dle soudu I. stupně je práce v takovém režimu objektivně náročnější, neboť je spojena se zásadním narušením cirkadiánního rytmu, zvýšenou únavou a dlouhodobým dopadem na zdraví zaměstnance. Zejména u řidičů je pak nutné zdůraznit zásadní bezpečnostní riziko spojené s tzv. mikrospánkem – krátkodobým, často nevědomým výpadkem vědomí, který může trvat jen několik sekund, ale při řízení motorového vozidla může mít fatální následky. Riziko mikrospánku je podstatně vyšší právě u směn, které zasahují celou noční dobu a zcela znemožňují spánek v přirozeném nočním intervalu. Oproti tomu směny, které sice do noci zasahují, ale končí např. ve 22:00 hod. nebo začínají v brzkých ranních hodinách, ponechávají zaměstnanci alespoň částečný prostor pro noční regeneraci. Řidič, který je nucen pracovat v režimu celonočních směn, je tak vystaven nejen vyšší míře fyzické a psychické zátěže, ale i zvýšenému riziku ohrožení života, zdraví a majetku – jak svého nebo mu svěřeného, tak i ostatních účastníků silničního provozu. Výše uvedené představuje dle soudu I. stupně významný rozdíl v pracovních podmínkách ve smyslu § 110 odst. 4 zák. práce. V případě zaměstnance , jméno FO, soud I. stupně upozornil i na podstatný rozdíl v délce praxe (téměř 40 let, zatímco žalobce na pozici řidiče pouze 11 let), když délka praxe je relevantním kritériem pro diferenciaci mzdy, neboť reflektuje nabyté zkušenosti, schopnost řešit nestandardní situace, orientaci v provozu a vyšší míru samostatnosti. V daném případě tak nebyly splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle § 265 zák. práce, neboť nedošlo k porušení právní povinnosti. Soud I. stupně proto žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Žalobce od počátku řízení tvrdí, že důvodem nižší mzdy ve srovnání se srovnatelnými zaměstnanci je rozdílné místo výkonu práce, kdy argumentace žalovaného rozdíly v kritériích dle § 110 zák. práce je účelová, která má navodit dojem, že systém žalovaného je nastaven spravedlivě a nediskriminačně. Pro správné posouzení § 110 zák. práce a kritérií pro posuzování stejné práce, resp. práce stejné hodnoty je třeba najít smysl a účel citovaného zákonného ustanovení, který je zjistitelný například z důvodové zprávy či komentářové literatury. Existence § 110 zák. práce je výsledkem dlouholeté snahy Evropské unie, která vyvrcholila přijetím Směrnice Rady 75/117/EHS (dále jen „Směrnice“), kterou byla uložena členským státům povinnost přijmout do svých vnitrostátních právních řádů opatření, která umožní všem zaměstnancům domáhat se stejné odměny za stejnou práci, resp. za práci stejné hodnoty. Smyslem a účelem Směrnice i § 110 zák. práce není trestání zaměstnanců za nepatrné rozdíly v práci, ale naopak omezení libovůle zaměstnavatele v rámci odměňování srovnatelných zaměstnanců a ochrana práv zaměstnance. V praxi dva lidé na stejné pozici s formálně totožnou náplní práce nikdy nedělají úplně stejnou práci, tudíž výklad soudu I. stupně by znemožnil jakémukoli zaměstnanci domáhat se náhrady škody z titulu nerovného zacházení a jde proti smyslu a účelu zákonodárce. Soud I. stupně tak nesprávně vyložil smysl a účel § 110 zák. práce. K argumentu odlišné pracovní doby žalobce uvedl, že jeho pracovní doba začínala a končila nepravidelně, téměř každý den začínal i končil v jinou denní dobu, pracoval v nočním režimu i o víkendech. Naproti tomu měli srovnatelní zaměstnanci, na rozdíl od žalobce, počátek i konec pracovní doby podstatně stabilnější a pravidelnější, práce žalobce tak v tomto směru byla podstatně náročnější než u srovnatelných zaměstnanců. Argument soudu I. stupně týkající se narušení spánkového režimu je lichý, neboť pro dosažení kvalitního spánku a regenerace je klíčové, aby jedinec uléhal pravidelně ve stejnou denní dobu. Nepravidelný režim, ve kterém žalobce pracoval, měl horší vliv na jeho zdravotní stav a hrozilo u něj vyšší riziko mikrospánku a snížení míry soustředění. I v tomto ohledu tak práce žalobce byla prací náročnější než u srovnatelných zaměstnanců. Délka praxe může být relevantním kritériem jen tehdy, je-li podmínkou výkonu konkrétní práce či zárukou lepších znalostí a schopností, navíc žalovaný nezohlednil kritérium délky práce ani mezi srovnatelnými zaměstnanci. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 627/2021. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil.

7. Žalovaný se k odvolání žalobce písemně nevyjádřil, u ústního jednání navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s tím, že řidiči , jméno FO, a , jméno FO, nejsou srovnatelnými zaměstnanci s ohledem na jejich délku praxe a rozvržení pracovních směn, v tomto směru poukázal na výkon práce v celonočních směnách a trojnásobného počtu víkendových směn srovnávaných zaměstnanců oproti žalobci. Navíc žalobce nepracoval v neděli a v době od 22 hod. do 4 hod. měl méně jízd. Rovněž poukázal na vyšší náročnost nakládky a vykládky zaměstnanců v , místo, , adresa, .

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení dle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., zčásti zopakoval dokazování, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

9. Odvolací soud s ohledem na odvolací námitky zopakoval k důkazu evidenci pracovní doby žalobce a zaměstnanců , jméno FO, a , jméno FO, za rozhodné období, z nichž nad rámec skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně, zjistil ve vztahu ke kritériu pracovních podmínek, resp. rozvržení pracovní doby následující.

10. Evidencí pracovní doby žalobce v rozhodném období měl odvolací soud za prokázané, že žalobce pracoval v denních směnách i ve směnách, jež pravidelně zasahovaly významně do nočních hodin. Začátky a konce směn žalobce byly nepravidelné i v rámci jednoho týdne, příkladem lze uvést rozvržení směn v týdnu od 5. 10. 2020 do 10. 10. 2020, kdy pracovní směny žalobci začínaly v 13:05 hod., 4:50 hod., 4:05 hod, 2:05 hod, 2:50 hod, 2:00 hod., kdy se jedná o obvyklé rozvržení směn v rámci jednoho týdne. Žalobce nevykonával celonoční směny, avšak měsíčně vykonal vždy řadu směn začínajících v brzkých ranních hodinách. Žalobce často pracoval v rozdělených směnách v počtu od 1 až po 13 dělených směn měsíčně; první část směny začínala v brzkých ranních hodinách (např. od 4:50 hod. do 9:05 hod.), druhá část směny byla vykonávána v odpoledních hodinách (např. od 14:05 hod. do 18:35 hod.). Žalobce pracoval i o sobotách, celkem za rozhodné období odpracoval 18 směn v sobotu, v neděli nepracoval. V měsících říjen a listopad 2020, březen, červen a prosinec 2021 a duben 2022 vykonal žalobce práci přesčas.

11. Evidencí pracovní doby , jméno FO, v rozhodném období měl odvolací soud za prokázané, že , jméno FO, pracoval v ranních, odpoledních i nočních směnách, které se mu zpravidla střídaly po týdnu; začátky a konce směn byly v rámci jednoho týdne pravidelné, příkladem je rozvrh směn v týdnu od 4.10. 2020 do 8. 10. 2020, kdy tyto začínaly v 23:45 hod., resp. 4x v 23:55 hod, jméno FO, neměl žádné rozdělené směny, víkendové směny vykonal i v neděli, celkem odpracoval 28 víkendových směn. V měsících říjen, listopad a prosinec 2020, srpen 2021 a únor a březen 2022 vykonal , jméno FO, práci přesčas.

12. Evidencí pracovní doby , jméno FO, v rozhodném období měl odvolací soud za prokázané, že , jméno FO, pracoval v odpoledních i nočních směnách, přičemž začátky a konce směn byly v rámci jednoho týdne významně pravidelnější než u žalobce, příkladem lze uvést rozvrh směn v týdnu od 5.10. 2020 do 9. 10. 2020, kdy tyto začínaly v 15:35 hod., v 12:50 hod. a 3x 15:35 hod. V měsících leden 2021, prosinec 2021 a v únoru 2022 , jméno FO, nevykonal ani jednu hodinu noční práce, v měsících listopad 2020 vykonal noční práci pouze v rozsahu 1,17 hod., v březnu 2021 v rozsahu 2,9 hod., v dubnu 2021 v rozsahu 1,20 hod., v listopadu 2021 v rozsahu 3,15 hod., v dubnu 2022 v rozsahu 0,40 hod. , jméno FO, neměl žádné rozdělené směny, víkendové směny vykonal i v neděli, celkem odpracoval 20 víkendových směn. V měsících prosinec 2020, duben 2021 a duben a červen 2022 vykonal , jméno FO, práci přesčas.

13. Výše uvedené listinné důkazy odvolací soud zhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř., a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti se všemi v řízení provedenými důkazy, kdy přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo.

14. Dle § 16 odst. 1 zák. práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

15. Podle § 109 odst. 1 zák. práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Dle § 109 odst. 3 zák. práce mzda a plat se poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků.

16. Dle § 110 odst. 1 zák. práce za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Dle § 110 odst. 2 zák. práce stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Dle § 110 odst. 3 zák. práce složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Dle § 110 odst. 4 zák. práce pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. Dle § 110 odst. 5 zák. práce pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality.

17. Dle § 265 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.

18. Z právní úpravy obsažené v ust. § 110 zák. práce v první řadě vyplývá, že práci vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jim přísluší stejná mzda, jestliže jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ust. § 110 odst. 2 až 5 zák. práce; není-li shoda (srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ust. § 110 odst. 1 zákoníku práce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016). Stejná mzda ve smyslu § 110 zák. práce tedy náleží i za práci, která je srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti a koná se za srovnatelných pracovních podmínek při srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce.

19. Soud I. stupně se správně zabýval otázkou, zda práce žalobce a označených srovnatelných zaměstnanců (, jméno FO, a , jméno FO, ) v rozhodném období byla prací stejnou či stejné hodnoty z hledisek uvedených § 110 zák. práce. V daném případě však soud I. stupně z provedených listinných důkazů neúplně zjistil skutkový stav rozhodný pro právní posouzení, a i v důsledku toho učinil nesprávný právní závěr o tom, že práce žalobce jakožto zaměstnance žalovaného na pozici řidiče , místo, , adresa, nebyla v rozhodném období stejnou prací nebo prací stejné hodnoty ve smyslu § 110 zák. práce jako řidičů , místo, , adresa, , jméno FO, a , jméno FO, .

20. Soud I. stupně shledal rozhodující odlišnost v rozvržení pracovní doby žalobce a srovnatelných zaměstnanců spočívající v tom, že tito měli na rozdíl od žalobce celonoční směny a v tomto shledával náročnější režim práce než v případě žalobce. Tento závěr soudu I. stupně je však nesprávný, neboť soud I. stupně nezohlednil i další faktory značně ovlivňující náročnost pracovního režimu (rozdělené směny v případě žalobce) a zároveň ani nezjistil z evidence pracovní doby žalobce a srovnatelných zaměstnanců všechny relevantní skutečnosti pro posouzení náročnosti pracovních režimů v rozhodném období. Doplněným dokazováním v odvolacím řízení bylo ve vztahu k pracovním podmínkám prokázáno, že u všech tří zaměstnanců žalovaného (žalobce, , jméno FO, , , jméno FO, ) byla pracovní doba rozvržena nerovnoměrně s tím, že všichni výše uvedení zaměstnanci žalovaného vykonávali práci o víkendu (byť žalobce jen v sobotu) a noční práci. Ve vztahu k noční práci sice žalobce nevykonával celonoční směny, avšak soud I. stupně ve vztahu ke kritériu náročnosti pracovního režimu zároveň opomněl zohlednit, že srovnatelní zaměstnanci měli v rámci pracovního týdne výrazně pravidelnější směny, resp. počátky a konce pracovních směn, kdy srovnatelní zaměstnanci zpravidla směny začínali a končili ve stejnou dobu. Oproti tomu u žalobce se po celé rozhodné období počátky směn v rámci jednoho pracovního týdne lišily. Pokud tedy soud I. stupně odůvodňoval náročnost pracovního režimu narušením cirkadiánního rytmu, pak lze souhlasit s žalobcem, že pro kvalitní spánkový režim je rovněž zásadní pravidelnost doby spánku, jež byla u srovnatelných zaměstnanců v rámci jednotlivých pracovních týdnů výrazně vyšší než u žalobce. Nadto soud I. stupně pochybil, pokud neučinil skutková zjištění ohledně množství práce v noci u žalobce a srovnatelných zaměstnanců, zejména žalobce a , jméno FO, . Z doplněného dokazování totiž vyplynulo, že žalobce každý měsíc rozhodného období odpracoval řadu směn zasahujících do nočních hodin, resp. začínajících v noci, a to v obdobném množství jako řidič , jméno FO, , naopak v tomto směru řidič , jméno FO, v některých kalendářních měsících rozhodného období nevykonal ani jednu hodinu noční práce (leden 2021, prosinec 2021 a únor 2022) a v některých měsících vykonal noční práci pouze v rozsahu cca tří a méně hodin (listopad 2020, březen 2021, duben 2021, listopad 2021, duben 2022). I z tohoto hlediska tak byl pracovní režim žalobce v porovnání s pracovním režimem , jméno FO, náročnější. Zásadní pochybení soudu I. stupně při porovnávání náročnosti pracovních režimů žalobce a srovnatelných zaměstnanců však odvolací soud shledává ve skutečnosti, že soud I. stupně nijak nezohlednil, že žalobce na rozdíl od srovnatelných zaměstnanců pracoval v rozdělených směnách, kdy tento pracovní režim je obecně brán jako náročnější, a proto za něj přísluší dle § 130 zák. práce příplatek. K náročnosti dělených směn lze odkázat i na právní teorii např. ROTHOVÁ, Eva. § 130 [Příplatek za rozdělenou směnu]. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 763, marg. č. 2.: „Příplatkem za rozdělenou směnu se oceňují ztěžující vlivy vyplývající pro zaměstnance z tohoto specifického pracovního režimu a současně se podporuje zájem zaměstnavatelů využívat rozdělení pracovní doby, a omezit tak u některých kategorií zaměstnanců neodůvodněný rozsah práce přesčas.“ Nadto u žalobce nešlo o výjimečné situace, neboť rozdělené směny měl zpravidla několikrát měsíčně. S ohledem na shora uvedené, je dle odvolacího soudu zřejmé, že z hlediska psychického a fyzického zatížení byly pracovní podmínky u žalobce nejnáročnější, a to především z důvodu existence pravidelných rozdělených směn a nepravidelnosti počátku a konce směn v rámci pracovního týdne, přičemž výrazně vyšší náročnost pracovních podmínek žalobce je ve vztahu k řidiči , jméno FO, , a to s ohledem že tento po významnou část rozhodného období vykonával práci v nočních hodinách jen výjimečně.

21. Pokud jde o kritérium délky praxe, pak délka praxe je sice relevantním kritériem ve smyslu § 110 zák. práce, avšak v tomto směru odkazuje odvolací soud na právní závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 627/2021, v němž tento uvedl: „kritérium délky praxe je široce využívané a obecně vychází z toho, že délka praxe jde ruku v ruce se zkušeností a zkušenost umožňuje zaměstnanci vykonávat jeho pracovní povinnosti lépe (srov. bod 24 rozsudku Soudního dvora ze dne 17. 10. 1989 ve věci C-109/88 Handels- og Kontorfunktionærernes Forbund I Danmark v. Dansk Arbejdsgiverforening, jednající za Danfoss). Přesto bude objektivita tohoto kritéria záviset na okolnostech každého případu, tedy zejména zda existuje vztah mezi povahou vykonávané práce a zkušeností získanou výkonem této práce (obdobně k nepřímé diskriminaci na základě pohlaví srov. body 14 a 15 rozsudku Soudního dvora ze dne 7. 2. 1991 ve věci C-184/89 Helga Nimz v. Freie und Hansestadt Hamburg).“ Předně pokud jde o délku praxe žalobce a , jméno FO, , pak délka praxe řidiče , jméno FO, byla kratší než u žalobce. Ve vztahu k řidiči , jméno FO, lze souhlasit s tím, že tento měl oproti žalobci výrazně delší praxi (cca 38 let), nicméně i žalobce s jeho cca 11letou praxí je třeba považovat za zkušeného zaměstnance, a proto odvolací soud je toho názoru, že uvedená délka praxe žalobce a , jméno FO, je natolik dlouhá, že již nemůže mít vliv na rozdílnost výkonu práce mezi oběma zaměstnanci, a nelze jí odůvodnit rozdílnost v odměňování.

22. V daném případě tak lze shrnout, že žalobce a srovnatelní zaměstnanci vykonávali v rozhodném období práci stejné hodnoty, neboť vykonávali stejnou náplň práce, a to řízení vozidla a s tím spojené úkony spočívající v zastávkách a naložení či vyložení přepravovaných zásilek (tedy převoz zboží a zásilek z bodu A do bodu B), přičemž všichni tři zaměstnanci řídili i stejný typ vozidla, jak správně zjistil soud I. stupně. Odvolací soud nesouhlasí s argumentací žalovaného, že práce srovnatelných zaměstnanců byla složitější z důvodu charakteru provozu (jízda v intravilánu , adresa, ), vyššího počtu zastávek a s tím spojených častějších vykládek a nakládek. Práce zaměstnanců , jméno FO, a , jméno FO, , pokud tito častěji zastavovali, vystupovali a manipulovali se zásilkami, mohla být fyzicky náročnější, pokud ale žalobce naproti tomu absolvoval delší cesty (po celých , adresa, ), tj. déle řídil, vyžadovalo to od něj dlouhodobé sezení, což je náročné fyzicky a především nutnost se déle soustředit na provoz a dodržování pravidel silničního provozu, což je náročnější po psychické stránce. Nelze proto říci, že by práce srovnatelných zaměstnanců byla z tohoto hlediska složitější a namáhavější než práce žalobce.

23. Konečně odvolací soud nesouhlasí ani s argumentem žalovaného o vyšší organizační náročnosti práce řidičů , místo, , adresa, , neboť tito si dle tvrzení žalovaného museli samostatně organizovat nakládku a vykládku na více pracovištích, oproti žalobci jakožto řidiči , místo, , adresa, , který vozidlo nakládal na jediné rampě v plánovaném pořadí zastávek. V řízení sice bylo prokázáno, že , místo, , adresa, bylo uspořádáno odlišně než , místo, , adresa, , neboť zde bylo více výměnišť (6 ramp) oproti , místo, , adresa, , kde docházelo k nakládce a vykládce na 2 místech (rampa na adrese , adresa, a ve dvoře areálu , adresa, nicméně zároveň bylo v řízení prokázáno, že v rámci areálu , adresa, je organizace nakládky a vykládky zásilek na jednotlivých zastávkách (výměništích) přesně stanovena interním dokumentem, tudíž zaměstnanci , místo, , adresa, postupovali rutinně (srov. bod 41 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně). Tvrzení žalovaného o vyšší organizační náročnosti a odpovědnosti řidičů , místo, , adresa, tak bylo vyvráceno.

24. Lze proto uzavřít, že z hlediska kritérií uvedených v § 110 zák. práce je práce žalobce prací stejné hodnoty jako práce zaměstnanců , jméno FO, a , jméno FO, , když žalovaný pak přes poučení odvolacím soudem dle § 118a odst. 3 o. s. ř. u ústního jednání dne 28. 1. 2026 neprokázal existenci věcných důvodů pro odlišnou výši mzdy a v tomto směru tak neunesl důkazní břemeno. Jelikož žalobce prokázal všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného zaměstnavatele za škodu dle § 265 odst. 2 zák. práce, která žalobci vznikla porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů žalovaného zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem, je základ nároku žalobce dán. Žalobci byla způsobena škoda tím, že mu v rozhodném období byla vyplácena mzda v nižší výši, a to v příčinné souvislosti s jednáním vedoucího zaměstnance žalovaného, který porušil právní povinnost danou ust. § 301 písm. c) zák. práce dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, když nerespektoval zásadu rovného zacházení se zaměstnanci v oblasti odměňování vyplývající z ust. § 16 odst. 1 zák. práce.

25. Odvolací soud rozhodl v této věci obdobně jako senát 62 Co Městského soudu v Praze ve věcech jiných zaměstnanců na pozici řidičů žalovaného proti žalovanému, v nichž se tito rovněž domáhají náhrady škody v zásadě za stejné období jako žalobce v této věci (§ 13 o. z.), kdy v tomto směru odvolací soud odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 62 Co 248/2025 (žalobce řidič , místo, , adresa, ), sp. zn. , spisová značka, (žalobce řidič , místo, , adresa, ), sp. zn. , spisová značka, (žalobce řidič , místo, , adresa, ), kdy ve všech případech byli jako srovnatelní zaměstnanci označeni řidiči , jméno FO, a , jméno FO, a odvolací soud neshledal legitimní důvod pro odlišné odměňování. Odvolací soud poukazuje i na svůj rozsudek ve věci sp. zn. 23 Co 33/2024, kde byl žalobcem řidič , místo, , adresa, , byť se jednalo o vzdálenější období (prosinec 2012 až listopad 2015) a byli označeni jiní srovnatelní zaměstnanci, kdy ani v tomto případě odvolací soud neshledal existenci legitimního důvodu pro odlišné odměňování; v této věci rovněž odmítl argumenty žalovaného o vyšším počtu výměnišť v areálu , místo, , adresa, , o větším počtu zastávek, častější manipulaci se zásilkami, rozdílné době nakládky, objemu zásilek a rozloze obsluhovaného území, přičemž dovolání žalovaného bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2000/2024 zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto.

26. Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a změnil napadený rozsudek soudu I. stupně tak, že základ nároku je dán. O výši nároku a o nákladech i tohoto odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu I. stupně.