24 A 21/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Petrou Kamínkovou ve věci žalobkyně: X. Y., nar. X. bytem X. zastoupená Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem sídlem Varšavská 714/38, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, IČO 00007064 sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2026, č. j. CPR-8696-12/ČJ-2025-930310- V241 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 8. 6. 2026, č. j. CPR-8696-12/ČJ- 2025-930310-V241, se ruší a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 140 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobkyně je občankou X. Na území České republiky pobývala na základě zaměstnanecké karty. V průběhu platnosti zaměstnanecké karty oznámila Ministerstvu vnitra České republiky (dále jen „ministerstvo“) změnu zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 a násl. zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Změnu zaměstnavatele ohlásila ministerstvu oznámením ze dne 25. 11. 2024 (dále jen „oznámení“).

2. Ministerstvo však shledalo, že žalobkyně nesplnila podmínky pro změnu zaměstnavatele stanovené § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců. Vydalo proto sdělení o nesplnění podmínek, č. j. OAM-74946-5/ZM-2024 (dále jen „sdělení“). Sdělení bylo žalobkyni doručeno dne 27. 1. 2025.

3. Dne 3. 2. 2025 Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy (dále jen „policie“) na pracovišti Odboru azylové a migrační politiky, zajistila žalobkyni, jelikož vzniklo podezření, že nedisponuje platným pobytovým oprávněním.

4. Stejného dne vydala policie rozhodnutí č. j. KRPA-42192-10/ČJ-2025-000022-50 o povinnosti opustit území podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobkyně odvolala, její odvolání zamítl žalovaný napadeným rozhodnutím.

5. Žalobkyně ve své žalobě namítá, že sdělení o nesplnění podmínek není pro ostatní orgány závazné a není ani rozhodnutím o předběžné otázce. Ministerstvo mělo žalobkyni především vyzvat k odstranění vad oznámení, což však neučinilo. Touto námitkou se měl žalovaný zabývat. To však podle žalobkyně neučinil. Dále má žalobkyně za to, že napadené rozhodnutí nepřiměřeně zasahuje do jejího soukromého a rodinného života. Obsah správního spisu 6. Soud ze správního spisu zjistil následující pro věc podstatné skutečnosti.

7. Sdělením Ministerstva vnitra č. j. OAM-74946-5/ZM-2024, které bylo žalobkyni doručeno dne 27. 1. 2025, byla žalobkyně vyrozuměna, že podmínky stanovené v § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců pro zaměstnávání na pracovním místě nejsou splněny. Oznámení žalobkyně ze dne 25. 11. 2024 o změně zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců dle ministerstva nesplňovalo zákonné podmínky. K oznámení totiž žalobkyně přiložila pracovní smlouvu, ze které nevyplývá, jakou mzdu bude pobírat a není tedy zřejmé, zda nebude odměna nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy. Pracovní smlouva rovněž neobsahovala ujednání o místu výkonu práce. Oznámení tedy nesplnilo podmínky uvedené v § 42g odst. 8 zákona o pobytu cizinců.

8. Z úředního záznamu ze dne 3. 2. 2025, č. j. KRPA-42192-1/ČJ-2025-000026, vyplývá, že dne 3. 2. 2025 byla vyslána hlídka policie na adresu pracoviště Odboru azylové a migrační politiky. Na této adrese byla ztotožněna žalobkyně. Lustrací v cizineckém informačním systému policie zjistila, že žalobkyně na území pobývala na základě zaměstnanecké karty platné od 22. 11. 2023 do 21. 11. 2025. Platnost zaměstnanecké karty však zanikla dne 29. 11. 2024, čímž byl ukončen pobyt žalobkyně podle § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Policie proto žalobkyni zajistila podle § 27 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. o policii.

9. Dne 3. 2. 2025 policie žalobkyni rovněž vyslechla. Výslech proběhl za účasti tlumočníka a právního zástupce žalobkyně. Žalobkyně uvedla, že si nebyla vědoma toho, že dne 29. 11. 2024 zanikla platnost její zaměstnanecké karty. Dne 30. 9. 2024 jí skončila pracovní smlouva, následně měla 60 dnů na změnu zaměstnavatele, což učinila v polovině listopadu. Žalobkyně dále uvedla, že dne 3. 1. 2025 na adresu současného zaměstnavatele došla zpráva, že žádost žalobkyně má vady, a dostala lhůtu 30 dnů na odstranění vad. Proto šla na odbor azylové a migrační politiky, aby doložila potřebné dokumenty. Žalobkyně sdělila, že nemá na území ČR žádnou podanou žádost o udělení pobytu. Na území ČR má manžela, ale svatba byla jen tradiční a nemají oddací list. Žalobkyně nemá na území ČR společenské, profesní a rodinné vazby, závazky a ani pohledávky. Případné vycestování by bylo pro žalobkyni zásahem do rodinných a soukromých vazeb s jejím manželem. V případě návratu do vlasti jí nehrozí žádné nebezpečí, nelidské zacházení, trest nebo vážné nebezpečí.

10. Dne 3. 2. 2025 vydala policie prvostupňové rozhodnutí, kterým uložila žalobkyni povinnost opustit území podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Policie dospěla k tomu, že žalobkyně na území pobývala bez platného pobytového oprávnění, a to ode dne 30. 11. 2024. Zánik zaměstnanecké karty pak byl v systému vyznačen dne 15. 1. 2025. Podle policie rovněž rozhodnutím nedochází k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života. V důsledku rozhodnutí bude sice žalobkyně muset žít nějakou dobu odděleně od svého partnera, a to do té doby, než si vyřídí pobytový status, nicméně vycestování zasáhne do soukromého a rodinného života vždy. Jde o průvodní jev, který je důsledkem porušení práva hostitelské země. Nejde o změnu trvalého charakteru, která by znemožňovala návrat. Rozhodnutí o povinnosti opustit území je nadto mírnějším opatřením než správní vyhoštění.

11. Žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí blanketní odvolání dne 18. 2. 2025, které doplnila o důvody dne 28. 2. 2025. Žalobkyně uvedla, že z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že policie není vázaná sdělením ministerstva vnitra podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců. Pokud žalobkyně předloží výtky proti tomuto sdělení, má se jimi policie zabývat. Žalobkyně připouští, že v rámci řízení před orgánem prvního stupně žádné výtky nepředložila. Vadnost sdělení však měla být policii zřejmá i bez nich a žalobkyně je zároveň oprávněna uvést je i v odvolacím řízení, neboť na řízení z moci úřední se nevztahuje koncentrace řízení. Žalobkyně v odvolání uvedla, že ve smlouvě sice nebyla výslovně stanovena mzda, nicméně ve smlouvě bylo uvedené, že mzda musí činit alespoň částku 18 900 Kč. Řízení také trpělo vadou, že žalobkyně nebyla vyzvána k odstranění vady spočívající v absenci výše sjednané mzdy.

12. Žalovaný usnesením ze dne 26. 5. 2025, č. j. CPR-8696-5/ČJ-2025-930310-V241, řízení přerušil, jelikož zjistil, že žalobkyně proti sdělení podala žalobu k Městskému soudu v Praze.

13. Městský soud v Praze žalobu proti sdělení zamítl rozsudkem ze dne 11. 3. 2026, č. j. 16 A 5/2025-31. Uvedl, že Ministerstvo vnitra neshledalo splnění podmínek pro změnu zaměstnanecké karty ze dvou důvodů – v předložené pracovní smlouvě absentovala výše mzdy a v pracovní smlouvě nebylo uvedeno místo výkonu práce. Žaloba žalobkyně však směřovala výhradně proti závěru žalovaného o vadě pracovní smlouvy spočívající v absenci sjednané mzdy. Proti dalšímu důvodu nic nenamítla. Sdělení ministerstva vnitra by tedy obstálo i pokud by námitka obsažená v žalobě byla důvodná. Stále by totiž existoval jeden žalobou nedotčený důvod. (Kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 6. 2026, č. j. 1 Azs 42/2026-38 odmítl pro nepřijatelnost, pozn. soudu).

14. Dne 19. 5. 2026 vyrozuměl žalovaný žalobkyni o pokračování ve správním řízení. Stejný den vyrozuměl žalobkyni i o zahrnutí rozsudku městského soudu do spisového materiálu.

15. Dne 2. 6. 2026 zaslala žalobkyně své vyjádření. Odvolací důvody doplnila o další důvod. Uvedla, že absence místa výkonu práce je odstranitelnou vadou. Ministerstvo tedy mělo žalobkyni vyzvat k odstranění vad, což neučinilo.

16. Dne 8. 6. 2026 žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný uvedl, že rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 177/2023-25, podle kterého není sdělení Ministerstva vnitra závazné, si je vědom a že ho respektuje. V projednávané věci řízení přerušil do rozhodnutí městského soudu, který žalobu proti sdělení zamítl a v kontextu tohoto rozsudku sdělení před vydáním rozhodnutí opětovně posoudil. Judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou žalobkyně odkazuje, se týká procesního postupu, nikoli splnění hmotněprávních podmínek pro změnu zaměstnavatele. Absence místa výkonu práce představovala samostatný důvod nevyhovění oznámení. Tuto skutečnost žalobkyně nevyvrátila. Z hlediska řízení je pak podstatné, že žalobkyně pobývala na území ČR bez platného pobytového oprávnění. K námitce zásahu do soukromého a rodinného života žalovaný uvedl, že nedosahuje takové intenzity, aby se jednalo o zásah nepřiměřený. Žalobkyně sice žije ve vztahu s partnerem, nejedná se ale o právně formalizovaný svazek, nemá zde nezletilé děti a ani jiné osoby, vůči kterým by měla vyživovací povinnost. Sama uvedla, že jí v návratu do země původu nic nebrání. Obsah žaloby 17. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Namítá, že je napadené rozhodnutí nezákonné ze dvou důvodů. Žalovaný byl podle žalobkyně povinen se zabývat námitkami proti sdělení ministerstva vnitra a na ně navazujícím tvrzením, že je stále v ČR oprávněna pobývat z důvodu fikce zakládající se na její žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty vedené pod spis. zn. OAM-78610/ZM-2025. Dále má žalobkyně za to, že napadené rozhodnutí nedostatečně zohlednilo její rodinnou vazbu k jejímu partnerovi panu K.

18. Z judikatury jasně vyplývá, že sdělení má pouze presumpci správnosti, není však pro policii závazné. Z logiky věci pak vyplývá, že pokud tento akt orgánu veřejné moci (totiž Ministerstva vnitra ČR) není pro policii závazný, nemůže být pro ni závazné ani to, že jiný orgán veřejné moci (správní soud) toto sdělení k žalobě nezrušil. Pokud tento akt neměl závaznost tím, že byl vydán Ministerstvem vnitra ČR, nemohl tuto závaznost nabýt tím, že ho soud nezrušil.

19. Vadnost sdělení spatřuje žalobkyně ve stejných důvodech, které uvedla již ve svém odvolání. Namítá, že ačkoli výše mzdy v pracovní smlouvě výslovně uvedena nebyla, tak podmínky stanovené § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců splněny byly, neboť skutečnost, že její mzda nebude (bez ohledu na rozsah práce) nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy, z pracovní smlouvy vyplývala. Žalobkyně k tomu dále uvádí, že nebyla vyzvána k odstranění této vady, ačkoli podle judikatury Nejvyššího správního soudu vyzvána být měla.

20. Také druhý důvod pro vydání sdělení, totiž absence ujednání o místu výkonu práce, je dle žalobkyně odstranitelnou vadou oznámení dle § 42g odst. 7 zákona o pobytu. I ohledně této vady bylo Ministerstvo vnitra ČR povinno postupovat v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 124/2023-34 a mělo žalobkyni vyzvat k odstranění této vady podle § 37 správního řádu. Vyjádření k žalobě 21. Žalovaný proto navrhl žalobu zamítnout a odkázal na odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí. Posouzení věci soudem 22. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních námitek, vycházel přitom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného.

23. Soud nařídil jednání ve věci na 4. 8. 2026. Při přípravě jednání však zjistil, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. S ohledem na zjištění této vady rozhodnutí před nařízeným jednáním soud rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. bez ústního jednání.

24. Městský soud vyšel především z následující právní úpravy.

25. Podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace policie vydá cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro zahájení řízení o správním vyhoštění.

26. Zaměstnanecká karta podle § 42g odst. 1 opravňuje cizince k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla vydána. Pracovní pozici lze změnit za podmínek uvedených v § 42g odst. 7 a 8: (7) Změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele je držitel zaměstnanecké karty vydané podle odstavce 2 povinen oznámit ministerstvu nejméně 30 dnů před takovou změnou. Změnit zaměstnavatele je držitel zaměstnanecké karty oprávněn nejdříve 6 měsíců od právní moci rozhodnutí o vydání zaměstnanecké karty; to neplatí v případě rozvázání pracovního poměru cizince výpovědí z některého z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až e) zákoníku práce, dohodou z týchž důvodů anebo okamžitým zrušením podle § 56 zákoníku práce nebo zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem ve zkušební době a pokud cizinec tyto důvody současně s oznámením prokáže. Držitel zaměstnanecké karty vydané podle odstavce 2 dále není oprávněn změnit zaměstnavatele nebo nastoupit na pracovní pozici, bude-li budoucím zaměstnavatelem agentura práce. Držitel zaměstnanecké karty, který na území přicestoval na základě vládou schváleného programu, je oprávněn změnit zaměstnavatele nejdříve po uplynutí doby, na kterou byla tato zaměstnanecká karta vydána; to neplatí, pokud dřívější změnu zaměstnavatele umožňují podmínky vládou schváleného programu, na jehož základě držitel zaměstnanecké karty na území přicestoval. Držitel zaměstnanecké karty dále není oprávněn oznámit změnu zaměstnavatele po uplynutí doby uvedené v § 63 odst. 1. (8) Oznámení podle odstavce 7 se podává na k tomu určeném úředním tiskopisu, kde je cizinec povinen uvést jméno, příjmení, datum narození, státní příslušnost, požadovanou změnu, název budoucího zaměstnavatele, telefonní číslo na budoucího zaměstnavatele, informace, zda jsou dosavadní a budoucí zaměstnavatelé účastníky vládou schváleného programu, údaje k nové volné pracovní pozici vedené podle zákona o zaměstnanosti v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty v rozsahu tiskopisu a přesné datum, ke kterému změna nastane. Dále je povinen k oznámení předložit doklad prokazující, že jeho dosavadní pracovněprávní vztah trvá, nebo doklad prokazující, ke kterému dni tento vztah skončil, pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu o smlouvě budoucí, ze které je patrné, že je uzavřena na v oznámení uvedenou pracovní pozici, která je uvedena v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty, a prohlášení budoucího zaměstnavatele, že má cizinec odbornou způsobilost pro výkon požadovaného zaměstnání podle odstavce 2 písm. c). Pracovní smlouva, dohoda o pracovní činnosti nebo smlouva o smlouvě budoucí musí splňovat podmínky uvedené v odstavci 2; to neplatí, jedná-li se o oznámení změny zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele.

27. Sdělení, zda cizinec splňuje podmínky požadované výše uvedenými ustanoveními pro změnu zaměstnavatele, upravuje § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců: (9) Ministerstvo ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení podle odstavců 7 a 8 sdělí cizinci a budoucímu zaměstnavateli, zda byly splněny podmínky požadované pro změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele a zda může být na tomto místě zaměstnáván. Na oznámení, které nesplňuje podmínky uvedené v odstavcích 7 a 8 se hledí, jako by nebylo učiněno. Jestliže v době podle § 63 odst. 1 držitel zaměstnanecké karty doručil ministerstvu více oznámení o změně zaměstnavatele, přihlíží se pouze k poslednímu z nich, na předchozí oznámení se hledí, jako by nebyla učiněna. (důraz doplnil městský soud)

28. Zánik platnosti zaměstnanecké karty upravuje § 63 zákona o pobytu cizinců (uvedený ve znění účinném v době vydání prvostupňového rozhodnutí): (1) Platnost zaměstnanecké karty zaniká nejpozději uplynutím 60 dnů ode dne, kdy cizinci skončil poslední pracovněprávní vztah splňující podmínky podle § 42g odst. 2 písm. b) na pracovní pozici, na kterou byla vydána zaměstnanecká karta nebo povolení k zaměstnání anebo která byla oznámena za splnění podmínek uvedených v § 42g odst. 7 až 10; to neplatí, pokud se jedná o cizince uvedeného v § 98 zákona o zaměstnanosti. (2) Za podmínek stanovených v odstavci 1 zaniká i oprávnění k pobytu podle § 47 odst. 4, pokud toto oprávnění vzniklo podáním žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty. Řízení o žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty ministerstvo v takovém případě zastaví. (3) Odstavec 1 se nepoužije, jestliže cizinec před uplynutím doby uvedené v odstavci 1 učiní oznámení podle § 42g odst. 7 nebo podá žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem v souladu s podmínkami stanovenými tímto zákonem. (důraz doplnil městský soud)

29. Městský soud se nejprve zabýval povahou sdělení podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců, kterým ministerstvo sděluje cizinci a budoucímu zaměstnavateli, zda byly splněny podmínky § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců.

30. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že sdělení není vyjádřením, osvědčením, ověřením ani sdělením podle § 154 správního řádu, nýbrž jej lze považovat za jiný úkon správního orgánu ve smyslu § 158 správního řádu, na nějž se aplikuje část čtvrtá správního řádu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2024, č. j. 5 Azs 46/2024-38).

31. Soud dále zjistil, že obdobnými právními otázkami, které jsou rozhodné v nyní projednávané věci, se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 12. 10. 2023, č. j. 9 Azs 177/2023-25, č. 4527/2023 Sb. NSS. Tento rozsudek byl publikován ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a nebyl překonán.

32. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu se policie musí v rámci řízení o správním vyhoštění (resp. v řízení o povinnosti opustit území) zabývat námitkami, které směřují proti samotnému sdělení. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku konkrétně uvedl následující: Přestože sdělení dle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců není rozhodnutím o předběžné otázce dle § 57 odst. 3 spr. ř., svědčí mu presumpce správnosti. Jedná se o veřejnou listinu ve smyslu § 53 odst. 3 spr. ř., u níž platí vyvratitelná domněnka správnosti obsahu (Vedral 2012, s. 532). Správní orgán by proto z jeho obsahu měl primárně vycházet. Nicméně adresát musí mít možnost se proti němu vymezit. Nemá sice k dispozici řádné opravné prostředky, ale může v jiném řízení závěry uvedené v této veřejné listině účinně zpochybnit. Důkazní břemeno má ten, kdo správnost veřejné listiny popírá (Kopecký a kol. 2022, k § 53). Předloží-li tedy účastník v řízení věcnou argumentaci, kterou zpochybňuje obsah sdělení, a která je podložená důkazy (přicházejí-li z povahy věci v úvahu), musí se jí správní orgán zabývat.

33. Sdělení podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., které lze samostatně napadnout správní žalobou. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že přestože lze sdělení napadnout správní žalobou, což tamní žalobce (stěžovatel) neučinil, byl správní orgán (policie) povinen v navazujícím řízení o správním vyhoštění vypořádat argumentaci směřující proti obsahu sdělení a posoudit, zda byly splněny podmínky pro změnu zaměstnavatele.

34. Nejvyšší správní soud proto uložil policii, aby v dalším řízení posoudila, zda byly splněny podmínky pro změnu zaměstnavatele. Konkrétně Nejvyšší správní soud uložil policii následující: V řízení tedy není [správní orgán, pozn. městského soudu] striktně vázán sdělením ministerstva o nesplnění podmínek dle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců. Nejedná se o rozhodnutí o předběžné otázce dle § 57 odst. 3 spr. ř. Žalovaná bude muset věcně vypořádat argumentaci směřující proti obsahu sdělení a posoudit, zda byly splněny podmínky pro změnu zaměstnavatele. Oprávnění vykonávat zaměstnání na oznámené pozici při jejich naplnění vzniká přímo ze zákona.

35. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že sdělení není pro policii závazné a policie musí argumentaci směřující proti jeho obsahu vypořádat i přesto, že proti sdělení je přípustná správní žaloba. Nerozlišoval přitom, zda správní žaloba podána byla či nikoliv.

36. Soud proto konstatuje, že i v nyní projednávané věci byl žalovaný povinen argumentaci směřující proti obsahu sdělení vypořádat. Skutečnost, že v nyní projednávané věci žalobkyně proti sdělení žalobou brojila, na závěrech Nejvyššího správního soudu nic nemění.

37. Žalobkyně nadto již ve správním řízení poukázala na to, že městský soud žalobu zamítl z důvodu, že ve své (tehdejší) žalobě opomněla brojit proti jednomu ze dvou nosných důvodů sdělení. Zákonností sdělení (ani procesu při jeho vydávání) se proto soud ve věci 16 A 5/2025 blíže nezabýval. Argumentaci žalobkyně tedy soud věcně nevypořádal. Policie proto nemohla na jeho závěry bez dalšího odkázat. Argumentace žalobkyně v podaném odvolání byla nadto širší než její argumentace v podané žalobě a policie byla povinna ji vypořádat v celém rozsahu.

38. Soud vnímá, že požadavek, aby policie samostatně vypořádala argumentaci směřující proti obsahu sdělení jiného správního orgánu (ministerstva) může být pro policii náročný. Nejvyšší správní soud však své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil a zdejší soud neshledal důvod se od něj v nyní projednávané věci odchýlit.

39. Soud uzavírá, že i v této situaci byl žalovaný povinen vypořádat argumentaci žalobkyně směřující proti obsahu sdělení, které pro něj dle judikatury Nejvyššího správního soudu není závazné, což neučinil.

40. Žalovaný postupoval správně, když vyčkal do rozhodnutí městského soudu ze dne 11. 3. 2026, č. j. 16 A 5/2025-31. Za běžných okolností by se soud rozhodnými otázkami zabýval a jeho argumentaci by mohla ve svých úvahách zohlednit i policie. V nyní projednávané věci však nastala specifická (nikoliv obvyklá) situace, v níž se soud argumentací žalobkyně fakticky nezabýval, neboť žalobkyně nenapadla oba nosné důvody sdělení (chybějící ujednání o mzdě a místu výkonu práce).

41. Žalovaný po vydání rozsudku městského soudu ze dne 11. 3. 2026, č. j. 16 A 5/2025-31 pokračoval v řízení a žalobkyně svou odvolací argumentaci vyjádřením ze dne 2. 6. 2026 doplnila (s ohledem na závěry městského soudu) tak, aby měla naději na úspěch. Nově tedy napadala oba nosné důvody sdělení (chybějící ujednání o mzdě a místu výkonu práce) včetně skutečnosti, že měla být vyzvána k odstranění těchto ministerstvem tvrzených vad.

42. Žalovaný uvedl, že „je rozhodující, že podle závěrů Městského soudu v Praze představovala absence místa výkonu práce samostatný důvod nevyhovění oznámení, přičemž tuto skutečnost účastnice řízení věcně nevyvrátila.“ Žalovaný dále uvedl, že „je nutno vycházet z toho, že sdělení OAMP nebylo soudem zrušeno a obstálo alespoň v rozsahu [jednoho] samostatného důvodu“.

43. S tímto závěrem se soud neztotožňuje. Žalobkyně skutečně v soudním řízení zpochybnila toliko jeden ze dvou samostatných důvodů nevyhovění oznámení (chybějící ujednání o mzdě), a proto soud její žalobu zamítl. Soud mohl sdělení přezkoumat toliko v rozsahu uplatněných žalobních bodů. S ohledem na to, že žalobkyně žalobou nenapadla jeden ze dvou samostatných důvodů nevyhovění oznámení (chybějící místo výkonu práce), nemohl soud její žalobě vyhovět.

44. Žalobkyně však v navazujícím odvolacím řízení ve věci povinnosti opustit území uplatnila obsáhlejší argumentaci zahrnující oba samostatné důvody (vady oznámení) sdělení ministerstva včetně povinnosti ministerstva vyzvat žalobkyni k odstranění obou těchto vad. Žalovaný byl tedy v jiné procesní situaci než městský soud. Žalovaný se tedy mohl a měl zabývat všemi uplatněnými námitkami žalobkyně. To však neučinil, a proto zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

45. Žalobkyně v odvolacím řízení brojila proti oběma ministerstvem tvrzeným vadám rozhodnutí a dále výslovně namítala, že ministerstvo bylo povinno ji vyzvat k odstranění dvou vad oznámení, což neučinilo. Pokud tedy ministerstvo nevyzvalo žalobkyni k odstranění vad, nezačala ani plynout lhůta k odstranění vad a nelze uplatnit fikci, že se na podání hledí tak, jako kdyby nebylo učiněno.

46. Změna zaměstnavatele je podle Nejvyššího správního soudu změnou zaměstnanecké karty ve smyslu směrnice 2011/98/EU1 a je tedy nutné vyzývat cizince k odstranění vad oznámení o změně zaměstnavatele (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Azs 124/2023-34, Sb. NSS 4529/2023). Účinky neučinění oznámení pak nastávají až marným uplynutím lhůty k odstranění vad. Nejvyšší správní soud konkrétně konstatoval následující: Nelze odhlížet od skutečnosti, že právní úprava oznámení změny zaměstnavatele dle zákona o pobytu cizinců je velmi striktní. Jednak stanovuje oznamovateli poměrně krátkou lhůtu k učinění tohoto oznámení, které je v posuzované věci jedinou možností, jak zabránit zániku platnosti zaměstnanecké karty, a za druhé spojuje se sdělením o nesplnění podmínek fikci neučinění oznámení. Žalovaný tak svým postupem může podstatně ovlivnit, jaké účinky předpokládané zákonem o pobytu cizinců nastanou a zda bude oznamovatel moci v průběhu řízení o změně zaměstnavatele řádně uplatnit svá procesní práva. Nejvyšší správní soud má za to, že v případě, kdy je takto závažně zasahováno do právní sféry cizince, nelze připustit, aby mu byla zcela odebrána možnost uplatňovat svá procesní práva, respektive aby neměl jakoukoli možnost napravit případnou chybu či omyl při podání oznámení. Pokud žalovaný rozhoduje o splnění či nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců, je povinen postupovat v souladu se zásadou součinnosti, která se konkrétně projevuje v § 37 odst. 3 správního řádu. Jestliže oznámení o změně zaměstnavatele neobsahuje veškeré náležitosti předpokládané zákonem nebo trpí-li jinými odstranitelnými vadami, je žalovaný povinen 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. prosince 2011 o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě. oznamovateli pomoci nedostatky odstranit, případně ho vyzvat k jejich odstranění a stanovit mu k tomu přiměřenou lhůtu. Účinky neučinění podání nastanou až po marném uplynutí této lhůty. V opačném případě by došlo k porušení základních zásad činnosti správních orgánů, a tím k popření procesních práv oznamovatele.

47. Z publikované právní věty tohoto rozsudku vyplývá, že pokud oznámení o změně zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců obsahuje odstranitelné vady, je správní orgán povinen dle § 154 ve spojení s § 37 odst. 3 správního řádu držitele zaměstnanecké karty k odstranění těchto vad vyzvat.

48. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyní odkazovaná judikatura Nejvyššího správního soudu (zejména č.j. 4 Azs 124/2023-34) se týká procesního postupu správního orgánu při vyzývání k odstranění vad podání, nikoli samotného splnění hmotněprávních podmínek pro změnu zaměstnavatele; i v případě případné procesní vady by tak nebylo automaticky dáno splnění těchto podmínek.

49. Procesní postup je však v nyní projednávané věci s ohledem na výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu podstatný. Pokud oznámení žalobkyně trpělo odstranitelnými vadami, nebylo ministerstvo oprávněno vydat sdělení, aniž by předtím vyzvalo žalobkyni k odstranění vad oznámení. Podle výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu negativní následek předvídaný § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců [Na oznámení, které nesplňuje podmínky uvedené v odstavcích 7 a 8 se hledí, jako by nebylo učiněno.] nastává až marným uplynutím lhůty k odstranění vad.

50. Pokud tedy ministerstvo nevyzvalo žalobkyni k odstranění (odstranitelných) vad, nezačala ani plynout lhůta k odstranění vad, se kterou judikatura Nejvyššího správního soudu spojuje fikci, že se na podání hledí tak, jako kdyby nebylo učiněno.

51. Žalovaný je tedy v projednávané věci povinen v dalším řízení posoudit veškeré odvolací námitky žalobkyně, včetně otázky, zda vady oznámení byly odstranitelné a zda případně ministerstvo vyzvalo žalobkyni k jejich odstranění. Pokud dospěje k závěru, že vady odstranitelné nebyly, nebo že žalobkyně odstranitelné vady ve lhůtě k tomu stanovené neodstranila, může na oznámení o změně zaměstnavatele hledět, jako by nebylo učiněno. Pokud naopak zjistí, že vady odstranitelné byly a žalobkyně nebyla vyzvána k jejich odstranění, nelze hledět na oznámení o změně zaměstnavatele jako by nebylo učiněno a nelze tedy vycházet z toho, že zaměstnanecká karta zanikla podle § 63 zákona o pobytu cizinců dne 29. 11. 2024 [Platnost zaměstnanecké karty zaniká nejpozději uplynutím 60 dnů ode dne, kdy cizinci skončil poslední pracovněprávní vztah].

52. Nad rámec nezbytného soud doplňuje, že žalobkyně sama během podání vysvětlení před policií na otázku „V jakém stádiu je Vaše žádost o změnu zaměstnavatele?“ odpověděla, že „Dne 03. 01. 2025 na adresu současného zaměstnavatele došla zpráva, že moje žádost má vady a dostali jsme lhůtu 30 dnů na odstranění vady. Proto jsem dnes šla na OAMP abych doložila potřebné dokumenty.“ Žádný z účastníků se o uvedené části výslechu v soudním řízení nezmiňuje. Výzva k odstranění vad součástí spisového materiálu není. Právě skutečnost, zda byla žalobkyně vyzvána k odstranění vad, je žalovaný povinen objasnit.

53. Městský soud rekapituluje, že z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývají pro projednávanou věc následující podstatné závěry. Zaprvé, sdělení není pro další správní orgány závazné a není ani rozhodnutím o předběžné otázce. Zadruhé, pokud oznámení trpí odstranitelnými vadami, je ministerstvo povinno vyzvat oznamovatele k jejich odstranění a stanovit mu k tomu přiměřenou lhůtu. Zatřetí, účinky neučinění oznámení nastanou až po marném uplynutí této lhůty.

54. Pokud jde o námitku, že se správní orgány nedostatečně zabývaly dopady rozhodnutí do žalobkynina soukromého a rodinného života, soud konstatuje, že za situace, kdy ani není postaveno na jisto, že žalobkyně pobývala na území ČR neoprávněně, je hodnocení dopadů povinnosti opustit území do soukromého a rodinného života předčasné. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 55. Městský soud shledal, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaný se nezabýval otázkou, zda byla žalobkyně vyzvána k odstranění vad svého oznámení, ačkoli tuto námitku žalobkyně uvedla v rámci odvolacího řízení. Proto soud I. výrokem napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

56. Žalobkyně měla ve věci úspěch. Soud jí proto podle § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s. II. výrokem rozsudku přiznal právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady zahrnují zaplacený soudní poplatek a odměnu a náhradu hotových výdajů advokáta. Konkrétně soud vyčíslil náhradu nákladů řízení takto: - Zaplacený soudní poplatek za žalobu 3 000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku 1 000 Kč. - Převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] ve výši 4 620 Kč. - Návrh ve věci samé (žalobu) [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] ve výši 4 620 Kč. - Paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za uvedené dva úkony právní služby v celkové výši 900 Kč (450 Kč za jeden úkon).

57. Celková výše nákladů, jejichž náhrada žalobkyni náleží, tak činí 14 140 Kč. Soud proto II. výrokem rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v uvedené výši, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce advokáta Mgr. Pavla Čižinského (§ 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 24. července 2026 Petra Kamínková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje X. Y.