25 A 29/2026

Rubrum

USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Gabrielou Bašnou ve věci žalobce: V. D., nar. X bytem v ČR X zastoupený advokátem JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., sídlem Bašty 416/8, 602 00 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 5. 2026, č. j. MV-50485-4/SO-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 21. 5. 2026, č. j. MV-50485-4/SO-2026, žalovaná nevyhověla žádosti žalobce o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) neboť shledala, že je dán důvod pro neudělení dle § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců. Žalobce totiž nesplňuje podmínku dle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalobci totiž dle žalované nebrání ve vycestování překážka na jeho vůli nezávislá. Žalobce má podle žalované možnost nadále pobývat v Polsku, kde pobýval v době vypuknutí války. Žalovaný akcentoval, že žalobce o udělení dočasné ochrany v ČR nepožádal.

2. Proti uvedenému rozhodnutí žalobce brojí podanou žalobou. Žalobce v žalobě předně argumentoval, že žaloba je přípustná. Uvedl, že podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců platí, že z přezkoumání soudem jsou vyloučena rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza a rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. Podle žalobce však nelze tuto výluku aplikovat, jelikož by došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, práva na soukromý život a k porušení mezinárodních závazků ČR. Žalobce k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 5 Azs 283/2018-28.

3. Soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti žaloby.

4. Podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců jsou z přezkoumání soudem vyloučena rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza a rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. Žalobce tedy prima facie podal nepřípustnou žalobu.

5. Nejvyšší správní soud však ve své judikatuře dospěl k závěru, že soudní výluka podle § 171 písm. a) zákona o pobytu cizinců se nepoužije v případech, kdy je účel pobytu, pro nějž je o dlouhodobé vízum žádáno, upraven unijním právem. (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2018, č. j. 6 Azs 253/2016-49, ze dne 30. 6. 2023, č. j. 4 Azs 224/2022-37, nebo ze dne 18. 9. 2019, č. j. 10 Azs 112/2018-50).

6. Soud se proto zaměřil na otázku, zda žalobci právo na soudní přezkum neplyne z unijního předpisu.

7. Členské státy jsou povinny zajistit soudní přezkum rozhodnutí o neudělení krátkodobých víz, a to na základě čl. 32 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009 o kodexu Společenství o vízech (dále jen „vízový kodex“), který byl vyložen rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. 12. 2017, C-403/16, El Hassani. Vízový kodex se však dle jeho čl. 1 odst. 1 vztahuje pouze na krátkodobá víza nepřesahující tři měsíce, přičemž žalobce zažádal o udělení dlouhodobého víza nad 90 dní ve smyslu § 17b zákona o pobytu cizinců. Vízový kodex tedy na žalobcův případ aplikovat nelze (obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2022, č. j. 2 Azs 286/2022-40, a ze dne 18. 5. 2023, č. j. 6 Azs 272/2022-41).

8. U dlouhodobých víz, které jsou tzv. „národním typem víza“ je zapotřebí rozlišovat mezi důvody podání žádostí o jejich udělení. Pokud je účel pobytu, pro nějž je o dlouhodobé vízum žádáno, upraven unijním právem, soudní výluka se neužije (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 253/2016-49, bod 35, nebo ze dne 30. 6. 2023, č. j. 4 Azs 224/2022- 37, body 16 a 17). Ve věci 6 Azs 253/2016 posuzoval Nejvyšší správní soud situaci žadatele o vízum za účelem studia, tedy účel pobytu upravený unijním právem. Ve věci 4 Azs 224/2022 pak situaci zletilé žadatelky o vízum za účelem sloučení rodiny, které unijním právem upraveno nebylo a Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost žalobkyně jako nedůvodnou.

9. V nyní projednávané věci žalobce požádal o dlouhodobé vízum za účelem strpění. Jeho účel právem Evropské unie upraven není. Jedná se o ryze národní pobytové oprávnění (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2025, č. j. 22 Azs 103/2025–25). Soudní přezkum je tedy podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců vyloučen.

10. Žalobce v podané žalobě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 5 Azs 283/2018-28. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že: „žaloba by měla být rovněž projednána bez ohledu na to, jaký je důvod podání žádosti o dlouhodobé vízum – podnikání, studium atd.“ Tento žalobcem citovaný rozsudek však Nejvyšší správní soud ve své pozdější judikatuře označil za „argumentačně úsporný, ojedinělý a za judikaturní exces“ (viz například rozsudky ze dne 18. 5. 2023, č. j. 6 Azs 272/2022-41, nebo ze dne 17. 5. 2023, č. j. 2 Azs 286/2022-40, či ze dne 30. 6. 2023, č. j. 4 Azs 224/2022-37). V rozsudku č. j. 4 Azs 224/2022-37 Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud žalobkyně vychází ze závěru rozsudku 5 Azs 283/2018-28, že existuje právo na soudní přezkum i ve věci dlouhodobých víz bez ohledu na v žádosti uvedený účel pobytu, tak z pozdější judikatury Soudního dvora Evropské unie vyplývá opak (C-949/19, M.A. v. Konsul Rzeczypospolitej Polskiej w N).

11. K podobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 23. 5. 2024, č. j. 10 Azs 81/2023-52, ve kterém s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie uvedl, že „pokud jde o dlouhodobá víza vydávaná členskými státy výlučně podle jejich vnitrostátního práva, nepoužijí se na zamítnutí žádostí o tato víza ustanovení Listiny základních práv EU, konkrétně čl.

47. Uzavřel proto, že správní soudy tak vždy musejí posuzovat, zda situace žadatele o dlouhodobé vízum spadá do působnosti unijního práva a zda tedy čl. 47 Listiny EU, případně konkrétní ustanovení nařízení či směrnice, brání výluce soudního přezkumu podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.“ 12. Shodně uzavřel i Nejvyšší správní soud ve skutkově a právně obdobné věci v usnesení ze dne 8. 9. 2025, č. j. 22 Azs 103/2025-25, kde v bodě 11. k výluce dle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců konstatoval následující: „Uvedenou výlukou se zabýval Nejvyšší správní soud opakovaně (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2025, čj. 5 Azs 262/2024-36, bod 18, a judikaturu v něm uvedenou). Ústavní soud ve své judikatuře tuto výluku považuje za souladnou s ústavním pořádkem (usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04, U 39/33 SbNU 591, a ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 38/04). Na tuto judikaturu navázal Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 10. 9. 2009, čj. 9 As 95/2008-45, č. 1955/2009 Sb. NSS, kterým potvrdil, že zamítnutí vstupu na území České republiky v podobě rozhodnutí o neudělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání představuje výkon diskreční moci státu, a pokud v daném případě není cizinci garantovaná soudní ochrana, nelze to považovat za rozporné s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jak zdejší soud uvedl v usnesení ze dne 6. 2. 2025, čj. 5 Azs 262/2024-36, bod 18, judikatura Nejvyššího správního soudu se postupně – zejm. v reakci na stěžovatelem odkazovaný rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-403/16, Soufiane El Hassani – vyvinula tak, že správní soudy vždy musejí posuzovat, zda situace žadatele o dlouhodobé vízum spadá do působnosti unijního práva a zda tedy čl. 47 Listiny EU, případně konkrétní ustanovení nařízení či směrnice, brání výluce soudního přezkumu podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 6. 11. 2024, čj. 6 Azs 38/2024-28, bod 26, ze dne 23. 5. 2024, čj. 10 Azs 81/2023-52, bod 15, ze dne 30. 6. 2023, čj. 4 Azs 224/2022-37, případně také rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2024, čj. 55 A 50/2022-43, č. 4588/2024 Sb. NSS). Krajský soud v intencích této judikatury zkoumal, zda případ stěžovatele spadá do gesce práva Evropské unie. Při tomto posouzení se krajský soud neodchýlil od judikatury zdejšího soudu. V intencích judikatury Nejvyššího správního soudu uvedl, že při rozhodování o žádosti žalobce nebyl aplikován vízový kodex Evropské unie (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, čj. 5 Azs 283/2018-28, bod 10, ze dne 18. 9. 2019, čj. 10 Azs 112/2018-50, bod 11, či ze dne 26. 9. 2019, čj. 9 Azs 115/2018-39, bod 12). Dále krajský soud uvedl, že stěžovatel není občanem EU a rodinným příslušníkem občana EU a nespadá tak do působnosti směrnice č. 2004/38/ES (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS, bod 44). Krajský soud přiléhavě akcentoval i to, že stěžovatel žádal o vízum k pobytu za účelem strpění pobytu na území dle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy o ryze národní pobytové oprávnění bez přesahu do práva EU.“ 13. Soud tedy shrnuje, že ve světle shora citované ustálení a bohaté judikatury správních soudů vízum za účelem strpění pobytu na území nad 90 dnů, o které žalobce žádal, nemá svůj základ v právu Evropské unie, a proto se aplikuje výluka soudního přezkumu nyní napadeného rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

14. Pro úplnost soud konstatuje, že z žaloby nevyplývá, že by žalobce žádal o pobyt k poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 (dočasná ochrana byla udělena již na unijní úrovni, dílčí práva jsou však přiznávána v jednotlivých členských státech; viz rozsudek NSS č. j. 1 Azs 174/2024-42 ze dne 3. 4. 2025, odst. 27–34). Sám žalobce v žalobě uvedl, že patří mezi osoby, „… které se z objektivních důvodů v podobě válečného konfliktu nemohou vrátit do vlasti, ale zároveň jim nebylo umožněno požádat o dočasnou ochranu …“, jelikož se v „… době vypuknutí války na Ukrajině nacházel v Polsku na základě víza za účelem zaměstnání …“. Žalobce tedy nežádal o strpění za účelem uplatnění dočasné ochrany, ale jen o strpění v podobě institutu mimo tento konkrétní režim unijního práva.

15. Žalobce žádal o vízum podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, které je ryze vnitrostátním druhem oprávnění k pobytu (srov. usnesení krajského soudu v Plzni č. j. 35 A 7/2025-27 ze dne 6. 6. 2025 a v něm citovaná judikatura, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2026, č. j. 24 A 22/2026-12).

16. Jako ryze vnitrostátní úprava je přezkum rozhodnutí o neudělení víza za účelem strpění v dispozici vnitrostátního zákonodárce. Tomu není na překážku čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť rozhodnutí o neudělení víza pro strpění se nedotýká žádného konkrétního ústavně zaručeného práva (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. 4. 2012, č. 234/2012 Sb.). Ani vnitrostátní právo tedy žalobci nezaručuje soudní přezkum.

17. Lze uzavřít, že existuje výluka soudního přezkumu nyní napadeného rozhodnutí jasně normovaná v § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců; naopak neexistuje žádná záruka, že soudní přezkum musí být poskytnut. Napadené rozhodnutí tak nemůže být soudem přezkoumáno. Soud proto žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení dle § 60 odst. 3 s. ř. s.

19. S ohledem na vydání meritorního rozhodnutí ve věci samé, soud již pro nadbytečnost nerozhodoval o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě, jenž byl žalobcem v žalobě rovněž uplatněn.

Poučení

Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 29. července 2026 Mgr. Gabriela Bašná v.r. samosoudkyně 5 Shodu s prvopisem provedla S. K.