25 Co 10/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky , sídlem Adresa advokátky pro zaplacení 50 000 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. října 2025, č. j. 28 C 322/2024-253,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 27 340 Kč do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci do 6 měsíců ode dne právní moci tohoto rozsudku 50 000 EUR s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za období od 26. 12. 2022 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 158 798 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě na zaplacení částky 50 000 EUR s příslušenstvím z titulu písemné smlouvy o zápůjčce ze dne 8. 8. 2022.

3. Žalovaná požadovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že smlouvu podepsala v tísni a pod nátlakem, smlouva je neplatná pro nemravnost a zastírala jiný účel. Namítala, že částky poskytnuté žalobcem představovaly fakticky výživné na děti a prostředky na jejich zajištění (nájem bytu, školné, chůva), potažmo dar s podmínkou, resp. že žalobce překazil uzavření majetkového vypořádání účastníků, a tudíž jí nemohla vzniknout povinnost zápůjčku vracet.

4. Obvodní soud zjistil tento skutkový stav: Oba účastníci podepsali smlouvu o zápůjčce datovanou dne 8. 8. 2022. Žalobce se touto smlouvou zavázal poskytnout žalované částku 50 000 EUR jako zápůjčku a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku žalobci do 25. 12. 2022, nebude-li do té doby uzavřena dohoda o majetkovém vyrovnání účastníků. Pokud by k uzavření této dohody došlo, měla být zápůjčka započtena oproti plnění z této eventuální majetkové dohody účastníků a mělo dojít k automatickému zániku této smlouvy o zápůjčce; součástí smlouvy o zápůjčce je také závazek žalobce vyvinout veškeré úsilí k dosažení komplexní dohody o celkovém majetkovém vypořádání účastníků. V e-mailové komunikaci účastníků řízení z období 5.–9. 8. 2022 žalovaná sama navrhla některé parametry smlouvy o zápůjčce datované dnem 8. 8. 2022 (výši, splatnost, mechanismus vrácení) a žalobce tyto podmínky akceptoval. Ve smlouvě je mj. uvedeno, že „, jméno FO, půjčuje peníze slečně , jméno FO, “. Žalovaná žalobci napsala: „Potvrzuješ, že mi půjčíš ty peníze? … Vrátím je před Vánoci“. Žalobce reagoval tím, že žalované zaslal návrh smlouvy o zápůjčce, žalovaná si vyžádala editovatelnou verzi, provedla vlastní změny smlouvy a tuto verzi smlouvy pak účastníci podepsali. V komunikaci účastníků se nevyskytuje žádná bezprávná hrozba ze strany žalobce. Dle průvodního textu smlouvy, zaslaného v příloze žalobcova mailu z 8. 8. 2022, zápůjčka měla být poskytnuta pro osobní potřeby žalované, nikoliv na bydlení či školné dětí. Peníze byly žalované očividně poskytnuty nad rámec běžného výživného a dalších plateb, které žalobce žalované v dané době hradil na pokrytí rodinných výdajů. Smlouva o zápůjčce je jasně formulovaná, podepsaná oběma účastníky a přímo navazuje na jejich emailovou komunikaci z 5. – 9. 8. 2022. Žalobce poukázal na účet žalované bankovní převodem částku 10 000 EUR dne 10. 8. 2022, částku 20 000 EUR dne 2. 9. 2022 a částku 20 000 EUR dne 11. 10. 2022, na převodech byl vždy uveden odkaz na smlouvu o zápůjčce ze dne 8. 8. 2022. Žalovaná peníze obdržela. Žádná finální dohoda o majetkovém vyrovnání mezi účastníky uzavřena nebyla. Dopisem ze dne 11. 3. 2024 byla žalovaná předžalobně vyzvána ke splnění žalovaného dluhu. Žalovaná žalobci žádné z poskytnutých peněžních prostředků nevrátila.

5. Dřívější či pozdější komunikace účastníků prokazuje širší kontext vztahů účastníků a způsob financování rodiny, nikoliv aspekty rozhodné pro souzenou věc. Konkrétně v e-mailu z 4. 8. 2022 vyplývá, že žalovaná hrozila žalobci oznámením jeho tvrzeného negativního chování žalobcovým obchodním partnerům, pokud jí neposkytne požadovaných 50 000 EUR a žalobce tuto hrozbu označil za „vydírání“; tento důkaz svědčí spíše o nátlaku žalované vůči žalobci nežli o žalovanou tvrzeném nátlaku ze strany žalobce. Další e-maily účastníků z července a srpna 2022 se týkaly financování dovolených účastníků a jejich dětí a financování provozu domácnosti. Po podpisu smlouvy o zápůjčce žalovaná dne 27. 8. 2022 sama připojila kopii podepsané smlouvy k e-mailu adresovanému žalobci, v němž uvedla, že smlouvu podepsala, aby měl žalobce „klidnou dovolenou“. Komunikace účastníků a jejich různých advokátů a dalších osob z let 2020–2024 obsahuje návrhy různých dohod či konfliktní vyjádření obou účastníků, mnohé vzájemné hrubé urážky a hrozby (zastavení plateb hypotéky, „všechno půjde do dražby“, vyhlášení „války“, apod.). Pokud je obsahem této komunikace jakýkoliv příslib žalobce k nějakému peněžitému plnění, tak toto peněžité plnění nesouvisí s předmětem tohoto řízení. Jedná se o komunikaci ohledně jiných peněžitých plnění, která žalobce historicky žalované poskytoval (výživné na děti, příspěvky na chod domácnosti, školné apod.). Např. SMS z 23. 12. 2020 (tj. ještě z období dávno před podepsáním smlouvy o zápůjčce z 8. 8. 2022), kde žalobce píše: „Poslal jsem také těch 50 000. Použij to, proboha.“, potvrzuje, že žalobce poslal žalované částku 50 000 EUR bez další specifikace účelu a naléhal na žalovanou, aby tyto prostředky použila na rodinné potřeby. , aplikace, komunikace z 29. 3. 2021, kdy žalobce píše: „Dám … celkem 50 000“) naznačuje žalobcův příslib poskytnutí dalších 50 000 EUR. SMS/, aplikace, komunikace účastníků z 2. 2. 2022 a z 24. 3. 2021, kdy žalobce píše: „Pokud chceš, zaplatím nájem, ale těch 50 000, které mám pro tebe připravené, ti vyplatím později.“, prokazuje, že žalobce spojuje částku 50 000 EUR s platbou nájmu, ale zároveň uvádí, že ji žalované zaplatí později. E-mail žalobce (s předmětem , adresa, , bez data – zřejmě z roku 2022) ve znění: „Těch tvých 50 000 EUR dorazilo. Zítra ti je pošlu… Říkala jsi mi, že to zaplatíš ty a já ti to budu splácet měsíčně“) potvrzuje, že tato částka byla určena k úhradě nájmu v , adresa, (kde tehdy bydlela žalovaná s dětmi) a měla být žalované zaplacena s tím, že žalobce pak měl nájemné „měsíčně splácet“. Je tedy patrno, že obdobné finanční operace nebyly mezi účastníky výjimečné a že žalobce žalované na její potřeby a na potřeby dětí peníze pravidelně posílal. Tato komunikace časově následuje až po podpisu smlouvy o zápůjčce, či podpisu této smlouvy předchází, a není tak způsobilá zpochybnit vznik či platnost smlouvy o zápůjčce. Prokázání toho, že žalobce žalované pravidelně poskytoval nemalé částky na provozní záležitosti, vyvrací jednu z obranných verzí žalované, že žalovaná částka jí byla vyplacena z titulu výživného nebo daru s podmínkou. Na výživném na společné děti účastníků v rozhodné době žalobci dluh nevznikl, jak bylo oběma účastníky potvrzeno v řízení Obvodního soudu pro , adresa, , které se týkalo výživy nezletilých dětí účastníků řízení a péče o ně (viz rozsudky Obvodního soudu pro , adresa, č. j. , spisová značka, a Městského soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, ). Předžalobní výzvou k zaplacení částky 7 310 208,50 Kč s příslušenstvím ze dne 17. 6. 2025 byla žalovaná zažádána, aby žalobci zaplatila uvedenou částku z titulu splátek hypotečního úvěru ve výši 50 000 000 Kč, který si spolu účastníci brali za účelem financování nákupu nemovitosti v , adresa, , a z něhož jsou společně zavázáni. Žalobce se po žalované domáhá také zaplacení částek 323 098,36 EUR a částky 10 839 776,50 Kč (viz předžalobní výzva ze dne 11. 3. 2024). Z korespondence účastníků ohledně jejich celkového majetkového vypořádání také dále plyne, že žalobce předkládal žalované různé návrhy dohody, zatímco žalovaná tyto návrhy odmítala a současně stupňovala své požadavky.

6. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádnou skutečnost pro tuto věc stěžejní. Další důkazy soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že z výše uvedených a popsaných důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout. Provedené důkazy prokazují, že úmyslem stran bylo uzavřít smlouvu o zápůjčce a že předmětné peněžité prostředky byly žalované poskytnuty právě na základě smlouvy o zápůjčce datované 8. 8. 2022. Provádění účastnických výslechů shledal soud za nadbytečné. Jedná se o subsidiární důkazy, které by soud měl provádět zejména v případě, kdy skutkový stav nelze zjistit jinak než právě prostřednictvím výslechů účastníků – v tomto případě však bylo lze skutkový stav zjistit v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí z již provedených důkazů.

7. Po právní stránce obvodní soud konstatoval, že je mezinárodně i místně příslušným soudem dle čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis), neboť při poskytnutí zápůjčky převodem na účet žalované vedený u , právnická osoba, ., je místo plnění v obvodu Obvodního soudu pro , adresa, . Rozhodným právem je právo české dle čl. 4 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 (nařízení Řím I), neboť prostředky byly poskytnuty a měly být vráceny v České republice a žalovaná má bydliště v ČR, má smluvní vztah zjevně užší spojení s Českou republikou.

8. Obvodní soud tak poukázal na ust. § 2 odst. 3, § 6, § 8, § 545, § 580 odst. 1, § 588, § 1728, § 1729, § 1968, § 1970, § 2390 až § 2394 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a konstatoval, že smlouva o zápůjčce ze dne 8. 8. 2022 splňuje zákonné náležitosti. Byla sjednána zapůjčená částka, způsob jejího poskytnutí i splatnost zápůjčky. Formulace o automatickém pozbytí platnosti smlouvy o zápůjčce v případě uzavření komplexní majetkové dohody mezi účastníky se sice může jevit právně nepřesnou, ale zjevně souvisí s ujednáním o započtení (§ 1982 o. z.) pro případ uzavření majetkového vypořádání účastníků a nezpůsobuje neurčitost ani neplatnost zápůjční smlouvy samotné (zejména za situace, kdy majetková dohoda mezi účastníky nakonec finalizována nebyla, a kdy nedošlo k započtení ani k zániku závazku žalované pro případ neuzavření majetkové dohody zápůjčku vrátit).

9. Obvodní soud zdůraznil, že smlouva o zápůjčce (ust. § 2390 o. z.) je reálný kontrakt, tj. vyžaduje, aby zapůjčitel věc (peníze) vydlužiteli přenechal a teprve přenecháním věci vzniká smlouva o zápůjčce.

10. Vyhovění žalobě obvodní soud odůvodnil tím, že žalobce jako zapůjčitel poskytl ve dnech 10. 8., 2. 9. a 11. 10. 2022 zápůjčku v celkové výši 50 000 EUR žalované jako vydlužitelce. Určení času, po kterém je vydlužitel povinen věc zapůjčiteli vrátit, bylo smluveno ve smlouvě o zápůjčce (§ 2393 odst. 1 o. z.). Žalobce prokázal uzavření smlouvy o zápůjčce včetně splnění svého závazku z této smlouvy. Jelikož mezi účastníky nedošlo k dohodě o majetkovém vypořádání, stala se zápůjčka splatnou dne 25. 12. 2022, jak bylo ve smlouvě ujednáno, a žalovaná je od 26. 12. 2022 v prodlení s vrácením zapůjčené částky (viz ust. § 1968 a ust. § 1970 OZ). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).

11. Obvodní soud detailně vypořádal jednotlivé námitky žalované o tom, proč nejsou její výhrady tísně, nátlaku, simulace právního jednání, zmaření dohody, rozporu s dobrými mravy ani tvrzení o ohrožení majetkových zájmů žalované a společných dětí pro rozhodnutí ve věci relevantní.

12. K žalovanou alternativně uplatňovaným důvodům simulace právních jednání prvostupňový soud akcentoval, že žádnou simulaci neshledal; rozhodující je komunikace mezi účastníky z období 5.–9. 8. 2022, kdy žalovaná sama formulovala některé parametry půjčky, vyžádala si editovatelnou verzi smlouvy, provedla v ní vlastní úpravy a poté ji spolu se žalobcem podepsala, což svědčí o vědomém přijetí titulu zápůjčky ze strany žalované, nikoli o závazku žalobce zaplatit výživné nebo poskytnout žalované dar s podmínkou. Z judikatury vyplývá, že eventuální simulace právního jednání musí být prokázána jednoznačně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1929/2021), což se v tomto případě nestalo. Námitka žalované, že částky vyplacené ve dnech 10. 8., 2. 9. a 11. 10. 2022 v celkové výši 50 000 EUR byly výživným výživné nebo darem s podmínkou, byla vyvrácena tím, že poznámky u bankovních převodů výslovně odkazují na smlouvu o zápůjčce. Žalovaná tuto smlouvu podepsala a sama dokonce v jednom z e-mailů uvedla, že peníze žalobci vrátí do Vánoc (nebude-li mezi účastníky uzavřena komplexní majetková dohoda o vypořádání). V řízeních o výživném již soudy pravomocně konstatovaly, že žalobce na výživném žalované nic nedluží (rozsudek Obvodního soudu pro , adresa, č. j. , spisová značka, , rozsudek Městského soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, ). Žalobce navíc prokázal, že peníze byly poskytnuty nad rámec běžného výživného a dalších plateb, které žalobce žalované v inkriminované době rovněž zasílal, a to jako zápůjčka; touto poznámkou byly označení i bankovní převody z 10. 8., 2. 9. a 11. 10. 2022.

13. Soud nezjistil žádný nátlak žalobce na žalovanou při uzavírání smlouvy; texty e-mailů lze považovat za zcela obvyklou praxi vzájemného odsouhlasování textace smlouvy. Obvodní soud tak odůvodnil, že účastníci měli úmysl uzavřít smlouvu o zápůjčce a že inkriminované peněžní prostředky byly žalované poskytnuty bez jakéhokoliv nátlaku žalobce právě z titulu zápůjčky, a to pro její osobní potřebu.

14. Podle ust. § 587 o. z. je právní jednání relativně neplatné, bylo-li vynuceno násilím nebo pohrůžkou bezprávné újmy. Judikatura Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, 21 Cdo 992/2023) zdůrazňuje, že je třeba konkrétní a kauzální souvislosti mezi bezprávnou hrozbou a projevem vůle hrozící osoby. Žalovaná v souvislosti s předmětnou smlouvou neprokázala žádné žalobcovy konkrétní skutky, které by bylo možno kvalifikovat jako bezprávnou výhrůžky nebo které by v žalované vzbuzovaly skutečnou a oprávněnou tíseň. Naopak bylo prokázáno, že žalovaná sama navrhovala některé parametry inkriminované smlouvy o zápůjčce, prosazovala změny této smlouvy a poté tuto smlouvu také podepsala, plně si vědoma jejího obsahu a závazku ze smlouvy vyplývajícího.

15. K argumentu, že žalované povinnost vrátit zápůjčku nevznikla, protože k diskutované komplexní dohodě účastníků o jejich majetkovém vyrovnání nedošlo vinou žalobce, obvodní soud odkázal na obsah smlouvy o zápůjčce, která jasně stanovuje, že pokud komplexní majetková dohoda nebude mezi účastníky uzavřena, zápůjčka se vrací a je splatná ke dni 25. 12. 2022. Povinnost žalobce „vyvinout úsilí“ k uzavření komplexní majetkové dohody mezi účastníky je žalobcovým vedlejším závazkem k jednání, jehož případné porušení ze strany žalobce by mohlo založit pouze jeho předsmluvní odpovědnost (viz § 1728 a § 1729 o. z.), nikoliv však zánik povinnosti žalované vrátit zápůjčku (viz také rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 15/2021 a sp. zn. 25 Cdo 856/2018). Žalovanou předkládaný výklad smlouvy, podle něhož by povinnost vrátit půjčku zanikla, pokud by žalobce zmařil uzavření dohody o majetkovém vyrovnání, odporuje jednoznačnému textu smlouvy.

16. Námitka žalované, že vrácení zápůjčky mělo být podmíněno uzavřením dohody o majetkovém vyrovnání, je pak v rozporu s obsahem smlouvy o zápůjčce, ve které bylo ujednáno, že pokud komplexní dohoda o vypořádání účastníků do 25. 12. 2022 uzavřena nebude, zápůjčka se vrací, a že pokud naopak uzavřena bude, zapůjčená částka se započte. Neuzavření komplexní dohody o vyrovnání účastníků proto nemohlo mít jiný následek než povinnost žalované zápůjčku žalobci vrátit. Argument žalované o tom, že žalobce úmyslně koncipoval dohodu o celkovém vyrovnání účastníků jako nesplnitelnou, zůstal v obecné rovině (přes poučení dle § 118a o. s. ř.).

17. Tvrzení žalované, že skutečnou vůlí účastníků bylo, aby se poskytnutá částka 50 000 EUR vypořádala v rámci jejich budoucí majetkové dohody zápočtem, a její povinnost peníze vrátit byla pouze subsidiární, odporuje samotnému textu smlouvy o zápůjčce ze dne 8. 8. 2022. Smlouva stanoví jasně: Žalovaná se zavazuje vrátit zápůjčku do 25. 12. 2022, nebude-li do té doby mezi stranami podepsána dohoda o vyrovnání. Pokud k uzavření dohody dojde, částka se započte a smlouva tím pozbývá účinnosti. Znění smlouvy tedy jednoznačně vymezuje dvě alternativy, k nimž může v budoucnu dojít: (a) dohoda mezi účastníky bude uzavřena → zápočet, (b) dohoda mezi účastníky nebude uzavřena → povinnost žalované zápůjčku vrátit. Výklad smlouvy, který žalovaná předkládá, by znamenal přeformulování smlouvy tak, že povinnost vrátit zapůjčenou částku žalované nevznikne, pokud následně k majetkové dohodě mezi účastníky nedojde vinou žalobce. Takové ujednání ale ve smlouvě o zápůjčce obsaženo není a výkladem smlouvy nelze doplňovat či měnit jednoznačný text smlouvy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1650/98). Žalovaná navíc neprokázala, že by k neuzavření komplexní majetkové dohody o vyrovnání mezi účastníky došlo v důsledku protiprávního jednání žalobce. Naopak z provedených důkazů plyne, že žalobce předkládal žalované několikeré návrhy majetkové dohody, zatímco žalovaná tyto návrhy odmítla a současně stupňovala své požadavky na žalobce, takže k uzavření majetkové dohody nedošlo spíše z důvodů na straně žalované.

18. Finanční tíseň žalované nebyla prokázána, neboť žalobce před podpisem inkriminované smlouvy i po jejím podpisu žalované opakovaně poskytoval další peněžní prostředky na nájem, výživné, chůvu, dovolené a jiné provozní záležitosti. Žalovaná také měla zajištěné bydlení ve Španělsku hrazené žalobcem. Nadto smlouva o zápůjčce datovaná 8. 8. 2022 byla pro žalovanou výhodná, neboť šlo o zápůjčku poskytnutou bezúročně.

19. K argumentaci nemravností smlouvy (§ 580 odst. 1 o. z.) obvodní soud akcentoval, že rozpor s dobrými mravy je krajním korektivem, který se uplatní pouze výjimečně v případech hrubého a zjevného nesouladu právního jednání s obecně sdílenými principy slušnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/99, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, sp. zn. 3 Cdon 51/96, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, sp. zn. 26 Cdo 1742/2021 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 649/05). Porušení korektivu dobrých mravů vede k absolutní neplatnosti právního jednání, avšak závěr o takové neplatnosti je vždy mimořádný a vyhrazený výjimečným okolnostem. Vymezení hypotézy pojmu „dobré mravy“ je otázkou úvahy soudu nad konkrétními okolnostmi případu, nikoli volné a neodůvodněné korekce závazkových právních vztahů soukromoprávních subjektů. Smlouva o zápůjčce byla mezi účastníky uzavřena na základě společné iniciativy žalobce a žalované, za výhodných podmínek pro žalovanou (bezúročně, se splatností čtyři měsíce), a nelze ji proto považovat za jednání odporující dobrým mravům. Soud konstatoval, že uplatnění práva žalobce na vrácení půjčky nepředstavuje šikanózní výkon práva ani jednání v rozporu s dobrými mravy (§ 580 a § 588 o. z.).

20. K námitce, že vyhověním žalobě dojde k ohrožení ekonomické situace žalované a nezletilých dětí, soud dodal, že tato obrana není pro meritorní rozhodnutí právně významná. Soud je povinen rozhodnout podle hmotného práva o tom, zda žalované vznikla povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku, nikoliv o celkových majetkových poměrech účastníků. Ekonomické okolnosti na straně žalované lze zohlednit až ve fázi výkonu rozhodnutí, kde právní úprava poskytuje povinnému ochranu prostřednictvím nezabavitelných částek, možnosti žádat o odklad placení nebo o splátky, popřípadě i cestou insolvenčního řízení. Poměry žalované v tomto řízení obvodní soud zohlednil při rozhodování o pariční lhůtě.

21. Obvodní soud rovněž poznamenal, že žalovaná po poučení dle § 118a o. s. ř. nekonkretizovala svá zcela obecná tvrzení, přičemž nesplnění procesní povinnosti je nutno přičítat k její tíži (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 112/2019 a v něm citovaná judikatura).

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (výrok II). Žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný, přiznal právo na náhradu nákladů řízení tvořených zaplaceným soudním poplatkem 63 388 Kč a náklady na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna za 7 úkonů právní služby dle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „AT”), stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 8 AT z tarifní hodnoty ve výši 1 215 250 Kč, tj. 92 260 Kč, a 7 paušálních náhrad hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT.

23. Poskytnutí delší pariční lhůty soud odůvodnil tím, že žalovaná pečuje o dvě nezletilé děti, a také aktuální neutěšenou ekonomickou situaci v ČR, způsobenou zejména válečným konfliktem na , stát, a zrcadlící se ve zvýšených cenách všeho zboží i všech komodit a služeb, tedy ve zvýšených výdajích zejména fyzických osob, jako je právě žalovaná.

24. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo zrušil. Namítla, že soud neprovedl všechny důkazy a nevyhodnotil důkazy, které shledal nepodstatnými. Konkrétně neprovedl výslech žalované, přičemž tíseň a nátlak jsou subjektivním vnímáním hrozeb a otázka jejího vnitřního stavu, což jinak nejde spolehlivě zjistit. Svým výslechem chtěla rovněž prokazovat konkrétní okolnosti vyjednávání o majetkové dohodě včetně očekávání zápočtu, svůj výslech považuje za zásadní důkaz a odůvodnění jeho neprovedení za nedostatečné. Neprovedení jejího výslechu bylo pro žalovanou překvapivé, neboť se již dříve soud ptal, kdy by se jednání žalovaná mohla zúčastnit. Má za to, že soud v rozporu s § 132 o. s. ř. neposoudil důkazy v kontextu. Zprávy z let 2020–2024 obsahují opakované urážky, hrozby války, hrozby zastavení plateb hypotéky, exekucemi, podmiňování poskytováním finančních prostředků podpisem smlouvy, což žalovaná vnímá jako dlouhodobý a soustavný tlak. Nesouhlasí s tím, že soud dovodil nátlak z její strany, jedná se totiž vždy jen o interní pocity konkrétní osoby. Smlouva o zápůjčce byla uzavřena v situaci ekonomické závislosti a psychické podřízenosti, což vylučuje její svobodnou vůli. Vztah žalobce a žalované tak nebyl rovnoprávný, žalobce vůči žalované jednal autoritativně, což vyvrcholilo uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce. Soud obsah listin bagatelizoval, nemůže být k tíži žalované, že smlouvu připomínkovala, byla jen bdělá svých práv. Soud pominul, že žalobce hradil všechny náklady, takže ztráta jeho finanční podpory pro žalovanou znamenala ohrožení základních životních potřeb a potřeb dětí. Příslib 50 000 EUR znamenal, že bude mít dostatek finančních prostředků. Pro žalobce byla předmětná smlouva prostředek k dosažení majetkového vyrovnání za jím stanovených podmínek a forma nátlaku na žalovanou. Žalobce tak zastíral účel uzavření dohody a účelově mařil uzavření dohody o majetkovém vyrovnání nastolováním podmínek, se kterými žalovaná nesouhlasila. Je otázka, zda jeho jednání nemůže mít důsledky v trestněprávní rovině. Závěr soudu o tom, že neuzavření smlouvy zavinila žalovaná, považuje ze neobjektivní. Odvolatelka trvá na provedení všech důkazů (tj. obvodním soudem provedených i neprovedených) ze strany odvolacího soudu, protože smlouvu o zápůjčce považuje za neplatnou. Odkázala na množství soudních sporů zahájených žalobcem. Pokud by odvolací soud považoval rozsudek za správný co do jistiny, měl by zamítnou žalobu co do úroku z prodlení s ohledem na okolnosti případu, kdy je možné, že v případě žalobce se opakovaně může jednat o zneužití jeho práv. Dále žádá, aby soud aplikoval § 150 o. s. ř. Dále označila nový důkaz – vyrozumění , orgán, ze dne 18. 11. 2025 o odevzdání věci úřadu k projednání přestupku.Při jednání odvolacího soudu doplnila, že spory účastníků jsou důsledkem toho, že neuzavřeli manželství a žalované se tak nedostalo ochrany v podobě společného jmění manželů, přičemž případy podobně postižených žen se množí. Žalobce salámovou metodou zakrývá podstatu věci, kterou je péče o děti a majetkové vyrovnání. Spory účastníků by se měly řešit mediací řešící všechny sporné otázky, a nikoliv v jednotlivých řízeních. Jeden konkrétní případ je sice vyřešen správně, ale všechny výsledky jednotlivých řízení ve svém souhrnu vytvářejí protiprávní stav. Rozhodnutí soudu se vysmívá emancipačním snahám žen. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a nařídil mediaci s poukazem na to, že žalobce se jednání osobně neúčastní a všude posílá jen advokáty. Rozsudek je v rozporu s obecnou částí o. z., že nikdo nesmí profitovat ze svého nekalého jednání. Žaloba totiž stojí na tom, že nebyla uzavřena dohoda o majetkovém vyrovnání. Zaplacení zápůjčky byla pohrůžka před neuzavřením dohody o vyrovnání. Právo by se nemělo formalisticky aplikovat, ale používat v kontextu, a zde je používáno jako zdroj zisku. Soud se měl zabývat obsahem návrhu dohody na vyrovnání a jestli vůbec splňovala elementární prvky smlouvy. Zástupkyně by žalobkyni uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce nedoporučila, protože povinnost vyvinout úsilí není exekučně vymahatelná. Smlouva o zápůjčce byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, proto jí soud nemůže poskytnou ochranu. Advokáti žalobce se opírají o paragrafy a žalobce tak ničí matku svých dětí.

25. Žalobce navrhl napadený rozsudek potvrdit jako věcně zcela správný a řádně odůvodněný. Soud provedl dostatečné dokazování a vyvodil správná skutková zjištění, neprovedení nadbytečných důkazních návrhů řádně odůvodnil. S tvrzením, že tíseň člověka nelze prokázat jinak než jeho výslechem, nesouhlasí. K žádnému tlaku na žalovanou směrem k uzavření smlouvy o zápůjčce nedošlo, žalovaná smlouvu uzavřela, protože pro ni byla výhodná, neboť za tržních podmínek by bezúročný úvěr nedostala. Žalovaná neuvádí konkrétní důkazní prostředky k prokázání svého tvrzení o ekonomické závislosti, ale obecně odkazuje na komunikaci účastníků, odvolání je tak v tomto směru zcela vágní. Nadto jednání žalobce v roce 2021 nemůže být příčinou uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce. Žalovaná přes poučení dle § 118a o. s. ř. žádné konkrétní tvrzení nedoplnila, jen žádá svůj výslech. Nově žalovaná tvrdí, že účelem smlouvy o zápůjčce mělo být dosáhnout majetkového vyrovnání účastníků, zatímco v řízení před soudem prvního stupně tvrdila, že šlo o plnění výživného na děti či darovací smlouvy, k čemuž byla poučena dle § 118a o. s. ř a rovněž nereagovala. Žalobce trvá na tom, že uzavření smlouvy o majetkovém vyrovnání zmařila žalovaná, která sice viní žalobce, ale ani v tomto směru přes poučení dle § 118a o. s. ř. neuvedla žádná konkrétní tvrzení. Vyrozumění , orgán, z 18. 11. 2025 neprokazuje žádné tvrzení žalované; důkazy, které jsou obsahem trestního spisu, vznikly mezi lety 2018–2023 a nemohou tak být dle § 205a o. s. ř. odvolacím důvodem. Žalobce trvá na náhradě nákladů řízení, žalovaná ani žádné konkrétní okolnosti, pro které by náklady žalobci neměly být přiznány, neuvedla.Žalobce při jednání dodal, že nelze podporovat stav, že žalovaná není povinna vrátit zapůjčené prostředky. Žalobce se žalovanou nesnaží zlikvidovat, stále ji přispívá na další potřeby.

26. Městský soud v , adresa, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) – po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o. s. ř.) – přezkoumal podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. v rozsahu podaného odvolání rozsudek, včetně postupu soudu prvního stupně předcházejícího jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

27. Obvodní soud správně dovodil, že české soudy mají mezinárodní příslušnost věc projednat a rozhodnout, a rozhodným právem je české právo; závěry soudu v těchto otázkách nebyly podrobeny žádné kritice a lze tak na ně odkázat.Dokazování28. Odvolací soud neprovedl důkaz vyrozuměním , orgán, , protože tento důkazní prostředek nemůže směřovat ke zjištění skutkového stavu věci. Občanskoprávní soud je v souladu s § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán toliko odsuzujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení. Soud tedy není vázán zprošťujícím rozsudkem a tím spíše nemůže být vázán usnesením , orgán, o postoupení věci (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR Cpjn 35/78, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí, pod poř. č. 22; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1430/2006). Lze tak obecně konstatovat, že uvedený důkazní prostředek nemůže být způsobilý prokázat tvrzení žalované o trestněprávní rovině jednání žalobce. Nadto , orgán, není oprávněna posuzovat to, zda v daném případě došlo ke spáchání přestupku, proto její rozhodnutí o postoupení věci nemá žádnou vypovídací hodnotu ani o tom, zda se žalobce vytýkaného jednání dopustil a jaká je jeho právní kvalifikace.

29. Odvolací soud rovněž neshledal důvod pro opakování dokazování listinnými důkazními prostředky provedenými již obvodním soudem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 194/2006 nebo sp. zn. 27 Cdo 1154/2017) a neshledal ani naplnění procesních podmínek pro provedení důkazu výslechem žalované.

30. K výtce o nedostatečném dokazování odvolací soud uvádí, že povinností soudu není provést všechny navržené důkazy, ale vyložit, proč určitému důkaznímu návrhu nevyhověl, či proč k provedenému důkazu nepřihlédl při hodnocení důkazů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2610/11), a této povinnosti obvodní soud dostál. Dle ustálené judikatury k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 39/1999“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 71/2009“, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, nebo sp. zn. I. ÚS 236/1998 či sp. zn. IV. ÚS 570/03) soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné). Závěr obvodního soudu o bezvýznamnosti neprovedených důkazních prostředků obstojí.

31. Předmětem dokazování mohou být jen skutkové poznatky, a to ty, které jsou rozhodující z hlediska předmětu řízení. Úvahy soudu o tom, které důkazní prostředky bude efektivní provést, se v průběhu řízení mění s ohledem na procesní vývoj, aktivitu účastníků a výsledky již provedeného dokazování. Z toho, že soudce před prvním jednáním zjišťoval, zda je možná účast účastníků při jednání pro účely jejich výslechu, nelze dovozovat nic jiného než jen to, že soud se pokoušel obstarat si důkazní prostředky na první jednání tak, aby mohl věc rozhodnout. Námitka, že je žalovaná překvapená, že obvodní soud neprovedl její výslech, tak s ohledem na řádné odůvodnění tohoto postupu ze strany obvodního soudu nemá kasační potenciál.

32. České civilní procesní právo nezná žádnou obecnou míru požadované pravděpodobnosti pro unesení důkazního břemene. Podle § 153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a podle § 132 o. s. ř. soud důkazy hodnotí podle své úvahy. Výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2157/2023), soud vždy postupuje podle konkrétních okolností jednotlivých případů.

33. Odvolací soud zdůrazňuje, že obvodní soud rozhodl na základě řádně zjištěného skutkového stavu, kdy žalobce prokázal svoji skutkovou verzi. Lze sice souhlasit se stanoviskem obvodního soudu, že tvrzení žalobkyně, která chtěla prokazovat svým výslechem, byla natolik vágní, že je nebylo možno prokazovat. Mezi povinností tvrzení a povinností důkazní je totiž úzká vzájemná vazba a nesplnění povinnosti tvrzení, má za následek, že skutečnost, kterou účastník dostatečně netvrdil, nebude předmětem dokazování; prováděním dokazování nelze suplovat absenci konkrétních tvrzení. Zamítnutí důkazních prostředků, ke kterým chybějí dostatečně určitá tvrzení, která mají být uvedenými důkazními prostředky prokázána, je pak souladní s pravidly zakotvenými v o. s. ř. a precizovanými judikaturou (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1014/2003). Odvolací soud však akcentuje, že neúspěch žalované v tomto případě není důsledkem její procesní pasivity; tento následek obvodní soud zmínil jen z důvodu komplexnosti vypořádání všech jejích námitek.

34. Opomenutý důkaz je ten, který nebyl proveden, přestože mohl mít význam v hodnocení skutkového stavu, nebo přestože nutnost jeho provedení vyplývá ze zákona nebo z řízení. Popřípadě důkaz byl proveden, ale nebyl zohledněn ve skutkovém stavu, nebo byl do skutkového stavu zohledněn nelogickým způsobem (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 881/08, nebo sp. zn. II. ÚS 2067/14). Zde však neprovedení dalších žalovanou navržených důkazů nelze považovat za vadu řízení – s ohledem na jejich nulovou vypovídací hodnotu ve vztahu k relevantním dokazovaným skutečnostem, případně naprostou obecnost či alternativnost tvrzení. Závěr, že z některých provedených důkazů obvodní soud nenačerpal žádné skutkové zjištění relevantní pro rozhodnutí věci, obvodní soud rovněž precizně odůvodnil. Odvolací soud tak neshledal existenci vady řízení spočívající v opomenutých důkazech.

35. V posuzované věci nedošlo ani ke svévolnému hodnocení důkazů. Soudem zjištěné skutečnosti z uvedených důkazů vyplývají, jednotlivá zjištění na sebe logicky navazují a vytvářejí jednoznačný skutkový celek. Z odůvodnění rozhodnutí logicky vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.Výklad právního jednání36. Podle § 555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2).

37. Nejvyšší soud vysvětlil (srov. např. rozsudky sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo sp. zn. 26 Cdo 508/2019), že aktuální právní úprava při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje § 556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (kdy se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží (k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají). Při výkladu právního jednání je nutno respektovat interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 826/2013, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016, nebo sp. zn. 23 Cdo 107/2020). Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti), přičemž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem a konkrétním zájmům jednajícího a adresáta. Ostatně i Ústavní soud zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 170/11).

38. Obvodní soud velmi podrobně popsal průběh kontraktačního procesu, kdy každá ze stran vnášela své požadavky. Odvolací soud se tak plně ztotožňuje se závěrem, že žalobce i žalovaná měli úmysl uzavřít smlouvu, na základě které žalobce žalované bezúplatně poskytne peněžní prostředky, které žalovaná žalobci vrátí (a to buď zaplacením do 25. 12. 2022 nebo započtením pohledávky žalované vyplývající z dohody o vypořádání majetkových poměrů), oba tento úmysl projevili a postupně precizovali, až našli plnou shodu a svou smlouvu vtělili do listinné podoby. Žalobce dle této smlouvy plnil, své plnění jednoznačně a nezaměnitelně identifikoval způsobem pro druhého účastníka smlouvy srozumitelným a jasným; žalovaná takové plnění bez námitek přijala. Tedy oba účastníci se zachovali v souladu s tím, co si ve smlouvě o zápůjčce ujednali.

39. Tvrzení žalované o tom, že částky zaslané jí žalobce na účet, měly jiný účel, se opakovaně měnila, avšak podstatné pro rozhodnutí je, že všechny její verze byly provedeným dokazováním zcela vyvráceny (což ostatně ani v odvolacím řízení nezpochybňuje). Odvolací soud se pak zcela ztotožňuje s tím, že žalobce zaslal prostředky přímo při platbě ztotožnil poskytnutí prostředků se smlouvou o zápůjčce. Předání prostředků na účet je přitom jednostranné adresné právní jednání, ze kterého žalované muselo být zřejmé, že se jedná o plnění poskytované na základě smlouvy o zápůjčce.

40. V posuzované věci se tak soud prvního stupně dostatečně zabýval subjektivním (empirickým) výkladem ve smyslu § 556 odst. 1 věty první o. z., zjistil podrobnosti o jednáních předcházející samotnému uzavření smlouvy, objasnil na základě výsledků dokazování skutečnou společnou vůli (úmysl) jednajících při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností, řídil se principy výkladu právních jednání vymezenými ustálenou judikaturou. Pocity žalované, které v průběhu kontraktačního procesu vůbec nevyšly najevo, jsou pro výsledek řízení zcela irelevantní a výslech za účelem objasnění jejích pocitů zcela nadbytečný. To, kdo více zapříčinil, že nedošlo k uzavření dohody o majetkovém vyrovnání, je pro potřeby rozhodnutí v této věci zcela irelevantní a dokazování zcela nehospodárné. Případné splnění či nesplnění závazku vyvinout úsilí k uzavření dohody o vyrovnání nebylo dle smlouvy, jakkoliv sankcionováno, proto považuje odvolací soud za zcela nadbytečné pro rozhodnutí soudu zkoumat ještě více míru zavinění toho kterého z účastníků na tom, že se nedohodli. Úvahy obvodního soudu jsou tak v tomto směru spíše nadbytečné a netřeba se jejich objektivitou (jak požaduje žalovaná) více zabývat. To, že účastnící jednali (tedy oba vyvinuli úsilí) a nenašli shodu co do obsahu dohody o majetkovém vyrovnání, lze pak považovat za shodné skutkové tvrzení. Pokud pak žalovaná tvrdí, že skutečnou motivací žalobce k uzavření smlouvy o zápůjčce bylo dosáhnout dohody o majetkovém vypořádání, tak nezbývá než konstatovat, že toto očekávání žalobce splněno nebylo. Tento závěr však žádný vliv na výklad smlouvy o zápůjčce či závěr o její platnosti nemá žádný vliv.

41. Tvrzení žalované se navíc týkají motivace účastníků k uzavření smlouvy, případně určité mentální rezervace při uzavření smlouvy. Při výkladu adresovaných právních jednání je navenek neprojevená motivace (pohnutka) či vnitřní výhrada (mentální rezervace) jednajícího bez právního významu (srov. obdobně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněného pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného tamtéž pod číslem 70/2011). Ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. zakotvuje ochranu dobré víry adresáta právního jednání a relevantní je tudíž jen takový úmysl (skutečná vůle) jednajícího, který byl druhé straně (adresátovi) znám anebo musela-li o něm druhá strana vědět, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. To, zda motivací žalobce k poskytnutí zápůjčky, byla snaha dosáhnout v dohodě o majetkovém vyrovnání výhodnější řešení, tak nemá význam pro rozhodnutí o věci samé, nadto taková motivace není nemravná ani neetická. Odvolací soud pak zdůrazňuje, že žádné dohody dosaženo nebylo, takže nelze dovozovat z existence smlouvy o zápůjčce (resp. z vědomí o povinnosti vrátit poskytnuté prostředky) jakoukoliv újmu na straně žalované.

42. Tvrzení žalované o tom, že se jednalo plnění na potřeby dětí nebo darování, případně tvrzení o dohodě o zániku povinnosti plnit dluh ze smlouvy o zápůjčce pro neuzavření dohody o vyrovnání jsou v rozporu s obsahem předsmluvní komunikace, smlouvy i komunikace po uzavření smlouvy, nadto se vzájemně vylučují a podtrhují tak účelovost tvrzení žalované.

43. Pokud je smlouva uzavřena v tísni jednoho z účastníků, je k její neplatnosti nutno i to, aby byla vzájemná plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 o. z.). S ohledem na to, že nebyla ze zapůjčených prostředků sjednána jakákoliv úplata, tak majetková hodnota plnění, které žalobce žalované poskytl, a majetková hodnota plnění, které měla žalovaná žalobci vrátit, rozhodně nebyly v hrubém nepoměru, naopak si byly rovny. Tento důvod neplatnosti smlouvy tak není dán.

44. K tvrzení o použití salámové metody, vlivem které se každá ze smluv zdá být platná, neboť smlouvy nejsou posuzovány ve svém celku, odvolací soud připomíná, že žalobce uplatnil v jedné žalobě celkem 3 nároky a rozhodnutím soudu došlo k vyloučení této věci k samostatnému projednání; zneužití procesních práv ze strany žalobce z postupu obvodního soudu dovodit nelze. Odvolací soud zdůrazňuje, že nelze omezovat právo žalobce na přístup k soudu (vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, provedené v § 3 o. s. ř.) jen proto, že mezi účastníky existuje řada smluvních vztahů. Nutno zahájit soudní řízení je důsledkem chování dlužníka, který dobrovolně neplní povinnosti a důvodnost žaloby posuzuje soud. Odvolací soud nepovažuje zde posuzovanou žalobu za šikanózní výkon práva, a to ani s ohledem na vědomí toho, že byl informován o existenci dalších sporů vyplývajících z jiných vztahů účastníků než smlouvy o zápůjčce datované dnem 8. 8. 2022.

45. Odvolacímu soudu pak není zřejmé, co konkrétně žalovaná míní tím, že smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Jednak uvedený termín spadá do předchozí právní úpravy (§ 49 zákona č. 1964 Sb.), kde jeho následkem byla tehdy možnost pro postiženou stranu od smlouvy odstoupit, a jednak soudy nezjistily při uzavírání smlouvy žádné náznaky toho, že by smlouva byla uzavřena pro žalovanou za nápadně nevýhodných podmínek. Použití této formulace je tak jednak anachronizmem a jednak nemá ani oporu ve zjištěném skutkovém stavu.

46. Žalovaná se pak dovolává neplatnosti smlouvy (pro svou ekonomickou tíseň, subjektivní pocity nátlaku, § 587 o. z.), avšak pomíjí, že i v případě neplatnosti smlouvy by musela obdržené plnění vrátit, proto je její obrana v tomto směru zcela nezpůsobilá cokoliv změnit na výsledku sporu.

47. Odvolací soud se nadto ztotožňuje s obvodním soudem, že z provedených důkazů poznatek o tvrzeném nátlaku žalobce na žalovanou, aby se žalobcem uzavřela smlouvu o bezúplatné zápůjčce nevyplývá. Navíc se soudu jeví zcela nelogickým, proč by měl zapůjčitel přinutit vydlužitele k bezúplatné zápůjčce, nebo proč by mělo být dočasně a bezúplatné poskytnutí peněžních prostředků matce svých dětí (která dle vlastního tvrzení byla v ekonomické nouzi) jednáním příčícím se dobrým mravům, odporujícím zákonu či narušením veřejného pořádku; tento rozměr posuzovanému jednání zcela chybí.

48. Pokud žalovaná vnímá jako nátlak to, že žalobce požaduje vrácení prostředků, tak tento stav nelze posoudit jako nátlak existující v době uzavření smlouvy, a tento subjektivní pocit není důvodem neplatnosti soudu ve smyslu § 587 o. z.

49. Požadavek žalované, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a nařídil obvodnímu soudu provést mediaci ohledně všech jejich sporných nároků s poukazem na to, že žalobce osobně k soudu nechodí a nelze se s ním dohodnout, odvolací soud dodává, že ani žalovaná k soudu nechodí, nelze tak očekávat ani jejich osobní účast na mediaci. Nadto pánem sporu je žalobce a jen ten (nikoliv soud či žalovaná) rozhoduje, co je předmětem řízení. Obvodnímu soudu pak nelze ukládat, aby se věcně zabýval i nároky, které jsou předmětem jiných soudních řízení.

50. K odkazu žalované na obecnou část o. z. (zákaz profitovat z nekalého jednání) odvolací soud připomíná, že dle § 3 odst. 2 písm. d/ a f/ o. z. soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, resp. nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží. V jednání žalobce týkající se předmětu tohoto řízení (tedy smlouvy o zápůjčce datované dnem 8. 8. 2022) odvolací soud neshledal žádné známky nepoctivosti. Neuzavření sňatku a neexistenci společného jmění manželů mezi účastníky nelze považovat za porušení práva jednat v právním styku poctivě (§ 6 o. z.), ale o důsledek práva účastníků rozhodovat si o svých soukromých záležitostech svobodně.

51. Argument, že jednotlivé případy účastníků jsou řešeny správně, ale ve svém celku vytvářejí protiprávní stav, přednesený v návaznosti na konstatování o tom, že účastníci neuzavřeli manželství a žalované se tak nedostává ochrany v podobě společného jmění, rovněž nemá kasační potenciál. Odvolací soud nepovažuje rozhodování soudů ani jednotlivě, ani ve vzájemné souvislosti za vytváření protiprávního stavu, nápravy případné nesprávnosti v jednotlivých řízeních se účastníci musí domáhat prostřednictvím opravných prostředků v tom kterém řízení. Civilní soud pak není povolán k tomu, aby vyrovnával ekonomickou nerovnost účastníků zamítáním důvodně podaných žalob; takové rozhodování by bylo v rozporu s právem na přístup k soudu a spravedlivý proces, nemá oporu ani v hmotném právu.

52. Žalovaná pak považuje za znevažování výsledků emancipace žen, pokud je žalobě vyhověno. Emancipaci žen nelze považovat za procesní pravidlo a ani součást zásad, na kterých spočívá soukromé právo, nemůže být ani důvodem pro odepření toho, co žalobci po právu náleží (§ 3 odst. 2 písm. f/ o. s. ř.). Nadto rozhodnutí, že i žena je vázána svým projevem vůle a musí plnit smlouvy, které uzavřela, není v rozporu s emancipací žen, ale naopak stvrzením jejich rovnoprávného postavení s muži.

53. Odvolací soud se tak ztotožňuje se shora popsaným skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (viz odstavec 4. odůvodnění). Proti klíčovému závěru o skutkovém stavu nebyly v odvolacím řízení vzneseny žádné námitky: Žalobce a žalovaná uzavřeli v písemné formě smlouvu o tom, že žalobce žalované bezúplatně poskytne 50 000 EUR a žalovaná mu tyto prostředky vrátí – a to buď do 25. 12. 2022, nebo její povinnost vrátit prostředky zanikne započtením oproti části nároku na majetkové vyrovnání, pokud účastnící takovou dohodu v budoucnu uzavřou. Žalobce žalované prostředky poskytl na její účet a výslovně prostředky označil jako plnění ze smlouvy o zápůjčce, žalovaná takto označené prostředky bez námitek přijala. Účastníci dohodu o majetkovém vypořádání neuzavřeli, proto se závazek žalované vrátit zapůjčené prostředky stal splatný 25. 12. 2022. Protože žalovaná nevrátila žalobci poskytnuté prostředky do dne jejich splatnost 25. 12. 2022, ocitla se dne 26. 12. 2022 v prodlení a vznikla jí tak navíc zákonná povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok rozsudku o plnění v cizí měně je v souladu s § 155 odst. 2 o. s. ř.

54. Pokud žalovaná požadovala zamítnutí žaloby co do blíže nespecifikované části úroku z prodlení, tak odvolací soud dodává, že výše úroku z prodlení je určena právním předpisem, nelze tak uvažovat o jakékoliv částečné nemravnosti příslušenství apod.; soud ani nemá oprávnění modifikovat výši úroku z prodlení. Lze také odkázat na judikatorně ustálenou zásadu, podle které obecný soud je povinen aplikovat právní předpis jako celek, není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 529/16 nebo sp. zn. I. ÚS 146/20). Pokud snad žalovaná mířila na zkrácení období, za které by měla úrok z prodlení zaplatit, tak soud nemá oprávnění měnit smluvní ujednání o splatnosti či odpouštět dlužníkům jejich dluhy. Ostatně argumentace žalované v této části je strohá, obecná a vágní. I kdyby existoval vztah ekonomické závislosti mezi žalobcem a žalovanou, resp. výrazná ekonomická nerovnováha mezi nimi, tak nelze odhlédnout od toho, že poskytnuté prostředky byly žalované poskytnuty zcela bezúplatně, a žalovanou pociťovaný ekonomický nátlak se tak v předmětu plnění zde posuzované smlouvy vůbec nepromítl.Náklady řízení55. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

56. Základní zásada, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci, i když soud o náhradě rozhoduje vždy ad hoc a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem souzené věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11). V zásadě procesního úspěchu se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2684/2017). Rovněž judikatura Ústavního soudu respektuje to, že kdo ve sporu neuspěl, nahradí náklady řízení účastníku úspěšnému podle principu „vítěz bere vše". Shodně též odborná literatura – viz např. komentář k § 142 in JIRSA, Jaromír. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář: podle stavu k 1. 2. 2016.

2. Vydání druhé, doplněné a upravené. Praha: Wolters Kluwer, 2016. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Bylo by v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy. Ústavní soud vychází z premisy, že „normální je nesoudit se" a je věcí účastníků, aby minimalizovali své návrhy a požadavky na procesní kroky.

57. Naopak aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení. Nastupuje tehdy, je-li v řízení zjištěna a prokázána existence důvodů hodných zvláštního zřetele, pro které nelze přiznat zčásti nebo zcela náhradu nákladů řízení tomu, komu náleží dle § 142 o. s. ř. Tyto okolnosti je nutno v rámci sporného soudního řízení vnímat komplexně ve vztahu k celému řízení [srovnej Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2016, § 150]. Tzv. zmírňovací (moderační) nákladové právo soudu uvedené v citovaném ust. § 150 o. s. ř. je výjimkou ze zásady úspěchu ve věci i procesního zavinění na zastavení řízení a soud je využije v případech, kdy by důsledná aplikace ustanovení § 142, 143, § 146 odst. 2, 3, § 147, 148 vedla k nepřiměřeným tvrdostem. Zmírňující právo soudu je však třeba vykládat nejen ve vztahu k účastníkovi, v jehož prospěch soud rozhoduje, ale zároveň i ve vztahu k ostatním, zejména k tomu, který by jinak měl za normálního běhu událostí právo na náhradu nákladů řízení. Soud musí zkoumat všechny konkrétní okolnosti věci, tedy osobní, majetkové, sociální, zdravotní a další poměry na straně všech účastníků, jakož i ty, které vedly k uplatnění nároku, postoje účastníků a jejich chování v průběhu řízení, pravidla morálky a ekvity. Tyto okolnosti musí být objektivní, to znamená zásadně vzniklé bez přičinění účastníků (viz Jirsa J. a kol. Občanské soudní řízení soudcovský komentář. Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu. 1. vydání 2014, nakladatelství Havlíček Brain Team, s. 425). Co se rozsahu týče, soud může nákladovou povinnost moderovat zcela nebo částečně; viz např. SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č.

4. Ústavní soud pak v souvislosti s aplikací § 150 o. s. ř. připomněl klasickou právní zásadu (exceptiones non sunt extendendae) vyžadující, aby výjimky nebyly interpretovány rozšiřujícím způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 1526/12), avšak současně vyložil, že nemůže obstát nepřiměřeně restriktivní výklad ust. § 150 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 500/12).

58. Protože není výslovně zákonem stanoveno, co lze či nelze považovat za důvody hodné zvláštního zřetele, je na uvážení soudu, jak jemu známé okolnosti posoudí, tedy, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3458/2017). Při zvažování aplikace moderačního práva však nelze opomíjet reparační povahu institutu náhrady nákladů řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř. totiž zásadně neslouží ke zmírňování či odstranění majetkových rozdílů mezi stranami (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07), má sloužit k dosažení spravedlnosti, pokud jde o vedení soudního řízení a jeho výsledek (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 237/05, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2438/2013). Podle judikatury Nejvyššího soudu lze shledat důvod pro užití moderačního práva mimo jiné v podílu obou stran na vzniku a průběhu sporu, nebo v povaze a okolnosti sporu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1805/2001). Lze tak přihlédnout k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (viz REMEŠ, Jiří. Praktický úvod do civilního řízení sporného. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 327, marg. č. 241.). Při zohlednění všech těchto faktorů dospěl odvolací soud k závěru, že aplikace ust. § 150 o. s. ř. ve prospěch žalované možná není.

59. Zvýšený počet úkonů právní služby zapříčinila svou procesní obranou žalovaná, její námitky se ukázaly být účelové, je tak v souladu se zásadami procesního práva, aby důsledky této své procesní aktivity nesla právě žalovaná.

60. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v potvrdil postupem dle § 219 o. s. ř. a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení a delších paričních lhůt, proti nimž žádné konkrétní námitky uplatněny nebyly a odvolací soud žádné pochybení neshledal (výrok I.).

61. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodoval dle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., když zcela úspěšný v odvolacím řízení byl žalobce. Náklady žalobce tvoří odměna advokáta za 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT (vyjádření k odvolání ve věci samé a účast na jednání odvolacího soudu) z tarifní hodnoty určené dle § 8 odst. 1 AT ve výši 1 225 500 Kč, sazba odměny dle § 7 AT činí 2 x 13 220 Kč) a náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT ve výši 2 x 450 Kč (výrok II.). Místo k plnění náhrady nákladů řízení žalobce odvolací soud stanovil v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

62. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., přičemž odvolací soud poskytl žalované rovněž delší pariční lhůtu (stejnou jako obvodní soud), když proti této lhůtě žádný z účastníků neprotestoval. Odvolací soud připomíná, že povinnost zaplatit úrok z prodlení až do doby splnění dluhu není poskytnutím delší pariční lhůty nijak modifikována.