25 Co 511/2024

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: jméno narozený datum státní adresa v ČR naposledy adresa zastoupený Jméno žalovaného, jako opatrovníkem sídlem adresa o částka Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. října 2024, č. j. 43 C 225/2023-76,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) a ve výroku o nákladech řízení (III), potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Jméno advokátky, advokátky.

III. Žalovaná je povinen zaplatit České republice soudní poplatek z odvolání ve výši částka na účet Obvodního soudu pro adresa do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částka se specifikovaným úrokem a specifikovaným úrokem z prodlení (I), žalobu ohledně částky částka se specifikovaným úrokem a dále úrok ze specifikovaných částek, jakož i úrok z prodlení, zamítl (II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši částka (III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky, na základě tvrzení, že její aktivní legitimace ve sporu je dána dle smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností firma a společností název a poté mezi žalobkyní a společností I firma, neboť právnická osoba. uzavřela se žalovaným smlouvu o vydání kreditní karty č. hodnota. Nedílnou součástí uvedené smlouvy o vydání kreditní karty byly též obchodní podmínky a ceník produktů a služeb, jejím obsahem pak byl závazek banky poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše částka, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty. Vyčerpaná část úvěru byla úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 23,99 % ročně. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splácet povinnou minimální splátkou z čerpaných prostředků a byl rovněž povinen bance hradit veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty. právnická osoba., své smluvní povinnosti splnila, žalovaný však svoji povinnost splácet čerpaný úvěr neplnil. Následně proto banka přistoupila dne datum k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Před poskytnutím úvěru právnická osoba., splnila své zákonné povinnosti, neboť zkoumala úvěryschopnost žalovaného, a to jak prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací, tak i kontrolou veřejných databází.

3. Žalovaný prostřednictvím ustanovené opatrovnice se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Předně namítal, že právnická osoba., neprověřila dostatečně úvěryschopnost žalovaného ve smyslu § 85 a § 86 a následujícího zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud by takto totiž banka učinila, zřejmě by zjistila, že žalovaný není úvěryschopný. Smlouvu o úvěru proto považuje za absolutně neplatnou.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování zjistil skutkový stav popsaný v žalobě, který žalovaný žádnými důkazními prostředky nezpochybnil a nevyvrátil.

5. Na takto zjištěný skutkový stav věci poté aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému uvedený úvěr jako fyzické osobě – nepodnikateli, který se jej zavázal za podmínek stanovených v úvěrové smlouvě, sazebníku poplatků, ceníku a obchodních podmínek splácet. Následně právní předchůdkyně žalobkyně v souladu se smluvními ujednáními úvěrovou smlouvu prohlásila za okamžitě splatnou a žalovaný byl vyzván k uhrazení dluhu v celkové výši částka. Žalovaný tedy neplnil řádně povinnosti, k nimž se zavázal v rámci úvěrové smlouvy, a proto mu vznikla povinnost i k úhradě sankcí ve formě úroků, poplatků apod., jak je v žalobě uvedeno. Současně soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně dostála svým povinnostem stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Zjistila příjmy žalovaného, přesahující částka měsíčně a proto dovodila schopnost splatit úvěr ve výši částka. Opatřila si informace o platebních transakcích žalovaného, prováděných na účtu vedeném pro žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně. Protože po zesplatnění úvěru žalovaný plnil na svůj dluh celkem částku částka, a to ve splátkách vždy po částka (ve dnech datum, 2. 1., 1. 2., 28. 2., 29. 3., 2. 5., 31. 5. a datum), dospěl soud prvního stupně k závěru dle § 1932 odst. 2 o. z., že je namístě uvedené plnění započítat primárně na jistinu, a nikoliv na příslušenství pohledávky. V této souvislosti zkonstatoval, že není bez významu, že v § 1932 odst. 2 o. z. nabyl účinnosti až poté, co byla uzavřena smlouva. Protože se však jedná o obecné ustanovení závazkového práva, pro započítání plnění je na místě užít úpravu účinnou v době vzniku prodlení a následného plnění, nikoliv v době vzniku závazku, dospěl tak k závěru, že dílčí plnění mělo být započteno na jistinu dluhu. S ohledem na uvedené žalobě vyhověl ohledně částky částka, příslušenství žalobkyni pak přiznal dle aktuální výše dlužné částky, a to s ohledem na opakovaná dílčí plnění ve výši částka a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

6. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a procesně úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení, jejíž rozsah a výši v odůvodnění svého rozhodnutí specifikoval.

7. Rozsudek napadl žalovaný prostřednictvím opatrovníka včas podaným odvoláním. Zdůraznil, že v průběhu řízení namítal nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud prvního stupně však na podkladě provedeného dokazování dospěl k nesprávným závěrům ohledně toho, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěryschopnost žalovaného posuzovala dostatečně. Žalovaný má naopak za to, že předmětná smlouva o úvěru je z tohoto důvodu absolutně neplatná. Nebylo totiž prokázáno, ani ověřeno, jaká byla výše nákladů žalovaného na bydlení, energie a další životní náklady. V tomto smyslu právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z žalovaným deklarovaných údajů uvedených ve formuláři banky a spoléhala se na jeho prohlášení v tomto smyslu a jeho pravdivost. Tyto údaje však s odbornou péčí dále neověřila. Bylo na ní, aby takto činila aktivně. Právní předchůdkyně žalobkyně si však nevyžádala ani nájemní smlouvu, z níž by vyplývalo, kolik skutečně žalovaný hradí na nájemném a na náklady za energie a služby. Nestačí totiž pouze zjistit informace z výpisu z účtů, prohlášení spotřebitele a interních a externích databází. Tyto údaje je vždy nutné důsledně ověřovat. Protože žalovaný je přesvědčen, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a uloží žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalovaná v reakci na podané odvolání žalovaného s tímto nesouhlasila a navrhla potvrzení rozsudku. Uvedla, že úvěryschopnost žalovaného posuzovala dostatečně. Učinila tak v souladu s obecnými pokyny Evropského úřadu pro bankovnictví pro posouzení úvěruschopnosti ze dne datum, jakož i s ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru, platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Za prvé posuzování mělo být založeno, mimo jiné, na informacích získaných od spotřebitele. V tomto smyslu jde o základní povinnost věřitele při poskytování spotřebitelských úvěrů, a to získat od spotřebitele spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace, jež budou relevantní pro posouzení jeho úvěryschopnosti. Nepostačuje pouze pasivní sběr informací, ale věřitel by si měl rozhodné informace i vyžádat. Za druhé je pak namístě, aby věřitel nahlédl do databází umožňujících posouzení úvěryschopnost spotřebitele. V tomto smyslu, tak i právní předchůdkyně žalobkyně postupovala. Žalovaný v žádosti uvedl informace o svém rodinném stavu (svobodný, bezdětný), vzdělání (vysokoškolské), způsobu bydlení (pronajatý byt), uvedl svůj pracovní poměr a kde je zaměstnán, včetně výše čistého příjmu, měsíční splátky jiných úvěrů, měsíční splátky leasingu, limit kreditních karet, limit kontokorentu. Právní předchůdkyně žalobkyně se pak s těmito údaji nespokojila, a proto kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi právnická osoba. Z těchto pak vyplynul výsledek, že subjekt je v pořádku. Úvěryschopnost žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala i co do splácení na základě disponibilní částky, při jejímž výpočtu vycházela z částky životního minima žalovaného dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. Nadto příjem žalovaného byl ověřen z potvrzení o příjmu vystaveného jeho zaměstnavatelem dne datum. Vyplynulo, že pracovní poměr žalovaného je uzavřen na dobu neurčitou a jeho čistý měsíční příjem tři měsíce před podpisem návrhu. Žalovaný neměl žádné vyživované děti, z jeho mzdy nebyly prováděny splátky jiných úvěrů, leasingu, ani srážky/exekuce. Protože žalovaný měl na základě smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne datum u právní předchůdkyně žalobkyně veden již běžný účet a byl dlouhodobým klientem právní předchůdkyně žalobkyně, tato měla velmi dobrý přehled o jeho příjmech i výdajích. I tyto příjmy a výdaje tak zhodnotila. Vyplynulo tedy, jaké částky platí žalovaný za bydlení, jaké za jídlo, za ostatní služby, bylo zjištěno, že též zasílal pravidelně určitou částku na konkrétní účet. Měl k dispozici hotovost, kterou vybíral prostřednictvím bankomatu. Ze všech těchto údajů proto právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru o úvěryschopnosti žalovaného, a tedy jeho schopnosti předmětný úvěr splácet. Nadto žalovaný řádně plnil své finanční závazky až do října 2021. S ohledem na uvedené proto žalobkyně navrhla rozsudek jako věcně správný potvrdit a přiznat jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání, a to v mezích podaného odvolání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že podané odvolání není opodstatněné.

10. Soud prvního stupně provedl účastníky řízení nabízené důkazy, jež hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy nejen každý důkaz jednotlivě, ale rovněž ve vzájemné souvislosti. Po takto provedeném dokazování dospěl k závěru, že skutková verze žalobce byla prokázána. Proces dokazování, předcházející hodnocení důkazů byl proces korektní, přijaté skutkové závěry soudu prvního stupně mají oporu v obsahu spisu, odvolací soud proto ze skutkové roviny sporu zjištěné soudem prvního stupně vycházel.

11. Odvolací soud dále předesílá, že byť se soud prvního stupně v rámci odůvodnění napadeného rozsudku nezabýval svoji mezinárodní příslušností, tuto mlčky dovodil, včetně rozhodného práva, jímž je právo české. Lze proto doplnit, že v daném případě se jednalo o poskytnutí úvěru, který nebyl účelově vázán, je proto namístě postupovat dle čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka Nařízení Brusel I bis, který se týká smluv o poskytování služeb. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu (srovnej, například usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka), v němž se konstatuje, že: „Výkladem pojmu služba ve smyslu Nařízení se zabýval Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci číslo, v němž uzavřel, že pojem služba je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie je službou též poskytnutí úvěru (srovnej rozhodnutí číslo), přičemž poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu.“ Současně tak lze mít za splněnou podmínku dovození místa bydliště dlužníka v některém členském státě v době uzavření realizace smlouvy, v daném případě v České republice, neboť žalovaný zde uváděl svoji adresu. Rozhodné právo je tak právo české, a to s ohledem na dohodu stran v rámci smlouvy ve smyslu čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 593/2008 ze dne datum, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Řím I“).

12. V dané věci žalovaný zpochybňuje, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, konkrétně § 9, a to tím, že v pozici podnikatele – profesionála při sjednávání spotřebitelského úvěru pro žalovaného jako spotřebitele se nezabývala dostatečně s odbornou péčí posouzením schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a proto je uvedená smlouva neplatná. Dle uvedeného ustanovení mohla právní předchůdkyně žalobkyně jako budoucí věřitel totiž poskytnout spotřebitelský úvěr spotřebiteli jen tehdy, pokud z posouzení úvěryschopnosti spotřebitele s odbornou péčí je zřejmé, že tento bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Soud prvního stupně však z provedeného dokazování zcela správně uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně podmínky § 9 zákona o spotřebitelském úvěru splnila, neboť postupovala zcela řádně co do stanovené povinnosti řádně úvěryschopnost žalovaného prověřit. Námitky žalovaného v tomto smyslu totiž lze považovat pouze za účelové. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně jednak posuzovala informace získané od žalovaného, jakožto spotřebitele a rovněž pak nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěryschopnosti žalovaného. Postupovala proto zcela v souladu se zákonnými podmínkami. Jak již konstatoval soud prvního stupně, měla informace o rodinném stavu žalovaného, a sice, že je svobodný a bezdětný, o jeho vzdělání, způsobu bydlení a nákladech, které vynakládá na bydlení, jakož i o jeho pracovním poměru a výši příjmu, včetně skutečnosti, že nesplácí žádný jiný úvěr, leasing, ani limit kreditních karet či kontokorentu. I z šetření v interních a externích databázích pak vyplynulo, že žalovaný, jakožto spotřebitelský subjekt, je v pořádku. V neposlední řadě právní předchůdkyně žalobkyně vycházela i ze skutečnosti, že žalovaný u ní měl již veden běžný účet a byl tak dlouhodobým klientem právní předchůdkyně žalobkyně, která proto měla dobrý přehled o jeho příjmech i výdajích. Právě prostřednictvím tohoto běžného účtu právní předchůdkyně žalobkyně ověřila pracovní příjem žalovaného, jakož i jeho náklady na bydlení (nájemné), náklady na stravu, služby i další. V neposlední řadě je zjevné, že žalovaný byl schopen úvěr splácet až do října 2021 a rovněž provedl 8 splátek po částka po zesplatnění úvěru. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací námitky žalovaného nejsou důvodné.

13. Na základě uvedeného odvolací soud napadený rozsudek, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady úspěšné žalobkyně sestávají z nákladů na právní zastoupení, a to ze 2 úkonů právní služby advokáta po částka (§ 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a ze dvou režijních paušálů, jednak po částka a po 450 K (§ 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dílem ve znění účinném do dne datum a dílem ve znění s účinném počínaje dne datum), včetně 21 % daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem odvolací náklady žalobkyně ve výši částka.

15. Zamítavý výrok o věci samé (II) nebyl odvoláním účastníků dotčen, zůstal proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné.