25 Co 62/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o oprávněnost výpovědi z nájmu bytu a o vzájemný návrh, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. listopadu 2025, č. j. 28 C 42/2024-69,

I. Odvolání žalobkyně proti výroku I. se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II., III., IV. a V. potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení o návrhu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Rozsudkem označeném v záhlaví soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení sp. zn. , spisová značka, , vedeného u tamního soudu, o určení, že žalovaná není vlastníkem pozemku p. č. , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je dům č. p. , číslo, , , adresa, , zapsáno na LV číslo , číslo, , katastrální území , adresa, (výrok I.). Výrokem II. soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu bytu číslo , číslo, nacházejícího se v , číslo, podlaží bytového domu č. p. , číslo, , který je součástí pozemku p. č. , číslo, v , adresa, , katastrální území , adresa, , je neplatná. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení o návrhu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu ve výši 1 200 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Žalobkyni uložil povinnost vyklidit a vyklizený předat žalované byt číslo , číslo, o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím ve , číslo, podlaží domu č. p. , číslo, , který je součástí pozemku p. č. , číslo, v , adresa, , katastrální území , adresa, ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu ve výši 6 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Řízení bylo zahájeno k žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vyslovení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu specifikovaného ve výroku rozsudku (dále jen „byt“). Tvrdila, že nájem trval od 17. 6. 1998, neoprávněnost výpovědi shledávala v nedůvodnosti výpovědního důvodu, tedy že měla hrubě porušit své povinnosti podle § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“). Uvedla, že výpověď ze dne 14. 5. 2024 jí byla doručena dne 7. 6. 2024. Důvody výpovědi žalovaná spatřovala v hrubém porušení povinností žalobkyně vyplývající pro ni z nájmu bytu, a to tím, že žalobkyně nezaplatila nájemné a náklady za služby za dobu více než tři měsíce, a dále, že i přes výzvu žalované způsobuje vážné obtíže nájemcům a dalšímu osobám, které v domě bydlí, konkrétně porušování hygienických předpisů (zatarasením únikových cest). K těmto důvodům výpovědi žalobkyně uvedla, že se žalovanou má dlouhodobě konfliktní vztahy, kdy žalovaná, například, opakovaně neřeší reklamace žalované související s ročním vyúčtováním služeb. Nesporovala nezaplacení nájemného a tvrdila, že dluh na nájemném ji vznikl z důvodu finančních obtížích, do kterých se nezaviněně dostala. Sporovala opodstatněnost druhého výpovědního důvodu a na svoji obranu uvedla, že ačkoliv přispívá na úklid společných prostor, ve společných prostorách před předmětným bytem tyto služby zajištěny ze strany žalované řádně nejsou, a je tedy především věcí žalované, kdy tyto společné prostory uklízí. Žalobkyně ve společných prostorách nikdy nenechávala odpadky ani jiné předměty určené k likvidaci. Jestliže se tyto předměty ve společných prostorách nacházely, byly do společných prostor domu umístěny nájemkyní obývající byt v podlaží pod žalobkyní, paní , jméno FO, .

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a na svoji obranu tvrdila, že žalobkyně hrubě porušovala základní povinnosti vyplývající z nájmu bytu zejména tím, že nezaplatila nájemné a náklady na služby za dobu více než tří měsíců, dále přes výzvu žalované způsobovala a způsobuje obtíže ostatním nájemcům a dalším osobám, které v domě bydlí, a to tím, že zatarasuje únikové cesty hořlavými předměty, zbytky potravin, krmivem pro zvířata a podobně. K včasnosti podané žaloby žalovaná uvedla, že se výpověď pokládá za doručenou nejpozději v den, kdy , právnická osoba, vyrozuměla adresáta o tom, že si ji může vyzvednout, čímž se tedy dostala do sféry dispozice adresáta (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 2734/2012). V souzené věci se žalobkyně v době doručování výpovědi zdržovala v místě svého faktického bydliště. V době doručování nebyla zastižena, byla ji proto zásilka obsahující výpověď z nájmu bytu dne 14. 5. 2024 uložena u , právnická osoba, , což bylo , právnická osoba, oznámeno a byla vyrozuměna, že si téhož dne (30. 5. 2024) může zásilku vyzvednout. Tímto okamžikem se zásilka dostala do sféry dispozice žalobkyně a bylo jen na její vůli, zda se s ní opravdu seznámí. Z předložené dodejky pak vyplývá, že žalobkyně si osobně zásilku na , právnická osoba, vyzvedla až dne 7. 6. 2024. V ustanovení § 2290 o. z. je stanovena lhůta pro podání žaloby na zahájení řízení ve věci přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu v délce dvou měsíců ode dne dojití výpovědi. Pokud tedy žalobkyni byla výpověď doručena dne 30. 5. 2024, pak její žaloba musela být ze strany žalobkyně podána nejpozději poslední den lhůty, tj. 30. 7. 2024, neboť lhůta počítaná podle měsíců skončí dnem, který se svým pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta počítá. V daném případě tedy posledním dnem lhůty bylo úterý 30. 7. 2024. Za situace, kdy žalobkyně podala žalobu až dne 6. 8. 2024, učinila tak po marném uplynutí lhůty, tedy opožděně.

4. Žalovaná zároveň uplatnila vzájemný návrh, na základě něhož požadovala, aby soud uložil žalobkyni povinnost byt vyklidit, neboť její nájem skončil.

5. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že výpovědí ze dne 14. 5. 2024 žalovaná vypověděla nájem bytu žalované z důvodu, že řádně nezaplatila nájemné a náklady za služby. Nedoplatky jsou patrné z vyúčtování za období let 2022 a 2023 a z předpisu úhrad za měsíc březen a duben 2024. Druhým výpovědním důvodem bylo porušování hygienických a protipožárních předpisů, předměty, které se nacházejí ve vnitrobloku a po obvodu prostoru průchodu vedoucího k bytům číslo , číslo, a , číslo, , včetně schodiště. Výpověď obsahuje poučení o námitkách a možnosti podat žalobu. Z výpisu z portálu , název, týkající se zásilky , číslo, s datací 7. 6. 2024 pak bylo zjištěno, že tato zásilka byla vypravena dne 29. 5. 2024 a uložena dne 31. 5. 2024 pro nezastiženého adresáta, k vyzvednutí zásilky došlo až dne 7. 6. 2024. K obraně žalobkyně, kterou zpochybňovala vztah mezi doručenkou a výpisem z portálu , název, na základě tvrzení, „že nemá za to, že bylo prokázáno spojení mezi těmito dokumenty“, soud prvního stupně konstatoval, že z , Typ, podacího archu s daty podání 29. 5. 2024, z druhé stránky pod bodem 21., zjistil, že zásilka adresovaná , Jméno žalobkyně, , , adresa, , byla podána pod kódem , číslo, s poznámkou , Označení, .

6. Soud prvního stupně se z hlediska § 3074 odst. 1 o. z. nejprve zabýval aplikací právní úpravy a dospěl k závěru, že je třeba aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., neboť právní poměry nájmu se řídí účinnou právní úpravou i za situaci, kdy ke vzniku nájmu došlo za předchozí právní úpravy.

7. K opodstatněnosti žaloby soud prvního stupně uvedl, že právo žalobkyně žádat přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu zaniklo ve smyslu § 654 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2290 o. z., neboť žalobkyně nepodala žalobu ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy jí výpověď došla, respektive kdy se mohla s výpovědí a jejími důvody seznámit. Konstatoval, že hmotněprávní úkony a jejich doručování mají rozdílný režim, oproti procesním pravidlům či oproti doručování veřejnoprávních aktů. V daném případě se jedná o doručování hmotněprávního úkonu (výpověď), mezi relativně rovnocennými aktéry v rámci soukromoprávních poměrů. Není přitom sporné, že žalovaná v daném případě vystupovala jako soukromoprávní účastník právního poměru – nájmu – se žalobkyní. Účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, respektive bude doručen adresátovi, když se dostane do sféry jeho dispozice. Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je přitom třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresáta, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu obsahujícího projev vůle do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Není přitom nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, postačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (příkladmo odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004). V případě, že je jednostranný hmotněprávní úkon doručován prostřednictvím držitele poštovní licence, má adresát objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem, zdržuje-li se v místě bydliště, kde je mu doručováno (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 441/2012). Podle názoru soudu prvního stupně je uvedenou teorii týkající se doručování hmotněprávních úkonů možno aplikovat i za současně účinné právní úpravy, a to s ohledem na obdobnou formulaci § 2290 o. z. („do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla“) s formulací § 45 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. („od okamžiku, kdy jí dojde“). V souzené věci zůstalo bez jakýchkoliv pochybností, že se žalobkyně zdržovala v předmětném bytě na adrese , adresa, , na níž jí byla výpověď i jiné listiny doručovány prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb a žalobkyně si je zde přebírala. Soud prvního stupně s touto argumentací uzavřel, že objektivním momentem, kdy se žalobkyně mohla seznámit s výpovědí jakožto adresovaným jednostranným hmotněprávním úkonem, je již datum 30. května 2024, kdy neúspěšně proběhlo doručování této zásilky (žalobkyni bylo zanecháno oznámení o uložení zásilky). Za této situace dvouměsíční prekluzivní lhůta podle § 2290 o. z. žalobkyni uplynula dne 30. 7. 2024 (omylem uveden rok 2025).

8. K námitce žalobkyně o neprokázání vztahu mezi listinami o odeslání a doručovanou zásilkou s výpovědí soud prvního stupně konstatoval, že po doplnění důkazů za žalovanou již byla tato spojitost dostatečným způsobem prokázána. Zásilka obsahující výpověď z nájmu byla podána na , právnická osoba, dne 29. 5. 2024 (v rámci hromadného podání žalované), přičemž jí byl přidělen identifikační kód , číslo, , který odpovídá výpisu o podané zásilce z portálu , název, a tuto zásilku lze k výpovědi přiřadit. Zdůraznil, že v poznámce je uveden kód , Označení, (spolu s dalším připojeným identifikátorem), který je uveden rovněž na výpovědi samotné. Těmito skutečnostmi byl prokázán obsah této zásilky (výpověď), námitky žalobkyně proto neshledal důvodné. K včasnosti, respektive opožděnosti žaloby uzavřel, že právo žalobkyně žádat o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu zaniklo, neboť žalobkyně podala tuto žalobu až dne 6. 8. 2024. Výpověď ze dne 14. 5. 2024 současně netrpí zmatečností ani neurčitostí, neboť konkrétně uvádí důvody pro výpověď (řádné neplacení nájmu, včetně vymezení období, další hrubé porušování povinnosti z nájmu).

9. Nad rámec uvedeného se soud prvního stupně zabýval věcnou opodstatněností výpovědi a konstatoval, že provedené dokazování poskytlo dostatečnou oporu pro závěry, že žalobkyně řádně a včas nehradila nájemné, včetně služeb, což ostatně žalobkyně sama uznala. Její obrana, že se dostala do tíživé životní situace, a že se žalovaná na její nemožnosti řádně platit podílela, nesměřuje k důvodům, proč by měla být výpověď posouzena jako neoprávněná. K sociálním důvodům by pak soud mohl přihlédnout v případě, že by žalobkyně, například žádala o delší lhůtu k vyklizení, což však neučinila. Z provedeného dokazování dostatečným způsobem vyplynulo i opakované hromadění věcí a odpadků žalobkyní způsobem, který omezoval průchod do bytu číslo , číslo, , , číslo, a , číslo, , a tímto jednáním narušovala nejen bezpečnostní a hygienické předpisy, ale rovněž sousedské soužití (druhý výpovědní důvod). K věcné opodstatněnosti výpovědi tedy soud prvního stupně uzavřel, že by v rámci soudního přezkumu výpovědní důvody obstály.

10. K návrhu žalobkyně na přerušení řízení do doby rozhodnutí o žalobě na určení vlastnictví bytového domu, v němž se nachází byt užívaný žalobkyní, soud prvního stupně uvedl, že se jedná o účelový návrh žalobkyně podaný za účelem prodlužování tohoto řízení, a již jen proto mu nepřesvědčil. Jedná se o žalobu značně obecnou, na to navazující absurdní situaci, že by žalovaná nebyla vlastníkem předmětné nemovitosti od roku 1993, a od té doby by podle tvrzení žalobkyně byly uzavírány neplatné smlouvy o užívání bytu, včetně smlouvy se žalobkyní.

11. Za situace, kdy žaloba na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu nebyla pro žalobkyni úspěšná, nesvědčí jí ani žádný právní titul k užívání předmětné věci (byt). Z tohoto důvodu soud prvního stupně vyhověl vzájemnému návrhu žalované na vyklizení předmětného bytu (§ 2225 odst. 1 o. z.), když výzva k vyklizení bytu byla specifikována již v rámci výpovědi z nájmu ze dne 14. 5. 2024.

12. Podle procesního úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladu řízení, když odděleně posoudil účelně vynaložené náklady žalované v každém jednotlivém řízení (řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, řízení o vzájemném návrhu na vyklizení žalobkyně z bytu), a rozsah a výši těchto nákladů v odůvodnění svého rozhodnutí specifikoval.

13. Rozsudek napadla v celém jeho rozsahu žalobkyně včas podaným odvoláním, které založila na odvolacím důvodu podle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. K uplatněným odvolacím důvodům opětovně tvrdila, že podala žalobu na určení, že žalovaná není vlastníkem pozemku p. č. , číslo, – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je dům č. p. , číslo, , , adresa, , zapsáno na LV číslo , číslo, , katastrální území , adresa, , řízení je vedeno u tamního soudu pod sp. zn. , spisová značka, . Soud prvního stupně však v zde souzené věci rozhodl, aniž by vyhověl návrhu žalobkyně na přerušení tohoto řízení. Tento postup soudu prvního stupně označila za nesprávný s odůvodněním, že byla-li by žaloba podaná žalobkyní ve věci sp. zn. , spisová značka, úspěšná, mělo by rozhodnutí vliv také nařízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu.

14. Dále soudu prvního stupně vytýkala, že nevzal v úvahu její tvrzení, že má dlouhodobě konfliktní vztahy se žalovanou, když žalovaná opakovaně neřeší reklamaci žalobkyně související s ročním vyúčtováním služeb. Součástí její odvolací argumentace pak byly výtky směřující k plnění povinností žalované jako pronajímatele, a v této souvislosti soud prvního stupně vytýkala, že tato tvrzení měl k dispozici, ale se jimi vůbec nezabýval. Současně pak vyjádřila nesouhlas se závěry soudu prvního stupně ohledně plateb dávek v hmotné nouzi a uvedla, že žalovaná jako veřejnoprávní korporace pobírá dotace ze státního rozpočtu, mimo jiné i na sociální politiku, a měla by proto využívat své byty především pro sociální případy. V zákoně o , právnická osoba, v § 2 odst. 2 je uvedeno, že se má starat o potřeby svých občanů, nikoliv že na nich má vydělávat. Navrhla, aby odvolací soud řízení přerušil do doby pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, , sp. zn. , spisová značka, a ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobě vyhověl, in eventum jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. K výtce odvolatelky, že soud prvního stupně řízení nepřerušil, uvedla, že podání žaloby na určení je ze strany žalobkyně účelové, jedná se o obstrukční právní nástroj pro oddálení soudního sporu o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu. Vyjádřila podiv nad tím, že žalobkyně rozporuje vlastnické právo předmětné nemovitosti za situace, kdy žalobkyně v bytě bydlí od roku 1998, když do doby podání výpovědi z nájmu bytu nikdy žádné pochybnosti o vlastnictví nemovitosti žalované nevznesla. Zdůraznila, že žalobkyně měla se žalovanou uzavřenou platnou nájemní smlouvu, kterou po celou dobu nájmu nezpochybňovala, se žalovanou jednala jako s vlastníkem, platila nájemné a zálohy na služby. Žalobkyně si musí být rovněž vědoma toho, že žalovaná je oprávněna nakládat s předmětnou nemovitostí jako oprávněný vlastník, jinak by s ní logicky nechtěla zůstávat v nájemním vztahu. Akcentovala, že stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby soudem prvního stupně byla okolnost, že předmětná žaloba na přezkum oprávněnosti výpovědi byla podána po uplynutí zákonné lhůty. Soud prvního stupně konstatoval, že tato dvouměsíční lhůta, která je lhůtou prekluzivní, marně uplynula. Tento závěr soudu prvního stupně odvolatelka zcela pomíjí a k této zásadní skutečnosti, která byla hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby, se nevyjadřuje.

16. Odvolací soud se nejprve zabýval přípustností odvolání podaného proti výroku o zamítnutí návrhu žalobkyně na přerušení řízení (výrok I.), a dospěl k závěru, že žalobkyni nesvědčila procesní legitimace z důvodu objektivní nepřípustnosti odvolání (§ 202 odst. 1 písm. g) o. s. ř.). Postupem podle § 218 písm. c) o. s. ř. proto odvolací soud odvolání žalobkyně v tomto rozsahu odmítl.

17. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal v rozsahu podaného odvolání směřujícího proti zamítavému výroku (výrok II.), vyhovujícímu výroku o vzájemném návrhu žalované (výrok IV.) a akcesoricky navazujícím výrokům o nákladech řízení (výrok III. a V.) včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

18. Soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí založil na závěru o opožděnosti žaloby z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty podle § 654 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2290 o. z., současně žalobu neshledal opodstatněnou ani z hlediska věcného přezkumu výpovědi.

19. Soud prvního stupně postupoval procesně korektně, a nepochybil, nevyhověl-li návrhu žalobkyně na přerušení řízení, které zahájila žalobou na určení vlastnictví bytového domu, v němž se sporný byt nachází. Účelem přerušení řízení podle § 102 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je hospodárnost řízení za situace, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Jde o fakultativní důvod k přerušení řízení, což znamená, že je na zvážení soudu, zda v poměrech souzené věci je vhodnějším řízení přerušit a vyčkat vydání rozhodnutí v souběžně probíhajícím řízení, či zda si významnou otázku vyřeší předběžně. V souzené věci soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná je vlastnicí budovy, v němž se předmětný byt nachází, když považoval žalobní důvody toto vlastnictví žalované zpochybňující za značně obecné, a zahájení řízení o určení vlastnictví proto vedené snahou o prodloužení řízení v souzené věci. Tomuto postupu soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout, a nelze proto ani přisvědčit námitce odvolatelky, která v zamítnutí návrhu na přerušení řízení spatřuje zásadní pochybení soudu prvního stupně.

20. Rovněž závěr soudu prvního stupně o opožděnosti žaloby je podložen skutkovými závěry, kterým předcházel procesně korektní proces dokazování. Soud prvního stupně se podrobně a přesvědčivě vypořádal s námitkami žalobkyně zpochybňujícími vztah mezi „doručenkou a výpisem z portálu , název, “ („nemá za to, že by bylo prokázáno spojení mezi těmito dokumenty, respektive toto spojení nelze na základě těchto listin prokázat“), a v tomto směru proto odvolací soud poukazuje na odůvodnění rozsudku obsažené v jeho bodě 31. Lze uzavřít, že soud prvního stupně si opatřil důkazy v souladu s § 120 o. s. ř., hodnotil je dle zásady volného hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry proto umožňovaly odvolacímu soudu věc právně posoudit.

21. Soud prvního stupně aplikoval správnou právní normu, kterou rovněž správně vyložil, když zjištěný skutkový stav posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb. a v souladu s § 654 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2290 o. z. dospěl k závěru o opožděnosti výpovědi z důvodu marného uplynutí prekluzivní lhůty (dne 5. 8. 2024), za situace, kdy žaloba byla podána až dne 6. 8. 2024. Vzhledem k tomu, že odvolatelka tento závěr soudu prvního stupně, který jej primárně vedl k zamítnutí žaloby, nezpochybňovala, odvolací soud v tomto směru odkazuje na obvodním soudem použitou právní argumentaci v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (srovnej bod 27-30; 32), a ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že za okamžik „dojití výpovědi druhé straně“ je třeba považovat, kdy se výpověď dostala do sféry dispozice žalobkyně/adresáta, a tím se také stala způsobilou vyvolat zamýšlené účinky, tedy skončení nájmu bytu, v poměrech souzené věci ke dni 1. 9. 2024. Z tohoto důvodu byl opodstatněn i vzájemný návrh žalované na vyklizení bytu, neboť v době jeho podání již žalobkyni nesvědčil žádný právní důvod k užívání bytu.

22. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (výrok II. a výrok IV.) a v akcesoricky navazujících výrocích o nákladech řízení (výrok III. a V.) podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., nebo jak v řízení o oprávněnosti výpovědi, tak v řízení o vzájemném návrhu žalované byla žalovaná plně procesně úspěšná. Její náklady v řízení o neoprávněnosti výpovědi, stejně tak v řízení o vzájemném návrhu jsou tvořeny třemi úkony v každém z uvedených řízení podle vyhlášky 254/2015 Sb. (a 450 Kč) v celkové výši 2 400 Kč (vyjádření k odvolání, příprava na odvolací jednání, účast u odvolacího jednání).