28 CO 103/2022

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudkyň JUDr. Věry Sýkorové a JUDr. Lucie Bičákové ve věci žalobkyně: ; Mgr. jméno příjmení, narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. et Mgr. jméno příjmení ; sídlem adresa proti; žalované: ; Česká republika - Ministerstvo vnitra, IČO sídlem adresa o náhradu škody a přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne datum rozhodnutí, č. j. 15C 112/2018-214,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku I. a ve výroku o nákladech řízení III. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci na náhradě nákladů odvolacího řízení částka.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky částka (výrok I.). Konstatoval, že nesprávným úředním postupem žalované došlo k porušení práv žalobkyně, když rozhodnutí správního orgánu nebylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě (výrok II.). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne datum po žalované domáhala zaplacení částky částka z dále specifikovaných náhrad škody a přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu tak, že a) dojde k odstranění závadného stavu způsobeného v důsledku nesprávného úředního postupu, anebo b) dojde ke konstatování porušení jejích práv, anebo c) jí bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění ve výši částka. Žalobu odůvodnila tím, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v tom, že řízení o její žádosti o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělání podle ustanovení § 69 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, bylo příslušným služebním orgánem vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že o nároku na náhradu škody ve výši částka by měl rozhodnout státní tajemník Ministerstva zahraničních věcí podle zákona o státní službě. Ohledně nemajetkové újmy namítla, že určitá satisfakce již byla žalobkyni poskytnuta, a to konstatováním Veřejné ochránkyně práv v její zprávě, že o žádosti nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě. Vznesla též námitku promlčení v případě přiznání nemajetkové újmy, neboť rozhodnutí o odvolání bylo vydáno dne datum a žaloba byla podána u soudu dne datum.

4. Soud prvního stupně nejprve dospěl k závěru, že nárok žalobkyně nebyl promlčen. V tomto ohledu, s přihlédnutím k § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona obec národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také„ OdpŠk“, vzal za rozhodné, že dne datum vydal náměstek ministra vnitra pro státní službu rozhodnutí číslo jednací, kterým odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne datum, přičemž v průběhu šestiměsíční promlčecí doby dne datum obdrželo Ministerstvo vnitra žádost žalobkyně o náhradu škody ve výši částka a o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, čímž došlo k přerušení běhu promlčecí doby. Vzhledem k tomu, že žalovaná nárok žalobkyně do šesti měsíců ode dne uplatnění jejího nároku plně neuspokojila, promlčecí doba by skončila dne datum. Žalobkyně podala žalobu dne datum.

5. S odkazem na § 13 odst. 1, § 22 odst. 1 a § 31a OdpŠk, na čl. 2 odst. 2 a čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. (dále jen„ Listina“), § 2 odst. 1, § 4 odst. 1, § 71 odst. 1, 3, § 88 odst. a § 178 odst. 1, zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, na § 69 odst. 1, 2, § 159 odst. 1 písm. e), § 160 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, jakož i na blíže označenou judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva soud prvního stupně po provedeném dokazování vzal za relevantní prokázaný skutkový stav, že řízení o žádosti žalobkyně o přerušení výkonu služby za účelem jejího dalšího vzdělávání bylo zahájeno dne datum, dne datum vydal státní tajemník na Ministerstvu zahraničních věcí rozhodnutí, kterým žádost žalobkyně zamítl, dne datum podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí o odvolání a dne datum vydal náměstek ministra vnitra pro státní službu rozhodnutí, kterým odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

6. Soud prvního stupně následně dospěl k závěru, že se žalobkyně svého práva na vydání rozhodnutí jak služebním orgánem prvního stupně, tak odvolacím služebním orgánem, domohla až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí, aniž by k nedodržení lhůty pro vydání obou rozhodnutí sama zavdala příčinu. Nemateriální újmu, kterou žalobkyně v příčinné souvislosti s jednáním, resp. nečinností služebních orgánů obou stupňů utrpěla, soud prvního stupně spatřil v nepřiměřené délce řízení s tím, že navíc utrpěla i nemateriální újmy týkající se jejího osobního života, neboť musela vynakládat čas, energii a určité finanční prostředky na vyřízení žádosti o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělání a na opravný prostředek, což mohla využít ve prospěch osobního života.

7. Dále soud prvního stupně vzal v úvahu, že se nejednalo o složitou věc, že žalobkyně poskytla služebnímu orgánu prvního stupně takové podklady, na základě kterých mohl v zákonem stanovené lhůtě bez problémů rozhodnout, přičemž ani služební orgán prvního stupně, ani služební orgán druhého stupně si žádné zvláštní podklady neopatřil a vůči žalobkyni neučinil žádnou výzvu či součinnost, ani nebyly odstraňovány vady správního řízení. Současně přihlédl k tomu, že služební orgán druhého stupně ve svém rozhodnutí ze dne datum konstatoval neodůvodněné průtahy v řízení před služebním orgánem prvního stupně.

8. S ohledem na délku posuzovaného řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že postupem žalované (služebních orgánů obou stupňů) bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces tím, že oba služební orgány nerozhodly o její žádosti o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělávání, resp. o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně, v zákonem stanovené lhůtě. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila v části týkající se přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem alternativní petit a soud prvního stupně konstatoval, že k porušení práv žalobkyně došlo, nerozhodoval již o přiměřeném zadostiučinění v penězích.

9. Soud prvního stupně neshledal důvodným nárok žalobkyně na náhradu škody v celkové výši částka.

10. U náhrady škody ve výši částka za nájemné bytu v Lipsku za měsíc listopad 2016 z důvodu, že s ohledem na nedůvodné průtahy byla žalobkyně nucena zůstat v obec v rámci setrvání ve služebním poměru a nemohla tak řádně nájemní vztah využít, přičemž tvrdila, že o její žádosti nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě, jak předpokládala, a proto si zajistila nájemní vztah nezbytný pro řádný výkon jejího prezenčního doktorského studia i pro měsíc listopad 2016 a nájemné za tento měsíc uhradila pronajímatelce dne datum, soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně zanedbala prevenční povinnost. V této souvislosti uvedl, že sice řízení o žádosti žalobkyně trvalo po delší dobu než zákon připouští, nicméně žalobkyně měla vyčkat právní moci rozhodnutí a teprve po té řešit ubytování v souvislosti s prezenčním doktorským studiem. Podle soudu prvního stupně bylo pouze věcí a rizikem žalobkyně, že ještě před rozhodnutím služebních orgánů o její žádosti uzavřela v Lipsku s pronajímatelkou bytu nájemní smlouvu a zavázala se uhradit nájemné již za měsíc listopad, aniž by měla v ruce rozhodnutí, jak její žádost byla vyřízena. K tomu dodal, že i kdyby služební orgán rozhodl v zákonem stanovené lhůtě, tj. do datum, jednalo se o měsíc listopad, na který měla již žalobkyně uzavřenu nájemní smlouvu, tudíž smlouvu o nájmu uzavřela ještě před uplynutím zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí o její žádosti a toto jednání tak jde pouze k její tíži, přičemž nemohla předpokládat výsledek tohoto řízení. Podle názoru soudu prvního stupně tedy mezi jednáním žalované a vznikem škody, kterou žalobkyně tvrdila, nebyla dána příčinná souvislost a žalobkyně si tuto škodu způsobila svým jednáním sama.

11. Navíc soud prvního stupně uvedl, že dne datum žalobkyně na účet pronajímatelce paní příjmení zaplatila částku částka, tedy částku odlišnou, než žalobkyně tvrdila v žalobě. Podle soudu prvního stupně žalobkyně tedy neprokázala, jaká byla skutečná výše nájemného za byt v Lipsku. Neprokázala rovněž, zda vůbec nějaká smlouva o nájmu bytu byla mezi ní a paní příjmení uzavřena, natož kdy byla uzavřena, na jaké období byla uzavřena a v jaké výši bylo sjednáno nájemné za užívání bytu. V tomto ohledu soud prvního stupně poukázal na výpis z účtu jejího manžela za období od datum do datum, kdy z něj dne datum byla na účet paní příjmení zaplacena také částka částka. Soud prvního stupně v této souvislosti vyjádřil názor, pokud by vyšel z tvrzení žalobkyně, měla uzavřenu nájemní smlouvu i na říjen 2016, tedy v době, kdy teprve dne datum podala žádost o přerušení výkonu služby a kdyby bylo pravdou tvrzení žalobkyně, že v listopadu nemohla nájemní vztah využít a pouze za něj zaplatila, neboť musela z důvodu nevydání rozhodnutí služebním orgánem setrvat v obec, potom by bylo zcela nelogické, proč nájemné za byt v Lipsku bylo žalobkyní placeno i za měsíc říjen 2016. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalobkyně smlouvu o nájmu bytu v Lipsku uzavřela, pokud k jejímu uzavření vůbec došlo, což v řízení prokázáno nebylo, bez ohledu na to, jak bude její žádost o přerušení výkonu služby služebními orgány vyřízena, a že účelem uzavření této smlouvy bylo zabezpečení pobytu v době doktorské studia žalobkyně v Lipsku bez ohledu na to, jaké bude rozhodnutí služebního orgánu o žádosti žalobkyně. K tomu dodal, že se žalobkyně prostě rozhodla bez ohledu na všechny okolnosti v Lipsku dále studovat ve formě doktorského studia a tento její zájem byl prioritní před jejím služebním poměrem, což bylo potvrzeno také tím, že žalobkyně ještě před rozhodnutím služebního orgánu druhého stupně služební poměr ukončila a dala přednost studiu v Lipsku.

12. U nároku na náhradu škody ve výši částka za nadbytečnou cesta do Lipska z důvodu povinné účasti na konzultaci disertační práce dne datum v rámci pokračování v postgraduálním doktorském studiu, soud prvního stupně vzal za rozhodující, že k pokračování v postgraduálním doktorském studiu se žalobkyně rozhodla o své vlastní vůli. Přitom vyjádřil názor, že její rozhodnutí k dalšímu studiu nesouviselo s rozhodnutím služebního orgánu o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělání, neboť žalobkyně se k pokračování studia rozhodla ještě před tím, než žádost o přerušení výkonu služby podala. K tomu odkázal na prokázanou skutečnost, a to její podání ze dne datum adresované státnímu tajemníkovi Ministerstva zahraničních věcí, jehož obsahem byla žádost o neplacené služební volno z důvodu dokončení doktorského studia v době od datum do datum a na dopis velvyslance České republiky v Německu ze dne 3. 6. 2016, č. j. 699/2016-Bln, adresovaný státnímu tajemníkovi Ministerstva zahraničních věcí. Současně vzal v úvahu, že cestu na konzultaci disertační práce dne datum do Lipska by žalobkyně musela vykonat bez závislosti na tom, zda v té době již služební orgán o žádosti žalobkyně o přerušení výkonu služby rozhodl, či nikoli. Uzavřel tedy, že jednání žalované nebylo v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody.

13. Nadto soud poukázal na to, že v září rok byla žalobkyně přijata do tříletého prezenčního doktorského studijního programu na Univerzitě Lipsko v oboru Globální studia se zaměřením na dizertační práce na téma česko-německé přeshraniční spolupráce, což dle jeho názoru znamená, že studium mělo končit nejpozději v září rok. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že jde pouze k tíži žalobkyně, že studovala delší dobu, než je klasická délka studia, o čemž svědčila i skutečnost, že ještě v říjnu a listopadu rok existoval nájemní vztah a žalobkyně platila pravidelnou úhradu za byt v Lipsku i v tomto období a již dne datum podala žádost státnímu tajemníku Ministerstva zahraničních věcí o neplacené služební volno z důvodu dokončení doktorského studia v době od datum do datum.

14. U nároku na náhradu škody ve výši částka za odměnu advokáta, který žalobkyni zastupoval, soud prvního stupně uvedl, že sice bylo prokázáno, že dne datum žalobkyně udělila advokátu JUDr. jméno příjmení písemnou plnou moc k jejímu zastupování ve věci její žádosti, který jí fakturou číslo 2016 za právní služby vyúčtoval částku částka splatnou dne datum. Za rozhodné však vzal to, že nebylo prokázáno, za jaké právní služby byla částka částka žalobkyni advokátem fakturována a že žalobkyně tuto fakturu zaplatila. V této souvislosti poukázal na to, že ze spisu služebního orgánu prvního stupně vyplynulo, že JUDr. jméno příjmení se účastnil jednání dne datum společně s žalobkyní u státního tajemníka Ministerstva zahraničních věcí, jehož obsahem byla informace, že rozhodnutí ve věci žádosti žalobkyně o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělání bude vyhotoveno a doručeno v termínu do datum, avšak ze spisu nevyplynuly další úkony tehdejšího právního zástupce žalobkyně. Naopak podle soudu prvního stupně ze spisu vyplynulo, že dále již žalobkyně jednala sama. V tomto ohledu soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno v té části, za jaké právní úkony měla svému tehdejšímu právnímu zástupci částku částka zaplatit a zda tuto částku zaplatila. Navíc soud prvního stupně vzal v úvahu obecné pravidlo, kterým je ovládáno správní řízení, a to že ve správním řízení si příslušný účastník nese své náklady sám, jak tomu bylo dle soudu prvního stupně i v tomto případě. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 302/07, také uvedl, že domáhat se příslušných nákladů je nutné vždy v příslušném správním řízení. Současně podle soudu prvního stupně nebyla splněna zákonná podmínka, že příslušné rozhodnutí bylo jako nezákonné změněno nebo zrušeno.

15. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť obě účastníce byly úspěšně jen částečně.

16. Proti tomuto rozsudku, ale jen proti zamítavému výroku I. a výroku o nákladech řízení III., podala žalobkyně včasné odvolání. Vyjádřila v něm především nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že nebyla dána příčinná souvislost mezi vznikem jí tvrzené škody a jednáním služebního orgánu, respektive že škoda nebyla prokázána. V této souvislosti zdůraznila, při sjednání ubytování na měsíc listopad rok vycházela z principu legitimního očekávání, že o její žádosti bude rozhodnuto v zákonném předepsané lhůtě. Podle jejího názoru jí nelze klást k tíži nedodržení správného úředního postupu ze strany služebního orgánu. Pokud jí bylo kladeno k tíži, že zákonná lhůta končila dne datum, tj. již v listopadu rok, pak namítla, že si musela zajistit ubytování i na zbývajících 26 dnů měsíce listopadu. Nesouhlasila ani s polemikou soudu prvního stupně, že měla sjednáno ubytování i na předchozí období, neboť k tomu předložila dostatečné důkazy, a pokud je soud prvého stupně neshledal dostatečnými, měl ji vyzvat k jejich doplnění. U škody v podobě cestovného namítla, že z obsahu spisového materiálu jasně vyplynulo, že tato cesta byla nadbytečná, neboť pokud by o její žádosti bylo rozhodnuto v zákonné lhůtě, konzultace by byla konána v řádném (jiném termínu). K tomu dodala, že studium z důvodů řádného plnění studijních povinností přerušila (i po dohodě a konzultaci s jejím tehdejšímu nadřízenými a legitimním očekávání naplnění této dohody v podobě jejího uvolnění v dalším období pro účely dokončení studia, tj. v rozhodnou dobu nestudovala déle, než je klasická délka studia. Ohledně náhrady odměny za právní služby setrvala na svém názoru, že právní služby jí byly poskytnuty právě v souvislosti s nesprávným úředním postupem, přičemž JUDr. jméno příjmení ji zastupoval i při podání odvolání, nicméně faktura byla vystavena za právní služby týkající se nesprávného úředního postupu na prvním stupni. Zdůraznila pak, že v řízení na prvním stupni byla nucena vyhledat odbornou právní pomoc v přímé souvislosti s nesprávným úředním postupem. K neprokázání úhrady uvedla, že ji soud prvního stupně nevyzval ani nepoučil k nutnosti doložit tuto skutečnost, a proto měla legitimně za to, že postačí předložení faktury. Nesouhlasila rovněž s názorem soudu prvního stupně, že obě účastnice byly ve sporu úspěšní pouze částečně. V této souvislosti vyjádřila názor, že bylo jasně konstatováno porušení jejího práva na spravedlivý proces, a že skutečnost, že jí nebyly přiznány i další jí uplatněné nároky, jí nelze klást k tíži, neboť jednoho z nich se v důsledku délky vyřízení jejího nároku konstruktivně vzdala (restituční nárok), druhého z nich v podobě peněžitého přiměřeného zadostiučinění se de facto také vzdala (preferovala konstatování porušení práva) a v rozhodnutí nároku o škodě nebylo pravomocně rozhodnuto. Zdůraznila tedy, že ve věci byla plně úspěšná i proto, že předmětné řízení bylo zatíženo i komplikovanými spory o působnost a pravomoc. Navrhla tedy, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, aby žalobě se v plném rozsahu vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení, nebo aby je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

17. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. K odvolání žalobkyně uvedla, že její námitky byly stejné jako argumentace obsažená v žalobě a v jejím doplnění. Podle žalované se soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku řádně vypořádal s provedenými důkazy a dospěl ke správnému závěru, že požadované nároky nebyly důvodné. Správný byl též výrok o náhradě nákladů řízení, neboť obě účastnice byly ve věci úspěšní pouze částečně.

18. Odvolací soud přezkoumal rozsudek ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1 a 5 ve spojení s § 214 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nebylo důvodné.

19. Soud prvního stupně provedl řádné dokazování, na základě kterého byl řádně zjištěn skutkový stav, podle kterého bylo možné ve věci rozhodnout a v tomto ohledu lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že u nároků uplatněných žalobkyní v daném případě nebyly splněny všechny předpoklady dané zákonem č. 82/1998 Sb. pro odpovědnost státu za vzniklou škodu. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně v tomto ohledu náležitě vypořádal se žalobkyní tvrzenými rozhodnými skutečnostmi a s důkazy k nim navrženými.

20. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně u nároku na náhradu škody ve výši částka za nájemné za listopad 2016 uzavřel, že bylo pouze věcí a rizikem žalobkyně, že nájemní smlouvu za daný měsíc uzavřela, a to ještě před uplynutím zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí o její žádosti, kdy ani nemohla předpokládat výsledek tohoto řízení, respektive že její žádosti bude vyhověno.

21. U nároku na náhradu škody ve výši částka za cestu do Lipska dne datum odvolací soud vzal v úvahu, že takovou cestu by žalobkyně musela vykonat bez závislosti na tom, zda v té době již služební orgán o její žádosti o přerušení výkonu služby rozhodl, či nikoli.

22. U nároku na náhradu škody ve výši částka za odměnu advokáta odvolací soud především přihlédl k tomu, že se nejednalo o účelně vynaložené náklady, neboť v poměrech projednávané věci nebylo rozhodnutí služebního orgánu pro nezákonnost zrušeno či změněno. Nadto, jak již také uvedl soud prvního stupně, jednalo se o správní řízení, v rámci kterého si příslušný účastník nese své náklady sám.

23. Z výše uvedeného důvodu odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek v zamítavém výroku I. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku III. o náhradě nákladů řízení, ve kterém nebylo shledáno pochybení, neboť zcela odpovídalo průběhu a výsledku řízení před soudem prvního stupně, a to s ohledem na zamítnutí žaloby pod výrokem I. a vyhovění žaloby pod výrokem II.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení úspěch, přičemž jí ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. vznikly náklady řízení za písemné vyjádření k odvolání žalobkyně, za přípravu účasti na jednání odvolacího soudu a za účast na jednání odvolacího soudu dne datum, tedy celkem ve výši částka.

25. Výrok II. nebyl odvoláním dotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.