15 C 112/2018

Plný text

: Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou ve věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , narozena 30. 12. 1985, bytem adresa žalobkyně zastoupené: proti; Mgr. et Mgr. jméno příjmení , advokátem, sídlem adresa žalovanému: ; Česká republika – Ministerstvo vnitra, sídlem adresa žalované , o náhradu škody a přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu,

I. Žaloba s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 25 008 Kč představující náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, se zamítá.

II. Konstatuje se, že nesprávným úředním postupem žalovaného došlo k porušení práv žalobkyně, když rozhodnutí správního orgánu nebylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou původně Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 14. 2. 2018 domáhala vydání rozsudku, kterým by soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 008 Kč jako náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem a dále, že žalovaný je povinen přiznat žalobkyni přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem tak, že a) dojde k odstranění závadného stavu způsobeného v důsledku nesprávného úředního postupu, anebo b) dojde ke konstatování porušení práv žalobkyně, anebo c) žalobkyni bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění v penězích. Žalobkyně uvedla, že dne 5. 10. 2016 podala žádost o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělání podle ustanovení § 69 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě k příslušnému služebnímu orgánu. V řízení ze strany služebního orgánu došlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že předmětné řízení bylo vedeno po nepřiměřenou dobu.

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2018, č.j. [číslo jednací] Obvodní soud pro Prahu 2 vyslovil svoji místní nepříslušnost a dále rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Usnesení nabylo právní moci dne 20. 3. 2018.

3. Žalovaný k žalobě uvedl, že žaloba na přiznání přiměřeného zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu má být soudem projednána v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Pokud se týká nároku na náhradu škody ve výši 25 008 Kč, o tomto nároku žalobkyně by měl rozhodnout státní tajemník Ministerstva zahraničních věcí podle zákona o státní službě a to tak, že vydá rozhodnutí se všemi formálními náležitostmi, nikoli pouze zamítavý dopis. Žalovaný dále uvedl, že pokud se týká nemajetkové újmy, odvolací orgán vydal rozhodnutí o odvolání 12. den po uplynutí 30-ti denní zákonné lhůty. Určitá satisfakce již byla žalobkyni poskytnuta, a to konstatováním Veřejné ochránkyně práv v její zprávě, že o žádosti nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě. Žalovaný tedy navrhl, aby soud žalobu v části požadující přiznání zadostiučinění za vznik nemajetkové újmy jako nedůvodnou zamítl. Stejně tak žalovaný uvedl, aby soud zamítl žalobu i v části, ve které žalobkyně požaduje náhradu škody ve výši 25 008 Kč.

4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 2. 2020, č.j. 15 C 112/2018-177, soud rozhodl, že část žaloby, ve které se žalobkyně domáhá po žalovaném úhrady částky 25 008 Kč, která představuje náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, se vylučuje k samostatnému řízení.

5. Unesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 2. 2021, č.j. 15 C 112/2018-181, soud žalobkyni uložil, aby odstranila vady žaloby, tedy konkretizovala jednotlivé dílčí nároky z případných jednotlivých nesprávných úředních postupů a navrhla ke svým tvrzením důkazy.

6. Podáním ze dne 31. 3. 2021 žalobkyně upřesnila žalobní návrh tak, že po žalovaném požaduje náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem ve výši 25 008 Kč a přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem tak, že a) dojde ke konstatování porušení práv žalobkyně, anebo b) žalobkyni bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši 25 000 Kč.

7. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 6. 2021, č.j. 15 C 112/2018-191 bylo řízení ve věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 112/2018 a [spisová značka] spojeno ke společnému řízení s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 15 C 112/2018.

8. Při jednání před soudem dne 29. 9. 2021 žalovaný vznesl námitku promlčení v případě přiznání nemajetkové újmy, když rozhodnutí o odvolání bylo vydáno dne 22. 2. 2017 a žaloba byla podána k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 14. 2. 2018.

9. Z provedených listinných důkazů, zejména ze spisu státního tajemníka na Ministerstvu zahraničních věcí [číslo jednací], ze spisu náměstka ministra vnitra pro státní službu [číslo jednací] a ze spisu [číslo jednací], soud zjistil: Dne 5. 10. 2016 žalobkyně požádala státního tajemníka na Ministerstvu zahraničních věcí o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělávání podle ustanovení § 69 zákona o státní službě. Dne 15. 11. 2016 se žalobkyně seznámila s podklady pro vydání rozhodnutí. Ze Záznamu z jednání ze dne 22. 11. 2016 soud zjistil, že tohoto jednání se zúčastnil státní tajemník na Ministerstvu zahraničních věcí, ředitelka odboru služebních a pracovněprávních věcí Ministerstva zahraničních věcí, žalobkyně a JUDr. [jméno] [příjmení], tehdejší právní zástupce žalobkyně. V Záznamu z jednání ze dne 22. 11. 2016 je uvedeno, že státní tajemník na Ministerstvu zahraničních věcí rozhodne o žádosti žalobkyně ve lhůtě 60 dnů od jejího podání z důvodu obtížnosti případu s odkazem na ustanovení § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu, rozhodnutí ve věci bude vyhotoveno a doručeno v termínu do 4. 12. 2016. Dne 30. 11. 2016 vydal státní tajemník na Ministerstvu zahraničních věcí rozhodnutí [číslo jednací], kterým žádost o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělávání zamítl. Žalobkyně toto rozhodnutí převzala dne 1. 12. 2016. Dne 13. 12. 2016 podala žalobkyně proti rozhodnutí státního tajemníka na Ministerstvu zahraničních věcí odvolání. Dne 12. 1. 2017 předal státní tajemník na Ministerstvu zahraničních věcí odvolání náměstkovi ministra vnitra pro státní službu. Dne 22. 2. 2017 vydal náměstek ministra vnitra pro státní službu rozhodnutí [číslo jednací], kterým odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 27. 2. 2017. Dne 14. 8. 2017 obdrželo Ministerstvo vnitra žádost žalobkyně o náhradu škody ve výši 25 008 Kč a o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, uplatněnou dle zákona č. 82/1998 Sb. Ze Zprávy Veřejné ochránkyně práv ve věci přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělávání ze dne 25. 9. 2017, [číslo jednací] soud zjistil, že státní tajemník Ministerstva zahraničních věcí a náměstek ministra vnitra pro státní službu pochybili, když o žádosti žalobkyně, respektivě o jejím odvolání, nerozhodli v zákonem stanovené lhůtě. Dopisem ze dne 15. 11. 2017, [číslo jednací] postoupilo Ministerstvo vnitra žádost žalobkyně k vyřízení a vydání rozhodnutí podle zákona o státní službě příslušnému služebnímu orgánu, a to státnímu tajemníkovi na Ministerstvu zahraničních věcí s odkazem na ustanovení § 10 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě. Dopisem ze dne 8. 11. 2017, [číslo jednací], odbor legislativy a koordinace předpisů Ministerstva vnitra vyjádřil stanovisko ve věci žádosti žalobkyně o náhradu škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dopisem ze dne 30. 11. 2017 vyrozumělo Ministerstvo vnitra právního zástupce žalobkyně o postoupení žádosti státnímu tajemníkovi na Ministerstvu zahraničních věcí. Žádost žalobkyně vyřídil státní tajemník na Ministerstvu zahraničních věcí dopisem ze dne 20. 12. 2017, [číslo jednací], když žádost žalobkyně zamítl.

10. Soud se nejprve zabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení nároku na přiznání nemajetkové újmy.

11. Podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“) nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

12. Dne 22. 2. 2017 vydal náměstek ministra vnitra pro státní službu rozhodnutí [číslo jednací], kterým odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 27. 2. 2017. Šestiměsíční promlčecí doba dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. by skončila dne 27. 8. 2017. Dne 14. 8. 2017 obdrželo Ministerstvo vnitra žádost žalobkyně o náhradu škody ve výši 25 008 Kč a o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, uplatněnou dle zákona č. 82/1998 Sb., tedy v průběhu promlčecí doby. V tomto okamžiku došlo k přerušení běhu promlčecí doby a žalovaný nárok žalobkyně do šesti měsíců ode dne uplatnění jejího nároku plně neuspokojil. Promlčecí doba by končila dne 27. 2. 2018. Žalobkyně podala žalobu dne 14. 2. 2018 a pro její nárok není promlčen.

13. Podle § 13 odst. 1 a § 22 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

14. Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998 Sb.) je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním postupem) a vznikem škody (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.června 1999 sp. zn. [spisová značka], publikovaný v časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, [číslo]; usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne 6. srpna 2012).

15. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], ze dne 1. července 2008).

16. Jak vyplývá z výše provedených listinných důkazů, řízení o žádosti žalobkyně o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělávání bylo zahájeno dne 5. 10. 2016, dne 30. 11. 2016 vydal státní tajemník na Ministerstvu zahraničních věcí rozhodnutí, kterým žádost žalobkyně zamítl, dne 13. 12. 2016 podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí o odvolání a dne 22. 2. 2017 vydal náměstek ministra vnitra pro státní službu rozhodnutí, kterým odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

17. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. (dále jen„ Listina“), státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

18. Podle čl. 41 odst. 1 Listiny se práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno domáhat se pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.

19. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen„ správní řád“) správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen„ právní předpisy“). Kde se v tomto zákoně mluví o zákoně, rozumí se tím též mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Podle odst. 3 tohoto ustanovení správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen„ dotčené osoby“) a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Podle odst. 4 tohoto ustanovení správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných a podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

20. Podle § 4 odst. 1 správního řádu veřejná správa je službou veřejnosti. Každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc.

21. Podle § 178 odst. 1 správního řádu nadřízeným správním orgánem je ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor.

22. Podle § 159 odst. 1 písm. e) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o státní službě“), ustanovení o řízení ve věcech služby se vztahují na rozhodování o změně služebního poměru..

23. Podle § 160 zákona o státní službě nestanoví-li zákon jinak, v řízení ve věcech služby se postupuje podle správního řádu.

24. Podle § 69 odst. 1 zákona o státní službě státnímu zaměstnanci, který vykonává službu bez přerušení po dobu alespoň 5 let, lze na žádost přerušit výkon služby za účelem jeho dalšího vzdělání nebo odborné stáže až na dobu 12 měsíců.

25. Podle § 69 odst. 2 zákona o státní službě po dobu přerušení výkonu služby podle odstavce 1 nepřísluší státnímu zaměstnanci plat.

26. Podle § 71 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu.

27. Podle § 71 odst. 3 správního řádu pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, b) nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny.

28. Podle § 88 odst. 1 věty první správního řádu neshledá-li správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, podmínky pro postup podle § 87, předá spis se svým stanoviskem odvolacímu správnímu orgánu do 30 dnů ode dne doručení odvolání.

29. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na skutečnost, zda vznikla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem škoda, poskytuje se přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

30. Podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samostatné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

31. Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

32. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

33. Podle § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

34. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zakládá nárok na přiměřené zadostiučinění k náhradě vzniku nemajetkové újmy, a to bez ohledu na to, zda zároveň vznikla škoda (skutečná škoda, ušlý zisk či odškodnitelná újma na zdraví). Nemajetková újma je přitom čistě subjektivní kategorií, kterou lze prokázat jen se značnými obtížemi. I proto dospěl Nejvyšší soud České republiky ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [stanovisko NS], uveřejněném pod [spisová značka], k závěru, že nemajetková újma vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení, a žádné důkazy v tomto ohledu soud v zásadě po poškozeném nepožaduje. Nemateriální újma spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován (srovnej bod V. uvedeného Stanoviska). Nemajetková újma poškozenému v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikne v okamžiku, kdy poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou pociťovat, tedy zpravidla již v průběhu samotného řízení a okamžik vzniku nemajetkové újmy je tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Poškozený proto může v odůvodněných případech požadovat odškodnění vzniklé nemajetkové újmy již v průběhu řízení, ve kterém k tomuto nesprávnému úřednímu postupu dochází (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. [spisová značka]). Nemajetková újma představuje zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného (není spojena se snížením majetkového stavu či jeho nezvýšením, ač bylo předpokládáno) a nárok na její odškodnění je zcela nezávislý na tom, že vznikne škoda, tj. újma, jak by ji chápal zákon před novelou č. 160/2006 Sb., v návaznosti na vymezení škody tehdy platným a účinným občanským zákoníkem. Náhrada nemajetkové újmy je za současného právního stavu jen náhradou; nelze ji chápat jako prostředek s „ trestajícím účinkem“, tedy více, než jen kompenzaci (srovnej usnesení ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. [ústavní nález]). Platí ovšem, že dotčená osoba není povinna výši morální újmy prosazovat (srovnej bod 68 rozsudku [anonymizováno] ve věci stížnosti [číslo] [příjmení] proti České republice, dostupné z: [webová adresa] [číslo]).

35. Dne 5. 10. 2016 byla služebnímu orgánu doručena žádost žalobkyně, kterou požádala o přerušení výkonu služby po dobu 12 měsíců za účelem dalšího vzdělání podle § 69 zákona o státní službě. Služební orgán (státní tajemník na Ministerstvu zahraničních věcí) o žádosti žalobkyně rozhodl nedatovaným rozhodnutím [číslo jednací], toto rozhodnutí žalobkyně převzala dne 1. 12. 2016. Dne 13. 12. 2016 podala žalobkyně proti výše uvedenému rozhodnutí odvolání. Dne 12. 1. 2017 služební orgán I. stupně předložil spis odvolacímu služebnímu orgánu. Dne 22. 2. 2017 vydal náměstek ministra vnitra pro státní službu (odvolací služební orgán) rozhodnutí č.j.: MV [číslo] [číslo], kterým bylo odvolání žalobkyně podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuta a rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu zahraničních věcí [číslo jednací] ze dne 30. 11. 2016 bylo potvrzeno.

36. Žalobkyně se tak svého práva na vydání rozhodnutí jak služebním orgánem I. stupně tak odvolacím služebním orgánem domohla až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí (§ 71 odst. 3 správního řádu), aniž by k nedodržení lhůty pro vydání obou rozhodnutí sama zavdala příčinu.

37. Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky, například z rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. [spisová značka], vyplývá, že ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu (ale i příslušnému ústřednímu správnímu orgánu, který nárok posuzuje v rámci předběžného projednání nároku), aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a posoudil, jaká satisfakce by mohla kompenzovat utrpěnou újmu. Nejvyšší soud České republiky ve výše uvedeném rozsudku mimo jiné uvedl:„ Omluva je uznávaným satisfakčním právním prostředkem ke zmírnění následků dotčení osobnostních práv fyzické osoby, její přiznání záleží vždy na posouzení obsahu i formy příslušné omluvy, stejně jako okolností, za nichž byla učiněna (viz. například zde využitelný závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. [spisová značka]).“.

38. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. [ústavní nález] dovodil, že přiměřené zadostiučinění poskytované podle zákona č. 82/1998 Sb. může mít podobu buď morální satisfakce, nebo materiální (peněžní) satisfakce, ta připadá přitom v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené majetkové újmě adekvátní. Jednou z forem morální satisfakce, kterou uvádí přímo ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., je konstatování, že došlo k porušení práva; vedle toho přicházejí v úvahu i jiné formy, mezi něž bezpochyby dle Ústavního soudu lze přiřadit i omluvu.

39. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. [spisová značka], v otázce významu omluvy jako satisfakčnímu prostředku výslovně neuvedeného v § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, vedle nároku na zadostiučinění v penězích zdůrazňuje, že obě tyto kategorie zadostiučinění sledují cíl zákona přiměřeně, tj. s ohledem na okolnosti konkrétního případu odpovídajícím, postačujícím a zároveň účinným způsobem zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Může-li být vzniklá nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby přiměřeně zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění, a tak naplněn hlavní cíl, má podle ní poskytnout právě této morální formě zadostiučinění přednost (jde tedy o primární způsob zadostiučinění). Přiměřenost morální formy zadostiučinění znamená, že tato forma zadostiučinění je k nápravě nemajetkové újmy, která neoprávněným zásahem vznikla, podle okolností každého konkrétního případu již postačující a tím i účinná.

40. Zadostiučinění v penězích plní podpůrnou (subsidiární) funkci, tj. nastupuje až po té, kdy se morální zadostiučinění ukázalo (ať zcela nebo zčásti) nepostačujícím a tím i neúčinným (v poměrech odpovědnosti za náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). Tento právní názor vyjádřil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. [spisová značka].

41. Nemateriální újmu, kterou žalobkyně v příčinné souvislosti s jednáním, resp. nečinností služebního orgánu I. i II. stupně utrpěla, spatřuje soud v nepřiměřené délce řízení. Navíc žalobkyně utrpěla i nemateriální újmy týkající se jejího osobního života, když musela vynakládat čas, energii a určité finanční prostředky na vyřízení žádosti o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělání a na opravný prostředek, když toto mohla využít ve prospěch osobního života.

42. Dále soud zvažoval další zákonná hlediska uvedená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., když dospěl k závěru, že se nejednalo o složitou věc, neboť účelem řízení rozhodnout o žádosti žalobkyně o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělání, přičemž žalobkyně poskytla služebnímu orgánu I. stupně takové podklady, na základě kterých mohl služební orgán v zákonem stanovené lhůtě bez problémů rozhodnout. Jak vyplývá ze spisů služebních orgánů I. a II. stupně, jimiž byl v řízení veden důkaz, tyto spisy obsahují výlučně podklady předložené či navržené žalobkyní, když až na výjimky se jedná o podklady známé služebnímu orgánu I. stupně z jeho úřední činnosti, které měl dostupné v osobním spisu žalobkyně a tyto podklady nejsou co do obsahu rozsáhlé a jsou poměrně jednoduše zhodnotitelné. Jak služební orgán I. stupně tak služební orgán II. stupně si žádné zvláštní podklady, či dokonce složité podklady pro řízení neopatřily ani je samy nepředložily, vůči žalobkyni neučinily žádnou výzvu či součinnost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 3 správního řádu, služební orgán I. stupně se nepokoušel odstraňovat vady správního řízení zahájeného na žádost žalobkyně. Sám služební orgán II. stupně ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2017 uvedl:„ ze spisového materiálu ovšem nevyplývá, že by Služební orgán v době od 5. 10. 2016, kdy navrhovatelka podala Žádost, do doby jejího prvního seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí dne 15. 11. 2016 byl ve věci její Žádosti jakkoliv činný“, tedy odvolací služební orgán sám konstatoval neodůvodněné průtahy v řízení před služebním orgánem I. stupně.

43. Vzhledem k trvající délce řízení soud dospěl k závěru, že postupem žalovaného, resp. služebních orgánů I. a II. stupně bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces tím, že oba služební orgány nerozhodly o žádosti žalobkyně o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělávání, resp. o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí služebního orgánu I. stupně, v zákonem stanovené lhůtě, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno pod bodem II. výroku rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila v části týkající se přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem alternativní petit tak, že a) dojde ke konstatování porušení práv žalobkyně, anebo b) žalobkyni bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši 25 000 Kč, a soud rozhodl, že nesprávným úředním postupem žalovaného došlo k porušení práv žalobkyně, nerozhodoval již o druhém alternativním návrhu žalobkyně na přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 25 000 Kč.

44. Pokud se týká nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 25 008 Kč, tento nárok soud důvodným neshledal. Žalobkyně uplatňuje náhradu škody ve výši 12 900 Kč za nájemné bytu v [anonymizováno] za měsíc listopad 2016, když s ohledem na nedůvodné průtahy byla nucena setrvat v [obec] v rámci setrvání ve služebním poměru a ze strany žalobkyně tak nemohlo dojít k řádnému využití tohoto nájemního vztahu. Dále uplatňuje náhradu škody ve [anonymizováno] 858 Kč za cestovné, kdy žalobkyně musela za účelem ochrany svých oprávněných zájmů, tedy řádného pokračování v postgraduálním doktorském studiu, vykonat nadbytečnou cestu do [anonymizováno], a to z důvodu povinné účasti na konzultaci své disertační práce dne 17. 11. 2016. Dále žalobkyně uplatňuje náhradu škody ve výši 11.250 Kč za služby advokáta, který jí poskytoval odbornou právní pomoc spočívající zejména v konzultacích ohledně nepřiměřené délky řízení a zhojení tohoto vadného stavu, a to včetně účasti advokáta na jednání žalobkyně se služebním orgánem.

45. K nároku na náhradu škody ve výši 12.800 Kč, což je ekvivalent 477 Euro za nájemné v [anonymizováno] za měsíc listopad 2016 soud uvádí: žalobkyně uvedla, že o její žádosti o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělání nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě, jak předpokládala, a proto si zajistila nájemní vztah nezbytný pro řádný výkon jejího prezenčního doktorského studia i pro měsíc listopad 2016 a nájemné za tento měsíc uhradila pronajímatelce paní [příjmení] dne 28. 11. 2016. Žalobkyně zanedbala prevenční povinnost, tedy vzniku škody předcházet. Soud chápe, že řízení o žádosti žalobkyně trvalo po delší dobu, než zákon připouští, nicméně žalobkyně měla vyčkat právní moci rozhodnutí a teprve po té řešit ubytování v souvislosti s prezenčním doktorským studiem. Bylo pouze věcí a rizikem žalobkyně, že ještě před rozhodnutím služebních orgánů o její žádosti uzavřela v [anonymizováno] s pronajímatelkou bytu nájemní smlouvu a zavázala se uhradit nájemné již za měsíc listopad, aniž by měla v ruce rozhodnutí, jak její žádost byla vyřízena. I kdyby služební orgán rozhodl v zákonem stanovené lhůtě, tj do 4. 11. 2016, jedná se již o měsíc listopad, na který měla již žalobkyně uzavřenu nájemní smlouvu, tedy smlouvu o nájmu uzavřela ještě před uplynutím zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí o její žádosti, tedy toto jednání jde pouze k její tíži. Žalobkyně sama uvedla, že předpokládala, že služební orgán rozhodne o její žádosti v zákonem stanovené lhůtě, tedy do 4. 11. 2016, a měla proto vyčkat nejméně do tohoto data s uzavřením smlouvy, neboť rovněž nemohla předpokládat výsledek tohoto řízení. To, že tak žalobkyně neučinila, je porušením prevenční povinnosti z její strany a takové jednání jde pouze k jejímu riziku a tíži. Mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, kterou žalobkyně tvrdí, tak není dána příčinná souvislost; žalobkyně si tuto škodu způsobila svým jednáním sama. Navíc soud uvádí, že dne 28. 11. 2016 žalobkyně na účet paní [příjmení] zaplatila částku 771 EUR, tedy částkou odlišnou, než tvrdí žalobkyně v žalobě a žalobkyně tedy neprokázala, jaká byla skutečná výše nájemného za byt v [anonymizováno]. Žalobkyně v řízení neprokázala, zda vůbec nějaká smlouva o nájmu bytu byla mezi ní a paní [příjmení] uzavřena, natož kdy byla uzavřena, na jaké období byla uzavřena, a v jaké výši bylo sjednáno nájemné za užívání bytu. Jak vyplývá z výpisu z účtu manžela žalobkyně vedeného [anonymizováno] – [anonymizována tři slova] za období od 1. 10. 2016 do 28. 11. 2016, byla z tohoto účtu zaplacena dne 28. 10. 2016 na účet paní [příjmení] rovněž částka 771 EUR, tedy vyjde-li soud z tvrzení žalobkyně, měla uzavřenu nájemní smlouvu i na říjen 2016, tedy v době, kdy teprve dne 5. 10. 2016 podala žádost o přerušení výkonu služby. Kdyby bylo pravdou tvrzení žalobkyně, že v listopadu nemohla nájemní vztah využít a pouze za něj zaplatila, když musela z důvodu nevydání rozhodnutí služebním orgánem setrvat v [obec], potom je zcela nelogické, proč nájemné za byt v [anonymizováno] bylo žalobkyní placeno i za měsíc říjen 2016. Žalobkyně tedy Smlouvu o nájmu bytu v [anonymizováno] uzavřela (pokud k jejímu zavření vůbec došlo, což v řízení prokázáno nebylo) bez ohledu na to, jak bude její žádost o přerušení výkonu služby služebními orgány vyřízena, účelem uzavření této smlouvy bylo zabezpečení pobytu v době doktorské studia žalobkyně v [anonymizováno] bez ohledu na to, jaké bude rozhodnutí služebního orgánu o žádosti žalobkyně. Žalobkyně se prostě rozhodla bez ohledu na všechny okolnosti v [anonymizováno] dále studovat ve formě doktorského studia a tento její zájem byl prioritní před jejím služebním poměrem, což je potvrzeno také tím, že žalobkyně ještě před rozhodnutím služebního orgánu II. stupně, kterým její odvolání proti rozhodnutí služebního orgánu I. stupně o její žádosti o přerušení výkonu služby bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí služebního orgánu I. stupně bylo potvrzeno, služební poměr ukončila a dala přednost studiu v [anonymizováno].

46. K nároku na náhradu škody ve výši 858 Kč, což je nadbytečná cesta do [anonymizováno] z důvodu povinné účasti na konzultaci disertační práce dne 17. 11. 2016 v rámci pokračování v postgraduálním doktorském studiu, soud uvádí: K pokračování v postgraduálním doktorském studiu se žalobkyně rozhodla o své vlastní vůli a její rozhodnutí k dalšímu studiu nesouviselo s rozhodnutím služebního orgánu o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělání, neboť žalobkyně se k pokračování studia rozhodla ještě před tím, než žádost o přerušení výkonu služby podala. Toto je prokázáno podáním žalobkyně ze dne 8. 6. 2016 adresované státnímu tajemníkovi Ministerstva zahraničních věcí, jehož obsahem je žádost o neplacené služební volno z důvodu dokončení doktorského studia v době od 5. 8. 2016 do 5. 8. 2017 a dopisem velvyslance České republiky v Německu ze dne 3. 6. 2016, čj. 699/ 2016 adresovaného státnímu tajemníkovi Ministerstva zahraničních věcí. Cestu na konzultaci disertační práce dne 17. 11. 2016 do [anonymizováno] by žalobkyně musela vykonat bez závislosti na tom, zda v té době již služební orgán o žádosti žalobkyně o přerušení výkonu služby rozhodl, či nikoli. Jednání žalovaného tak není v příčinné souvislosti se vznikem škody, která žalobkyni měla vzniknout.

47. Soud navíc k obsahu bodů 45 a 46 odůvodnění tohoto rozsudku dodává, že jak vyplývá ze Zprávy Veřejného ochránce práv ve věci přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělávání ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. [číslo] [spisová značka], č.j.: [anonymizováno] [číslo], byla v září 2013 žalobkyně přijata do tříletého prezenčního doktorského studijního programu na Univerzitě [anonymizováno] v oboru Globální studia se zaměřením na dizertační práce na téma česko-německé přeshraniční spolupráce. Znamená to tedy, že studium mělo končit nejpozději v září 2016. Jde tedy pouze k tíži žalobkyně, že studovala delší dobu, než je klasická délka studia, o čemž svědčí i to, že ještě i v říjnu a listopadu 2016 existoval nájemní vztah a žalobkyně platila pravidelnou úhradu za byt v [anonymizováno] i v tomto období a podala již dne 8. 6. 2016 žádost státnímu tajemníku Ministerstva zahraničních věcí o neplacené služební volno z důvodu dokončení doktorského studia v době od 5. 8. 2016 do 5. 8. 2017.

48. K nároku na náhradu škody ve výši 11 250 Kč, což je odměna advokáta, který žalobkyni zastupoval, soud uvádí: V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dne 21. 11. 2016 udělila advokátu JUDr. [jméno] [příjmení] písemnou plnou moc k jejímu zastupování ve věci žádosti o přerušení výkonu služby na Ministerstvu zahraničních věcí za účelem dalšího vzdělání vedené u státního tajemníka Ministerstva zahraničních věcí. Dále bylo prokázáno, že fakturou [číslo] 2016 vyfakturoval advokát JUDr. [jméno] [příjmení] žalobkyni za právní služby částku 11 250 Kč s datem splatnosti dne 26. 12. 2016. V řízení však nebylo prokázáno, za jaké právní služby byla částka 11 250 Kč žalobkyni advokátem fakturována a rovněž nebylo prokázáno, že žalobkyně tuto fakturu zaplatila. Jak vyplývá ze spisu služebního orgánu I. stupně, JUDr. [jméno] [příjmení] se účastnil jednání dne 22. 11. 2016 společně s žalobkyní u státního tajemníka Ministerstva zahraničních věcí, jehož obsahem byla informace, že rozhodnutí ve věci žádosti žalobkyně o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělání bude vyhotoveno a doručeno v termínu do 4. 12. 2016. Ze spisu nevyplývají další úkony tehdejšího právního zástupce žalobkyně, naopak ze spisu vyplývá, že dále již žalobkyně jednala sama, což vyplývá například z Protokolu o seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí – doplnění spisu ze dne 25. 11. 2016, [číslo jednací]. Žalobkyně tedy neunesla důkazní břemeno v té části, za jaké právní úkony měla svému tehdejšímu právnímu zástupci částku 11 250 Kč zaplatit a zda tuto částku zaplatila. Navíc soud uvádí, že podle § 79 odst. 3 správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, nese správní orgán nebo dotčený orgán (§ 136) a účastník své náklady. V daném případě je soud toho názoru, že obecné pravidlo, kterým je ovládáno správní řízení, stanoví zásadu, že ve správním řízení si příslušný účastník nese své náklady sám. Taktomu bylo i v tomto případě. Dále je nutno uvést, že nebyla splněna příslušná zákonná podmínka, že příslušné rozhodnutí bylo jako nezákonné změněno nebo zrušeno, neboť toto rozhodnutí nabylo právní moci a nebylo tvrzeno, že bylo zrušeno či změněno. Rovněž je nutno uvést, že domáhat se příslušných nákladů je nutné vždy v příslušném správním řízení, z čehož argumentačně vychází i Ústavní soud (rozhodnutí ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. [ústavní nález]).

49. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když oba účastníci byli ve věci úspěšní pouze částečně, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.