28 Co 201/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudců JUDr. Aleny Bílkové a Mgr. Martina Langhanse, Ph.D. ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika - Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované za niž jedná Jméno jednajícího sídlem Adresa jednajícího o zaplacení 210 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. března 2026, č. j. 18C 155/2025-102,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 350 Kč.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 210 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 1. 2026 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení 1 350 Kč (výrok II.).

2. Žalobce se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, žalobou podanou dne 10. 11. 2025 domáhal na žalované náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Krajského soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka (dále též „posuzované řízení“), v rámci kterého byl rozsudkem Krajského soudu v adresa ze dne 5. 11. 2019 uznán vinným z pokračujícího Anonymizováno zločinu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, zločinu zkrácení daně podle § 240 trestního zákoníku, zločinu zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 trestního zákoníku, přičemž k jeho odvolání Vrchní soud v adresa rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. spisová značka, rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil a současně podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil věc v části výroků o vině pod body I.1 až I.4 soudu prvního stupně k novému projednání, přičemž žalobci byl pravomocně uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti na dobu šesti let, a po vrácení věci soud prvního stupně pokračoval v řízení, aniž by podle žalobce činil úkony s odpovídající rychlostí; usnesením Krajského soudu v adresa ze dne 25. 2. 2025, č. j. spisová značka, bylo jeho trestní stíhání ve shora uvedené části podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu zastaveno. Žalobce tvrdil, že celé trestní řízení trvalo přibližně čtrnáct let; složitost věci byla pouze průměrná, neboť se týkala čtyř trestných činů, tří obviněných a sedmnácti poškozených; ze své strany k průtahům nepřispěl a po celou dobu poskytoval orgánům činným v trestním řízení součinnost; význam trestního řízení pro něj byl mimořádný, neboť zásadně negativně ovlivňovalo jeho osobní, rodinný i profesní život; nepřiměřená délka řízení přetrvávala i poté, co byl již ve výkonu trestu odnětí svobody a dlouhodobá nejistota se dotýkala i možnosti jeho podmíněného propuštění. Před podáním žaloby uplatnil nárok u žalované žádostí ze dne 22. 7. 2025 a žalovaná ve stanovisku č. j. spisová značka uznala nepřiměřenou délku řízení, avšak přiznala pouze konstatování porušení práva. Žalobce s tímto postupem nesouhlasil s tím, že délka řízení nebyla fakticky kompenzována ani při ukládání trestu.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobcův nárok byl projednán dne 29. 10. 2025, kdy shledala, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a jako odškodnění žalobci poskytla konstatování porušení práva žalobce, neboť žalobce byl v rámci trestního řízení shledán vinným a délka řízení již byla zohledněna při ukládání trestu; nemajetková újma tak byla natolik minimalizována a již odškodněna, že peněžité odškodnění není důvodné, k čemuž odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. III. ÚS 2314/24.

4. Po provedeném dokazování, na základě skutečností zjištěných ze spisu Krajského soudu v adresa sp. zn. spisová značka podrobně popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, soud prvního stupně s odkazem na § 1, § 5 písm. a), b), § 13 odst. 1, § 26 a § 31a OdpŠk, na usnesení Ústavní soud ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. III. ÚS 2314/24, jakož i na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, a příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kterou citoval, vyšel z níže uvedených úvah a dospěl k následujícím závěrům.

5. Posuzované řízení trvalo od 14. 8. 2012, kdy bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání, do 25. 2. 2025, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání, celková doba řízení tak činí vůči žalobci 12 let a 6 měsíců.

6. Délku řízení trvajícího 12 let a 6 měsíců je nutné považovat za nepřiměřenou, a to zejména kvůli postupu orgánů činných v trestním řízení a její celkové délce.

7. Posuzované řízení je nutné řadit ke složitějším. Trestní věc se týkala hospodářské trestné činnosti, většího počtu skutků, více obviněných osob a značného množství listinných důkazů, znaleckých posudků (z oboru ekonomiky, účetnictví a technických oborů), výslechů svědků, včetně mezinárodní spolupráce (řízení bylo vedeno proti uprchlému), přítomnost svědků bylo potřeba zajišťovat k hlavním líčení, následně soud rozhodoval o svědečných, byla vyžadována součinnost od celé řady institucí, bankovních institucí k možnostem financování fotovoltaické elektrárny, soukromých osob, pokud jde o údržbu elektrárny, právnická osoba ohledně dovozu ze třetích zemí a právnická osoba v daňových otázkách. Ve věci byla konána řada hlavních líčení, věc byla rozhodována na třech stupních soudní soustavy, krajský soud vydal ve věci jeden rozsudek a jedno usnesení o zastavení trestního stíhání, Vrchní soud rozhodoval rovněž jednou a Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání obviněných.

8. Žalobce se na nepřiměřené délce řízení podstatným způsobem nepodílel, vyjma skutečnosti, že svou protiprávní činností inicioval trestní řízení.

9. Trestní řízení nebylo po celou dobu vedeno plynule a koncentrovaně. Přestože projednávaná věc byla skutkově i právně složitější, v řízení docházelo k prodlevám, které nelze plně ospravedlnit povahou věci a které se kumulovaly zejména v pozdějších fázích řízení. Průtahy byly shledány zejména v odvolacím řízení - spis byl Vrchnímu soudu v adresa předložen dne 15. 4. 2021, veřejné zasedání však bylo nařízeno až na dny 19. až 22. 9. 2022, tedy po více než 17 měsících; odvolací soud ve věci rozhodl dne 19. 9. 2022, přičemž písemné vyhotovení rozhodnutí bylo opakovaně odkládáno a lhůta k jeho vypravení byla prodlužována až do 15. 2. 2023, resp. 3. 3. 2023, kdy byl spis vrácen soudu prvního stupně. Již tato fáze řízení vykazuje prodlevu, která překračuje hranici přiměřenosti i s přihlédnutím ke složitosti věci. Ani navazující řízení po vrácení věci odvolacím soudem neprobíhalo koncentrovaně. Přestože předmět dalšího projednání byl užší, docházelo k opakovanému odročování hlavních líčení a k dalším časovým posunům, mimo jiné v souvislosti s vyžadováním znaleckých posudků, zajišťováním součinnosti dalších orgánů a extradičním řízením vedeným proti jednomu z obžalovaných. Také řízení o dovolání žalobce, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 6. 3. 2024, bylo skončeno až usnesením ze dne 7. 5. 2024, přičemž mezitím nebylo řízení před soudem prvního stupně procesně uzavřeno. Postup soudů, zejména v řízení před odvolacím soudem, vykazoval významné časové prodlevy, které se promítly do celkové délky trestního řízení. Tyto prodlevy nelze plně odůvodnit ani složitostí věci a ve svém souhrnu přispěly k tomu, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.

10. Rozsudkem Krajského soudu v adresa ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. spisová značka, byl žalobce uznán vinným a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a trest zákazu činnosti.

11. K odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v adresa rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. spisová značka, kterým rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil a ve výrocích o vině pod body I.1 až I.4 věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2024, č. j. spisová značka, se dovolací soud zabýval mimo jiné námitkou žalobce týkající se nepřiměřené délky trestního řízení; v bodě 93. odůvodnění Nejvyšší soud výslovně uvedl, že soud prvního stupně si musí být vědom délky řízení a že při dalším rozhodování má tuto skutečnost zohlednit, přičemž odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž lze nepřiměřenou délku trestního řízení kompenzovat mírnějším trestem, případně jiným vhodným procesním postupem. Z uvedeného rozhodnutí vyplynulo, že nepřiměřená délka řízení byla v trestním řízení identifikována jako relevantní okolnost.

12. Dle usnesení Krajského soudu v adresa ze dne 25. 2. 2025, č. j. spisová značka, žalobcovo trestní stíhání v navrácené části bylo zastaveno podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, a to s odůvodněním, že trest, k němuž by další trestní stíhání mohlo vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který byl žalobci již pravomocně uložen v jiné části věci; současně byla hodnocena doba, která uplynula od spáchání skutků, jakož i celková délka trestního řízení a zásady procesní ekonomie a hospodárnosti s konstatováním, že pokračování v dokazování by vedlo k dalšímu významnému prodloužení řízení, aniž by přineslo odpovídající efekt; uvedené důvody vedly k závěru o neúčelnosti dalšího trestního stíhání.

13. Rozhodné v daném případě bylo, že soudy opakovaně zohlednily délku trestního stíhání žalobce (rozsudek Krajského soudu ze dne 5. 11. 2019 s právní mocí dne 21. 9. 2022 a usnesení ze dne 25. 2. 2025) a že žalobce byl v posuzovaném řízení shledán vinným. Nemajetková újma způsobená žalobci tedy již byla kompenzována podle § 39 trestního řádu, a to opakovaně, a proto konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě je v případě žalobce zcela dostačující, tudíž byla žaloba na finanční plnění zamítnuta.

14. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1, ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28Cdo 2638/2025.

15. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, ve kterém předně poukázal na logický rozpor v otázce rozhodující pro výsledek řízení, pokud v bodě 19. odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně uzavřel, že jeho nemajetková újma nebyla dostatečně kompenzována v rámci uloženého trestu, zatímco v bodě 20. bez dalšího uzavřel, že nemajetková újma mu způsobená již byla kompenzována podle § 39 trestního řádu, a to opakovaně, přičemž v bodě 21. dospěl k závěru, že postačuje pouhé konstatování porušení práva. V tomto ohledu vyjádřil domněnku, že odůvodnění v bodě 19. bylo zřejmě zkopírováno z jiného rozsudku. Namítl tedy, že takové odůvodnění nesplňuje požadavky § 157 odst. 2 o. s. ř., především nemůže působit přesvědčivě, a proto je napadený nepřezkoumatelný. Dále akcentoval, že v tomto případě nebyla splněna kritéria pro závěr, že délka řízení byla kompenzována trestem, neboť dle Stanoviska zmírnění trestu může představovat kompenzaci nepřiměřené délky řízení pouze tehdy, pokud je z trestního rozhodnutí zřejmé, že (a) ke zmírnění došlo právě z důvodu nepřiměřené délky řízení; (b) v jakém rozsahu bylo ke zmírnění přistoupeno; (c) zmírnění je konkrétní, měřitelné a výslovné. V této souvislosti namítl, že žádný z trestních soudů neuvedl, jaký trest by byl uložen bez zohlednění délky řízení, o kolik let či měsíců byl trest snížen a jaká část trestu představuje kompenzaci za porušení práva. Dle jeho názoru pouhá zmínka, že soud přihlédl k době uplynulé od spáchání skutků nebo že uložil trest blízko spodní hranice sazby, viditelně nesplňuje výše konstatovaná kritéria. Zdůraznil pak, že nepřiměřená délka řízení byla nepřiměřená (v trvání 12 let a 6 měsíců), že ve věci docházelo k významným prodlevám a že zejména odvolací řízení vykazovalo nepřiměřenou nečinnost, tudíž se jednalo o zásah mimořádné intenzity, přičemž podle Stanoviska představuje peněžitá náhrada základní formu zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a samotné konstatování porušení práva je vyhrazeno především případům, kdy je vzniklá újma zanedbatelná, nepatrná. K tomu dodal, že v dané věci soud prvního stupně konstatoval mimořádně dlouhou dobu řízení, existenci průtahů na straně státu a absenci podstatného přispění žalobce k délce řízení. Navrhl tedy, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví, popř. aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že soud prvního stupně se věcí řádně zabýval a že na základě provedeného dokazování učinil skutková zjištění, na základě kterých dospěl ke správnému závěru o skutkovém stavu a že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění a není na místě jej bagatelizovat. Současně uvedla, že žalobcem v odůvodnění vytýkaná formulace úvah soudu nepřezkoumatelnost nezakládá a že z něj jednoznačně vyplývá, že právě zmírnění trestu v důsledku délky řízení doplněné morální satisfakcí ve formě konstatování porušení práva je v žalobcově případě odpovídajícím zadostiučiněním. Na podporu své argumentace poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ze dne Anonymizováno 17. 1. 2013, sp. zn. 30Cdo 2310/2012, a ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30Cdo 3514/2017, jakož i na rozsudek Městského soudu v adresa ze dne 13. 12. 2023, č. j. spisová značka. Připomenula též složitost posuzovaného řízení, rozsáhlost důkazních prostředků a jeho instančnost (spisový materiál čítá 85 svazků a více než 20 000 stran, proběhlo asi 61 jednání, vysoký počet svědků, subjektů vyzývaných k součinnosti, znalecké zkoumání, řízení muselo být vedeno i proti uprchlému, když jeden ze spoluobviněných se skrýval v stát) s tím, že veškeré faktory předepsané při posuzování nepřiměřenosti délky řízení a zároveň i individuální okolnosti žalobce byly soudem prvního stupně beze zbytku zohledněny a že nelze než uzavřít, že žalobci byla poskytnuta spravedlivá kompenzace.

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle s § 212 odst. 1 písm. b) § 212a odst. 1 a 5 a § 214 odst. 1 o. s. ř.

18. Odvolací soud neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Žalobcem vytýkané vady v odůvodnění napadeného rozsudku neměly vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.

19. V bodě 19. odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně uvedl: „[A]ni okolnost, že byl žalobce již v minulosti trestně stíhán a odsouzen, nemá v daném případě vliv na existenci nemajetkové újmy žalobce, a to zejména s ohledem na celkovou délku posuzovaného trestního stíhání trvajícího 12 let a 6 měsíců. Pokud jde o kompenzaci této újmy, má zdejší soud za to, že ta nebyla dostatečně kompenzována v rámci uloženého trestu ve smyslu § 39 trestního zákoníku, ačkoliv je v odsuzujícím rozsudku Okresního soudu v adresa ze dne 4. 2. 2017, č.j. spisová značka, toto ustanovení citováno a je uvedeno, že soud zohlednil dobu, která uplynula od spáchání jednotlivých skutků, z uloženého trestu tato skutečnost nijak konkrétně nevyplynula. Nadto trestním příkazem ze dne 4. 3. 2013 byl žalobci uložen trest odnětí svobody v délce jednoho roku s dohledem, s podmíněným odkladem na dobu dvou let a rozsudkem mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 18 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 18 měsíců, tedy trest přísnější. Proto má soud za to, že je třeba nemajetkovou újmu žalobce kompenzovat v tomto řízení.“ 20. Pokud žalobce poukazoval na logický rozpor mezi body 19. a 20. odůvodnění napadeného rozsudku, pak i jemu bylo jasné, že obsah bodu 19. byl zjevně přenesen (zkopírován) z jiného rozsudku soudu prvního stupně, což však s ohledem na celkové odůvodnění napadeného rozsudku nemělo vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé, neboť soud prvního stupně v návaznosti na obsah bodu 20. odůvodnění v bodě 21. zcela jasně vysvětlil důvody, pro které v tomto případě žalobu zamítl, pokud uvedl, že soudy opakovaně zohlednily délku žalobcova trestního stíhání žalobce, že žalobce byl v posuzovaném řízení shledán vinným, že nemajetková újma způsobená žalobci tedy již byla opakovaně kompenzována podle § 39 trestního řádu a konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě je v případě žalobce zcela dostačující, tudíž žalobu na finanční plnění zamítl.

21. Soud prvního stupně provedl řádné dokazování, na základě kterého byl dostatečně zjištěn skutkový stav ohledně žalobou uplatněného nároku a na jehož podkladě bylo možné ve věci samé rozhodnout.

22. Odvolací soud pouze upřesnil, že rozsudkem Krajského soudu v adresa ze dne 5. 11. 2019, č. j. spisová značka, byl žalobce odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, přičemž v odůvodnění (bod 514.) mimo jiné uvedl, že žalobce s ostatními obžalovanými byl ohrožen trestem odnětí svobody v trestní sazbě v rozpětí 5 až 10 let a že (bod 515.) při ukládání trestu neopomenul skutečnosti vymezené v § 39 odst. 3 trestního řádu, kdy od spáchání trestného činu uplynula delší doba, a to více, téměř deseti let. Následně rozsudkem Vrchního soudu v adresa ze dne 21. 9. 2022, č. j. spisová značka, byl žalobce odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let z důvodu, že mu nebyly ukládány tresty za dílčí útoky označené v rozsudku I., 1. až 4.

23. Odvolací soud souhlasil s ostatnímu skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, jak byly uvedeny výše, které jej vedly k zamítnutí žaloby, přičemž v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

24. Dle názoru odvolacího soudu v poměrech projednávané věci z obsahů rozsudků trestních soudů nezpochybnitelně vyplývá, že trest uložený pro skutky vyjmenované v rozsudku Krajského soudu v adresa ze dne 5. 11. 2019, č. j. spisová značka, mimo skutky řazené pod body I., 1. až 4., s ohledem na rozsudek Vrchního soudu v adresa ze dne 21. 9. 2022, č. j. spisová značka, je mírnější právě proto, že trestní soudy přihlédly k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, k čemuž ostatně dospěl Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. III. ÚS 2314/24, s tím, že žalobce byl rozsudkem Vrchního soudu odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, tedy těsně nad spodní hranicí zákonné sazby, přičemž u něho v podstatě absentovaly polehčující okolnosti (kromě trestní bezúhonnosti) a jeho trestná činnost naopak vykazovala celou řadu přitěžujících okolností (zejména mnohost trestných činů a výši způsobené škody mnohonásobně převyšující zákonnou hranici), a proto je zřejmé, že trest uložený u spodní hranice zákonné sazby je výsledkem zohlednění délky trestního řízení, resp. doby uplynulé od spáchání trestné činnosti.

25. Vzhledem k tomu, že žalobci hrozil trest odnětí svobody v rozmezí 5 až 10 let, jak také bylo uvedeno v rozsudku Krajského soudu v adresa ze dne 5. 11. 2019, č. j. spisová značka (bod 514.), přičemž žalobcova trestná činnost vykazovala celou řadu shora uvedených přitěžujících okolností, kdy výše způsobené škody mnohonásobně převyšovala zákonnou hranici, pak také z obsahů rozsudků trestních soudů nezpochybnitelně vyplývá, že trest byl žalobci zmírněn z horní hranice, která činí 10 let trestu odnětí svobody ke spodní hranici, která činí 5 let trestu odnětí svobody, a to na trest odnětí svobody v délce 6 let, což také představuje kompenzaci za porušení práva.

26. Vzhledem k tomu, že z usnesení Krajského soudu v adresa ze dne 25. 2. 2025, č. j. spisová značka, se podává, že žalobcovo trestní stíhání v navrácené části pro skutky řazené pod body I., 1. až 4. bylo zastaveno podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, kdy Krajský soud mimo jiné hodnotil i celkovou délku trestního řízení, odvolací soud dospěl k závěru, že odškodnění, kterého se již žalobci v trestním řízení dostalo, se jevilo jako dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 30Cdo 3464/2024; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz).

27. Odvolací soud tedy souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v tomto případě konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě je zcela dostačující satisfakcí.

28. Vzhledem k tomu, že veškeré žalobcovy odvolací námitky nebyly shledány důvodnými, odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, ve kterém nebylo shledáno pochybení.

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované v odvolacím řízení vznikly náklady za písemné vyjádření k odvolání žalobce, za přípravu na jednání a za účast na jednání odvolacího soudu dne 19. 8. 2026, tedy za tři úkony ve výši 450 Kč, celkem ve výši 1 350 Kč, ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a s ohledem na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28Cdo 2638/2025. Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. a násl. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat pouze dovolací soud.