18 C 155/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Marcelou Zbořilovou ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: stát, organizační složka státu, IČO IČO sídlem adresa za níž jedná název státní instituce sídlem adresa o zaplacení 210 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 210 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od datum do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se v řízení domáhá na žalované náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Krajského soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka. Rozsudkem Krajského soudu v adresa ze dne datum, sp. zn. spisová značka, byl žalobce uznán vinným z pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, zločinu zkrácení daně podle § 240 trestního zákoníku, zločinu zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 trestního zákoníku. K odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v adresa rozsudkem ze dne datum, č. j. číslo jednací, kterým rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil. Současně Vrchní soud v adresa podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil věc v části výroků o vině pod body I.1 až I.4 soudu prvního stupně k novému projednání. Žalobci byl pravomocně uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti na dobu šesti let. Po vrácení věci soud prvního stupně pokračoval v řízení, aniž by podle žalobce činil úkony s odpovídající rychlostí. Usnesením Krajského soudu v adresa ze dne datum, č. j. číslo jednací, bylo trestní stíhání žalobce v uvedené části podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu zastaveno. Žalobce tvrdí, že celé trestní řízení tak trvalo přibližně čtrnáct let. Namítá, že složitost věci byla pouze průměrná, neboť se týkala čtyř trestných činů, tří obviněných a sedmnácti poškozených. Zdůrazňuje, že ze své strany k průtahům nepřispěl a po celou dobu poskytoval orgánům činným v trestním řízení součinnost. Význam trestního řízení pro žalobce byl podle něj mimořádný, neboť zásadně ovlivňovalo jeho osobní, rodinný i profesní život. Uvádí, že nepřiměřená délka řízení přetrvávala i poté, co byl již ve výkonu trestu odnětí svobody. Dlouhodobá nejistota se podle žalobce dotýkala i možnosti jeho podmíněného propuštění. Nepřiměřená délka řízení měla rovněž negativní dopad na jeho rodinné zázemí a pracovní uplatnění. Před podáním žaloby uplatnil nárok u žalované žádostí ze dne datum. Žalovaná ve stanovisku č. j. číslo jednací uznala nepřiměřenou délku řízení, avšak přiznala pouze konstatování porušení práva. Žalobce s tímto postupem nesouhlasí, neboť jej považuje za nedostatečný a odporující judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Domnívá se, že délka řízení nebyla fakticky kompenzována ani při ukládání trestu.

2. Žalovaná ve věci uvedla, že žalobce u ní předběžně uplatnil nárok na nemajetkové újmy dne datum, nárok byl projednán dne datum, žalovaná shledala, že předmětné řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, jako odškodnění poskytla žalobci konstatování porušení práva žalobce, a to z důvodu, že žalobce byl v rámci trestního řízení shledán vinným, délka řízení již byla zohledněna při ukládání trestu, nemajetková újma je tak natolik minimalizována a již odškodněna, že peněžité odškodnění není důvodné, k tomuto závěru dospěl Ústavní soud v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. III. ÚS 2314/24, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce. Žalovaná proto navrhuje žalobu zamítnout.

3. Na jednání dne datum žalobce navrhnul změnu žaloby spočívající v rozšíření žaloby o zaplacení zákonných úroků z prodlení z žalované částky od datum do zaplacení. Usnesením vyhlášeným na jednání soud změnu žaloby připustil.

4. Soud zjistil ve věci z důkazů následující pro věc podstatné skutečnosti. Ze spisu Krajského soudu v adresa pod sp.Anonymizováno zn. spisová značka soud zjistil následující: Trestní řízení bylo zahájeno dne datum záznamem o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu pro podezření ze zločinu podvodu podle § 209 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, přičemž mezi podezřelými byl mimo jiné i žalobce Jméno žalobce. V průběhu roku rok byl tento záznam opakovaně doplňován a rozšiřován o další skutky a další podezřelé osoby, zejména v souvislosti s podezřením na rozsáhlou hospodářskou trestnou činnost týkající se podnikatelských aktivit více obchodních společností. V letech rok až rok policejní orgán prováděl rozsáhlé prověřování, zejména vyžadoval podklady od bankovních institucí v České republice i v zahraničí, prováděl zajištění listinných i elektronických důkazů, domovní a jiné prohlídky, zajišťoval účetní dokumentaci a zadával znalecké posudky z oboru ekonomiky a techniky. Současně probíhaly výslechy svědků a podezřelých osob. Dne datum vydal policejní orgán usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu mimo jiné proti žalobci, proti němuž byly v zákonné lhůtě podány stížnosti. Tyto stížnosti byly usnesením Krajského státního zastupitelství v adresa zamítnuty. V dalším průběhu řízení byla trestní stíhání opakovaně zahajována, rušena a znovu zahajována, a to v letech rok až rok, přičemž státní zástupce v některých případech zrušil usnesení policejního orgánu podle § 149 odst. 1 trestního řádu a věc mu vrátil k dalšímu postupu. V roce rok byl žalobce krátkodobě omezen na osobní svobodě, když byl dne datum zadržen a následně rozhodováno o jeho vzetí do vazby, přičemž proběhlo vazební zasedání dne datum. V průběhu řízení byla rovněž přijímána opatření směřující k zajištění majetku a peněžních prostředků a byla prováděna mezinárodní právní pomoc, včetně úkonů prostřednictvím Interpolu a vydání evropského zatýkacího rozkazu vůči jinému obviněnému. Po zahájení trestního stíhání pokračoval policejní orgán v letech rok a rok v rozsáhlém vyhodnocování elektronických dat, účetních dokladů a technických podkladů vztahujících se k provozu jednotlivých fotovoltaických elektráren, zejména FVE adresa. Tato fáze řízení byla charakteristická dlouhodobým analytickým zpracováním již zajištěných důkazů, přičemž nedocházelo k vydávání meritorních procesních rozhodnutí vůči žalobci. Policejní orgán nadále shromažďoval důkazní materiál prostřednictvím dožádání podle § 8 trestního řádu vůči dalším právnickým osobám, bankovním institucím a obchodním společnostem a současně prováděl výslechy svědků a poškozených, zejména z řad dodavatelů a subdodavatelů stavebních a technologických prací. Tyto úkony probíhaly postupně v letech rok až rok, přičemž jejich časové rozložení svědčí o značné časové neplynulosti vyšetřování. V řízení byla opakovaně prováděna další dožádání vůči Energetickému regulačnímu úřadu, Technické inspekci České republiky, distribučním společnostem a dalším subjektům, a to zejména za účelem ověření technických a licenčních podmínek provozu fotovoltaických elektráren. Současně byly v letech rok až rok opakovaně vyslýchány tytéž osoby, a to jak v postavení svědků, tak poškozených, často s časovým odstupem několika let od předchozích výslechů. Žalobce byl v průběhu přípravného řízení opakovaně vyslýchán jako obviněný, konkrétně v září rok a v březnu rok, přičemž mezi jednotlivými výslechy docházelo k dlouhým obdobím procesní nečinnosti ve vztahu k jeho osobě. Zároveň byly v této fázi řízení prováděny další výslechy svědků, jejichž výpovědi se často obsahově překrývaly s dříve provedenými důkazy. V letech rok až rok probíhala rozsáhlá mezinárodní právní pomoc, zejména vůči orgánům stát a stát, přičemž tato dožádání se týkala jiných obviněných osob a hospodářských transakcí. Tyto úkony vedly k dalšímu prodloužení přípravného řízení, aniž by bezprostředně směřovaly k rozhodnutí o vině žalobce. Až do roku rok byly prováděny další výslechy svědků a poškozených a vyřizována dožádání jiných policejních útvarů, přičemž část těchto úkonů se vztahovala ke skutkům a osobám, které nebyly bezprostředně spojeny s posouzením trestní odpovědnosti žalobce. Obžaloba byla Krajskému soudu v adresa předložena dne datum proti obviněným Jméno žalobce, jméno FO a jméno FO. Téhož dne byli obvinění vyrozuměni o podání obžaloby a soud současně zjišťoval okruh poškozených v trestním řízení. Dne datum byla podána žádost o prodloužení lhůty podle § 181 odst. 3 trestního řádu, které bylo vyhověno, a lhůta byla prodloužena do datum, a to z důvodu mimořádné skutkové obsáhlosti projednávané věci a souběžného projednávání dalších rozsáhlých věcí senátem číslo. Dne datum bylo nařízeno hlavní líčení na dny datum až datum a dále na dny datum až datum. Usnesením Krajského soudu ze dne datum bylo rozhodnuto, že trestní stíhání proti jméno FO bude i nadále vedeno jako proti uprchlému. Hlavní líčení se konalo dne datum, kdy byly přečteny písemně uplatněné nároky poškozených na náhradu škody a byli vyslechnuti obžalovaní Jméno žalobce a jméno FO. V hlavním líčení bylo pokračováno dne datum, kdy byly prováděny důkazy podle § 213 odst. 1 trestního řádu, byly čteny protokoly o výsleších svědků a listinné důkazy podle § 211 odst. 1 trestního řádu. Dne datum byly prováděny další listinné důkazy a dne datum byli vyslechnuti svědci. Další hlavní líčení proběhlo dne datum, kdy byli vyslechnuti další svědci, a následně dne datum a datum. Hlavní líčení bylo poté odročeno na dny datum a datum a dále na dny datum až datum za účelem předvolání svědků, znalců a provedení dalších listinných důkazů. V říjnu rok soud rozhodoval o svědečném. Hlavní líčení proběhlo dne datum, kdy byly provedeny listinné důkazy, a pokračovalo dne datum, datum, datum a datum, kdy byli postupně vyslýcháni další svědci. Hlavní líčení bylo poté odročeno na dny datum až datum. Dne datum bylo pokračováno ve výslechu svědků a byl vyslechnut znalec tituly před jménem jméno FO, znalec z oboru ekonomika, odvětví řízení, plánování a organizace. Hlavní líčení bylo následně odročeno na datum až datum. V mezidobí soud rozhodoval o svědečném a vyžadoval součinnost bankovních institucí ohledně možnosti financování fotovoltaické elektrárny formou leasingu. Hlavní líčení se konalo dne datum, kdy byli vyslechnuti svědci, a dále dne datum, kdy byly provedeny listinné důkazy. Hlavní líčení bylo poté odročeno na dny datum a datum, přičemž část svědeckých výslechů byla mezitím provedena prostřednictvím dožádaných soudů. Dne datum byla vyslechnuta svědkyně a hlavní líčení pokračovalo ve dnech datum a datum, kdy byli vyslýcháni další svědci. Soud rozhodoval rovněž o svědečném a hlavní líčení bylo odročeno na dny datum a datum. V těchto termínech se však předvolaní svědci nedostavili, a proto bylo hlavní líčení odročeno na dny datum a datum. Z důvodu náhlého úmrtí jednoho z obhájců bylo květnové hlavní líčení zrušeno, řízení bylo nejprve odročeno na neurčito a následně bylo v červnu rok hlavní líčení nařízeno na datum. V tento den byly předneseny závěrečné návrhy a hlavní líčení bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na datum. Z důvodu skutkové a právní složitosti věci byl tento termín zrušen a nově stanoven na datum. Hlavní líčení se konalo dne datum, kdy byl vyhlášen rozsudek, jímž byli obžalovaní uznáni vinnými mimo jiné zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, zločinem zkrácení daně podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství a obžalovaný Jméno žalobce dále zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a dvěma přečiny padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobce byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dne datum. Dne datum předseda senátu požádal o prodloužení lhůty k vyhotovení písemného vyhotovení rozsudku z důvodu mimořádné skutkové rozsáhlosti věci, neboť trestní spis čítal více než 18 000 stran a dokazování zahrnovalo výslechy několika desítek svědků, rozsáhlé listinné důkazy a znalecké posudky. Lhůta byla postupně prodlužována až do datum. Proti rozsudku podal státní zástupce dne datum odvolání v neprospěch obžalovaných. Obžalovaní podali odvolání dne datum, která byla následně doplňována. Spis byl předložen Vrchnímu soudu v adresa dne datum. Dne datum bylo nařízeno veřejné zasedání na dny datum až datum. Veřejné zasedání se konalo dne datum, kdy byly učiněny přednesy obžalovaných a státního zástupce, bylo doplněno dokazování listinami a výslechem znalce tituly před jménem jméno FO. Téhož dne byl vyhlášen rozsudek Vrchního soudu v adresa, jímž byli žalobce a jméno FO uznáni vinnými pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu a žalobci byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Ve výrocích o vině pod body I.1 až I.4 byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Spis byl vrácen Krajskému soudu dne datum. Žalobce podal proti rozsudku dovolání dne datum, které bylo doplněno dne datum. Nejvyšší soud nařídil neveřejné zasedání na datum a usnesením ze dne datum, č. j. číslo jednací odmítl. Po vrácení spisu Krajskému soudu bylo hlavní líčení opakovaně nařizováno a odročováno, mimo jiné z důvodu nedostupnosti znalců, probíhajícího extradičního řízení proti jméno FO ve stát a zdravotního stavu obhájce žalobce. Hlavní líčení se konalo dne datum a následně dne datum, kdy bylo vyhlášeno usnesení o zastavení trestního stíhání žalobce a dalších obžalovaných podle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť trest, k němuž by další trestní stíhání mohlo vést, byl zcela bez významu vedle trestu již uloženého. Usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci dne datum.

5. Rozsudkem Krajského soudu v adresa ze dne datum, sp. zn. spisová značka, byl žalobce uznán vinným a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a trest zákazu činnosti. K odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v adresa rozsudkem ze dne datum, č. j. číslo jednací, kterým rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil a ve výrocích o vině pod body I.1 až I.4 věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne datum, č. j. číslo jednací, soud zjistil, že dovolací soud se zabýval mimo jiné námitkou žalobce týkající se nepřiměřené délky trestního řízení. V bodě 93 odůvodnění Nejvyšší soud výslovně uvedl, že soud prvního stupně si musí být vědom délky řízení a že při dalším rozhodování má tuto skutečnost zohlednit, přičemž odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž lze nepřiměřenou délku trestního řízení kompenzovat mírnějším trestem, případně jiným vhodným procesním postupem. Z tohoto rozhodnutí plyne, že nepřiměřená délka řízení byla v trestním řízení identifikována jako relevantní okolnost. Z usnesení Krajského soudu v adresa ze dne datum, č. j. číslo jednací, soud zjistil, že trestní stíhání žalobce v navrácené části bylo zastaveno podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Krajský soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že trest, k němuž by další trestní stíhání mohlo vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který byl žalobci již pravomocně uložen v jiné části věci. Soud dále hodnotil dobu, která uplynula od spáchání skutků, celkovou délku trestního řízení a zásady procesní ekonomie a hospodárnosti, přičemž konstatoval, že pokračování v dokazování by vedlo k dalšímu významnému prodloužení řízení, aniž by přineslo odpovídající efekt. Z těchto důvodů dospěl k závěru o neúčelnosti dalšího trestního stíhání.

6. Z nesporných tvrzení žalobce a žalované plyne, že žalobce uplatnil u žalované nárok dne datum, nárok byl projednán dne datum, žalovaná poskytla žalobci odškodnění formou konstatování porušení práva žalobce a nároku žalobce na finanční odškodnění nevyhověla.

7. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně s provedeným dokazováním. Pro nadbytečnost soud zamítl další důkazní návrhy účastníků, neboť z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud výše podává, plně postačující.

8. Právně soud věc posoudil následovně. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

9. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Zdejší soud je tak toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou Soudu.

10. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

11. Vycházeje z kritérií vymezených v ust. § 31a odst. 3 zákona, řešil zdejší soud otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Předmětné řízení trvalo od datum, kdy bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání, do datum, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání, celková doba řízení tak činí vůči žalobci 12 let a 6 měsíců.

12. Předmětný spor je nutné řadit ke složitějším. Trestní věc se týkala hospodářské trestné činnosti, většího počtu skutků, více obviněných osob a značného množství listinných důkazů, znaleckých posudků (z oboru ekonomiky, účetnictví a technických oborů), výslechů svědků, včetně mezinárodní spolupráce (řízení bylo vedeno proti uprchlému), přítomnost svědků bylo potřeba zajišťovat k hlavním líčení, následně soud rozhodoval o svědečných, byla vyžadována součinnost od celé řady institucí, bankovních institucí k možnostem financování fotovoltaické elektrárny, soukromých osob, pokud jde o údržbu elektrárny, Celní správy ohledně dovozu ze třetích zemí a Finančního úřadu v daňových otázkách. Ve věci byla konána řada hlavních líčení, věc byla rozhodována na třech stupních soudní soustavy, krajský soud vydal ve věci jeden rozsudek a jedno usnesení o zastavení trestního stíhání, vrchní soud rozhodoval rovněž jednou a Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání obviněných.

13. Jde-li o posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce, pak ten je v souvislosti s trestním stíháním považován obecně za zvýšený, v projednávané věci je však tento význam nutno vyhodnotit jako standardní, a to právě s přihlédnutím k okolnosti, že žalobce byl nakonec uznán vinným a odsouzen, přičemž stěžejním pro posouzení tohoto kritéria se jeví též absence tvrzení jakýchkoliv konkrétních okolností ohledně reálného dopadu délky trestního řízení do života žalobce. Zjištěno ani prokázáno nebylo, že by u žalobce v průběhu trestního řízení nastaly konkrétní negativní důsledky plynoucí z nepřiměřené délky řízení, jež by vyústily v situaci, k jejíž reparaci má celé odškodňovací řízení vést. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil. V posledně uvedeném rozhodnutí dovolací soud rovněž poukázal na judikaturu ESLP, který v obdobných případech přiznává částky minimální, popřípadě považuje za dostatečné zadostiučinění samotné konstatování porušení práva (k tomu srov. např. rozsudek čtvrtého senátu ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, rozsudek čtvrtého senátu ESLP ze dne 15. 11. 2005, ve věci Lammi proti Finsku, stížnost č. 53835/00, rozsudek prvního senátu ESLP ze dne 23. 1. 2004, ve věci S. H. K. proti Bulharsku, stížnost č. 37355/97, citovaná rozhodnutí ESLP jsou v anglickém jazyce dostupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi Hudoc) a dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

14. Pokud jde o chování žalobce, soud neshledal, že by se žalobce na nepřiměřené délce řízení podstatným způsobem podílel, vyjma skutečnosti, že žalobce svou protiprávní činností inicioval trestní řízení.

15. Pokud jde o postup soudů, zdejší soud konstatuje, že trestní řízení nebylo po celou dobu vedeno plynule a koncentrovaně. Přestože projednávaná věc byla skutkově i právně složitější, v řízení docházelo k prodlevám, které nelze plně ospravedlnit povahou věci a které se kumulovaly zejména v pozdějších fázích řízení. Průtahy soud shledal zejména v odvolacím řízení Spis byl Vrchnímu soudu v adresa předložen dne datum, veřejné zasedání však bylo nařízeno až na dny datum. až datum, tedy po více než 17 měsících. Odvolací soud ve věci rozhodl dne datum, přičemž písemné vyhotovení rozhodnutí bylo opakovaně odkládáno a lhůta k jeho vypravení byla prodlužována až do datum, resp. datum, kdy byl spis vrácen soudu prvního stupně. Již tato fáze řízení vykazuje prodlevu, která překračuje hranici přiměřenosti i s přihlédnutím ke složitosti věci. Ani navazující řízení po vrácení věci odvolacím soudem neprobíhalo koncentrovaně. Přestože předmět dalšího projednání byl užší, docházelo k opakovanému odročování hlavních líčení a k dalším časovým posunům, mimo jiné v souvislosti s vyžadováním znaleckých posudků, zajišťováním součinnosti dalších orgánů a extradičním řízením vedeným proti jednomu z obžalovaných. Konečně i řízení o dovolání žalobce, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne datum, bylo skončeno až usnesením ze dne datum, přičemž mezitím nebylo řízení před soudem prvního stupně procesně uzavřeno. Z uvedeného má soud za prokázané, že postup soudů, zejména v řízení před odvolacím soudem, vykazoval významné časové prodlevy, které se promítly do celkové délky trestního řízení. Tyto prodlevy nelze plně odůvodnit ani složitostí věci a ve svém souhrnu přispěly k tomu, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

16. Délku řízení trvajícího 12 let a 6 měsíců je tak nutné považovat za nepřiměřenou, a to zejména kvůli postupu orgánů činných v trestním řízení a její celkové délce. Dále se soud zabýval tím, zda žalovanou již poskytnutá kompenzace byla dostatečná.

17. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30Cdo 785/15 základním pravidlem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že zadostiučinění musí být přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Za nejsilnější a nejhodnotnější formu zadostiučinění pro poškozeného se považuje poskytnutí finanční náhrady. Forma peněžité satisfakce však přichází do úvahy jako prostředek odškodnění nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice pokud nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem (např. omluvou nebo zmírněním uloženého trestu) a jestliže konstatování porušení práva by se samo o sobě nejevilo jako dostačující a zároveň účinná náhrada za vzniklou nemajetkovou újmu. Jinými slovy, zadostiučinění v penězích nastupuje v případě, pokud by žádná z dalších forem satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž směřovaly dvě ústavní stížnosti, první byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, druhá byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, uveřejněným pod č. 116/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Konstatování porušení práva je základní formou zadostiučinění, které se považuje za dostačující a účinný prostředek nápravy zejména v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním či jednáním poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.1.2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Mezi jiné formy zadostiučinění je možné zařadit nejen omluvu jako uznávaný satisfakční právní prostředek ke zmírnění následků dotčení osobnostních práv fyzické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.1.2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23.7.2012, sp. zn. I. ÚS 1070/12), ale také náhradu v podobě zmírnění ukládaného trestu (zejména trestu odnětí svobody) v trestním řízení. Tato forma satisfakce je však možná jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

18. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený byl uznán pachatelem vinným ze spáchání úmyslného trestného činu. Pokud by soud neměl za zjištěnou skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly způsobem, který lze očekávat, ale dopustily se vícerých pochybení napravovaných především v průběhu odvolacího řízení, přičemž docházelo též průtahům řízení, zpravidla by nebylo vůbec možno uvažovat o odškodnění dovolatelovy újmy v peněžité formě. Zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. je možné uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v trestním řízení, nejevilo jako dostačující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19.6.2014, sp. zn. III. ÚS 1608/14, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.5.2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014).

19. Ve světle výše citované judikatury se soud nejprve zabýval tím, zda v řízení nenastala okolnost, která by vyvrátila domněnku nemajetkové újmy žalobce. Soud má za to, že ani okolnost, že byl žalobce již v minulosti trestně stíhán a odsouzen, nemá v daném případě vliv na existenci nemajetkové újmy žalobce, a to zejména s ohledem na celkovou délku posuzovaného trestního stíhání trvajícího 12 let a 6 měsíců. Pokud jde o kompenzaci této újmy, má zdejší soud za to, že ta nebyla dostatečně kompenzována v rámci uloženého trestu ve smyslu § 39 trestního zákoníku, ačkoliv je v odsuzujícím rozsudku Okresního soudu v adresa ze dne datum, č.j. číslo jednací, toto ustanovení citováno a je uvedeno, že soud zohlednil dobu, která uplynula od spáchání jednotlivých skutků, z uloženého trestu tato skutečnost nijak konkrétně nevyplynula. Nadto trestním příkazem ze dne datum byl žalobci uložen trest odnětí svobody v délce jednoho roku s dohledem, s podmíněným odkladem na dobu dvou let a rozsudkem mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 18 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 18 měsíců, tedy trest přísnější. Proto má soud za to, že je třeba nemajetkovou újmu žalobce kompenzovat v tomto řízení.

20. Po zhodnocení okolností daného případu je pak nutno uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci již byla kompenzována podle § 39 trestního řádu, a to opakovaně, a proto konstatování porušení práva je v případě žalobce zcela dostačující. Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. III. ÚS 2314/24, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce proti usnesení Nejvyššího soudu uzavřel, že z obsahu odsuzujících rozsudků je totiž zřejmé, že soudy délku trestního řízení při výměře trestu zohlednily. Zejména je možné odkázat na bod 515 rozsudku krajského soudu: "Soud dále při ukládání trestu neopomenul skutečnosti vymezené v ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku, kdy od spáchání trestného činu uplynula delší doba, a to více téměř deseti let. Samotná délka trestního stíhání odpovídá mimořádnému rozsahu trestní věci, počtu poškozených subjektů a opatřených a soudem provedených důkazů. Krajský soud vnímá, že obžalovaní se aktuálně nachází v odlišné životní situaci a v jiných životních podmínkách. I tyto skutečnosti proto hrály při úvahách soudu o druhu a výměře trestu jistou roli. Stěžovatel byl rozsudkem vrchního soudu odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, tedy těsně nad spodní hranicí zákonné sazby. Vzhledem k tomu, že u stěžovatele v podstatě absentovaly polehčující okolnosti (kromě trestní bezúhonnosti) a jeho trestná činnost naopak vykazovala celou řadu přitěžujících okolností (zejména mnohost trestných činů a výši způsobené škody mnohonásobně převyšující zákonnou hranici), je zřejmé, že trest uložený u spodní hranice zákonné sazby je výsledkem zohlednění délky trestního řízení, resp. doby uplynulé od spáchání trestné činnosti.“ Zdejší soud opakuje, že Rozsudkem Krajského soudu v adresa ze dne datum, sp. zn. spisová značka, byl žalobce uznán vinným a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a trest zákazu činnosti. K odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v adresa rozsudkem ze dne datum, č. j. číslo jednací, kterým rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil a ve výrocích o vině pod body I.1 až I.4 věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne datum, č. j. číslo jednací, soud zjistil, že dovolací soud se zabýval mimo jiné námitkou žalobce týkající se nepřiměřené délky trestního řízení. V bodě 93 odůvodnění Nejvyšší soud výslovně uvedl, že soud prvního stupně si musí být vědom délky řízení a že při dalším rozhodování má tuto skutečnost zohlednit, přičemž odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž lze nepřiměřenou délku trestního řízení kompenzovat mírnějším trestem, případně jiným vhodným procesním postupem. Z tohoto rozhodnutí plyne, že nepřiměřená délka řízení byla v trestním řízení identifikována jako relevantní okolnost. Z usnesení Krajského soudu v adresa ze dne datum, č. j. číslo jednací, soud zjistil, že trestní stíhání žalobce v navrácené části bylo zastaveno podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Krajský soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že trest, k němuž by další trestní stíhání mohlo vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který byl žalobci již pravomocně uložen v jiné části věci. Soud dále hodnotil dobu, která uplynula od spáchání skutků, celkovou délku trestního řízení a zásady procesní ekonomie a hospodárnosti, přičemž konstatoval, že pokračování v dokazování by vedlo k dalšímu významnému prodloužení řízení, aniž by přineslo odpovídající efekt. Z těchto důvodů dospěl k závěru o neúčelnosti dalšího trestního stíhání.

21. S ohledem na vše uvedené, tedy že soudy opakovaně zohlednily délku trestního stíhání žalobce, a to v rozsudku Krajského soudu ze dne datum (právní moc dne datum), a dále v usnesení ze dne datum, kde byla zohledněna délka dalšího řízení, dále s ohledem na skutečnost, že žalobce byl v předmětném trestním řízení shledán vinným (viz výše), má soud za to, že konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě je zcela dostačující satisfakcí. S ohledem na vše uvedené soud žalobu na finanční plnění zamítl (výrok I.) a rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení.

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Úspěch ve věci měla žalovaná, soud proto rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení, výše nákladů je tvořena paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o.s.ř. za provedené úkony (vyjádření k žalobě, příprava na jednání, účast u jednání dne datum) ve výši 450,- Kč za úkon analogicky podle předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025-615), celkem 1 350 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. Odvolání proti tomuto rozsudku lze podat k Městskému soudu v Praze do patnácti dnů od jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Nesplní-li povinný dobrovolně, co je mu uloženo tímto rozsudkem, může oprávněný podat návrh na výkon soudního rozhodnutí nebo exekuci.