28 Co 21/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudců JUDr. Aleny Bílkové a Mgr. Štěpána Hnaníčka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika - orgán, IČO IČO sídlem adresa o zaplacení 113 570 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. září 2025, č. j. 64C 196/2023-205,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 61 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 28. 6. 2023 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 5 250 Kč.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 61 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 28. 6. 2023 do zaplacení (výrok I.), v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 52 320 Kč s úroky z prodlení z této částky od 28. 6. 2023 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.), a uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila náhradu nákladů řízení ve výši 28 208,60 Kč (výrok III.).

2. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 28. 6. 2023 proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, domáhala náhrady za újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení u orgán pro adresa, posléze u orgán a u Krajského soudu v adresa, a to ohledně daňové kontroly stran řádného vyčíslení a hrazení daně z přidané hodnoty s tím, že celková délka řízení činila 5 let a 1 měsíc.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyni bylo přiznáno odškodnění ve formě konstatování porušení práva na nepřiměřenou délku řízení s ohledem na nečinnost mezi březnem 2019 a lednem 2021 a že dle jejího názoru nebyly kumulativně splněny zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti státu, přičemž význam řízení pro žalobkyni byl minimální, neboť žalobkyně již v době řízení fakticky ukončila podnikatelskou činnost, byla prohlášena za nespolehlivého plátce, byla jí zrušena registrace k DPH a nevlastnila žádný majetek, veškerý její obchodní majetek byl převeden na jinou společnost, jejímž jednatelem byl stejný subjekt jako u žalobkyně, a daňové nedoplatky přesahující 42 000 000 Kč byly označeny za nedobytné a žalobkyně se dostala do prodlení s úhradou daně již uplynutím lhůty pro podání řádného daňového tvrzení, čímž došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním orgánů státu a tvrzenou újmou.

4. Po provedeném dokazování, na základě skutkového stavu, kdy mezi účastnicemi byl nesporný průběh správního daňového řízení a navazujícího správního soudního řízení podrobně popsaného v odůvodnění napadeného rozsudku, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje, s poukazem na § 1, § 3 odst. 1 písm. a), § 5, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3 a § 31a OdpŠk, jakož i na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, soud prvního stupně vyšel z následujících úvah a závěrů.

5. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 113 570 Kč, jakožto finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce daňového a navazujícího soudního řízení, kdy daňové řízení bylo zahájeno vydáním prvního platebního výměru dne 11. 5. 2017 a skončilo rozhodnutím Krajského soudu v adresa ze dne 31. 5. 2022, č. j. spisová značka, celkově tak daňové a navazující soudní řízení trvalo 5 let a 1 měsíc.

6. Daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Daňová kontrola proto představuje v rámci daňového řízení nejcitelnější zákonem aprobované narušení autonomní sféry jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a žalobkyni tak svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

7. Podmínka předběžného uplatnění nároku u příslušného úřadu byla splněna a žaloba byla podána u soudu včas.

8. Celková délka posuzovaného řízení byla zjevně nepřiměřená pro tento typ řízení a neodpovídá době, kterou by bylo možno u tohoto typu řízení rozumně očekávat, přičemž nemajetková újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého soudního řízení se presumuje a netřeba ji prokazovat.

9. V rámci předběžného projednání nároku bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a omluvy.

10. Žalovaná s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30Cdo 4387/2015, argumentovala tím, že žalobkyně byla dne 10. 7. 2019 prohlášena nespolehlivým plátcem DPH, dle zjištění správce daně žalobkyně závažně ztěžovala a mařila správu daně tím, že dobrovolně nehradila své povinnosti; v roce 2017 mělo dojít k útlumu podnikatelské činnosti žalobkyně, následně v roce 2020 byla žalobkyni zrušena registrace plátce DPH; žalobkyně neplnila řádné své povinnosti, a pokud by řádně tvrdila daň v zákonné výši a tuto daň uhradila, k vydání dodatečných platebních výměrů nikdy nemuselo dojít; žalobkyni žádná nemajetková újma vzniknout nemohla, neboť se de facto mohla obávat pouze toho, že bude nucena vrátit finanční prostředky, které náleží České republice; žalobkyně de facto přestala vykonávat aktivní činnost, význam řízení pro ni musel být téměř nulový, když v době řízení již byla žalobkyně pouhou schránkou, která nevykonávala žádnou činnost.

11. V rámci daňové kontroly nebyly zjištěny či prokázány okolnosti, které uvedl Krajský soud v adresa ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2022, č. j. spisová značka, a ve kterém se podrobně zabýval otázkou, z jakého důvodu probíhala daňová kontrola, daňové řízení, zda byly v daňovém řízení zjištěny okolnosti, které by mohly osvědčovat nepoctivý úmysl žalobkyně či účast na daňovém podvodu tak, aby tyto skutečnosti vylučovaly presumování vzniku nemajetkové újmy žalobkyně. V této věci správní orgány nepřiznaly žalobkyni právo na odpočet DPH z důvodu nesplnění hmotněprávní podmínky - neprokázání dodavatele, resp. přijetí zdanitelného plnění od plátce DPH, a nikoli z důvodu jeho zapojení do podvodného řetězce na DPH. V řízení tedy nebyla vyvrácena právní domněnka vzniku nemajetkové újmy na straně žalobkyně, u které v daňovém řízení nebyly osvědčeny skutečnosti o jejím nepoctivém úmyslu nebo zapojení do daňového podvodu. Skutečnosti, že žalobkyně v období roku 2017 začala utlumovat svou činnost nemohou samy o sobě vyvrátit domněnku vzniku nemajetkové újmy, avšak přesto k nim bylo přihlédnuto pro posouzení výše základní sazby peněžitého zadostiučinění.

12. Význam předmětu řízení byl s ohledem na utlumenou činnost žalobkyně snížený.

13. Nebylo lze odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně v rámci daňového a navazujícího soudního řízení svým jednáním neztěžovala postup v řízení, na výzvy reagovala, vystupovala tak, aby prokázala postavení svých dodavatelů, tedy zda byli plátci DPH či nikoliv, což se jí však prokázat nepodařilo, a proto jí byly vyměřeny doplatky na DPH.

14. Posuzované řízení bylo řízení daňovým, kdy jeho předmětem byla daňová kontrola 37 zdaňovacích období, což samo o sobě znamená větší složitost. V tomto konkrétním případě se však nejednalo o nijak zásadně vyšší složitost v tom smyslu, že by bylo třeba posuzovat zapojení žalobkyně do daňových podvodů apod. Bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že před správními orgány řízení trvalo 1 rok a 5 měsíců, probíhalo před orgány dvou stupňů, což s ohledem na počet zdaňovacích období, které byly předmětem kontroly, nebylo lze považovat za délku řízení, která by výrazným způsobem přesahovala délku řízení v obdobných věcech. V navazujícím soudním řízení byla nepřiměřená délka řízení zapříčiněna velkou prodlevou mezi podáním žaloby a nařízením prvního jednání, přičemž ve věci byl vyhlášen rozsudek na prvním jednání ve věci.

15. Nejednalo o věc nijak extrémně složitou.

16. Správní orgány postupovaly ve věci dle zákonných postupů, přičemž orgán požádalo o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí. Nebylo shledáno nic výjimečného na postupu správních orgánů. Největší průtah byl učiněn v začátku soudního řízení, kdy po podání žaloby trvalo více než dva roky, než bylo nařízeno první jednání ve věci, které bylo následně odvoláno z důvodu položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. Jinak nebyly shledány žádné neobvyklé úkony či postupy.

17. Ze všech výše uvedených důvodů, zejména s ohledem na význam předmětu řízení pro žalobkyni, kdy nebyla v řízení vyvrácena domněnka vzniku nemajetkové újmy s ohledem na nepatrný význam řízení pro žalobkyni, nebyly prokázány žádné výjimečné okolnosti, které by odůvodnily nepřiznání zadostiučinění ve formě peněžité náhrady.

18. Základní výše zadostiučinění za rok řízení byla stanovena částkou 15 000 Kč, přičemž za první dva roky řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nemajetkové újmy ve výši Anonymizováno 7 500 Kč ročně, za další tři roky po 15 000 Kč/rok a 1 250 Kč za jeden měsíc; celkem tedy 61 250 Kč, přičemž nebyly dány žádné důvody pro moderaci základní výše náhrady.

19. Nebylo ani vyhověno návrhu žalobkyně na zvýšení základní výše nemajetkové újmy o míru inflace s ohledem na dobu, která uplynula od stanovení této výše zadostiučinění, neboť takový postup nemá oporu ani v zákoně, ani v judikatuře.

20. Jelikož se žalovaná dostala se zaplacením náhrady nemajetkové újmy do prodlení, byl žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení od podání žaloby do zaplacení.

21. Ze shora uvedených důvodů soud prvního stupně výrokem I. žalobě vyhověl co do částky 61 250 Kč s příslušenstvím a výrokem II. žalobu ve zbytku zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

23. Proti tomuto rozsudku, v rozsahu výroků I. a III., podala žalovaná včas odvolání, ve kterém především namítla jeho nepřesvědčivost a vnitřní rozpornost, jakož i nepřezkoumatelnost, neboť dle jejího názoru soud prvního stupně hodnotil celkovou délku naprosto odlišného řízení a nebylo z něj patrné, jakým způsobem soud prvního stupně určil, že se jedná o řízení nepřiměřeně dlouhé. Vytkla pak soudu prvního stupně, že nepřihlédl ke všem jí tvrzeným skutečnostem a nevzal v potaz všechny provedené důkazy, což se nejvíce negativně projevilo v hodnocení některých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Namítla dále, že soud prvního stupně při posuzování hlediska významu řízení prakticky vycházel pouze z rozsudku Krajského soudu v adresa ze dne 31. 5. 2022, č. j. spisová značka, ze kterého navíc vyvodil zcela mylné závěry, neboť krajský soud se otázkou nepoctivého úmyslu ve vztahu k presumování nemajetkové újmy vůbec nezabýval. V této souvislosti zdůraznila, že v daném případě existovalo podezření, že žalobkyně deklarovaná zdanitelná plnění neuskutečnila, k čemuž odkázala na rozhodnutí orgán ze dne 9. 1. 2023, č. j. spisová značka, dle kterého žalobkyně neprokázala, že přijala zdanitelná plnění od společností v postavení plátce DPH, přičemž uvedené rozhodnutí podrobně popsalo veškeré rozhodné skutečnosti, z nichž zcela jednoznačně vyplývá, že si žalobkyně nárokovala odpočet DPH od dodavatelů, kteří jí žádné zboží nedodali. V tomto ohledu vytkla soudu prvního stupně, že z tohoto rozhodnutí, byť je jako důkaz řádně provedl, vůbec nevycházel a v odůvodnění napadeného rozsudku se s ním nevypořádal, k čemuž také odkázala zejména na body 78. a 92. tohoto rozhodnutí. Zároveň na podporu své argumentace poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 30Cdo 249/2023, jakož i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 39Co 473/2024, a také na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2025, č. j. 55Co 108/2025-199. Akcentovala pak, že netvrdila, že se žalobkyně dopustila daňového podvodu, nýbrž, že své závěry postavila na prokázaném nepoctivém jednání spočívajícím v neprokázání dodavatelů vína. Současně zdůraznila, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro odpočet daně z přidané hodnoty, resp. že žalobkyní deklarovaná plnění (nákup vína), za která uplatnila odpočet daně z přidané hodnoty, se vůbec neuskutečnila, přičemž se jedná o skutkové zjištění, jehož důsledkem je snížení významu řízení na nepatrnou, téměř nulovou úroveň. K tomu dodala, že bylo prokázáno, že v okamžiku vydání dodatečných platebních výměrů žalobkyně začala ukončovat svou podnikatelskou činnost, přičemž svá aktiva posléze převedla do jiného ekonomického subjektu a de facto prázdnou schránku (společnost Jméno žalobkyně.) ponechala s mnohamilionovými neuhrazenými daňovými pohledávkami svému osudu, přičemž daňový dluh dosud nebyl uhrazen a dochází k jeho postupnému odepisování, jehož důsledkem je skutečnost, že žalobkyně prostředky náležející státu do státního rozpočtu již nikdy nevrátí. Téměř nulový význam posuzovaného řízení tak dle žalované nemohl způsobit přiznání finanční kompenzace ve výši stanovené soudem prvního stupně. Navrhla pak, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

24. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že tytéž argumenty, které žalovaná uvedla ve svém odvolání, uplatnila již v rámci řízení před soudem prvního stupně, který se s nimi vypořádal. Ohledně námitky o hodnocení odlišného řízení uvedl, že se jednalo o zcela zřejmou chybu v psaní. Dále uvedla, že argumenty žalované byly tendenční, mající za cíl vyvolání negativního dojmu o žalobkyni, že je snad pachatelem trestné činnosti, což není pravda. Podle jejího názoru soud prvního stupně zcela správně dovodil, že v řízení nebyl prokázán její nepoctivý úmysl. Nesouhlasila pak se závěrem, že by posuzované řízení pro ni mělo nepatrný, ba až nulový význam. Poukázala také na to, že v rámci sdělení orgán ze dne 29. 6. 2023 uznalo, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a přiznalo jí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

25. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1, 5 a § 214 odst. 1 o. s. ř.

26. Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřené dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoli sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 30Cdo 1313/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že stejně jako Evropský soud pro lidská práva vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu zásadně nevyžaduje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30Cdo 958/2009). Nicméně, jak v rozhodnutích Nejvyššího soudu, tak i soudu pro lidská práva, bylo konstatováno, že je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či jiné obtíži (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30Cdo 4385/2010, dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30Cdo 1209/2009, rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96). Náhrada nemajetkové újmy nemá sloužit ani k sankcionování státu, ani k obohacení poškozených stěžovatelů, ale ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jedním z požadavků, které jsou na kompenzační prostředek nápravy kladeny, je ten, aby forma zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla spravedlivá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30Cdo 3269/2009).

27. Odvolací soud neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou ve smyslu § 212 odst. 5 o. s. ř. Soud prvního stupně pouze zjevně omylem v bodě 27. odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že celková délka řízení činila 11 let, 3 měsíce a 26 dní, avšak z obsahu celého odůvodnění napadeného rozsudku bylo lze seznat, že soud prvního stupně správně vycházel z celkové délky posuzovaného řízení v rozsahu 5 let a 1 měsíce, jak se podává z bodů 1. a 21., především pak z bodu 36.

28. Odvolací soud plně souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyni svědčilo právo na přiměřenou délku posuzovaného řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, že podmínka předběžného uplatnění nároku u příslušného úřadu byla splněna a že žaloba byla podána u soudu včas, přičemž celková délka posuzovaného řízení byla zjevně nepřiměřená pro tento typ řízení a neodpovídala době, kterou by bylo možno u tohoto typu řízení rozumně očekávat.

29. Pokud se však týká formy odškodnění odvolací soud dospěl k odlišnému závěru, než soud prvního stupně.

30. Odvolací soud totiž s ohledem na odvolací námitky žalované dle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz podstatným obsahem rozhodnutí orgán ze dne 9. 1. 2023, č. j. spisová značka.

31. Odvolací soud vzal z rozhodnutí orgán ze dne 9. 1. 2023, č. j. spisová značka, za prokázané, že správní odvolací orgán v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, kterým k odvolání žalobkyně částečně potvrdil a částečně změnil rozhodnutí orgán pro adresa o dodatečných platebních výměrech, přihlédl mimo jiné k následujícím skutečnostem - - odvolatel (v tomto řízení žalobkyně) byl dne 8. 9. 2022 vyzván k prokázání, že šetřená plnění přijal právě od jím tvrzených společností, avšak odvolatel na tuto výzvu nereagoval (bod 78. rozhodnutí); - s ohledem na dělitelnost plnění a skutečnost, že není prokázán konkrétní dodavatel, není možné s jistotou konstatovat, že by odvolatel předmětná plnění s jistotou přijal od osoby v pozici plátce DPH (bod 79. rozhodnutí); - nebylo prokázáno, že společnosti (uváděné žalobkyní jako odvolatelem - pozn. odvolacího soudu) dodaly odvolateli plnění, uvedená jím na předložených daňových dokladech a nebylo prokázáno, že odvolatel předmětná plnění přijal od jiného (náhradního) dodavatele v postavení plátce DPH, případně osoby či osob v postavení plátce DPH, neboť toto ani netvrdil a z předloženého spisového materiálu nevyplynul žádný jiný dodavatel předmětných zdanitelných plnění; odvolatel totiž nepodložil dostatečně věrohodnými důkazními prostředky, že přijatá zdanitelná plnění uskutečnily jím tvrzené společnosti deklarované napsané na sporných daňových dokladech jako dodavatelé (bod 80. rozhodnutí); - odvolateli bylo výzvou odvolacího orgánu ze dne 24. 10. 2022 poskytnuto právo doplnit svá skutková tvrzení a předložit ve stanovené lhůtě důkazní prostředky, avšak odvolatel na tuto výzvu nereagoval (bod 81. rozhodnutí); - odvolatel neunesl své důkazní břemeno ve smyslu § 90 odst. 3 daňového řádu, kdy neprokázal oprávněnost uplatnění nároku na odpočet daně z titulu přijetí zdanitelných plnění od společností v souladu s § 73 ZDPH, neboť neprokázal splnění jedné z hmotněprávních podmínek k uplatnění nároku na odpočet daně předpokládaných; odvolatel neprokázal, že přijatá zdanitelná plnění uskutečnili dodavatelé v postavení plátce DPH (bod 82. rozhodnutí); - odvolatel nepředložil jiné doklady, které by prokazovaly využití daného majetku pro jeho ekonomickou činnost, ani to, že přijatá zdanitelná plnění jsou zahrnuta v obchodním majetku (bod 83. rozhodnutí); - nekontaktnost dodavatelů, personální propojenost společností, shodné adresy provozoven, neuzavření jakýchkoliv smluv na tak objemné dodávky zboží ani jejich objednávek, jsou okolnosti, které mohou sloužit jako podklad pochybnosti ohledně prokázání faktického uskutečnění plnění dodavateli (bod 96. rozhodnutí); - odvolatel neprokázal, že šetřená plnění přijal od předmětných společností či jiného náhradního dodavatele v postavení plátce DPH, případně osoby či osob v postavení plátce DPH, a to ani v rámci doplnění odvolacího řízení (bod 97. rozhodnutí); - bylo zpochybňováno pouze to, že odvolatel daná plnění přijal právě od dodavatele v postavení plátce DPH (bod 98. rozhodnutí); - měl-li být konstatován podvod na DPH, muselo by dojít k situaci, že odvolatel zboží skutečně od dodavatelů v postavení plátce DPH přijal, tj. nemohlo být pochyb o plátcovství dodavatelů; tuto hmotněprávní podmínkou však odvolatel v daňovém řízení v řízení neprokázal; v daném případě tak tato situace nenastala; hodnotit závěr o podvodu na DPH by tudíž bylo předčasné, neboť odvolatel neprokázal naplnění hmotněprávních podmínek tvrzeného nároku na odpočet daně, a to ani v rámci doplnění odvolacím řízení (bod 99. rozhodnutí); - nebyla zpochybňována vazba mezi nákupem a prodejem zboží, proto nebyla daň na výstupu snížena; odvolací orgán však měl pochybnosti o uskutečnění zdanitelných plněních plátce DPH, což bylo povinností odvolatele prokázat, což se mu nepodařilo, jak v rámci daňové kontroly, tak v rámci odvolacího řízení (bod 100. rozhodnutí); - věděl-li odvolatel, že existují důkazní prostředky, které by byly schopné prokázat jeho tvrzení, měl tyto sám doložit; odvolatel nepředložil žádné konkrétní, jednoznačné a věrohodné důkazní prostředky, kterými by pochybnosti prvostupňového správce daně, resp. odvolacího orgánu odstranil a prokázal, že společnosti nebo jiný (náhradní) dodavatel v postavení plátce DPH, příp. osoba či osoby v postavení plátce DPH mu skutečně zde šetřená plnění dodali (bod 102. rozhodnutí); - odvolateli byla dána v rámci odvolacího řízení možnost, resp. bylo na něj přeneseno důkazní břemeno stran prokázání oprávněnosti jím uplatněného nároku na odpočet daně tím, že prokáže jiného (jiné) dodavatele a v postavení plátce DPH či alespoň skutečnost, že tento neznámý dodavatel (tito neznámí dodavatelé) musel (museli) mít postavení plátce DPH, odvolatel však nereagoval na výzvu ze dne 8. 9. 2002, ani na výzvu odvolacího orgánu ze dne 24. 10. 2022, neunesl tak ani v rámci odvolacího řízení své důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 3 daňového řádu, když neprokázal oprávněnost uplatnění nároku na odpočet daně z titulu přijetí zdanitelných plnění - vína původem v zahraničí od společností postavení plátce DPH v souladu s § 72 a § 73 ZDPH (bod 104. rozhodnutí); - po vyhodnocení předložených důkazních prostředků a dalších skutečností zjištěných v průběhu daňového řízení zřejmé, že odvolatel neunesl důkazní břemeno stran nároku na odpočet daně dle § 70 a § 73 ZDPH, neboť neprokázal, že přijal zdanitelná plnění od společností v postavení plátce DPH (bod 110. rozhodnutí).

32. Na základě shora uvedeného prokázaného průběhu daňového řízení s přihlédnutím k obsahu rozsudku Krajského soudu v adresa ze dne 31. 5. 2022, č. j. spisová značka, ze kterého vycházel soud prvního stupně, a dle kterého (mimo jiné) krajský soud shodně se žalovaným orgán konstatoval, že pochybnosti o deklarovaných dodavatelích byly a jsou na místě (bod 37. rozsudku), odvolací soud uzavřel, že v tomto konkrétním případě, přestože se žalobkyně v souvislosti s plněním své daňové povinnosti nedopustila trestného činu, nejistota žalobkyně ohledně výsledku daňového řízení spočívala pouze v tom, zda bude, či nikoli, odhalen její nepoctivý úmysl. Za daného stavu pak odvolací soud jako dostačující satisfakci shledal konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku posuzovaného řízení, které se jí již dostalo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30Cdo 4387/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30Cdo 2980/2023; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 30Cdo 2057/2024; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 30Cdo 1890/2025; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2025, sp. zn. 30Cdo 2982/2025; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz).

33. Z výše uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v odvoláním napadeném výroku I. změněn tak, že žaloba byla co do částky 61 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 28. 6. 2023 do zaplacení zamítnuta.

34. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2, ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., s tím, že žalovaná měla v řízení plný úspěch a vznikly jí náklady řízení ve výši 300 Kč za písemné vyjádření k žalobě ze dne 9. 11. 2023, za dupliku ze dne 30. 10. 2024, za přípravu na jednání a účast na jednání soudu prvního stupně dne 14. 11. 2024 podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a s ohledem na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28Cdo 2638/2025, ve výši 450 Kč za písemné vyjádření ze dne 31. 1. 2025, za přípravu na jednání a účast na jednání soudu prvního stupně dne 19. 3. 2025, za přípravu na jednání a účast na jednání soudu prvního stupně dne 12. 9. 2025, za odvolání ze dne 12. 11. 2025 včetně jeho doplnění ze dne 24. 11. 2025, za repliku ze dne 22. 1. 2026, za přípravu na jednání a účast na jednání odvolacího soudu dne 8. 4. 2026; celkem 5 250 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. a násl. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně (§ 238a o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat pouze dovolací soud.