28 Co 294/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudkyň JUDr. Ivany Hesové a JUDr. Aleny Bílkové a ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B . sídlem Adresa advokáta B o určení neplatnosti smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. května 2025, č. j. 14 C 233/2023-220

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 924,10 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku a k rukám advokáta , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly před jménem 1. Obvodní soud pro , adresa, , dále soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 16. 5. 2025, č. j. , spisová značka, , zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 3. 12. 2021, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva a zákazu zcizení a zatížení jako práva věcného uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 3. 12. 2021 (výroky I. a II.) a neúspěšné žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované náhradu nákladů řízení ve výši 72 701,18 Kč.

2. Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti smlouvy o úvěru na podkladě tvrzení, že smlouva je v rozporu s dobrými mravy, neboť poplatky jsou v ní uvedeny skrytě a lstivě, nemravný je úrok ve výši 70 % ročně, že smlouva je také v rozporu se zákonnou ochranou spotřebitele, neboť je koncipována jako podnikatelský úvěr, ale žalobkyně nežádala o úvěr související s podnikáním, o čemž žalovaná věděla (jistinu úvěru žalobkyně využila na splacení svých jiných spotřebitelských úvěrů, na splacení spotřebitelských úvěrů osob blízkých a na vyplacení exekuce vedené proti jejímu synovi), žalovaná se měla zabývat skutečným účelem smlouvy a poučit žalobkyni, že podnikatelský úvěr může žádat pouze v případě využití prostředků na podnikatelské účely, neinformovala ji o rozdílu mezi podnikatelským a spotřebitelským úvěrem, předložila žalobkyni smlouvy bez jednání o jejich typu. Dále žalobkyně tvrdila, že živnostenský list si vyřídila pouze za účelem předmětného úvěru, nikdy nepodnikala a neměla v plánu podnikat, podnikatelský plán nesepsala. Dovodila, že posuzovaná smlouva o úvěru je ve skutečnosti spotřebitelským úvěrem, že jde ve své podstatě o disimilované právní jednání, a že je smlouvou neplatnou, neboť nebyla zkoumána úvěruschopnost žalobkyně. Jednání žalované bylo zneužívající a nepoctivé, smlouva je výrazně disproporční a při zohlednění současného zřízení zástavního práva k nemovité věci, jejíž hodnota přesahuje hodnotu zajištěného dluhu, vytváří stav zjevné nespravedlnosti. Žalobkyně jednala v právním omylu, neboť měla za to, že uzavírá úvěr pro své osobní potřeby. Žalobkyně dále uvedla, že s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy je neplatná i zástavní smlouva o zajištění závazku. Žalobkyně žalované již uhradila jistinu 910 000 Kč, na určení neplatnosti smluv má naléhavý právní zájem, neboť žalovaná po žalobkyni požaduje další plnění a odmítá z katastru nemovitých věcí vymazat zástavní právo, rovněž případné pojistné plnění týkající se nemovitých věcí žalobkyně by bylo vyplaceno žalované.

3. Žalovaná učinila nesporným, že dne 3. 12. 2021 účastnice uzavřely smlouvu o úvěru a zřídily ve prospěch žalované věřitelky zástavní právo k nemovitostem žalobkyně zapsaným na LV , číslo, pro k. ú. , adresa, ; žalovaná žalobkyni poskytla 910 000 Kč. Navrhla, aby žaloba byla zamítnuta a na svoji obranu uvedla, že posuzovaná smlouva je i pro právního laika dobře srozumitelná, jasná a přehledná, nejde o adhezní ani formulářovou smlouvou, smlouva neodkazuje na obchodní podmínky. Žalovaná byla ochotna o obsahu smlouvy jednat, avšak žalobkyně o to neprojevila zájem. Žalobkyně je ve smlouvě jasně identifikována jako podnikatelka, a to uvedením identifikačního čísla a sídla podnikání. Podnikatelská povaha úvěru je ve smlouvě opakovaně uvedena (a to i tučným písmem). Jako podnikatelka je žalobkyně označena i v souvisejícím notářském zápisu. Žalobkyně z vlastní iniciativy oslovila nikoliv žalovanou, nýbrž obchodní společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , která se jako zprostředkovatel obrátila na žalovanou s tím, že zprostředkovává podnikatelský úvěr pro žalobkyni. Na základě informace zprostředkovatele posléze právní zástupce žalované připravil úvěrovou a zástavní smlouvu. Žalovaná si ověřila v registru ekonomických subjektů, že žalobkyně je evidována jako podnikatelka, neměla důvod pochybovat o tom, že se skutečně jedná o podnikatelský úvěr, jak ji ujistil zprostředkovatel i žalobkyně, která neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by měla žalovaná dovodit, že by se ve skutečnosti mělo jednat o úvěr spotřebitelský. Žalovaná byla v dobré víře, že žalobkyně hodlá úvěrem financovat své začínající podnikání. Jestliže žalobkyně věděla, že finanční prostředky hodlá využít nikoliv ke svému podnikání, neměla smlouvu vůbec uzavřít a učinila-li tak, pak jednala nepoctivě. Žalovaná a společnost , právnická osoba, nejsou nikterak ekonomicky ani personálně propojeny. Byla-li žalobkyně zprostředkovatelem nucena ke zřízení živnostenského oprávnění a k předstírání, že se jedná o podnikatelský úvěr, nelze uvedenou skutečnost dávat k tíži žalované. Jestliže byla část jistiny úvěru čerpána na účet zprostředkovatele úvěru, s nímž měla žalobkyně sjednánu zprostředkovatelskou smlouvu a provizi, nelze tomuto postupu nic vytýkat a tímto postupem nedošlo k obohacení žalované. Poplatek za vyhotovení smluvní dokumentace nebyl vysoký, zahrnoval odměnu dle advokátního tarifu, správní poplatek pro katastrální řízení a poplatek notáři ve výši 9 620 Kč. Šlo o jediný případ, kdy žalovaná poskytla úvěr.

4. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku podrobně a jasně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a které důkazy svá zjištění opřel, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Odvolací soud na odůvodnění rozsudku zcela odkazuje a na tomto místě skutkové a právní závěry jen stručně shrnuje.

5. Soud prvního stupně si ověřil, že mezi účastnicemi není vedeno před soudem řízení na plnění či jiné řízení, jehož výsledek by mohl založit změnu poměrů co do úsudku o (ne)existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a pak s odkazem na konkrétní judikaturu a komentářovou literaturu dospěl k závěru, že zde je naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o úvěru.

6. Soud prvního stupně vyšel ze základní premisy, že posuzování, zda žalobkyně jednala v rámci své podnikatelské činnosti, nebo mimo ni, nemůže být formalistické a musí být založeno na tom, jak tomu podle výsledků dokazování fakticky, objektivně bylo, i kdyby to bylo ve smlouvě nebo jiném dokumentu formálně popsáno či nazváno odlišně. Vzal za rozhodné zaměřit dokazování na zjištění, zda žalobkyně skutečně úvěr sjednávala v rámci své podnikatelské činnosti, tedy pro potřeby jejího financování (či přípravy na podnikatelskou činnost), nebo nikoliv. V této souvislosti dodal, že spotřebiteli ochrana nepřísluší tam, kde ji poskytovatel úvěru nemohl předpokládat – typicky tedy pokud spotřebitel deklaruje, že je podnikatelem v určitém oboru, a pořizuje věc, která k takovému podnikání slouží, nelze po protistraně požadovat, aby spekulovala, že věc bude použita k osobním či rodinným, a tedy nepodnikatelským potřebám fyzické osoby (SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. § 2 [Spotřebitelský úvěr]. In: SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 11, marg. č. 21).

7. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně finanční prostředky z úvěru nevyužila na podnikání (ani na založení podnikání), využila je na splacení svých předchozích spotřebitelských úvěrů a na umoření dluhů dalších osob jí blízkých. Žalobkyně si sice zřídila živnostenské oprávnění, avšak neměla v úmyslu podnikat a nepodnikala, oprávnění si zařídila za účelem získání úvěru. Vědoma si této skutečnosti uvedla na živnostenském úřadě nepravdivé informace o tom, že chce prodávat věnce a vánoční ozdoby. Svoje jednání žalobkyně před soudem vysvětlila tak, že byla zprostředkovatelem, tj. společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , konkrétně , jméno FO, , „navedena“, aby si zřídila IČO (živnost), neboť v takovém případě bude mít výhodnější úvěrové podmínky. Hodnocení důkazů, na jejichž podkladě dospěl k popsaným zjištěním, soud prvního stupně podrobně popsal v odůvodnění rozsudku, zejména v odst. 80).

8. Soud prvního stupně se dále zaměřil na zjištění rozhodných skutečností o tom, zda žalovaná věděla či mohla přepokládat, že ve skutečnosti nejde o úvěr podnikatelský. Skutková zjištění o rozhodných skutečnostech včetně hodnocení provedených důkazů podrobně popsal v odůvodnění rozsudku, zejména v odst. 84. až 97. a odvolací soud se k těmto zjištěním vrací ještě níže).

9. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná nemohla přepokládat, že úvěr bude žalobkyní použit k osobním a rodinným, tedy nepodnikatelským potřebám, že nejde o podnikatelský úvěr a ve světle výkladu aplikovaných zákonných ustanovení a judikatury, v odůvodnění rozsudku citovaných, dospěl k závěru, že žalobkyni nepřísluší ochrana poskytovaná spotřebiteli a že posuzovaná smlouva o úvěru není smlouvou neplatnou pro porušení norem zákona o spotřebitelském úvěru, ani ustanovení občanského zákoníku dedikovaných právě ochraně spotřebitele (žalobkyní odkazovaná ustanovení § 1812 a § 1813 o. z. o nutnosti výkladu ve prospěch spotřebitele a zneužívajících ujednáních atd.). Stejně tak nelze smlouvu považovat za neplatnou pro obcházení norem na ochranu spotřebitele či pro nepoctivé jednání žalované a nelze věc posoudit ani dle pravidel pro disimilovaná právní jednání.

10. Důvodnými soud prvního stupně neshledal ani další námitky (důvody neplatnosti) žalobkyně, což podrobně vysvětlil v odst. 101. až 122. odůvodnění rozsudku, na které odvolací soud znovu odkazuje.

11. Soud prvního stupně neshledal, že by poplatky byly ve smlouvě uvedeny skrytě a lstivě; zjistil, že smlouva o úvěru je přehledná a relativně stručná, poplatek za sepis smluvní dokumentace je v ní zakomponován zcela zřetelně a jasně, stejně tak jako provize pro zprostředkovatele žalobkyně. Poplatek ve výši 19 000 Kč nelze považovat za neúměrně vysoký, když jenom notáři žalovaná uhradila částku 9 620 Kč a smlouvy nebyly opakovaně využívanými formuláři žalované, nýbrž byly sepsány právním zástupcem žalované právě pro účel projednávané věci.

12. Žalobkyně tvrdila, že podle smlouvy o úvěru je sjednán úrok ve výši 70 % ročně, ale obchodní úrok byl sjednán ve výši 15 % ročně. Dále je sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně (tj. 73 % ročně) za prodlení s platbou splátek, ale nutno dodat, že nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže být sama o sobě důvodem pro neplatnost smlouvy, může být důvodem pouze pro moderaci smluvní pokuty (§ 2051 o. z.). V posuzovaném případě je smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně a je jí zajištěna pro žalovanou nejdůležitější povinnost žalobkyně, tj. povinnost splácet úvěr. Současně soud prvního neshledal existenci takových okolnosti sjednání smluvní pokuty, které by zakládaly její nemravnost.

13. Soud prvního stupně dodal, že smluvní vztah mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, včetně sjednané provize za zprostředkování stál do určité míry mimo rámec smlouvy o úvěru. Provize a její výše plyne ze zprostředkovatelské smlouvy uzavřené nikoliv se žalovanou, nýbrž se zprostředkovatelem, tj. společností , právnická osoba, Výši provize tak nelze zohledňovat při posouzení majetkového prospěchu na straně žalované. Žalovaná a společnost , právnická osoba, nejsou nikterak ekonomicky ani personálně propojeny.

14. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyní akcentovaná smluvní ujednání nezakládají neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.

15. Soud prvního stupně dále neshledal, že by úvěrová smlouva byla neplatná z důvodu tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti žalobkyně (§ 1796 o. z.), což opět podrobně odůvodnil (viz odst. 110. odůvodnění).

16. Soud prvního stupně dále posuzoval, zda by nebylo namístě aplikovat § 433 o. z., zohlednil, že žalovaná není v oblasti poskytování úvěrů odborníkem a nemá v dané oblasti jakkoli zásadní hospodářské postavení. Neshledal, že by úvěrová smlouva zakládala zřejmou a nedůvodnou nerovnováhu ve vzájemných právech stran, žalovaná poskytla žalobkyni úvěr se smluvním obchodním úrokem 15 % ročně, pohledávku si nechala zajistit zástavním právem, potažmo i exekutorským zápisem. Konstrukce smluvních ujednání nepředstavuje zřejmou a nedůvodnou nerovnováhu. V případě úvěru má poskytovatel v zásadě jedinou povinnost, a to vyplatit úvěr. Je to naopak úvěrovaný, kdo se zavazuje pravidelně splácet poskytnutou částku, a tato jeho povinnost a související povinnosti (týkající se například právě zajištění) jsou v úvěrových smlouvách typicky zajišťovány a utvrzovány právě zástavním právem a smluvními pokutami.

17. Za nedůvodnou vzal soud prvního stupně i námitku, že smlouva o úvěru by měla být neplatná pro omyl žalobkyně (§ 583, § 584 o. z). Žalovaná od počátku konstantně komunikovala, že jde o úvěr podnikatelský, tak jí účel úvěru také prezentoval zprostředkovatel i žalobkyně. Tvrzení, že žalobkyně neměla dopředu možnost se seznámit se smlouvami, pak nezakládá její omyl ve smyslu zmíněných ustanovení. Nadto, aby mohlo jít o právně relevantní omyl, muselo by jít o omyl omluvitelný (viz odst. 117. odůvodnění rozsudku).

18. Smlouva o úvěru není neplatná ani z důvodu absence odpovídajícího živnostenského oprávnění na straně žalované (viz odst. 118. až 121. odůvodnění rozsudku).

19. Soud prvního stupně uzavřel, že nelze přisvědčit názoru žalobkyně, že smlouva o úvěru by měla být neplatná a žalobní návrh ve vztahu ke smlouvě o úvěru zamítl (výrok I.).

20. Ve vztahu k žalobnímu návrhu na určení neplatnosti zástavní smlouvy soud prvního stupně dovodil, že zde není naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Určení neplatnosti zástavní smlouvy se totiž ve svém důsledku nedotkne věcných účinků zápisu zástavního práva v katastru nemovitostí. Na základě žalobkyní požadovaného rozhodnutí, tj. určení nesplatnosti zástavní smlouvy, by katastrální úřad neprovedl výmaz zástavního práva, neboť obsahem výroku, jehož vydání se žalobkyně domáhá, není ne/existence zástavního práva vloženého do katastru nemovitých věcí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1705/2002 a sp. zn. 21 Cdo 58/2003). Dodal, že i kdyby neplatilo právě uvedené, žalobkyně neplatnost zástavní smlouvy dovozuje z akcesorické povahy zástavního práva a z neplatnosti smlouvy o úvěru. Jelikož soud žalobu o úvěru jako neplatnou neposoudil, nemohl by (v případě existence naléhavého právního zájmu) vyhovět ani žalobě na určení neplatnosti zástavní smlouvy. Nadto zástavní smlouva dle obsahu zajišťuje veškeré dluhy, které vznikly, či vzniknou v souvislosti s úvěrovou smlouvou, a to jmenovitě mj. i nároky vzniklé z bezdůvodného obohacení a náklady spojené s vymáháním pohledávek zástavního věřitele, které ze Smlouvy o úvěru nebo v souvislosti s ní vzniknou. Ani případná neplatnost smlouvy o úvěru a z toho plynoucí vznik bezdůvodného obohacení by tak samy o sobě nesvědčily pro závěr o neplatnosti zástavní smlouvy.

21. Soud prvního stupně zamítl i žalobní návrh ve vztahu k zástavní smlouvě (výrok II.).

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů účelně vynaložených na bránění práva.

23. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Vytkla soudu prvního stupně, že z provedených důkazů dovodil nesprávné závěry a že jeho právní posouzení věci je nesprávné. Soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že byla mezi účastnicemi platně uzavřena smlouva o podnikatelském úvěru, že žalobkyně uvedla nepravdivé údaje na živnostenském úřadě, ale žalobkyně sama ve výpovědi uvedla, že se jí úřednice ptala, jaké chce živnostenské oprávnění a ona jí odpověděla, že když je vánoční čas, tak se může jednat o prodávání věnců a vánočních ozdob, z čehož plyne, že šla na živnostenský úřad nepřipravená a bez vědomosti a znalosti, jaké si založí živnostenské oprávnění, což je důkazem o tom, že nebyla schopna sepsat jakýkoliv podnikatelský plán. Interpretace výpovědi žalobkyně je nepřesná v té části, že si měla žalobkyně založit živnostenské oprávnění z důvodu nabádání zprostředkovatelem , jméno FO, , aby měla výhodnější úrok, neboť žalobkyně uvedla, že jí zprostředkovatel , jméno FO, řekl, že si musí založit živnostenské oprávnění, tedy musí mít identifikační číslo, což je podmínkou získání úvěru a k tomu bude mít výhodnější úrok. Svědek , jméno FO, vypověděl, že neřešil a ani se neptal žalobkyně, na co skutečně finanční prostředky žádá, a tedy nemohl ani on ani žalovaná vědět, že žalobkyně jedná v rámci své podnikatelské činnosti. Podle přesvědčení žalobkyně jsou zásadní a nesprávné závěry soudu prvního stupně vyjádřené v bodech 83. až 85. odůvodnění rozsudku, soud prvního stupně pojal právní posouzení věci nepochopitelně k tíži žalobkyně jakožto slabší strany a spotřebitelce. Především žalovaná jakožto profesionál a podnikatel poskytující úvěr byla povinna zjistit a ověřit, zda žalobkyně jedná v rámci své podnikatelské činnosti a jaký je skutečný účel poskytovaného úvěru, právě a jedině žalovaná měla ve smyslu § 5 odst. 1 o. z. postupovat s odbornou pečlivostí. Nelze svévolně konstatovat, že žalovaná nemohla rozpoznat skutečný účel, když fakticky nic nezjišťovala, ani se nesnažila zjistit. Žalovaná i zprostředkovatel , jméno FO, vyžadovali pouze IČO žalobkyně a zajištění úvěru nemovitostí. Bylo prokázáno, že nebylo možné, aby sama žalobkyně vypracovala podnikatelský plán, který byl sepsán v někde v , adresa, na počítači a dokonce až 3. 12. 2021; jednatel žalované podepsal smlouvu o úvěru i zástavní smlouvu dne 2. 12. 2021. Žalovaná vědomě a účelově obcházela zákon o spotřebitelském úvěru a práva na ochranu spotřebitele, ani nevlastní licenci , právnická osoba, k poskytování úvěrů, což způsobuje neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaná poskytuje či prezentuje své úvěry jako podnikatelské, ačkoliv se fakticky vůbec nezajímá o skutečný účel a ani o to, zda dlužník jedná v rámci své podnikatelské činnosti či nikoliv. Dokonce jednatel žalované lživě tvrdil, že mu podnikatelský plán žalobkyně byl poslán poštou, ačkoliv byl sepsán až dne 3. 12. 2021.

24. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně odkázala na svůj písemný závěrečný návrh, v němž předně citovala části z výpovědí jednatele žalované , jméno FO, a výpovědi svědka , jméno FO, , z nichž dovodila, že soud prvního stupně měl či neměl uvěřit určitému jejich tvrzení a měl z provedených důkazů dovodit jiný skutkový závěr. Zdůraznila, že není pochyb o tom, že ve chvíli, kdy oslovila zprostředkovatele , jméno FO, a začala s ním komunikovat, byla v pozici spotřebitele, neboť neměla živnostenské oprávnění a šla si živnostenské oprávnění vyřídit jen z toho důvodu, že to byla podmínka, aby úvěr dostala. Další podmínkou bylo vlastnictví nemovitosti pro zajištění poskytnutého úvěru. Nikdo po žalobkyni nepožadoval nějaký podnikatelský plán, ten byl vyhotoven až následně žalovanou a byl předložen žalobkyni k podpisu. Ačkoliv žalobkyně požadovala úvěr ve výši cca 600 000 Kč, byla jí fakticky vnucena částka vyšší, ve které však žalovaná skryla své poplatky administrativní i provizi zprostředkovatele , jméno FO, ; neúměrné navýšení úvěru spočívalo ve vytvoření nemravných poplatků související se sjednáním úvěru a samozřejmě i nemravných úroků ve výši 70 % p. a. Dále uvedla, že z provedených důkazů vyplynulo, že zprostředkovatel , právnická osoba, funguje prakticky jako realitní kancelář, která má databázi zájemců o investování prostřednictvím poskytování úvěrů, kteří samozřejmě nemají licenci , právnická osoba, , takže poskytují úvěry jako podnikatelům, z čehož plyne, že je absurdní závěr, že žalovaná nemá nic společného s , právnická osoba, či panem , jméno FO, , nadto bylo prokázáno, že pan , jméno FO, jakožto jednatel žalované je poměrně zběhlý v poskytování úvěrů, taktéž je z provedených důkazů zřejmé, že žalobkyně chtěla půjčit na potřeby svoje a svého syna a zcela jistě ne na podnikání, což bohužel soud prvního stupně zcela přehlížel a ignoroval. Podle ustanovení § 5 odst. 1 o. z. musí osoba, která ve styku s druhou osobou vystupuje jako profesionál, tedy příslušníkem konkrétního stavu, jednat s odbornou péčí a pokud tuto povinnost jednat s odbornou péčí poruší, tak to jde k její tíži. V tomto případě byla žalovaná nepochybně povinna řádně s odbornou péčí zkoumat skutečný účel poskytování finančních prostředků, což však vůbec neučinila a takové porušení musí jít k tíži žalované, která nepochybně díky svému postavení velmi dobře věděla, že se jedná o spotřebitelský úvěr, který poskytnout platně nemůže, protože nemá licenci , právnická osoba, a tuto skutečnost měla sdělit žalobkyni, aby ona mohla mít možnost posoudit, zda dojde k platnému uzavření smlouvy. Žalobkyně jednala v právním omylu, neboť měla za to, že uzavírá úvěr na své osobní potřeby a potřeby svého syna, žalovaná jí uvedla v omyl a tím vyvolala protiprávní stav. Podstatný omyl totiž spočívá i v tom, že žalobkyně neměla možnost dopředu se seznámit s textem všech listin, které pak měla narychlo podepsat bez jakéhokoliv vysvětlení či možnosti se s kvalifikovanou osobou poradit. Pokud jde o zprostředkovatelskou smlouvu a plnou moc pana , jméno FO, , pak , jméno FO, , Anonymizováno, byl nepochybně při podpisu smlouvy o úvěru na základě plné moci v rozporu se zájmy žalobkyně, byť se prezentoval jako zprostředkovatel úvěru jednající v zájmu žalobkyně a nikoliv žalované. Jednání žalované a svědka , jméno FO, jsou zjevně nepoctivá. Žalobkyně dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 20 Cdo 680/2025 a na rozhodnutí soudů v exekučních řízení ve věci návrhů povinných na zastavení exekuce pro vymožení pohledávek z neplatných smluv o úvěru, které povinní uzavřeli se společnostmi podnikajícími na trhu poskytování nebankovních úvěrů , např. se společnostmi , právnická osoba, , IČO , IČO, , , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a na rozsudek Městského soudu v , adresa, ze dne 24.2.2025, sp. zn. , spisová značka, . Žalobkyně navrhla, aby odvolací soudu napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

25. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Poukázala na provedené podrobné dokazování a zjištěné skutkové okolnosti projednávaného případu, zdůraznila, že soud prvního stupně věc zcela správně právně posoudil, vzal v úvahu judikaturu i komentářovou literaturu a precizně rozhodnutí odůvodnil.

26. Odvolací soud přezkoumal postupem podle § 212, § 212a, § 213 odst. 3, § 214 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

27. Vady řízení, k nimž se v odvolacím řízení přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř), odvolací soud v postupu soudu prvního stupně neshledal.

28. O nesprávné skutkové zjištění, které nemá v oporu v provedeném dokazování ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., se jedná v případě, že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani nevyšly v řízení nijak najevo, nebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti apod., nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

29. Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. V tomto směru nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení, tudíž není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, jak to činí žalobkyně, která namítá, že soud prvního stupně měl či neměl uvěřit určitému tvrzení účastníků a svědka nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr. Důkazy, na něž žalobkyně poukazuje, neobsahují žádné takové údaje, které by byly v rozporu se skutkovým závěrem soudu prvního stupně a žalobkyni nepřísluší, aby sama přiřazovala jednotlivým důkazům určitou váhu a věrohodnost a prováděla jejich hodnocení, na jehož základě dovozuje skutkový stav jiný, pro ni příznivější. Námitkou, že některým důkazům soud měl či neměl uvěřit, nelze zjištěný skutkový stav zpochybnit a nesouhlas s hodnocením důkazů soudem prvního stupně není sám o sobě způsobilým odvolacím důvodem.

30. Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který vyplývá z důkazů provedených procesně správným způsobem a v dostatečném rozsahu; neshledal, že by soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně nepochybil, když věrohodnost slyšených účastníků a svědků a váhu jimi uváděných údajů hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy provedenými v řízení a s tím, co v řízení vyšlo najevo, odvolací soud v jeho postupu a závěrech neshledal logický rozpor. Soud prvního stupně své závěry podrobně a jasně zdůvodnil, odůvodnění rozsudku je v souladu s požadavky vyjádřenými v § 157 odst. 2 o. s. ř.

31. Soud prvního stupně aplikoval správný právní předpis, správně jej vyložil, aplikovaná ustanovení právních předpisů v odůvodnění rozsudku citoval a odkázal na konkrétní a přiléhavou judikaturu; ze skutkových zjištění vyvodil správné právní závěry. Odvolací soud znovu odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

32. Lichá je námitka žalobkyně, že soud prvního stupně pojal právní posouzení nepochopitelně k tíži žalobkyně jakožto slabší straně i spotřebitelce, že žalovaná jakožto profesionál a podnikatel v oboru poskytování úvěrů byla povinna zjistit a ověřit, zda žalobkyně jedná v rámci své podnikatelské činnosti a jaký je skutečný účel poskytovaného úvěru, což podle mínění žalobkyně neučinila.

33. Soud prvního stupně se jednáním žalobkyně a žalované, potažmo zprostředkovatele žalované, podrobně zabýval. Jako stěžejní pro rozhodnutí ve věci si vymezil otázku, zda byla smlouva o úvěru fakticky uzavřena se spotřebitelem či podnikatelem, z přiléhavých ustanovení zákona, judikatury a komentářové literatury dovodil, jaká skutková zjištění jsou z hlediska hmotného práva relevantní a dokazování tímto směrem zaměřil, dále vysvětlil, jakým výkladem je třeba se při právním posouzení zjištěného stavu věci řídit. Zároveň vzal v úvahu, že spotřebiteli ochrana nepřísluší tam, kde ji poskytovatel úvěru nemohl předpokládat – typicky tedy pokud spotřebitel deklaruje, že je podnikatelem v určitém oboru, a pořizuje věc, která k takovému podnikání slouží, nelze po protistraně požadovat, aby spekulovala, že věc bude použita k osobním či rodinným, a tedy nepodnikatelským potřebám fyzické osoby. Dokazování provedl soud prvního stupně procesně správným způsobem, v dostatečném rozsahu, pečlivě hodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k závěru, že žalobkyně sice chtěla úvěr za účelem svých potřeb a potřeb svého syna, nikoliv na své podnikání, leč takto svůj záměr žalované rozhodně neprezentovala a bylo na jisto postaveno, že žalovaná nemohla přepokládat, že neposkytuje žalobkyni úvěr na její podnikání. Soud prvního stupně vysvětlil, že žalovanou oslovil zprostředkovatel , jméno FO, z obchodní společnosti , právnická osoba, jako zástupce žalobkyně (tohoto zprostředkovatele oslovila se žádostí o zprostředkování úvěru sama žalobkyně), který žalované sdělil, že pro žalobkyni zprostředkovává uzavření smlouvy o úvěru pro podnikání, nebylo žalované komunikováno, že by se mohlo jednat o úvěr spotřebitelský, že by žalobkyně chtěla úvěr použít pro jiné účely. Následně žalovaná komunikovala se zprostředkovatelem , jméno FO, a zpracovávala smluvní dokumentaci, ve které opakovaně a zcela zřetelně uvedla, že se jedná o úvěr podnikatelský. Jmenovitě smlouva o úvěru je tvořena přehledným a dobře strukturovaným textem, ve kterém je podnikatelský charakter opakovaně zdůrazněn. Tento typ úvěru není uveden v obchodních podmínkách ani není skryt například pomocí malého písma. Dle výpovědi jednatele žalované byly smlouvy zaslány zprostředkovateli s tím, aby jejich obsah prokonzultoval se žalobkyní a , jméno FO, v jednání se žalovanou dál pokračoval, z čehož nemohla žalovaná získat jiný dojem, než že nejsou pochyby o tom, že jde o podnikatelský úvěr. Smlouvy se následně vrátily žalované podepsány žalobkyní u notáře, a to včetně podnikatelského plánu. Důvěra žalované tak nadále neměla důvod být narušena. Naopak, žalovaná mohla zcela legitimně očekávat, že se skutečně jedná o úvěr podnikatelský. Zásadní v tomto ohledu bylo i to, že jednatel žalované , jméno FO, se osobně neúčastnil jednání u notáře v , adresa, (a nebyl tedy svědkem toho, jak žalobkyně popisovala svoji situaci, a toho, že v zásadě sdělila údaje, ze kterých bylo zřejmé, že nejde o úvěr podnikatelský). Žalobkyně při svém výslechu netvrdila, že by to byla žalovaná, kdo ji naváděl k získání identifikačního čísla, či že by žalované sdělila, jaký je skutečný účel úvěru, obě tyto skutečnosti přičítala zprostředkovateli , jméno FO, . Z výslechu jednatele žalované vyplynulo, že zprostředkovatel , jméno FO, mu telefonicky sděloval podnikatelskou vizi žalobkyně a že následně jednatel žalované telefonicky mluvil se žalobkyní, a ta mu sdělila, že by chtěla zahradnictví, mluvila o nějakých věncích, řekla mu, že shání úvěr, že z vlastní zkušenosti ví, že je poptávka po zahradnickém zboží, říkala, že má ráda kytičky, že má zahradu a že je u nich velký problém s nabídkou, hlavně mluvila o věncích. Výpověď jednatele žalované soud prvního stupně posoudil jako věrohodnou a pravdivou, její obsah odpovídal tomu, jak žalobkyně sama popisovala svá tvrzení na živnostenském úřadě.

34. Za významné vzal soud prvního stupně zjištění, že žalovaná není profesionálem v oblasti poskytování úvěrů, o poskytnutí úvěru jednala jen ve dvou případech, v prvním případě k poskytnutí úvěru nedošlo a jednání bylo ukončeno po velmi krátké době, druhým případem je případ projednávaný v tomto řízení. Vyšlo najevo, že jednatel žalované , jméno FO, se neorientuje v oblasti poskytování spotřebitelských/podnikatelských úvěrů, za účelem sepisu smluv se obrátil na advokáta. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že po žalované z popsaného důvodu nelze požadovat tak vysokou míru obezřetnosti, jako po obchodních společnostech zabývajících se prakticky pouze poskytováním úvěrů, že po ní například nelze požadovat, aby žalobkyni poučovala o rozdílech podnikatelského a spotřebitelského úvěru, a to zejména za situace, kdy žalovanou oslovil zprostředkovatel žalobkyně. Nutno dodat, že to byl zprostředkovatel, kdo byl povinen podle § 2446 odst. 2 o. z. sdělit žalobkyni jako zájemci vše, co pro ni mělo rozhodný význam pro uzavření smlouvy o úvěru a související zástavní smlouvy. Neměla tedy žádného rozumného důvodu činit takováto poučení.

35. Ze skutkových zjištění rozhodně nevyšlo najevo, že by žalovaná vědomě a účelově obcházela zákon o spotřebitelském úvěru a práva na ochranu spotřebitele, že by poskytovala či prezentovala své úvěry jako podnikatelské, že by se fakticky vůbec nezajímala o účel úvěru, jak tvrdí žalobkyně v odvolání. Žalovaná si u zprostředkovatele i žalované ověřila souvislost půjčovaných prostředků se zamýšleným podnikáním žalobkyně, jak bylo popsáno shora a vzhledem k okolnostem případu i odvolací soud posoudil její postup za rozumný a dostatečný. Odvolací soud neshledal, že by skutkové zjištění a právní posouzení soudem prvního stupně bylo v tomto směru neúplné, ani že by se soud prvního stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011, usnesení ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1107/2023, ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 20 Cdo 680/2025). Nelze dále přehlédnout aktivní jednání žalobkyně, která si sama vyhledala zprostředkovatele pro uzavření smlouvy o úvěru, z jeho prezentace mohla a měla seznat, že společnost , právnická osoba, nabízela zprostředkování úvěru pro podnikatele a výslovně ve své prezentaci uvedla, že nezprostředkovává úvěry spotřebitelské. Žalobkyně, ač sama již měla zkušenost s poskytováním úvěru a takovou zkušenost měli i členové její rodiny, jak vyšlo najevo z její výpovědi, tuto společnost jako zprostředkovatele oslovila a postupovala pak podle jejích pokynů k získání živnostenského oprávnění k podnikání a v průběhu řízení nepopřela, že v telefonickém rozhovoru s jednatelem žalované mluvila o tom, že hodlá podnikat. Ačkoliv věděla, že peníze, které chce prostřednictvím úvěru získat, nepoužije na podnikání, nebránilo jí to v tom, aby tvrdila opak. Dále je významné, že podstatné náležitosti smlouvy o úvěru jsou v posuzované smlouvě o úvěru vyjádřeny srozumitelně, text je dobře čitelný a přehledný. I u žalobkyně lze vyjít z předpokladu, že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat (§ 4 odst. 1 o. z.).

36. Dále bylo v řízení provedenými důkazy vyvráceno tvrzení žalobkyně, že podnikatelský plán žalobkyně byl vyhotoven žalovanou, že žalovaná žalobkyni „vnutila“ vyšší úvěr než zamýšlených 600 000 Kč, že v úvěru „skryla“ své poplatky administrativní i provizi zprostředkovatele žalobkyně.

37. Soud prvního stupně podrobně vysvětlil, z jakých skutkových zjištění dovodil, že společnost , právnická osoba, a žalovaná nebyly personálně, ekonomicky ani jinak propojeny, že jmenovaná společnost nebyla zástupcem žalované a odvolací soud má za to, že jeho závěry jsou logické a především podložené skutkovými zjištěními.

38. Neobstojí ani argumentace žalobkyně, že jednala v právním omylu, neboť měla za to, že uzavírá úvěr na své osobní potřeby a potřeby svého syna, že jí žalovaná uvedla v omyl a tím vyvolala protiprávní stav, že její podstatný omyl spočívá i v tom, že neměla možnost dopředu se seznámit s textem všech listin, které pak měla narychlo podepsat bez jakéhokoliv vysvětlení či možnosti se s kvalifikovanou osobou poradit, že , jméno FO, byl při podpisu smlouvy o úvěru na základě plné moci v rozporu se zájmy žalobkyně, byť se prezentoval jako zprostředkovatel žalobkyně jednající v jejím zájmu žalobkyně, že jednání žalované a , jméno FO, jsou zjevně nepoctivá. Soud prvního stupně se touto argumentací zabýval a své závěry podrobně vysvětlil v odůvodnění rozsudku.

39. Odvolací soud, tak jako soud prvního stupně, uvádí, že v souladu se zásadou, že jen bdělým svědčí jejich práva (vigilantibus iura), způsobuje podstatný omyl neplatnost právního jednání pouze tehdy, pokud jde o omyl omluvitelný, jestliže jednající nemohl rozpoznat skutečný stav věci a zjistit existenci omylu ani poté, co by postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze na něm požadovat s ohledem na okolnosti případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1830/2007). Nelze akceptovat, že by bylo možno se účinně dovolat neplatnosti pro omyl za situace, kdy by v omylu jednající zanedbal pro něj ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci a bez příčiny se ve svém úsudku nechal mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami týkajícími se právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1560/2006). Jednající je povinen podle okolností konkrétního případu si sám zajistit odpovídající míru objektivních informací o okolnostech, resp. skutečnostech, které má za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního jednání, případně i využitím odborných znalostí třetí osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 519/2006). Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně nevynaložila obvyklou míru pečlivosti za účelem zjištění, že se jedná o podnikatelský úvěr. Odvolací soud již shora popsal aktivní jednání žalobkyně vedoucí k uzavření smlouvy o úvěru za účelem podnikání i její jistou dosavadní zkušenost s úvěry a na podkladě skutkového stavu věci dovodil, že žalobkyně nedbala pro ni objektivně existující možnosti přesvědčit se o pravém stavu věci, bez příčiny nežádala vysvětlení a předem i text smluv po zprostředkovateli, který měl mít na zřeteli její zájmy a inkasoval od ní nemalou provizi.

40. Odvolací soud z vlastní úřední činnosti vzal za zjištěné, že předmětem podnikání žalobkyní zmíněných obchodních společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , , právnická osoba, ., IČO , IČO, , je poskytování úvěrů, což je podstatný rozdíl oproti předmětu podnikání žalované. I další skutkové okolnosti, které vyplývají z obsahu žalobkyní založených rozhodnutí soudů, jsou odlišné od projednávané věci. Předložila-li žalobkyně odvolacímu soudu rozsudek Městského soudu v , adresa, ze dne 24. 2. 2025, sp. zn. , spisová značka, pak v tamní věci bylo zjištěno, že úvěrující společnost, ačkoliv ve smluvním vztahu s úvěrovanou vystupovala jako profesionál, se před uzavřením smlouvy o úvěru vůbec nezabývala tím, na co chce úvěrovaná fyzická osoba finanční prostředky použít, vůbec nezjišťovala ani základní informace o jejím podnikání, nadto věděla o finanční situaci úvěrované, což je stav odlišný od skutkového stavu projednávané věci.

41. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení účelně vynaložených na bránění práva; náklady za právní služby advokáta zastupujícího žalovanou správně vyčíslil podle vyhlášky č. 177/1996Sb., o odměnách advokátů a poskytování právních služeb (advokátní tarif), lhůtu a místo plnění stanovil podle § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

42. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil podle § 219 o. s. ř., protože je v těchto výrocích věcně správný.

43. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla v této fázi řízení plný úspěch a má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, kterou odvolací soud vyčíslil podle advokátního tarifu, v platném znění, takto: odměna advokáta 8 220 Kč za účast na jednání odvolacího soudu podle § 9 odst. 3 písm. a) pro určení neplatnosti úvěrové smlouvy a podle § 9 odst. 4 písm. a) pro určení neplatnosti zástavní smlouvy (tarifní hodnota 65 000 Kč + 113 000 Kč), paušální náhrada hotových výdajů 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 3, náhrada za promeškaný čas 900 Kč (6x 150 Kč) podle § 14, cestovní náklady za cestu osobním automobilem z , adresa, do , adresa, a zpět 1 937,52 Kč (248 km, průměrná spotřeba paliva 5,8 l/100km, průměrná cena nafty 34,70 Kč/l, sazba paušální náhrady 5,80Kč á 1 km podle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů), 21% daň z přidané hodnoty podle 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 2 416,58 Kč, celkem 13 924,10 Kč.

44. Lhůta a místo plněny byly stanoveny podle § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.