28 Co 49/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudců JUDr. Aleny Bílkové a Mgr. Martina Langhanse, Ph.D. v právní věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované Jméno žalované A. zahraniční osoba registrovaná pod č. číslo sídlem Adresa žalované A podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu Jméno žalované B IČO IČO žalované B sídlem Adresa žalované B zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení částky 96 434 Kč s příslušenstvím k odvoláním žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. října 2025, č. j. 70C 38/2025-130,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku I. mění tak, že žaloba se v části, jíž se žalobce domáhá zaplacení částky 41 602 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 41 602 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 63 089,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a k rukám advokátky Jméno advokátky.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 41 602 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 41 602 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení (výrok I.), co do částky 54 832 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 54 832 Kč od 26. 2. 2025 žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 6 439 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě ze dne 6. 3. 2025, jíž se žalobce domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím, a to jako bezdůvodného obohacení, na jehož vrácení mu měl vzniknout nárok proto, že pojistná smlouva, kterou dne 2. 2. 2012 se žalovanou uzavřel, je z důvodu neurčitosti neplatná. Žalobce má proto nárok na vrácení toto, co žalované zaplatil na pojistném.

3. Žalovaná založila svou obranu na tom, že pojistná smlouva byla sjednána platně. Z pojistných podmínek bylo zřejmé, jaké poplatky souvisejí s investičním životním pojištěním a jejich struktura v pojistných podmínkách byla rozepsána. Žalovaná poskytovala po celou dobu trvání pojistné pojištění žalobci pojistnou ochranu a vyplatila mu a žalobce přijal 130 893 Kč (800 Kč z titulu pojistného plnění v roce 2014, 800 Kč z titulu pojistného plnění v roce 2015, 29 910 Kč na základě mimořádného výběru v roce 2018, 97 909 Kč jako odkupné při zániku pojistné smlouvy a 1 474 Kč představující přeplatek na pojistném). Pro případ, že by pojistná smlouva byla shledána neplatnou, namítla, že nárok žalobce je částečně promlčen.

4. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jak věc posoudil po právní stránce; odvolací soud na odůvodnění rozsudku odkazuje a na tomto místě skutkové a právní závěry shrnuje.

5. Žalobce uzavřel s žalovanou dne 2. 2. 2012 pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo životní pojištění pro případ smrti nebo dožití s počátkem pojištění 1. 3. 2012 dobu do dovršení věku 65 let a pojistnou částkou 200 000 Kč (dále též jen „pojistná smlouva“). Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné pojistné podmínky a zvláštní pojistné podmínky. Sazebník poplatků nebyl součástí smluvní dokumentace, kterou žalobce převzal a podpisem stvrdil, že by s ním byl seznámen, přičemž pouze ze sazebníku mohl žalobce v době uzavření smlouvy zjistit, jaká je výše rizikového pojistného. Smlouvou byla sjednána výše pojistného na částku 1 474 Kč měsíčně. Žalobce v průběhu trvání pojistné smlouvy s žalovanou komunikoval, uplatňoval pojistné události a činil mimořádný výběr. Žalovaná vystavovala žalobci výroční dopisy, přičemž ve výročním dopise z roku 2021 bylo mimo jiné uvedeno, že pojistné činí 1 474 Kč měsíčně a kolik je z této částky hrazeno na pojištění s kódem kód (životní pojištění) a kolik z této částky činí rizikové pojistné, dále bylo uvedeno, kolik je hrazeno na jednotlivá připojištění (připojištění pro případ smrti s následkem úrazu, připojištění pro případ trvalých následků s progresivním plněním, připojištění pro případ hospitalizace, dětské připojištění - trvalé následky úrazu dítěte s progresivním plněním). Žalovaná vystavovala žalobci přehledy pojištění označené jako „pojistka“ a také výroční dopisy. Ve výročních dopisech byl od roku 2020 uveden také alokační poměr pro investici do finančních fondů životního pojištění, aktuální výše podílových jednotek, aktuální výše odkupného a přehled pojistného a poplatků za období přecházejícího roku. Žalovaná doložila vytvoření, předání k odeslání výročního dopisu v systému žalované. Žalovanou bylo za dobu trvání smlouvy na pojistném plnění vyplaceno 2x 800 Kč (2. 8. 2014 a 8. 2. 2015), dále byla vyplacena částka 29 910 Kč představující mimořádný výběr (28. 3. 2018), a žalobci byl vrácen přeplatek ve výši ve výši 1 143 Kč a žalovaná vrátila žalobci rovněž 2x 1 474 Kč (1. 11. 2024 a 2. 12. 2024). Žalobce požádal o ukončení pojistné smlouvy a bylo mu vyplaceno odkupné ve výši 97 909 Kč (1. 1. 2025). Za období od 6. 3. 2022 do 6. 3. 2025 žalobce uhradil na pojistném částku 48 642 Kč, rizikové pojistné za období od 6. 3. 2022 do 6. 3. 2025 činilo 4 092 Kč. Žalobce vyzval dne 10. 2. 2025 žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení představujícího rozdíl mezi uhrazenými platbami pojistného a vyplaceným plněním, a to s lhůtou k plnění do 25. 2. 2025. Žalovaná vydání bezdůvodného obohacení odmítla dopisem ze dne 24. 2. 2025 a žalobci ničeho nezaplatila.

6. Soud prvního stupně za použití § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), posoudil věc podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále též jen „zákon o pojistné smlouvě“) a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Podle soudu prvního stupně je předmětná pojistná smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., neboť neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění. Konkrétní výše nebyla sjednána ve smlouvě a nebylo možné zjistit z předsmluvních informací, ani jiného dokumentu, který žalobce prokazatelně převzal. Odkaz na sazebník, na nějž odkazuje oddíl předsmluvní informace, se kterým ale žalovaná před uzavřením smlouvy žalobce prokazatelně neseznámila a kde výše rizikového pojistného byla stanovena v závislosti na dalších kritérií (věku a pohlaví), představuje neurčité a tudíž neplatné ujednání. Jelikož ujednání o výši rizikového pojistného nelze od ostatního obsahu pojistné smlouvy oddělit, není zjistitelné, jaká část pojistného po odečtení rizikového pojistného měla být investována do nákupu podílových jednotek, a není-li ujednáno konkrétní rizikové pojistné, jedná se o neplatný právní úkon.

7. Z důvodu absolutní neplatnosti pojistné smlouvy bylo třeba posoudit žalovanou přijaté pojistné jako bezdůvodné obohacení. Ohledně námitky promlčení, kterou žalovaná vznesla, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy a žalovaná nebyla při jejím vznesení ve zlé víře, neboť žalovaná měla po celou dobu za platnou, prováděla výplatu pojistného plnění a vyhověla i žádosti žalobce o mimořádný výběr i odkupné. Nelze proto hovořit o záměrně nepoctivém jednání žalované.

8. Soud prvního stupně se zabýval okamžikem, kdy mohl žalobce získat laickou vědomost o důvodech neplatnosti pojistné smlouvy, a vzhledem k tomu, že žalovaná neprokázala doručení výročních dopisů žalobci, uzavřel, že tomu bylo až na základě právní analýzy poskytnuté žalobci jeho právním zástupcem. Dospěl proto k závěru, že žalobou uplatněný nárok není promlčen v subjektivní promlčecí době, ale je částečně promlčen v objektivní promlčecí době. Učinil tedy zúčtování vzájemně poskytnutých plnění – žalobci vznikl vůči žalované z neplatné pojistné smlouvy nárok na vydání toho, co plnil na pojistném po odečtení vyplaceného pojistné plnění ve výši 1 600 Kč, mimořádného výběru ve výši 29 910 Kč, odbytného ve výši 97 909 Kč a ve výši 1 143 Kč představující přeplatek s tím, že tento nárok byl částečně promlčen (nepromlčená částka 48 642 Kč). Žalované vznikl podle soudu prvního stupně nárok na vrácení ceny nemajetkového plnění spočívajícího v tom, že žalobci poskytla pojistnou ochranu v případě pojistné události, kterou soud prvního stupně stanovil v hodnotě předpokládané úplaty za rizikové pojistné z pojistné smlouvy za hlavní pojištění a tuto částku měl soud prvního stupně za částku odpovídající ocenitelnému nepeněžitému plnění, které se dostávalo žalobci a spočívalo v připravenosti žalované plnit pro případ pojistné události. Za dobu trvání pojistné smlouvy žalovaná poskytla žalobci pojistnou ochranu v celkové hodnotě 17 594 Kč s tím, že dle pravidel vzájemného zúčtování lze proti nepromlčenému nároku započítat pouze částku 4 092 Kč (tj. rizikové pojistné za období od 6. 3. 2022 do 6. 3. 2025). Žalobce má tak vzhledem k provedenému zúčtování vzájemně poskytnutých plnění nárok na uhrazení částky 44 550 Kč (48 642 Kč – 4 092 Kč). Jelikož bylo v řízení dále prokázáno, že žalovaná vrátila žalobci přeplatek ve výši 2x 1 474 Kč, je nutné ponížit shora uvedenou částku dále o částku 2 948 Kč, proto má žalobce nárok na vydání bezdůvodného obohacení pouze ve výši 41 602 Kč. V tomto rozsahu tedy soud žalobě vyhověl a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.

9. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, jež směřoval výslovně proti zamítavému výroku II. ve věci samé a výroku III. o nákladech řízení mezi účastníky. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o aplikaci objektivní promlčecí doby. Nemožnost aplikace objektivní promlčecí doby podle něj vyplývá z ustálené judikatury Městského soudu v Praze (viz. např. rozhodnutí sp. zn. 29Co 492/2021, 29Co 157/2024, 29Co 335/2024 nebo sp. zn. 28Co 98/2025). K promlčení nároku žalobce v objektivní promlčení době nemohlo vůbec dojít. Dále namítl, že žalovaná si po vydání Dohledového benchmarku právnická osoba č. číslo v návaznosti na vydání rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu v řízení sp. zn. 31Cdo 1566/2017 musela být srozuměna s tím, že neseznámení pojistníka s dokumentací, z níž vyplývá výše nebo jednoznačný způsob určení jednotlivých poplatků a nákladů pojištění, má zásadní vliv na platnost pojistné smlouvy životního pojištění. Žalovaná přesto ani poté neučinila ve vztahu ke spotřebitelům žádné kroky, aby je obeznámila se svým neodborným jednáním. Žalovaná si tak musela být vědoma vad pojistné smlouvy, a přesto vznesla námitku promlčení, kterou soud prvního stupně proto neměl akceptovat. Žalobce rovněž nesouhlasil s postupem, jímž soud prvního stupně vypořádal vzájemná plnění účastníků. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2024, sp. zn. 29Odo 52/2002, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j. 29Co 335/2024-95, a ze dne 16. 9. 2025, č. j. 30Co 235/2025-239. Předmětem vypořádání je podle žalobce nutné učinit veškerá vzájemně poskytnutá peněžitá plnění účastníků. Žalobce se sice ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně neplatnosti pojistné smlouvy, avšak dle něj že napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení ochrany spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními a je v přímém rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie i nálezy Ústavního soudu. Pojistná smlouva neobsahuje žádnou informaci o výši a způsobu stanovení rizikového pojistného a dalších nákladů a poplatků v napadených smluvních ujednáních. Žalobce nebyl s výší uvedených srážek na vrub kapitálové hodnoty pojištění žalovanou seznámen. Napadená smluvní ujednání jsou tak zneužívajícími ujednáními ve smyslu článku 3 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, neboť jde o ujednání, která nebyla individuálně sjednána, a v rozporu s požadavkem poctivosti způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Napadená smluvní ujednání jsou rovněž ujednání, která ve smyslu § 56 odst. 1 st. obč. zák. v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě bude vyhověno v plném rozsahu, příp. aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

10. Žalovaná podala proti rozsudku soudu prvního stupně rovněž odvolání a směrovala je výslovně proti jeho vyhovujícímu výroku I. ve věci samé. Namítala, že závěr soudu prvního stupně ohledně neplatnosti pojistné smlouvy není správný. Zopakovala, že ke smlouvě vždy přistupovala jako k platné a tak k ní přistupoval i žalobce, který však nyní dovozuje její neplatnost z nejasnosti stran výše pojistného, o jejíž vysvětlení však nikdy nepožádal. Žalobce dostával od žalované výroční dopisy/pojistky, jimiž byl informován o investicích na pojistné smlouvě, hodnotě, kterou pojištění v daný okamžik má, i výše poplatků strhávaných žalovanou ze zaplaceného pojistného. Žalovaná odkázala na zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda, jakož i na prioritu výkladu smluv, který nezakládá neplatnost smlouvy před výkladem, ji zakládá, jsou-li oba takové výklady možné. Pro případ, že by odvolací soud shledal pojistnou smlouvu neplatnou, namítala žalovaná, že nesprávný je i závěr soudu prvního stupně ohledně nepromlčení nároku žalobce. Podle žalované znal žalobce domnělé důvody neplatnosti pojistné smlouvy již při jejím uzavření, neboť již tehdy musel pojmout podezření, že se smlouvu je něco v nepořádku, pokud mu chybí podstatná část smluvní dokumentace. Rozhodným okamžikem pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty má tedy být již den uzavření pojistné smlouvy, nejpozději pak okamžik, kdy se žalobce seznámil s výročním dopisem obsahujícím detailní informace o všech skutečnostech, z nichž soud prvního stupně dovodil neplatnost předmětné smlouvy. Žalobce doručení výročních dopisů nijak nerozporoval. Tvrzení o jejich nedoručení žalobce vznesl až po uplynutí koncentrační lhůty, proto k němu nemělo být přihlíženo. Žalovaná rovněž nesouhlasila s tím, jak soud prvního stupně vypořádal vzájemná plnění účastníků z neplatné smlouvy. Soud prvního stupně totiž zcela přehlédl, že žalovaná zaplatila žalobci rovněž odbytné ve výši 97 909 Kč.

11. Odvolací soud přezkoumal podle § 212, § 212a, § 214 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.

12. Vady řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), odvolací soud v postupu soudu prvního stupně neshledal. Soud prvního stupně dostatečně a náležitě zjistil skutkový stav a jeho skutkové závěry odpovídají obsahu provedených důkazů.

13. Pojistnou smlouvu soud prvního stupně správně posoudil jako absolutně neplatnou z důvodu její neurčitosti podle § 37 odst. 1 obč. zák., na němž nemůže nic změnit ani námitka žalované, že účastníci na smlouvu nahlíželi dlouhou dobu jako na platnou, že žalobce platil pojistné a že žalovaná mu vyplatila pojistné plnění. Soud prvního stupně následně správně dovodil existenci tvrzeného nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák. a věnoval se posouzení žalobkyní vznesené námitky promlčení.

14. K námitce žalobce, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28Cdo 3594/2018 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), v němž dovolací soud tuto problematiku podrobně shrnul: „Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musejí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21Cdo 85/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28Cdo 444/2018; případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25Cdo 2648/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33Cdo 126/2009). Má-li být námitka promlčení posouzena za rozpornou s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či citovaný rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (k poslednímu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30Cdo 21/2010). Vznesená námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy kupříkladu tam, kde žalobce nárok uplatnil opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalovanému, od nějž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na jeho ujištění, že k uspokojení nároků provede nezbytné právní kroky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25Cdo 3319/2013).“ 15. V daném případě není možné dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení ze strany žalované bylo výrazem zneužití práva, a to i s ohledem na skutečnost, že žalovaná námitku uplatnila jako obranu ve sporu vyvolaném žalobcem. Žalobce také netvrdil žádné konkrétní okolnosti týkající se jednání a postupu žalované při uplatnění námitky promlčení, na jejichž základě by bylo možno námitku promlčení posoudit jako odporující dobrým mravům. Z tvrzení žalobce, z provedeného dokazování a ani z průběhu řízení nevyplynulo, že by žalovaná udržovala žalobce v mylném přesvědčení, že jím uplatňovaný nárok uhradí dobrovolně, respektive, že by po vzniku nároku svým postupem vůči žalobci jakkoliv přispěla k marnému uplynutí promlčecí lhůty. Lze shrnout, že žalobci ničeho nebránilo zahájit řízení o vydání bezdůvodného obohacení před uplynutím promlčecí lhůty. Za této situace nelze vznesení námitky promlčení ze strany žalované kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

16. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

17. Podle § 107 odst. 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

18. U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší - dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u bezdůvodného obohacení vzniklého z nedbalosti nebo desetiletá, jde-li o úmyslně způsobené bezdůvodné obohacení. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží i druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Při plnění na základě absolutně neplatného právního úkonu se běh objektivní promlčecí doby odvíjí ode dne přijetí plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33Odo 1025/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne Anonymizováno 29. 10. 2008, sp. zn. 30Cdo 4635/2007).

19. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k promlčení nároku žalobce v subjektivní promlčecí době nedošlo. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení je podle § 107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28Cdo 1957/2012). Soud prvního stupně správně uzavřel, že skutečnou subjektivní vědomost o tom, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohacuje, tedy vědomost, která určuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák., byla v nyní projednávané věci dána okamžikem, kdy se o neplatnosti pojistné smlouvy dozvěděl v důsledku právní analýzy, jež mu poskytl jeho právním zástupce, a jeho nárok tedy nemůže být promlčen v subjektivní promlčecí době. Námitka žalované, že vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy a vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované měl mít žalobce již na základě výročních dopisů, resp. pojistek, nemůže obstát, neboť doručení dopisů je svou povahou objektivní okolností, která však nic nevypovídá o vědomosti žalobce o možnosti uplatnit své právo u soudu. I kdyby bylo doručení dopisů v řízení prokázáno, což nebylo, pak by argumentaci žalované o takovém počátku subjektivní promlčecí doby neodpovídalo zjištění, že žalobce i po jejich doručení nadále platil pojistné a pojistnou smlouvu vypověděl až o několik let později po doručení prvního z výročních dopisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2026, sp. zn. 33Cdo 2681/2025).

20. K námitce žalobce (s odkazem na evropskou legislativu a judikaturu), že objektivní promlčecí lhůtu nelze na tento případ aplikovat, odvolací soud uvádí, že Ústavní soud se této otázce věnoval v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.nalus.usoud.cz), jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, včetně posouzení souvisejících otázek promlčení. Největší pozornost Ústavní soud věnoval námitce promlčení a jejímu souladu s dobrými mravy a aplikovatelnosti judikatury Soudního dvora EU mající potenciální dopad na počátek běhu objektivní promlčecí lhůty. Ústavní soud jednoznačně konstatoval, že závěry rozsudku SDEU C 485/19 (které jsou obdobné závěrům rozsudku, na něž odkazovala žalobkyně) nejsou ve sporech ze smluv o investičním životním pojištění použitelné. Tento závěr odůvodnil odlišnými skutkovými a právními okolnostmi. Na rozdíl od případu posuzovaném SDEU (posuzované smlouvě o spotřebitelském úvěru od nebankovní společnosti) se totiž v případě smluv o investičním životním pojištění nevyskytují žádná zneužívající ustanovení. V této souvislosti Ústavní soud poukázal mj. i na úřední sdělení právnická osoba ze dne 2. 5. 2012, ve kterém tento regulátor rovněž nedospěl k závěrům o existenci zneužívajících ustanovení. Ústavní soud jasně deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu.“ Pojišťovny uzavírající smlouvy o investičním životním pojištění totiž podléhají přísné regulaci právnická osoba. Naopak nebankovní úvěrující společnosti žádné takové regulaci nepodléhají. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud zdůraznil, že: „nelze ani a priori přijmout výklad, podle něhož se účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.“ To dle Ústavního soudu platí zejména za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci smluvního ujednání mezi stranami sporu, které by ho alespoň částečně omezovalo v uplatnění jeho nároků plynoucích z uzavřené smlouvy o investičním životním pojištění. Dle závěrů Ústavního soudu tedy námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy jen proto, že tvrzený nárok je dovozován z neplatné smlouvy a že v případě posuzování počátku běhu objektivní promlčecí lhůty nelze v případech smluv o investičním životním pojištění aplikovat závěry rozsudku SDEU C 485/19. V usnesení ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2429/23, Ústavní soud své předchozí závěry potvrdil a aproboval závěr Nejvyššího soudu vyslovený v jeho usnesení ze dne 27. 6. 2023, č. j. 33Cdo 3579/2022-179, že neplatnost pojistné smlouvy nebyla důsledkem porušení unijních pravidel (nepřiměřené ujednání ve smyslu generální klauzule podle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS), nýbrž šlo o neplatnost a z ní odvozovaný nárok vyplývající z obecných pravidel týkajících Anonymizováno se uzavírání smluv (absence určitého ujednání podle § 37 obč. zák., tedy vadu projevu). Zcela shodně se pak vyjádřil Nejvyšší soud v řadě dalších svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne Anonymizováno 31. 5. 2023, sp. zn. 33Cdo 2394/2022, v rozsudku ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 33Cdo 2951/2022, v usnesení ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 33Cdo 2900/2022, v usnesení ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33Cdo 48/2023. Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že nárok (pojistníka - spotřebitele) na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné smlouvy o životním pojištění, kdy neplatnost smlouvy zakládá absence (neurčitost) podstatného ujednání, není přímým nárokem spotřebitele vyplývajícím z porušení unijního práva a nejde tedy o případ, kdy unijní právo brání použití § 107 odst. 2 obč. zák. Uzavřel-li tedy soud prvního stupně, že na nárok žalobce je třeba aplikovat objektivní promlčecí dobu, je tento jeho závěr správný.

21. Soud prvního stupně však dospěl k nesprávnému závěru o tom, že nárok žalobce je promlčen jen zčásti. Jak soud prvního stupně správně zjistil (a mezi účastníky o tom nebylo sporu), za období od 6. 3. 2022 do 6. 3. 2025 žalobce zaplatil žalované platby pojistného v celkové výši 48 642 Kč, naopak žalovaná mezi těmito daty vyplatila žalobci odkupné ve výši 97 909 Kč (a další platby - přeplatky pojistného atd.). Žalobce tak nemohl být se svou žalobou úspěšný, neboť v předmětném období obdržel od žalované více, než kolik jí sám zaplatil. Závěr, že promlčením se má soud zabývat až po provedení úplné bilance všech peněžitých plnění za celé období a tedy pouze ve vztahu k výslednému „netto nároku“ není správný, neboť ve vztahu k § 457 obč. zák. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33Odo 791/2005, vysvětlil, že pro tento případ nemá občanský zákoník samostatnou úpravu otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synallagmatického závazku, a proto se použijí ustanovení § 107 obč. zák. a § 112 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2026, sp. zn. 33Cdo 231/2026).

22. Pro úplnost odvolací soud rovněž uvádí, že neshledal žádné důvody pro podání předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž v podrobnostech odkazuje na již citovaný rozsudek Nejvyššího soud ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33Cdo 2298/2025.

23. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl, a v zamítavém výroku ve věci samé jej podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že plně úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů za řízení před soudy obou stupňů. Za řízení před soudem prvního stupně jde o náhradu nákladů právního zastoupení za 7 úkonů právní služby: příprava a převzetí zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále též jen „a. t.“), třikrát účast na jednání (dne 9. 6. 2025, dne 23. 7. 2025 a 1. 10. 2025) podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. a dvakrát vyjádření (ze dne 22. 4. 2025 a 9. 7. 2025) podle § 11 odst. 1 písm. d) a.t., ve spojení s § 7 bod 5. a. t. v sazbě 4 980 Kč Anonymizováno a 7 paušálních náhrad podle § 13 odst. 3 a. t. Dále jí náleží náhrada nákladů za 3 úkony právní služby v odvolacím řízení: podání odvolání podle § 11 odst. 1 písm. k) a. t., ve spojení s § 7 bod 5. a. t. v sazbě 2 780 Kč, vyjádření podle § 11 odst. 1 písm. k) a. t., ve spojení s § 7 bod 5. a. t. v sazbě 3 300 Kč a účast na jednání podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., ve spojení s § 7 bod 5. a. t. v sazbě 4 980 Kč a 3 paušální náhrady podle § 13 odst. 3 a. t. Celkové náklady právního zastoupení žalované za řízení před soudy obou stupňů činily 50 420 Kč; s připočtením 21% sazby daně z přidané hodnoty ve výši 10 588,20 Kč tedy 61 008,20 Kč. Včetně zaplaceného soudního poplatku za odvolání (2 081 Kč) pak náklady řízení žalované činí 63 089,20 Kč. Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. a násl. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat pouze dovolací soud.