29 Co 156/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. Lucie Bičákové a JUDr. Elišky Galiazzo ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o ochranu osobnosti o odvoláních žalobkyně i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. ledna 2026, č. j. 7 C 227/2025-33,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 931 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta B.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti zdržet se šíření dehonestujících výroků na adresu žalobkyně, také zamítl nárok na uložení povinnosti omluvit se písemnou omluvou ve znění specifikovaném ve výroku I a konečně zamítl požadavek na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 80 000 Kč (výrok I). Výrokem II poté uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 16 152 Kč k rukám jejího advokáta.

2. Takto rozhodl o nárocích žalobkyně požadovaných za tvrzený zásah do jejích osobnostních práv výroky pronesenými žalovanou v pozici svědkyně při jejím výslechu dne 28. 4. 2025 u Obvodního soudu pro adresa ve věci sp. zn. spisová značka. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná ve své svědecké výpovědi uvedla několik nesouvisejících, zavádějících a nepravdivých tvrzení, z nichž některá sloužila výlučně k dehonestaci osoby žalobkyně a svým obsahem zasahovala do její cti, důstojnosti a dobrého jména. Vytýkané výroky jsou pak uvedeny v bodě 1 napadeného rozsudku, pod písm. a) až h) i s uvedením času, kde se v záznamu ze soudního jednání nacházejí.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Namítala, že výroky byly proneseny při její svědecké výpovědi učiněné v řízení vedeném Obvodním soudem pro adresa ve věci sp. zn. spisová značka. Namítané výroky nejsou ani obsahem protokolu z jednání, jsou zachyceny pouze na CD záznamu z jednání, ke kterému se nelze jen tak dostat. Toto CD opatřil právní zástupce žalované v tamním řízení. Jde o stejného zástupce, který zastupuje žalobkyni v tomto řízení. Uvedla, že tamní žalovaná jí chtěla vtáhnout do uvedeného sporu, nakonec ale vystupovala v procesním postavení svědka a odpovídala toliko na dotazy soudu. Její výpověď nelze hodnotit izolovaně a vytrhávat její jednotlivé výroky z kontextu, ale výpověď je třeba hodnotit jako celek. Žalovaná dále uvedla, že v rámci své svědecké výpovědi se vyjadřovala z pozice člena představenstva společnosti právnická osoba. Poukázala na to, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro adresa, sp. zn. spisová značka, byly projednávány mzdové nároky. Pokud se vyjadřovala o žalobkyni „že je blbá“ a „že by nedodělala ani Škola, kdyby jí tam nedotlačili“, šlo o její hodnotící soud v kontextu toho, že dle jejího názoru mzda žalobkyně svou výší neodpovídala jejím pracovním schopnostem a zkušenostem a přesahovala mzdu vysokoškolský vzdělaných osob (inženýrů). Podle názoru žalované žalobkyně vystudovala Škola pouze proto, že její matka byla ve správní radě školy a poskytovala škole sponzorské dary. Pokud při své výpovědi uvedla „tunelují to do Označení“, měla tím na mysli představenstvo a dozorčí radu spol. právnická osoba. a právnická osoba., nikoliv žalobkyni.

4. Soud I. stupně pokud jde o skutková zjištění, vzal v úvahu prohlášení žalobkyně učiněná při jednání, že tři roky před svým pracovním zařazením u spol. právnická osoba. z hlediska pracovních zkušeností pracovala jako funkce, dále měla brigády jako funkce v obchodní společnosti a rovněž dělala funkce ve adresa. Její matka byla ve správní radě Škola, které studovala, ale jen po dobu 10 měsíců a sponzorské dary Škola byly pouze ve výši 10 000 Kč. Soud I. stupně dále zjistil, že v řízení u Obvodního soudu pro adresa, pod sp. zn. spisová značka, byl projednáván spor mezi tituly před jménem jméno FO a právnická osoba. o zaplacení náhrady za nevyčerpanou dovolenou a náhradu mzdy. Žalovaná byla k tomuto jednání předvolána jako svědek a v rámci své svědecké výpovědi pak vypovídala po poučení podle § 126 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Všechny vytýkané výroky popsané v žalobě, jež měly zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně, byly vyřčeny žalovanou v rámci její svědecké výpovědi. Žalovaná v rámci výpovědi dále uvedla, že zpracovávala pro právnická osoba. mzdovou a personální agendu a v této souvislosti obšírně popisovala mocenské vztahy širší rodiny jméno FO ve společnosti právnická osoba. a spřízněných společností a mzdové poměry v uvedené společnosti. V protokolu o jednání, který byl z jednání konaného dne Anonymizováno 28. 4. 2025 též pořizován, vytýkané výroky nejsou uvedeny. Veřejnost jednání nebyla přítomna.

5. Po právní stránce soud I. stupně odkázal na § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Věc uzavřel tak, že odpovědnost žalované není dána, neboť k pronesení vytýkaných výroků došlo při plnění procesní povinnosti svědka a nedošlo k vybočení z mezí stanovených právními předpisy. Soud I. stupně tedy dospěl k závěru, že odpovědnost žalované za tvrzený zásah do osobnostních práv žalobkyně je vyloučena, protože všechny napadené výroky byly proneseny při plnění zákonné povinnosti podat svědeckou výpověď podle § 126 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná vypovídala v pracovněprávním sporu z pozice osoby zajišťující personální a mzdovou agendu společnosti právnická osoba. a popisovala poměry ve společnosti a vztahy v rodině jméno FO. Výroky, že žalobkyně „je blbá“ a že by „nedokončila ani Škola, kdyby ji tam nedotlačili“, soud I. stupně vyhodnotil jako hodnotící soudy vycházející ze skutkového základu, který byl podle jeho názoru potvrzen i samotnou žalobkyní při jejím výslechu. Žalobkyně sama uvedla, že její matka byla členkou správní rady Škola a že před nástupem do společnosti právnická osoba. žalobkyně získala pracovní zkušenosti jako funkce, funkce a funkce. Proto soud I. stupně uzavřel, že ani tyto expresivní výroky nepředstavovaly neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně. Ve vztahu k výroku, že rodina „tuneluje“ společnosti do Označení, soud I. stupně uvedl, že z kontextu výpovědi nelze dovodit, že by směřoval přímo vůči žalobkyni. Naopak měl za to, že žalobkyně z pozice správkyně nemovitostí nemohla být osobou, na kterou by se takové tvrzení vztahovalo. Za zásah do osobnostních práv nepovažoval ani sdělení údajů o odměňování žalobkyně, neboť se jednalo o informace uvedené v souvislosti s projednávaným pracovněprávním sporem. Stejný závěr vztáhl i na ostatní napadené části výpovědi. Ve vytýkaných výrocích tak neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně. Zdůraznil, že žalovaná výroky pronesla při výkonu svědecké povinnosti a nebylo prokázáno, že by je učinila svévolně nebo bez přesvědčení o jejich pravdivosti. Naopak vycházela ze skutkového základu, který byl podle soudu potvrzen žalobkyní.

6. Soud I. stupně také uvedl, že ani nebyla splněna podmínka objektivní způsobilosti výroků významně zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Výroky zazněly při soudním jednání, jehož se kromě soudu účastnili pouze právní zástupci účastníků řízení, kteří jsou vázáni zákonnou povinností mlčenlivosti. Namítané výroky navíc nebyly zachyceny v protokolu o jednání, ale pouze na zvukovém záznamu. Soud I. stupně proto označil spor o ochranu osobnosti za uměle vyvolaný. Pokud jde o požadavek, aby se žalovaná zdržela dalšího šíření obdobných výroků, soud I. stupně konstatoval, že žalobkyně tvrdila pouze jednorázové jednání žalované, a nebyly tvrzeny ani prokázány okolnosti zakládající obavu z jeho opakování. Takový nárok proto nemohl obstát již z tohoto důvodu, a navíc ani nebylo zjištěno, že by došlo k zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Vzhledem k tomu, že nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobkyně, zamítl rovněž její nárok na peněžité zadostiučinění ve výši 80 000 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Vytkla soudu I. stupně především to, že rezignoval na řádné zjištění skutkového stavu věci. Tvrdila, že ji soud ještě před provedením dokazování vyzýval ke zpětvzetí žaloby a následně odmítl provést klíčové důkazy navržené žalobkyní, zejména přehrání celého audiozáznamu jednání Obvodního soudu pro adresa. Podle žalobkyně se soud I. stupně s celým záznamem neseznámil, přestože právě z něj bylo možné zjistit skutečný kontext, obsah a způsob přednesu výroků žalované. Tím měl žalobkyni fakticky znemožnit prokázání jejích tvrzení a porušit zásady spravedlivého procesu a § 6 o. s. ř. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaná v řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka vypovídala k otázkám týkajícím se mzdových poměrů bývalého generálního ředitele společnosti právnická osoba., zejména k otázce jeho mzdy, pracovní doby a dovolené. Napadené výroky se však podle ní těchto otázek netýkaly a žalovaná při výslechu opakovaně svévolně odbíhala k nesouvisejícím tématům. Tvrdila, že úplný záznam jednání by prokázal, že žalovaná byla soudcem opakovaně usměrňována a napomínána a že její výroky zjevně přesahovaly rámec objasňování skutkového stavu projednávané věci. Z toho dovozovala, že judikatura použitá soudem I. stupně, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 146/2008 a sp. zn. 28 Cdo 795/2002, na posuzovanou věc nedopadají. Žalobkyně dále argumentovala, že skutečnost, že napadené výroky nebyly zachyceny v protokolu o jednání vedeném pod sp. zn. spisová značka, naopak potvrzuje jejich irelevanci k projednávané věci. Proto považovala za nesprávný závěr soudu I. stupně, který právě s odkazem na jejich absenci v protokolu označil spor za uměle vyvolaný. Za nesprávný označila také závěr o existenci pravdivého skutkového základu výroků žalované. Uvedla, že soud k tomuto závěru dospěl bez provedení relevantních důkazů. S odkazem na § 556 a § 557 o. z. zdůraznila, že výroky mají být posuzovány podle jejich objektivního významu tak, jak je může chápat průměrný adresát, nikoliv podle dodatečných vysvětlení žalované poskytnutých až v tomto řízení. Namítla, že za legitimní identifikaci osoby nelze považovat označení „jméno FO, ta co je blbá“, ani tvrzení, že by bez pomoci rodičů nedokončila Škola. Pokud jde o výrok, že tři dcery tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO „působí ve právnická osoba a v právnická osoba a tunelují to do Označení“, žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že nelze určit, zda se výrok vztahuje právě na ni. Namítla, že z citovaného výroku jednoznačně vyplývá, že žalovaná mířila právě na všechny tři dcery manželů jméno FO, tedy i na žalobkyni. Podle žalobkyně soud I. stupně nepřípustně převzal dodatečná vysvětlení žalované a fakticky aproboval její tvrzení o tom, že žalobkyně je „blbá“ a podílí se na tunelování společností. Žalobkyně dále nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že výroky nemohly významně zasáhnout do jejích osobnostních práv proto, že zazněly pouze před osobami vázanými mlčenlivostí. Namítla, že soudní jednání jsou zásadně veřejná a nebylo prokázáno, že by veřejnost byla z jednání vyloučena nebo že se jednání žádné další osoby nezúčastnily. Zdůraznila také, že výroky zazněly v její nepřítomnosti a mohly se s nimi seznámit osoby z jejího pracovního i osobního okolí. Tyto výroky proto byly podle ní objektivně způsobilé snížit její vážnost, čest a důstojnost. Na podporu své argumentace odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007. Dle žalobkyně tak vytýkané výroky představovaly závažný zásah do jejích osobnostních práv, zejména do cti a vážnosti, a byly vedeny zlomyslnou snahou poškodit její pověst. Nesouhlasila ani se závěrem soudu I. stupně o jednorázovosti jednání žalované. Tvrdila, že v řízení opakovaně uváděla, že jde o součást širšího a opakovaného jednání vůči její osobě a členům její rodiny, přičemž k prokázání těchto skutečností navrhovala další důkazy včetně svého účastnického výslechu, které však soud I. stupně neprovedl.

8. Žalobkyně se i stručně vyjádřila k odvolání žalované proti nákladovému výroku, když uvedla, že považuje i toto odvolání za nedůvodné, protože je přesvědčena, že při správném skutkovém i právním posouzení měla být ve věci plně úspěšná, což by se muselo promítnout i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

9. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, žalovaná se odvolala jen do výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž argumentovala tak, že soud I. stupně nesprávně určil tarifní hodnotu pro výpočet odměny jejího právního zástupce. Uvedla, že žalobkyně v žalobě uplatnila tři samostatné nároky, a to nárok na zdržení se šíření dehonestujících výroků, nárok na omluvu a nárok na zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši 80 000 Kč. Podle žalované jde o tři samostatné nároky s odlišným skutkovým a právním základem, které mohly být samostatně projednány a rozhodnuty. Soud I. stupně proto nesprávně vycházel pouze z tarifní hodnoty 80 000 Kč odpovídající peněžitému nároku. Podle jejího názoru měl zohlednit také oba nepeněžité osobnostní nároky, u nichž je třeba vycházet z tarifní hodnoty 65 000 Kč za každý z nich podle § 9 odst. 3, písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“). Odkázala přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3252/24 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 497/22. Dovozovala, že celková tarifní hodnota tak činí 210 000 Kč, nikoli 80 000 Kč, a že odměna za jeden úkon právní služby proto měla být stanovena částkou 9 140 Kč. Soud I. stupně tak podle ní přiznal nižší náhradu nákladů, než jaká jí náležela. Dále žalovaná nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, který jí nepřiznal náhradu za úkon spočívající v nahlížení do soudního spisu dne 15. 9. 2025. Tvrdila, že judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu připouští, aby nahlížení do spisu představovalo samostatný úkon právní služby podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, jestliže je nezbytné pro přípravu na jednání a kvalifikovanou procesní obranu. V této souvislosti odkázala zejména na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2415/22, sp. zn. III. ÚS 3046/21 a sp. zn. IV. ÚS 120/24. Žalovaná také uvedla, že nahlížení do spisu bylo provedeno za účelem přípravy na první jednání ve věci, aby se mohla seznámit s obsahem žaloby, jejími přílohami a procesním stavem řízení. Podle jejího názoru byl tento postup nezbytný pro řádnou ochranu jejích práv. Skutečnost, že následně nepodala samostatné písemné vyjádření k žalobě a vyjádřila se až při jednání, podle ní neznamená, že by šlo o neúčelný úkon. Naopak tvrdila, že tím přispěla k hospodárnosti řízení. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II rozsudku soudu I. stupně a přiznal jí náhradu nákladů řízení v částce 42 077 Kč namísto částky 16 152 Kč.

10. Žalovaná se dále vyjádřila k odvolání žalobkyně. S odvolacími námitkami nesouhlasila. Uvedla, že soud I. stupně nebyl povinen provést všechny žalobkyní navržené důkazy, ale pouze ty, které považoval za potřebné ke zjištění skutkového stavu podle § 120 odst. 1 o. s. ř. Podle žalované byl skutkový stav dostatečně zjištěn již provedenými důkazy a samotná existence ani obsah napadených výroků nebyly mezi účastníky zásadně sporné. Proto měla za to, že provedení dalších důkazů nemohlo přinést podstatně odlišná skutková zjištění. Podle žalované soud I. stupně vyvodil z provedených důkazů logické závěry, zatímco žalobkyně v odvolání pouze předkládá vlastní odlišnou interpretaci týchž skutečností. Žalovaná dále odmítla tvrzení žalobkyně, že napadené výroky představovaly exces vybočující z rámce svědecké výpovědi. Namítla, že z provedeného dokazování, zejména ze zvukového záznamu jednání ze dne 28. 4. 2025, vyplývá, že reagovala na konkrétní otázky směřující k objasnění skutkových okolností projednávané věci, zejména vztahů mezi účastníky a fungování společnosti právnická osoba., včetně jejího personálního a ekonomického fungování. Podle žalované měla její vyjádření přímou souvislost s projednávanou věcí, a i když byla někdy formulována expresivněji a výpověď byla místy obsáhlejší, nejednalo se o svévolné nebo věcně nesouvisející útoky. Skutečnost, že ji soudce občas usměrňoval zpět k projednávané věci, podle žalované pouze dokládá šíři její výpovědi, nikoli její nepřípustnost. Žalovaná zároveň uvedla, že její hodnotící soudy měly oporu v objektivně existujících skutečnostech, které byly v řízení alespoň částečně potvrzeny nebo nebyly rozporovány, a to i samotnou žalobkyní. Proto podle ní nelze uzavřít, že by její výroky postrádaly skutkový základ. Ve vztahu k námitce žalobkyně ohledně veřejnosti jednání žalovaná uvedla, že tato okolnost nezvyšuje intenzitu tvrzeného zásahu do osobnostních práv. Poukázala na to, že svědecká výpověď byla učiněna pouze za přítomnosti právních zástupců účastníků, nikoli samotných účastníků, a že nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by se jednání účastnila širší veřejnost. Z protokolu podle ní přítomnost dalších osob nevyplývá. Současně zdůraznila, že soud i právní zástupci podléhají zákonné povinnosti mlčenlivosti, což významně omezuje možnost dalšího šíření obsahu výpovědi mimo probíhající řízení. Žalovaná uzavřela, že její výroky sledovaly legitimní cíl spočívající v objasnění skutkových okolností projednávané věci, měly skutkový základ v okolnostech zjištěných v řízení a nepřekročily meze přiměřenosti ani rámec svědecké výpovědi. Z těchto důvodů navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

11. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně a po konaném jednání došel k závěru, že odvolání žalobkyně do věci samé ani odvolání žalované do výroku o náhradě nákladů řízení nejsou důvodná.

12. Odvolací soud neshledává jako procesní pochybení, že soud I. stupně nepřehrál celý záznam z jednání konaném dne 28. 4. 2025 u Obvodního soudu pro adresa ve věci sp. zn. spisová značka, případně neobstaral jeho přepis. Soud I. stupně při jednání v této věci přehrál podstatné pasáže z tohoto záznamu, který je ostatně žalobkyní znám, a odvolací soud nemá pochybnosti, že se s ním seznámil i soud I. stupně. Záznam je značně dlouhý, trvá téměř tři a půl hodiny. Soud I. stupně měl za prokázané, že vytýkané výroky svědkyně v rámci své výpovědi pronesla. Odvolací soud je shodně se soudem I. stupně toho názoru, že i na základě přepsaného protokolu z jednání konaného dne 28. 4. 2025 u Obvodního soudu pro adresa ve věci sp. zn. spisová značka, a to protokolu diktovaného soudcem, je možné posoudit zásadní otázky rozhodné pro danou věc, a to zda se žalovaná při své svědecké výpovědi dopustila vytýkanými výroky excesu, který byl způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně.

13. Odvolací soud tedy považuje skutková zjištění soudu I. stupně za dostatečná a vychází z nich. Souhlasí pak plně i s jeho právním posouzením, na které odkazuje. Odvolací soud jen zdůrazňuje, že si je vědom závěrů Stanoviska Cpjn 13/2007 a je toto názoru, že žalovaná nevybočila z mezí toho, co je v řízení přípustné. Dle uvedeného Stanoviska: I. Došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností. Zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. II. Vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení je křivé obvinění (§ 174 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. § 345 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.), křivá výpověď (§ 175 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. § 346 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) nebo přestupek podle § 49 odst. 1, písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplňků. III. Ve věcech veřejného nebo jiného společenského zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi petice představuje zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu (který je spjat s povinností orgánu veřejné moci na obsah petice reagovat), může tak dojít ke kolizi s ústavněprávní hodnotou, jíž je právo na ochranu cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto bez dalšího neplatí, že „vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv“ je dáno již tím, že „zásah“ byl vyjádřen obsahem petice, jakožto výrazu ústavně zaručeného práva.

14. Pokud jde o vytýkané výroky popsané v bodech 1, a) až h) napadeného rozsudku, pokud z nich plyne výše ohodnocení žalobkyně za práci pro právnická osoba., jde o skutková tvrzení, která byla pro tamní věc rozhodná, a uvedení informace o výši příjmu žalobkyně u tamní žalované společnosti v rámci svědecké výpovědi nemohlo představovat nedovolený zásah do osobnostních práv žalobkyně. Pokud jde o vytýkané výroky k intelektu, schopnostem a pracovním zkušenostem žalobkyně, výroky b) a c), jednalo se o hodnotící soudy svědkyně, stejně jako výrok a) o tunelování společnosti. Ano, tyto výroky byly expresivní, nemusely být nutně svědkyní uváděny nebo mohly být proneseny kulantněji, neboť na druhou stranu u svědecké výpovědi nejde primárně o názory svědka, ale o to, co a jak vnímal svými smysly. Nicméně vytýkané výroky stále souvisely s projednávanou věcí, proto spadaly pod plnění povinnosti podat svědeckou výpověď, nejednalo se o zjevný exces. A to bez ohledu na skutečnost, že svědkyně podávala svou výpověď velmi obšírně a musela být tamním soudcem usměrňována. Žalovaná (svědkyně v tamním řízení) však vytýkanými výroky stále hodnotila a popisovala situaci ve společnosti právnická osoba., ovládané manžely tituly před jménem jméno FO a jméno FO, ve které byly zaměstnány i jejich dcery jméno FO a jméno FO (žalobkyně). Předmětem sporu byly mzdové nároky dalšího příbuzného tituly před jménem jméno FO, vůči této společnosti, který se s ní zjevně nerozešel v dobrém, pokud jde o mezilidské vztahy. Pokud svědkyně i bez pokynu soudu při své výpovědi subjektivně hodnotila situaci a poměry ve společnost právnická osoba. a během své spontánní výpovědi pronesla vytýkané výroky, přestože dle tamního soudu nebyly až tak podstatné, neboť je ani nezahrnul do diktované protokolace, s projednávanou věcí souvisely a objasňovaly minimálně postoj svědkyně k projednávané věci. Svědkyně jimi vyjádřila svůj názor o nedostatečných pracovních zkušenostech a vzdělání žalobkyně v porovnání s inkasovanou mzdou a svůj názor na ne úplně správné hospodaření tamní žalované společnosti, což mohlo mít i vliv na hodnocení její svědecké výpovědi ze strany tamního soudu. Nelze tedy uzavřít, že by se jednalo o exces. Vytýkané výroky byly expresivní, ne však prvoplánově vulgární. Odvolací soud dále poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, např. na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, kdy nebyl shledán exces u výroku, že žalobkyně je zlodějka, krade a lže, a to s ohledem na okolnosti případu a vztahy v rodině účastníků řízení atd. Nyní vytýkané výroky byly navíc proneseny na soudním jednání, které bylo sice veřejné, není však zřejmé, že by se jej veřejnost účastnila. Požadavek na zdržující výrok je, pomineme-li absenci zásahu do osobnostních práv zdůvodněnou výše, navíc příliš obecný. Nároky žalobkyně tak nemohou být shledány důvodné. Výše uvedenými skutečnostmi považuje odvolací soud podstatné odvolací námitky žalobkyně za vypořádané.

15. Odvolací soud také neshledal důvodné námitky žalované proti výroku o náhradě nákladů řízení, když soud I. stupně postupoval právně, pokud za rozhodnou bral výši požadovaného zadostiučinění v souladu s § 9a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále je „a. t.“). Požadavek žalované, aby byla samostatně určena tarifní hodnota pro zdržující výrok, omluvu a zadostiučinění a tyto byly sečteny, není správný a neodpovídá ustálené praxi v otázkách ochrany osobnosti. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně neshledal účelným úkon spočívající v nahlížení do soudního spisu dne 15. 9. 2025, neboť žalované byla doručena žaloba a stalo se tak před nařízením jednání ve věci. Soudní spis tehdy nic zásadního navíc neobsahoval. Žalovaná nahlížet do spisu samozřejmě mohla, ani odvolací soud však tento úkon nepovažuje za účelný.

16. Z uvedených důvodů odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Do věci samé se odvolala logicky jen žalobkyně, tím otevřela i přezkum nákladového výroku, a byla se svým odvolání zcela neúspěšná, musí proto hradit náklady odvolacího řízení žalované. Tyto náklady jsou tvořeny náklady žalované na právní zastoupení, za dva úkony právní služby, a to vyjádření žalované k odvolání a účastí na jednání odvolacího soudu dle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1, písm. a), § 11 odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty 80 000 Kč a v sazbě za úkon 4 300 Kč, dále 2 x paušální náhrady výdajů dle § 13 odst. 4 a. t. po 450 Kč. Dále cestovními výdaji za cestu z adresa do adresa a zpět 2 x 260 km, osobním vozidlem název, RZ SPZ, s průměrnou spotřebou 7 l/100 km, cenou pohonných hmot Natural 95 – 34,70 Kč na l, náhradou za opotřebení 5,90 Kč na km, celkem 4 331 Kč a náhradou za promeškaný čas 14 půlhodin po 150 Kč, tedy 2 100 Kč. Celková výše náhrady nákladů odvolacího řízení tak činí 15 931 Kč a odvolací soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit tyto náklady v obecné pariční lhůtě na zákonné platební místo. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek uvedených v § 237 a násl. o. s. ř. Takové dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku. O přípustnosti dovolání rozhoduje Nejvyšší soud ČR.