30 A 12/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Slavomírem Novákem ve věci žalobce: T. H. N., narozený X, bytem X, zastoupený JUDr. Hugem Körblem, advokátem, sídlem Hybernská 1007/20, 110 00 Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 4. 2026, č. j.: MV-28904-4/SO-2026 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 26. 1. 2026, č. j. OAM-17656-11/DP-2025, kterým byla podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákon č. 326/1999 Sb.“ či „zákon o pobytu cizinců“), ve znění účinném do 30. 9. 2025, zamítnuta žádost žalobce ze dne 17. 6. 2025 o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné, z důvodu naplnění neurčitého právního pojmu zjištění jiné závažné překážky pobytu na území.

2. K odvolání a podané žalobě žalobce přiložil výpis ze studentského portálu Škoda Auto Vysoká škola o.p.s. (nyní z. ú.), z nějž vyplývá, že žalobce je studentem této školy v prezenční formě studia bakalářského studijního programu Ekonomika a management, a to od 11. 11. 2025.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

3. Žalobce v podané žalobě předně namítl, že žalovaná v rozporu s judikaturou nevymezila neurčitý právní pojem jiné závažné překážky pobytu cizince na území (srov. v rozhodnutí žalované zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69).

4. V rozhodnutí žalované absentuje definování konkrétních skutkových okolností případu žalobce, které spadají do pojmu jiné závažné překážky pobytu cizince na území. Podle judikatury je obvykle pojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území naplněn tím, že cizinec neplnil v minulosti povolený účel pobytu. V daném případě však žalobce naopak po celou dobu účel pobytu plnil. Chtěl-li nebo chce-li jej změnit, postupuje v souladu se zákonem o pobytu cizinců.

5. Žalobce nesouhlasí se spekulacemi žalované, které jsou postaveny obecně na případech, kdy cizinec často mění účel pobytu, neplní účel pobytu či jeho postup jednotlivými pobyty v České republice neodpovídá subjektivně rostoucí tendenci. Žalobce nesouhlasí s tím, že se u něj jedná o „bezcílné vzdělávání formou jazykových kurzů“ a že žalobce „nesměřuje k původně vytyčenému cíli při vstupu na území, tj. studiu vysoké školy“. Žalovaná dále uvádí, že „jazykovou a odbornou přípravu ke studiu na vysoké škole lze podle zákona o pobytu cizinců prodloužit pouze jednou“, uvažuje nad cílem pobytu žalobce a uvádí, že účel musí vyžadovat pobyt na území. Podle žalobce nemohou tyto úvahy naplňovat pojem jiné závažné překážky pobytu cizince na území.

6. Účel pobytu žalobce po celou dobu řádně plní a má řádnou docházku ve vyučování. Pokud mu studium nejde tak, jak by si představovala žalovaná (či OAMP), není to důvod, aby žalovaná (či OAMP) rozhodla o ukončení pobytového oprávnění či jeho neprodloužení. Obvykle jsou zamítacím důvodem neplnění účelu pobytu například absence ve vyučování, opakování studia kvůli absencím či nepracování při zaměstnanecké kartě nebo nepodnikání při dlouhodobém pobytu za účelem podnikání. U žalobce žádný takový důvod dán není.

7. Zákaz uvedený v ustanovení § 44a odst. 2 písm. a) zákona pro účel ostatní uvedený není. Žalovaná nemůže tento zákaz svévolně rozšiřovat ve svých úvahách jako důvod pro neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní. Pokud by zákonodárce takový zákaz nastavit chtěl, musel by ho včlenit do zákona. Pokud takový zákaz v zákoně není, nelze jej dovozovat.

8. Žalovaná zřejmě požaduje, aby účel pobytu žalobce byl spjat s Českou republikou a dosahoval určité vyšší intenzity a kvality. Tento požadavek v zákoně o pobytu cizinců však není a tento názorový proud je překonaný. Žalobce zde odkazuje na aktuální stanovisko předkládajícího senátu Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 8. 4. 2025, č. j. 2 Azs 64/2024-38.

9. Pokud měla žalovaná možnost vyložit neurčitý právní pojem různými způsoby, měla ho vyložit in dubio pro mitius, tedy příznivěji pro žalobce (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, č. j. 10 A 168/2010-29).

10. Je třeba rozlišovat účel dlouhodobého pobytu, který je definovatelný a zákonem o pobytu cizinců definovaný a u kterého platí pravidlo, že účel pobytu je třeba plnit a jeho případné neplnění je potom možné sankcionovat ať už zánikem pobytového oprávnění, neprodloužením doby platnosti pobytového oprávnění či neudělením nového pobytového oprávnění. S tím žalobce souhlasí. Druhý pojem je však cíl pobytu, kdy z rozhodnutí žalované je zřejmé, že žalovaná má za to, že žalobce nemíří k nějakému cíli svého pobytu a toto jeho chování sankcionuje. Zákon o pobytu cizinců však nezná ani nedefinuje pojem cíl pobytu. Neexistuje ani pravidlo, že nesměřování k cíli (který navíc není definovaný) má mít za následek zánik pobytového oprávnění, neprodloužení doby platnosti pobytového oprávnění či neudělení nového pobytového oprávnění. Rozhodnutí žalované je postaveno primárně na subjektivním názoru žalované o tom, že žalobce nesměřuje v průběhu svého pobytu k nějakému cíli. Tento postup však zákon o pobytu cizinců (na rozdíl od neplnění účelu dlouhodobého pobytu) nedovoluje sankcionovat.

11. Žalobce pro úplnost uvádí, že již byl přijat ke studiu na vysoké škole, tedy jeho úsilí naučit se českému jazyku přináší výsledky. Současně dne 29. 10. 2025 požádal o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za novým účelem, tedy za účelem studia, kdy řízení o této žádosti probíhá u OAMP pod sp. zn. X.

12. Žalobce namítá dále to, že nebyl proveden jeho účastnický výslech k ověření skutkových okolností na straně žalobce.

13. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě shrnula pobytovou historii žalobce s tím, že žalobce pobýval na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné, tj. vzdělávání, které není studiem podle § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců, v období od 1. 9. 2024 do 30. 6. 2025. Předmětnou žádostí se domáhal prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za stejným účelem na období od 1. 7. 2025 do 30. 6. 2026. Žalobce svou aktivitu nesměřuje k dosažení účelu, za kterým mu bylo povoleno přicestovat do ČR a dlouhodobě zde pobývat, tedy za účelem získání vysokoškolského vzdělání. Žalobce vstoupil na území ČR v únoru 2022 za účelem prezenčního studia kurzu českého jazyka, a to k přípravě k následnému studiu akreditovaného studijního programu na Českém vysokém učení technickém v Praze, na které však nenastoupil a stal se účastníkem kurzu českého jazyka (úroveň B2), organizovaném Centrem celoživotního vzdělávání v rámci Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Poté však ke studiu na vysoké škole, k němuž se celý akademický rok 2022/2023 připravoval, nenastoupil a požádal o prodloužení doby platnosti povolení k DP za účelem studia na University College Prague – Vysoká škola mezinárodních vztahů a Vysoká škola hotelová a ekonomická v bakalářském studijním programu Účetnictví a finanční řízení podniku (UCP). Z důvodu nedoložení nostrifikace mu bylo ke dni 31. 8. 2023 jeho studium ukončeno. Podle výpisu zapsaných předmětů žalobce v zimním ani v letním semestru nesplnil žádné předepsané zkoušky ani zápočty a nezískal jediný z povinných 35 kreditů.

14. Žalobce dále požádal o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní a jako doklad potvrzující účel pobytu doložil potvrzení o denním studiu na Vyšší odborné škole cestovního ruchu a mezinárodního obchodního styku (dále „VOŠ CR a MOS“). Ze sdělení VOŠ CR a MOS ze dne 10. 2. 2025 je zřejmé, že žalobce studoval na této škole od 1. 9. 2023 ve školním roce 2023/2024 v 1. ročníku v oboru Cestovní ruch. Jeho studium bylo ke dni 31. 8. 2024 ukončeno z důvodu nesplnění předepsaných zkoušek. Dne 3. 6. 2024 žalobce požádal o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní. Jako doklad potvrzující účel pobytu na území doložil potvrzení vydané společností DBS Czech s.r.o., podle kterého je žalobce účastníkem kurzu českého jazyka a základů českých reálií, a dále volitelných kurzů Kosmetické služby a Gastro & Bistro v období od 1. 7. 2024 do 30. 6. 2025. Žádosti bylo vyhověno a povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní bylo účastníku řízení prodlouženo s platností od 1. 9. 2024 do 30. 6. 2025.

15. Žalobce pak požádal o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné, konkrétně opět studia v rámci intenzivních jazykových kurzů českého jazyka. Na základě zjištěného skutkového stavu pak správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí, č. j. OAM-17656-11/DP-2025 ze dne 26. 1. 2026, kterým žádost zamítl, kdy v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že jednání žalobce konstituuje závažnou překážku pobytu cizince na území, a to jednak tím, že jeho pobyt nenaplnil prvotní cíl, jímž je získání vysokoškolského vzdělání, a dále tím, že se snaží obejít zákaz opakovaného prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem studia z důvodu absolvování přípravného jazykového kurzu cestou dlouhodobého pobytu za jiným účelem.

16. Žalovaná uvedla, že v souvislosti se vzdělávacími aktivitami žalobce nelze hovořit o pokroku ve vzdělávání ani o směřování k jeho úspěšnému absolvování. Komise nevidí důvod, proč by žalobci mělo být umožněno, aby v České republice pobýval za účelem účasti v dalším kurzu, který ani není jazykovou a odbornou přípravou ve smyslu § 64 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., byť se mu materiálně podobá (opět jde o kurz českého jazyka). Navíc za situace, kdy účastník řízení jazykovou přípravu, kterou mohl využít k přípravě ke studiu na vysoké škole, již dvakrát absolvoval a kdy z jeho jednání ani nevyplývá, že by k takovému cíli směřoval. Naopak z jeho jednání, resp. z toho, jak opakovaně neúspěšně studoval na různých vzdělávacích institucích různé úrovně, je dle názoru žalované naprosto zřejmé, že žalobce nedosahoval a nedosahuje jakéhokoli pokroku ve svých vzdělávacích aktivitách a tyto aktivity jsou pro něj vedlejší. Žalovaná pak k tomu, stejně jako v žalovaném rozhodnutí, odkazuje na rozsudky správních soudů, zejména Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, v nichž soudy posuzovaly případy obdobné případu žalobce a v nichž se vyjadřovaly i k otázce jiné závažné překážky.

17. Žalovaná zejm. odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí a správního spisu. Správní orgán I. stupně, stejně jako žalovaná, ve vztahu k případu žalobce objasnily neurčitý právní pojem „jiná závažná překážka“ a řádně tento pojem aplikovaly na případ žalobce. Komise se tak neztotožňuje s námitkou, že tak neučinily. Žalovaná upozorňuje, že žalobci nebyla žádost zamítnuta kvůli neplnění účelu pobytu, ale důvodem bylo shledání tzv. jiné závažné překážky pobytu cizince na území, která spočívá na jiném skutkovém základě a posouzení celkového a komplexního přístupu žalobce k jeho vzdělávacím aktivitám. Ačkoliv žalobce při vstupu na území deklaroval svůj úmysl dosáhnut zde vysokoškolského vzdělání, z jeho pobytové a vzdělávací historie je naopak podle názoru Komise zřejmé, že k takovému cíli zcela zjevně nesměřuje.

18. Žalovaná dále k tvrzení žalobce, že byl přijat ke studiu na vysoké škole, podotýká, že tuto skutečnost žalobce v řízení před správním orgánem I. stupně ani v řízení před Komisí nesdělil, přičemž Komise poukazuje na § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 150/2002 Sb.).

19. Hlavním argumentem pro shledání jiné závažné překážky pobytu bylo z hlediska materiálního vyčerpání možností žalobce pro jazykovou přípravu ke studiu na vysoké škole, což jak správní orgán I. stupně, tak Komise ve svých rozhodnutích podrobně zdůvodnily. Nutně tak vyvstává i otázka, zda nyní soudu doložené přijetí na vysokou školu není v protikladu s dřívějšími tvrzeními, plány žalobce, a především při pohledu na jeho dosavadní studijní historii, v rámci níž nedosáhl žádného pokroku, jen dalším z účelových kroků, které mu mají zajistit pobyt na území České republiky. Komise je i nadále přesvědčena, že deklarovaný studijní záměr, resp. samotné podání žádosti za uvedeným účelem, představuje pro žalobce formální záminku pro získání pobytového oprávnění na území a nové (další) studium na tomto závěru nic nemění, naopak spíše dokresluje přístup žalobce k naplňování účelu pobytu, který deklaroval při vstupu na území. Komise si dovoluje citovat z rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 30. 12. 2025, č. j. 56 A 8/2024-44.

20. Podle žalované je povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní tzv. zbytkovou kategorií účelu pobytu nad rámec účelů, které zákon č. 326/1999 Sb. předpokládá a je do jisté míry věcí určité diskreční pravomoci České republiky a jejích orgánů a jejich správní praxe, jaký účel pobytu z hlediska jeho povahy a provázanosti s územím bude považovat za účel, který vyžaduje pobyt na území, a bude považován za ten, jenž povede k vydání, resp. prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Podle názoru Komise uvedené jednoznačně svědčí pro opakování závěru, že kurzy českého jazyka jsou pro žalobce pouze prostředkem, jak docílit „bezproblémového“ pobytu na území, přičemž Komise nemůže odhlédnout od toho, že zákonodárce jednoznačně omezil prodlužování pobytového oprávnění, jehož cílem je jazyková a odborná příprava na vysokoškolské studium. Tím spíše pak je jednoznačně správná úvaha, že takové omezení je možné, byť prostřednictvím institutu závažné překážky pobytu cizince na území za využití přípustné diskreční pravomoci vztahující se k pobytu za účelem ostatní/jiné.

21. Pokud jde o odkaz žalobce na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2025, č. j. 2 Azs 64/2024-38, Komise uvádí, že žalobce se snaží vytvořit dojem, že názory uvedené v dřívějších rozhodnutích Nejvyššího správního soudu k otázce jazykových kurzů anglického jazyka a provázaností s územím České republiky (viz rozsudky, č. j. 7 Azs 22/2024-27 ze dne 21. 10. 2024 a č. j. 9 Azs 115/2024-32 ze dne 24. 10. 2024, a usnesení, č. j. 9 Azs 260/2024-27 ze dne 23. 1. 2025) jsou překonané. Je však třeba připomenout, že žalobcem zmíněné usnesení vyjadřuje „pouze“ názor druhého senátu Nejvyššího správního soudu, který danou věc předložil k rozhodnutí senátu rozšířenému, který ale o věci, jak je Komisi známo, již rozhodl usnesením, č. j. 2 Azs 64/2024-53 ze dne 31. 3. 2026, v němž se neztotožnil se závěry druhého (předkládajícího) senátu a konstatoval, že „Zákonem zvláště neupravený účel pobytu [§ 46 odst. 1 ve spojení s § 31 odst. 1 písm. b), resp. § 30 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů], pro který cizinec žádá povolení k dlouhodobému pobytu, musí mít k území České republiky dostatečně intenzivní, těsnou a seriózní vazbu.“ Dosavadní judikaturu tak nelze považovat za překonanou. Nadto je třeba poznamenat, že i kdyby se nakonec uplatnil názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 Azs 64/2024-38 ze dne 8. 4. 2025, nemění to nic na podstatě nyní projednávaného případu, neboť právě v tomto případě byla uplatněna diskrece při výkladu neurčitého právního pojmu jiná závažná překážka pobytu cizince na území, na kterou druhý senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení č. j. 2 Azs 64/2024-38 ze dne 8. 4. 2025 v zásadě odkazuje, když se neztotožnil s tím, že by na problematiku kurzů anglického jazyka bylo možné bez dalšího aplikovat § 56 odst. 1 písm. l) v návaznosti na § 30 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., což ale nebyl případ žalobce. Pro doplnění pak Komise uvádí, že argumentaci právního zástupce žalobce související s usnesením Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 Azs 64/2024-38 ze dne 8. 4. 2025, odmítly soudy již před vydáním usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky Městského soudu v Praze, č. j. 19 A 17/2025-35 ze dne 27. 8. 2025 a č. j. 19 A 53/2025-43 ze dne 1. 12. 2025).

22. Komise pak pro doplnění ve vztahu k žalobním námitkám a k otázce naplnění pojmu jiná závažná překážka pobytu cizince na území opětovně odkazuje na judikaturu citovanou v rozhodnutí, jež se vztahuje k případům obdobným případu žalobce a dovoluje si opětovně odkázat rovněž na recentní rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 32 A 1/2026-35 ze dne 11. 3. 2026.

23. Podle žalované je napadené rozhodnutí přezkoumatelné a bylo vydáno v souladu se zásadou zákonnosti a § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. Navrhla proto, aby soud podanou žalobu zamítl.

III. Posouzení věci soudem

24. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu dotčeném žalobou, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán podle § 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 soudního řádu správního). Rozhodoval bez nařízení jednání, neboť žalovaná výslovně s takovým postupem souhlasila a žalobce k výzvě a poučení soudu podle ustanovení § 51 odst. 1 soudního řádu správního nevyjádřil s takovým projednáním věci nesouhlas. Soud zároveň za této situace a s ohledem na obsah správního spisu nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel zejména z následujících ustanovení právních předpisů, ve znění účinném do 30. 9. 2025:

25. Podle § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců: „Žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se podává ministerstvu na úředním tiskopisu, na kterém se podává žádost o vydání tohoto povolení. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 7 a § 55 vztahují obdobně.“ 26. Podle § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců: „Dobu platnosti víza k pobytu nad 90 dnů a dobu pobytu na území na toto vízum nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37).“ 27. Podle § 37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců: „Ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže nastal některý z důvodů uvedených v § 56 odst. 1 písm. a), c), d), g), h) a j) až l) nebo v § 56 odst. 2 za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.“ 28. Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců: „Dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.“ 29. Soud poukazuje na to, že v obdobné věci bylo již rozhodnuto o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2026, č. j. 32 A 1/2026-35, tak, že kasační stížnost byla pro nepřijatelnost odmítnuta. Nejvyšší správní soud aproboval v rozsudku vyslovené právní názory senátu městského soudu. Třicátý senát na ně nyní odkáže, jelikož je lze použít i na nyní posuzovanou obdobnou věc.

30. Soud předně uvádí, že má za to, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné. Správní orgány popsaly pobytovou historii žalobce a jasně zdůvodnily, proč mají za to, že je v dané věci naplněn pojem „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“. Tento pojem je ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců neurčitým právním pojmem. Ohledně jeho výkladu lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69, podle něhož je nezbytné, aby správní orgány ve svém rozhodnutí tento neurčitý pojem vymezily a dostatečně a řádně odůvodnily právní kvalifikaci jednání cizince.

31. Rovněž lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 166/2019-27, kde se mj. uvádí: „Pojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území představuje neurčitý právní pojem, jehož obsah a rozsah nelze obecně zcela přesně definovat. Při jeho aplikaci jsou správní orgány povinny patřičně odůvodnit, v jakém jednání žadatele o povolení k dlouhodobému pobytu tuto překážku spatřují. Nejvyšší správní soud přitom opakovaně uvádí, že při aplikaci neurčitých právních pojmů dává zákonodárce správnímu orgánu prostor ke zhodnocení, zda je možné konkrétní případ pod daný pojem podřadit či nikoliv. Nejprve je tedy nezbytné vymezit rozsah pojmu jiná závažná překážka pobytu cizince na území – tj. vymezit, jaký význam tento pojem skutečně má. Následně je správní orgán povinen vyhodnotit, zda lze skutkové okolnosti projednávané věci zařadit do rámce vytvořeného jeho rozsahem – tj. jaké skutečnosti konkrétního případu lze pod daný pojem podřadit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69).“ 32. Dále soud poukazuje na skutečnost, že je věcí suverénního státu, za jakých podmínek vpustí či nevpustí cizince na své území, a zda sezná, že důvody pro vpuštění této osoby na území přetrvávají i poté, kdy uplynula doba, po kterou jí byl vstup a pobyt povolen (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 9 As 95/2008-45, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 38/04).

33. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 Azs 313/2015-35, vyplývá, že: „zákon o pobytu cizinců je založen na tom, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním či studiem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7As 82/2011-81).“ Také v případě dlouhodobého pobytu za účelem ostatní/jiné musí cizinec plnit během svého pobytu na území účel, pro který mu bylo toto povolení k pobytu uděleno. Dlouhodobý pobyt za účelem ostatní/jiné musí mít pokaždé určitý účel, který z nějakého důvodu nelze podřadit pod účel dlouhodobého pobytu, který je zákonem o pobytu cizinců specificky upraven.

34. Soud rovněž odkazuje na závěry devatenáctého senátu, s jehož právním názorem se ztotožňuje (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2025, č. j. 19 A 17/2025-35; o podané kasační stížnosti zatím nebylo rozhodnuto): „Soud považuje za správné východisko žalované, že při posuzování žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem zbytkové kategorie ostatní/jiné, má širší diskreční oprávnění, kdy může zohlednit celkovou pobytovou historii žadatele a jaký význam má pro žadatele činnost, kterou hodlá na území provozovat. Na rozdíl od některých jiných účelů pobytu vypočtených v zákoně o pobytu cizinců nárokovost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „ostatní/jiné“ nevyplývá ani z evropského práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2025, č. j. 2 Azs 64/2024-42, bod 29 a tam citovanou judikaturu a ustanovení). Zároveň soud souhlasí s žalovanou i v závěru, že i když žalobkyně nežádá o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, ale za účelem ostatní/jiné, lze požadavky na plnění účelu pobytu při dlouhodobému pobytu za účelem studia přiměřeně vztáhnout i na případy, kdy cizinec žádá o udělení povolení k pobytu za účelem ostatní – vzdělávací aktivity. Rozdílem mezi těmito účely pobytu je, že studium žalobkyně na jazykové škole nelze podřadit pod studium podle § 64 zákona o pobytu cizinců, a tudíž žalobkyně nemůže žádat o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia podle § 42d zákona o pobytu cizinců. Obdobně se v případě žalobkyně nejedná o žádost o povolení k pobytu ve smyslu směrnice č. 2016/801/EU, o podmínkách přijímání státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, středoškolského vzdělávání a činnosti au-pair (dále jen „směrnice č. 2016/801/EU“). Soud nesouhlasí s názorem žalobkyně, že by správní orgány nemohly zohlednit, že dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v případě pobytu za účelem studia na území lze z důvodu jazykové přípravy v souladu s ust. § 44a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců prodloužit jen jednou. Správní orgány neuvedly, že prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní je „zakázáno“ analogickou aplikací citovaného ustanovení, ale použily tento argument při současném posouzení dalších individuálně zjištěných skutečností na straně žalobkyně k přijetí závěru, zda je naplněno ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Takovou úvahu soud shledává zcela relevantní.“ 35. Ze shora uvedeného lze uzavřít, že zákonodárce tímto způsobem beze všech pochybností vymezil, že studium českého jazyka cizincem lze realizovat toliko prostřednictvím akreditovaných škol a pouze po dobu dvou let. Zákonodárce vycházel z toho, že žadatel o takový pobytový status je schopen se na akreditované škole českému jazyku naučit, a to tím spíše, pokud má být následně schopen v tomto jazyce studovat univerzitu. Uvedený pobytový titul tak nemůže být zneužíván pro jakýkoliv jiný pobyt na území. Lze dovodit, že pokud by byl záměr zákonodárce jiný (tzn., že by chtěl umožnit cizincům studovat český jazyk na jakékoliv škole a po jakoukoliv dobu), taková ustanovení by zákon neobsahoval. Lze uzavřít, že žalobce zvolil cestu prodlužování doby studia formou jiného účelu pobytu. V tom případě se však jedná o obcházení zákona a tím v konečném důsledku o jinou závažnou překážku pobytu cizince na území.

36. Soud dále odkazuje na rozsudky zdejšího soudu ze dne 1. 12. 2025, č. j. 19 A 53/2025-43, ze dne 27. 8. 2025, č. j. 19 A 17/2025-35 a ze dne 28. 8. 2025, č. j. 21 A 20/2025-33, resp. zde na rozsudek NSS ze dne 2. 2. 2026, č. j. 5 Azs 194/2025-33, v nichž byly posuzovány případy obdobné případu žalobce. Lze tak shrnout, že deklarovaný studijní záměr, resp. samotné podání žádosti za uvedeným účelem, představuje pro žalobce formální záminku pro získání pobytového oprávnění na území.

37. Soud dále považuje za důležité doplnit, že v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18 6. 2026, č. j. 10 Azs 58/2026-50, jímž byla pro nepřijatelnost odmítnuta kasační stížnost žalobce v obdobné věci, tento soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 2. 2. 2026, č. j. 5 Azs 194/2025-33, kde se vyjádřil k námitce ohledně „cíle pobytu“. Pokud tedy cizinec nesdělí jiný účel svého pobytu, je nutno za něj nadále pokládat zahájení studia na vysoké škole. Správní orgány chtěly mít za prokázané, že žalobce směřuje k tomuto cíli. Pokud však žalobce nikterak nedoložil, že v jazykové přípravě pokročil, postupovaly správní orgány v souladu s judikaturou NSS. Ze shora uvedeného usnesení lze poukázat zejména na následující: „To, že v jiném případě správní orgány či městský soud jinému cizinci vyhověly, neznamená, že musejí vyhovět právě i stěžovatelově žádosti. Skutkové okolnosti případů se od sebe mohou lišit, navíc citovaný rozsudek městského soudu nebyl napaden kasační stížností. Stěžovatel poukazuje i na to, že částečně podobná otázka související s účelem pobytu byla předložena rozšířenému senátu. Rozšířený senát už ve věci rozhodl (usnesením ze dne 31. 3. 2026, č. j. 2 Azs 64/2024-53), jím řešená otázka ovšem na tuto věc nedopadá, protože se týkala vazby kurzů anglického jazyka k území ČR .“ 38. Námitka žalobce, že byl již přijat ke studiu na vysokou školu, není v této věci relevantní. Žádost žalobce ze dne 29. 10. 2025 o vydání povolení k DP za novým účelem studia nemá na projednávanou věc žádného vlivu. Jedná se o samostatné řízení, které by následně mohlo být předmětem přezkumu ve správním soudnictví odděleně od této věci žalobce (srov. usnesení NSS ze dne 18. 6. 2026, č. j. 10 Azs 58/2026-50; usnesení NSS ze dne 20. 5. 2026, č. j. 9 Azs 42/2026-31).

39. Soud rovněž nepovažuje za důvodnou ani námitku, že správní orgán prvního stupně žalobce nevyslechl. Žalobce v žalobě neuvádí, co konkrétně mělo být prokázáno jeho výslechem, resp. jaký, jiný skutkový stav měl být pomocí tohoto důkazu zjištěn. I pokud by žalobce tímto způsobem chtěl prokázat, že dosud účel pobytu plnil tím, že do jazykových kurzů reálně docházel, nestačilo by to pro vyhovění jeho žádosti o prodloužení pobytu. Ostatně žalobce měl možnost svá tvrzení kdykoliv doplnit. Jeho výslech tak nebyl nutný a byl by v rozporu se zásadou ekonomie řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 6. 2018, č. j. 3 Azs 133/2017-27, a ze dne 7. 3. 2007, č. j. 3 As 32/2006-52).

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

40. Městský soud tedy uzavřel s tím, že žádnou z žalobních námitek neshledal důvodnou a proto podle ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního žalobu zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věta prvá soudního řádu správního, podle něhož: „Nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.“ Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalované žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 24. června 2026 JUDr. Slavomír Novák v.r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.