30 A 15/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Slavomírem Novákem ve věci žalobce V. P., narozený dne X, st. přísl. Ukrajina, trvalé bydliště Ukrajina, X, pobytem v ČR: Y, zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, 180 00 Praha 8, proti žalovanému Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2026, č. j. CPR-37584-7/ČJ-2025- 930310-V237, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 21. 4. 2026, č. j. CPR- 37584-7/ČJ-2025-930310-V237 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 269,40 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a současně potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 24. 10. 2025, č. j. KRPA-335606-10/ČJ-2025- 000022-UA. Tímto rozhodnutím správního orgánu I. stupně (či „nalézacího správního orgánu“) bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) se stanovením doby zákazu vstupu na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „EU a smluvní státy“) v délce dvou let. Současně bylo podle § 120a odst. 2 věty první téhož zákona konstatováno, že vycestování žalobce není možné, přičemž počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území Evropské unie a smluvních států, se stanoví v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ode dne, kdy cizinec vycestuje z území EU a smluvních států na základě stanovené doby k vycestování podle § 120a odst. 6 zákona o pobytu cizinců.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

2. Žalobce v žalobě uvádí jedinou žalobní námitku, a sice nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.

3. Tuto námitku dále rozvádí tak, že měl v ČR povolený dlouhodobý pobyt za účelem sloučení s manželkou, která má v ČR trvalý pobyt. Manželka má zdravotní problémy spočívající v tom, že se obtížně pohybuje (chodí jen o berlích). V ČR žijí i obě dospělé děti žalobce a jeho pět vnoučat. Děti i vnoučata jsou váleční uprchlíci pobývající v ČR na základě dočasné ochrany. Syn a dcera žalobce v ČR pracují, vnoučata zde chodí do školy a návrat na Ukrajinu nikdo z nich nezamýšlí, a to ani v případě ukončení války. Žalobci je 68 let a sám se na Ukrajinu vrátit nechce.

4. Žalovaný podle názoru žalobce v napadeném rozhodnutí nepřiměřeně vyhodnotil fakt, že žalobce je senior a v případě výkonu rozhodnutí bude žít na Ukrajině sám. Nesouhlasí s názorem žalovaného, že z důvodu probíhajícího válečného konfliktu nemá povinnost vycestovat okamžitě a může i přes správní vyhoštění pobývat nadále v ČR. Podle žalobce se tím však pouze odkládají důsledky vyhoštění, kterým bude muset stejně čelit později, až bude ještě starší než nyní.

5. Žalovaný nepovažuje za významný ani zdravotní stav jeho manželky, když uvádí, že manželka může v běžném životě fungovat a v případě výkonu napadeného rozhodnutí by o ní mohly pečovat jejich děti. Žalovaný však nijak nezohledňuje potřebu dvou starých manželů žít společně a vzájemně o sebe pečovat.

6. Argumentace žalovaného, že může požádat o zkrácení či přerušení vyhoštění, je nepřípadná, neboť se jedná o rozhodnutí, na která není právní nárok a která nic nezmění na tom, že žalobce bude muset s ohledem na svůj věk a rodinnou situace vyhoštění po určitou dobu skutečně vykonávat.

7. Závěrem tedy žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí a aby bylo žalovanému uloženo uhradit žalobci náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce.

8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že žalobní argumentace není opodstatněná, přičemž odkazuje na shromážděný spisový materiál. Podle žalovaného bylo v řízení zohledněno vše, co bylo nezbytné k rozhodnutí. Nalézacím správním orgánem bylo řádně zjištěno protiprávní jednání žalobce, spisovým materiálem bylo doloženo a dostatečně odůvodněno. Nebyla zjištěna procesní pochybení, jež by mohla způsobit nezákonnost řízení ani napadeného rozhodnutí. Žalovaný trvá na správnosti svých závěrů. K žalobním námitkách odkazuje na odůvodnění rozhodnutí nalézacího správního orgánu a na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zcela dostačujícím způsobem bylo vypořádáno vše, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedl sám žalobce.

9. Žalovaný nad rámec uvedeného doplňuje, že aktuální nevole žalobce a jeho rodiny k návratu na Ukrajinu poté, co dojde k ukončení války, je pouze prezentací jejich stanoviska. Trvalé setrvání na území ČR totiž není zaručeno nikomu z nich, neboť pobývají na území na základě různých pobytových titulů, s výjimkou manželky žalobce, která má trvalý pobyt. Jejich děti a jejich rodiny však na území pobývají toliko na základě dočasné ochrany poskytnuté jim ČR v souvislosti s válkou na Ukrajině.

10. Pobytová historie žalobce je součástí odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Je z ní očividné, že žalobci ještě poměrně nedávno nečinil pobyt v dočasném odloučení od rodiny jakékoliv problémy, neboť i jeho předchozí pobyt v ČR byl pouze dočasný. Naposledy do ČR přicestoval na max. 90 dnů v rámci schengenského pravidla pro pobyt bez víza ve 180denním období, a musel tedy počítat s tím, že dalších 90 dnů bude muset pobývat mimo území členských států EU a smluvních států.

11. Dále žalovaný poukazuje na to, že místo pobytu žalobce a jeho rodiny je na Ukrajině na samém západě země (cca 130 km od hranic se Slovenskem), což umožňuje možnost návštěv rodiny po dobu jeho dočasného odloučení.

12. Žalovaný se možnostmi eliminace možných nepříznivých důsledků napadeného rozhodnutí dostatečně zabýval již v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Žalobci je sice 68 let, avšak z jeho dosavadního způsobu života nevyplynuly žádné natolik významné skutečnosti, které by mohly změnit náhled na potřebu přijetí opatření ve formě správního vyhoštění. Žalobce totiž rezignoval na dodržování pravidel pro vstup a pobyt na území a setrval zde bez potřebného oprávnění k pobytu po dobu 530 dnů. Ačkoliv si byl vědom pravidel možného legálního pobytu, rozhodl se, že sebe a svou rodinu vystaví riziku dočasného odloučení, když si zvolil možnost nelegálního pobytu na území ČR. Otázka přiměřenosti tak byla posouzena v zákonem předpokládaném rozsahu a závěry o přiměřenosti odpovídají smyslu a účelu zákona o pobytu cizinců ve spojení s požadavky § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Přijetí jakéhokoliv rozhodnutí by nezpůsobilo „legalizaci“ pobytu žalobce, ale naopak by se žalobce opět „dostal“ do pobytu neoprávněného. Proto žalovaný odkazuje rovněž na rozhodnutí nalézacího správního orgánu.

13. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

III. Posouzení žaloby

14. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 soudního řádu správního), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

15. Městský soud v Praze rozhodoval bez nařízení jednání, neboť žalovaný výslovně s takovým postupem souhlasil a žalobce k výzvě a poučení soudu podle ustanovení § 51 odst. 1 soudního řádu správního nevyjádřil s takovým projednáním věci ve lhůtě svůj nesouhlas, má se tedy za to, že s takovým postupem souhlasí. Soud zároveň za této situace a s ohledem na obsah správního spisu nepovažoval nařízení jednání za nezbytné.

16. Z obsahu správního spisu se podává následující:

17. Dne 24. 10. 2025 v 09:45 hod. byla vyslána hlídka PČR na OAMP ul. Ž., Praha 6, kde by se na přepážce č. 5 měla nacházet osoba neoprávněně pobývající na území ČR. Cizinec byl ztotožněn jako žalobce. Ke kontrole předložil cestovní pas UKR č. X, platný do dne 17. 1. 2027. Žalobce pobýval na území ČR na základě bezvízové dohody, vstup do schengenského prostoru proběhl podle cestovního pasu dne 13. 2. 2024, oprávněný pobyt mu skončil dne 12. 5. 2024. Žádné řízení, které by žalobce opravňovalo k pobytu na území ČR, u správního orgánu neprobíhalo. Vzniklo tedy podezření, že se žalobce zdržuje na území ČR neoprávněně. Hlídka jej proto podle § 27 odst. 1 písm. d) zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, dne 24. 10. 2025 v 10:10 hod. zajistila a omezila na osobní svobodě. Na oddělení OCP, OPKPE Praha byl žalobce daktyloskopován a byla provedena lustrace v dostupných evidencích PČR.

18. Z Protokolu o výslechu žalobce ze dne 24. 10. 2025 vyplývá, že rozumí českému jazyku a nepotřebuje tlumočníka. Je zdravý, cítí se dobře. Dále do protokolu uvedl, že vnější schengenskou hranici překročil naposledy dne 13. 2. 2024 přes SK/Vyšné Nemecké, kdy cestoval z Ukrajiny přes Slovensko do ČR na základě biometrického pasu výše specifikovaného. Cestoval přímo do ČR, kde zůstal po celou dobu pobytu a i poté, co mu již uplynulo 90 dnů legálního pobytu. Do ČR přijel na návštěvu za manželkou a rovněž za účelem práce. Z důvodu války již domů neodjel, rovněž chtěl být se svou manželkou. Je si vědom toho, že je na území ČR již nelegálně. Proto se dostavil na OAMP požádat o vízum strpění, kdy nevěděl, že ho za těchto podmínek nemůže získat. Má jednu plnoletou dceru, která se nachází v ČR. V ČR majetek nemá, na Ukrajině vlastní dům, kde chtějí s manželkou opět žít, až skončí válka. Na území ČR se nenachází žádná osoba, z jejíhož hlediska by bylo jeho správní vyhoštění nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života. V ČR žádnou trestnou činnost nepáchal, z důvodu války na Ukrajině v současné době nemůže vycestovat. Rozhodnutí se dobrovolně podrobí, až bude vycestování možné, válka skončí a bude tam bezpečno, vycestuje spolu s manželkou.

19. V rozhodnutí nalézacího správního orgánu se uvádí, že tento se zabýval otázkou, zda žalobce nenaplňuje podmínky opravňující jej k pobytu na území ČR bez víza podle nařízení Evropského společenství (ES) č. 539/2001 v návaznosti na Nařízení rady (ES) č. 1244/2009 ze dne 30. 11. 2009, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni. Doba oprávněného bezvízového pobytu na území států uplatňujících schengenské acquis činí nejdéle 90 dnů v každém 180denním období. Žalobce na území ČR pobýval po uplynutí doby povoleného pobytu. Na území schengenského prostoru přicestoval naposledy dne 13. 2. 2024, jak uvedeno výše, a od té doby zde pobývá nepřetržitě. V rámci bezvízového styku mohl na území pobývat oprávněně 90 dnů, tj. do dne 12. 5. 2024. Ode dne 13. 5. 2024 do 24. 10. 2025, kdy byl kontrolován hlídkou Policie ČR, zde pobýval neoprávněně 530 dnů, a ode dne 13. 5. 2024 se na něj tak nevztahovala úleva od povinnosti mít během pobytu na území schengenského prostoru vízum. Nalézací správní orgán rovněž vzal v úvahu ustanovení § 2 a § 3 správního řádu. Žalobce svým nelegálním pobytem na území ČR porušil svou povinnost podle § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců.

20. Dne 24. 10. 2025 se žalobce seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí, přičemž nežádal dalšího doplnění.

21. Nalézací správní orgán měl za prokázané, že byl naplněn důvod podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Rovněž posoudil, že důsledek rozhodnutí je přiměřený z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, což odůvodnil tím, že na území ČR žije se svou manželkou, ukrajinské státní příslušnosti, která má v ČR trvalý pobyt. Po ukončení války jsou připraveni vrátit se zpět do domovské země. Žalobce tedy nebyl na nikom závislý. Účelem jeho cesty do ČR byla návštěva manželky, zpět nevycestoval z důvodu války a z pracovních důvodů. Na území ČR nesdílí společnou domácnost s občanem ČR nebo EU ani není rodinným příslušníkem občana EU, nemá zde žádný majetek. Na Ukrajině však vlastní dům, žije zde celý svůj život a má tam zázemí, což sám uvedl do Protokolu. K ČR ho neváží ani žádné kulturní, sociální či ekonomické vazby. Při poměřování žalobcových vazeb k ČR na jedné straně s veřejným zájmem na straně druhé, zejména se závažností protiprávního jednání, kdy pobýval na území ČR bez platného oprávnění k pobytu od 13. 5. 2024 do 24. 10. 2025, nalézací správní orgán nepřiměřený zásah podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců neshledal, přičemž uzavřel, že v současné době není vycestování žalobce možné, neboť Ukrajina není po dobu trvání válečného konfliktu bezpečnou zemí (obecně závazné stanovisko MV ČR ze dne 20. 5. 2022; § 120a odst. 2 věty první zákona o pobytu cizinců; § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců; § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců).

22. Z odvolání žalobce ze dne 30. 10. 2025, resp. z jeho odůvodnění ze dne 10. 11. 2025, se podává, že při výslechu neuvedl veškeré své rodinné vazby na území ČR ani zdravotní stav své manželky, neboť měl obavy ze zajištění a chtěl být co nejdříve s manželkou. Tyto důvody pak rozvedl v odůvodnění odvolání: žalobce měl původně v ČR povolen dlouhodobý pobyt za účelem sloučení s manželkou, která má v ČR trvalý pobyt; má dvě dospělé děti a pět vnoučat, všichni žijí v ČR, jsou váleční uprchlíci a mají zde dočasnou ochranu. Vnoučata zde chodí do školy a jeho děti zde pracují. Návrat na Ukrajinu již tedy neplánují, a to ani v případě ukončení války.

23. Ze správního spisu se dále podává, že usnesením žalovaného ze dne 29. 1. 2026, č. j. CPR- 37584-3/ČJ-2025-930310-V237 bylo nalézacímu správnímu orgánu uloženo, aby doplnil informace zjištěné z obsahu odvolání žalobce, tj. identifikoval rodinné příslušníky žalobce žijící v ČR (dvě dospělé děti a pět vnoučat) a zjistil maximum informací, a dále, aby ověřil informace o zdravotním stavu manželky a zjistil maximum informací, neboť uvedené může mít významný vliv na závěry v oblasti přiměřenosti rozhodnutí, přičemž zjištění nalézacího správního orgánu doposud učiněná nejsou dostatečná.

24. Nalézací správní orgán tedy učinil výslech svědka – manželky žalobce. Z Protokolu o tomto výslechu ze dne 23. 2. 2026, č. j. KRPA-335606-23/ČJ-2025-000022-UA, se podává, že manželka žalobce se narodila na Ukrajině, v ČR má trvalý pobyt, česky rozumí a nepožaduje tlumočníka. Na území ČR žijí s manželem s přestávkami cca 15 let, nyní bydlí necelý rok na nové adrese. Je si vědoma toho, že manžel v ČR pobýval nelegálně, v minulosti měl české pracovní vízum, žádal o vízum za účelem soužití rodiny, což mu nebylo povoleno. Nyní má uděleno vízum za účelem strpění. Ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že podstoupila operaci obou kolen a obě má umělá, pročež se špatně pohybuje, a to pouze o holi. Do práce chodit nemůže, je na nemocenské již 4 roky. Invalidní důchod však nedostala. Manžel jí pomáhá s chodem domácnosti, nakupuje. Někdy jde do práce, ale již též ze zdravotních důvodů nemůže, je mu 68 let. K rodinné situaci uvedla, že mají s manželem dvě společné děti, které s nimi nebydlí na téže adrese, dcera má v ČR manžela a dvě děti, syn má na území manželku a tři děti, všichni jsou zde z titulu dočasné ochrany. Na manželovi je závislá kvůli svému zdravotnímu stavu. Z ČR s ním vycestovat nemůže, jelikož zde musí „zůstat kvůli důchodu“. Musela by jít k dětem, ale ty mají svých starostí a povinností dost. Přeje si, aby s ní manžel zůstal v ČR.

25. Soud konstatuje, že ve správním spise jsou dále založeny lékařské zprávy ke zdravotnímu stavu manželky žalobce, opatřené nalézacím správním orgánem. Z těchto zpráv souhrnně vyplývá, co manželka žalobce uvedla již při výslechu, a sice, že je dlouhodobě nemocná s bolestmi v páteři (zpráva z 20. 2. 2026), dále je zde založeno Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti manželky žalobce jakožto uchazeče o zaměstnání plnit povinnosti takového uchazeče z důvodu nemoci nebo úrazu ze dne 14. 8. 2023 a zpráva lékaře ze dne 5. 2. 2026 se závěrem bolesti páteře jdoucí do kolene.

26. Dále právní zástupce doplnil písemně dne 17. 2. 2026 rodinné vazby žalobce na území, což odpovídá tomu, co sdělila při výslechu manželka žalobce.

27. Vyrozuměním ze dne 23. 2. 2026 byla žalobci stanovena pětidenní lhůta k vyjádření se k doplněným podkladům pro rozhodnutí odvolacího správního orgánu.

28. Z kopií lékařských zpráv za období od poloviny července 2021 do února 2026, založených do správního spisu zástupcem žalobce, se podává zejména, že dne 9. 5. 2022 bylo rozhodnuto o dočasné pracovní neschopnosti manželky žalobce, ze zprávy ze dne 28. 5. 2025 vyplývá, že se jedná nejspíše o diagnózu synovitida, ze zprávy ze dne 19. 8. 2024 vyplývá dále diagnóza Z966 Přítomnost ortopedických kloubních implantátů. Podrobný obsah lékařských zpráv je oběma stranám sporu znám, žalovaný se s nimi vypořádal na str. 6-7 napadeného rozhodnutí.

29. Následně bylo dne 21. 4. 2026 vydáno napadené rozhodnutí. Z tohoto rozhodnutí se podává, že žalobce měl nejprve v ČR povolen dlouhodobý pobyt za účelem sloučení s manželkou (roč. 1962), která v ČR pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, je zde rekapitulována pobytová historie žalobce, jak již uvedeno výše, a dosavadní průběh správního řízení.

30. Z odůvodnění se zejm. podává, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, na základě správných skutkových zjištění podložených dostatečnými podklady. Protiprávní jednání žalobce bylo správně definováno jako naplňující skutkovou podstatu podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Skutkový stav věci je nesporný, žalobce nepopírá, že v ČR pobýval nelegálně a ani, že zde nemá sjednáno zdravotní pojištění. Zároveň není schopen prokázat, že je nějakým způsobem zajištěna úhrada nákladů jeho zdravotní péče. Na území příležitostně brigádně pracuje, ačkoliv k tomu nedisponuje žádným oprávněním. Dále je zde podrobně popsán zdravotní stav manželky žalobce, vyplývající z lékařských zpráv, rodinná situace žalobce, a provedeno posouzení přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Podrobněji se k odůvodnění napadeného rozhodnutí soud vyjádří níže.

31. Soud nejprve vymezil právní rámec projednávané věci:

32. Mezi stranami není sporný skutkový stav věci. Žalobce sám doznal, že je v ČR nelegálně, nemá sjednáno zdravotní pojištění, není schopen prokázat, jakým způsobem je zajištěna případná úhrada jeho zdravotní péče. Rovněž vypověděl, že v ČR brigádně pracuje, ačkoliv k tomu nedisponuje žádným oprávněním. Jádrem sporu tedy je otázka přiměřenosti napadeného rozhodnutí, která představuje jediný žalobní bod.

33. Podle § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců: „Cizinec je mimo povinností stanovených v jiných ustanoveních tohoto zákona dále povinen pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem a oprávněním k pobytu, pokud tento zákon nestanoví jinak.“ 34. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců: „Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.“ 35. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců: „Rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“ 36. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců: „(1) Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. (2) Policie v řízení o vydání nového rozhodnutí podle § 101 písm. c) správního řádu o správním vyhoštění nebo o povinnosti opustit území nebo území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace vedeného na žádost cizince zohlední zejména dobu pobytu cizince na území, pobyt jeho nezletilých dětí plnících povinnou školní docházku na území a existenci jiných rodinných nebo společenských vazeb na území; to neplatí, pokud je cizinec zajištěn. (3) Přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.“ 37. K této otázce žalovaný v napadeném rozhodnutí (na str. 5-6) uvádí, že je pravdou, že neoprávněnému pobytu žalobce předcházel jeho legální pobyt na území ČR. Žalobce do ČR poprvé přicestoval v roce 2008. Za účelem zaměstnání zde pak pobýval do 31. 3. 2021. V té době (10. 10. 2018) požádal o povolení k trvalému pobytu na území ČR po 5 letech pobytu, pro nesplnění požadavků však v řízení o této žádosti nebyl úspěšný a řízení bylo pravomocně ukončeno dne 22. 4. 2022. Ještě v průběhu řízení o žádosti žalobce o povolení k trvalému pobytu na území ČR mu byl na základě jeho žádosti ze dne 21. 12. 2020 povolen pobyt za účelem soužití rodiny, přičemž na období od 1. 4. 2021 do 31. 3. 2023 mu byl vydán průkaz o povolení k pobytu (č. X). Tento pobyt mu však dne 31. 3. 2023 zanikl uplynutím doby jeho platnosti, protože nepožádal o jeho prodloužení. Ještě před zmíněným zánikem pobytu žalobce území členských států EU a smluvních států opustil (vnější schengenskou hranici překročil 26. 3. 2023), když ze Slovenska přes Vyšné Nemecké vycestoval na Ukrajinu. Vrátil se 22. 4. 2023 (opět přes Vyšné Nemecké) a 12. 5. 2023 u OAMP požádal o udělení dočasné ochrany. Jeho žádosti nebylo vyhověno a dočasná ochrana mu udělena nebyla, neboť žalobce v rozhodné době nepobýval na Ukrajině, ale v ČR. Dne 19. 5. 2023 žalobce znovu vycestoval na Ukrajinu (opět přes Vyšné Nemecké) a 20. 5. 2023 se vrátil přes Maďarský hraniční přechod Tiszabecs. Dne 5. 6. 2023 pak žalobce požádal u OAMP o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území ČR ve smyslu § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. (řízení pod č.j. OAM-04118/ST-2023). Ani této žádosti však nebylo vyhověno, pobyt za účelem strpění pobytu mu nebyl povolen a požadované vízum mu nebylo vydáno. Žalobce následně z území členských států EU a smluvních států vycestoval 5. 11. 2023 (opět přes Vyšné Nemecké) a tamtudy pak naposledy také přicestoval, a to 13. 2. 2024, když využil možnosti bezvízového vstupu a pobytu na základě Nařízení.

38. K manželce cizince žalovaný uvádí, že do ČR poprvé přicestovala v roce 2004 a za účelem zaměstnání zde pak pobývala do 23. 4. 2007. Na základě její žádosti ze dne 4. 4. 2007 o povolení k trvalému pobytu na území ČR po 5 letech pobytu jí (na rozdíl od žalobce) byl trvalý pobyt povolen a ona na základě tohoto povolení v ČR žije dodnes.

39. Soud má za to, že skutkový stav věci byl správními orgány náležitě a dostatečně zjištěn a odpovídá požadavkům § 3 správního řádu, kdy o něm nejsou důvodné pochybnosti. Ostatně i žalobce sám nic z těchto zjištění nerozporuje a potvrzuje je. Avšak soud nesouhlasí s právním hodnocením otázky přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

40. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul, co zjistil z předložených lékařských zpráv ohledně zdravotního stavu manželky (viz str. 6-7 napadeného rozhodnutí), se závěrem, že připouští, že manželka cizince může být hůře pohyblivá, avšak je schopna samostatné chůze o dvou francouzských berlích, s tím, že z lékařských zpráv předložených později nevyplývá jakékoliv výraznější pohybové omezení, které jí zásadním způsobem zkomplikovalo fungování v běžném životě, přičemž invalidní důchod jí nebyl přiznán.

41. Soud s tímto názorem žalovaného nesouhlasí, neboť omezení, plynoucí z nutnosti chůze o dvou francouzských berlích, považuje za zásadně limitující běžný způsob i kvalitu života, neboť i malý nákup a prostá péče o domácnost v základním rozsahu může být velice náročná, a pomoc manžela je tedy nezbytná. Ačkoliv existují různé sociální služby pro seniory (pečovatelská služba, osobní asistentce, odlehčovací služby aj.), i ty jsou alespoň částečně hrazeny klientem, což může pro žalobce a jeho manželku představovat finanční zátěž. Pokud se týká názoru žalovaného, že manželka žalobce není v nejlepší zdravotní kondici, avšak není závislá na péči poskytované přímo žalobcem, když jí mohou pomoci i její dvě dospělé děti, soud uvádí, že ony mají svůj vlastní život a své povinnosti, představující péči o děti, o domácnost a výkon zaměstnání. Zároveň případné starání se o jednoho stárnoucího a nemohoucího rodiče a pomoc druhému stárnoucímu rodiči, který bude sám na Ukrajině bez zázemí, se jeví býti dosti významným zásahem do života nejen žalobce, ale i celé jeho rodiny.

42. K argumentaci žalovaného, že dočasná nepřítomnost žalobce zatím nemůže nastat, neboť jeho vycestování není z důvodu probíhajícího válečného konfliktu na Ukrajině možné, soud souhlasí s poznámkou žalobce, že však jednou po skončení války bude napadené rozhodnutí vykonatelné a důsledkům vyhoštění bude muset čelit, až bude ještě starší než nyní a vycestování na Ukrajinu pro něj bude ještě těžší. Pravděpodobně se mezitím zhorší jeho zdravotní stav i zdravotní stav jeho manželky, na území ČR bude míti ještě více vazeb, zatímco ve své rodné zemi bude již „cizincem“.

43. Soud rovněž dodává, že není humánní vystavit dva stárnoucí manžele několikaletému stresu z budoucnosti, tedy ze situace, že žalobce bude nucen z území vycestovat, či dokonce se na takovouto situaci několik let dopředu „připravovat“, jak navrhuje žalovaný (viz str. 8 napadeného rozhodnutí).

44. Podle soudu není případný ani argument žalovaného, že žalobce na Ukrajině pobýval na samém západě země (cca 130 km od hranic se Slovenskem), což umožňuje možnost návštěv rodiny po dobu jeho dočasného odloučení. Taková vzdálenost je podle názoru soudu poměrně veliká, pokud by tuto cestu měla absolvovat manželka, která vůbec s ohledem na svůj zdravotní stav není schopna cestování, či žalobcovy děti s vnoučaty. I v případě žalobce by cesta z Ukrajiny do ČR byla již poměrně náročná vzhledem k jeho věku.

45. Soud rovněž nesouhlasí s argumentací žalovaného, že by žalobcovo tvrzení, že se již na Ukrajinu sám nevrátí, bylo účelově pozměněné, pokud dříve uváděl, že je připraven se tam vrátit. To však uváděl s vědomím toho, že je připraven se tam vrátit s manželkou, jejíž zdravotní stav se však mezitím změnil a nyní již její vycestování neumožňuje. Pokud dojde ke změně poměrů nezávislých na vůli cizince, nelze po něm spravedlivě žádat, aby setrval na svém původním stanovisku (zejména jde-li o zdravotní stav a válečný konflikt).

46. Nejvyšší správní soud dlouhodobě vychází při hodnocení přiměřenosti uloženého správního vyhoštění především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle které je třeba zohlednit následující hlediska: (1) povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem); (2) délku pobytu cizince v hostitelském státě; (3) dobu, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu, a chování cizince v průběhu této doby; (4) rodinnou situaci žalobce (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru); (5) skutečnost, zda byl rodinný život založen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizí státní příslušník pobývá v dané zemi nelegálně, a že je proto jejich rodinný život od počátku nejistý; (6) počet dětí a jejich věk; (7) rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen; (8) rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát; (9) imigrační historii dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti); a (10) věk a zdravotní stav dotčeného cizince. Všechna uvedená kritéria je třeba vždy posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku [podtrženo soudem; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2013-43]; a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, zejména Üner proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 46410/99, § 57-58).

47. Soud v této souvislosti uvádí, že Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích dlouhodobě odkazuje zejména na význam pátého kritéria, na které klade ve své judikatuře důraz i Evropský soud pro lidská práva. V rozsudku ze dne 4. 3. 2015, č. j. 1 Azs 160/2014-37, Nejvyšší správní soud uvedl, že: „Pokud byl rodinný život rozvíjen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizinec pobývá na území nelegálně, vede to zpravidla k závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti (viz např. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Biraga a ostatní proti Švédsku, 3. 4. 2012, stížnost č. 1722/10, § 50; či Jerry Olajide Sarumi proti Spojenému království, 26. 1. 1999, stížnost č. 43279/98, nebo Andrey Shebashov proti Lotyšsku, 9. 11. 2000, stížnost č. 50065/99). Komentář k Úmluvě uvádí, že stížnosti osob, které si založily rodinu až poté, co jejich pobyt byl z určitého důvodu nelegální, jsou běžně Evropským soudem pro lidská práva odmítány jako zjevně neopodstatněné, a to i samosoudcem, který má pravomoc odmítnout stížnost, pokud lze rozhodnutí o její nepřijatelnosti učinit bez dalšího přezkoumání (Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J. Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 958),“ [pozn.: zvýrazněno soudem].

48. Městský soud k tomu uvádí, že uvedené nedopadá na případ žalobce, který na území ČR pobýval nejprve legálně a v té době zde rozvíjel svůj rodinný život. Nelegálně zde pobýval až poté, což si (spíše omylem z důvodu jeho neznalosti) včas neprodloužil povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území (§ 42a zákona o pobytu cizinců), přičemž rodinný život již zde měl založen.

49. S ohledem na kritéria, uvedená v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2013-43, je třeba „Všechna uvedená kritéria [je třeba] vždy posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy (pozn. soudu: Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na respektování rodinného a soukromého života) totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.“ Podle názoru soudu je nezbytné, aby žalovaný vzal do úvahy, že ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by žalobce na území ČR páchal závažnou trestnou činnost. Žalovaný uvádí, že přijaté řešení je podle § 2 odst. 4 správního řádu v souladu s veřejným zájmem. Podle soudu však veřejný zájem nebude narušen tím, pokud zde žalobce bude moci zůstat a v klidu dožít svůj důchodový život. Provinil se tím, že zde pobýval po určitou, ač delší dobu, bez příslušného povolení, avšak s ohledem na ostatní kritéria uvedená výše a při jejich vyvažování soud uzavírá, že v daném případě je rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce nepřiměřeně přísným opatřením. Je třeba zejména zohlednit žalobcův věk (68 let) a zdravotní stav jeho manželky, včetně celé jejich složité rodinné situace, jak vyplynulo ze zjištění správních orgánů.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

50. Městský soud v Praze tedy dospěl na základě všech shora uvedených skutečností k závěru, že žaloba je důvodná, přičemž na základě zjištěných skutečností a okolností daného případu zastává názor, že napadené rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce, jak rozebral již výše, a z tohoto důvodu podle § 78 odst. 1 soudního řádu správního napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 soudního řádu správního).

51. Žalovaný je podle § 78 odst. 5 soudního řádu správního v dalším řízení vázán právním názorem soudu v naznačeném směru. Ač žalovaný správně, úplně a dostatečně zjistil skutkových stav bez důvodných pochybností (i s ohledem na skutečnosti uvedené žalobcem v odvolání, když uložil nalézacímu správnímu orgánu uvedené prověřit), a žalobce skutkový stav nikterak nerozporuje, žalovaný následně nesprávně vyhodnotil přiměřenost zásahu napadeného rozhodnutí do žalobcova rodinného a soukromého života, když zejména pominul ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

52. V dalším řízení bude žalovaný muset opětovně posoudit přiměřenost zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce, s tím, že se především zaměří na posouzení kritérií s ohledem na shora uvedenou judikaturu.

53. O nákladech řízení městský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Jelikož měl žalobce ve věci plný úspěch, náleží mu náhrada nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z odměnu advokáta za úkony právní služby a náhradu jeho hotových výdajů. Podle § 35 odst. 2 soudního řádu správního se pro určení výše odměny užije vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“). Podle § 8 odst. 1 věty před středníkem AT: „Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká.“ 54. Odměna náleží celkem za dva úkony právní služby, tedy o převzetí a přípravu zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) AT] a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) AT], tj. 2 x 4 620 Kč [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 5 AT], plus náhrada hotových výdajů, tj. 2 x 450 Kč [§ 13 odst. 4 AT] plus náhrada za DPH ve výši 2 129,40 Kč (podle § 57 odst. 2 s. ř. s.), celkem tedy 12 269,40 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 24. června 2026 JUDr. Slavomír Novák v.r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.