8 As 5/2013

Rubrum

8 As 5/2013 - 43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: N. V. N., zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 10. 2012, čj. CPR-7944/ČJ-2012-9CPR-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, čj. 2 A 63/2012-20, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I.

1. Dne 9. 5. 2008 rozhodla Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorát cizinecké policie Praha, o správním vyhoštění žalobce. Současně stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území České republiky, na tři roky.

2. Žalovaná následně zamítla odvolání žalobce. Rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 13. 8. 2008, žalobce byl proto zařazen do evidence nežádoucích osob s platností od 13. 8. 2008 do 13. 8. 2011. 8 As 5/2013 - 44

3. Dne 14. 1. 2012 policie kontrolovala žalobce v rámci kontroly se zaměřením na dodržování pobytového režimu cizinců. Žalobce nepředložil žádný doklad totožnosti, proto byl téhož dne zajištěn. Policie poté zjistila totožnost žalobce podle otisků prstů a rovněž z evidence zjistila, že žalobci bylo v minulosti uloženo správní vyhoštění. Žalobce do protokolu vypověděl, že do České republiky přicestoval v roce 1997 a od té doby ji neopustil. V roce 2008 po uložení správního vyhoštění z České republiky nevycestoval, protože věřil, že mu krajan vyřídí platné vízum k pobytu v České republice. Dále žalobce sdělil, že má na území České republiky dospělého syna, který již má svou rodinu. Rovněž má žalobce přítelkyni v Hodoníně, u níž ještě má některé své osobní věcí, avšak vzhledem k jeho práci v Praze k ní žalobce nyní pouze nepravidelně dojíždí. Matku, ženu a tři děti má žalobce ve Vietnamu.

4. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, poté znovu rozhodla o správním vyhoštění žalobce a dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovila na dva roky. Toto rozhodnutí čj. KRPA-6621/ČJ-2012-000022 bylo dle svého záhlaví vydáno dne 15. 1. 2012. Avšak podkladem tohoto rozhodnutí zohledněným v odůvodnění bylo i závazné stanovisko Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 16. 1. 2012. Proto bylo také rozhodnutí Policie České republiky pravděpodobně vydáno až 16. 1. 2012.

5. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Žalovaná vyhodnotila odvolání jako opožděné, a proto jej rozhodnutím ze dne 26. 3. 2012 zamítla.

6. Žalobce poté požádal o povolení obnovy řízení vzhledem k tomu, že nebyla vyslechnuta jako družka, paní No., jako účastník řízení. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, rozhodnutím ze dne 20. 4. 2012 žádost o povolení obnovy řízení zamítla. Zdůvodnila, že se správní orgán tím, že žalobce má na území České republiky družku, zabýval již v původním řízení. Nejedná se tedy o novou skutečnost, kterou by žalobce nemohl v původním řízení uplatnit. Podmínky pro povolení obnovy řízení tak nebyly splněny.

7. Žalovaná rozhodnutím ze dne 3. 10. 2012, čj. CPR-7944/ČJ-2012-9CPR-V243, zamítla odvolání žalobce a potvrdila tak nepovolení obnovy řízení. II.

8. Žalobce rozhodnutí žalované ze dne 3. 10. 2012 napadl žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud rozsudkem označeným v záhlaví žalobu zamítl. Shledal, že žádné dříve neznámé skutečnosti, které by žalobce nemohl uplatnit v původním správním řízení, neexistují. Svou známost s paní No. žalobce uvedl již ve správním řízení v roce 2008. Poté ji zmínil i v řízení v roce 2012 před správními orgány prvního i druhého stupně. Správní orgán prvního stupně nejednal s paní No. jako s účastnicí řízení proto, že to nenavrhl ani žalobce ani paní No. Žalobce poprvé navrhl výslech paní No. jako účastnice řízení až v opožděném odvolání. Tvrzení žalobce, že by se paní No. dostavila před správní orgán k podání výpovědi, nemá oporu ve správním spise. Vztah žalobce s paní No. však není neznámou skutečností. Neplatí ani, že by se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, neboť správní orgán vycházel jen z protokolu o vyjádření žalobce, v němž se žalobce podrobně vyslovil o charakteru vztahu s paní No., a ze závazného stanoviska Ministerstva 8 As 5/2013 - 45 vnitra. Telefonický rozhovor správního orgánu s paní No. byl použit pouze k dokreslení tvrzení žalobce. Podmínky pro obnovu řízení dle § 100 odst. 1 písm. a) spr. ř. proto nebyly splněny. III.

9. Proti rozhodnutí městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti dále vyplynulo, že stěžovatel namítal i vadu řízení, tedy kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

10. Nesprávné posouzení právní otázky soudem stěžovatel spatřoval v tom, že dle městského soudu nesplnil podmínky nutné k povolení obnovy řízení. Domníval se, že výpověď jeho družky jako účastníka řízení má pro zjištění skutkového stavu zásadní význam a její absence je podstatnou vadou řízení. Paní No. by mohla uvést nové skutečnosti, které podporují tvrzení stěžovatele a mohly by mít podstatný vliv na rozhodnutí. Stěžovatel stejně jako v žalobě uvedl, že družka chtěla osobně vypovídat před správním orgánem a za tímto účelem se dostavila ke správnímu orgánu, ten jí ale neumožnil podat výpověď do protokolu. Stěžovatel dále poukázal na to, že do správního spisu založil i čestné prohlášení družky, toto prohlášení však nyní není součástí správního spisu. Podle názoru stěžovatele správní orgán nesplnil povinnost dle § 28 spr. ř. a nepřipustil důkaz, který stěžovatel nemohl bez své viny provést. Má za to, že městský soud nesprávně posoudil celý jeho případ, a tak se dopustil nezákonného rozhodnutí. IV.

11. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. V.

12. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti ve výše vymezeném rozsahu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

13. Kasační stížnost není důvodná.

14. Stěžovatel v kasační stížnosti napadá posouzení věci městským soudem. Sám je přesvědčen, že vztah s jeho družkou a její výpověď by mohly být novými skutečnostmi nebo důkazy dle § 100 odst. 1 písm. a) spr. ř. ospravedlňujícími povolení obnovy řízení. S tímto názorem se Nejvyšší správní soud neztotožnil.

15. Řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se dle § 100 odst. 1 písm. a) spr. ř. na žádost účastníka obnoví, jestliže „vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými (…) a pokud tyto skutečnosti [nebo] důkazy (…) mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.“ 8 As 5/2013 - 46

16. Dále dle § 15a odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) platí, že se ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že „má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti“.

17. V prvé řadě není možné podřadit vztah stěžovatele s paní No. pod dříve neznámou skutečnost nebo důkaz. Dopad správního vyhoštění na rodinný život stěžovatele posuzovaly správní orgány již v prvním řízení o vyhoštění stěžovatele v roce 2008.

18. Tehdy stěžovatel do protokolu pořízeného dne 9. 5. 2008 vypověděl, že není rodinným příslušníkem občana Evropské unie ani s občanem Evropské unie nežije ve společné domácnosti a nemá s ním trvalý vztah obdobný rodinnému. V odvolání však stěžovatel uvedl, že se v roce 1998 seznámil s paní No. a od téhož roku až do roku 2003 s ní bydlel. Od roku 2004 spolu tráví jen víkendy kvůli jeho přestěhování do Prahy. Později stěžovatel toto odvolání doplnil prostřednictvím svého zástupce. V doplnění odvolání sdělil, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců, neboť zde má družku, s níž žije od roku 1998 ve společné domácnosti. Tuto skutečnost doložil čestným prohlášením paní No. Odvolací správní orgán k tomu uvedl, že skutečnost, že zde stěžovatel má družku, mohl stěžovatel namítat již při sepsání protokolu ze dne 9. 5. 2008, o družce však nic neuvedl. Celkově proto odvolací správní orgán zhodnotil, že v důsledku správního vyhoštění nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života cizince (§ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců).

19. Stejně tak i v řízení o správním vyhoštění v roce 2012 posuzovaly správní orgány možnost zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel tentokrát do protokolu ze dne 15. 1. 2012 uvedl, že zde má přítelkyni, od níž si půjčil peníze, sám však žije v P., do H. dojíždí „například na Vánoce“ a byl tam na pohřbu matky paní No. Společnou domácnost s přítelkyní nesdílí, cítí se však členem rodiny.

20. Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se v závazném stanovisku ze dne 16. 1. 2012 zabývalo uvedenými vyjádřeními stěžovatele a dospělo k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat existenci trvalé soukromé vazby na území České republiky. Dle ministerstva muselo být oběma účastníkům řízení již v době navazování vztahu jasné, že stěžovatel pobýval v České republice neoprávněně a ani se nesnažil svůj pobyt legalizovat. S přítelkyní navíc nesdílí společnou domácnost.

21. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, toto stanovisko poté zohlednila i ve svém rozhodnutí o správním vyhoštění. Rovněž neshledala, že by správním vyhoštěním došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života cizince.

22. Lze se tedy ztotožnit s hodnocením správních orgánů v řízení o povolení obnovy i s hodnocením městského soudu, že známost s paní N. není dříve neznámou skutečností, kterou by stěžovatel nemohl v původním řízení uplatnit.

23. Rovněž je nutné zdůraznit, že stěžovatel do protokolu ze dne 15. 1. 2012 uvedl, že nežádá žádné změny ani doplnění protokolu a rozuměl všem kladeným otázkám. Na otázku policisty odpověděl, že nepožaduje, aby byla o jeho zajištění vyrozuměna určitá 8 As 5/2013 - 47 osoba zdržující se na území České republiky. Stejně tak dne 16. 1. 2012 svým podpisem stvrdil, že byl seznámen se správním spisem a nežádal jeho doplnění. Správní spis obsahoval i výše zmiňované závazné stanovisko Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky. Z ničeho ani nevyplývá, že by se stěžovatel domáhal výslechu své družky či založení jejího čestného prohlášení do spisu.

24. K tíži stěžovatele jde i to, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal opožděně. Až v doplnění odvolání doručeném odvolacímu správnímu orgánu dne 26. 3. 2012 uvedl, že se svou družkou žije ve společné domácnosti a trvá na jejím výslechu. Pokud by toto nové tvrzení bylo pravdivé, přestože do protokolu z 15. 1. 2012 stěžovatel uvedl, že se svou družkou společnou domácnost nesdílí, není logické, že by je stěžovatel nezmínil již v řízení před správním orgánem prvního stupně. Ten mu k tomu poskytl dostatečný prostor.

25. Přiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již opakovaně zabýval (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 6/2012 - 29, čj. 8 As 32/2011 - 60 a čj. 2 As 19/2008 - 75; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz.; srov. rovněž rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2010, čj. 22 A 33/2010 - 35; či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, čj. 10 Ca 330/2006 - 89).

26. Nejvyšší správní soud vychází v případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Tato judikatura zohledňuje zejména následující faktory: (1) povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizince); (2) délku pobytu cizince v hostitelském státě; (3) dobu, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (4) rodinnou situaci stěžovatele (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru); (5) skutečnost, zda byl rodinný život založen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizí státní příslušník pobývá v dané zemi nelegálně, a že je proto jejich rodinný život od počátku nejistý; (6) počet dětí a jejich věk; (7) rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen; (8) rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát; (9) imigrační historii dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti); a (10) věk a zdravotní stav dotčeného cizince (srov. zejména Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 31. 1. 2006, stížnost č. 50435/99, odst. 39; a Üner proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 46410/99, odst. 57-58; Nunez proti Norsku, rozsudek ze dne 28. 6. 2011, stížnost č. 55597/09, odst. 70). Všechna uvedená kritéria je třeba vždy posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.

27. Zvláště naplnění kritéria, že rodinný život byl založen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizinec pobývá na území nelegálně, vede zpravidla k závěru o neopodstatněnosti stížnosti (viz např. rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 26. 1. 1999, Jerry Olajide Sarumi proti 8 As 5/2013 - 48 Spojenému království, stížnost č. 43279/98, či ze dne 9. 11. 2000, Andrey Shebashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99). Komentář k Úmluvě uvádí, že stížnosti osob, které si založily rodinu až poté, co jejich pobyt byl z určitého důvodu nelegální, jsou běžně Evropským soudem pro lidská práva odmítány jako zjevně neopodstatněné, a to i samosoudcem (KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J. BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 958).

28. Proto platí, že i kdyby stěžovatel hypoteticky založil společnou domácnost se svou družkou až po rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tedy tak, aby to nebylo v rozporu s jeho vyjádřením do protokolu ze dne 15. 1. 2012, nevedlo by správní vyhoštění k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel zde již řadu let pobýval bez povolení a nyní byl již podruhé vyhoštěn. Musel proto počítat s tím, že jeho zdejší pobyt i rodinný život může být kdykoliv ukončen.

29. Pokud tedy nyní stěžovatel usiluje o obnovu řízení, aniž by prokázal, že by v souvislosti s jeho vztahem s paní No. vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které stěžovatel nemohl v původním řízení uplatnit, nemůže uspět.

30. Pouze na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že ačkoliv bylo pravděpodobně u rozhodnutí o správním vyhoštění čj. KRPA-6621/ČJ-2012-000022 z ledna 2012 vydaného Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy, uvedeno chybné datum (viz odst. [4]), nemá takové pochybení vliv na zákonnost uvedeného rozhodnutí. V rozhodnutí čj. 7 As 23/2011 - 82 Nejvyšší správní soud uvedl, že „[a]bsence data vyhotovení rozhodnutí (§ 69 odst. 1 správního řádu z roku 2004) je nepochybně vadou písemného vyhotovení rozhodnutí, které by se měly správní orgány vyvarovat. Zpravidla však nepůjde o vadu způsobující nicotnost daného rozhodnutí a většinou ani o takovou nezákonnost, pro kterou by bylo nezbytné je zrušit.“ Proto ani v tomto případě, kde je datum na rozhodnutí uvedeno, ale chybně, nevede tato vada k nicotnosti ani nezákonnosti celého správního rozhodnutí. Uvedené správní rozhodnutí navíc ani není předmětem přezkumu v tomto soudním řízení.

31. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které stěžovatel nemohl v původním řízení uplatnit [§ 100 odst. 1 písm. a) spr. ř.]. Městský soud nepochybil, když zhodnotil, že stěžovatel nesplnil podmínky pro povolení obnovy řízení dle § 100 odst. 1 písm. a) spr. ř. ani nepřehlédl vadu řízení před správním orgánem. VI.

32. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným ani neshledal vadu řízení, proto kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

33. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu 8 As 5/2013 - 49 nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 28. srpna 2013 JUDr. Michal Mazanec předseda senátu