30 Co 100/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a Mgr. Miloše Žitného ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným: 1) Česká republika – Jméno žalované A, IČO IČO žalované A sídlem Adresa žalované A jednající Jméno jednajícího sídlem Adresa jednajícího 2) Česká republika – Jméno žalované B, IČO IČO žalované B sídlem Adresa žalované B 3) Česká republika – Jméno žalované C, IČO IČO žalované C sídlem Adresa žalované C o zaplacení částky 650.765 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. listopadu 2025 č. j. 10 C 63/2024-186

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení 650.765 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit každé ze žalovaných náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky II., III. a IV.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných společně a nerozdílně náhrady škody ve formě ušlého zisku, jež jí měla být způsobena omezeními a zákazy plynoucími z mimořádných opatření vydávaných vládou České republiky a právnická osoba v souvislosti s pandemií COVID-19, a to konkrétně těch, která omezovala maloobchodní prodej zboží a služeb v období od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 a od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021 (dále také „mimořádná opatření“). Žalobkyně uvedla, že v důsledku těchto mimořádných opatření byla omezena ve své podnikatelské činnosti, kterou v uvedených obdobích nemohla vykonávat ani zčásti, přičemž ušlý zisk za takto vymezená období vyčíslila jako násobek počtu dní připadajících na tato období a svého průměrného denního čistého obratu dosaženého v příslušném kalendářním roce. Konkrétně tak požadovala náhradu ušlého zisku za období od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020, tj. za 57 dnů, ve výši 314.583 Kč, a za období od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021, tj. za 77 dnů, ve výši 336.182 Kč.

3. Soud prvního stupně nejprve žalobu usnesením ze dne 2. 5. 2024 č. j. spisová značka odmítl s tím, že podání žalobkyně je neúplné a neurčité, a tudíž neprojednatelné; usnesením Městského soudu v adresa ze dne 26. 8. 2024 č. j. spisová značka bylo toto rozhodnutí o odmítnutí potvrzeno; k dovolání žalobkyně však Nejvyšší soud tato rozhodnutí usnesením ze dne 23. 4. 2025 č. j. spisová značka změnil tak, že se žaloba neodmítá. Dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí o odmítnutí žaloby nemůže obstát, neboť žalobkyně svůj nárok v základních obrysech (tj. popisem toho, co nárokuje, z jakého důvodu, vůči komu a za jaké časové období) specifikovala, a to způsobem, který nevzbuzuje pochybnost o jeho jednoznačné identifikaci vylučující možnost záměny s jiným skutkem a její žaloba tak vyhovuje požadavkům předepsaným v § 79 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 42 odst. 4 o. s. ř. (viz bod 20 usnesení dovolacího soudu). Dále uvedl, že vytýká-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) žalobkyni, že v žalobě nevysvětlila i to, jak každé jednotlivé opatření, s nímž svůj žalobní požadavek spojuje, na její podnikání skutečně dopadalo, a to v závislosti na obsahu konkrétních povinností, které ukládalo, jakož i vzhledem k faktické náplni podnikatelské činnosti, jíž se žalobkyně v tom kterém období věnovala, nejedná se již o skutečnosti, jejichž absence v žalobě by mohla odůvodňovat závěr o její neprojednatelnosti pro nedodržení výše popsaných náležitostí. Vylíčením těchto skutečností bude podmíněn až případný procesní úspěch žalobkyně v řízení, pro nějž bude významné též tvrdit a prokázat, které opatřeními uložené povinnosti její podnikatelskou činnost skutečně omezily či zakázaly a v jakém rozsahu, a zda tak lze do příčinné souvislosti se vznikem tvrzené újmy klást právě to které konkrétní opatření nebo zda byl její vznik zčásti či zcela způsoben již samotou existencí pandemie a s ní související obavou obyvatelstva z případných následků možné nákazy (viz bod 21 usnesení dovolacího soudu).

4. Žalované s žalobou nesouhlasily a navrhly její zamítnutí s tím, že na základě skutkových tvrzení žalobkyně, která jsou podle nich zcela nedostatečná – žalobkyně žádným relevantním způsobem neuvedla dopad jednotlivých mimořádných opatření na svou podnikatelskou činnost, kdy navíc tato jednotlivá opatření ani neidentifikovala – nelze jejímu návrhu vyhovět.

5. Soud prvního stupně poučil žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby označila konkrétní opatření v tvrzeném období od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 a od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021, od kterých odvozuje svůj nárok a aby rovněž tvrdila a prokazovala, jaká konkrétní škoda jí výlučně v důsledku příslušného opatření vznikla, tedy jak daná opatření dopadla na její činnost, přičemž musí konkrétně tvrdit a prokazovat jakou činnost žalobkyně v rozhodném období vykonávala, tj. v období od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 a od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021, když nestačí tyto skutečnosti jen tvrdit, je třeba je i současně prokazovat (označit důkaz). Současně žalobkyni poučil, že pokud zůstane procesně nečinná či pokud řádně nedoplní svá tvrzení a nenavrhne k nim důkazy, případně svá tvrzení neprokáže, může to pro ni znamenat neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, což se může odrazit na procesním výsledku daného sporu. V reakci na tuto výzvu žalobkyně uvedla, že nárok na ušlý zisk uplatňuje ze všech mimořádných opatření účinných v uplatněném období, jejichž obsahem byl zákaz nebo omezení prodeje zboží a služeb v provozovnách, jakož i z opatření souvisejících s jejím předmětem podnikání, tj. zprostředkování obchodu a služeb, maloobchod, poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných studií a posudků, případně činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců. Žalobkyně v této souvislosti dále konstatovala, že jelikož soud zná právo, nepovažuje za svou povinnost jednotlivé právní akty konkrétně označovat – postačí učiněné časové vymezení; k důkazním návrhům pak doplnila, že nepovažuje za nutné je dále rozšiřovat.

6. Soud prvního stupně po citaci příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 (dále jen „pandemický zákon“), zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), a dále závěrů Nejvyššího soudu stran odpovědnosti státu za škodu způsobenou mimořádnými opatřeními přijatými státními orgány v době pandemie onemocnění COVID-19, vyslovených v rozsudcích ze dne 21. 4. 2023 sp. zn. 30 Cdo 414/2023 a ze dne 22. 11. 2022 sp. zn. 30 Cdo 2713/2022, konstatoval, že nároku na náhradu ušlého zisku vzniklého v důsledku mimořádných opatření se lze domáhat pouze podle OdpŠk, nikoli dle jiných předpisů, a to jen tehdy bude-li splněna základní podmínka, jíž je zrušení mimořádného opatření pro nezákonnost, přičemž aktivně legitimovaným k uplatnění takového nároku je pouze ten, kdo takové mimořádné opatření napadl u soudu. Protože však v projednávaném případě žalobkyně i přes poučení podle § 118a o. s. ř. odmítla označit konkrétní mimořádná opatření s nimiž spojuje vznik škody v podobě ušlého zisku, natož aby uvedla, zda tato opatření byla zrušena pro nezákonnost a zda je napadla žalobu u soudu (k tomu obvodní soud žalobkyni již pro nadbytečnost nevyzýval), soud prvního stupně dospěl k závěru, že je třeba žalobu zamítnout, neboť žalobkyně v tomto směru neunesla břemeno tvrzení a důkazní. O nákladech řízení pak soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšným žalovaným.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítala jeho nezákonnost a nesprávnost s tím, že soud prvního stupně vůbec nepochopil, na jakém základě je žaloba založena a podle jaké právní úpravy je nárok uplatňován. Žalobkyně předně uvedla, že již v samotné žalobě splnila veškeré své povinnosti tvrzení i povinnosti důkazní, a má rovněž za to, že v řízení unesla všechna svá procesní břemena. Soud prvního stupně proto podle ní pochybil, jestliže žalobu zamítl pro neunesení procesních břemen. Tento závěr je navíc podle žalobkyně v rozporu se závazným právním názorem vysloveným v projednávané věci dovolacím soudem, totiž že žalobkyně svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní v plné míře splnila a žalobě je tak třeba vyhovět. Žalobkyně dále zopakovala, že jí byla způsobena škoda všemi mimořádnými opatřeními právnická osoba a usneseními vlády České republiky, jimiž byl v žalobě specifikovaných obdobích od 12. 3. 2020 do 31. 1. 2022 (konkrétně od 12. 3. 2020 do 8. 6. 2020, od 5. 10. 2020 do 31. 12. 2020, od 1. 1. 2021 do 31. 5. 2021, od 22. 11. 2021 do 31. 12. 2021 a od 1. 1. 2022 do 31. 1. 2022) zakázán či jinak omezen prodej zboží a služeb, a tím i její podnikatelská činnost. Všechna tato mimořádná opatření podle žalobkyně ve svém důsledku znamenala snížení jejího čistého obratu pod hodnotu, které by v daném účetním roce při obvyklém běhu událostí (nebýt všech těchto mimořádných opatření) dosáhla. Žalobkyni tak v důsledku všech těchto mimořádných opatření vznikla škoda v podobě ušlého zisku v celkové výši 1.810.769 Kč, avšak žalobou požaduje náhradu pouze části této škody, a to konkrétně za období od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 ve výši 314.583 Kč a za období od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021 ve výši 336.182 Kč. Žalobkyně trvá na tom, že vymezení mimořádných opatření, tak jak je provedla již v žalobě, je zcela dostatečné k tomu, aby bylo možno žalobě vyhovět. Podle žalobkyně má soud příslušnou právní úpravu znát, a není proto oprávněn ji jakkoli dále vyzývat k detailnímu označení těchto předpisů; je naopak na soudu, aby provedl rešerši a selekci všech takto označených předpisů, které do žalobkyní specifikovaných kritérií spadají, a pokud některý z nich do tohoto obecného výčtu spadá, avšak nemá význam pro posouzení projednávaného nároku, aby jej z hlediska významu pro toto řízení vyloučil. Nadto žalobkyně namítla, že poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., kterého se jí od soudu prvního stupně v tomto směru dostalo, bylo chybné a neúplné, neboť bylo omezeno jen na malou a neúplnou část časového období, z něhož žalobkyně svůj nárok odvozuje; takové poučení je proto podle ní procesně neúčinné. Poučení podle § 119a o. s. ř. pak žalobkyni poskytnuto nebylo vůbec, což podle jejího názoru znamená, že se odvolací řízení musí odehrávat v režimu úplné apelace.

8. Žalobkyně v odvolání opakovaně zdůraznila, že se svého nároku nedomáhá podle OdpŠk – jak se podle ní mylně domnívá soud prvního stupně – a proto je zcela irelevantní, zda byla shora uvedená krizová opatření zrušena, či zda je ona sama napadla u soudu. V tomto směru žalobkyně výslovně uvedla, že žádné z těchto krizových opatření nenapadla žalobou ani žádným jiným procesním prostředkem, neboť k tomu neměla důvod. Svůj nárok žalobkyně neodvozuje z nezákonnosti krizových opatření státních orgánů v době pandemie COVID-19 ani z nesprávného úředního postupu těchto orgánů, ale již ze samotné existence těchto krizových opatření a z jejich omezujícího dopadu na podnikání žalobkyně i jiných subjektů, přičemž odpovědnost státu je podle ní dána dle § 1038 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“), neboť právě vydáním a existencí dotčených krizových opatření státních orgánů bylo její vlastnické právo k jejím hmotným statkům omezeno, a to výrazným způsobem, když v důsledku těchto zásahů nedosáhla zisku, tedy majetkového přírůstku, jehož by za normálních okolností při obvyklém běhu událostí dosáhla. Žalobkyně trvá na tom, že každý subjekt, který byl poškozen tím, že byl nucen státními orgány něco konat, opomenout nebo strpět, a to na základě jakéhokoli právního předpisu, opatření či nařízení, má nárok na náhradu škody podle obecných právních předpisů, v daném případě podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody (§ 2894 a násl. o. z.). Podle žalobkyně musí bezpodmínečně platit, že pokud stát něco nařizuje či zakazuje nad míru běžnou a obvyklou, musí za to nést odpovědnost, tedy poskytnout subjektům, které byly nuceny tyto příkazy a zákazy dodržet, náhradu v plném rozsahu odpovídající vzniklé škodě. Žalobkyně v této souvislosti vyslovila názor, že lidská svoboda je hodnotou vyšší než život a zdraví člověka, resp. lidské společnosti, a soud proto podle ní nemá právo poskytovat ochranu takovému jednání státu, které tuto svobodu omezuje, na úkor ochrany zdraví či jiných údajných jistot. Pokud již tak ovšem stát činí, jak tomu bylo v době epidemie COVID-19, je podle žalobkyně bez dalšího povinen nahradit všem subjektům bez výjimky veškerou škodu, újmu i ušlý zisk. Na podporu této argumentace žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 63/2023 a sp. zn. 30 Cdo 496/2023, z nichž podle jejího názoru vyplývá, že ustanovení § 1038 a násl. o. z. dopadají i na případy škody na hmotném statku soukromého subjektu vzniklé v podobě ušlého zisku v důsledku omezení podnikatelské činnosti tohoto subjektu, tedy na případy obětování statku soukromého subjektu ve veřejném zájmu; z toho žalobkyně dovozuje, že její nárok je po hmotněprávní stránce jednoznačně dán přímo podle občanského zákoníku, nikoli podle krizového ani pandemického zákona.

9. Konečně pokud jde o pasivní legitimaci v dané věci, pak žalobkyně v odvolání uvedla, že přiznání nároku z opatrnosti požaduje vůči všem třem žalovaným společně a nerozdílně, přičemž je podle ní na soudu, aby určil, do kompetence, a tedy i odpovědnosti kterého ústředního orgánu státní správy (tj. které žalované) podle přiléhavé právní úpravy spadá každá jednotlivá část žalobou uplatněného nároku, a tedy která ze žalovaných je za tu kterou část škody vzniklé žalobkyni odpovědná a povinna k její náhradě.

10. Ze všech shora uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, a aby jí přiznal náhradu nákladů řízení.

11. Žalované 1) a 2) se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřily, přičemž v zásadě zopakovaly svou dosavadní argumentaci a navrhly potvrzení napadeného rozsudku s tím, že se plně ztotožňují se závěry vyslovenými soudem prvního stupně.

12. Žalovaná 3) se k odvolání žalobkyně písemně nevyjádřila. Na jednání odvolacího soudu zopakovala, že v projednávané věci není dána její pasivní legitimace, a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

13. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, pročež dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

14. Odvolací soud předně uvádí, že podmínkami odpovědnosti státu za škodu způsobenou opatřeními přijatými státními orgány České republiky v souvislosti s pandemií COVID-19 [tj. krizová opatření vlády vydaná podle § 5 a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (dále jen „krizový zákon“), mimořádná opatření právnická osoba vydaná podle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví, mimořádná opatření právnická osoba vydaná podle § 2 pandemického zákona, v tehdy účinném znění] se již opakovaně zabýval Nejvyšší soud i Ústavní soud. Z aktuální rozhodovací praxe těchto soudů přitom vyplývá, že je třeba tyto jednotlivé typy opatření důsledně rozlišovat podle jejich právního základu (viz dále).

15. V případě škody způsobené krizovými opatřeními vlády vydanými podle § 5 a § 6 krizového zákona Nejvyšší soud dovodil, že se uplatní zvláštní režim odpovědnosti státu podle § 36 odst. 1 krizového zákona, jenž představuje úpravu speciální vůči OdpŠk i vůči občanskému zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023 sp. zn. 30 Cdo 1509/2023); později pak tento závěr vztáhl i na mimořádná opatření právnická osoba vydaná podle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace nebo odstraňování jejích následků, s tím, že i ta je třeba materiálně posuzovat jako krizová opatření ve smyslu krizového zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2024 sp. zn. 30 Cdo 1101/2024). V rozsudku ze dne 26. 11. 2025 sp. zn. 30 Cdo 2060/2024, na nějž navázal rozsudek ze dne 25. 2. 2026 sp. zn. 30 Cdo 1690/2025, pak Nejvyšší soud vyslovil již ustálený závěr, že § 36 odst. 1 krizového zákona nezakládá nárok na náhradu ušlého zisku z podnikání vzniklého plošným omezením či zákazem maloobchodního prodeje a poskytování služeb v souvislosti s pandemií COVID-19. V rámci výkladu § 36 krizového zákona Nejvyšší soud konstatoval, že toto ustanovení obsahující speciální úpravu odpovědnosti státu za škodu pojem „škoda“ nijak blíže nevymezuje ani jej výslovně neomezuje, s výjimkou případů, kdy si poškozený škodu způsobil sám nebo sám zavinil škodní událost. Současně však zdůraznil, že samotný jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je toliko východiskem pro objasnění jejího smyslu a účelu, k čemuž je třeba přistoupit též prostřednictvím výkladu systematického, logického či teleologického. V této souvislosti poukázal na návaznost § 36 krizového zákona na jeho další ustanovení, zejména § 35, § 6 a § 5, jakož i na souvislosti s jinými právními předpisy (v podrobnostech srov. body 36 až 60 citovaného rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2060/2024), a dospěl k závěru, že ušlý zisk z podnikání vzniklý v důsledku krizového opatření, jímž byl zakázán či omezen provoz prodejen nebo poskytování služeb, není podle § 36 krizového zákona odškodnitelný. Z tohoto ustanovení podle Nejvyššího soudu nelze dovozovat odpovědnost státu za veškerou újmu na jmění, která může jednotlivcům v důsledku krizových opatření vzniknout, ačkoliv povinnost k její náhradě z žádného zákonného ustanovení nevyplývá. Jestliže tedy zákon u omezení práva provozovat podnikatelskou činnost podle § 5 písm. e) krizového zákona žádnou povinnost státu k náhradě újmy nestanoví, nelze z § 36 odst. 1 krizového zákona dovodit nárok na náhradu ušlého zisku vzniklého v důsledku plošného omezení nebo zákazu maloobchodního prodeje a poskytování služeb.

16. V citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2060/2024 Nejvyšší soud mimo jiné odmítl argumentaci, podle níž by bylo možno takový nárok na náhradu ušlého zisku z podnikání osob dotčených krizovými opatřeními založit na obecné úpravě obsažené v občanském zákoníku, zejména v § 1038 a násl. Zdůraznil přitom, že vztah mezi státem a osobami dotčenými krizovými opatřeními není vztahem soukromoprávním, nýbrž veřejnoprávním, v němž stát autoritativně zasahuje za účelem ochrany života a zdraví obyvatelstva. Občanský zákoník zde proto může působit toliko podpůrně tam, kde je odpovědnost podle zvláštní veřejnoprávní úpravy již dána, nikoli jako samostatný základ nároku, který zvláštní úprava sama nepřipouští. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že opačný výklad, tedy že by všechny zásahy do práv přijatými krizovými opatřeními měly být v majetkové rovině řešeny cestou obecné úpravy náhrady škody, by vedl k nepřijatelnému rozšíření odpovědnosti státu a mohl by mít na vládu odrazující účinek (chilling effect), v jehož důsledku by krizová opatření nemusela být přijímána dostatečně rychle nebo v potřebné účinnosti. Zdůraznil rovněž, že právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny nelze zaměňovat za právo na neměnnost podnikatelského prostředí. I z tohoto pohledu, nejen z pohledu celospolečenské solidarity, se tak v případě krizových situací podle něj jeví jako rozumnější, účelnější a reálně proveditelnější takový legislativní model, v němž se vedle náhrad podle § 35 krizového zákona a vedle pomoci fyzickým osobám a obcím, které se v důsledku krizové situace ocitly v mimořádně obtížných poměrech (srov. § 37 krizového zákona), ostatním osobám, včetně těch podnikajících, poskytuje pomoc na základě zvláštní právní úpravy vycházející z celospolečenského nebo alespoň většinového politického konsensu, z dopadů konkrétní krizové situace a přijatých krizových opatření a z objektivních kritérií, jak se tomu stalo i v případě pandemie COVID-19 (srov. bod 60 citovaného rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2060/2024). Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí současně uvedl, že takto vyslovený závěr, podle něhož odpovědnost státu podle § 36 krizového zákona nelze rozšiřovat na případy majetkových následků omezení práv a uložených povinností krizovým opatřením tam, kde zákon tuto náhradu výslovně nepřiznává, není v rozporu s jeho dřívějším rozsudkem ze dne 31. 8. 2023 sp. zn. 30 Cdo 63/2023 – na nějž žalobkyně v projednávaném případě odkazuje na podporu své argumentace, podle níž jí má být náhrada ušlého zisku v souvislosti s vydanými krizovými opatřeními přiznána podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody – kdy vysvětlil, že v tomto dřívějším rozhodnutí řešil toliko dílčí otázku podmínek odpovědnosti státu podle § 36 krizového zákona, konkrétně povahu krizového opatření a výklad pojmu „provedení krizového opatření“, nikoli však otázku, zda je ušlý zisk z podnikání způsobený plošným omezením nebo zákazem maloobchodního prodeje a poskytování služeb škodou odškodnitelnou podle § 36 odst. 1 krizového zákona.

17. Pokud jde o škodu způsobenou mimořádnými opatřeními vydanými právnická osoba podle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví [mimo těch, která byla vydána v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace nebo odstraňování jejích následků, neboť tato je třeba materiálně posuzovat jako krizová opatření ve smyslu krizového zákona (viz výše)] nebo podle pandemického zákona, účinného od 27. 2. 2021, pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že nárok na náhradu ušlého zisku způsobeného těmito mimořádnými opatřeními, která mají povahu rozhodnutí ve smyslu OdpŠk, lze posuzovat toliko podle § 8 OdpŠk (srov. např. rozsudek ze dne 21. 4. 2023 sp. zn. 30 Cdo 414/2023 či usnesení ze dne 20. 8. 2024 sp. zn. 30 Cdo 2005/2024); náhrada podle § 9 pandemického zákona, jenž je ve vztahu k OdpŠk úpravou speciální, dopadá pouze na skutečnou škodu, nikoli na ušlý zisk, přičemž pro vznik tohoto nároku není otázka případné nezákonnosti mimořádného opatření sama o sobě právně významná (srov. usnesení ze dne 22. 11. 2022 sp. zn. 30 Cdo 2713/2022). Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že pro uplatnění takového nároku podle OdpŠk musí být splněny i podmínky aktivní legitimace podle § 7 odst. 1 OdpŠk, kdy v tomto směru konstatoval, že s ohledem na to, že jsou mimořádná opatření vydávána bez formálního řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít v těchto případech postavení účastníka řízení osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena, a která současně v zákonem stanovené lhůtě využila možnost podat proti tomuto mimořádnému opatření návrh na jeho zrušení pro nezákonnost (srov. § 13 pandemického zákona). Osobu, která ačkoli byla oprávněna mimořádné opatření u soudu napadnout, zůstala pasivní a neučinila tak, Nejvyšší soud zásadně za účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk nepovažuje, neboť teprve využitím tohoto prostředku ochrany dává najevo, že příslušné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jejích práv, že se proti němu hodlá zákonnými prostředky bránit, a to bez ohledu na to, zda takový návrh ke zrušení mimořádného opatření skutečně vedl či nikoli. Tyto závěry pak akceptoval i Ústavní soud (srov. nález ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 3319/22). Současně je však třeba zohlednit navazující judikaturu Ústavního soudu, podle níž nelze uvedený požadavek na podání návrhu na zrušení mimořádného opatření vykládat přepjatě formalisticky. Ústavní soud v tomto směru dovodil, že tvrdí-li žalobce, který mimořádné opatření sám žalobou nenapadl, tedy nedal v souladu se zákonem najevo, že předmětné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jeho práv, že se proti němu hodlá zákonnými prostředky bránit, naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných podle § 8 odst. 3 OdpŠk, je povinností soudu se s jejich případnou existencí řádně vypořádat; soud musí zejména posoudit, z jakých důvodů žalobce takový návrh nepodal, zda měl aktivní vliv na podání návrhu, na jehož základě bylo mimořádné opatření zrušeno, případně jakou jinou procesní aktivitu vyvinul, včetně argumentace v takovém řízení použité; nepodání návrhu tedy podle Ústavního soudu samo o sobě nemusí bez dalšího vést k vyloučení nároku dle OdpŠk (srov. nález ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 331/24 a ze dne 11. 2. 2026 sp. zn. III. ÚS 2667/24).

18. Při respektování shora uvedených judikaturních závěrů je v poměrech projednávané věci – žalobkyně se domáhá proti žalovaným společně a nerozdílně náhrady škody ve formě ušlého zisku, jež jí měla být způsobena všemi omezeními a zákazy plynoucími z mimořádných opatření vydávaných vládou České republiky a právnická osoba v souvislosti s pandemií COVID-19, a to konkrétně těmi, která omezovala maloobchodní prodej zboží a služeb v období od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 a od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021 – třeba konstatovat, že nárok žalobkyně by mohl být co do základu důvodný pouze ve smyslu § 8 OdpŠk (k nemožnosti přiznání žalobou uplatněného nároku podle obecné úpravy obsažené v § 1038 a násl o. z. srov. bod 16 tohoto rozsudku), tedy jen tehdy, pokud by ušlý zisk byl způsoben mimořádnými opatřeními právnická osoba vydanými podle zákona o ochraně veřejného zdraví [mimo těch, která byla vydána v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace nebo odstraňování jejích následků] nebo podle pandemického zákona, která mají povahu rozhodnutí ve smyslu OdpŠk, a pokud by současně byly splněny podmínky aktivní legitimace podle § 7 odst. 1 OdpŠk, popřípadě by byly dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk (viz bod 17 tohoto rozsudku). V případě krizových opatření vydaných ať již vládou nebo právnická osoba ve smyslu krizového zákona je náhrada ušlého zisku vyloučena (viz body 15 až 16 tohoto rozsudku).

19. Za této situace soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil a vyzval ji, aby označila konkrétní opatření, z nichž dovozuje svůj nárok na náhradu ušlého zisku za období od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 a od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021, a aby současně tvrdila a prokazovala, jakou konkrétní podnikatelskou činnost v rozhodné době fakticky vykonávala, jakým způsobem byla tato činnost jednotlivými opatřeními omezena či znemožněna a jaká konkrétní majetková újma jí právě v příčinné souvislosti s těmito opatřeními vznikla [byť je třeba dodat, že toto poučení nebylo zcela precizní, omezilo-li se pouze na opatření přijatá v uvedených obdobích, neboť s ohledem na tvrzení žalobkyně nelze vyloučit, že se mohlo jednat i o mimořádná opatření přijatá v jiné době, která však právě v období od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 a od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021 omezovala maloobchodní prodej zboží a služeb – tento nedostatek byl následně odstraněn odvolacím soudem (viz níže)]. Tento postup soudu prvního stupně byl současně v souladu se závazným právním názorem vysloveným v projednávané věci dovolacím soudem v usnesení ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. 30 Cdo 345/2025. Žalobkyně se přitom mýlí, pokud z uvedeného usnesení dovozuje, že již v samotné žalobě splnila v plném rozsahu povinnost tvrzení i povinnost důkazní a že uvedený závazný právní názor předjímal věcnou důvodnost jejího nároku. Dovolací soud v citovaném usnesení řešil toliko otázku projednatelnosti žaloby, nikoli otázku, zda žalobkyně unesla veškerá procesní břemena potřebná pro úspěch ve věci samé; výslovně naopak vyšel z toho, že pro závěr o projednatelnosti postačí skutkové vymezení nároku způsobem umožňujícím jeho individualizaci – což žalobkyně skutečně splnila (srov. bod 20 usnesení dovolacího soudu), avšak pro věcný úspěch ve sporu je nezbytné tvrdit a prokázat, jaké konkrétní povinnosti ukládalo každé jednotlivé opatření, s nímž žalobkyně svůj nárok spojuje, jak tyto povinnosti skutečně dopadaly na její podnikatelskou činnost s ohledem na její faktickou náplň v rozhodném období, které z těchto povinností její činnost reálně omezily či zakázaly a v jakém rozsahu, a dále zda lze vznik tvrzeného ušlého zisku klást do příčinné souvislosti právě s tím kterým konkrétním opatřením, anebo zda byl zčásti či zcela vyvolán již samotnou existencí pandemie a s ní související obavou obyvatelstva z případných následků možné nákazy (srov. bod 21 usnesení dovolacího soudu). Z téhož důvodu nemůže obstát ani názor žalobkyně, že pro vyhovění žalobě postačovalo obecně odkázat na všechna mimořádná opatření právnická osoba a usnesení vlády, jimiž byl v širším období od 12. 3. 2020 do 31. 1. 2022, resp. v období od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 a od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021, zakázán či omezen prodej zboží a služeb, a že bylo úkolem soudu, aby sám provedl rešerši a selekci všech takto jen obecně vymezených opatření a posuzoval, která z nich mohla být pro rozhodnutí významná. Takový přístup je v rozporu se zásadou projednací, neboť v řízení sporném není úkolem soudu za účastníka vyhledávat skutkový základ uplatněného nároku ani nahrazovat jeho břemeno tvrzení a důkazní. Protože žalobkyně přes poskytnuté poučení konkrétní opatření, od nichž svůj nárok odvozovala, neoznačila, soud prvního stupně žalobu zamítl pro neunesení břemene tvrzení a důkazního.

20. Konkrétní opatření, resp. jejich konkrétní části, z nichž žalobkyně svůj nárok dovozuje, označila žalobkyně teprve až na jednání odvolacího soudu dne 12. 5. 2026, kdy soudu předložila deset opatření z období od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 (mimořádné opatření právnická osoba ze dne 23. 9. 2020 č. j. spisová značka, mimořádné opatření právnická osoba ze dne 2. 10. 2020 č. j. spisová značka, usnesení vlády České republiky ze dne 8. 10. 2020 č. 995 o přijetí krizového opatření, usnesení vlády České republiky ze dne 8. 10. 2020 č. 996 o přijetí krizového opatření, usnesení vlády České republiky ze dne 12. 10. 2020 č. 1021 o přijetí krizového opatření, usnesení vlády České republiky ze dne 21. 10. 2020 č. 1079 o přijetí krizového opatření, usnesení vlády České republiky ze dne 26. 10. 2020 č. 1103 o přijetí krizového opatření, usnesení vlády České republiky ze dne 30. 10. 2020 č. 1116 o přijetí krizového opatření usnesení vlády České republiky ze dne 16. 11. 2020 č. 1192 o přijetí krizového opatření ve znění usnesení vlády České republiky ze dne 20. 11. 2020 č. 1196 o změně krizových opatření a usnesení vlády České republiky ze dne 20. 11. 2020 č. 1201 o přijetí krizového opatření) a čtrnáct opatření z období od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021 (usnesení vlády České republiky ze dne 26. 2. 2021 č. 217 o přijetí krizového opatření, usnesení vlády České republiky ze dne 18. 3. 2021 č. 298 o přijetí krizového opatření ve znění usnesení vlády České republiky ze dne 26. 3. 2021 č. 315 o změně krizových opatření, mimořádné opatření právnická osoba ze dne 6. 4. 2021 č. j. spisová značka, příloha č. 1 usnesení vlády ze dne 12. 4. 2021 č. 374 – mimořádné opatření právnická osoba ze dne 10. 4. 2021, příloha č. 2 usnesení vlády ze dne 26. 4. 2021 č. 418 – mimořádné opatření právnická osoba, příloha č. 2 usnesení vlády ze dne 29. 4. 2021 č. 423 – mimořádné opatření právnická osoba, příloha č. 3 usnesení vlády ze dne 3. 5. 2021 č. 433 – mimořádné opatření právnická osoba, příloha č. 1 usnesení vlády ze dne 6. 5. 2021 č. 438 – mimořádné opatření právnická osoba, příloha č. 2 usnesení vlády ze dne 10. 5. 2021 č. 448 – mimořádné opatření právnická osoba, příloha č. 1 usnesení vlády ze dne 14. 5. 2021 č. 450 – mimořádné opatření právnická osoba, příloha č. 1 usnesení vlády ze dne 17. 5. 2021 č. 471 – mimořádné opatření právnická osoba, příloha č. 1 usnesení vlády ze dne 24. 5. 2021 č. 485 – mimořádné opatření právnická osoba a příloha č. 1 usnesení vlády ze dne 28. 5. 2021 č. 486 – mimořádné opatření právnická osoba) a současně tvrdila, že všechna tato opatření byla zrušena. K těmto novým skutečnostem odvolací soud musel přihlédnout a zabývat se jimi, neboť soud prvního stupně žalobkyni neposkytl poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř., takže vůči ní nebylo možno v odvolacím řízení uplatnit omezení neúplné apelace podle § 205a o. s. ř. v obvyklém rozsahu, a současně bylo třeba zohlednit i to, že poučení poskytnuté žalobkyni soudem prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nebylo zcela přesné, omezilo-li se jen na opatření přijatá v obdobích od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 a od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021 (viz výše); v tomto směru jsou odvolací námitky žalobkyně důvodné. Za této procesní situace proto bylo povinností odvolacího soudu poskytnout žalobkyni odpovídající procesní prostor k doplnění tvrzení a důkazů tak, aby uvedený nedostatek nemohl jít k tíži jejích procesních práv.

21. Odvolací soud tedy žalobkyni znovu poskytl poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzval ji, aby označila konkrétní opatření, v jejichž důsledku jí měl vzniknout tvrzený ušlý zisk za období od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 a od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021, jehož náhrady se v projednávaném řízení po žalovaných domáhá, a dále aby doplnila skutková tvrzení a označila důkazy k jejich prokázání ohledně toho, o jakých jejích právech a povinnostech tato opatření rozhodovala a jakým způsobem měla být těmito opatřeními na jejích právech dotčena, tedy jak daná opatření konkrétně dopadala na její podnikatelskou činnost, přičemž musí rovněž konkrétně tvrdit a prokazovat, jakou konkrétní činnost v období od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 a od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021 fakticky vykonávala; současně byla vyzvána, aby označila důkazy k prokázání svého tvrzení, že veškerá jí nově označená a předložená opatření byla zrušena.

22. V reakci na takto poskytnuté poučení žalobkyně v podání ze dne 20. 5. 2026 podrobněji doplnila skutková tvrzení ohledně své podnikatelské činnosti, kterou v rozhodném období vykonávala (poradenství v oblasti firemních nákupů a akvizic, nákupu obchodních podílů v jednotlivých společnostech, obchodování s těmito akvizicemi a obchodními podíly, správě, posuzování a oceňování pohledávek, obchodování s pohledávkami, jejich nákupu a prodeji, jejich vymáhání, tržním ohodnocování jednotlivých akvizic a konsolidaci pohledávek a závazků apod.), kdy současně zdůraznila, že veškeré činnosti, které svým klientům poskytovala a poskytuje, se vždy děly a dějí výlučně na osobní bázi v její kanceláři, takže osobní jednání s klienty byla a jsou podle jejího tvrzení nezbytnou podmínkou jejího fungování a poskytování služeb. V důsledku všech jí označených a při jednání odvolacího soudu předložených opatření, tj. mimořádných opatření právnická osoba a usnesení vlády, však byla tato její činnost spočívající v poskytování služeb klientům v kanceláři podle jejího tvrzení zcela znemožněna, neboť jimi bylo zakázáno a omezeno poskytování služeb v její kanceláři, stejně jako osobní příchod klientů do její kanceláře, a proto podle ní v období od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 a od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021 její kancelář nenavštívil žádný klient, rozsah poskytnutých služeb činil 0 %, v důsledku čehož jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku, který již v žalobě podrobně vyčíslila. K prokázání těchto skutečností žalobkyně současně navrhla výslech svého jednatele tituly před jménem jméno FO. Dále pak žalobkyně uvedla, že veškerá takto označená opatření byla zrušena, přičemž v této souvislosti uvedla, že vždy časově pozdější opatření zrušilo opatření bezprostředně předcházející.

23. S ohledem na toto doplňující vyjádření žalobkyně odvolací soud při jednání konaném dne 26. 5. 2026 žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ještě dále vyzval, aby tvrdila a prokázala, že jí namítaná mimořádná opatření byla zrušena pro nezákonnost, popřípadě že byla prohlášena za nezákonná, a dále aby tvrdila, zda se ve vztahu k těmto mimořádným opatřením domáhala jejich zrušení či vyslovení jejich nezákonnosti (např. žalobou podle § 13 pandemického zákona), a s jakým výsledkem, popřípadě aby tvrdila naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které tak neučinila, a současně aby k těmto tvrzením označila a předložila důkazy potřebné k jejich prokázání.

24. Po takto – v souladu se shora uvedenými judikaturními závěry – poskytnutém poučení žalobkyně v zásadě toliko zopakovala argumentaci, kterou v řízení prosazuje od jeho počátku. Setrvala na stanovisku, že žalobou uplatněný nárok neodvozuje ani z nezákonnosti předmětných krizových či mimořádných opatření, ani z nesprávného úředního postupu, a tedy ani z pandemického zákona, krizového zákona či OdpŠk, nýbrž již ze samotné existence těchto opatření a z jejich omezujícího dopadu na její podnikatelskou činnost. Odpovědnost státu je v daném případě podle ní jednoznačně dána podle obecných ustanovení občanského zákoníku, zejména § 1038 a násl., neboť právě vydáním a existencí dotčených opatření bylo podstatným způsobem omezeno její vlastnické právo k jejím hmotným statkům, v důsledku čehož nedosáhla zisku, kterého by při obvyklém běhu událostí jinak dosáhla. V tomto směru znovu odkázala zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023 sp. zn. 30 Cdo 63/2023, který podle ní tuto argumentaci podporuje. Zdůraznila, že každý subjekt, který byl státními orgány nucen něco konat, opomenout nebo strpět na základě právního předpisu, opatření či nařízení, má mít nárok na náhradu škody podle obecných předpisů občanského práva, a že platí, že pokud stát něco nařizuje či zakazuje nad míru běžnou a obvyklou, musí za to nést odpovědnost a poskytnout dotčeným subjektům náhradu v plném rozsahu odpovídající vzniklé škodě. Pokud pak jde o to, zda jí označená opatření byla zrušena pro nezákonnost, popřípadě prohlášena za nezákonná, a zda se jejich zrušení či vyslovení jejich nezákonnosti sama domáhala, popřípadě tak neučinila z důvodů zvláštního zřetele hodných, žalobkyně uvedla, že k tomu nemá žádné informace a že tyto skutečnosti považuje pro rozhodnutí dané věci za irelevantní.

25. S ohledem na takto žalobkyní vyjádřený procesní postoj odvolací soud uzavírá, že žalobkyně ani přes opakovaně poskytnuté poučení netvrdila, a tím méně prokázala, skutečnosti rozhodné pro to, aby mohla být se svým nárokem v projednávané věci úspěšná. V rozsahu, v němž svůj nárok spojuje s krizovými opatřeními vlády nebo s těmi mimořádnými opatřeními právnická osoba, která je třeba materiálně posuzovat jako krizová opatření ve smyslu krizového zákona, je přiznání náhrady ušlého zisku již z hlediska použitelné právní úpravy vyloučeno, neboť takový nárok podle § 36 odst. 1 krizového zákona nevzniká (viz body 15 a 16 tohoto rozsudku). V rozsahu, v němž by naopak mohl přicházet v úvahu režim odpovědnosti státu podle § 8 OdpŠk, žalobkyně přes opakovaně poskytnuté poučení netvrdila ani neprokazovala skutečnosti podstatné pro posouzení nároku v tomto právním režimu, zejména že některé z jí označených mimořádných opatření bylo zrušeno pro nezákonnost nebo prohlášeno za nezákonné, že se sama domáhala jeho zrušení či vyslovení jeho nezákonnosti, popřípadě že byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které tak neučinila. Naopak výslovně setrvala na stanovisku, že tyto skutečnosti považuje pro rozhodnutí věci za irelevantní, neboť svůj nárok od počátku a výlučně opírá o obecnou úpravu náhrady škody v občanském zákoníku. Taková argumentace však v poměrech projednávané věci nemůže obstát, neboť – jak bylo vyloženo shora – obecná úprava občanského zákoníku zde samostatný právní základ žalobou uplatněného nároku nezakládá. Jestliže tedy žalobkyně po celou dobu řízení výslovně setrvávala na stanovisku, že žalobou uplatněný nárok neopírá ani o krizový zákon, ani o pandemický zákon, ani o OdpŠk, nýbrž výlučně o občanský zákoník, a současně netvrdila ani neprokazovala skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku v jediném zvláštním právním režimu, který zde mohl přicházet v úvahu, tj. odpovědnost státu za škodu dle § 8 OdpŠk, neunesla břemeno tvrzení, a v návaznosti na to ani břemeno důkazní, ohledně skutečností významných pro to, aby mohla být se svou žalobou byť jen částečně úspěšná. Soud prvního stupně proto nepochybil, když žalobu v plném rozsahu zamítl.

26. K okruhu žalovaných odvolací soud pouze ve stručnosti dodává, že s ohledem na žalobní tvrzení bylo nutno jednat se všemi třemi žalobkyní označenými organizačními složkami státu, neboť žalobkyně svůj nárok spojovala s různými typy opatření vydanými v odlišných právních režimech.

27. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroků o nákladech řízení, které jsou v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

28. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalovaným, které byly v odvolacím řízení plně úspěšné. Náklady každé ze žalovaných 1) a 2) činí celkem 1.800 Kč a sestávají ze 4 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vyjádření k odvolání, příprava k jednání odvolacího soudu, účast na jednání odvolacího soudu dne 12. 5. 2026 a 26. 5. 2026) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb; náklady žalované 3) činí celkem 1.350 Kč a sestávají ze 3 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (příprava k jednání odvolacího soudu, účast na jednání odvolacího soudu dne 12. 5. 2026 a 26. 5. 2026) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odvolací soud ve shodě s argumentací obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025 sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, na níž lze pro stručnost odkázat, neaplikoval § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (podzákonný právní předpis) pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a vzniklou mezeru v právu vyplnil analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nezastoupenému účastníku tak byla přiznána náhrada hotových výdajů ve srovnatelné výši, která by náležela účastníku zastoupenému advokátem. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).