30 Co 104/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a Mgr. Miloše Žitného ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 47.676 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 2026 č. j. 58 C 60/2025-39

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. ohledně částky 10.526 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky od 16. 9. 2025 do zaplacení potvrzuje; ohledně částky 36.000 Kč s příslušenstvím z této částky se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 36.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky od 16. 9. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 14.367 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta A, .

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení o zaplacení částky 1.150 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky od 16. 9. 2025 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 46.526 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky od 16. 9. 2025 do zaplacení (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12.596,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě ze dne 16. 10. 2025, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 47.676 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout v souvislosti s neplatnou smlouvou o investičním životním pojištění č. , číslo, ze dne 10. 10. 2005 (dále jen „pojistná smlouva“). Pojistná smlouva zanikla dobou dožití k 30. 10. 2025. Za dobu trvání právního vztahu žalobkyně na pojistném uhradila celkem 240.000 Kč a žalovanou jí bylo vyplaceno na mimořádných výběrech 139.416 Kč a na odkupném 52.908 Kč. Žalobkyně se tak domáhá zaplacení rozdílu těchto částek. Smlouva je podle žalobkyně absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a evropským právem.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí, neboť pojistnou smlouvu považovala za platně sjednanou. Pokud by přesto byla smlouva shledána neplatnou, vznesla žalovaná námitku promlčení.

4. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby ohledně zaplacení částky 1.150 Kč (navýšené odkupné zaplacené žalobkyni po podání žaloby dne 10. 11. 2025) s příslušenstvím bylo řízení v tomto rozsahu zastaveno podle § 96 odst. 2 o. s. ř.

5. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně uzavřela s žalovanou pojistnou smlouvu dne 10. 10. 2005, jejímž předmětem bylo investiční životní pojištění a doplňkové pojištění pro případ smrti nebo smrti následkem úrazu s počátkem pojištění od 1. 11. 2005 na pojistnou dobu 20 let, pojistné činilo 12.000 Kč ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky pro soukromé pojištění (dále jen „VPP“) a Zvláštní pojistné podmínky pro investiční životní pojištění (dále jen „ZPP“), s nimiž byla žalobkyně seznámena. Nárok na odkupné byl konstruován jako součet odkupní hodnoty počátečních a akumulačních podílových jednotek, snížený o nevyúčtované poplatky, a odkupní hodnota počátečních jednotek byla určena procentním podílem z jejich aktuální hodnoty dle tabulky odkupních koeficientů, zatímco odkupní hodnota akumulačních jednotek odpovídala jejich aktuální hodnotě, ze smluvních dokumentů není zřejmá konkrétní výše rizikového pojistného, ani kolik mělo být žalovanou účtováno na technických poplatcích podle článku 12 ZPP, když v těchto podmínkách jsou sice vyjmenovány různé poplatky, nicméně není zřejmé, které z těchto poplatků jsou technickými poplatky, přičemž ze smlouvy tato skutečnost nevyplývá. Dále ze smluvní dokumentace není zřejmé, jako konkrétní náklady podle článku 14.1 ZPP byla žalovaná oprávněna odečítat z hodnoty fondu náklady související s nákupem a prodejem prostředků patřících fondu. Žalobkyně požádala v červenci 2022 o vyplacení částečného odkupného, které jí žalovaná vyplatila ve výši 139.416 Kč. Pojistná smlouva pak zanikla uplynutím doby dožití 31. 10. 2025. Na pojistném bylo za dobu trvání pojistného vztahu 2025 zaplaceno žalované celkem 240.000 Kč. Při ukončení pojištění žalovaná vyplatila žalobkyni částku dožití ve výši 54.058 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 47.676 Kč dopisem ze dne 12. 9. 2025, žalovaná jí ničeho dalšího nevyplatila.

6. Po právní stránce posuzoval soud prvního stupně právní vztah mezi účastníky s ohledem na dobu uzavření smlouvy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platné v době jejího uzavření (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na § 37 obč. zák. shledal pojistnou smlouvu uzavřenou mezi účastníky za neplatnou, neboť ze smluvních dokumentů nevyplývá konkrétní výše rizikového pojistného, ani kolik mělo být žalovanou účtováno na technických poplatcích podle článku 12 ZPP, když v těchto podmínkách jsou sice vyjmenovány různé poplatky, nicméně není zřejmé, které z těchto poplatků jsou technickými poplatky, přičemž ze smlouvy tato skutečnost nevyplývá. Obdobně ze smluvní dokumentace nevyplývá, o jakou částku rizikového pojistného měla žalovaná podle článku 12 odst. 1 ZPP snižovat každý měsíc podílový účet žalobkyně za rizika sjednaná v pojistné smlouvě. Podle článku 12 odst. 4 ZPP mohla žalovaná navíc snížit hodnotu podílového účtu žalobkyně o další technické poplatky související se správou pojistné smlouvy. Ze smluvní dokumentace však není zřejmé, o jaké konkrétní technické poplatky se mělo jednat, přičemž tento pojem není definován ani v sazebníku poplatků. Ze smluvní dokumentace není rovněž zřejmé, jaké konkrétní náklady podle článku 14.1 ZPP byla žalovaná oprávněna odečítat z hodnoty fondu náklady související s nákupem a prodejem prostředků patřících fondu. Absence podstatných údajů, na základě nichž se pak stanovila hodnota jednotlivých podílových jednotek a výše odkupného, tak způsobuje neurčitost daných ujednání ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Pojistná smlouva totiž musí obsahovat jasně a určitě sjednané podstatné náležitosti, a kromě ujednání o výši pojistného z ní musí být zřejmý i rozsah povinností pojistníka k úhradě jednotlivých nákladů, a konkrétní způsob jejich výpočtu tak, aby bylo pojistníkovi zřejmé, jaká bude kapitálová hodnota jeho pojištění, resp. jakým mechanismem se vypočítá její nárok na odkupné. Protože však v předmětné pojistné smlouvě takovéto ujednání chybělo, je podle soudu prvního stupně pojistná smlouva od počátku absolutně neplatná (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 499/2023). Protože v pojistné smlouvě chyběly její podstatné náležitosti, které jsou neoddělitelným ujednáním od jejího ostatního obsahu, je pojistná smlouva absolutně neplatná jako celek.

7. Vzhledem k vyslovenému závěru o neplatnosti pojistné smlouvy, považoval obvodní soud za nadbytečné posouzení neplatnosti ujednání z důvodu, zda jsou způsobilá nastolit nerovnováhu v právech a povinnostech stran, tj. podrobit je přezkumu stran přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák., resp. podle směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách.

8. Následkem absolutní neplatnosti pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky došlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák., které je třeba vypořádat. Soud prvního stupně se nejprve zabýval námitkou promlčení, kterou uplatnila žalovaná. Nalézací soud měl za to, že žalobkyně mohla z dopisů ze dne 30. 10. 2021 a ze dne 25. 10. 2022, označených jako Rozšířené informace o průběhu pojištění, ve spojení s dopisem ze dne 19. 7. 2022, Anonymizováno, ohledně částečného odkupu, zjistit, kolik k danému datu dosud na pojistném uhradila, a jaké jí z tohoto vyplývají nároky.

9. Žalobkyně tak porovnáním informací z Rozšířených informací o průběhu pojištění mohla získat potřebné informace o tom, že pojistná smlouva je neurčitá a tedy neplatná. Tím se mohla současně dozvědět, že žalované vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení, a to právě na úkor žalobkyně. Žalobkyně byla v průběhu doby trvání pojištění pravidelně informována o stavu její pojistné smlouvy, a to výpisy z jejího podílového účtu za roky 2012-2023, které uváděly, jaká částka může být žalobkyni vyplacena při ukončení pojistné smlouvy. Vědomost o těchto rozhodných skutečnostech tedy měla žalobkyně nejpozději v okamžiku doručení dopisu ze dne 19. 7. 2022. Subjektivní dvouletá promlčecí lhůta s ohledem na absolutní neplatnost pojistné smlouvy činí podle § 107 obč. zák. dva roky, a proto by žalobkyně mohla požadovat pouze plnění, které uhradila v době dva roky před podáním žaloby, tedy od 16. 10. 2023 do 16. 10. 2025, kdy byla podána žaloba, resp. do 31. 10. 2025, kdy smlouva zanikla. Z přehledu plateb vyplývá, že žalobkyně zaplatila v tomto období žalované dvě platby vždy ve výši 12.000 Kč, a to dne 26. 10. 2023 a 10. 1. 2025. Žalovaná pak vyplatila žalobkyni v souvislosti s ukončením smlouvy celkem částku 54.058 Kč. Protože tato částka převyšuje plnění, které uhradila žalobkyně žalované, je podle obvodního soudu zřejmé, že na straně žalované žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo.

10. Totéž platí podle prvostupňového soudu i z pohledu objektivní lhůty, kdy veškeré platby poskytnuté žalobkyní před 16. 10. 2022 byly ke dni podání žaloby již promlčeny. Objektivní tříletá lhůta běží nezávisle na subjektivní lhůtě (§ 107 odst. 1 obč. zák.) a její uplynutí má za následek zánik vymahatelnosti práva. Protože objektivní a subjektivní promlčecí lhůta běží nezávisle na sobě, a právo se promlčí uplynutím kterékoliv z nich, není část nároku žalobkyně promlčena, nicméně tato nepřevyšuje částku, kterou již žalovaná žalobkyni vyplatila. Soudem prvního stupně zároveň nebyly shledány žádné důvody, pro které by námitka promlčení měla být v rozporu s dobrými mravy, záměr žalované postupovat nepoctivě ke spotřebitelům prokázán nebyl.

11. Soud prvního stupně proto žalobu o zaplacení částky 46.526 Kč s příslušenstvím zamítl jako nedůvodnou a o náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

12. Proti zamítavému výroku II. a nákladovému výroku III. rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání s tím, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předně soud prvního stupně chybně rozhodl o počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Pro její spuštění je podstatné, zda se žalobkyně s výročními dopisy opravdu seznámila a zda z jejich obsahu vůbec mohla nabýt vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení. O bezdůvodném obohacení žalované a o důvodech neplatnosti pojistné smlouvy byla žalobkyně obeznámena až po poradě se svým právním zástupcem, který žalobkyni provedl právní rozbor pojistné smlouvy a obeznámil ji o vadách smlouvy. Po této poradě udělila žalobkyně svému právnímu zástupci plnou moc k vymožení nároků z neplatné pojistné smlouvy a až s tímto okamžikem je podle žalobkyně nutné spojit počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Navíc žalobkyně i po 25. 10. 2022 nadále hradila sjednané pojistné. I z toho vyplývá, že žalobkyně neměla o neplatnosti pojistné smlouvy ani pochybnost, natož vědomost. I pokud by žalobkyně z výročních dopisů zjistila celkovou částku dosud uhrazeného pojistného a aktuální hodnotu odkupného, nelze z nich automaticky dovozovat, že byla současně přesvědčena, že se jedná o bezdůvodné obohacení. Aby žalobkyně vůbec mohla učinit závěr, že se žalovaná na její úkor obohatila bezdůvodně, musí nejprve učinit závěr o neplatnosti pojistné smlouvy. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně nevěděla, že pojistná smlouva je neplatná, nemohla tím spíše vědět o bezdůvodném obohacení ze strany žalované. Stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby tak, jak jej učinil soud prvního stupně, proto neobstojí.

13. Soud prvního stupně pak pochybil i svým závěrem o aplikaci objektivní promlčecí doby, jelikož v tomto sporu vůbec není možné aplikovat objektivní promlčecí dobu podle § 107 obč. zák. Nemožnost aplikace objektivní promlčecí doby vyplývá jak z judikatury SDEU, tak z judikatury Městského soudu v Praze, která se odklonila o dřívější rozhodovací praxe, která v obdobných sporech dopad směrnice Rady 93/13 na obdobné pojistné smlouvy životního pojištění nespatřovala. Uplatnění tříleté objektivní promlčecí lhůty by znamenalo porušení zásady efektivity v neprospěch spotřebitele v rozporu se směrnicí Rady 93/13. Ve vztahu k žalovanou uplatněné námitce promlčení žalobkyně upozornila na zásadní dokument , právnická osoba, , konkrétně se jedná o tzv. Dohledový benchmark č. , číslo, určený všem pojišťovnám, který byl vydán v návaznosti na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu v řízení sp. zn. 31 Cdo 1566/2017. Žalovaná měla nejpozději v roce 2019 vědomost o právním názoru Nejvyššího soudu stran konceptu pojistných podmínek založených na odkazech na vedlejší smluvní ujednání. Nijak však neinformovala žalobkyni o možné právní vadě pojistné smlouvy, naopak pokračovala ve strhávání srážek na vrub kapitálové hodnoty pojištění. Žalovaná si tak byla vědoma vad pojistné smlouvy již před uplatněním námitky promlčení, proto není vůbec oprávněna domáhat se ochrany v podobě námitky promlčení, jelikož zjevně nebyla při jejím vznesení v dobré víře.

14. Žalobkyně dále nesouhlasila s tím, že prvostupňový soud učinil předmětem vypořádání vzájemných plnění pouze nepromlčená plnění žalobkyně a žalované. Podle žalobkyně je nutné vypořádat vzájemná plnění účastníků sporu přednostně před aplikací ustanovení o promlčení. Podle žalobkyně se zúčtovávají veškerá vzájemná poskytnutá plnění, a nikoliv pouze nepromlčené pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení. Zúčtováním vzájemně poskytnutých plnění se zjistí rozdíl těchto plnění (saldo), které soud uloží povinné straně k náhradě straně oprávněné. Teprve proti nároku oprávněné strany na vydání takto zjištěného bezdůvodného obohacení může povinná strana uplatnit námitku promlčení. Uvedený princip aplikoval Městský soud v Praze v rozhodnutích sp. zn. 29 Co 335/2024, 62 Co 255/2025 nebo 30 Co 235/2025. Předmětem vypořádání je tak podle žalobkyně nutné učinit veškerá vzájemně poskytnutá plnění sporných stran.

15. Podle žalobkyně pak napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení ochrany spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními. Rozsudek je v rozporu s judikaturou SDEU, vztahující se zejména k výkladu Směrnice 93/13/EHS, ale i s nálezy Ústavního soudu, které se týkají povinnosti soudů poskytovat efektivní ochranu spotřebitelům. Komplex ujednání o rizikovém pojistném a poplatcích v pojistné smlouvě způsobuje, že žalobkyně nemohla znát cenu pojištění na jeho počátku, tedy při uzavření pojistné smlouvy. Taková ujednání naplňují charakter nepřiměřených smluvních ujednání podle § 56 odst. 3 písm. i) obč. zák. Zároveň jsou žalobou napadená ujednání nepřiměřenými smluvními podmínkami i ve smyslu § 56 odst. 3 písm. g) obč. zák. V obou případech se jedná současně o zneužívající ujednání ve smyslu Směrnice 93/13/EHS. Pokud soud prvního stupně neposoudil pojistnou smlouvu optikou zneužívajících smluvních ujednání, nebylo ve vztahu k žalobkyni zaručeno dodržování práv přiznaných Směrnicí. V případě, že odvolací soud bude mít v rozhodování o aplikaci Směrnice pochybnosti, může položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se výkladu unijního práva.

16. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že vyhoví žalobě o zaplacení částky 46.526 Kč s příslušenstvím a žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

17. V písemném vyjádření k odvolání žalovaná vyvracela jednotlivé odvolací námitky žalobkyně (k otázce promlčení, rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, vypořádání vzájemných plnění a zkoumání zneužívajících ujednání) a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

18. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání žalobkyně a v mezích jím vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání zamítavý výrok o věci samé a v důsledku toho i akcesorický výrok o nákladech řízení, pročež odvolání žalobkyně shledal převážně opodstatněným.

19. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

20. Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

21. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

22. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

23. Soud prvního stupně v prvé řadě dovodil, že předmětná pojistná smlouva je dle § 37 odst. 1 a § 41 obč. zák. absolutně neplatná s ohledem na absenci určitého a konkrétního smluvního ujednání o výši a způsobu stanovení rizikového pojistného. Tento klíčový závěr, rovněž tak i důvody, na jejichž základě soud prvního stupně tento závěr přijal, považuje odvolací soud za zcela správné. Za situace, kdy v pojistné smlouvě absentují určitá a jednoznačná ujednání o tom, jaká část pojistného připadá na poplatky a jaká na úhradu rizika spojeného s pojištěním pro případ smrti, potažmo jaká na investice, je opodstatněný závěr o neplatnosti pojistné smlouvy dle § 37 odst. 1 obč. zák. jakožto celku, neboť ujednání o pojistném je podstatnou náležitostí pojistné smlouvy a je neoddělitelné od ostatního obsahu smlouvy.

24. Protože je tedy pojistná smlouva absolutně neplatná pro její neurčitost, nelze již dále hodnotit, zda sjednané smluvní podmínky (zejména z hlediska sjednaných poplatků či snižování hodnoty podílových jednotek o náklady související s uzavřením pojistné smlouvy) měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání. Jak totiž vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 499/2023) – to, co není určitým způsobem ujednáno, nelze dále podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti. Ostatně jak opakovaně ve své judikatuře poukázal dovolací soud, z ustálené rozhodovací praxe SDEU vyplývá, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, což není tento případ, kdy důvodem tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy je neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání, nikoliv jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule dle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů (srovnej opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 499/2023). Odvolací soud rovněž upozorňuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1984/22, jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, přičemž v této souvislosti Ústavní soud posuzoval i otázku uplatněné námitky promlčení a její soulad s dobrými mravy, dále i aplikovatelnost judikatury Soudního dvora Evropské unie (konkrétně rozsudek SDEU C 485/19), a to i z pohledu počátku běhu promlčecí doby. Ústavní soud zde konstatoval, že v případě smluv o investičním životním pojištění se (narozdíl od smluv o spotřebitelském úvěru od nebankovních společností) nevyskytují zneužívající ustanovení. V této souvislosti Ústavní soud dále deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu“.

25. Důsledkem neplatného právního úkonu (pojistné smlouvy) je povinnost účastníků vrátit si vzájemná plnění či majetkový prospěch, který v souvislosti s plněním z neplatného právního úkonu získali (§ 451, § 457 obč. zák.).

26. K otázce vypořádání vzájemně poskytnutých plnění z neplatné smlouvy Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 29 Odo 52/2002, uvedl: „byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (dnešní terminologií bezdůvodných obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Jestliže tedy jde o vrácení vzájemných peněžitých plnění z neplatné smlouvy, je třeba po vzájemném zúčtování těchto plnění uložit plnění rozdílu jednomu z účastníků. Tyto teoretické i judikaturní závěry vycházejí z toho, že ustanovení § 457 obč. zák. upravuje (oproti dalším skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení) povinnosti účastníků, kteří si navzájem plnili na základě neplatné nebo zrušené smlouvy, zvláštním způsobem; totiž tak, že požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní strany on sám (jde-li o žalobu, musí se uvedený závazek promítnout i do znění tzv. žalobního petitu). V případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v režimu ustanovení § 457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek. Jsou-li obě plnění peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích, pak se specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. projevuje i tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení“. V rozsudku ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. 26 Cdo 2356/2023 na uvedené závěry navázal, kdy konstatoval, že: „podle konstantní judikatury, jestliže si na základě neplatné či zrušené smlouvy poskytly vzájemně plnění obě strany, vztahuje se na takový případ zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák., který určuje jako pravidlo vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Znamená to, že právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy od ní přijala. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Platí zde zásada vyjádřená v § 560 obč. zák., tj. že splnění závazku se může domáhat jen ten, kdo sám již splnil (předmět bezdůvodného obohacení vrátil), popřípadě je připraven svůj závazek vůči druhému splnit, a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích, pak se specifická povaha § 457 obč. zák. projevuje tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu soud provede vzájemné zúčtování obou bezdůvodných obohacení; projev směřující k započtení se nevyžaduje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015).“27. Na základě uvedených judikaturních závěrů nelze podle odvolacího soudu dospět k jinému právnímu závěru, než že předmětem zúčtování dle § 457 obč. zák. mají být veškerá na základě neplatné smlouvy vzájemně poskytnutá plnění, nikoli jen nepromlčené pohledávky. Povinnost vrátit plnění (a tedy i právo na vrácení) totiž nastává již v okamžiku přijetí plnění – kdy nárok ještě promlčen být nemůže – a k tomuto okamžiku se vypořádávají i vzájemně poskytnutá plnění. Jsou-li obě plnění peněžitá – což v projednávaném případě jsou – pak se specifická povaha § 457 obč. zák. projevuje tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce přesahuje peněžité plnění poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným („saldo“). Až toto saldo, zjištěné zúčtováním všech vzájemně poskytnutých plnění, je bezdůvodným obohacením, jehož vrácení je možné v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy přiznat, a tedy až proti tomuto nároku na vydání bezdůvodného obohacení může povinná smluvní strana namítnout promlčení. Odvolací soud uzavírá, že je to právě okamžik, k němuž se vypořádávají vzájemně poskytnutá plnění, který vylučuje možnost vyjmout v důsledku námitky promlčení ze zúčtování vzájemných plnění ve smyslu § 457 obč. zák. některá přijatá a poskytnutá plnění.

28. S ohledem na shora popsaný způsob provedení vzájemného zúčtování dle § 457 obč. zák. odvolací soud konstatuje, že pokud na základě neplatné smlouvy žalobkyně uhradila žalované celkem 240.000 Kč a žalovaná naopak žalobkyni uhradila celkem 193.474 Kč – po zúčtování vzájemných plnění účastníků neplatné smlouvy činí bezdůvodné obohacení žalované celkem 46.526 Kč (saldo). Až ve vztahu k tomuto saldu je třeba se dále zabývat otázkou promlčení.

29. Podle § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odst. 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odst. 2).

30. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

31. Otázku, podle kterého předpisu je třeba řešit problematiku promlčení nároků, které vznikly z právních jednání učiněných ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, řeší ustanovení § 3036 o. z., nikoliv ustanovení § 3028 o. z. Z tohoto ustanovení potom zřetelně vyplývá, že podle dosavadních předpisů (tedy podle obč. zák.) je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby, jednak okolnosti, mající vliv na její běh (typicky její stavení - § 112 obč. zák.) a jednak nakonec i okolnosti, podle nichž se určuje její konec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. 21 Cdo 292/2018). Režimu podle dosavadních předpisů podléhá podle § 3036 o. z. institut promlčení jako celek, tedy promlčecí dobu je třeba posuzovat podle dosavadní úpravy od jejího počátku až do zakončení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. 27 Cdo 961/2023). Pokud právo na vydání bezdůvodného obohacení vzešlo z právního stavu vzniklého za účinnosti obč. zák., podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují nejen všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti o. z., ale i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti o. z. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2288/2022).

32. Pokud žalobkyně argumentovala tím, že žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, je nutno tuto námitku odmítnout jako nedůvodnou. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích. Uplatnění námitky promlčení by kolidovalo se zásadou dobrých mravů jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Zároveň by vůči němu byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty (doby) nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, kvůli nimž své právo včas neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 či ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. 33 Odo 561/2006). Hlavní nebo alespoň převažující motivací je přitom úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně musí být zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2895/99). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak nutno dovozovat toliko z okolností, za kterých byla tato námitka uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. 28 Cdo 792/2018). Vznesená námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy například za situace, kdy žalobce uplatnil tuto námitku opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalovanému, od nějž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na jeho ujištění, že k uspokojení nároku provede nezbytné právní kroky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 sp. zn. 28 Cdo 3594/2018).V posuzované věci žalobkyně netvrdí žádné konkrétní okolnosti týkající se jednání a postupu žalované při uplatnění námitky promlčení, na jejichž základě by bylo možno námitku promlčení posoudit jako odporující dobrým mravům. Z tvrzení žalobkyně, z provedeného dokazování a ani z průběhu řízení nevyplynulo, že by žalovaná udržovala žalobkyni v mylném přesvědčení, že jí uplatňovaný nárok uhradí dobrovolně, respektive že by po vzniku nároku svým postupem vůči žalobkyni jakkoli přispěla k marnému uplynutí promlčecí doby. Na tomto závěru ničeho nemění ani tzv. dohledový benchmark č. , číslo, vydaný , právnická osoba, 6. 6. 2019, který se zabývá otázkou odkazů v pojistné smlouvě a pojistných podmínkách na jiné dokumenty a vyjadřuje toliko názor pracovníků sekce dohledu nad finančním trhem , právnická osoba, , který je aplikován v dohledové praxi. Za této situace lze uzavřít, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované nelze kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy. Navíc i Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1984/22 ohledně případného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy uvedl, že „nelze ani a priori přijmout výklad (k němuž by vedla stěžovatelova argumentace), podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení“. Tento závěr pak dle Ústavního soudu platí především za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci „ustanovení, které by jej jakkoliv omezovalo v možnosti domáhat se nároků plynoucích z uzavřené pojistné smlouvy před soudem“.

33. Pokud jde o aplikaci dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. na projednávanou věc, pak odvolací soud předně poukazuje na konstantní judikaturu, podle které „z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši. Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu dozvědět mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná. Takovou vědomostí přitom § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Současně z aktuální judikatury Ústavního soud plyne, že „počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 obč. zák. jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21).

34. V intencích shora uvedeného má odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že z hlediska počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. je v daném případě třeba dospět k závěru, že žalobkyně skutečnou vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení, prokazatelně získala až v souvislosti s právním rozborem uvedeného smluvního vztahu, který byl učiněn v rámci výzvy zpracované jejím právním zástupcem dne 12. 9. 2025. Touto výzvou byla žalovaná vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení právě z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy, subjektivní promlčecí doba mohla v dané věci začít běžet až tímto okamžikem. Stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby tak, jak jej učinil soud prvního stupně, podle odvolacího soudu nemůže obstát. I pokud by žalobkyně z výročních dopisů zjistila celkovou částku dosud uhrazeného pojistného a aktuální hodnotu odkupného, nelze z nich dovozovat, že byla současně přesvědčena, že se jedná o bezdůvodné obohacení. Tomu by musela předcházet vědomost žalobkyně o neplatnosti pojistné smlouvy. Takovou vědomost z výročních dopisů podle odvolacího soudu dovodit nelze. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně až do právního rozboru učiněného jejím právním zástupcem nevěděla, že pojistná smlouva je neplatná, nemohla tím spíše vědět o bezdůvodném obohacení ze strany žalované. Obzvláště pak v situaci, kdy žalobkyně i po 25. 10. 2022 nadále hradila sjednané pojistné.

35. Pokud jde o aplikaci tříleté objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 2 obč. zák., pak odvolací soud konstatuje, že tuto lze na projednávaný případ aplikovat. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž byla podaná ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 2438/2023 odmítnuta, dovodil, že „povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je podle ustálené judikatury SDEU vázána na případy zjevného porušení unijního práva. Takovým není situace, kdy důvodem (absolutní) neplatnosti pojistné smlouvy je neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání. Spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran).“ Ke stejným závěrům se přiklonil Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích ze dne 29. 10. 2024 sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, ze dne 26. 11. 2025 sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 a ze dne 21. 1. 2026 sp. zn. 33 Cdo 714/2025.

36. Pokud žalobkyně svůj žalobní nárok uplatnila u soudu žalobou dne 16. 10. 2025, není její nárok promlčen toliko v rozsahu plateb v celkové výši 36.000 Kč uskutečněných před uplynutím tříleté promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák. – tj. promlčeny nejsou platby ze dne 12. 12. 2022, ze dne 26. 10. 2023 a 10. 1. 2025, vždy na částku 12.000 Kč (celkem 36.000 Kč), ve vztahu k nimž neuplynula tříletá objektivní doba podle § 107 odst. 2 obč. zák., a ani subjektivní dvouletá promlčecí doba dle § 107 odst. 1 obč. zák. (počala běžet 12. 9. 2025). V tomto rozsahu je tedy žaloba důvodná, a to včetně úroků z prodlení z této částky (§ 517 odst. 1, 2 obč. zák., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.); ve zbývajícím rozsahu (10.526 Kč s příslušenstvím) žaloba důvodná není, a to z důvodu promlčení, neboť uplynula tříletá objektivní doba.

37. Z výše uvedených důvodů odvolací soud neshledal ani předpoklady pro položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie týkající se výkladu unijního práva dle návrhu žalobkyně. Odvolací soud tak učinil za stavu, kdy položení takové otázky nepovažuje za nezbytné, naopak má za to, že ve věci je možné rozhodnout i bez tohoto žalobkyní navrhovaného postupu, a to zvláště s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí v této věci nespočívá na aplikaci unijního práva a jeho výkladu.

38. Odvolací soud proto napadený rozsudek v jeho zamítavém výroku II. ohledně částky 10.526 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky od 16. 9. 2025 do zaplacení podle § 219 o. s. ř. potvrdil; ohledně částky 36.000 Kč s příslušenstvím jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 36.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky od 16. 9. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

39. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku odvolací soud dále podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že právo na jejich náhradu přiznal podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobkyni, která byla v řízení úspěšná z 78 %, a má proto právo na náhradu 56 % svých nákladů řízení (po odečtení neúspěchu v rozsahu 22 %).

40. Náklady žalobkyně činí celkem 25.656 Kč a sestávají z: a) odměny advokáta ve výši 15.060 Kč podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a to za 4 úkony po 3.020 Kč podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (tarifní hodnota 47.676 Kč; úkony převzetí zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, účast na jednání); a za 1 úkon po 2.980 Kč podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (tarifní hodnota 46.526 Kč; úkon sepis odvolání), b) paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2.250 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 5 úkonů po 450 Kč; c) náhrady za 21 % DPH z částky 17.310 Kč ve výši 3.635 Kč, d) zaplaceného soudního poplatku ze žaloby ve výši 2.384 Kč a z odvolání ve výši 2.327 Kč.

41. Žalobkyni vzniklo právo na náhradu 56 % jejích nákladů řízení (z částky 25.656 Kč), tedy celkem na náhradu částky 14.367 Kč. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pariční lhůta byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

42. Odvoláním nedotčený výrok I. rozsudku nabyl samostatně právní moci podle § 206 odst. 2 o. s. ř.