30 Co 120/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Miloše Žitného a Mgr. Zdeňka Váni ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o nahrazení projevu vůle o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. února 2026 č. j. 13 C 248/2025-70

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.043 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu žalované s dopravním a síťovým připojením stavebního projektu žalobkyně „projekt“ (dále „projekt“ nebo „stavba“) z pozemku parc. č. číslo, k. ú. adresa, (dále „pozemek žalobkyně“) na pozemek parc. č. číslo, číslo, číslo a číslo, ostatní plocha a komunikace, k. ú. adresa (dále „pozemky žalované“ nebo „místní komunikace žalované“), dle projektové dokumentace ve sloučeném stavebním a územním řízení vedeném u Stavebního úřadu adresa sp. zn. spisová značka, a výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení 10.043 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

2. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení uvedeného souhlasu z důvodu, že tento souhlas je jednou z podmínek pro vydání stavebního povolení pro její projekt. Projekt obsahuje tři obytné domy, každý o 12 bytech, s plánovanou přístupovou komunikací na ulice adresa a adresa, což jsou místní komunikace žalované umístěné na pozemcích žalované (resp. pozemcích adresa ve svěřenecké správě žalované). Tvrdila, že žalovaná bezdůvodně odmítá udělit souhlas s připojením projektu na místní komunikace. Neudělení souhlasu považuje žalobkyně za nezákonné, neboť pozemek žalobkyně (na němž je projekt plánován), je v územním plánu vymezen jako území pro bytovou zástavbu. Nesouhlas je v rozporu s ustanovením § 7 zák. č. 13/1997 Sb., který neumožňuje bezdůvodné odmítnutí připojení komunikace. Podle názoru žalobkyně žalovaná v postavení obce jako územního samosprávného společenství občanů a současně jako veřejnoprávní korporace může nesouhlasit s dopravním napojením jen v případě, pokud to není v souladu s územním plánem, dopravní obslužností, nebo pokud by to mohlo mít negativní dopad na životní prostředí či veřejný zájem, přičemž ani jeden z těchto předpokladů v posuzované věci není dán.

3. Žalovaná nesouhlasila s žalobou, neboť není dán žádný právní základ, aby soud mohl nahradit projev vůle žalované. Nahradit projev vůle lze v případech, kdy to stanoví zákon, smlouva, nebo kdyby žalovaná byla na základě jiného právního titulu povinna takový projev vůle učinit, což v této věci splněno není. Dále uvedla, že žalobkyni opakovaně sdělovala důvody, pro které s připojením na své místní komunikace nesouhlasí (v minulosti nikdy nebylo nikdy území, kde je projekt plánován, napojeno na ulici adresa, ale na příjezdovou komunikaci k areálu bývalého právnická osoba do ulice adresa a adresa, ulice adresa neumožňuje rozvojovou zástavbu území, napojení do ulice adresa s ohledem na šířku komunikace, úhel napojení, sklonové poměry ani další parametry nesplňuje požadavky bezpečného a plynulého provozu na přilehlých komunikacích, atd.).

4. Soud prvního stupně z nesporných tvrzení a z listinných důkazů zjistil, že žalobkyně opakovaně žádala žalovanou o souhlas s dopravním připojením a tím i s připojením inženýrských sítí svého projektu (stavby) na místní komunikace žalované, tj. s ulicí adresa a adresa. Žalovaná opakovaně od roku 2006 vůči předchozím vlastníkům parc. č. číslo a od roku 2022 vůči žalobkyni odmítala souhlas s připojením vydat. Odmítání odůvodňovala tím, že dopravní připojení projektu žalobkyně na ulice adresa a adresa není přijatelné z důvodu četnosti dopravy, nikdy v minulosti takové připojení nebylo ani nebylo uvažováno, území bylo vždy napojeno na příjezdovou komunikaci k areálu bývalého právnická osoba, adresa ulice slouží jako příjezd ke stávajícím rodinným domkům a neumožňuje rozvojovou zástavbu území, napojení do ulice adresa s ohledem na šířku komunikace, úhel napojení, sklonové poměry ani další parametry nesplňuje požadavky bezpečného a plynulého provozu na přilehlých komunikacích, atd.). Odbor právnická osoba (příslušný stavební úřad) shledal, že žádost žalobkyně o vydání společného povolení neměla předepsané náležitosti dle stavebního zákona a zahájené stavební řízení bylo přerušeno, přičemž ke dni 1. 9. 2025 chybí ze strany žalobkyně doložení souhlasu vlastníků dotčených pozemků (pozemky žalované) a rozhodnutí o připojení nemovitosti k místní komunikaci.

5. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně věc posoudil podle § 1012 o. z., § 73 odst. 2 zák. č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále „stavební zákon“), a § 10 zák. č. 13/1997 Sb. O pozemních komunikacích (dále „zákon o pozemních komunikacích“) a s využitím závěrů vyslovených ve stanovisku Ústavního soudu Pl. ÚS 25/15 a Pl. ÚS- st. 54/21 vyslovil tyto závěry: Povinnost učinit prohlášení vůle může být uložena žalovanému tehdy, vyplývá-li tato povinnost žalovaného ze zákona, smlouvy nebo porušení povinnosti. Při udělování souhlasu obce ve smyslu § 10 zákona o pozemních komunikacích jde o institut soukromého práva a jde o výkon vlastnického práva obce, ovšem při plnění veřejného úkolu. Nahradit projev vůle žalované spočívající v souhlasu s dopravním a síťovým připojením lze pouze v případě, pokud by taková povinnost žalované vyplývala ze zákona, smlouvy či porušení povinnost. Takové předpoklady však soud prvního stupně neshledal. Požadavek soudní ochrany proti neudělení souhlasu neplyne ze samotné povahy výkonu vlastnického práva obce k zabezpečení obecného zájmu. Neexistuje hmotné právo žalobkyně na připojení ke komunikaci a z toho plynoucí právo na předchozí udělení souhlasu žalované s připojením. Ze strany žalované nedošlo k porušení její povinnosti zákonné či smluvní. Z uvedeného důvodu byla žaloba zamítnuta a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. byla žalované přiznána náhradu nákladů řízení.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Žalobkyně poukázala na to, že její developerský projekt je v souladu s aktuálním územním plánem adresa, tento schválený územní plán je opatřením obecné povahy a je ve smyslu § 73 odst. 2 stavebního zákona závazný pro rozhodování v území a je podkladem pro opatření a rozhodnutí podle stavebního zákona. Z toho plyne, že žalovaná nemůže rozhodovat v rozporu s územním plánem. Rozhodování pak neznamená jen samotné územní rozhodnutí, ale jedná se i rozhodování o územních souhlasech, stanoviscích i rozhodování o veřejné infrastruktuře. Obec je povinna rozhodovat v souladu s tímto územním plánem. Byť územní plán neukládá přímou povinnost obci jako vlastníku pozemku, ale fakticky determinuje, jaké záměry lze povolit a jaká musí být právní jednání při realizaci územního plánu jako opatření obecné povahy. Pokud žalovaná nejméně 20 let setrvává na svém odmítavém stanovisku bez ohledu na změny a aktuální situaci v území, je její postoj v rozporu se zákonnou povinností obce pečovat o všestranný rozvoj na svém území. Soudem prvního stupně byla nesprávně posouzena právní úprava uvedená v § 7 zákona o pozemních komunikacích, když podle uvedeného ustanovení nelze bezdůvodně odmítnout připojení komunikací. Je třeba aplikovat § 1012 o. z., neboť neudělením souhlasu žalovaná vykonává vlastnické právo tak, že poškozuje žalobkyni, neboť ta nemůže využívat svůj pozemek k realizaci svého stavebního projektu. I to je důvod, pro který má být souhlas žalované nahrazen soudem. Bezdůvodné odmítnutí souhlasu je projevem určitého zbytečného sobectví, když napojením projektu na komunikaci adresa (správně adresa, poznámka odvolacího soudu) a adresa by došlo sice k mírnému zvýšení objemu dopravy, ale rozhodujícím důvodem žalované je to, že v této ulici se nachází v jedné vile i sídlo žalované. Žalobkyně navrhla, aby změnou rozsudku bylo žalobě vyhověno.

7. Žalovaná k odvolání žalobkyně zopakovala své argumenty uplatňované v průběhu celého řízení. Zdůraznila, že zde žádný právní základ, aby soud mohl naradit projev vůle žalované, soud nemá žádné obecné oprávnění nahrazovat vůli obce týkající se nakládání s pozemky. Není významné, zda projekt žalobkyně je v souladu s územním plánem nebo nikoliv, ve vztahu mezi účastnicemi se nejedná o výklad územního plánu, ale o výkon práv vlastníka k žalované svěřeným nemovitostem. Soulad projektu žalobkyně s územním plánem neznamená, že by k tomuto projektu musely všechny subjekty z hlediska veřejnoprávního i soukromoprávního poskytnout souhlasná vyjádření či stanoviska. Žalovaná není správním orgánem (stavebním úřadem), který by rozhodoval o území ve smyslu uvedeného ustanovení stavebního zákona. Žalovaná nevydala žádné rozhodnutí ani neučinila žádný jiný úkon, který by byl v rozporu s nějakými regulativy územního plánu. Nakládání žalované se svěřeným majetkem náleží do samostatné působnosti obce, která je realizací práva územních samosprávných celků na samosprávu, které je chráněno i Ústavou. K argumentu žalobkyně, že žalovaná setrvává 20 let na své stanovisku bez ohledu na změny a aktuální situaci v územní, žalovaná uvádí, že v území nenastaly žádné změny, které by odůvodňovaly změnu jejího stanoviska. Žalobkyně neuvádí, z jakého ustanovení zákona o pozemních komunikací plyne povinnost žalované vydat souhlas, taková povinnost ze zákona neplyne. Mimoběžný je odkaz žalobkyně na § 1012 o. z. Z provedených důkazů či relevantních tvrzení nevyplývá, že by cílem žalované (natož hlavním) mělo být poškození žalobkyně. Těžko lze považovat za rozporné s občanským zákoníkem či jiným zákonem, sděluje-li (s ohledem na skutečný stav věci) žalovaná žalobkyni, že pro dopravní napojení záměru žalobkyně je třeba najít jiné řešení, než je napojení do ulice adresa, která takové napojení neumožňuje, neboť šířka komunikace, úhel napojení, sklonové poměry ani další parametry neodpovídají požadavkům na bezpečnost a plynulost provozu na této komunikaci. Sídlo žalované se nachází několik stovek metrů od předmětného místa a toto nemá na stanovisko žalované žádný vliv. Nemá-li žalovaná povinnost udělit žalobkyni požadovaný souhlas, není soud oprávněn takový projev vůle žalované nahradit. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

8. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav na základě provedených listinných důkazů a nesporných skutečností. Účastníci proti provedenému dokazování a skutkovým závěru nevznesli žádné námitky.

10. Správně soud prvního stupně též věc posoudil po stránce právní.

11. Odvolací soud se ztotožňuje s právními závěry, které soud prvního stupně podrobně vysvětlil v bodech 17 až 22 odůvodnění svého rozsudku. Pro stručnost lze na tyto správné a zcela přiléhavé závěry odkázat.

12. K odvolacím námitkám odvolací soud uvádí: Není přiléhavý poukaz žalobkyně na § 73 odst. 2 stavebního zákona, který stanoví, že územně plánovací dokumentace je závazná pro rozhodování v území a další změny v území. Drobné stavby lze realizovat pouze v souladu s územně plánovací dokumentací. Byť odvolací soud nepřehlédl, že ohledně projektu žalobkyně se postupuje ve stavebním řízení podle předchozího stavebního zákona č. 183/2006 Sb., nic to nemění na tom, že územně plánovací dokumentace, tj. žalobkyní odkazovaný územní plán adresa ze své povahy nemůže ukládat ani neukládá dotčeným orgánům či dalším osobám na stavebním řízení zúčastněným, jaká stanoviska či vyjádření (kladná či záporná) mají ke konkrétnímu záměru (stavbě) vydávat. Zásadní je, že žalobkyní požadovaný souhlas žalované s připojením projektu žalobkyně na místní komunikaci žalované ve smyslu § 10 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích nemá povahu správního rozhodnutí, ale je výkonem vlastnického práva obce. Jedná se o soukromoprávní institut, jak bylo podrobně vysvětleno v bodu 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního s poukazem na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl2. ÚS 25/15 ze dne 18. 6. 2019. Žalovaná jako obec ve smyslu § 10 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích pouze vydává své vyjádření (stanovisko), aniž by jí cokoliv zavazovalo, aby toto vyjádření bylo souhlasné či nesouhlasné, tím spíše jí k vydání souhlasného stanoviska nezavazuje územní plán. Jinými slovy řečeno, vydaný územní plán jakkoliv nepředurčuje, zda bude či nebude vyhověno žádosti o připojení na stávající komunikace. Zda obec jako veřejnoprávní korporace svým konkrétním stanoviskem v určité věci naplňuje svou povinnost řádné péče o všestranný rozvoj svého územní a o potřeby svých občanů, je věcí jej politické odpovědnosti a případné střety různých zájmů musí být řešeny politickými prostředky, nikoliv státními orgány, které ani nejsou způsobeny pro takové hodnocení otázek převážně politické povahy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/15). Státní moc, a tedy ani soud prostřednictvím rozhodnutí o nahrazení projevu vůle nemůže do tvorby a projevu vyjádření (stanoviska) obce k požadovanému napojení projektu žalobkyně na komunikace žalované ve smyslu § 10 odst. 5 zákona o pozemních komunikací zasahovat. K tomu odvolací soud dodává, že žalobkyně má k dispozici právní prostředky, jimiž se může domoci přezkoumání (ne)povolení připojení jejího projektu (záměru) na místní komunikace, neboť o takovém povolení rozhoduje ve smyslu § 10 zákona o pozemních komunikacích příslušný správní orgán a rozhodnutí správního orgánů za splnění zákonných podmínek podléhá soudnímu přezkumu. Poukaz žalobkyně na § 7 zákona o pozemních komunikacích je bezpředmětný, neboť ten se týká účelových komunikací, jakkoliv neřeší připojování komunikací, které je upravené v § 10 zákona o pozemních komunikacích. Z § 7 zákona o pozemních komunikacích neplyne přímo ani nepřímo povinnost žalované souhlasit s připojením stavby žalobkyně na místní komunikaci žalované. Nepřichází ani v úvahu aplikace § 1012 o. z., neboť toto ustanovení nezakládá možnost soudu nahradit svým rozhodnutím projev vůle žalované souhlasit s připojením projektu žalobkyně na místní komunikace žalované. Uvedené ustanovení brání (zakazuje) rušit práva jiných osob, resp. vykonávat takové činy, jejich hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit. Bez ohledu na to, že v řízení nebylo zjištěno takové nepřípustné chování žalované, citované ustanovení neumožňuje uložit vlastníku něco konat, tedy ani projevit konkrétní vůli.

13. Lze uzavřít, že žalovaná při tvorbě a projevu vůle spočívající v nesouhlasu s připojením projektu žalované na místní komunikace není (nebyla) omezena právním řádem, smlouvou, rozhodnutím orgánu veřejné moci tak, že by takový nesouhlas nemohla vyslovit. Jinak řečeno, z právního předpisu, rozhodnutí orgánu veřejné moci, ze smlouvy či z deliktní odpovědnosti neplyne povinnost žalované vyslovit souhlas s připojením stavby žalobkyně na místní komunikace žalované.

14. Nad rámec lze uvést, že žalovaná svá opakovaně vyslovovaná nesouhlasná stanoviska vždy náležitě odůvodňovala věcnými argumenty, které měly přímý vztah k požadovanému připojení. Nelze tak přisvědčit tvrzení žalované, že žalovaná „bezdůvodně“ připojení odmítala.

15. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že žalovaná nemá (neměla) povinnost vyslovit souhlas k požadovanému připojení projektu (stavby) žalobkyně na místní komunikace žalované, proto soud nemůže její souhlas nahradit svým rozhodnutím.

16. Odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

17. Podle § 142 odst. 1 a 224 odst. 1 o. s. ř. byla žalované přiznána náhrada nákladů řízení, které spočívají v nákladech právního zastoupení, tj. odměna 3.700 Kč a paušální náhrada 450 Kč advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření a účast při odvolacím jednání) podle vyhl. č. 177/1996 Sb. a to včetně částky odpovídající DPH 21 %. Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).