30 Co 38/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a Mgr. Miloše Žitného ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika – Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované jednající Jméno jednajícího sídlem Adresa jednajícího za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Jméno účastníka , narozený dne Datum narození účastníka bytem Adresa účastníka zastoupený obecným zmocněncem Jméno zmocněnce bytem Adresa zmocněnce o zaplacení 89.336,07 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované a žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. srpna 2025 č. j. 47 C 39/2024-550 ve znění doplňujícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. února 2026 č. j. 47 C 39/2024-579,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ohledně úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10.709 Kč od 26. 2. 2024 do 15. 1. 2025 ruší a řízení se v tomto rozsahu zastavuje; ohledně částky 81.405,09 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 70.696,09 Kč od 26. 2. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10.709 Kč od, Anonymizováno, 16. 1. 2025 do zaplacení se výrok I. mění jen tak, že lhůta k plnění činí 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak se v tomto rozsahu potvrzuje.

II. Ve výroku III. o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše náhrady činí 34.665 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení 11.689 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta, .

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 81.405,09 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 26. 2. 2024, Anonymizováno, do zaplacení (výrok I.), a ve zbývající části ohledně 7.930,98 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Současně žalované a vedlejšímu účastníku na její straně uložil povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 37.035 Kč s tím, že plněním jednoho ze zavázaných k plnění zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních zavázaných k plnění (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě ze dne 26. 2. 2024, kterou se žalobkyně – po částečném zastavení řízení ohledně 437 nároků pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení ze dne 25. 7. 2024 na č. l. 84), kdy se původně domáhala zaplacení částky 11.507.782,22 Kč a po částečném zastavení zůstalo předmětem řízení toliko 2.240.417,66 Kč, a dále poté, co bylo dalších 155 nároků vyloučeno k samostatnému projednání (viz usnesení ze dne 11. 4. 2025 na č. l. 131) – podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 89.336,07 Kč. Žalobkyně uvedla, že se této částky domáhá jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem , Jméno účastníka, , bývalého soudního exekutora Exekutorského úřadu , adresa, (dále jen „soudní exekutor“ nebo „vedlejší účastník“), jenž jí jako oprávněné v rozporu s § 46 odst. 4 exekučního řádu v jím vedených exekučních řízeních nevyplácel veškerá vymožená plnění od povinných, konkrétně: od 1/ , jméno FO, 924,49 Kč, 2/ , jméno FO, 3.779 Kč, 3/ , jméno FO, , Anonymizováno, 5.175,60 Kč, 4/ , jméno FO, 5.215,24 Kč, 5/ , jméno FO, 12.053,77 Kč, 6/ , jméno FO, 2.822 Kč, 7/ , jméno FO, 1.620,83 Kč, 8/ , jméno FO, 44.346,13 Kč, 9/ , jméno FO, 12.869,20 Kč a 10/ , jméno FO, 529,81 Kč (tj. celkem 10 nároků). Nárok na náhradu škody žalobkyně před podáním žaloby uplatnila u žalované, a to konkrétně dne 8. 6. 2023.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby jako předčasné, přičemž zdůraznila své postavení coby tzv. posledního dlužníka. V této souvislosti uvedla, že soudní exekutor je trestně stíhán pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, přičemž s ohledem na hodnotu majetku zajištěného v trestním řízení je pravděpodobné, že žalobkyně bude částečně uspokojena; do skončení adhezního řízení tak nelze učinit závěr o vzniku škody, natož v žalobkyní tvrzené výši. Dále žalovaná k jednotlivým nárokům uvedla, že pokud jde o povinné , jméno FO, a , jméno FO, , nevyplacená vymožená částka v jejich případě nedosahuje částky 3.000 Kč, která byla mezi žalobkyní a soudním exekutorem sjednána v Rámcové smlouvě ze dne 4. 11. 2008 jako minimální částka pro vyplacení, a v případě povinných , jméno FO, a , jméno FO, ani zákonné hranice 1.000 Kč – v těchto případech se tak soudní exekutor do prodlení s vyplacením vymoženého plnění nedostal. V případě povinných , jméno FO, a , jméno FO, se pak jednalo o dluhy ze směnek, jejichž originály však žalobkyně v rámci předmětných exekučních řízení nepředložila – žalobkyni proto v těchto případech nárok na vyplacení vymoženého plnění nevznikl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2024 sp. zn. 20 Cdo 3739/2023). A konečně v případě povinných , jméno FO, a , jméno FO, žalovaná konstatovala, že je proti nim vedeno insolvenční řízení – soudní exekutor tak vymožené plnění vyplatit nemohl, a navíc není vyloučeno, že žalobkyně bude v rámci těchto insolvenčních řízení alespoň částečně uspokojena.

4. Vedlejší účastník se připojil k obranné argumentaci žalované. K námitce předčasnosti žaloby a postavení žalované coby tzv. posledního dlužníka navíc zdůraznil, že on sám má vůči žalobkyni milionové pohledávky [odměna za tzv. neúspěšné exekuce dle čl. IV odst. 4 Rámcové smlouvy ze dne 4. 11. 2008 (faktury na částky 1.050.280 Kč, 557.810 Kč a 4.280.630,31 Kč) a dále odměna za předání exekučních věcí v souvislosti se změnou exekutora (faktura na částku 1.915.489,28 Kč)] a že se na žalobkyni obrátil se snahou o smírné řešení věci; tyto skutečnosti však žalobkyně při podání žaloby vůbec nezohlednila. Z těchto důvodů vedlejší účastník ve shodě s žalovanou navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.

5. V reakci na obrannou argumentaci žalované a vedlejšího účastníka žalobkyně předně odmítla, že by žaloba byla podána předčasně, přičemž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 17. 1. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3359/2022) zdůraznila, že v projednávaném případě žalovaná nemá postavení tzv. posledního dlužníka. Dále uvedla, že ujednání v Rámcové smlouvě ze dne 4. 11. 2008, podle něhož se mohl soudní exekutor odchýlit od zákonného ustanovení a vyplatit vymožené plnění až po dosažení částky alespoň 3.000 Kč, považuje za neplatné, když v době uzavření této dohody nebylo možné se od zákonného ustanovení odchýlit. Pokud jde o vedlejším účastníkem tvrzené soukromoprávní pohledávky, pak ty jsou podle žalobkyně vykonstruované, a navíc jsou vůči jejím veřejnoprávním pohledávkám (nárokům na výplatu plnění přijatého soudním exekutorem od povinných) nezapočitatelné, a tedy zcela irelevantní. Za nedůvodnou pak žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. 29 ICdo 77/2023 označila i námitku nepředložení originálu směnky v exekučních řízeních povinných , jméno FO, a , jméno FO, , jakož i námitku týkající se následně zahájených insolvenčních řízení u povinných , jméno FO, a , jméno FO, . V této souvislosti zdůraznila, že plnění od těchto povinných bylo soudním exekutorem vymoženo ještě před rozhodnutím o jejich úpadku, a neexistovala tak žádná překážka bránící tomu, aby soudní exekutor takto vymožená plnění žalobkyni coby oprávněné řádně a včas vyplatil.

6. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyšel ze zjištění, že v exekučních řízeních původně vedených vedlejším účastníkem týkajících se shora vyjmenovaných deseti povinných vystupuje žalobkyně coby oprávněná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (žalobkyně je její nástupnickou společností v důsledku fúze ze dne 10. 10. 2017), a vedlejším účastníkem byla v roce 2008 uzavřena Rámcová smlouva o provádění exekucí, v níž si účastníci v čl. V. odst. 2 sjednali, že vymožené finanční prostředky nebudou soudním exekutorem vypláceny dříve, než by činily alespoň 3.000 Kč, pokud by tím současně nebyl uhrazen zbytek vymáhané pohledávky. Ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 20. 8. 2025, nebylo žalobkyni coby oprávněné vyplaceno v exekuční věci povinného , jméno FO, vymožené plnění ve výši 924,49 Kč, v exekuční věci povinného , jméno FO, vymožené plnění ve výši 5.175,60 Kč, v exekuční věci povinného , jméno FO, vymožené plnění ve výši 2.822 Kč, v exekuční věci povinného , jméno FO, vymožené plnění ve výši 12.053,77 Kč, v exekuční věci povinného , jméno FO, vymožené plnění ve výši 12.869,33 Kč (žalobkyně v žalobě požadovala zaplacení toliko 12.869,20 Kč), v exekuční věci povinné , jméno FO, vymožené plnění ve výši 529,81 Kč, v exekuční věci , jméno FO, vymožené plnění ve výši 42.312,28 Kč (žalobkyně v žalobě tvrdila 46.811,32 Kč), v exekuční věci , jméno FO, peněžité plnění ve výši 1.620,83 Kč a v exekuční věci , jméno FO, vymožené plnění ve výši 3.779 Kč. V případě povinného , jméno FO, bylo na základě insolvenčního návrhu ze dne 24. 4. 2025 rozhodnuto dne 19. 5. 2025 o jeho úpadku, soudním exekutorem byla přitom veškerá plnění v rámci exekučního řízení tohoto povinného vymožena ke dni 17. 2. 2021. V případě povinné , jméno FO, bylo na základě insolvenčního návrhu ze dne 17. 4. 2024 rozhodnuto dne 30. 4. 2024 o jejím úpadku, soudním exekutorem byla přitom veškerá plnění v rámci exekučního řízení této povinné vymožena ke dni 4. 3. 2024. Žalobkyně nárok na náhradu škody u žalované předběžně uplatnila dne 8. 6. 2023.

7. Po právní stránce soud prvního stupně takto zjištěný skutkový stav posoudil podle příslušných ustanovení OdpŠk, zejm. § 3 odst. 1 písm. b/, § 4, § 5 písm. b/ a § 13, ve spojení s § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „e. ř.“), a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je částečně důvodný. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 30 Cdo 2082/2015 a sp. zn. 30 Cdo 3359/2022) konstatoval, že v projednávaném případě je dán odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu, jenž spočívá v tom, že vedlejší účastník v souvislosti s výkonem exekuční činnosti v rozporu s § 46 odst. 4 e. ř. v případech šesti shora vyjmenovaných povinných neprovedl výplatu celé vymožené pohledávky žalobkyni coby oprávněné, a to v rozsahu přesahujícím částku 1.000 Kč, resp. ve smyslu čl. V odst. 2 Rámcové smlouvy o provádění exekucí částku 3.000 Kč. V důsledku tohoto postupu jí způsobil škodu ve výši odpovídající částkám, které žalobkyni coby oprávněné nebyly v jednotlivých exekučních řízeních vyplaceny ve lhůtě 30 dnů ode dne jejich vymožení, a to: v případě povinného , jméno FO, 3.779 Kč, v případě povinného , jméno FO, 5.175,60 Kč, v případě povinné , jméno FO, 5.215,24 Kč, v případě povinného , jméno FO, 12.053,77 Kč, v případě povinné , jméno FO, 42.312,28 Kč a v případě povinného , jméno FO, 12.869,20 Kč, tj. celkem 81.405,09 Kč. Za takto vzniklou škodu přitom ve smyslu OdpŠk odpovídá stát i soudní exekutor vedle sebe, resp. v případě exekucí zahájených po 1. 1. 2013 (kdy nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená zákonem č. 396/2012 Sb.) již pouze stát, který zde tedy nevystupuje v postavení tzv. posledního dlužníka; námitku předčasnosti žaloby proto soud prvního stupně jako důvodnou neshledal.

8. V případě povinných , jméno FO, (nevyplaceno 529,81 Kč), , jméno FO, (nevyplaceno 924,49 Kč), , jméno FO, (nevyplaceno 2.822 Kč) a , jméno FO, (nevyplaceno 1.620,83 Kč) soud prvního stupně nárok žalobkyně důvodným neshledal s tím, že v jejich případě soudnímu exekutorovi dosud nesvědčila zákonná povinnost vymožené částky žalobkyni coby oprávněné vyplatit, neboť se jedná o částky nižší než 1.000 Kč, resp. 3.000 Kč. Jako nedůvodný soud prvního stupně shledal rovněž nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši 2.033,85 Kč, která jí měla vzniknout v souvislosti s exekučním řízením vedeným proti povinné , jméno FO, . V řízení totiž bylo prokázáno, že v případě této povinné bylo soudním exekutorem vymoženo toliko 42.312,28 Kč (v této části byl nárok žalobkyně shledán důvodným), a nikoli v žalobě tvrzených 46.811,32 Kč.

9. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalované a vedlejšího účastníka, podle níž žalobkyně coby oprávněná neměla v případě povinných , jméno FO, a , jméno FO, nárok na plnění vymožené soudním exekutorem, neboť se mělo jednat o dluhy ze směnky, která nebyla v exekučním řízení předložena. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že v kompenzačním řízení není oprávněn přezkoumávat exekuční titul, neboť k jeho přezkumu je příslušný výlučně exekuční soud. Do případného zastavení exekuce proto musí vycházet z toho, že exekuce je vedena po právu, a nepřísluší mu přezkoumávat, zda, kdy a kým byla směnka předložena. Nadto soud prvního stupně uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž žalovaná odkazuje (sp. zn. 20 Cdo 3739/2023), není v projednávané věci přiléhavé, neboť řeší převod, nikoli přechod směnky na základě univerzální sukcese, jak tomu bylo v posuzovaném případě (zánik , právnická osoba, fúzí s , právnická osoba, ., která posléze změnila obchodní firmu na , Jméno žalobkyně, .).

10. Konečně soud prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku žalované a vedlejšího účastníka, podle níž nemohl soudní exekutor v případě povinných , jméno FO, a , jméno FO, žalobkyni coby oprávněné v exekuci vymožené plnění vyplatit z důvodu zahájení insolvenčního řízení (§ 46 odst. 7 e. ř.). K tomu uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že v případě těchto povinných byly vymožené částky soudním exekutorem žalobkyni coby oprávněné nevyplaceny v rozporu s § 46 odst. 4 e. ř. ještě před zahájením insolvenčního řízení těchto povinných; v řízení navíc nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno, že by vedlejší účastník vymožené plnění v případě těchto povinných zaslal insolvenčnímu správci.

11. Ze všech shora uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě ohledně částky 81.405,09 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 26. 2. 2024 do zaplacení vyhověl a ve zbývající části, tj. ohledně částky 7.930,98 Kč s příslušenstvím, ji jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení pak rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tak, že částečně úspěšné žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení, a to pouze tu část nákladů, která byla vynaložena výlučně v tomto vyloučeném řízení; povinnost k jejich náhradě přitom uložil žalované a vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně.

12. Soud prvního stupně účastníky dále poučil, že v případě povinných , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, není odvolání přípustné, s odůvodněním, že v projednávané věci jde o případ objektivní kumulace více nároků se samostatným skutkovým základem, přičemž u těchto povinných dílčí nároky nepřevyšují částku 10.000 Kč (k tomu odkázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017).

13. Proti tomuto rozsudku podaly včasné odvolání žalobkyně i žalovaná.

14. Žalovaná se odvolala proti vyhovujícímu výroku I., a to v celém jeho rozsahu, kdy akcentovala, že poučení soudu prvního stupně o nepřípustnosti odvolání ve vztahu k jednotlivým nárokům povinných do 10.000 Kč je nesprávné, neboť podle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu je při objektivní kumulaci nároků rozhodující jejich součet. Současně napadla odvoláním také výrok III. o nákladech řízení. Pokud jde o posouzení věci samé, pak žalovaná v rámci odvolání v zásadě zopakovala svou dosavadní argumentaci, zejména že žaloba je podána předčasně, neboť stát stojí v roli posledního dlužníka, přičemž proti vedlejšímu účastníku je vedeno trestní řízení a žalobkyně se má proto primárně domáhat uspokojení v adhezním řízení, pročež do jeho skončení nelze činit jednoznačný závěr o vzniku a přesné výši škody a plnění dle OdpŠk tak není možné. Vedlejší účastník nadto žalobkyni vymožená plnění (byť opožděně a nepravidelně) nadále vyplácí, a i z tohoto důvodu není podle žalované možné tvrzenou škodu vyplatit, neboť vyplacením tvrzené škody by mohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně v případě, že by soudní exekutor vymožené plnění dodatečně vyplatil. V této souvislosti žalovaná rovněž zdůraznila, že vedlejší účastník v řízení před soudem prvního stupně výslovně uváděl, že má vůči žalobkyni milionové pohledávky, avšak s touto obranou se soud prvního stupně žádným způsobem nevypořádal a ani neprovedl listinné důkazy, které k tomu vedlejší účastník předložil. Dále žalovaná ve vztahu k povinným , jméno FO, a , jméno FO, zopakovala svou obranu založenou na absenci prokázání hmotněprávního nároku žalobkyně na exekuční plnění (nepředložení směnky), z čehož dovozuje, že pokud žalobkyni nesvědčí samotný nárok na plnění, nemohla jí v rozsahu nevyplacených částek vzniknout škoda; současně soudu prvního stupně vytkla, že se nezabýval ani otázkou případného rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy, pokud by takové plnění bylo i přesto žalobkyni přiznáno. Ve vztahu k povinným , jméno FO, a , jméno FO, pak žalovaná poukázala na probíhající insolvenční řízení, které podle ní brání spolehlivému určení konečné výše škody, neboť dosud není znám výsledek těchto insolvenčních řízení a hrozí zde proto riziko, že by se žalobkyni dostalo plnění dvakrát. Pokud jde o nákladový výrok, pak žalovaná uvedla, že by měla být přezkoumána účelnost a důvodnost nákladů žalobkyně. V tomto ohledu zejména zpochybnila přiznané cestovné z , adresa, a zpět vč. lístků MHD a ztráty času na jednání soudu konané dne 20. 8. 2025 (za žalovanou se účastnila , tituly před jménem, , jméno FO, se sídlem v , adresa, ) a dále přiznané DPH k pohonným hmotám, neboť ve vyhláškové ceně pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad je DPH již zahrnuto. Konečně žalovaná stran nákladů řízení upozornila na to, že žalobkyně své nároky rozštěpila do více řízení, takže hrozí, že součet přiznaných nákladů (zejm. za převzetí, žalobu a vyjádření) bude vyšší než kdyby bylo o všech nárocích rozhodnuto jediným rozsudkem; podle žalované proto nelze o části nákladů za „společné“ úkony spravedlivě rozhodnout dříve než po skončení všech souvisejících řízení se zohledněním poměru úspěchu. Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený vyhovující výrok I. změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby rozsudek v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro případ, že by odvolací soud shledal nárok žalobkyně důvodným, pak žalovaná navrhla, aby jí bylo plnění uloženo v pariční lhůtě 15 dní.

15. Žalobkyně odvoláním napadla pouze nákladový výrok III., kdy namítala, že soud prvního stupně pochybil, pokud jí přiznal pouze část nákladů – náklady vynaložené výlučně v nadepsaném řízení, tj. deset nároků – s odůvodněním, že o nákladech společných všem uplatněným nárokům (dalších 155 nároků bylo vyloučeno k samostatnému řízení usnesením ze dne 11. 4. 2025 č. j. , spisová značka, ), tj. převzetí a příprava, žaloba, vyjádření ze dne 7. 4. 2025, bude rozhodnuto v jiném řízení. Žalobkyně v této souvislosti zdůraznila, že napadeným rozsudkem se ve vztahu k projednávaným deseti nárokům řízení končí, a proto mělo být podle § 151 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o celkových nákladech řízení týkajících se těchto deseti nároků, nikoli jen o jejich části s odkazem na následná řízení, v nichž se tyto nároky již nadále neprojednávají a o nichž se již rozhodovat nebude. Současně žalobkyně nesouhlasila s tím, že jí soud prvního stupně z důvodu neúčelnosti nepřiznal náhradu nákladů za další dva úkony právní služby – vyjádření ze dne 16. 7. 2025 a ze dne 14. 8. 2025 – kdy v této souvislosti akcentovala, že obě tato vyjádření byla účelnými reakcemi na argumentaci a judikaturu uplatněnou žalovaným a vedlejším účastníkem. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku III. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení, která jí má být žalovanou uhrazena činí celkem 62.360,40 Kč (vedle již přiznané částky 37.035 Kč dalších 25.325,40 Kč za dalších 5 úkonů právní služby, 5 paušálů a DPH).

16. Žalobkyně se rovněž vyjádřila k odvolání žalované, kdy v zásadě uvedla, že s tímto nesouhlasí a setrvává na své dosavadní argumentaci. Odvolacímu soudu proto navrhla, aby napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku I. jako věcně správný potvrdil a současně aby jí přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (v této souvislosti žalobkyně na jednání odvolacího soudu uvedla, že požaduje pouze v rámci odvolacího řízení provedené úkony právní služby + paušály a DPH; cestovné nepožaduje).

17. Vedlejší účastník se k odvoláním žalobkyně a žalované nevyjádřil.

18. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, pročež dospěl k závěru, že částečně důvodné je pouze odvolání žalované do nákladového výroku. Odvolání žalované ohledně věci samé ani odvolání žalobkyně odvolací soud důvodnými neshledal.

19. Pokud jde o přípustnost odvolání žalované do výroku I. o věci samé, pak odvolací soud konstatuje, že odvolání je přípustné v celém jeho rozsahu, tj. včetně nároku ve věci povinného , jméno FO, (3.779 Kč), povinného , jméno FO, (5.175,60 Kč) i povinné , jméno FO, (5.215,24 Kč). Poučení soudu prvního stupně ohledně nepřípustnosti odvolání v případě nároků ve věcech jednotlivých povinných nepřevyšujících 10.000 Kč není správné, neboť odporuje znění i smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., podle něhož není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10.000 Kč (tzv. bagatelní hranice). Pro určení hranice bagatelního sporu je přitom podstatná celková výše peněžitého plnění – nikoli výše jednotlivých částek uplatněných žalobou (objektivní kumulace); dělení žalobního nároku na dílčí skutky je v této souvislosti nepřípustné. Ohledně této problematiky odvolací soud odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV ÚS 3153/15 a v něm vyslovený závěr, že „Je zcela věcí žalobce, čeho se svou žalobou domáhá; pokud přitom v jedné žalobě spojí několik i samostatně projednatelných nároků a nalézací soud rozhodne o peněžitém plnění, není v pravomoci odvolacího soudu tuto částku následně členit na dílčí položky, které, každá samostatně, nedosahují hranice bagatelní částky pro odvolací řízení (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Opačný přístup je zásahem do práva na projednání věci nestranným soudem.“ (shodně nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2143/16 či ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3918/16 a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3480/2015; obdobně komentářová literatura, např. ŠEBEK, R. In: SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 29). Soudem prvního stupně v této souvislosti odkazované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. 91 Co 461/2017 není pro projednávaný případ přiléhavé, neboť se týkalo případu tzv. subjektivní kumulace (samostatné nároky více žalobců) – nikoli objektivní kumulace, kdy žalobce v jedné žalobě spojí několik i samostatně projednatelných nároků, tak jako tomu je v projednávaném případě – která je výjimkou z výše uvedeného pravidla (srov. např. JIRSA, J. In: JIRSA, J. a kol. Občanský soudní řád, 3. část. Soudcovský komentář. Wolters Kluwer, systém ASPI, stav k 1. 1. 2023, komentář k § 202).

20. Na jednání odvolacího soudu vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10.709 Kč od 26. 2. 2024 do 15. 1. 2025. Žalovaná s částečným zpětvzetím žaloby souhlasila. Odvolací soud proto dle § 222a odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé ohledně úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10.709 Kč od 26. 2. 2024 do 15. 1. 2025 zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.

21. Pokud jde o posouzení věci samé, pak odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co provedl všechny potřebné důkazy a tyto důkazy také správně zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Zjištěný skutkový stav pak též správně posoudil po právní stránce, když dospěl k závěru, že nároky žalobkyně – ohledně částky v celkové výši 81.405,09 Kč – jsou důvodné, a proto nepochybil, když žalobě v tomto rozsahu vyhověl.

22. Podle § 4 odst. 2 OdpŠk činnost notáře a soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, podle odstavce 1 se považuje za úřední postup.

23. Podle § 5 písm. b/ OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

24. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

25. Podle § 46 odst. 4 e. ř. peněžitá plnění na vymáhanou povinnost se hradí exekutorovi nebo oprávněnému. Nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po uplynutí lhůty podle odstavce 6 zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Vymožené částečné plnění exekutor vyplatí po odpočtu nákladů exekuce oprávněnému, nedohodl-li se s ním na jiné lhůtě či jiné částce, ve stejné lhůtě v případě, kdy toto nevyplacené částečné plnění převyšuje částku 1.000 Kč. Ze zvláštního účtu podle odstavce 5 vyplatí exekutor peněžní prostředky z vymoženého plnění s úrokem, pokud přirostl, za dobu ode dne připsání vymožených peněžních prostředků na zvláštní účet podle odstavce 5 do dne předcházejícího dni jejich odepsání ze zvláštního účtu. Za vymožené plnění se považuje plnění a/ získané prováděním exekuce způsobem podle § 59 odst. 1, b/získané provedením exekuce podle odstavce 6, nebo c/ hrazené na vymáhanou povinnost od doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému do skončení exekuce, nebylo-li získáno podle písmene a/ nebo b/.

26. Soud prvního stupně zcela správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je ve smyslu § 4 odst. 2 OdpŠk dán odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že vedlejší účastník v souvislosti s výkonem exekuční činnosti v rozporu s § 46 odst. 4 exekučního řádu v případech šesti povinných (, jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, ) neprovedl výplatu celé vymožené pohledávky žalobkyni jako oprávněné, a to v rozsahu přesahujícím částku 1.000 Kč, resp. dle čl. V odst. 2 Rámcové smlouvy o provádění exekucí částku 3.000 Kč, čímž jí způsobil škodu ve výši odpovídající částkám, které žalobkyni jako oprávněné nebyly v jednotlivých exekučních řízeních vyplaceny ve lhůtě 30 dnů ode dne jejich vymožení, tj. celkem 81.405,09 Kč (tato částka nebyla žalovanou v rámci odvolání nijak sporována). V této souvislosti odvolací soud poznamenává, že námitka žalobkyně, podle níž je ujednání v Rámcové smlouvě o provádění exekucí ze dne 4. 11. 2008, umožňující soudnímu exekutorovi vyplatit vymožené plnění až po dosažení částky alespoň 3.000 Kč, neplatné, není důvodná, neboť v době uzavření této smlouvy úprava exekučního řádu stran nakládání s vymoženým plněním nestanovila žádná pravidla ani limity a naopak ponechávala otázku výplaty plnění zcela na dohodě stran; nebylo přitom neobvyklé, že v případě absence dohody exekutor vyplácel vymožené plnění nikoli průběžně, nýbrž jednorázově až při skončení exekuce (srov. Molák, S. a Kocinec, J. in Molák, S. a kol. Exekuční řád. Komentář. Wolters Kluwer, systém ASPI, stav k 1. 1. 2023, komentář k § 46). Soud prvního stupně současně správně uzavřel, že za takto vzniklou škodu odpovídají stát i soudní exekutor vedle sebe – stát měl za této dřívější úpravy povinnost k náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora bez ohledu na to, zda poškozený stejný nárok uplatnil i vůči soudnímu exekutorovi či nikoli – resp. v případě exekucí zahájených po 1. 1. 2013 (kdy nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená zákonem č. 396/2012 Sb.) již za tuto škodu odpovídá podle § 4 odst. 2 ve spojení s § 13 odst. 1 OdpŠk pouze stát, a to bez možnosti liberace. Judikatura obsahující závěr o subsidiaritě uplatňování nároku na náhradu škody vůči státu se tedy v těchto případech vůbec neuplatní, neboť třetí osobou zde není dlužník žalobkyně, ale soudní exekutor (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2135/2013, ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 825/2014, ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 25 Cdo 5870/2017 nebo ze dne 17. 1. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3359/2022).

27. Na tomto místě odvolací soud akcentuje, že je třeba odlišovat odpovědnost soudního exekutora vůči oprávněnému za splnění veřejnoprávní povinnosti – vyplacení v exekuci vymoženého plnění, od odpovědnosti státu za škodu, která nastupuje (při splnění dalších zákonných předpokladů) až tehdy, dopustí-li se soudní exekutor nesprávného úředního postupu (§ 13 odst. 1 a 2 OdpŠk) – prodlení s výplatou v exekuci vymoženého plnění. V takovém případě může oprávněný požadovat náhradu škody vůči státu, přičemž výše této škody bude, přinejmenším co do její jistiny, korelovat s rozsahem soudním exekutorem včas nevyplaceného plnění, neboť v případě škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora spočívajícím v nevyplacení vymožené částky včas, vzniká škoda již prodlením soudního exekutora s vyplacením vymoženého plnění, tj. uplynutím 30. dne ode dne vymožení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3359/2022). Vedle práva požadovat po státu náhradu škody pak oprávněnému svědčí i nárok, aby mu soudní exekutor vydal vymožené plnění. V rozsahu, v jakém plnil jeden z takto odpovědných subjektů – soudní exekutor (veřejnoprávní povinnost) x stát (reflexní škoda) – nicméně zaniká vůči oprávněnému povinnost druhého z nich, avšak pouze co do jistiny, nikoli co do nároku na výplatu zákonného úroku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3359/2022).

28. S ohledem na citované judikaturní závěry odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně správně konstatoval, že žaloba nebyla podána předčasně. Žalobkyně uplatňuje vůči státu nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu exekutora spočívajícího v prodlení s výplatou vymoženého plnění; tato škoda vzniká již uplynutím zákonné lhůty k výplatě, nikoli až následnou (ne)úspěšností vymáhání vydání vymoženého plnění po exekutorovi či po dlužníku v exekuci. Doktrína subsidiarity a postavení státu jako tzv. posledního dlužníka se proto v posuzované věci neuplatní, neboť „třetí osobou“ zde není dlužník žalobkyně, nýbrž soudní exekutor, jehož pochybení při výkonu exekuční činnosti, konkrétně prodlení s výplatou vymoženého plnění, představuje odpovědnostní titul podle OdpŠk.

29. Odvolací soud současně dodává, že je nepochybně pravdou, že v případě (byť i částečného) splnění povinnosti vedlejšího účastníka vydat žalobkyni coby oprávněné vymožené plnění by v odpovídajícím rozsahu došlo k zániku nároku žalobkyně na náhradu škody vůči státu dle OdpŠk (viz výše). Takové skutečnosti však v projednávané věci nebyly žalovanou tvrzeny, natož aby byly jakkoli prokázány. Žalovaná v tomto směru setrvala toliko v rovině obecné a hypotetické argumentace, když uvedla, že žalobkyně by mohla být uspokojena v rámci adhezního řízení, případně v rámci exekučních řízení výše označených povinných, aniž by tyto úvahy jakkoli konkretizovala. Pouhá hypotetická možnost budoucího uspokojení však není způsobilá zpochybnit vznik a důvodnost nároku žalobkyně coby oprávněné vůči státu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora dle OdpŠk ani založit závěr o předčasnosti žaloby.

30. Žalované je třeba dát za pravdu v tom, že soud prvního stupně pochybil, pokud se v napadeném rozsudku žádným způsobem nevypořádal s tvrzením vedlejšího účastníka, že má za žalobkyní milionové pohledávky [odměna za tzv. neúspěšné exekuce dle čl. IV odst. 4 Rámcové smlouvy ze dne 4. 11. 2008 (faktury na částky 1.050.280 Kč, 557.810 Kč a 4.280.630,31 Kč) a dále odměna za předání exekučních věcí v souvislosti se změnou exekutora (faktura na částku 1.915.489,28 Kč)], ani s důkazy k tomu předloženými. Tento nedostatek však bylo možné odstranit v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud k uvedené argumentaci žalované, resp. vedlejšího účastníka na její straně, uvádí následující. Jak již bylo výše uvedeno, pouhá hypotetická možnost budoucího uspokojení žalobkyně coby oprávněné vedlejším účastníkem není způsobilá zpochybnit vznik ani důvodnost jejího nároku vůči státu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora dle OdpŠk. Namítá-li tedy žalovaná, že vedlejší účastník má za žalobkyní milionové pohledávky – aniž by současně tvrdila konkrétní úkon započtení, jímž by mohlo dojít k (částečnému) zániku pohledávky žalobkyně vůči vedlejšímu účastníku – jde o tvrzení pro rozhodnutí dané věci právně nevýznamné; důkazy k jeho prokázání jsou proto nadbytečné a odvolací soud k jejich provedení nepřistoupil. Nad rámec uvedeného odvolací soud dále poznamenává, že žalovanou tvrzené pohledávky vedlejšího účastníka za žalobkyní mají soukromoprávní povahu, zatímco nárok žalobkyně vůči vedlejšímu účastníku na vyplacení v exekucích vymoženého plnění se váže k výkonu exekuční činnosti, a tedy se jedná o pohledávky veřejnoprávní; nejde tedy o pohledávky stejného druhu ve smyslu § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a jejich případné započtení je proto vyloučeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010 sp. zn. 33 Cdo 5127/2007; dále ŠILHÁN, J. § 1982 [Předpoklady a účinky započtení]. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1120, marg. č. 28–32).

31. Soud prvního stupně naopak nepochybil, pokud nepřisvědčil obranné argumentaci žalované ohledně jednotlivých povinných z důvodu nepředložení směnky v exekučním řízení (, jméno FO, , , jméno FO, ), resp. z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení (, jméno FO, , , jméno FO, ).

32. Pokud jde o namítané nepředložení směnky žalobkyní k prokázání jejího hmotněprávního nároku v exekučních řízeních povinných , jméno FO, a , jméno FO, – z důvodu nepředložení směnky neměla být podle žalované exekuce v případě těchto povinných vůbec prováděna, resp. měla být zastavena – pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvádí, že v rámci kompenzačního řízení není možné (ne)oprávněnost vedení exekuce přezkoumávat. Uvedený závěr plyne z judikatury Nejvyššího soudu, podle níž platí, že k posouzení otázky, zda exekuce měla být zastavena (ať již pro nedostatek způsobilého podkladu, či z jiných důvodů), musí nezbytně dojít (a může dojít) v rámci exekučního řízení samotného, i kdyby již bylo skončeno vymožením plnění; v případném navazujícím nalézacím řízení (ať již o vydání bezdůvodného obohacení či v řízení kompenzačním) totiž soud nemůže tuto otázku řešit jako předběžnou, neboť do doby ukončení exekuce jiným procesním způsobem než vymožením přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, popř. soudnímu exekutorovi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 30 Cdo 5134/2017 a v něm odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. 20 Cdo 3331/2017). Z těchto důvodů nemůže námitka žalované založená na tvrzení, že žalobkyně v exekucích povinných , jméno FO, a , jméno FO, nepředložila směnku, v nynějším kompenzačním řízení obstát, neboť by její přijetí ve svém důsledku znamenalo nepřípustný přezkum (ne)oprávněnosti vedení exekuce mimo rámec exekučního řízení, k němuž kompenzační řízení neslouží. Odvolací soud zároveň neshledal důvodnou ani navazující námitku žalované, že přiznání plnění žalobkyni by za daných okolností bylo v rozporu s dobrými mravy. Jde totiž o námitku, která je obsahově jen jinak formulovaným pokusem dosáhnout téhož – tedy aby soud v rámci kompenzačního řízení meritorně hodnotil, zda exekuce měla být vedena, resp. zda měla být zastavena. To však z důvodů shora uvedených není možné.

33. Stran žalovanou namítaného probíhajícího insolvenčního řízení v případě povinných , jméno FO, a , jméno FO, se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že jde o námitku nedůvodnou. Soud prvního stupně zcela správně akcentoval, že u obou těchto povinných nebyly vymožené částky soudním exekutorem žalobkyni coby oprávněné vyplaceny v zákonné lhůtě 30 dnů od jejich vymožení, přičemž tato lhůta v obou případech marně uplynula ještě před zahájením insolvenčních řízení uvedených povinných. Škoda tak vznikla již marným uplynutím této lhůty (tj. nejpozději 31. dnem po vymožení), tedy v okamžiku předcházejícím zahájení insolvence. Skutečnost, že následně bylo u povinných zahájeno insolvenční řízení, proto nemůže zpětně zpochybnit vznik škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora ani důvodnost uplatněného kompenzačního nároku, neboť jde o okolnost nastalou až poté, co škoda již vznikla. Argumentace žalované v tomto směru tak setrvává toliko v rovině obecné a hypotetické úvahy o možném budoucím uspokojení žalobkyně coby oprávněné v rámci insolvenčních řízení uvedených povinných, přičemž – jak již odvolací soud uvedl výše – pouhá hypotetická možnost budoucího (byť i částečného) uspokojení není způsobilá zpochybnit vznik a důvodnost nároku žalobkyně vůči státu ani založit závěr o předčasnosti žaloby. K této argumentaci žalované navíc odvolací soud dodává, že v řízení nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno, že by vedlejší účastník vymožené plnění v těchto exekucích po zahájení insolvenčních řízení povinných předal insolvenčnímu správci (§ 46 odst. 7 e. ř.). I z tohoto důvodu nemůže namítaná insolvence představovat relevantní okolnost, která by mohla v dané věci zvrátit závěr o vzniku škody a odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup exekutora (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023 sp. zn. 30 Cdo 958/2023).

34. S ohledem na uvedené odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně rozhodl správně, když dospěl k závěru, že v případě šesti povinných (, jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, ) je nárok žalobkyně na náhradu škody za nesprávný úřední postup exekutora dle OdpŠk v celkové výši 81.405,09 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 70.696,09 Kč od 26. 2. 2024 do zaplacení a z částky 10.709 Kč od 16. 1. 2025 do zaplacení, dán.

35. Z tohoto důvodu odvolací soud napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 81.405,09 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 70.696,09 Kč od 26. 2. 2024 do zaplacení a z částky 10.709 Kč od 16. 1. 2025 do zaplacení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil; podle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. změnil pouze pariční lhůtu na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státního rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.

36. Pokud jde o nákladový výrok III., pak tento odvolací soud postupem podle 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. změnil pouze pokud jde o výši nákladů žalobkyně (viz níže), neboť v tomto směru shledal částečně důvodným odvolání žalované.

37. Soud prvního stupně správně o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., nicméně odvolací soud považoval za nutné korigovat, za které jednotlivé žalobkyní nárokované úkony je třeba náhradu nákladů řízení přiznat. V této souvislosti odvolací soud předně uvádí, že s ohledem na specifický procesní vývoj projednávané věci je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout ve dvou časových úsecích (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3375/17). Žaloba byla původně podána na zaplacení částky v celkové výši 11.507.782,22 Kč; následně bylo řízení v rozsahu 9.267.364,56 Kč částečně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, takže řízení dále pokračovalo jen ohledně částky 2.240.417,66 Kč (srov. usnesení ze dne 25. 7. 2024, č. l. 84); načež byla část uplatněných nároků v celkové výši 2.151.081,59 Kč vyloučena k samostatnému projednání (srov. usnesení ze dne 11. 4. 2025, č. l. 131), a předmětem nadepsaného řízení tak zůstaly toliko nároky deseti povinných v celkové výši 89.336,07 Kč. Je proto namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení zvlášť: 1/ za období od podání žaloby do částečného zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku dne 25. 7. 2024, a 2/ za období od částečného zastavení řízení do skončení řízení o deseti nárocích projednávaných před soudem prvního stupně.

38. V období ad 1/ je dle odvolacího soudu třeba uzavřít, že převážně úspěšnou v něm byla žalovaná, neboť žaloba byla podána na zaplacení částky 11.507.782,22 Kč, přičemž řízení bylo ohledně částky 9.267.364,56 Kč částečně zastaveno v důsledku procesního zavinění žalobkyně, která nezaplatila soudní poplatek (§ 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Žalované nicméně v tomto období podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Žalobkyni naopak za toto období nenáleží náhrada nákladů řízení za úkony učiněné v tomto časovém úseku, tj. převzetí a příprava + žaloba.

39. V období ad 2/ je situace odlišná. Ve vztahu k předmětu řízení, o němž bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto a o němž se nadepsané řízení v převážné části vedlo, je dán úspěch žalobkyně ohledně částky 81.405,09 Kč (tj. v rozsahu 91 %) a úspěch žalované ohledně částky 7.930,98 Kč (tj. v rozsahu 9 %). Za tohoto stavu je tak pro toto období ad 2/ správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně má ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 82 %. Pokud jde o jednotlivé úkony, za něž soud prvního stupně žalobkyni za uvedené období náklady přiznal, odvolací soud koriguje toliko žalobkyni přiznané cestovné z , adresa, a zpět, včetně jízdného MHD, a náhrady za promeškaný čas v souvislosti s jednáním soudu konaným dne 20. 8. 2025. Jak žalovaná správně namítá, k tomuto jednání konanému v , adresa, se za žalobkyni dostavila advokátka , tituly před jménem, , jméno FO, se sídlem v , adresa, (viz protokol na č. l. 545), a uvedené cestovní náklady proto nelze považovat za účelně vynaložené. Odvolací soud se naopak se soudem prvního stupně ztotožňuje v závěru, že v případě, je-li zástupcem účastníka advokát, jako je tomu v projednávaném případě, přísluší náhrada DPH i u jízdného (srov. § 151 odst. 2 o. s. ř.); v případě advokáta je totiž základem daně nejen odměna za zastupování, ale i náhrada jeho hotových výdajů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 8 Tz 84/2012, a dále např. HROMADA, M. In: SVOBODA, K. a kol. Náklady řízení. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 71). Stejně tak odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o neúčelnosti úkonů žalobkyně v podobě vyjádření ze dne 16. 7. 2025 a 14. 8. 2025, neboť v rámci těchto podání žalobkyně opakuje svou již dříve v řízení, konkrétně na jednáních dne 13. 6. 2025 a 11. 8. 2025, uvedenou argumentaci, kterou toliko doplňuje o judikaturu, pročež takový úkon nelze považovat za úkon právní služby spočívající v podání ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu, a tím méně za úkon účelně vynaložený. Neúčelné je pak dle odvolacího soudu i vyjádření žalobkyně ze dne 7. 4. 2025, v němž žalobkyně toliko navrhuje zajištění důkazů od exekutora a dále spojení věcí (tomuto procesnímu návrhu soud prvního stupně nevyhověl) – takové podání není možné podřadit pod podání ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu a nejedná se ani o úkon obdobný, za který by právnímu zástupci náležela odměna (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 2 To 28/2004).

40. S ohledem na uvedené odvolací soud uzavírá, že účelně vynaložené náklady žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně (za shora specifikované období ad 2/) činí celkem 42.274 Kč (100 %), přičemž se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 20.000 Kč, z odměny advokáta ve výši 11.750 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu za 2,5 úkonu právní služby po 4.700 Kč (tarifní hodnota 89.336,07 Kč – účast na jednání soudu dne 13. 6. 2025, dne 11. 8. 2025 a na jednání soudu dne 20. 8. 2025, kde došlo pouze k vyhlášení rozsudku – z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 1.3500 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu po 450 Kč, z cestovného ve výši 2 x 1.394 Kč podle § 13 odst. 1 a odst. 5 advokátního tarifu a § 156 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, za cestu k jednání soudu dne 13. 6. 2025 a 11. 8. 2025 na trase , adresa, a zpět, na trase o délce 2 x 180 km, vozidlem , název, , při základní sazbě 5,8 Kč/km dle § 1 písm. b/ vyhlášky č. 475/2024 Sb. a průměrné ceně paliva 34,70 Kč/l dle § 4 písm. a/ této vyhlášky, z náhrady za místní přepravné (4 x lístek na MHD po 30 Kč), náhrady za promeškaný čas ve výši 16 x 150 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu v souvislosti s cestou k jednání soudu dne 13. 6. 2025 a 11. 8. 2025 na trase , adresa, a zpět a z náhrady za 21 %DPH z částky 18.408 Kč ve výši 3.866 Kč. 82 % pak odpovídá částka 34.665 Kč.

41. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal převážně úspěšné žalobkyni (neúspěch toliko ohledně odvolání do nákladů řízení). Náklady žalobkyně činí celkem 11.689 Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 8.760 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu za 2 úkony právní služby po 4.380 Kč (tarifní hodnota 81.405,09 Kč) – vyjádření k odvolání žalované a účast na jednání odvolacího soudu dne 26. 5. 2026, Anonymizováno, – z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu po 450 Kč, a dále z 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.029 Kč. Odvolací soud žalobkyni nepřiznal pouze náhradu nákladů za podané odvolání proti nákladovému výroku III. (odvoláním napaden pouze tento výrok), neboť toto nebylo odvolacím soudem shledáno důvodným a nejedná se tak evidentně o náklad účelně vynaložený; náklady spojené s cestou právního zástupce k jednání odvolacího soudu pak žalobkyně nepožadovala, což výslovně uvedla na jednání odvolacího soudu. Náklady žalobkyně jsou povinni společně a nerozdílně nahradit neúspěšná žalovaná a vedlejší účastník na její straně „Pomáhal-li ve sporu vedlejší účastník účastníkovi, který je povinen nahradit státu vzniklé náklady, soud uloží vedlejšímu účastníkovi, aby zaplatil státu náhradu nákladů společně a nerozdílně s účastníkem“ (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s. 996–1001). Patnáctidenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státního rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.

42. Odvoláním nedotčený výrok II. nabyl samostatně právní moci dle § 206 odst. 2 o. s. ř.