30 Co 80/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Miloše Žitného a Mgr. Zdeňka Váni ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 340.672,60 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. listopadu 2025 č. j. 21 C 59/2023-277 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. prosince 2025 č. j. 21 C 59/2023-283

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 2.383,36 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky od 28. 3. 2023 do zaplacení, jinak se ohledně částky 338.289,24 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky od 28. 3. 2023 do zaplacení potvrzuje.

II. Oba účastníci jsou povinni zaplatit náklady státu na účet Obvodního soudu pro , adresa, , a to žalobce částku 35 Kč a žalovaná částku 4.996 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 250.563,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta, .

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 340.672,60 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 28. 3. 2023 do zaplacení (výrok I.) a ve zbývající části ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5.457 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.). Současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 226.000,20 Kč (výrok III.) a dále České republice – Obvodnímu soudu pro , adresa, na nákladech státu 5.031 Kč (výrok IV. ve spojení s usnesením ze dne 10. 12. 2025 č. j. 21 C 59/2023-283).

2. Rozhodl tak o žalobě ze dne 28. 3. 2023, kterou se žalobce domáhal po žalované jako zaměstnavateli: 1/ dlužné mzdy za říjen 2022 ve výši 70.000 Kč, 2/ náhrady mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnavatele za období od 1. 11. 2022 do, Anonymizováno, 16. 12. 2022 v celkové výši 108.179,84 Kč, 3/ náhrady mzdy náležející zaměstnanci při skončení pracovního poměru okamžitým zrušením pracovního poměru v celkové výši 138.342,92 Kč a 4/ náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou v rozsahu 47 hodin v celkové výši 18.692,84 Kč. Žalobce uvedl, že u žalované pracoval od 1. 9. 2022 na pozici zástupce , funkce, („, název, “) na základě pracovní smlouvy („Employment Contract“) ze dne 1. 9. 2022, v níž byl sjednán pracovní úvazek 40 hodin týdně (pondělí až pátek s pracovní dobou 8 hodin denně), mzda 70.000 Kč měsíčně splatná vždy k 10. dni měsíce následujícího po měsíci, v němž vznikl nárok na mzdu, a dále dovolená v rozsahu 4 týdnů. Žalobce pro žalovanou fakticky vykonával práci v září a říjnu 2022 – jeho úkolem bylo nastartovat byznys s , právnická osoba, – přičemž za září mu žalovaná mzdu ve výši 70.000 Kč vyplatila, za říjen 2022 však již nikoli. Od 1. 11. 2022 mu pak žalovaná přestala práci přidělovat – žalobce ji opakovaně žádal o přidělování práce, avšak bylo mu sděleno, že nemá vykonávat žádnou novou práci a stávající úkoly má od listopadu 2022 předat kolegům – a rovněž mu nevyplácela mzdu. Z tohoto důvodu žalobce svůj pracovní poměr u žalované ke dni 16. 12. 2022 ukončil okamžitým zrušením pracovního poměru z důvodu neuhrazených mzdových nároků. Žalobce žalovanou k úhradě uvedených dlužných mzdových nároků opakovaně vyzval, avšak žalovaná na výzvy nereagovala. Vedle těchto mzdových nároků žalobce po žalované požaduje také zaplacení nákladů, které vynaložil na úřední překlad pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2022, která byla uzavřena v anglickém jazyce, tj. 5.457 Kč, a dále zákonné úroky z prodlení ze všech uvedených částek, a to ode dne podání žaloby do zaplacení.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Uvedla, že si není vědoma skutečnosti, že by s žalobcem pracovní smlouvu uzavřela, a proto popřela pravost podpisu svého jednatele na této smlouvě. Žalobce pro ni vykonával činnost toliko na základě smlouvy o poskytování poradenství, kterou uzavřela dne 31. 8. 2022 se společností , právnická osoba, ., v níž je žalobce jednatelem (dále jen „poradenská smlouva“), přičemž žalobcem uváděná částka 70.000 Kč mu nebyla vyplacena na účet společnosti , právnická osoba, . jako mzda z pracovněprávního poměru za září 2022, nýbrž jako odměna z této poradenské smlouvy. V rámci poradenské smlouvy měl žalobce zajistit nákup vozidel pro přepravní služby (, právnická osoba, ), nákup pohonných hmot a pneumatik; uvedená odměna mu pak byla poskytnuta konkrétně za splnění prvního úkolu, a to za zpracování finanční analýzy a plánu provozu automobilů a řidičů. Žalovaná nebyla s prací žalobce spokojena, neboť tento své povinnosti neplnil řádně a včas; v průběhu října 2022 pak dohodnutou činnost pro žalovanou vůbec nevykonával, aniž by ji o tom předem informoval. S ohledem na uvedené žalovaná uzavřela, že žalobci žalobou uplatněné mzdové nároky vzniknout nemohly a žaloba tak nemůže být důvodná.

4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování včetně řady svědeckých výpovědí (svědci , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, ) a účastnické výpovědi žalobce – v podrobnostech viz body 15. až 18. odůvodnění napadeného rozsudku – vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela s žalobcem dne 1. 9. 2022 pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce „, název, “ (zástupce , funkce, ), místem výkonu práce „, adresa, “ a dnem nástupu 1. 9. 2022. Mzda byla v pracovní smlouvě sjednána ve výši 70.000 Kč se splatností 10. dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikl nárok na odměnu; výše mzdy se odvíjela od skutečně odpracovaných hodin, přičemž sjednaná pracovní doba činila v pracovních dnech od pondělí do pátku 8 hodin denně, tj. celkem 40 hodin týdně. Náplní práce žalobce bylo zejména zajištění vozového parku a řidičů, kteří měli vykonávat činnost pro žalovanou, resp. jejím prostřednictvím pro společnost , právnická osoba, ; dále se žalobce zabýval možností sjednání tankovacích karet za účelem zajištění výhodnějšího tankování pro řidiče žalované. Žalobce pro žalovanou v měsíci září odpracoval 168 hodin (21 dnů), za což mu byla na účet společnosti , právnická osoba, . vyplacena odměna ve výši 70.000 Kč. Za říjen 2022, kdy pro žalovanou pracoval, mzdu neobdržel. V měsících září a říjen 2022 žalobce jménem žalované (v postavení jejího zaměstnance) komunikoval s možnými budoucími obchodními partnery žalované [jednal např. se společností , právnická osoba, (svědek , jméno FO, ) či se zástupcem společnosti , právnická osoba, (svědek , jméno FO, )] nebo s (budoucími) zaměstnanci – řidiči žalované (svědek , jméno FO, ), a to jak osobně, tak prostřednictvím e-mailové adresy s koncovkou , e-mail, . V listopadu 2022 bylo žalobci žalovanou sděleno, aby předal svou agendu novým zaměstnancům s tím, že mu již nebude žádná práce přidělována; žalobce docházel 1krát týdně do kanceláře a zjišťoval, zda pro něj žalovaná má práci; následně byl žalovanou vyzván k vrácení služebního vozidla a klíčů od kanceláře. K datu 16. 12. 2022 žalobce okamžitě zrušil pracovní poměr založený pracovní smlouvou, neboť mu žalovaná nevyplatila mzdu za říjen 2022 a následně mu od listopadu 2022 nepřidělovala práci; okamžité zrušení pracovního poměru žalobce zaslal žalované doporučeně, žalovaná si jej však nepřevzala. Žalobce žalovanou k úhradě dlužné mzdy opakovaně vyzýval, naposledy dne 17. 3. 2023, žalovaná však na výzvy nereagovala.

5. Pokud jde o podpis jednatele žalované, , jméno FO, , na pracovní smlouvě ze dne 1. 9. 2022, jehož pravost žalovaná popřela, soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, a jejího výslechu – znalkyně po provedeném zkoumání dospěla k závěru o pravosti podpisu jednatele , jméno FO, na listině „Employment Contract“ v míře střední pravděpodobnosti – a uzavřel, že pracovní smlouva byla jednatelem žalované vlastnoručně podepsána.

6. Dále měl soud prvního stupně za zjištěné, že dne 31. 8. 2022 byla mezi žalovanou a společností , právnická osoba, ., jejímž jednatelem byl žalobce, uzavřena smlouva o poskytování poradenství, právních služeb na základě plné moci od žalované nebo ústní či e-mailové dohody; smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou; za měsíc srpen 2022 byla sjednána jednorázová odměna ve výši 50.000 Kč coby odměna advokáta. V řízení nebylo dle soudu prvního stupně prokázáno, že by žalobce žalované poskytoval právní služby v měsících září a říjen 2022.

7. Po právní stránce soud prvního stupně takto zjištěný skutkový stav posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 206/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), a konstatoval, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 1. 9. 2022 platně uzavřena pracovní smlouva, na jejímž základě v souladu s § 33 zákoníku práce vznikl žalobci u žalované pracovní poměr, přičemž žalobce v jeho rámci pro žalovanou v září a říjnu 2022 vykonával pracovní činnost. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalované, podle níž pracovní smlouva nebyla platně uzavřena, kdy v tomto směru odkázal na závěry znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , které vyvracejí tvrzení žalované, že podpis jednatele žalované coby zaměstnavatele na pracovní smlouvě není pravý. Stejně tak soud prvního stupně neshledal důvodnou argumentaci žalované, že pro ni měl žalobce vykonávat pracovní činnost nikoli na základě pracovní smlouvy, ale na základě poradenské smlouvy uzavřené se společností , právnická osoba, . V této souvislosti zdůraznil, že poradenská smlouva byla uzavřena na poskytování právních služeb, avšak v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce v měsících září a říjen 2022 žalované právní služby poskytoval. Naopak bylo prokázáno, že žalobce jménem žalované komunikoval s jejími možnými budoucími obchodními partnery a s jejími (budoucími) zaměstnanci – řidiči; tato žalobcem fakticky vykonávaná činnost, spočívající zejména v rozvoji projektu přepravních služeb, zajištění nákupu vozidel prostřednictvím leasingu, náboru řidičů pro žalovanou, vyřizování pracovní dokumentace s přijatými řidiči a zajištění výhodnějšího tankování prostřednictvím tankovacích karet, přitom dle soudu prvního stupně spíše odpovídá pracovní náplni zástupce , funkce, žalované ve smyslu uzavřené pracovní smlouvy.

8. Protože bylo v řízení prokázáno, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2022 vykonával pro žalovanou v říjnu 2022 pracovní činnost, dospěl soud prvního stupně k závěru, že 1/nárok žalobce na dlužnou mzdu za tento měsíc ve sjednané výši 70.000 Kč je ve smyslu § 109 zákoníku práce dán. Důvodným shledal soud prvního stupně také 2/nárok žalobce na náhradu mzdy ve smyslu § 208 zákoníku práce za období od 1. 11. 2022 do 16. 12. 2022, kdy došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť bylo prokázáno, že žalobce v tomto období nemohl konat práci pro překážky na straně zaměstnavatele, spočívající v tom, že mu žalovaná v uvedeném období nepřidělovala práci. Výši náhrady mzdy za uvedené období přitom určil ve výši průměrného výdělku (§ 356 odst. 1 zákoníku práce) – průměrný hodinový výdělek 416,70 Kč (rozhodného období od 1. 9. 2022 do 30. 9. 2022, kdy žalobce odpracoval 21 dnů po 8 hodinách, tj. 168 hodin, za což mu byla vyplacena mzda 70.000 Kč hrubého, tzn. 70.000/168) x 264 hodin (33 pracovních dnů v žalovaném období po 8 hodinách) – čemuž odpovídá částka 110.008,80 Kč; žalobce se však domáhal toliko částky 108.179,84 Kč. Stejně tak shledal soud prvního stupně oprávněným 3/ nárok žalobce na náhradu mzdy ve smyslu § 56 odst. 2 zákoníku práce ve výši průměrného hrubého měsíčního výdělku (§ 67 odst. 3 ve spojení s § 356 odst. 2 zákoníku práce) za dobu odpovídající délce výpovědní doby, tj. 2 měsíce – průměrný hodinový výdělek 416,70 Kč x 40 hodin týdenní pracovní doby x koeficient 4,348, tj. 72.472,46 Kč x 2 měsíce – čemuž odpovídá částka 144.944,92 Kč; žalobce se však domáhal toliko částky 138.342,92 Kč. Jako důvodný shledal soud prvního stupně konečně také 4/ nárok žalobce na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v rozsahu 47 hodin (poměrná část dovolené ve smyslu § 213 odst. 3 zákoníku práce, kdy pracovní poměr žalobce u žalované trval 15 týdnů stanovené pracovní doby a žalobce měl nárok na 4 týdny dovolené, tj. 4 x 40 hodin týdně) ve výši průměrného výdělku (§ 222 odst. 3 ve spojení s § 356 odst. 1 zákoníku práce) – průměrný hodinový výdělek 416,70 Kč x 47 hodin – čemuž odpovídá částka 19.584,90 Kč; žalobce se však domáhal toliko částky 18.692,84 Kč.

9. Dále soud prvního stupně přiznal žalobci nárok na náhradu nákladů vynaložených na úřední překlad pracovní smlouvy („Employment Contract“) do českého jazyka ve výši 5.457 Kč a dále na zákonné úroky z prodlení ze všech žalobou uplatněných mzdových nároků v celkové výši 335.215,60 Kč, a to od podání žaloby dne 28. 3. 2023 do zaplacení. Důvodným neshledal soud prvního stupně pouze nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení z částky 5.457 Kč, kdy konstatoval, že tato částka představuje náklady vynaložené na úřední překlad listin, tedy náklady řízení, z nichž zákonný úrok z prodlení nepřísluší.

10. Ze všech shora uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě co do žalované částky 340.672,60 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 335.215,60 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení vyhověl; co do zákonného úroku z prodlení z částky 5.457 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení pak rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 a § 148 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.“), tak, že žalované, která byla v řízení neúspěšná (žalobce byl neúspěšný toliko v zanedbatelné části) uložil povinnost zaplatit jak náklady řízení žalobce, tak náklady státu.

11. Proti výrokům I., III. a IV. tohoto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání s odkazem na § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Namítala, že soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu zcela pominul předloženou komunikaci mezi ní a žalobcem ze dne 21. 10. 2022, z níž vyplývá, že žalobce s ní přestal komunikovat a oznámil jí ukončení spolupráce, jakož i to, že v průběhu října 2022 jí nebyl k dispozici, nebyl připraven reagovat na její pokyny a svou absenci neomluvil. S ohledem na tyto skutečnosti je podle žalované zřejmé, že pro ni nebylo fakticky možné žalobci přidělovat práci a nelze jí klást k tíži, že tak nečinila. Navíc za situace, kdy měl žalobce dle pracovní smlouvy vykonávat funkci „, název, “ – u takto vysoce manažersky postavené pozice je výkon práce založen na autonomii, samostatnosti a proaktivitě, nikoli na pasivním čekání na dílčí úkoly. Podle žalované tak žalobce svou pasivitou a přerušením komunikace neprojevil připravenost a ochotu práci konat, takže mu nemůže náležet jakýkoli mzdový nárok. Dále žalovaná vytkla soudu prvního stupně, že nezhodnotil, že podle § 109 zákoníku práce mzda přísluší za skutečně vykonanou práci, přičemž podle žalované žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že pracoval po celý měsíc říjen 2022. Soud prvního stupně v tomto ohledu podle žalované nesprávně hodnotil svědecké výpovědi, když vzal za prokázané, že žalobce pro žalovanou v říjnu 2022 řádně pracoval, a v návaznosti na to pak nesprávně uzavřel, že mu za celý tento měsíc náleží mzda. Žalovaná v odvolání rovněž uvedla, že se soud prvního stupně nedostatečně zabýval okolnostmi vzniku dokumentu označeného jako „Employment Contract“ – žalovaná tvrdí, že nikdy neprojevila skutečnou a vážnou vůli uzavřít s žalobcem pracovní poměr a má proto za to, že jí žalobce tento dokument k podpisu „podstrčil“ spolu s jinými nesouvisejícími dokumenty a při podpisu u ní tak vyvolal omyl, přičemž takto „uzavřená“ pracovní smlouva podle žalované nemůže vyvolávat zamýšlené právní účinky. Dále žalovaná poukázala na to, že se soud prvního stupně nedostatečně zabýval i samotným obsahem pracovní smlouvy, kdy pominul rozpory v části týkající se výše mzdy – číselně 70.000 Kč, avšak slovy 60.000 Kč – a současně ujednání, že se mzda odvíjí od skutečně odpracovaných hodin. Konečně žalovaná soudu prvního stupně vytkla i procesní pochybení spočívající v nepřípustném prolomení koncentrace (výslech žalobcem navrženého svědka , jméno FO, ) a nerovném poučování účastníků (žalovaná nebyla na rozdíl od žalobce poučena, že neunáší své břemeno tvrzení a důkazní), které podle ní vedlo k překvapivému a nezákonnému rozhodnutí. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Zdůraznil, že není pravdou, že by s žalovanou přestal komunikovat a oznámil jí ukončení spolupráce. Pouze jí oznámil, že by chtěl pracovní poměr u ní ukončit. Na to však žalovaná nijak nereagovala, a naopak žalobci bez dalšího – ač si musela být vědoma, že jeho pracovní poměr trval i nadále – přestala v rozporu s § 38 zákoníku práce přidělovat práci, a dokonce vytvořila podmínky, za nichž žalobce nebyl schopen práci vykonávat (postupné odebrání klíčů od kanceláře, služebního automobilu a přístupů k pracovnímu e‑mailu). Za zcela nesmyslnou považuje žalobce argumentaci žalované, podle níž si měl jako zástupce , funkce, agendu „vyhledávat sám“. V této souvislosti poukázal na to, že byl podřízen jednateli a žalovaná měla povinnost zadávat mu konkrétní úkoly, stanovovat cíle a vytvářet podmínky k jejich plnění, což však nečinila. K námitce žalované, že nikdy neměla v úmyslu uzavřít s žalobcem pracovní poměr a že na její straně mělo dojít k vyvolání omylu, pak žalobce uvedl, že se jedná o nové tvrzení, které považuje za zcela nepřijatelné a účelové.

13. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné pouze v nepatrné části.

14. Předně odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně v zásadě správně zjistil skutkový stav, přičemž provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo.

15. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, podle níž soud prvního stupně nesprávně hodnotil výpovědi svědků, když na jejich základě vzal za prokázané, že žalobce pro žalovanou v měsíci říjnu 2022, tj. po celý tento měsíc, řádně pracoval; ohledně uvedeného tvrzení žalobce podle žalované důkazní břemeno neunesl. Žalovaná v rámci této odvolací námitky evidentně přehlíží, že soud prvního stupně při zjištění skutkového stavu nevycházel toliko ze svědeckých výpovědí, nýbrž hodnotil veškeré v řízení provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech, tedy vedle výpovědí svědků také listinné důkazy a účastnickou výpověď žalobce, přičemž až na základě tohoto komplexního zhodnocení všech v řízení provedených důkazů učinil skutkový závěr o tom, že žalobce pro žalovanou v měsících září a říjnu 2022 vykonával pracovní činnost na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2022. Na tomto místě odvolací soud připomíná, že hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce, přičemž odvolací soud může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. V posuzovaném případě odvolací soud žádné takové pochybení neshledal – hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně nevykazuje znaky svévole, vnitřní rozpornosti či nelogičnosti a není ani v rozporu s obsahem spisu. Odvolací soud uzavírá, že námitky žalované stran soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu jsou jen nepřípustnou polemikou s tím, jak soud prvního stupně jednotlivé důkazy posoudil a jakou jim přiznal vypovídací hodnotu – žalovaná v této souvislosti neoznačila žádné konkrétní skutečnosti či důkazy, které by skutkový závěr soudu prvního stupně zpochybňovaly – a proto nemohou v rámci odvolacího řízení obstát.

16. Odvolací soud na jednání v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval toliko důkaz pracovní smlouvou ze dne 1. 9. 2022 (Employment Contract) – anglický originál i český překlad, ze které zjistil, že v čl. II odst. 1 je uvedeno, že si smluvní strany dohodly, že zaměstnanci náleží hrubá měsíční mzda ve výši 70.000 Kč (slovy: šedesát tisíc korun českých) měsíčně, přičemž podle odst. 5 je mzda zaměstnanci vyplácena v poměrné výši podle skutečně odpracovaných hodin; (v originálu čl. II odst. 1: „The Contracting Parties have agreed that the Employee is entitled to a gross monthly salary od 70.000 CZK (sixty thousand) Czech crown per month.“ a čl. II odst. 5: „Salary is paid to the Employee in proportion to the hours actually worked.“). Po zopakování tohoto důkazu odvolací soud shledal důvodnou námitku žalované, podle níž soud prvního stupně při hodnocení obsahu pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2022 pominul rozpor v její textaci v části ujednání o výši mzdy (číselné vyjádření 70.000 Kč vs. slovní vyjádření 60.000 Kč), který však bylo možno v rámci odvolacího řízení – s ohledem na skutkový stav náležitě zjištěný soudem prvního stupně – odstranit výkladem tohoto dvoustranného ujednání účastníků (viz níže). Žalovaná v této souvislosti namítala, že by mělo být upřednostněno vyjádření slovní, tj. 60.000 Kč, neboť u něj je menší prostor pro pochybení při vyjádření částky než u vyjádření číselného. Žalobce naopak považoval za stěžejní vyjádření číselné, tj. 70.000 Kč, přičemž poukázal na to, že mu žalovaná v této výši mzdu za září 2022 uhradila, a dále poukázal na své slabší postavení jakožto zaměstnance.

17. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projev vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zákoníku práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zákoníku práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 či ze dne 10. 3. 2023 sp. zn. 21 Cdo 1929/2021).

18. Odvolací soud s ohledem na rozpor v textaci pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2022 a na protichůdná vyjádření účastníků přistoupil k výkladu ujednání o výši mzdy žalobce obsaženého v této smlouvě (čl. II odst. 1) a při aplikaci shora uvedených výkladových pravidel dospěl k závěru, že mezi účastníky bylo sjednáno, že žalobci jako zaměstnanci náleží v rámci pracovního poměru u žalované mzda ve výši 70.000 Kč měsíčně. Při výkladu tohoto ujednání považoval odvolací soud za rozhodující zejména následné chování smluvních stran – žalovaná žalobci po uzavření pracovní smlouvy za září 2022 vyplatila za vykonanou práci bez jakýchkoli výhrad částku 70.000 Kč, nikoli 60.000 Kč, a žalobce tuto platbu bez dalšího akceptoval – kterým strany dle odvolacího soudu jednoznačně projevily, jaký obsah a význam přikládají ujednání o výši mzdy. Obraně žalované, že částka 70.000 Kč za září 2022 byla žalobci uhrazena nikoli na základě pracovní smlouvy, ale na základě poradenské smlouvy, odvolací soud nepřisvědčil a považuje ji za účelovou. V řízení totiž bylo prokázáno, že v rámci poradenské smlouvy, jejímž předmětem bylo poskytování právních služeb žalované, byla sjednána pouze jednorázová odměna za srpen 2022, a to ve výši 50.000 Kč, nikoli 70.000 Kč. Současně bylo prokázáno, že žalobce v září 2022 (stejně jako v říjnu 2022) vykonával pro žalovanou práci na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2022, spočívající zejména v rozvoji projektu přepravních služeb, zajištění nákupu vozidel prostřednictvím leasingu, náboru řidičů pro žalovanou, vyřizování pracovní dokumentace s přijatými řidiči a zajištění výhodnějšího tankování prostřednictvím tankovacích karet; poskytování právních služeb žalované v září 2022 v řízení prokázáno nebylo.

19. S ohledem na uvedené odvolací soud uzavírá, že v řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 1. 9. 2022 platně uzavřena pracovní smlouva, na jejímž základě byl ve smyslu § 33 odst. 1 zákoníku práce k témuž dni založen pracovní poměr žalobce u žalované. Žalobce do práce u žalované nastoupil a v měsících září a říjnu 2022 pro ni vykonával pracovní činnost podle pracovní smlouvy, přičemž za měsíc září 2022 žalobkyně žalovanému vyplatila mzdu ve sjednané výši 70.000 Kč, za říjen 2022 již nikoli. Od listopadu 2022 žalobce pracovní činnost pro žalovanou nevykonával, neboť žalovaná mu v rozporu s § 38 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce přestala práci podle pracovní smlouvy přidělovat, kdy tento stav trval až do 16. 12. 2022, kdy žalobce svůj pracovní poměr u žalované v souladu s § 56 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce okamžitě zrušil.

20. Namítá-li žalovaná v odvolání, že pracovní poměr žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2022 nevznikl, neboť nikdy neprojevila skutečnou a vážnou vůli pracovní poměr se žalobcem uzavřít a pracovní smlouva jí měla být žalobcem k podpisu „podstrčena“ spolu s jinými nesouvisejícími dokumenty, v důsledku čehož měla být při podpisu uvedena v omyl, odvolací soud konstatuje, že jde o nové skutkové tvrzení, které žalovaná uplatnila poprvé až na jednání soudu prvního stupně dne 11. 11. 2025 v rámci závěrečného návrhu, tedy po řádném poučení o koncentraci řízení dle § 118b odst. 1, resp. § 119a odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně k němu proto správně nepřihlížel a odvolací soud k němu rovněž nemůže přihlížet, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti novot podle § 205a o. s. ř.

21. S ohledem na uvedené soud prvního stupně postupoval správně i po právní stránce, pokud shledal existenci všech žalobcem uplatněných mzdových nároků – 1/ dlužná mzda za říjen 2022 podle § 109 odst. 1 zákoníku práce, 2/ náhrada mzdy za období od 1. 11. 2022 do 16. 12. 2022, kdy žalovaná žalobci nepřidělovala práci podle § 208 zákoníku práce, 3/ náhrada mzdy za dobu odpovídající délce výpovědní doby, tj. 2 měsíce, podle § 56 odst. 2 zákoníku práce a 4/ náhrada mzdy za nevyčerpanou poměrnou část dovolené v rozsahu 47 hodin podle § 213 odst. 4 ve spojení s § 222 odst. 2 zákoníku práce.

22. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, podle níž žalobce svou pasivitou a přerušením komunikace neprojevil připravenost a ochotu práci konat, a proto mu nemůže náležet náhrada mzdy podle § 208 zákoníku práce. Od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů; povinnost zaměstnance konat práci se uplatní až v návaznosti na přidělování práce a pokyny zaměstnavatele (srov. § 38 odst. 1 zákoníku práce). V projednávané věci bylo prokázáno, že žalovaná žalobci práci od listopadu 2022 nepřidělovala – žalovaná to ostatně sama na jednání odvolacího soudu potvrdila, když uvedla, že žalobci minimálně na začátku října 2022 práci prostřednictvím telefonu a SMS zadávala a žalobce takto zadanou práci vykonával (byť dle jejího názoru v souvislosti s poradenskou smlouvou, k tomu viz výše), od listopadu 2022 tak však již nečinila a žalobci práci nepřidělovala – čímž způsobila, že žalobce nemohl práci vykonávat. Jedná se tedy o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce, a žalobci za dobu jejího trvání, tj. od 1. 11. 2022 do 16. 12. 2022, přísluší náhrada mzdy.

23. Pokud žalovaná v rámci námitky o nepřipravenosti žalobce práci konat současně argumentovala tím, že žalobce si měl s ohledem na jeho manažerskou pracovní pozici „práci vyhledávat sám“ a že jeho nečinnost v tomto směru nelze omlouvat tím, že mu konkrétní práci nepřidělovala, odvolací soud uvádí, že tato argumentace je vnitřně rozporná. Žalovaná totiž na jednání odvolacího soudu výslovně uvedla, že žalobci minimálně na začátku října 2022 práci zadávala prostřednictvím telefonu a SMS a žalobce takto zadanou práci vykonával. Za tohoto stavu je zřejmé, že námitka žalované je v tomto ohledu čistě účelová.

24. Soud prvního stupně v zásadě správně stanovil i výši jednotlivých žalobou uplatněných mzdových nároků (v podrobnostech viz body 27 až 30 napadeného rozsudku). Odvolací soud pouze korigoval výši dlužné mzdy za říjen 2022, kdy s ohledem na způsob ujednání mzdy v pracovní smlouvě ze dne 1. 9. 2022 – tj. hrubá měsíční mzda ve výši 70.000 Kč s tím, že mzda je vyplácena v poměrné výši podle skutečně odpracovaných hodin při sjednané pracovní době 40 hodin týdně – stanovil její výši za použití § 356 odst. 2 zákoníku práce. Průměrný hodinový výdělek v tomto případě činí 402,48 Kč (70.000 Kč/40 hodin/koeficient 4,348), což při rozsahu 168 hodin (v říjnu 2022 žalobce odpracoval 21 dnů po 8 hodinách) odpovídá částce 67.616,64 Kč (nikoli částce 70.000 Kč, jak uvedl soud prvního stupně).

25. Soud prvního stupně dále nepochybil, pokud žalobci přiznal i náklady vynaložené na úřední překlad pracovní smlouvy („Employment Contract“) do českého jazyka ve výši 5.457 Kč, jakož i zákonné úroky z prodlení ze všech žalobou uplatněných mzdových nároků v celkové výši 335.215,60 Kč, a to od podání žaloby dne 28. 3. 2023 do zaplacení.

26. Závěrem odvolací soud uvádí, že neshledal důvodnými ani další námitky žalované směřující proti procesnímu postupu soudu prvního stupně. Pokud jde o žalovanou namítané nepřípustné prolomení koncentrace umožněním výslechu žalobcem navrženého svědka , jméno FO, , pak odvolací soud konstatuje, že k prolomení koncentrace v daném případě skutečně došlo. Stalo se tak však v rámci zákonné výjimky ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce tohoto svědka označil a navrhl k důkazu v podání ze dne 14. 8. 2025 na základě výzvy soudu prvního stupně dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jež mu byla poskytnuta při jednání soudu dne 15. 7. 2025. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. 30 Cdo 3314/2024, v němž byl vysloven závěr, že jestliže poté, kdy účastníkům na základě řádně poskytnutého poučení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. uplynula koncentrační lhůta, byl některý z nich soudem vyzván podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. k doplnění rozhodných tvrzení o věci samé a označení důkazů k jejich prokázání (§ 118b odst. 1 poslední věta o. s. ř.), pak v rozsahu takto poskytnutého poučení mohou účastníci doplňovat tvrzení a označovat důkazy i po uplynutí lhůty soudem k tomu ve výzvě určené. Důvodná pak není ani námitka o nerovném poučování účastníků, které mělo vést k překvapivému a nezákonnému rozhodnutí. Žalovaná v této souvislosti namítá, že nebyla na rozdíl od žalobce poučena o tom, že neunesla břemeno tvrzení a důkazní. Odvolací soud však uvádí, že pro takové poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nebyl v projednávané věci dán důvod. Soud prvního stupně vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu ohledně rozhodných skutečností, nikoli ze závěru, že by žalovaná neunesla břemeno tvrzení či důkazní. O překvapivé ani nezákonné rozhodnutí se proto nejedná.

27. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku I. postupem podle § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 2.383,36 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky od 28. 3. 2023 do zaplacení; ve zbývající části ohledně částky 338.289,24 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky od 28. 3. 2023 do zaplacení pak vyhovující výrok I. postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

28. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku odvolací soud dále podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že právo na jejich plnou náhradu přiznal žalobci, který byl v řízení neúspěšný pouze v nepatrné části.

29. Náklady žalobce činí celkem 250.563,20 Kč a sestávají 1/ v řízení před soudem prvního stupně ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 17.034 Kč, zaplacené zálohy na zpracování znaleckého posudku ve výši 25.000 Kč, odměny advokáta ve výši 135.800 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif za 14 úkonů právní služby po 9.700 Kč – převzetí věci a příprava, výzva k plnění před podáním žaloby, návrh ve věci samé ze dne 28. 3. 2023, účast na jednání dne 14. 9. 2023, doplnění žaloby ze dne 16. 10. 2023, vyjádření žalobce ze dne 19. 4. 2024 spolu s vyjádřením ze dne 23. 4. 2024, vyjádření ke znaleckému posudku ze dne 26. 8. 2024, účast na jednání dne 18. 2. 2025, doplnění žalobce ze dne 23. 4. 2025, účast na jednání dne 15. 7. 2025, jež přesáhlo 2 hodiny, doplnění žalobce ze dne 14. 8. 2025 a účast na jednání dne 11. 11. 2025, jež přesáhlo 2 hodiny – z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2.100 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, za 7 úkonů po 300 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2.250 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, za 5 úkonů po 450 Kč, z náhrady za 21% DPH z částky 140.150 Kč ve výši 29.431,50 Kč a náhrady nákladů spojených s cestou žalobce na jednání soudu dne 15. 7. 2025, na kterém byl vyslechnut, z , adresa, , , stát, , kde v současnosti pracuje, a zpět, a to dle předložených jízdních dokladů celkem v částce 14.384,70 Kč (letenka z , adresa, , , stát, do , adresa, ze dne 12. 7. 2025 v ceně 3.217,62 , měna, , což dle kursu platného dne 12. 7. 2025 činí 6.708,70 Kč; letenka z , adresa, do , adresa, , , stát, ze dne 16. 7. 2025 v ceně 7.676 Kč); 2/ v řízení před odvolacím soudem z odměny advokáta ve výši 19.400 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu za 2 úkony právní služby po 9.700 Kč – vyjádření k odvolání ze dne 2. 3. 2026 a účast na jednání odvolacího soudu dne 28. 4. 2026 – z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, za 2 úkony po 450 Kč a z náhrady za 21% DPH z částky 20.300 Kč ve výši 4.263 Kč. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

30. Odvolací soud dále rozhodl ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. o nákladech státu v podobě znalkyni , tituly před jménem, , jméno FO, z rozpočtu státu vyplaceného znalečného v celkové výši 5.031 Kč (viz usnesení na č. l. 177 ve spojení s platebním poukazem na č. l. 183 a usnesení na č. l. 200 ve spojení s platebním poukazem na č. l. 207), a to podle poměru úspěchu účastníků ve věci. Žalobce, který byl ve věci neúspěšný z 0,70 %, je tak povinen na nákladech státu zaplatit 35 Kč a žalovaná, která byla neúspěšná z 99,30 %, je povinna na nákladech státu zaplatit 4.996 Kč. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

31. Odvoláním nedotčený výrok II. nabyl samostatně právní moci dle § 206 odst. 2 o. s. ř.