31 A 14/2026

Rubrum

č. j. 31 A 14/2026-41 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Jurečkovou ve věci žalobce P. O., st. přísl. Ukrajina bytem X zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Oplatelavova 25, Praha 1 proti žalovanému Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2026, č. j. CPR-11412-3/ČJ-2026- 930310-V248, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení 2 č. j. 31A 14/2026

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Napadeným rozhodnutím, bylo zamítnuto odvolání žalobce, a současně bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 20. 2. 2026, č. j. KRPA-63585-10/ČJ-2026-000022- SV. Tímto rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“), se stanovením doby zákazu vstupu na území členských států Evropské unie v délce jednoho roku. Současně bylo podle § 120a odst. 1 písm. d) téhož zákona konstatováno, že vycestování žalobce není možné.

2. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce na území České republiky pobýval na základě biometrického cestovního dokladu, přičemž jeho oprávněný pobyt trval do 11. 7. 2022. Od 12. 7. 2022 do 20. 2. 2026 však žalobce setrvával na území České republiky bez platného pobytového oprávnění. Na základě těchto zjištění dospěly správní orgány k závěru, že žalobce naplnil podmínky pro uložení správního vyhoštění podle shora citovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

3. Žalobce v žalobě nejprve rekapituluje průběh správního řízení. Uvádí, že dne 20. 2. 2026 byl kontrolován hlídkou Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“). Na území schengenského prostoru vstoupil dne 13. 4. 2022 přes Slovensko na základě biometrického cestovního pasu Ukrajiny. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobce byl oprávněn pobývat na území České republiky v režimu bezvízového styku podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806 do 11. 7. 2022, zatímco od 12. 7. 2022 do 20. 2. 2026 pobýval na území neoprávněně. Na základě těchto zjištění vydal dne 20. 2. 2026 rozhodnutí, jímž žalobci uložil správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie a dalších smluvních států na dobu jednoho roku.

4. Dále žalobce uvádí, že dne 26. 2. 2026 mu byla Ministerstvem vnitra, odborem azylové a migrační politiky, udělena dočasná ochrana podle zákona č. 65/2022 Sb., a to s platností do 31. 3. 2027. Tuto skutečnost uplatnil v odvolacím řízení proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, o němž žalovaná rozhodla napadeným rozhodnutím ze dne 13. 4. 2026 tak, že odvolání zamítla.

5. Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojí následujícími žalobními námitkami: A) Nesprávné právní posouzení nové skutečnosti. Shodu s prvopisem provedla S. K. 3 č. j. 31A 14/2026 6. Žalobce namítá, že žalovaná nesprávně posoudila důsledky skutečnosti, že mu po vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla udělena dočasná ochrana. Podle jeho názoru měla tato nová skutečnost zásadní význam pro posouzení věci, který žalovaná náležitě nezohlednila. B) Porušení zásady non-refoulement a judikatury.

7. Žalobce dále tvrdí, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalovaná nerespektovala judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu týkající se povinnosti zkoumat dodržení zásady non-refoulement v celém řízení o správním vyhoštění.

8. V této souvislosti žalobce zdůrazňuje, že je držitelem dočasné ochrany podle zákona č. 65/2022 Sb., jenž transponuje směrnici Rady 2001/55/ES. Podle něj tato právní úprava sleduje umožnění dočasného pobytu osobám prchajícím před ozbrojeným konfliktem za podmínek obdobných postavení státních příslušníků hostitelského státu. Důvody pro odnětí dočasné ochrany jsou přitom stanoveny taxativně a restriktivně, přičemž v projednávané věci dány nejsou.

9. Žalobce dále namítá, že správní orgány sice vycházely ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra o nemožnosti jeho vycestování, avšak neřešily důsledky souběhu režimu správního vyhoštění a dočasné ochrany. Podle žalobce je jeho vycestování fakticky odvislé od budoucího závazného stanoviska podle § 120a zákona o pobytu cizinců, přičemž stanovení povinnosti vycestovat by ve svém důsledku vedlo k znemožnění výkonu již udělené dočasné ochrany.

10. Závěrem žalobce dovozuje, že k naplnění mezinárodních závazků České republiky a k respektování zásady non-refoulement mělo předcházet případnému vyhoštění ukončení dočasné ochrany zákonem předvídaným způsobem, k čemuž však nedošlo.

11. V další části žaloby žalobce rozvíjí argumentaci týkající se vzájemného vztahu rozhodnutí o správním vyhoštění a institutu dočasné ochrany. Namítá, že v jeho případě může nastat situace, kdy bude nucen opustit území členských států Evropské unie, ačkoli nadále disponuje platnou dočasnou ochranou, případně splňuje podmínky pro její udělení či prodloužení. Zdůrazňuje, že překážka vycestování je vázána výlučně na závazné stanovisko Ministerstva vnitra podle § 120a zákona o pobytu cizinců, a nikoli na samotnou existenci dočasné ochrany. Z toho dovozuje, že v případě, kdy je cizinci po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění udělena dočasná ochrana, je ve veřejném zájmu takové rozhodnutí zrušit a nové vydat až v okamžiku, kdy bude vycestování reálně možné.

12. Žalobce dále uvádí, že rozhodnutí o správním vyhoštění je třeba považovat za „rozhodnutí o navrácení“ ve smyslu čl. 3 bodu 4 návratové směrnice, neboť deklaruje neoprávněnost pobytu a zakládá povinnost opustit území. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, zejména rozsudek velkého senátu ve věci C-69/21 ze dne 22. 11. 2022, podle něhož jsou členské státy povinny dodržovat zásadu non-refoulement ve všech fázích řízení o navrácení.

13. Žalobce připouští, že starší judikatura Nejvyššího správního soudu dovozovala, že existence překážky vycestování nebrání uložení správního vyhoštění. Tento přístup je však podle něj překonán novější judikaturou, zejména rozsudkem NSS ze dne 9. 5. 2024, č. j. 2 Azs 316/2023-47, který akcentuje povinnost správních orgánů zohledňovat zásadu non- refoulement již při samotném rozhodování o povinnosti opustit území. Z této judikatury žalobce dovozuje, že pokud existují závažné důvody nasvědčující tomu, že by cizinec byl v Shodu s prvopisem provedla S. K. 4 č. j. 31A 14/2026 případě návratu vystaven riziku nelidského či ponižujícího zacházení, nelze vůči němu rozhodnutí o navrácení vůbec vydat.

14. Žalobce v této souvislosti poukazuje i na judikaturu, podle níž jsou závěry týkající se zásady non-refoulement použitelné jak pro řízení o správním vyhoštění, tak pro řízení o povinnosti opustit území, přičemž mezi oběma instituty existuje z hlediska povinnosti vycestovat zásadní shoda.

15. Na podporu své argumentace žalobce odkazuje rovněž na závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ze dne 18. 6. 2025, podle něhož vydávání rozhodnutí o vyhoštění v situaci, kdy návrat státních příslušníků Ukrajiny není bezpečný ani reálně proveditelný, odporuje smyslu návratové směrnice i judikatuře Soudního dvora Evropské unie.

16. Na základě uvedeného žalobce uzavírá, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť takový postup je v rozporu se zásadou non- refoulement. Žalovaná podle něj pochybila tím, že tento rozpor v odvolacím řízení nenapravila, ačkoli k tomu byla povinna podle § 89 odst. 2 správního řádu.

17. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že první žalobní bod, jímž žalobce namítá nesprávné posouzení důsledků udělení dočasné ochrany, obsahově odpovídá námitce uplatněné již v odvolacím řízení. Na tuto námitku žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se otázkou udělení dočasné ochrany po vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně výslovně zabývala.

18. Nad rámec uvedeného žalovaná konstatuje, že udělení dočasné ochrany dne 26. 2. 2026 samo o sobě nijak nezpochybňuje základní skutkový závěr, na němž bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně založeno, tedy že žalobce v období do 20. 2. 2026 pobýval na území České republiky bez platného pobytového oprávnění. Rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno právě z důvodu tohoto předchozího neoprávněného pobytu a naplnění podmínek § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že žalobce následně nabyl jiný pobytový status, nemá zpětný dopad na posouzení jeho předchozího pobytu.

19. Podle žalované žalobce směšuje dvě odlišné otázky, a to jednak otázku oprávněnosti jeho pobytu do dne vydání prvostupňového rozhodnutí, a jednak jeho následného pobytového postavení po udělení dočasné ochrany. Zatímco první z těchto otázek byla rozhodná pro posouzení důvodnosti správního vyhoštění, druhá se může projevit pouze ve sféře budoucího pobytu žalobce. Žalovaná současně zdůrazňuje, že již správní orgán I. stupně zohlednil nemožnost vycestování žalobce, což žalobce ostatně v žalobě sám připouští. Tato okolnost tedy nebyla opomenuta. První žalobní bod proto považuje žalovaná za nedůvodný.

20. K druhému žalobnímu bodu žalovaná uvádí, že žalobce na jeho podporu rozvíjí argumentaci založenou na zásadě non-refoulement a judikatuře Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu, z níž dovozuje, že v případě existence překážky návratu nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vůbec vydat. S tímto právním názorem žalovaná nesouhlasí.

21. Žalovaná poukazuje na zákonnou úpravu obsaženou v zákoně o pobytu cizinců, zejména na § 120a, který výslovně upravuje situaci, kdy je důvod správního vyhoštění dán, avšak vycestování cizince není v daném okamžiku možné. V takovém případě policie uvede tuto skutečnost v rozhodnutí o správním vyhoštění a po pominutí překážek vycestování rozhodne nově pouze o lhůtě k vycestování. Z uvedené úpravy podle žalované vyplývá, že Shodu s prvopisem provedla S. K. 5 č. j. 31A 14/2026 zákon počítá s existencí rozhodnutí o správním vyhoštění i v situaci, kdy jeho bezprostřední výkon není možný.

22. Žalovaná zdůrazňuje, že právě tímto způsobem bylo postupováno i v projednávané věci. Správní orgán I. stupně nemožnost návratu žalobce na Ukrajinu nezanedbal, nýbrž ji promítl do výroku rozhodnutí. Žalobci tak nebyla uložena bezprostředně vykonatelná povinnost návratu, a nedošlo proto k porušení zásady non-refoulement. Podle žalované žalobce zaměňuje samotnou existenci rozhodnutí o správním vyhoštění s otázkou jeho aktuální vykonatelnosti.

23. Na podporu svého právního názoru žalovaná odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 126/2023-35, podle něhož bezpečnostní situace na Ukrajině představuje překážku vycestování, nikoli však překážku pro uložení správního vyhoštění, jsou-li splněny zákonné podmínky. Tento závěr považuje žalovaná za plně dopadající i na projednávanou věc.

24. Žalovaná dále uvádí, že judikatura, na niž žalobce odkazuje, se týká především řízení o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců, tedy odlišného institutu návratového práva. Z těchto rozhodnutí proto podle jejího názoru nelze bez dalšího dovozovat nezákonnost rozhodnutí o správním vyhoštění vydaného v režimu § 119 a § 120a téhož zákona.

25. K odkazu žalobce na stanovisko veřejného ochránce práv žalovaná uvádí, že se jedná o právně nezávazný názor, který nemůže založit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Tento názor navíc podle žalované neodpovídá zákonné konstrukci § 120a zákona o pobytu cizinců, která existence rozhodnutí o správním vyhoštění při současné nemožnosti vycestování výslovně předpokládá.

26. Žalovaná rovněž poukazuje na to, že správní praxe se v otázce posuzování možnosti vycestování občanů Ukrajiny vyvíjí směrem k individualizovanému posouzení každého případu na základě konkrétních skutkových okolností a individuálních závazných stanovisek. Ani z tohoto důvodu podle ní nelze přijmout obecný závěr, že by samotná existence překážky návratu vylučovala vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.

27. Závěrem žalovaná shrnuje, že zásada non-refoulement byla v projednávané věci respektována, neboť žalobci nebyla uložena vykonatelná povinnost návratu do země, kam návrat v daném okamžiku nebyl možný. Napadené rozhodnutí proto považuje za zákonné a navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

III. Posouzení žaloby

28. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

29. Z obsahu správního spis a napadeného rozhodnutí se podává následující.

30. Žalobce vstoupil na území schengenského prostoru dne 13. 4. 2022 přes Slovensko na základě biometrického cestovního pasu Ukrajiny a po vyčerpání oprávněného bezvízového pobytu Shodu s prvopisem provedla S. K. 6 č. j. 31A 14/2026 podle nařízení (EU) 2018/1806 setrval na území České republiky bez platného pobytového oprávnění. Oprávněný pobyt mu skončil dne 11. 7. 2022, přičemž od 12. 7. 2022 do 20. 2. 2026 pobýval na území neoprávněně. Tím naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců.

31. Žalovaná přisvědčila správnímu orgánu I. stupně i v otázce stanovení délky zákazu vstupu, kterou shledala zákonnou a přiměřenou délce a povaze protiprávního jednání žalobce. Zohlednila přitom, že doba, po kterou je rozhodnutí nevykonatelné, se do běhu zákazu vstupu nezapočítává, a že účinky rozhodnutí odpovídají zákonné úpravě.

32. K otázce vycestování žalovaná uvedla, že správní orgán I. stupně vycházel ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra o nemožnosti vycestování žalobce, a proto oprávněně nestanovil lhůtu k vycestování a postupoval podle § 120a zákona o pobytu cizinců. Tomu odpovídá i závěr, že počátek zákazu vstupu bude vázán až na okamžik vycestování a že o lhůtě k vycestování bude případně rozhodnuto až po pominutí překážek na základě nového závazného stanoviska.

33. Žalovaná dále zdůraznila, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a bezrozporně, když doba oprávněného i neoprávněného pobytu byla spolehlivě odvozena z cestovního dokladu a evidencí v informačních systémech.

34. Pokud jde o skutečnost, že žalobci byla dne 26. 2. 2026 udělena dočasná ochrana, žalovaná uvedla, že tato okolnost nijak nemění zákonnost rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť se týká až následného pobytového režimu žalobce. Promítá se pouze do vykonatelnosti rozhodnutí a dalšího postupu podle § 120a zákona o pobytu cizinců.

35. Konečně žalovaná shledala, že správní orgán I. stupně dostatečně posoudil přiměřenost dopadů rozhodnutí podle § 119a odst. 2 ve spojení s § 174a zákona o pobytu cizinců. Zohlednil především osobní, rodinné a sociální poměry žalobce, přičemž konstatoval absenci významných vazeb na území České republiky, jeho ekonomickou samostatnost, věk a dobrý zdravotní stav. Současně přihlédl k délce neoprávněného pobytu přesahující tři a půl roku. Žalobce přitom neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí.

36. Na tomto základě žalovaná uzavřela, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno v souladu se zákonem, na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu a při respektování procesních práv žalobce, a proto odvolání jako nedůvodné zamítla.

37. Soud nejprve vymezil právní rámec projednávané věci.

38. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, policie uloží správní vyhoštění cizinci, který pobývá na území bez platného pobytového oprávnění.

39. Současně však zákon o pobytu cizinců upravuje situace, kdy ačkoli je důvod správního vyhoštění dán, vycestování cizince není možné. Podle § 120a odst. 1 písm. d) tohoto zákona policie v rozhodnutí o správním vyhoštění uvede, že vycestování cizince není možné, a další postup podřídí režimu následného posouzení této skutečnosti po pominutí překážek vycestování.

40. Tato vnitrostátní úprava představuje implementaci práva Evropské unie, konkrétně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (návratová směrnice). Podle jejího čl. 3 bodu 4 je „rozhodnutím o navrácení“ takové správní nebo soudní rozhodnutí, jímž se Shodu s prvopisem provedla S. K. 7 č. j. 31A 14/2026 deklaruje neoprávněnost pobytu a ukládá povinnost návratu. Rozhodnutí o správním vyhoštění přitom tuto definici naplňuje.

41. Podle čl. 5 návratové směrnice jsou členské státy povinny při provádění návratové politiky respektovat mimo jiné zásadu non-refoulement, tedy zákaz navrácení cizince do státu, kde mu hrozí skutečné riziko nelidského či ponižujícího zacházení.

42. Tato zásada je současně zakotvena v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie a má absolutní povahu.

43. Vedle toho je třeba zohlednit zvláštní právní režim dočasné ochrany poskytované v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na Ukrajině, upravený zákonem č. 65/2022 Sb. (tzv. lex Ukrajina), jenž provádí směrnici Rady 2001/55/ES. Tento režim zakládá oprávnění dotčených osob k dočasnému pobytu na území členských států a současně omezuje možnosti jeho odnětí na taxativně stanovené důvody.

44. Pro posouzení projednávané věci je klíčový vztah mezi ustanoveními § 119 a § 120a zákona o pobytu cizinců.

45. Zatímco § 119 upravuje hmotněprávní důvody pro uložení správního vyhoštění, § 120a řeší procesní a vykonávací důsledky situace, kdy vycestování cizince není v době rozhodování možné.

46. Zákonná konstrukce je přitom vystavěna na rozlišení dvou rovin: (i) existence důvodu správního vyhoštění (posouzení minulého či aktuálního porušení pobytového režimu), (ii) možnost realizace vycestování (posouzení aktuálních překážek návratu).

47. Z toho plyne, že zákon výslovně počítá s tím, že rozhodnutí o správním vyhoštění může být vydáno i v situaci, kdy není možné jeho bezprostřední provedení. Nemožnost vycestování se v takovém případě nepromítá do výroku o samotném vyhoštění, nýbrž do režimu jeho vykonatelnosti ((viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2015, č. j. 7 As 206/2015-36, obdobně ze dne 1. 11. 2017, č. j. 7 Azs 280/2017-36, odst. [22]).

48. V rozsudku ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 Azs 126/2023-35, Nejvyšší správní soud judikoval, že bezpečnostní situace na Ukrajině způsobená invazí ozbrojených sil Ruské federace představuje překážku vycestování státního příslušníka Ukrajiny podle § 179 zákona o pobytu cizinců, avšak nebrání sama o sobě uložení správního vyhoštění podle § 119 téhož zákona, jsou-li pro ně splněny zákonné podmínky.

49. Nejvyšší správní soud zde výslovně uzavřel, že bezpečnostní situace na Ukrajině po 24. 2. 2022 představuje překážku vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců, avšak sama o sobě nebrání uložení správního vyhoštění podle § 119, jsou-li splněny zákonné podmínky, 50. Městský soud si je vědom judikatury Soudního dvora Evropské unie, podle níž je nutné zásadu non-refoulement respektovat ve všech fázích návratového řízení. Tato zásada se však primárně uplatňuje ve vztahu k reálnému navrácení cizince, tedy k jeho faktickému vycestování, případně k vykonatelnosti uložené povinnosti návratu.

51. V české právní úpravě je tato zásada promítnuta právě prostřednictvím mechanismu § 120a zákona o pobytu cizinců, který zajišťuje, že k vycestování cizince nedojde, dokud trvají překážky bránící jeho návratu. Shodu s prvopisem provedla S. K. 8 č. j. 31A 14/2026 52. Nelze proto bez dalšího dovodit, že samotná existence překážky vycestování či ochranného režimu (včetně dočasné ochrany) automaticky vylučuje vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Rozhodující je, zda právní úprava a postup správních orgánů účinně brání tomu, aby byl cizinec skutečně navrácen v rozporu se zásadou non-refoulement.

53. Udělena dočasná ochrana představuje zvláštní pobytový status, který zakládá oprávnění k pobytu na území, avšak jeho účelem není zpětně legalizovat předchozí neoprávněný pobyt. Tento status se proto promítá především do aktuálního a budoucího pobytového režimu cizince, nikoli automaticky do posouzení zákonnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, které vychází z dřívějšího skutkového stavu.

54. Současně je třeba zdůraznit, že právní úprava dočasné ochrany a právní úprava návratů sledují odlišné účely a vzájemně se doplňují. Ani existence dočasné ochrany proto sama o sobě nevylučuje aplikaci § 119 zákona o pobytu cizinců, pokud jsou pro to splněny zákonné podmínky. Ad A) K první žalobní námitce (nezohlednění dočasné ochrany)

55. Žalobce namítá, že žalovaná nesprávně posoudila důsledky skutečnosti, že mu po vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla udělena dočasná ochrana.

56. Tato námitka není důvodná.

57. Jak plyne ze správního spisu, žalobci byla dočasná ochrana udělena dne 26. 2. 2026, tedy až po vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 20. 2. 2026. Správní orgán I. stupně proto při svém rozhodování z této skutečnosti logicky vycházet nemohl. Žalovaná se přitom touto novou skutečností v odvolacím řízení zabývala a správně vyhodnotila její význam.

58. Soud souhlasí se žalovanou, že udělení dočasné ochrany nemá zpětný vliv na posouzení splnění podmínek pro uložení správního vyhoštění. Rozhodnutí o správním vyhoštění je založeno na posouzení, zda cizinec v určitém období porušil pobytový režim stanovený zákonem o pobytu cizinců. V projednávané věci bylo nesporně zjištěno, že žalobce od 12. 7. 2022 do 20. 2. 2026 pobýval na území České republiky bez platného pobytového oprávnění, čímž naplnil podmínky § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 citovaného zákona.

59. Skutečnost, že žalobce následně nabyl odlišný pobytový status, se proto nemůže promítnout do závěru o zákonnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, které vychází z dřívějšího skutkového stavu. Dočasná ochrana zakládá oprávnění k pobytu do budoucna, nikoli zpětnou legalizaci již proběhlého neoprávněného pobytu.

60. Soud se dále ztotožňuje se závěrem žalované, že udělení dočasné ochrany může mít význam pro vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění a další postup správních orgánů, nikoli však pro samotnou existenci důvodu správního vyhoštění. Ad B) K druhé žalobní námitce (porušení zásady non-refoulement)

61. Žalobce dále namítá, že vydání rozhodnutí o správním vyhoštění je v rozporu se zásadou non-refoulement, neboť v důsledku bezpečnostní situace na Ukrajině není jeho návrat možný.

62. Ani tato námitka není důvodná.

63. Soud především přisvědčuje tomu, že zásada non-refoulement musí být respektována ve všech fázích návratového řízení. Z tohoto požadavku však nelze dovodit, že by samotná Shodu s prvopisem provedla S. K. 9 č. j. 31A 14/2026 existence překážky vycestování automaticky vylučovala vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.

64. Jak bylo uvedeno výše, zákon o pobytu cizinců výslovně rozlišuje mezi existencí důvodu správního vyhoštění a možností jeho realizace. Toto rozlišení je promítnuto právě do vztahu § 119 a § 120a citovaného zákona.

65. V projednávané věci správní orgán I. stupně existenci překážky vycestování nejen nezanedbal, ale naopak ji výslovně zohlednil, když v souladu se závazným stanoviskem Ministerstva vnitra konstatoval, že vycestování žalobce není možné, a postupoval podle § 120a zákona o pobytu cizinců. Žalobci tak nebyla uložena bezprostředně vykonatelná povinnost návratu do země, kde by mu hrozilo nebezpečí ve smyslu zásady non-refoulement.

66. Soud v této souvislosti poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Podle již zmiňovaného rozsudku ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 Azs 126/2023-35, bezpečnostní situace na Ukrajině představuje překážku vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, nikoli však překážku pro uložení správního vyhoštění, jsou-li pro něj splněny zákonné podmínky. Tento závěr dopadá i na nyní projednávanou věc.

67. Obdobně již dříve Nejvyšší správní soud zdůraznil, že existence překážek návratu nebrání vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, nýbrž se promítá do posouzení jeho vykonatelnosti (srov. např. rozsudky ze dne 14.04.2022, č. j. 5 Azs 89/2022-24, či starší rozsudek ze dne 28. 4. 2016, č. j. 9 Azs 192/2015-75).

68. Argumentace žalobce, která dovozuje nutnost zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění již z pouhé existence překážky vycestování či udělení dočasné ochrany, proto neodpovídá platné právní úpravě ani citované judikatuře.

69. Soud nepřehlédl ani žalobcem citovanou novější judikaturu týkající se řízení o povinnosti opustit území (§ 50a zákona o pobytu cizinců). Ta však vychází z odlišného právního režimu a nelze z ní bez dalšího dovozovat závěr o nemožnosti vydat rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 citovaného zákona.

70. Konečně soud konstatuje, že v projednávané věci nedošlo ani k materiálnímu porušení zásady non-refoulement, neboť žalobce není rozhodnutím vystaven reálnému riziku nuceného návratu do země, kde by mu hrozilo zakázané zacházení. Mechanismus § 120a zákona o pobytu cizinců zajišťuje, že k jeho vycestování může dojít až po pominutí překážek návratu.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

71. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.

72. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením Shodu s prvopisem provedla S. K. 10 č. j. 31A 14/2026 nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha, 12. červen 2026 Mgr. Jana Jurečková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem provedla S. K.