31 A 7/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou ve věci žalobkyně P. T. H., nar. X, st. příslušnost VNM bytem: X, zastoupené Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Moravské náměstí 13, Brno, proti žalované Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27.02.2026, č.j. MV-7317-7/SO-2026, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalobkyně, podala žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem ostatní/jiné.

2. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 10. 12. 2025 tuto žádost podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. zamítlo, neboť dospělo k závěru, že je dána jiná závažná překážka pobytu žalobkyně na území České republiky.

3. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodla žalovaná jako věcně příslušný odvolací správní orgán podle § 170a zákona č. 326/1999 Sb. Žalovaná rozhodnutím vydaným podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.

4. Předmětem správního řízení tak bylo posouzení, zda v případě žalobkyně existuje zákonný důvod, pro který nelze prodloužit dobu platnosti jejího povolení k dlouhodobému pobytu, konkrétně zda je dána jiná závažná překážka jejího pobytu na území České republiky.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalované

5. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a nedůvodné. Nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že je v jejím případě dána jiná závažná překážka pobytu spočívající v tom, že její pobytová a vzdělávací aktivita nesměřuje k dosažení účelu, za kterým jí bylo umožněno na území České republiky pobývat, tedy k získání vysokoškolského vzdělání.

6. Především namítá, že závěr žalované o tom, že jazykové vzdělávání pro ni představuje pouze prostředek k „bezproblémovému“ pobytu na území, neodpovídá skutečnému stavu věci. Uvádí, že ještě před vydáním napadeného rozhodnutí byla přijata k prezenčnímu bakalářskému studiu mezinárodních vztahů na Metropolitní univerzitě v Praze pro akademický rok 2026/2027 a že současně vyřizuje nostrifikaci svého vietnamského maturitního vysvědčení. Podle žalobkyně tato skutečnost potvrzuje, že její pobyt na území skutečně směřuje k vysokoškolskému studiu.

7. Dále namítá, že žalovaná vycházela z nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu, pokud dovodila, že její dosavadní jazyková příprava nesměřovala k žádnému konkrétnímu vzdělávacímu cíli. Podle žalobkyně ze skutečnosti, že po dobu necelých dvou let studovala český a anglický jazyk, nelze bez dalšího usuzovat na bezcílnost tohoto studia. Naopak tvrdí, že jazykovou přípravu považovala za nezbytný předstupeň svého dalšího vysokoškolského vzdělávání. Pokud chtěly správní orgány její další studijní plány ověřit, měly ji podle jejího názoru předvolat k účastnickému výslechu.

8. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s úvahami žalované, podle nichž bylo nadbytečné pokračovat v jazykové přípravě poté, co již dosáhla jazykové úrovně B1. Tvrdí, že v průběhu pobytu na území změnila své původní plány ohledně zamýšleného vysokoškolského oboru, a proto považovala za vhodné dále zlepšovat svou znalost českého i anglického jazyka. Zdůrazňuje, že v současné době již byla přijata ke studiu podle své volby, a proto pokládá závěr žalované o údajném účelovém pobytu za nesprávný a nepodložený.

9. Konečně žalobkyně namítá nepřiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do jejího soukromého života. Tvrdí, že pokud by jí nebylo umožněno na území dále pobývat, nemohla by nastoupit ke studiu, k němuž byla přijata, a dva roky jazykové přípravy v České republice, včetně vynaložených finančních prostředků, by tak přišly vniveč.

10. Žalovaná uvedla, že žalobkyně v žalobě namítá zejména nesprávnost závěru, podle něhož její pobytová a vzdělávací historie nesvědčí o skutečném směřování k vysokoškolskému studiu, nýbrž o účelovém využívání jazykových kurzů za účelem setrvání na území České republiky. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na to, že byla přijata ke studiu na Metropolitní univerzitě v Praze a vyřizuje nostrifikaci svého maturitního vysvědčení.

11. K tomu uvedla, že přijetí žalobkyně ke studiu na vysoké škole nemá pro nyní posuzovanou věc zásadní význam, neboť předmětem řízení nebyla žádost o pobytové oprávnění za účelem vysokoškolského studia, nýbrž již třetí žádost související s jazykovým kurzem určeným jako příprava k vysokoškolskému studiu. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně v průběhu správního řízení sama deklarovala zájem o další jazykový kurz a neuvedla žádné konkrétní skutečnosti svědčící o reálném pokroku směrem k vysokoškolskému studiu ani o změně svých studijních plánů. Žalovaná současně poukázala na to, že rozhodnutí o přijetí ke studiu bylo vydáno až těsně před vydáním napadeného rozhodnutí a že žalobkyně až nyní vyřizuje nostrifikaci svého vietnamského maturitního vysvědčení, ačkoli podle vlastního tvrzení zamýšlela studovat vysokou školu od počátku svého pobytu. Z toho žalovaná dovozuje, že přijetí ke studiu představuje spíše účelový krok, který má zpětně zpochybnit dříve učiněné závěry správních orgánů.

12. K námitce, že správní orgány měly provést účastnický výslech žalobkyně za účelem ověření jejích studijních plánů, uvedla, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně na základě shromážděných podkladů a další dokazování nebylo potřebné. Zdůraznila, že žalobkyně měla v průběhu správního řízení možnost uplatnit svá tvrzení a navrhnout důkazy, což však neučinila. Podle žalované výslech neslouží k tomu, aby účastník teprve při něm uváděl svá základní skutková tvrzení, která měl přednést v rámci svých podání v řízení.

13. Ve vztahu k námitce nepřiměřeného zásahu do soukromého života žalovaná uvedla, že důsledky napadeného rozhodnutí nejsou nepřiměřené vzhledem k důvodu, pro který byla žádost zamítnuta. Podle jejího názoru v daném případě převažuje veřejný zájem na dodržování právních předpisů a na tom, aby pobytová oprávnění nebyla využívána k jinému než deklarovanému účelu. Současně zdůraznila, že žalobkyně v průběhu správního řízení netvrdila ani neprokázala žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit mimořádně intenzivní zásah do jejího soukromého či rodinného života. Tvrzení o zmaření dvou let jazykové přípravy a vynaložených nákladů proto podle žalované samo o sobě k závěru o nepřiměřenosti nepostačuje.

14. Žalovaná setrvala na tom, že napadené rozhodnutí je zákonné, věcně správné a přezkoumatelné. Současně uvedla, že pojem jiné závažné překážky pobytu byl v rozhodnutích správních orgánů dostatečně konkrétně a srozumitelně vymezen. Navrhla proto zamítnutí žaloby.

III. Posouzení žaloby

15. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (souhlas žalobkyně byl v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou s. ř. s. presumován) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná)

16. Žalovaná v napadeném rozhodnutí vyšla ze správního spisu a z údajů vedených v informačním systému cizinců. Uvedla, že žalobkyně pobývala na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné – vzdělávání, které není studiem podle § 64 zákona o pobytu cizinců, a to s platností do 31. 8. 2025. Dne 4. 8. 2025 podala žádost o prodloužení doby platnosti tohoto pobytového oprávnění za stejným účelem. Jako doklad potvrzující účel pobytu předložila potvrzení společnosti LINGUA SANDY, s. r. o., podle něhož měla ve školním roce 2025/2026 absolvovat denní intenzivní kurz českého a anglického jazyka, jehož cílem měla být příprava na zkoušku z českého jazyka a anglického jazyka na úrovni A2.

17. Žalovaná dále rekapitulovala dosavadní pobytovou historii žalobkyně. Ta přicestovala na území dne 18. 4. 2024 na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, konkrétně za účelem absolvování přípravného jazykového kurzu organizovaného Institutem jazyků Technické univerzity v Ostravě, který měl sloužit jako příprava ke studiu akreditovaného bakalářského studijního programu „Veřejná ekonomika a správa“ na Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské.

18. Následně dne 3. 3. 2025 podala žalobkyně žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem absolvování kurzu českého a anglického jazyka organizovaného společností LINGUA SANDY v období od 1. 5. 2025 do 31. 8. 2025. Správní orgán prvního stupně tehdy dospěl k závěru, že žalobkyni lze toto nové povolení k pobytu udělit, neboť pokračuje v osvojování českého jazyka s cílem naplnit účel, za kterým do České republiky přijela, tedy zahájit a dokončit vysokoškolské studium. Proto jí bylo povolení vydáno s platností do 31. 8. 2025.

19. Správní orgán prvního stupně však nyní vyhodnotil, že žalobkyně místo toho, aby požádala o pobytové oprávnění odpovídající skutečnému zahájení vysokoškolského studia, znovu žádá o prodloužení pobytu za účelem dalšího jazykového kurzu českého a anglického jazyka.

20. V průběhu řízení byla žalobkyně vyrozuměna o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Tuto možnost využila a následně předložila další potvrzení o studiu kurzu českého a anglického jazyka na LINGUA SANDY a smlouvu o výuce pro školní rok 2025/2026.

21. Správní orgán prvního stupně poté rozhodnutím ze dne 10. 12. 2025 žádost žalobkyně zamítl podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Dospěl totiž k závěru, že v daném případě existuje jiná závažná překážka pobytu žalobkyně na území, spočívající v tom, že její aktivita na území nesměřuje k dosažení účelu, za kterým jí byl pobyt na území České republiky původně umožněn, tedy k získání vysokoškolského vzdělání.

22. Současně se správní orgán prvního stupně zabýval přiměřeností důsledků rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně a uzavřel, že zamítnutí žádosti nepředstavuje nepřiměřený zásah.

23. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně blanketní odvolání, které následně doplnila. V odvolání namítala zejména, že závěry správního orgánu prvního stupně jsou výsledkem libovůle a nejsou podloženy důkazy. Tvrdila, že samotná skutečnost, že žádá o prodloužení stávajícího pobytového oprávnění za účelem dalšího jazykového kurzu, pouze znamená, že dosud nedosáhla takové úrovně znalosti českého jazyka, která by jí umožnila zahájit vysokoškolské studium. Podle žalobkyně tuto okolnost nelze bez dalšího podřadit pod jinou závažnou překážku pobytu ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

24. Dále namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí a nesoulad mezi výrokem a odůvodněním. Podle jejího názoru správní orgán nesprávně zvolil a aplikoval skutkovou podstatu, neboť na její případ nelze institut jiné závažné překážky pobytu vztáhnout, nejsou-li zjištěny další konkrétní skutečnosti v její neprospěch. Namítala též, že správní orgán opomněl skutečnost, že pobytový účel vždy plnila, a že v době rozhodování již kurz od září 2025 navštěvovala, aniž by správní orgán zkoumal, zda účel od 1. 9. 2025 plnila či nikoli.

25. Žalovaná poté přezkoumala napadené rozhodnutí podle § 89 odst. 2 správního řádu a dospěla k závěru, že odvolání není důvodné.

26. Z právního hlediska vyšla ze skutečnosti, že na prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se podle § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců obdobně vztahuje mimo jiné § 35 odst. 3 tohoto zákona, podle něhož dobu pobytu nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti víza podle § 37. Jedním z těchto důvodů je podle § 37 odst. 2 písm. a) situace, kdy nastal některý z důvodů uvedených v § 56 odst. 1 písm. j), tedy že pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

27. Uvedla, že správní orgán prvního stupně spatřoval jinou závažnou překážku pobytu žalobkyně v jejím dosavadním zjevně bezcílném vzdělávání formou opakovaných jazykových kurzů, které podle jeho názoru nesměřovaly k původně deklarovanému cíli, jímž bylo zahájení vysokoškolského studia. Současně přihlédl k tomu, že i samotná jazyková a odborná příprava ke studiu na vysoké škole je podle zákona prodloužitelná pouze jednou.

28. Pojem „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“ je neurčitým právním pojmem, jehož naplnění musí být vždy posouzeno v kontextu konkrétních skutkových okolností případu. žalovaná uvedla, že správní orgán prvního stupně tento pojem dostatečně individualizoval a přezkoumatelným způsobem vysvětlil, v čem jej v dané věci spatřuje.

29. Současně obsáhle vyložila, že pobyt cizince na území České republiky musí být vždy odůvodněn reálným a vážně míněným účelem a že zejména v kategorii „ostatní/jiné“ disponují správní orgány relativně širokou diskrecí při posuzování, zda deklarovaný účel pobytu skutečně vyžaduje dlouhodobý pobyt na území a zda k území České republiky vykazuje dostatečně těsnou a seriózní vazbu. Není žádoucí, aby jazykové či jiné obdobné kurzy byly využívány bez skutečného směřování k dalšímu vzdělávacímu cíli pouze jako prostředek k prodlužování pobytu.

30. V této souvislosti zdůraznila, že studium a jiné vzdělávací aktivity nejsou samoúčelné, nýbrž musí směřovat k reálnému pokroku, ať již formálně v podobě splnění studijních povinností nebo materiálně v podobě nabývání znalostí a kvalifikace, které mají umožnit výkon určitého povolání. Podle žalované musí cizinec při pobytu za tímto účelem činit dostatečný pokrok ve vzdělávání. Pokud takový pokrok zjevně nenastává, může být i tato skutečnost posouzena jako jiná závažná překážka pobytu.

31. Žalovaná dále podrobně rozvedla své právní posouzení věci. Uvedla, že jazykové kurzy představují v systému zákona o pobytu cizinců specifickou kategorii vzdělávání. Za studium se podle § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců považuje pouze jazyková a odborná příprava ke studiu akreditovaného studijního programu vysoké školy organizovaná veřejnou vysokou školou. Taková příprava má podle žalované vždy směřovat ke konkrétnímu předem vytyčenému cíli, tedy k následnému zahájení vysokoškolského studia, a zákonodárce ji současně časově omezuje, neboť pobyt za tímto účelem lze prodloužit jen jednou.

32. Pokud jde o jiné, „běžné“ jazykové kurzy, žalovaná uvedla, že ty nelze bez dalšího považovat za účel pobytu, který automaticky vyžaduje dlouhodobý pobyt na území České republiky. Podle žalované je proto třeba zkoumat jejich povahu, obsah, časovou dotaci i jejich skutečné směřování k určitému cíli. Není podle ní v zájmu České republiky, aby cizinci opakovaně a bez časového omezení pobývali na území pouze na základě jazykových kurzů, aniž by takové vzdělávání vedlo k reálnému pokroku nebo k naplnění deklarovaného cíle pobytu.

33. Ve vztahu ke konkrétní věci žalovaná konstatovala, že žalobkyně přicestovala na území dne 18. 4. 2024 na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, kdy měla absolvovat přípravný jazykový kurz na IJ TUO jako přípravu ke studiu na vysoké škole. Následně jí bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné v souvislosti s kurzem českého a anglického jazyka na LINGUA SANDY, a nyní žádala o další pobyt opět za účelem dalšího jazykového kurzu na téže instituci. Žalovaná z této pobytové a vzdělávací historie dovodila, že žalobkyně svou aktivitu na území nesměřuje k dosažení konkrétního předem vytyčeného vzdělávacího cíle, tím spíše ne k původně deklarovanému cíli získat vysokoškolské vzdělání.

34. Za významné žalovaná považovala i to, že žalobkyně již podle sdělení IJ TUO úspěšně vykonala jazykovou zkoušku z českého jazyka na úrovni B1. Přesto následně doložila účast na dalším jazykovém kurzu, jehož cílem měla být jazyková úroveň A2, tedy nižší než úroveň již dosažená. Žalovaná uvedla, že pro původně zamýšlené studium na vysoké škole již žalobkyně požadavky jazykové úrovně splňovala a nic jí nebránilo zahájit vysokoškolské studium. To, že místo toho opakovaně dokládala další jazykové kurzy, podle žalované svědčí o tom, že jazykové vzdělávání pro ni představuje spíše prostředek k „bezproblémovému“ pobytu na území než skutečný krok ke studiu na vysoké škole.

35. Žalovaná dále zdůraznila, že byť se na žalobkyni přímo nevztahuje § 44a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, který omezuje prodloužení pobytu za jazykovou a odbornou přípravu jen jednou, materiálně již žalobkyně takovou možnost podle jejího názoru vyčerpala. Další v pořadí třetí jazykový kurz proto žalovaná vnímala jako nežádoucí jev odporující smyslu a účelu zákona o pobytu cizinců.

36. K odvolacím námitkám žalobkyně žalovaná doplnila, že důvodem zamítnutí žádosti nebylo samotné neplnění účelu pobytu v předchozím období, nýbrž nenaplnění cíle, který žalobkyně deklarovala při vstupu na území, tedy vysokoškolského studia, ve spojení s tím, že zvolená forma opakovaných jazykových kurzů se již jeví jako bezcílná a zákonem nepředpokládaná jako časově neomezený pobytový režim.

37. Ve vztahu k přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalovaná uvedla, že správní orgán prvního stupně tuto otázku posoudil a dospěl k závěru, že zamítnutí žádosti nepředstavuje nepřiměřený zásah. Žalovaná se s tímto hodnocením ztotožnila a zdůraznila, že žalobkyně v průběhu řízení neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které by o nepřiměřenosti svědčily. Samotná účast na jazykovém kurzu či tvrzení o záměru dále studovat podle žalované nepostačují k závěru o nepřiměřeném zásahu do soukromého života.

38. Na tomto základě žalovaná uzavřela, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno v souladu se zákonem, že je dostatečně odůvodněné a přezkoumatelné a že v projednávané věci byla dána jiná závažná překážka pobytu žalobkyně na území. Proto odvolání zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila.

39. Žalobkyně v zásadě uplatňuje dva okruhy námitek. Předně namítá, že správní orgány nesprávně dovodily existenci jiné závažné překážky jejího pobytu na území a že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, zejména protože s ní nebyl proveden účastnický výslech. Dále namítá, že napadené rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého života. K námitce nesprávného právního posouzení a nedostatečně zjištěného skutkového stavu 40. Tato námitka není důvodná.

41. Podle § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se na prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu obdobně použije mimo jiné § 35 odst. 3 tohoto zákona. Podle něj dobu pobytu nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti víza podle § 37. Jedním z těchto důvodů je podle § 37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců situace, kdy nastal některý z důvodů uvedených v § 56 odst. 1 písm. j) téhož zákona, tedy že je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

42. Soud souhlasí s žalovanou, že pojem „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“ je neurčitým právním pojmem, který musí být v každé jednotlivé věci konkretizován s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti. Současně platí, že u pobytového účelu „ostatní/jiné“ mají správní orgány širší prostor k posouzení, zda deklarovaná činnost skutečně odůvodňuje další pobyt cizince na území České republiky.

43. V nyní projednávané věci žalovaná i správní orgán prvního stupně tento pojem naplnily konkrétním a přezkoumatelným obsahem. Nevycházely z pouhé domněnky či obecného nesouhlasu s pobytem žalobkyně, nýbrž z její konkrétní pobytové a vzdělávací historie. Ze správního spisu plyne, že žalobkyně přicestovala na území za účelem jazykové přípravy ke studiu konkrétního vysokoškolského programu, poté jí bylo umožněno pokračovat v dalším jazykovém vzdělávání, a nyní žádala o další pobyt opět za účelem dalšího jazykového kurzu. Správní orgány přitom zohlednily i to, že žalobkyně již dosáhla jazykové úrovně B1, avšak nově doložený kurz měl směřovat k dosažení nižší úrovně A2.

44. Za této situace soud nepovažuje za nepřiměřený ani nelogický závěr žalované, že žalobkyně svou aktivitu na území fakticky nesměřuje k původně deklarovanému cíli, tedy k zahájení vysokoškolského studia, a že opakované jazykové kurzy se v jejím případě jeví jako bezcílné prodlužování pobytu. Žalovaná přitom správně nevycházela jen z délky jazykové přípravy samotné, ale i z absence konkrétních kroků k zahájení vysokoškolského studia v době správního řízení.

45. Žalobkyně v žalobě zdůrazňuje, že byla přijata ke studiu na Metropolitní univerzitě v Praze a že vyřizuje nostrifikaci svého maturitního vysvědčení. Tato okolnost však nemůže sama o sobě zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí. Jednak žalobkyně v průběhu správního řízení tuto skutečnost žalované konkrétně netvrdila ani nedoložila, ačkoli podle vlastního tvrzení rozhodnutí o přijetí ke studiu existovalo ještě před vydáním napadeného rozhodnutí. Jednak soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž žalované nelze vytýkat, že nehodnotila skutečnosti, které jí žalobkyně v řízení nepředložila.

46. Důvodná není ani námitka, že správní orgány měly s žalobkyní provést účastnický výslech. Správní orgán není povinen provést každý účastníkem předestřený či zpětně namítaný důkazní prostředek, pokud má skutkový stav dostatečně objasněn jinými podklady. V dané věci správní orgán vycházel z pobytové historie žalobkyně, z jí předložených potvrzení o jazykových kurzech a z dalších listinných podkladů, které poskytovaly dostatečný základ pro právní posouzení věci. Výslech žalobkyně neměl nahrazovat její procesní aktivitu spočívající v tom, že měla v řízení sama tvrdit a dokládat konkrétní skutečnosti svědčící o reálném směřování k vysokoškolskému studiu. Takovou možnost přitom měla, neboť byla seznámena s podklady rozhodnutí a mohla se k nim vyjádřit.

47. Soud nepřisvědčuje ani tvrzení žalobkyně, že správní orgány měly samostatně zkoumat, zda od 1. 9. 2025 plnila účel pobytu tím, že skutečně navštěvovala další jazykový kurz. Napadené rozhodnutí totiž nestojí na závěru o neplnění dosavadního účelu pobytu ve smyslu absence účasti na kurzu, nýbrž na závěru, že další opakování jazykových kurzů již v konkrétních okolnostech případu nepředstavuje legitimní a dostatečně odůvodněný důvod pro další pobyt žalobkyně na území. K námitce nepřiměřeného zásahu do soukromého života 48. Ani tato námitka není důvodná.

49. Ze správního spisu i z napadeného rozhodnutí plyne, že správní orgány otázku přiměřenosti posuzovaly. Žalobkyně však ve správním řízení netvrdila žádné konkrétní skutečnosti svědčící o mimořádně intenzivních soukromých nebo rodinných vazbách na území České republiky. V žalobě pak uvádí především to, že by nemohla nastoupit k vysokoškolskému studiu a že by byly zmařeny dva roky jazykové přípravy a s ní spojené finanční náklady. Tyto okolnosti soud nepodceňuje, samy o sobě však nepostačují k závěru o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí. Neprodloužení pobytového oprávnění neznamená bez dalšího zásah mimořádné intenzity do soukromého života žalobkyně. Žalobkyně netvrdila žádné zdravotní, rodinné nebo jiné osobní okolnosti, které by svědčily o tom, že by její vycestování bylo spojeno s výjimečně tíživými důsledky. Samotný zájem pokračovat ve vzdělávání na území České republiky, stejně jako již vynaložené finanční prostředky, nemohou bez dalšího převážit nad veřejným zájmem na tom, aby pobytová oprávnění byla poskytována a prodlužována pouze za zákonem předvídaných podmínek.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

50. Soud ze všech shora uvedených důvodů neshledal žalobu důvodnou. Žalovaná nepochybila, pokud potvrdila závěr správního orgánu prvního stupně, že v případě žalobkyně je dána jiná závažná překážka pobytu na území České republiky ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. Správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav, opatřily si podklady potřebné pro rozhodnutí a přezkoumatelným způsobem vyložily, z jakých konkrétních okolností dovozují, že opakované absolvování jazykových kurzů v poměrech žalobkyně již nesměřovalo k původně deklarovanému cíli vysokoškolského studia, ale představovalo bezdůvodné prodlužování pobytu za účelem ostatní/jiné. Soud neshledal důvodnou ani námitku, že správní orgány měly provést účastnický výslech žalobkyně. Za situace, kdy měl správní orgán k dispozici dostatečný okruh listinných podkladů a žalobkyně sama v průběhu správního řízení neuvedla konkrétní skutečnosti, které by mohly závěr o věci změnit, nebylo neprovedení tohoto důkazu vadou řízení. Stejně tak soud neshledal nepřiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého života žalobkyně, neboť v řízení nebyly tvrzeny ani prokázány takové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o mimořádně intenzivním zásahu do jejích práv. Proto soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

51. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované správnímu orgánu pak náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 15. červenec 2026 Mgr. Jana Jurečková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.