34 A 20/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Silvií Svobodovou v právní věci žalobce: L. C., nar. X státní příslušnost X trvale bytem X zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2026, č. j. CPR-7916-5/ČJ-2026-930310- V235, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou podanou dne 5. 6. 2026 u Městského soudu v Praze domáhal přezkumu a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2026, č. j. CPR-7916-5/ČJ-2026-930310-V235 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 1. 2026, č. j. KRPA-38382-12/ČJ-2026-000022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 2 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „Evropská unie a smluvní státy“) s tím, že její počátek se v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví ode dne, kdy žalobce vycestuje z území Evropské unie a smluvních států. Zároveň byla stanovena doba k vycestování z území Evropské unie a smluvních států do země státního občanství žalobce nebo třetí země, kde je žalobce oprávněn pobývat nebo která jej příjme, a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí dle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

II. Napadené rozhodnutí

3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a shrnul nosné důvody prvostupňového rozhodnutí.

4. Dále uvedl, že žalobce v podaném odvolání souhlasil jak s popisem skutku, kde mu bylo vytýkáno, že se dopustil neoprávněného pobytu v období od 17. 7. 2024 do 29. 1. 2026, tak i s použitou právní kvalifikací. Žalobce však měl za to, že vydané opatření je proti němu nepřiměřeně přísné, a tudíž porušující požadavky § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť celková doba protiprávního stavu byla ovlivněna tím, že trpěl nedostatkem informací o možnostech řešení jeho pobytové situace a v kombinaci s obavami z uvěznění nenašel odvahu k tomu, aby sám inicioval zahájení správního řízení.

5. Po posouzení shromážděného spisového materiálu žalovaný konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno na základě správných a jednoznačných skutkových zjištění, která byla podložena dostatečnými podklady. Skutkový stav byl správním orgánem I. stupně zjištěn dostatečně, bez důvodných pochybností a v souladu s ustanoveními § 3 a § 50 správního řádu. Bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce od 17. 7. 2024 do svého zajištění na území ČR dne 29. 1. 2026 pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu, čímž porušil povinnost uvedenou v § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců (neoprávněný pobyt); proto je vydání rozhodnutí o správním vyhoštění zcela odpovídající. Žalovaný připomněl, že přiměřenost zásahu byla posouzena v intencích § 119a odst. 2 ve spojení s § 174a zákona o pobytu cizinců, přičemž nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by vydání rozhodnutí činily nepřiměřeným. Rovněž nebyly shledány ani žádné důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Doba k vycestování byla stanovena v zákonném rozpětí dle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců v délce 15 dnů. Doba zákazu vstupu na území Evropské unie a smluvních států byla taktéž stanovena v zákonném rozmezí a s ohledem na nutnost zachování proporcionality rozhodnutí v délce 2 let, ačkoli při naplnění skutkové podstaty vymezené § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců lze tuto dobu stanovit až na 5 let.

6. Žalovaný proto vyhodnotil prvostupňové rozhodnutí jako zákonné, přezkoumatelné a přiměřené s tím, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a pro vydání prvostupňového rozhodnutí byly shromážděny dostatečné podkladové materiály.

7. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 26. 5. 2026.

III. Žaloba

8. Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojil podanou žalobu, v níž namítal, že uložené správní vyhoštění je nepřiměřeně přísné, a tudíž v rozporu s požadavky § 174a zákona o pobytu cizinců.

9. Žalobce nesporoval, že v období od 17. 7. 2024 do 29. 1 .2026 se skutečně dopustil neoprávněného pobytu na území ČR, přičemž uváděl, že k řešení své pobytové situace nenašel odvahu, pročež tento nelegální stav udržoval až do svého zadržení.

10. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí adekvátně nezohledňuje skutečnost, že se jedná o ojedinělý exces z jinak řádného způsobu jeho života, a upozornil, že od počátku správního řízení se správními orgány vzorně spolupracoval. Sama skutečnost, že tak činil až po odhalení jeho protiprávního jednání, podle žalobce nijak nesnižuje význam jeho sebereflexe, kdy ani o jeho příslibu řádně vycestovat do domovského státu není důvod mít pochybností.

11. Žalobce má za to, že spáchané protiprávní jednání nebylo natolik intenzivním porušením zákona, aby vůči němu nemohlo být postupováno mírnějším a výchovnějším způsobem, a to cestou opatření na dobu 12 měsíců, obzvláště za situace, kdy přislíbil, že z území ČR řádně vycestuje a bude rozhodnutí správního orgánu respektovat.

IV. Vyjádření žalovaného

12. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl.

13. Žalovaný odkázal na shromážděný spisový materiál a na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že v rámci vedeného řízení žalovaný nezjistil žádné pochybení, které by způsobovalo jeho nezákonnost.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

14. Žaloba byla podána včas ve smyslu § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a to v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

15. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (souhlas žalobce byl v souladu s § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. presumován). Soud v projednávané věci vyšel z podkladů obsažených ve správním spise, které pro posouzení a rozhodnutí věci shledal dostatečnými. Správním spisem se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

16. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem zjistil soud následující pro rozhodnutí relevantní skutečnosti.

17. Dne 29.01.2026 byla hlídkou Policie ČR provedena pobytová kontrola, při níž byl kontrolován žalobce, který předložil biometrický cestovní doklad X, v němž neměl vyznačeno žádné platné vízum; poslední datum jeho vstupu do schengenského prostoru bylo ze dne 18. 4. 2024 přes rumunský hraniční přechod. Jiným oprávněním k pobytu na území žalobce nedisponoval.

18. Žalobce byl zajištěn a bylo s ním zahájeno správní řízení podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců.

19. Při výslechu dne 30. 1. 2026 žalobce za přítomnosti tlumočníka do ruského jazyka sdělil své jméno, příjmení a datum narození, dále uvedl, že do schengenského prostoru naposledy přicestoval dne dne 18. 4. 2024 na základě biometrického cestovního dokladu přes Rumunsko. Cestoval přímo do České republiky za účelem práce. Věděl, jak dlouho může na území schengenského prostoru na základě biometrického cestovního dokladu pobývat a že je tu nelegálně, ale potřeboval si vydělat peníze, protože v Moldavsku nejsou pracovní příležitosti a zároveň tady chtěl být co nejdéle se svými zletilými syny, kteří oba mají rumunské pasy. Žalobce dále uvedl, že bydlí v Praze na ubytovně, ale přesnou adresu nezná a nikde ji nehlásil. V ČR pracoval různě po stavbách. Je ženatý a má čtyři děti. Manželka a dvě dcery se nachází v Moldavsku, kde má žalobce dům. V České republice nic nevlastní. Žalobce prohlásil, že je naprosto zdráv, žádné léky neužívá a lékaře nenavštěvuje. Zdravotní pojištění sjednané nemá. Peníze na pobyt a vycestování sežene. Společnou domácnost s občanem EU nesdílí. V České republice nemá žádné vazby, závazky ani pohledávky; nemá zde ani žádné kulturní a společenské vazby. Tyto vazby má v domovské zemi. V domovském státě se má kam vrátit, má tam manželku a dcery. Není mu známa žádná překážka ani důvod, proč by nemohl vycestovat. V domovské zemi mu nic nehrozí, je to pro něj bezpečná země. Vycestuje dobrovolně.

20. Dne 30. 1. 2026 byla žalobci dána možnost seznámit se se spisovým materiálem, které využil, dalšího doplnění nežádal.

21. Následovalo vydání prvostupňového rozhodnutí, proti kterému žalobce podal včasné blanketní odvolání, které posléze doplnil o odvolací důvody (viz bod 4 shora).

22. Při posouzení věci vycházel soud z následující právní úpravy.

23. Podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území.

24. Podle § 118 odst. 4 zákona o pobytu cizinců do doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace nebo občanovi Evropské unie anebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup na území, se nezapočítává doba, po kterou není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné.

25. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

26. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

27. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

28. Soud předesílá, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno takovým vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006-63), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (srov. rozsudek ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71) či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech a uplatněných námitkách účastníka řízení, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí.

29. Soud však žádné pochybení, které by bylo možno hodnotit jako vadu nepřezkoumatelnosti, v napadeném rozhodnutí neshledal. Z jeho odůvodnění je totiž zřejmé, jakými úvahami byl žalovaný veden, jakými skutečnostmi se zabýval, z jakých důvodů a na základě jakých konkrétních zjištění své závěry učinil. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je vystavěno na jasném, srozumitelném a uceleném argumentačním systému (viz nález ÚS ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 – 43).

30. V podané žalobě žalobce namítal, že uložené správní vyhoštění je nepřiměřeně přísné, neboť jeho neoprávněný pobyt na území lze považovat za ojedinělý exces z jinak řádného způsobu jeho života, žalobce se správními orgány v průběhu řízení spolupracoval a přislíbil, že z území ČR řádně vycestuje.

31. Městský soud k této otázce poukazuje na závěry ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS), který např. v rozsudku ze dne 29. 4. 2021, č. j. 7 Azs 319/2020-40, konstatoval: „Konstrukce § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (…) nedává správnímu orgánu na výběr, jaký právní následek při splnění dispozice právní normy zvolí. Jinak řečeno, v případě naplnění podmínek pro správní vyhoštění nemohl správní orgán prvního stupně postupovat jinak, než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky (…) Vzhledem tedy k tomu, že neoprávněný pobyt stěžovatelky na území České republiky nemohl být postižen jinak než uložením správního vyhoštění, nelze na něj nahlížet jako na nepřiměřený právní následek či dokonce na vybočení správního orgánu z mantinelů správního uvážení“ (srov. též rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016-46, a dále např. rozsudky NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017- 19, či ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017-21). Správní orgán tedy nemá jinou možnost než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, jsou-li naplněny zákonné podmínky pro vyhoštění. Okolnost, že žalobce se správním orgánem spolupracoval, nepředstavuje zákonem předvídaný důvod, pro který by bylo možné aplikaci § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců vyloučit.

32. Přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života podle § 174a zákona o pobytu cizinců přitom byla správními orgány vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci posouzena dostatečným a přezkoumatelným způsobem. Správní orgán I. stupně se přiměřeností zásahu vydaného rozhodnutí podrobně zabýval na straně 4 až 5 svého rozhodnutí a žalovaný pak jeho závěry aproboval. Správní orgány z dostupných podkladů (cizinecký informační systém a výslech žalobce) zjistily osobní a rodinnou situaci žalobce, který ohledně těchto zjištění ve správním řízení nic konkrétního nenamítal. Žalobci bylo přitom v průběhu správního řízení umožněno uplatňovat svá tvrzení a důkazní návrhy ve vztahu ke skutečnostem, které by mohly prokázat, že rozhodnutí o správním vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Po správních orgánech nelze požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledávaly a opatřovaly důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch žalobce, tedy i ty, které by se mohly týkat nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012-21, případně ze dne 20. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015-38). Rovněž není nezbytné, aby se správní orgány výslovně vyjadřovaly ke všem kritériím uvedeným v § 174a zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013-34). Správním orgánům tak v daném případě nic nebránilo relevantně poměřovat veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život žalobce.

33. Správní orgány zohlednily, že žalobce je ženatý, má manželku a dvě dcery, které všechny žijí v zemi původu (Moldavsku), kde žalobce vlastní dům. V ČR žijí dva dospělí synové žalobce disponující rumunským občanstvím, kteří jsou plnoletí, soběstační a na žalobci nezávislí. Na území ČR žalobce dle svého prohlášení nesdílí společnou domácnost s občanem ČR nebo EU, nevlastní žádný majetek ani zde nemá žádné kulturní, společenské či ekonomické vazby, není jakkoliv závislý na jiné osobě stejně jako se nemusí starat o jinou osobu a nemá k jiné osobě na území ČR vyživovací povinnost. Žalobce nemá překážku vycestování do své domovské země, která je pro něj bezpečná, prostředky na vycestování si obstará a vycestuje dobrovolně. V domovské zemi má žalobce zázemí, neboť tam žije jeho rodina. Žalobce je zdravý, schopný cestovat, v tom mu nebrání ani věk.

34. Jelikož podmínky pro aplikaci § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců byly v daném případě splněny, správní orgán I. stupně zcela správně vydal rozhodnutí o správním vyhoštění. Soud ve shodě se správními orgány nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce neshledal. Skutečnost, že žalobce se správními orgány podle svých slov spolupracoval, rozhodně nezakládá důvod k tomu, aby správní orgány v případě žalobce pouze uložily povinnost k opuštění území podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

35. Je na uvážení správního orgánu, jak dlouhou dobu, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, pro správní vyhoštění v rámci zákonného rozpětí stanoví. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016-41, uvedl, že: „Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.“ Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002-46).

36. V prvostupňovém rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl důvody pro udělení zákazu vstupu na území v délce 2 let, přičemž podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců bylo možno uložit žalobci správní vyhoštění až na dobu 5 let.

37. Soud má za prokázané, že žalobce skutečně od 17. 7. 2024 do svého zajištění na území ČR dne 29. 1. 2026 (tedy po dobu 562 dní) pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu, čímž porušil povinnost uvedenou v § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců (neoprávněný pobyt). Při pobytové kontrole dne 29. 1. 2026 sám žalobce předložil policejnímu orgánu cestovní doklad, v němž neměl vyznačeno žádné platné vízum. Žalobce si byl jednoznačně vědom, že doklady, kterými disponoval, jej k pobytu na území ČR v době pobytové kontroly neopravňovaly, což žalobce ostatně ani nerozporoval.

38. Nutno vzít rovněž v úvahu, že žalobce v ČR pobýval bez platného pobytového oprávnění až do pobytové kontroly, která porušení právních předpisů odhalila. Bez této kontroly by zjevně v nelegálním pobytu pokračoval. Soud přisvědčuje žalovanému, že žalobcem deklarovaný nedostatek informací o možnostech řešení jeho pobytové situace nelze považovat za polehčující okolnost, neboť to byl žalobce, který na území České republiky pobýval cca rok a půl neoprávněně za účelem finančního zisku, aniž by vyvinul nějakou aktivitu směrem k vycestování či legalizaci svého pobytu na území. Soud rovněž nepřehlédl, že pokud žalobce cestoval do České republiky za účelem práce na základě biometrického cestovního dokladu, pak jej tento biometrický cestovní doklad opravňoval na území ČR vstoupit a pobývat zde po omezenou dobu bez víza jako turista, nikoli však vykonávat výdělečnou činnost. Žalobce se nadto dopustil i dalšího porušení právních předpisů, a to porušení povinnosti cizince dle § 93 zákona o pobytu cizinců, tj. nahlásit místo pobytu na území do tří pracovních dnů, a porušení povinnosti cizince uvedené v § 103 písm. r) zákona o pobytu cizinců, když v době kontroly neměl sjednáno zdravotní pojištění.

39. S ohledem na výše uvedené soud považuje odůvodnění délky zákazu pobytu ze strany správních orgánů za přesvědčivé. Správní orgány stanovily délku zákazu pobytu v souladu s citovanou zákonnou úpravou i judikaturou a neopomněly zvážit žádnou podstatnou okolnost. Povinností správních orgánů není v odůvodnění rozhodnutí vysvětlovat, za jakých okolností by uložily zákaz pobytu v délce jednoho roku či naopak v délce přesahující dva roky; posuzují jen individuální situaci žalobce a okolnosti jeho případu, což v dané věci bylo beze zbytku naplněno.

VI. Závěr a náklady řízení

40. Na základě všech shora uvedených skutečností městský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

41. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Ve věci byl úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí je kasační stížnost přípustná (§ 102 s. ř. s.). Nepřípustná je však taková kasační stížnost, na niž dopadají výluky z přípustnosti stanovené v § 104 s. ř. s. Kasační stížnost se podává ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 23. července 2026 Mgr. Ing. Silvie Svobodová v. r. samosoudkyně