7 Azs 319/2020

Rubrum

7 Azs 319/2020 - 40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: V. P., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Hládkov 701/4, Praha, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2020, č. j. 16 A 48/2020 - 19, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I.

1. Rozhodnutím ze dne 17. 8. 2020, č. j. CPR-16987-4/ČJ-2020-930310-V237, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 2. 2020, č. j. KRPA-61985-11/ČJ-2020- 000022. Tímto rozhodnutím bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 4 roků. II. 7 Azs 319/2020

2. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 9. 10. 2020, č. j 16 A 48/2020 - 19.

3. Městský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že ve věci je nesporné, že žalobce na území České republiky pobýval bez oprávnění k pobytu poměrně značnou dobu v délce téměř 15 let (nejméně od 31. 10. 2006 do 20. 2. 2020) a současně od února roku 2002 byl bez cestovního dokladu. V řízení tak bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce naplnil skutkovou podstatu podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců a současně § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 téhož zákona. Stanovenou dobu správního vyhoštění 4 roky s ohledem na dobu nelegálního pobytu proto městský soud neshledal jakkoli nepřiměřenou. Městský soud dále uvedl, že správní orgány se zabývaly posouzením skutečnosti, zda by mohlo dojít uložením správního vyhoštění k nepřiměřenému zásahu do rodinného či soukromého života žalobce, zcela dostatečně. Správní orgán I. stupně se zaobíral soukromými, rodinnými, ekonomickými a dalšími poměry žalobce, ale jejich relevanci správně neshledal. Městský soud se pak neztotožnil s tvrzením žalobce v tom, že by na území České republiky měl vytvořeno jakékoli zázemí či domov. Naopak přes značnou dobu pobytu v České republice nebylo zjištěno, že by si zde jakékoli trvalejší vazby vytvořil. III.

4. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

5. Stěžovatel namítal, že se žalovaný nedostatečně vypořádal se zásahem rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života, a to s ohledem na to, že v České republice delší dobu pobývá a vytvořil si zde svoje centrum života. Městský soud podobně jako žalovaný zásah správního vyhoštění do stěžovatelova soukromého života považoval za přiměřený, přičemž při poměřování zásahu do práva na soukromý život s dalšími zájmy chráněnými zákonem vycházel z přesvědčení o nikoliv zásadním zásahu do stěžovatelova soukromého života s poukazem na údajnou absenci trvalejších vztahů na území České republiky. S tímto názorem městského soudu stěžovatel nesouhlasil, neboť v České republice je bezesporu důležité těžiště jeho soukromých zájmů, a zásah, který by správní vyhoštění spojené se zákazem vstupu představovalo, by byl nepřiměřeným ve vztahu k jeho protiprávnímu jednání. Stěžovatel pobývá na území České republiky již od roku 1996, aniž by jakkoliv ohrožoval veřejný pořádek a zásadním způsobem tak ohrozil základní hodnoty českého právního státu. To, že stěžovatel není integrován do života české společnosti všemi myslitelnými způsoby (např. účastí na společenském a kulturním životě) pak v žádném případě nemůže nijak umenšit jeho nepopiratelný vztah k českému prostředí. Jelikož však žalovaný dospěl k opačnému názoru a tento závěr ve svém rozsudku aproboval i městský soud, nemohou žalobou napadené rozhodnutí ani rozsudek městského soudu obstát.

6. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. 7 Azs 319/2020 - 41 pokračování

7. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah správního spisu a způsob posouzení věci správními orgány obou stupňů, který považuje (stejně jako městský soud) za správný. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. V.

8. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

9. Kasační stížnost není důvodná.

10. Podstatou kasačních námitek je nesouhlas stěžovatele s názorem městského soudu, že správní orgány dostatečně posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců.

11. V nyní posuzovaném případě není sporné, že stěžovatel pobýval na území České republiky dlouhodobě bez platného oprávnění k pobytu a cestovního dokladu. Trvalý pobyt stěžovatele byl pravomocně ukončen dne 22. 6. 2005. Poslední vízum, které jej opravňovalo k pobytu, byl výjezdní příkaz s platností od 1. 10. 2006 do 30. 10. 2006. Tento však stěžovatel nerespektoval a nevycestoval z území České republiky. Při výslechu stěžovatel sdělil správnímu orgánu I. stupně, že do České republiky přicestoval v roce 1996. Měl povolení k pobytu, o to však přišel v roce 2005. Potom v roce 2006 mu byl vydán výjezdní příkaz a byl poučen, že má vycestovat. Je zde nepřetržitě od roku 1996. Je si vědom svého neoprávněného pobytu, proč neodjel, neví. Cestovní doklad ztratil v roce 2002, nový si nevyřídil. Jestli hlásil jeho ztrátu, si nevzpomíná. Žádné kroky k legalizaci svého pobytu neučinil. Je zde nelegálně již dlouho a chce vycestovat. Je rozvedený, na Ukrajině má dospělé děti, rodiče a vlastní dům. K České republice nemá žádné společenské a kulturní vazby, nevlastní tu žádný majetek. Pracoval brigádně u různých soukromých osob, aniž by měl pracovní povolení. Na dotaz správního orgánu uvedl, že v České republice nemá žádné příbuzné ani osoby, vůči nimž by měl vyživovací povinnost či je měl v péči. Dále sdělil, že na území nemá ani žádnou osobu, vůči které by ukončení jeho pobytu bylo z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života nepřiměřené. Společnou domácnost sdílí s paní A. Š. a jejím synem, ale pouze proto, aby jí finančně vypomohl platit elektřinu a plyn za byt, kde s nimi žije. Výslovně uvedl, že nemá žádnou překážku vycestování, že vycestuje dobrovolně a že má finanční prostředky na vycestování.

12. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců: „Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, pobývá-li cizinec na území bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn.“

13. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců: „Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou 7 Azs 319/2020 nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, pobývá-li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.“

14. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců: „Rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“

15. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců: „Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.“

16. Podle názoru městského soudu se správní orgány otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele zabývaly, a to dostatečně. S tímto závěrem zdejší soud souhlasí, neboť přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života podle § 174a zákona o pobytu cizinců byla správními orgány vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci posouzena dostatečným a přezkoumatelným způsobem.

17. Správní orgán I. stupně se přiměřeností vydaného rozhodnutí podrobně zabýval na str. 4 a 5 svého rozhodnutí a žalovaný pak na str. 4 a 5 žalobou napadeného rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je z obsahu správních rozhodnutí zřejmé, že nebyla opomenuta zásadní hlediska případu stěžovatele. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve spojení s žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného plyne, že otázka soukromých, rodinných a ekonomických vazeb stěžovatele v České republice byla v tomto konkrétním případě posouzena dostatečným a přezkoumatelným způsobem. V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že sám stěžovatel v průběhu správního řízení kromě obecného tvrzení, že žije na území České republiky již delší dobu, nic bližšího neuváděl. Stěžovatel se tak posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění domáhal pouze obecně a neuvedl, v čem konkrétně by jeho nepřiměřenost měla spočívat. Správní orgány nezpochybnily tvrzení stěžovatele, že má na území České republiky určité ekonomické a sociální vazby. Z dostupných podkladů (cizinecký informační systém a výslech stěžovatele) bezpečně zjistily osobní a rodinnou situaci stěžovatele, který ohledně těchto zjištění ve správním řízení nic konkrétního nenamítal, přestože byl zastoupen advokátem. Stěžovateli bylo přitom v průběhu správního řízení umožněno uplatňovat svá tvrzení a důkazní návrhy ve vztahu ke skutečnostem, které by mohly prokázat, že rozhodnutí o správním vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Této možnosti nicméně nevyužil. Správní orgány proto nepochybily, pokud stěžovatele nevyzvaly k upřesnění jeho vyjádření. Po správních orgánech nelze požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledávaly a opatřovaly důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele, tedy i ty, které by se mohly týkat nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života (srov. rozsudek 7 Azs 319/2020 - 42 pokračování Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012 - 21). Rovněž není nezbytné, aby se správní orgány výslovně vyjadřovaly ke všem kritériím uvedeným v § 174a zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 – 34). Správním orgánům tak v daném případě nic nebránilo relevantně poměřovat veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život stěžovatele. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v průběhu správního řízení uváděl svá tvrzení týkající se zásahu do soukromého a rodinného života pouze v obecné rovině, bylo vyhodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění provedené správními orgány dostatečné.

18. Za situace, kdy podmínky pro vyhoštění naplněny jsou, správní orgán nemá jinou možnost, než rozhodnutí o správním vyhoštění vydat. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstantně judikuje, že „konstrukce § 119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (…) nedává správnímu orgánu na výběr, jaký právní následek při splnění dispozice právní normy zvolí. Jinak řečeno, v případě naplnění podmínek pro správní vyhoštění nemohl správní orgán prvního stupně postupovat jinak, než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky (…) Vzhledem tedy k tomu, že neoprávněný pobyt stěžovatelky na území České republiky nemohl být postižen jinak než uložením správního vyhoštění, nelze na něj nahlížet jako na nepřiměřený právní následek či dokonce na vybočení správního orgán z mantinelů správního uvážení“ (srov. rozsudek ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016 - 46, dále např. rozsudky ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017 - 19, či ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017 - 21). V nyní projednávané věci se správní orgány konkrétními okolnostmi, zejména soukromým a rodinným životem stěžovatele, zabývaly, přičemž nedospěly k závěru, že by tyto okolnosti jakkoliv bránily uložit správní vyhoštění. Podmínky pro aplikaci § 119 odst. 1 písm. b) tedy byly v daném případě splněny, na základě čehož správní orgán I. stupně zcela správně vydal rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele.

19. S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

20. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. dubna 2021 Mgr. David Hipšr předseda senátu