42 A 22/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Jachurovou v právní věci žalobce: E. A. U. H. státní příslušník bytem zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 21 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Praha 3, Olšanská 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2026 č.j. CPR-17334-3/ČJ-2026-930310- V242 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný částečně změnil a ve zbylé části potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 31. 3. 2026 č.j. KRPA-109069- 16/ČJ-2026-000022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím ve spojení s napadeným rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3, 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „ČR“) a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“) správní vyhoštění; současně byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských státu Evropské unie (dále jen „EU“), Islandské republiky, Lichtenštejnského knížetství, Norského království a Švýcarské konfederace, v délce 18 měsíců.

2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na podkladě obsahu spisového materiál shrnul skutková zjištění a odvolací námitky neshledal důvodnými.

3. Nepřisvědčil tvrzení žalobce o chybné domněnce, že jako osoba, která má na území Polska podánu žádost o povolení k pobytu, je oprávněn krátkodobě pobývat i na území České republiky (dále jen „ČR“). Žádost podaná v Polsku totiž žalobce neopravňuje k pobytu na území ČR, což vyplývá i z odpovědi polských orgánů. K tomu je zapotřebí mít platné vízum nebo oprávnění k pobytu, což žalobce neměl. Tvrzení žalobce navíc označil za nevěrohodné, neboť správním spisem je doloženo, že žalobce byl již dne 27. 9. 2025 řešen z důvodu neoprávněného pobytu na území ČR, za což mu bylo totožným správním orgánem vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území, kdy toto rozhodnutí žalobce dle svých slov respektoval a vycestoval do Polska. Z uvedeného vyplývá, že žalobce byl informován o skutečnosti, že bez platného víza nebo oprávnění k pobytu nemůže na území ČR pobývat. Přesto dne 21. 3. 2026 na území ČR vstoupil a setrval zde bez oprávnění k pobytu. Uvedené skutečnosti svědčí o opětovném nerespektování podmínek pobytu na území ČR a dokazují, že v případě žalobce nešlo o historicky první porušení zákona. Věrohodnost tvrzení žalobce, že na území ČR přicestoval pouze krátkodobě na návštěvu za kamarádem, oslabují i další okolnosti zjištěné z jeho vlastní výpovědi. Žalobce uvedl, že do ČR přicestoval na návštěvu kamaráda, který jej ubytoval, přičemž za ubytování kamarádovi zaplatil 4 000 Kč. K finančním prostředkům k dalšímu pobytu pak uvedl, že tyto má, půjčil si je od kamaráda. Přesto, že byl v předmětném řízení informován, že se na území nachází neoprávněně, v závěru výslechu žádal správní orgán „o nějaký papír“, aby se zde mohl dočasně zůstat. Tyto skutečnosti nesvědčí o krátkodobé turistické návštěvě, ale spíše o snaze na území ČR setrvat.

4. Za nepodložené též označil tvrzení žalobce, že disponuje cestovním dokladem a je připraven jej doložit. Žalobce v protokolu uvedl, že cestovní doklad mu byl dne 24. 3. 2026 odcizen a tuto skutečnost (ztrátu) ohlásil na policii, což je doloženo lustrací. Pokud však cestovním dokladem disponuje, nic mu nebránilo, aby jej doložil a jeho „nález“ oznámil správním orgánům. Toto odvolací tvrzení je tedy v rozporu s výpovědí žalobce a evidenčními zjištěními správního orgánu, a je tudíž nevěrohodné.

5. Žalovaný též nepřisvědčil námitce, že situace žalobce měla být řešena mírnějším opatřením, a to rozhodnutím o povinnosti opustit území podle § 50a zákona č. 326/1999 Sb. Žalobce není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie, které by zakládalo možnost postupu podle uvedeného ustanovení. Žádost o pobytové oprávnění podaná v Polské republice není ani v seznamu povolení k pobytu uvedených v čl. 2 odst. 16 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) a neopravňuje cizince k pobytu na území ČR. Pokud chtěl žalobce využívat oprávnění k pobytu, které mu po dobu řízení o žádosti svědčilo na území Polské republiky, bylo jeho povinností na tomto území setrvat, což neučinil. Žalovaný neshledal ani důvody, pro které by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce, který je mladý a zdráv, v ČR ani v jiných členských státech Evropské unie nemá žádnou rodinu ani jiné vazby, přičemž manželka a děti žijí v Uzbekistánu, kam se žalobce může vrátit. Žalobce přitom sám uvedl, že mu v tom nic nebrání. Žalovaný zdůraznil zájem státu na tom, aby na jeho území pobývali pouze cizinci, kteří dodržují pobytová pravidla.

6. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie je adekvátní zjištěným skutkovým okolnostem. K tomu žalovaný dodal, že žalobce není zdravotně pojištěn, od svého příjezdu na území ČR není nikde hlášen k pobytu, a dál tak neplní povinnosti stanovené zákonem č. 326/1999 Sb.

7. Žalobce v žalobě uvedl, že se chybně domníval, že při legálním pobytu na území Polska může krátkodobě cestovat i do ČR. Bylo přitom zjištěno, že žalobce si v Polsku požádal o pobytové oprávnění. Žádost je stále zpracovávána, a žalobce se tak může legálně nacházet na území Polska. Žalobci tedy svědčí oprávněný pobyt na území sousedního státu. Jeho pobytová situace není beznadějná, neboť může odcestovat do Polska, a obdržet tak pobytové oprávnění. Ač je pravdou, že se žalobce vedle neoprávněného pobytu dopustil i pobytu bez platného cestovního dokladu, vydání nového dokladu si žalobce již vyřizuje v Polsku. Napadené rozhodnutí je nepřiměřeně přísné a porušující požadavky § 174a zákona č. 326/1999 Sb. Žalobce má za to, že obě vytýkané protiprávnosti lze řešit přesunem žalobce do Polska, kde obdrží cestovní doklad i pobytové oprávnění. Přiléhavější by proto bylo uložení mírného a výchovného opatření dle § 50a zákona č. 326/1999 Sb. Namísto toho, aby žalobci bylo ukládáno správní vyhoštění na široké území Evropské unie, lze jeho situaci vyřešit udělením pokuty a povinnosti opustit území ČR, kdy žalobce již udělenou pokutu uhradil a nyní pobývá v Polsku.

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. Žalobní námitky považuje za nedůvodné a plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že pro posouzení zákonnosti správního rozhodnutí je rozhodný skutkový a právní stav existující v době jeho vydání.

9. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

10. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující pro věc rozhodné právní úpravy:

11. Podle § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území.

12. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb. policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn.

13. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb. policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

14. Podle § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

15. Podle § 50a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., rozhodnutí o povinnosti opustit území policie vydá cizinci, který a) neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území a má být předán podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009; totéž platí i pro cizince, který má být předán podle přímo použitelného předpisu Evropské unie a kterému je umožněno dobrovolné vycestování, b) je držitelem platného povolení k pobytu podle čl. 2 odst. 16 Schengenského hraničního kodexu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně; to neplatí, pokud by cizinec mohl při pobytu na území ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, nebo c) je držitelem platného povolení k pobytu podle čl. 2 odst. 16 Schengenského hraničního kodexu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.

16. Podle čl. 2 odst. 16 Schengenského hraničního kodexu pro účely tohoto nařízení se rozumí „povolením k pobytu“ a) všechna povolení k pobytu vydaná členskými státy podle jednotného vzoru stanoveného nařízením Rady (ES) č. 1030/2002, a pobytové karty vydané v souladu se směrnicí 2004/38/ES; b) všechny ostatní doklady vydané členským státem státním příslušníkům třetích zemí, jimiž se jim povoluje pobyt na jeho území a které byly v souladu s článkem 39 oznámeny a následně zveřejněny, s výjimkou i) povolení k přechodnému pobytu vydaných při přezkumu první žádosti o povolení k pobytu podle písmene a) nebo žádosti o azyl a ii) víz udělených členskými státy podle jednotného vzoru stanoveného nařízením Rady (ES) č. 1683/95.

17. Podle § 174a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

18. Soud ze správního spisu ověřil, že žalobce byl dne 31. 3. 2026 kontrolován příslušnou policejní složkou, která prováděla pobytovou kontrolu osob se zaměřením na dodržování pobytového režimu cizinců. Žalobce na výzvu k prokázání své totožnosti předložil úřední záznam (potvrzení o oznámení ztráty), dle kterého byl ztotožněn. Do protokolu žalobce mj. vypověděl, že nemá cestovní doklad, protože mu ho ukradli z auta. Do ČR přicestoval naposledy dne 21. 3. 2026 a od té doby je na území ČR nepřetržitě. Dne 27. 9. 2025, kdy byl povinen opustit území na základě rozhodnutí, vycestoval do Polska. Součástí spisového materiálu je dále písemnost ze dne 31. 3. 2026. Z ní vyplývá, že Centrum policejní a celní spolupráce Kudowa Słone v rámci policejní spolupráce k žádosti správního orgánu sdělilo, že žalobce podal 14. 4. 2025 žádost o vydání povolení k dočasnému pobytu na území Polské republiky. Současně je se z této písemnosti podává, že žalobce se do vydání konečného rozhodnutí může v Polsku legálně zdržovat, není však oprávněn k překročení hranice. Ve správním spise je též založeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 27. 9. 2025 č.j. KRPA- 305208-11/ČT-2025-000022-50. Tímto rozhodnutím byla žalobci podle § 50a odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. uložena povinnost opustit území ČR.

19. Z důkazů shromážděných ve správním řízení tedy vyplývá, že žalobce pobýval na území ČR bez platného pobytového oprávnění a zároveň bez cestovního dokladu, a naplnil proto zákonné podmínky stanovené v § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb. Ani žalobce nezpochybnil uvedená skutková zjištění, tedy že na území ČR pobýval neoprávněně a bez platného cestovního dokladu. Namítl však, že okolnosti jeho případu odůvodňují uložení mírnějšího opatření ve smyslu § 50a zákona č. 326/1999 Sb. ve vazbě na ustanovení § 174a téhož zákona.

20. Soud předně připomíná, že žalobce totožnou námitku uplatnil v odvolacím řízení a žalovaný se s ní vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí (na straně 5). Žalovaný dospěl ke správnému závěru, že nebylo možné uvažovat o aplikaci § 50a zákona č. 326/1999 Sb., neboť žalobce nespadá do žádné z kategorií, které uvedené ustanovení předpokládá. Žalobce nebyl držitelem platného povolení ani víza, které by jej opravňovalo ve smyslu čl. 2 odst. 16 Schengenského hraničního kodexu k pobytu na území ČR nebo jiného členského státu Evropské unie. Žalobce se sice mohl do vydání rozhodnutí o jeho žádosti legálně zdržovat na území Polska, nebyl však oprávněn překročit hranice. Tohoto svého postavení a povinnosti setrvat na území Polska (s výjimkou možnosti návratu do domovské země) si žalobce měl být vědom. Stejně tak musel žalobce vědět, že pobyt na území bez platného cestovního dokladu není oprávněný (k tomu viz též dále). Pro naplnění hypotézy dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb. totiž není podstatné, zda jednání cizince je zaviněné. K tomu soud doplňuje, že správní orgán nemá jinou možnost než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, jsou-li naplněny podmínky pro vyhoštění Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2021, č. j. 7 Azs 319/2020-40, konstatoval: „Konstrukce § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (…) nedává správnímu orgánu na výběr, jaký právní následek při splnění dispozice právní normy zvolí. Jinak řečeno, v případě naplnění podmínek pro správní vyhoštění nemohl správní orgán prvního stupně postupovat jinak, než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky (…) Vzhledem tedy k tomu, že neoprávněný pobyt stěžovatelky na území České republiky nemohl být postižen jinak než uložením správního vyhoštění, nelze na něj nahlížet jako na nepřiměřený právní následek či dokonce na vybočení správního orgán z mantinelů správního uvážení“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016-46, dále např. jeho rozsudky ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017-19, či ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017-21).

21. Soud nepřisvědčil ani námitce, že napadené rozhodnutí je vůči žalobci nepřiměřeně přísné. Oba správní orgány se dopady uloženého správního vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce ve svých rozhodnutích zabývaly. Žalobce je mladý a dle své výpovědi je zdráv, v ČR ani v jiném členském státě Evropské unie nemá žádné příbuzné, resp. jakékoli relevantní vazby. Do své domovské země, kde mu nehrozí nebezpečí, může žalobce vycestovat, aniž by mu v tom bránily konkrétní důvody. Ve světle těchto skutkových okolností jednoznačně převažuje zájem státu na tom, aby na jeho území pobývali pouze cizinci, kteří dodržují pobytová pravidla. Nutno poznamenat, že žalobci muselo být z předchozího řízení známo, že pouhá žádost o vydání pobytového oprávnění na území Polské republiky ho neopravňuje k pobytu na území ČR. Žalobce se tak nemohl ani domnívat, jak nyní tvrdí v žalobě, že může krátkodobě vycestovat do ČR. Pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí je rozhodný soubor okolností, které se vztahují k soukromým a rodinným poměrům cizince. Žalobce nemá žádné osobní či jiné vazby na území členských států Evropské unie, pouze deklaroval, že čeká na vyřízení své žádosti o pobytové oprávnění na území Polské republiky. Tato okolnost však sama o sobě nevypovídá o závažných dopadech napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce.

22. Rovněž tvrzení, že žalobce si vyřizuje vydání nového cestovního dokladu, nemůže v intencích hodnocení soukromých a rodinných poměrů žalobce ve smyslu § 174a zákona č. 326/1999 Sb. obstát. Žalobce se neprokázal platným cestovním dokladem hlídce, která u něj prováděla kontrolu. Do protokolu pak uvedl, že doklad ztratil a jeho ztrátu nahlásil. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí sice tvrdil, že cestovním dokladem disponuje, odvolacímu orgánu jej však nepředložil ani nezmínil, že by nález dokladu ohlásil příslušným orgánům. Za této situace žalovaný důvodně považoval tvrzení žalobce za nevěrohodné a jako takové i nezpůsobilé ovlivnit zejména rozhodování o stanovení doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států. Žalobní argumentace, že žalobce nyní čeká, až mu bude vyřízen nový cestovní doklad, nemění nic na tom, že žalobce pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu. Žalovaný byl v odvolacím řízení navíc konfrontován s jiným tvrzením ohledně cestovního dokladu a nutno dodat, že žalobce uvedené žalobní tvrzení ani ničím nedoložil.

23. Soud se proto neztotožňuje s námitkou žalobce, že správní orgány porušily ustanovení § 174a zákona č. 326/1999 Sb. a postupovaly vůči žalobci nepřiměřeně tvrdě.

24. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, přičemž žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly.

26. Soud neshledal důvod provádět ve věci samé dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť veškeré podklady a listiny, z nichž při rozhodování vycházel jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS). O věci proto soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl bez nařízení jednání (žalobce ve stanovené lhůtě nevyjádřil nesouhlas s tímto postupem, žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasil výslovně).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Praha 14. července 2026 Mgr. Věra Jachurová soudce