34 A 22/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Silvií Svobodovou v právní věci žalobce: V. S. N., nar. X. státní příslušnost X trvale bytem X zastoupený advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2026, č. j. CPR-20096-3/ČJ-2026-930310- V243, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou podanou dne 19. 6. 2026 u Městského soudu v Praze domáhal přezkumu a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2026, č. j. CPR-20096-3/ČJ-2026-930310-V243 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 4. 2026, č. j. KRPA-121738-16/ČJ-2026-000022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 2 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území EU a smluvních států“) s tím, že její počátek se v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví ode dne, kdy žalobce vycestuje z území EU a smluvních států. Zároveň byla žalobci stanovena doba k vycestování z území EU a smluvních států do země státního občanství žalobce nebo třetí země, kde je žalobce oprávněn pobývat nebo která jej příjme, a to do 30 dnů ode dne nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí dle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

II. Napadené rozhodnutí

3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a shrnul nosné důvody prvostupňového rozhodnutí.

4. Jelikož žalobcem podané blanketní odvolání neobsahovalo žádné konkrétní odvolací námitky, a tyto nebyly žalobcem doplněny ani na výzvu správního orgánu I. stupně, žalovaný přezkoumal prvostupňové rozhodnutí v rozsahu stanoveném § 89 odst. 2 správního řádu, tj. posoudil toliko soulad prvostupňového rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, s právními předpisy; k přezkumu správnosti prvostupňového rozhodnutí, kterou se odvolací orgán zabývá jen v rozsahu uplatněných odvolacích námitek, žalovaný žádné vady, jež by vyžadovaly zásah do prvostupňového rozhodnutí, neshledal.

5. Po posouzení shromážděného spisového materiálu žalovaný konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno na základě správných a zcela jednoznačných skutkových zjištění, která byla podložena dostatečnými podklady. Skutkový stav byl správním orgánem I. stupně zjištěn dostatečně, bez důvodných pochybností a v souladu s ustanoveními § 3 a § 50 správního řádu. Bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce od 26. 3. 2024 do svého zajištění na území ČR dne 12. 4. 2026 pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu, čímž porušil povinnost uvedenou v § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců (neoprávněný pobyt); proto je vydání rozhodnutí o správním vyhoštění zcela odpovídající. Žalovaný uvedl, že nebyly shledány žádné důvody pro aplikaci § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, rovněž nebyly shledány ani žádné důvody znemožňující vycestování. Doba zákazu vstupu na území EU a smluvních států byla stanovena v zákonném rozmezí a v přiměřené délce 2 let, ačkoli při naplnění skutkové podstaty vymezené § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců lze tuto dobu stanovit až na 5 let.

6. Žalovaný proto vyhodnotil prvostupňové rozhodnutí jako zákonné, přezkoumatelné a přiměřené s tím, že procesní práva žalobce byla v řízení šetřena a byla mu poskytnuta potřebná součinnost.

7. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 9. 6. 2026.

III. Žaloba

8. Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojil podanou žalobu, v níž uplatnil dvě žalobní námitky.

9. V prvním žalobním bodě žalobce namítal, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s nepřiměřeně přísnou délkou správního vyhoštění v trvání 2 let, když se ze strany žalobce jednalo o první nelegální pobyt, žalobce po celou dobu spolupracoval se správním orgánem a dobrovolně se dostavil. Poukázal na to, že má čistý trestní rejstřík, nepáchal v ČR žádnou trestnou činnost a není proto patrné, z jakého důvodu mu byla uložena tak dlouhá doba vyhoštění, zvláště za situace, kdy správní orgán I. stupně mohl nejprve vydat rozhodnutí o povinnost opustit území, které by nebylo takovým zásahem do života žalobce. Vyhoštění v délce 2 let považuje žalobce za nepřiměřené a odporující správní praxi v obdobných věcech.

10. Ve druhém žalobním bodě žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-37, a rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-34, namítal, že se žalovaný zcela nedostatečně vypořádal s nepřiměřeností dopadu vydaného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgány podle žalobce způsobily nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, když rezignovaly na zjištění veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů k osobě žalobce.

IV. Vyjádření žalovaného

11. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu pro nedůvodnost zamítl.

12. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, na jehož závěrech setrval. Zdůraznil, že v rámci vedeného řízení nezjistil žádné pochybení, které by způsobovalo nezákonnost prvostupňového rozhodnutí. Dále připomněl, že žalobce podal blanketní odvolání a ani na výzvu správního orgánu neuplatnil žádné konkrétní odvolací námitky. Otázka přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce byla vypořádána dostatečným způsobem v souladu s § 119a odst. 2 v návaznosti na § 174a zákona o pobytu cizinců.

V. Jednání před soudem

13. Při jednání konaném dne 12. 8. 2026 zástupce žalobce setrval na svém procesním stanovisku. Odkázal na podstatu žalobní argumentace, tak jak byla uvedena v podané žalobě a zdůraznil, že považuje uložené správní vyhoštění za nepřiměřeně přísné, neboť uložená doba zákazu pobytu na území EU a smluvních států v trvání 2 let je relativně dlouhá. Žalobce sice setrvával na území neoprávněně, avšak jednalo se o jeho první provinění a se správními orgány spolupracoval. Zástupce žalobce závěrem navrhl, aby soud žalobě vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

14. Žalovaný se z účasti na jednání dne 12. 8. 2026 předem omluvil, přičemž odkázal na vyjádření k žalobě a na obsah předloženého spisového materiálu; odročení jednání nežádal.

15. Soud věc proto projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného (§ 49 odst. 3 s. ř. s.).

16. Dokazování soud neprováděl, neboť účastníci žádné důkazní návrhy neoznačili. Soud v projednávané věci vyšel z podkladů obsažených ve správním spise, které pro posouzení a rozhodnutí věci shledal dostatečnými. Správním spisem se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

17. Žaloba byla podána včas ve smyslu § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a to v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

18. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem zjistil soud následující pro rozhodnutí relevantní skutečnosti.

19. Dne 12. 4. 2026 byl žalobce při pobytové kontrole kontrolován hlídkou Odboru Cizinecké policie, předložil platný cestovní doklad a neplatné povolení k pobytu HUN č. X s datem do 3. 5. 2025; jiné doklady, které by jej opravňovaly k pobytu na území ČR, nepředložil. Žalobce byl zajištěn a bylo s ním zahájeno správní řízení podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců.

20. Při výslechu dne 13. 4. 2026 žalobce za přítomnosti tlumočníka do vietnamského jazyka sdělil své jméno, příjmení a datum narození, dále uvedl, že do schengenského prostoru naposledy přicestoval dne 10. 9. 2023, a to letecky do Maďarska, kde měl platné povolení k pobytu. Následně asi dne 12. 12. 2023 přicestoval z Maďarska vlakem do ČR za prací. Dále uvedl, že si je vědom toho, že na území ČR může pobývat pouze s platným povolením k pobytu, které ale nemá. Měl jen maďarské vízum a maďarské povolení k pobytu. Je si vědom toho, že v ČR pobývá neoprávněně. Z území ČR nevycestoval, protože nevěděl, že mu maďarské povolení k pobytu bylo zrušeno; ve Vietnamu má dluh a chtěl si vydělat na splátky. V Maďarsku a nyní i v ČR prodává na tržnicích; pracovní povolení nemá. Doručovací adresou v ČR nedisponuje, bydlí u kamaráda v Praze blízko tržnice, přesné místo si nepamatuje. Je rozvedený, má 2 děti, které jsou ve Vietnamu u babičky. V ČR nemá nikoho, jen známé a krajany. Vůči žádné osobě na území ČR nemá vyživovací povinnost, nemá zde žádné závazky ani pohledávky, nesdílí společnou domácnost s občanem ČR či EU, nikomu by nevadilo, pokud by byl jeho pobyt v ČR ukončen. V ČR nemá ani žádný majetek, nemá sjednáno zdravotní pojištění, k lékaři nechodí. Ve Vietnamu vlastní dům. Do domovské země k rodině se vrátí dobrovolně, je s nimi v kontaktu, odjede sám. Peníze na vycestování nemá, ale je schopen si je obstarat. Vietnam je pro něj bezpečná země, žádnou překážku ve vycestování nemá.

21. K žádosti Policie ČR maďarské orgány potvrdily, že žalobce disponoval povolením k pobytu HUN č. X vydaným za účelem zaměstnání s platností od 3. 11. 2023 do 3. 5. 2025, které bylo ze strany maďarských orgánů zrušeno ke dni 25. 3. 2024; v současné době žalobce není držitelem žádného pobytového oprávnění v Maďarsku.

22. Dne 13. 4. 2026 byla žalobci dána možnost seznámit se se spisovým materiálem, které využil, avšak k podkladům se nevyjádřil a dalšího doplnění nežádal.

23. Následovalo vydání prvostupňového rozhodnutí, proti kterému podal žalobce včasné, avšak blanketní odvolání. Odvolací důvody žalobce nedoplnil ani po výzvě správního orgánu I. stupně k odstranění nedostatků podání.

24. Při posouzení věci vycházel soud z následující právní úpravy.

25. Podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území.

26. Podle § 118 odst. 4 zákona o pobytu cizinců do doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace nebo občanovi Evropské unie anebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup na území, se nezapočítává doba, po kterou není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné.

27. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

28. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

29. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

30. Soud o věci uvážil následovně.

31. V posuzované věci je stěžejní, že žalobce nijak nezpochybňuje svůj neoprávněný pobyt na území ČR od 26. 3. 2024 do svého zajištění dne 12. 4. 2026, domáhá se pouze příznivějšího stanovení délky správního vyhoštění.

32. V prvním žalobním bodě žalobce namítal, že uložené správní vyhoštění je nepřiměřeně přísné, neboť žalobce se správními orgány v průběhu řízení spolupracoval, má čistý trestní rejstřík a nepáchal v ČR žádnou trestnou činnost; doba zákazu vstupu na území EU a smluvních států v délce 2 let dle jeho názoru odporuje správní praxi v obdobných věcech. Ve druhém žalobním bodě pak namítal, že žalovaný se nedostatečně vypořádal s posouzením, zda je uložené správní vyhoštění přiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. S oběma žalobními body žalobce spojil též námitku nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

33. Soud předesílá, že žalobce v podané žalobě uplatnil námitky, které jsou svou povahou do značné míry obecné. S ohledem na skutečnost, že dle ustálené judikatury míra precizace žalobních bodů do značné míry předznamenává i hloubku a intenzitu soudního přezkumu napadeného správního aktu, soud se s žalobcem uplatněnými námitkami níže vypořádává v té míře obecnosti, v níž je sám žalobce vznesl (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 5 Afs 12/2015 - 39).

34. Soud se úvodem zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného a prvostupňového rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí spočívá podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost pak předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů, neboť důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelných (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84). Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže z jeho odůvodnění není seznatelné, z jakého důvodu správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti tvrzené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů přitom musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tedy jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Na určitou námitku pak může správní orgán reagovat i tak, že v odůvodnění prezentuje odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, čímž se s námitkami účastníka řízení minimálně implicite vypořádá. Podstatné je, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení, přičemž o nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů se jedná zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014-78, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, či ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7 As 362/2018-23). Soud pro úplnost uvádí, že „zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či nesrozumitelnost nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2023, č. j. 2 Afs 60/2022-47). S ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení jsou pak všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích správního řízení vnímána jako jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2017, č. j. 5 Azs 270/2016-39). Konečně, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2024, č. j. 7 As 176/2023-33, „nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí“ (srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 35).

35. Optikou shora uvedeného soud neshledal prvostupňové ani napadené rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Z jejich odůvodnění je zřejmé, jaké skutečnosti správní orgány vzaly za prokázané, z jakých podkladů při tom vycházely a jak je hodnotily. Současně je patrné, jaké právní normy aplikovaly a jakými úvahami se řídily při jejich výkladu a aplikaci na zjištěný skutkový stav. V tomto směru rovněž není bez významu, že žalobce v průběhu správního řízení nevyužil své právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a neuplatnil ani žádné konkrétní odvolací námitky, přestože byl v řízení zastoupen advokátem.

36. Skutečnost, že odůvodnění rozhodnutí obou stupňů není formulováno způsobem odpovídajícím představám žalobce, nepředstavuje sama o sobě nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Jak vyplývá z ustálené judikatury, rozhodující je, zda odůvodnění jako celek umožňuje přezkum správnosti úvah správního orgánu a poskytuje dostatečný podklad pro posouzení zákonnosti jeho postupu. Této podmínce napadené i prvostupňové rozhodnutí dostává.

37. Soud proto uzavírá, že v posuzované věci nejde o případ, kdy by pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nebylo možno prvostupňové, resp. napadené rozhodnutí věcně přezkoumat. Námitka jejich nepřezkoumatelnosti proto není důvodná.

38. Městský soud dále k prvnímu žalobnímu bodu poukazuje na závěry ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS), který např. v rozsudku ze dne 29. 4. 2021, č. j. 7 Azs 319/2020-40, konstatoval: „Konstrukce § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (…) nedává správnímu orgánu na výběr, jaký právní následek při splnění dispozice právní normy zvolí. Jinak řečeno, v případě naplnění podmínek pro správní vyhoštění nemohl správní orgán prvního stupně postupovat jinak, než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky (…) Vzhledem tedy k tomu, že neoprávněný pobyt stěžovatelky na území České republiky nemohl být postižen jinak než uložením správního vyhoštění, nelze na něj nahlížet jako na nepřiměřený právní následek či dokonce na vybočení správního orgánu z mantinelů správního uvážení“ (srov. též rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016-46, a dále např. rozsudky NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017-19, či ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017-21). Správní orgán tedy nemá jinou možnost než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, jsou-li naplněny zákonné podmínky pro vyhoštění. Okolnost, že žalobce se správním orgánem spolupracoval, nepředstavuje zákonem předvídaný důvod, pro který by bylo možné aplikaci § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců vyloučit.

39. Stejně tak soud považuje za nutné zdůraznit, že NSS v rozsudku ze dne 31. 7. 2015, č. j. 8 Azs 38/2015-41, uzavřel, že: „při rozhodování o správním vyhoštění není třeba prokazovat cizincovo zavinění, tj. jeho vnitřní psychický stav ke skutečnostem, které zakládají důvod pro uložení správního vyhoštění. Nastane-li některá ze situací předvídaných v § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je příslušný správní orgán vždy povinen nařídit cizinci, aby opustil území České republiky, a zakázat mu pobyt na českém území i po následnou dobu stanovenou v rozhodnutí o správním vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j.: 9 As 54/2010-74, č. 2129/2010 Sb. NSS).“ Při rozhodování o správním vyhoštění proto není třeba prokazovat ani to, zda cizinci byly skutečnosti, které zakládají důvod pro uložení správního vyhoštění, skutečně známy. Soud tedy konstatuje, že v uvedeném ohledu není podstatné, zda žalobce o zrušení svého pobytového oprávnění v Maďarsku věděl či nikoli, neboť cizinci jsou obecně povinni pobývat na území České republiky a na území EU a smluvních států v souladu s právními předpisy a informovat se rovněž o podmínkách, za kterých mohou na daném území pobývat. Institut správního vyhoštění pak není správním trestem, ale toliko správním opatřením, kterým stát vyjadřuje svůj zájem na tom, aby se dotčený cizinec na území státu nezdržoval (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004 - 54, či rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005 - 52). Otázka zavinění žalobce tak není v této souvislosti rozhodná.

40. Soud tedy shrnuje, že zákon o pobytu cizinců v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 nepřipouští správní uvážení. Jsou-li podmínky tohoto ustanovení naplněny, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit. V projednávané věci není sporu o tom, že se žalobce vytýkaného jednání dopustil a v období od 26 3. 2024 do 12. 4. 2026 (tedy po dobu 748 dnů) pobýval na území EU a smluvních států bez platného oprávnění k pobytu. Veškeré podmínky pro uložení správního vyhoštění tedy byly splněny a správní orány nemohly postupovat jinak. Ani žalobce netvrdil ve správním řízení a následně ani v žalobě nic, co by jeho správní vyhoštění vylučovalo (typicky důvody týkající se konkrétních rodinných vazeb v ČR nebo u existence platného pobytového titulu v jiném státě EU). Již jen proto se správní orgány u žalobce nemohly zabývat jinými mírnějšími opatřeními (postup dle § 50a zákona o pobytu cizinců), neboť by samy porušovaly zákon o pobytu cizinců.

41. Délka správního vyhoštění, jejíž nepřiměřenost žalobce v žalobě namítá, naopak podléhá správnímu uvážení. Je na uvážení správního orgánu, jak dlouhou dobu, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, pro správní vyhoštění v rámci zákonného rozpětí stanoví. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016-41, uvedl, že: „Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.“ Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002-46).

42. Soud zdůrazňuje, že zákon o pobytu cizinců v § 119 odst. 1 písm. b) vymezuje délku možného správního vyhoštění až na 5 let. Žalobci bylo uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území EU a smluvních států v délce 2 roky, tedy výrazně pod polovinou zákonem stanovené maximální hranice. Správní orgány přitom hodnotily jak okolnosti svědčící ve prospěch žalobce, tak okolnosti svědčící v jeho neprospěch (str. 5 prvostupňového rozhodnutí, str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí). Takto odůvodněná úvaha nevykazuje znaky libovůle ani excesu a je z hlediska soudního přezkumu plně akceptovatelná. Soud proto není oprávněn výsledek správního uvážení jakkoliv nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2022, čj. 2 Azs 35/2022-30, bod 12).

43. K námitce, že se jedná o první nelegální pobyt ze strany žalobce, soud zdůrazňuje, že pro takové zohlednění není v rámci rozhodování o tom, zda cizinci správní vyhoštění uložit, či nikoliv, žádný zákonný prostor (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2026, čj. 1 A 8/2026-19, bod 28). Nutno vzít rovněž v úvahu, že žalobce v ČR pobýval bez platného pobytového oprávnění až do pobytové kontroly, která porušení právních předpisů odhalila. Bez této kontroly by zjevně v nelegálním pobytu pokračoval. Spolupráce žalobce ve správním řízení pak nemohla odčinit, že žalobce pobýval na území ČR neoprávněně po dobu více než dvou let (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, čj. 1 Azs 315/2017-21). Soud podotýká, že ani žalobcem tvrzený závazek řádně vycestovat do domovského státu není důvodem pro neuložení správního vyhoštění. Případné rychlé vycestování žalobce se promítá do dřívějšího skončení následků vyhoštění, není však důvodem pro nahrazení správního vyhoštění institutem povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2026, čj. 42 A 7/2026-17, bod 20).

44. Přiměřenost délky správního vyhoštění nelze posuzovat ani prostým porovnáním délky vyhoštění žalobce s délkou vyhoštění ukládanou v jiných případech. Správní orgán je podle § 2 odst. 4 správního řádu především povinen při svém rozhodování chránit veřejný zájem a současně rozhodnout tak, aby přijaté řešení odpovídalo individuálním (tj. jedinečným) okolnostem posuzovaného případu. I když je správní orgán povinen postupovat v obdobných případech tak, aby se zásadně neodchyloval od své dosavadní praxe, neznamená to bez dalšího, že je povinen tuto předchozí praxi v odůvodnění svého rozhodnutí detailně analyzovat a porovnávat ji s aktuálním rozhodnutím. Soud opětovně zdůrazňuje, že žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí toliko blanketní odvolání, které nedoplnil ani po výzvě správního orgánu. Za této situace je zřejmé, že žalovaný mohl závěry správního orgánu I. stupně přezkoumat pouze v obecné rovině, žádné konkrétní námitky k délce zákazu pobytu ani k otázce porušení zásady legitimního očekávání nebyly žalobcem tvrzeny. Nadto, domníval-li se snad žalobce, že jemu uložené správní vyhoštění vybočovalo ze správní praxe, měl právě on povinnost toto své tvrzení prokázat (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2026, č. j. 5 Azs 225/2025-35). Ani to však žalobce neučinil. Podle všech skutečností vyplývajících ze správního spisu se proto o nepřiměřenou délku správního vyhoštění nejedná. Soud dodává, že ze správního spisu, tvrzení žalobce ani z poznatků soudu z úřední činnosti nic nenasvědčuje ani tomu, že by se případ žalobce vymykal způsobu rozhodování správních orgánů v případech skutkově obdobných.

45. První žalobní námitka není důvodná.

46. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítal, že žalovaný se zcela nedostatečně vypořádal s nepřiměřeností dopadů vydaného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života.

47. Jak bylo shora již vyloženo, aplikace § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců nezávisí na uvážení správního orgánu. Správní orgány primárně zvažují uložení správního vyhoštění a teprve tehdy, shledají-li nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince, popřípadě zjistí-li jiný důvod bránící uložení správního vyhoštění, přistoupí k uložení povinnosti opustit území České republiky dle § 50a zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 Azs 322/2018-28, bod 24). Naopak pokud správní vyhoštění nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince nezpůsobí, nemají správní orgány možnost uvážit, zda zvolí postup spočívající ve správním vyhoštění nebo „pouze“ v uložení povinnosti opustit území. Za této situace aplikace § 50a zákona o pobytu cizinců nepřichází v úvahu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2021, č. j. 2 Azs 343/2020-21, bod 18).

48. Rozhodnutí o správním vyhoštění je přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem společnosti na dodržování právních předpisů na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé (viz např. rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2016, č. j. 6 Azs 114/2015-38, publ. pod 3393/2016 Sb. NSS, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nunez proti Norsku, 28. 6. 2011, stížnost č. 55597/09; či rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jeunesse proti Nizozemsku, 3. 10. 2014, stížnost č. 12738/10, rozsudek velkého senátu ve věci Üner proti Nizozemsku, ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 46410/99, jakož i rozsudky NSS ze dne 22. 1. 2015, č. j. 1 Azs 140/2014-42, ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 Azs 174/2014-41, ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2013-43 atp.).

49. V projednávané věci správní orgán I. stupně na str. 4 až 6 prvostupňového rozhodnutí vysvětlil, jaká kritéria bral v úvahu v rámci posuzování přiměřenosti dopadů svého rozhodnutí ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tedy zda není dán nepřiměřený zásah do žalobcova soukromého a rodinného života, a to s ohledem na kritéria uvedená v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně vycházel v daném případě při posuzování přiměřenosti z délky neoprávněného pobytu žalobce (748 dnů), hodnotil existenci rodinných vazeb na území, žalobcovy ekonomické poměry, jeho společenské a kulturní vazby na Českou republiku i obdobné vazby na jeho vlast (tj. X). Při hodnocení přiměřenosti kromě délky neoprávněného pobytu zohlednil, že žalobce nemá na území České republiky žádného rodinného příslušníka ani osobu blízkou a nesdílí společnou domácnost s občanem České republiky ani Evropské unie. Na území ČR se nezdržuje žádná osoba, vůči níž by měl žalobce vyživovací povinnost nebo ji měl ve své péči. Zohlednil i to, že žalobce je rozvedený, má 2 děti a celá rodina žije ve X, kde je s ní žalobce stále v kontaktu. Na území ČR žalobce nevlastní žádný majetek ani zde nemá žádné kulturní, společenské či ekonomické vazby. Správní orgán I. stupně také připomněl, že pobyt žalobce v EU byl vázán pouze k výdělečné činnosti. Žalobce je dospělou a soběstačnou osobou, která je schopna se sama o sebe postarat, sám počítá s návratem do země původu, není ve věku seniora a jeho zdravotní stav je dobrý.

50. Správní orgán I. stupně tedy přehledně a srozumitelně popsal, jak postupoval při zohlednění jednotlivých skutečností, které vyplynuly z žalobcovy zjištěné pobytové historie a z informací, které žalobce uvedl při svém výslechu. Uvedl i konkrétní přitěžující okolnosti (délka neoprávněného pobytu) a polehčující okolnosti (spolupráce se správním orgánem). Prvostupňové rozhodnutí pak s ohledem na zásadu jednotnosti řízení představuje s napadeným rozhodnutím, v němž žalovaný závěry správního oránu I stupně plně aproboval, nedílný celek (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2023, č. j. 1 Afs 276/2022 - 25).

51. Soud se s rozsahem hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce ztotožňuje, jelikož byly vzaty v úvahu všechny podstatné skutečnosti vyplývající ze správního spisu, a bylo dostatečně srozumitelně, přesvědčivě a přezkoumatelným způsobem vyloženo, proč dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že tyto nemohou založit nepřiměřenost dopadů rozhodnutí o vyhoštění žalobce do jeho soukromého a rodinného života.

52. Nadto soud připomíná, že žalobce ve správním řízení neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by tyto závěry mohly zpochybnit, ani nepředložil žádná doplňující tvrzení či důkazy svědčící o existenci relevantních osobních, rodinných či jiných sociálních vazeb na území. Bezezbytku tedy platí závěry uvedené v rozsudku NSS ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2 Azs 179/2017 - 38, z nějž se podává: „Ačkoli je řízení o správním vyhoštění zahajováno z moci úřední (ex offo), nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele, tj. které by se týkaly i nepřiměřenosti tvrzeného zásahu vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Je zejména na samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, případně aby o tom nabídl důkazy.“ Rovněž není nezbytné, aby se správní orgány výslovně vyjadřovaly ke všem kritériím uvedeným v § 174a zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 - 34).

53. Rovněž v soudním řízení žalobce toliko obecně poukazoval na kritéria posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, jak je vymezila judikatura správních soudů, aniž by konkrétně vymezil, v čem nepřiměřenost zásahu do svého soukromého a rodinného života spatřuje. Za této procesní a skutkové situace soud neshledal důvod se od závěrů správních orgánů odchýlit a plně se s nimi ztotožnil. Posouzení dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do rodinného a soukromého života žalobce tak nelze považovat za nedostatečné ani za nepřezkoumatelné.

54. Druhá žalobní námitka proto rovněž není důvodná.

VII. Závěr a náklady řízení

55. Na základě všech shora uvedených skutečností městský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

56. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Ve věci byl úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí je kasační stížnost přípustná (§ 102 s. ř. s.). Nepřípustná je však taková kasační stížnost, na niž dopadají výluky z přípustnosti stanovené v § 104 s. ř. s. Kasační stížnost se podává ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 12. srpna 2026 Mgr. Ing. Silvie Svobodová v. r. samosoudkyně