42 A 14/2026

Rubrum

č. j. 42 A 14/2026 - 18 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Jachurovou v právní věci žalobce: D. V. Q. zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem Praha 1, Nekázanka 888/20 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Praha 3, Olšanská 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2026 č.j. CPR-5602-3/ČJ-2026-930310- V243 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 12. 2025 č.j. KRPA-400700-17/ČJ-2025-000022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „ČR“) a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“) správní vyhoštění; současně byla žalobci stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských státu Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 2 42 A 14/2026 Evropské unie (dále jen „EU“), Islandské republiky, Lichtenštejnského knížetství, Norského království a Švýcarské konfederace, v délce tří let. Počátek doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území EU byl stanoven ode dne, kdy žalobce vycestuje z území EU. Doba k vycestování z území EU byla žalobci stanovena do patnácti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno na základě správných a podložených skutkových zjištění. Ve správním řízení bylo prokázáno, že žalobce se dopustil protiprávního jednání, za kterému bylo uloženo správní vyhoštění. Žalobce pobýval na území České republiky (dále jen „ČR“) nejméně dne 29. 12. 2025 bez cestovního dokladu. I přes poskytnutou součinnost správním orgánem I. stupně nebyl žalobce schopen doložit svůj cestovní doklad. V období od 3. 4. 2025 do 29. 12. 2025 pobýval žalobce na území ČR bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Cestou mezinárodní spolupráce a na základě výpovědi žalobce bylo zjištěno, že žalobce měl v Maďarsku vydané povolení k pobytu za účelem práce s platností do 28. 4. 2026, které bylo ke dni 2. 4. 2025 zrušeno. Existence jiného povolení k pobytu na území Maďarska, případně Polska nebyla potvrzena. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území EU byla stanovena v zákonném rozmezí, v přiměřené délce a v souladu s rozhodovací praxí aplikovanou v obdobných případech. Rovněž doba k vycestování odpovídá zákonu a je stanovena v přiměřené délce. S ohledem na skutečnost, že odvolání žalobce nebylo ani přes výzvu správního orgánu I. stupně odůvodněno, bylo prvostupňové rozhodnutí posuzováno v celém jeho rozsahu. Žalovaný uzavřel, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu s právními předpisy a spisový materiál obsahuje dostatečné množství podkladů pro vydání rozhodnutí.

3. Žalobce v žalobě uplatnil tři žalobní námitky.

4. V prvním žalobním bodě namítl, že žalovaný se nedostatečně vypořádal s tím, že žalobce disponoval maďarským povolením k pobytu, jehož platnost byla do 28. 4. 2026. Správním orgánům se nepodařilo dostatečně zjistit, zda mohl žalobce vědět o tom, že mu bylo povolení k pobytu zrušeno. Dle žalobce samotná informace o zrušení povolení k pobytu v Maďarsku ke dni 2. 4. 2025 nepostačuje k tomu, aby byl žalobci kladen k tíži nelegální pobyt od 3. 4. 2025. Správní spis by měl obsahovat podrobnější zprávu ze strany Maďarska o celkové pobytové historii žalobce. Správní orgány vycházely jen z kusých informací, díky kterým však není možné dostatečně posoudit nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Tím došlo k porušení § 3 správního řádu, neboť skutkový stav byl zjištěn nedostatečně. Napadené rozhodnutí i prvoinstanční rozhodnutí jsou vnitřně rozporná, neboť z protokolu o výslechu žalobce vyplynulo, že žalobce nevěděl, že se v ČR nachází nelegálně, ačkoli je v prvoinstančním rozhodnutí uvedeno, že si toho byl žalobce vědom a toto mu bylo kladeno k tíži při stanovení délky správního vyhoštění.

5. Ve druhém žalobním bodě namítl, že žalovaný nedostatečně vypořádal přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce poukázal na to, že nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života je neurčitým právním pojmem, nikoli správním uvážením, což však správní orgány nereflektovaly a nesplnily hlediska nutná zvážit v případě takového neurčitého právního pojmu. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v něm chybí zjištění všech hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů k osobě žalobce. V tomto ohledu žalobce poukázal na to, že na území ČR nepáchal žádnou trestnou činnost, pouze zde pobýval nelegálně. Vyhoštění v délce tří let je nepřiměřené a odporuje správní praxi v obdobných věcech, kdy se standardně uděluje správní vyhoštění maximálně v délce jednoho roku. Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 3 42 A 14/2026 6. Ve třetím žalobním bodě namítl, že správní orgány nedostatečně posoudily lhůtu k vycestování. Dobu patnácti dní k vycestování odůvodnily tím, že žalobce sice nevlastní cestovní doklad, ale žalobce bude zajištěn v záchytném centru, kde mu bude doklad vyřízen. K žádnému zajištění žalobce však prokazatelně nedošlo. Je proto evidentní, že napadené rozhodnutí bylo nedostatečně individualizované a odůvodnění bylo zkopírováno z jiného případu. Tím došlo k porušení odůvodnění napadeného rozhodnutí v části týkající se stanovení lhůty k vycestování.

7. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že podrobně a přezkoumatelným způsobem vypořádal důvody, pro které bylo shledáno naplnění znaků skutkové podstaty ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb. Odkázal též na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. Zdůraznil, že žalobce mohl vznést konkrétní námitky již v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, což neučinil. Žalovaný je přesvědčen, že v případě žalobce byla dostatečně vypořádána otázka přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života ve smyslu § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. v návaznosti na ustanovení § 174 a téhož zákona. Dodal, že samotné uložení správního vyhoštění není podmíněno zaviněním ve vztahu ke spáchanému protiprávnímu jednání. Pohnutky, které ke spáchání takového jednání vedly, jsou v daném ohledu mnohem méně podstatné. Je tedy zcela irelevantní, zda se tohoto jednání žalobce dopustil vědomě nebo nevědomě. Výrok o stanovení doby k vycestování vychází z ustanovení § 118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.; alternativně pak správní orgán I. stupně stanovil dobu k vycestování pro případ, že by žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. V uvedeném postupu žalovaný neshledal pochybení.

8. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

9. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující pro věc rozhodné právní úpravy:

10. Podle § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území.

11. Podle § 118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. doba k vycestování se stanoví v rozmezí 7 až 30 dnů. Je-li rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno podle § 119 odst. 1 písm. a), je policie oprávněna stanovit dobu k vycestování kratší než 7 dní. Pokud by podle rozhodnutí o správním vyhoštění měla doba k vycestování začít běžet v době trvání zajištění cizince, začíná tato doba běžet ode dne ukončení zajištění. Pokud v průběhu doby k vycestování je cizinec zajištěn, běh této doby se zajištěním přerušuje. Požádá-li cizinec během doby k vycestování o stanovení nové doby k vycestování zejména z důvodů podle § 174a odst. 2, policie, pokud shledá důvody pro stanovení nové doby k vycestování, vydá nové rozhodnutí podle § 101 správního řádu, ve kterém stanoví novou dobu k vycestování s ohledem na délku trvání uváděných důvodů; odvolání nemá odkladný účinek. Novou dobu k vycestování lze stanovit nejdéle na 180 dnů. Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 4 42 A 14/2026 12. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb. policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn.

13. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb. policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

14. Podle § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

15. Podle § 174a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

16. V první žalobní námitce se žalobce dovolával nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a s tím souvisejícího porušení ustanovení § 3 správního řádu. Dle žalobce není dostačující, pokud si správní orgány nevyžádaly podrobnější zprávu z maďarské strany o celkové pobytové historii žalobce. K tomu soud nejprve uvádí, že součástí podkladových materiálů shromážděných ve správním spise je informace poskytnutá v písemnosti ze dne 29. 12. 2025 Ředitelstvím služby cizinecké policie, Informační odbor, Oddělení centrální přístupový bod, dle které povolení k pobytu za účelem práce s platností do 28. 4. 2026, udělené žalobci příslušnými maďarskými orgány, bylo zrušeno ke dni 2. 4. 2025. Tato informace byla získána na základě spolupráce s Národním situačním centrem ochrany hranic při Ředitelství služby cizinecké policie. Soudu není především zřejmé, jaké další informace vztahující se pobytu žalobce na území Maďarské republiky by měly být pro posouzení plnění povinností cizincem ve smyslu § 103 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb. a naplnění hypotézy dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 téhož zákona relevantní. Žalobce nespecifikoval, co by měla či mohla obsahovat „podrobnější zpráva“ o jeho pobytové historii v Maďarsku a zejména neosvětlil, proč by tento druh informací měl mít význam pro posouzení a právní kvalifikaci jednání žalobce.

17. Namítá-li pak žalobce, že z důvodu absence bližších detailů k jeho pobytu v Maďarsku je napadené rozhodnutí nepřiměřené, resp. že žalobci nelze klást k tíži stanovení nelegálního pobytu od 3. 4. 2025, není soudu zejména jasné, proč žalobce sám nepopsal okolnosti, které Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 5 42 A 14/2026 o průběhu svého pobytu v Maďarsku považuje za důležité (v průběhu své výpovědi před správním orgánem, v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, případně alespoň v žalobě). Zároveň soud nemá důvod pochybovat o správnosti informací, které správní orgány získaly mezinárodní policejní spoluprací a z nichž vyplývá údaj o ukončení pobytového oprávnění žalobce v Maďarsku. Pouhá skutečnost, že žalobce ve své výpovědi před správním orgánem uvedl, že nevěděl o svém nelegálním pobytu, sama o sobě nezpochybňuje informaci o datu zrušení maďarského pobytového oprávnění žalobce. Na tomto místě soud připomíná, že správní orgán nemá jinou možnost než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, jsou-li naplněny podmínky pro vyhoštění. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2021, č. j. 7 Azs 319/2020-40, konstatoval: „Konstrukce § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (…) nedává správnímu orgánu na výběr, jaký právní následek při splnění dispozice právní normy zvolí. Jinak řečeno, v případě naplnění podmínek pro správní vyhoštění nemohl správní orgán prvního stupně postupovat jinak, než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky (…) Vzhledem tedy k tomu, že neoprávněný pobyt stěžovatelky na území České republiky nemohl být postižen jinak než uložením správního vyhoštění, nelze na něj nahlížet jako na nepřiměřený právní následek či dokonce na vybočení správního orgánu z mantinelů správního uvážení“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016-46, dále např. jeho rozsudky ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017- 19, či ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017-21).

18. Nadto lze doplnit, že z výpovědi žalobce vyplývá, že do ČR přicestoval již dne 3. 4. 2025 a na území ČR setrval nepřetržitě až do dne 29. 12. 2025, kdy byl policejní hlídkou v rámci pobytové kontroly zajištěn. Lze se proto domnívat, že žalobce opustil území Maďarska s vědomím, že podmínky pobytového titulu tam nebude nadále plnit, resp. že tohoto pobytového oprávnění nebude již využívat.

19. Žalobce dále v rámci prvního žalobního bodu uvedl, že napadené a prvoinstanční rozhodnutí jsou vnitřně rozporná, neboť není pravda, že by žalobce při výslechu potvrdil vědomost o svém nelegálním pobytu na území ČR. Je pravdou, že správní orgán v prvoinstančním rozhodnutí na straně 6 konstatoval, že žalobce věděl o skončení oprávnění k pobytu v Maďarsku. Soud však tuto dílčí nepřesnost nepovažuje za zásadní rozpor, který by měl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Správní orgán I. stupně při stanovení doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území EU, hodnotil i další zjištěné okolnosti, které žalobce nepopřel. Jinými slovy, těžiště závěru správních orgánů o stanovení doby vyhoštění neleží pouze v tom, zda žalobce věděl o svém nelegálním pobytu, nýbrž v komplexním posouzení dalších relevantních skutečností (viz též vypořádání druhého žalobního bodu). V tomto světle není uvedená nepřesnost způsobilá založit vadu spočívající v nepřezkoumatelnosti či nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je totiž v judikatuře Nejvyššího správního soudu vykládána restriktivně a je vyhrazena pouze vadám zásadní intenzity, které znemožňují soudní přezkum. Nedostatky odůvodnění, které nebrání seznání důvodů rozhodnutí a neznemožňují jeho věcné posouzení, takovou vadu nepředstavují (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019 č.j. 8 Afs 267/2017-38). Zároveň je nutno poznamenat, že žalobce měl věnovat dostatečnou pozornost a zajímat se o svůj pobytový status z hlediska jeho trvání a plnění podmínek pobytového oprávnění. Žalobce však v tomto ohledu nic konkrétního netvrdil. Je-li tedy žalobcem uváděná nevědomost spíše důsledkem jeho nedbalého přístupu k povinnostem cizince, je nutno vycházet z toho, že žalobce měl o svém nelegálním pobytu na území ČR vědět a nemohl se spoléhat na to, že jeho pobytové oprávnění v Maďarsku stále trvá. Poukaz správního orgánu I. stupně na „vědomost“ žalobce o skončení pobytového Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 6 42 A 14/2026 oprávnění v Maďarsku tak obstojí, neboť žalobce tuto skutečnost měl vědět. Soud též poznamenává, že skutková podstata aplikovaného ustanovení nespojuje porušení tohoto ustanovení s úmyslem, a tudíž ji lze naplnit i z nedbalosti. Argumentaci uvedenou pod prvním žalobním bodem soud tedy vyhodnotil jako nedůvodnou.

20. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s nepřiměřeností dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Soud předesílá, že tato žalobní námitka je značně kusá a nedostatečně konkrétní. V obecné rovině soud s žalobcem souhlasí, že posuzování přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života cizince je otázkou interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu, nikoli diskrečním oprávněním správního orgánu. Soudu však již není zřejmé, z čeho žalobce usuzuje, že správní orgány v jeho případě tento aspekt výkladu pojmu „nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života“ nereflektovaly.

21. K tomu soud odkazuje na odůvodnění zejména prvoinstančního rozhodnutí, v němž se správní orgán I. stupně zabýval posouzením ekonomických, kulturních a sociálních vazeb žalobce k území České republiky. Z podkladů založených ve správním spise, zejména z obsahu výpovědi žalobce, nebyly zjištěny ekonomické, kulturní či sociální vazby žalobce k území ČR, které by mohly být rozhodnutím o správním vyhoštění nepřiměřeně zasaženy. Žalobce má vazby ke své domovské zemi, kde žije jeho rodina a kde mu nehrozí nebezpečí porušování jeho základních práv a svobod. Žádné konkrétní trvalé překážky, které by mu bránily ve vycestování z ČR či existenci relevantních vazeb na území ČR, žalobce ve své výpovědi ani v žalobě neuvedl. Správní orgány své závěry o přiměřenosti zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění opřely též o hodnocení veřejného zájmu a zdůraznily délku žalobcova neoprávněného pobytu na území ČR. Uzavřely, že závažnost protiprávního jednání žalobce na straně jedné a absence jeho vazeb na území ČR na straně druhé nezakládá nepřiměřený zásah rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgány se tedy zabývaly i hlediskem proporcionality.

22. Z napadeného rozhodnutí je tedy bez potíží seznatelné hodnocení dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce. Toto hodnocení není selektivní či zkratkovité, ale komplexně zahrnuje všechny myslitelné aspekty, které bylo možno v individuálním případě žalobce posuzovat. Bylo na žalobci, aby správnímu orgánu sdělil další skutečnosti, které považoval za důležité pro hodnocení přiměřenosti rozhodnutí. Jak již soud konstatoval výše, žalobce žádné konkrétní důvody nepřiměřenosti rozhodnutí neuvedl ani v průběhu správního řízení ani v žalobě, a proto není zřejmé, jaká další zjištění měly správní orgány ve vztahu k otázce přiměřenosti rozhodnutí učinit. Napadené rozhodnutí tedy není nepřezkoumatelné.

23. Při stanovení délky doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, vzaly správní orgány v úvahu jak skutečnost, že žalobce po celou dobu probíhajícího správního řízení spolupracoval se správním orgánem a vypovídal, tak i to, že žalobce nedisponuje cestovním dokladem ani zdravotním pojištěním, nikde nenahlásil svoji současnou adresu pobytu a doba jeho neoprávněného pobytu dosáhla 271 dnů, přičemž žalobce byl přistižen až vlastní činností Policie ČR, pročež se dalo důvodně předpokládat, že by svůj neoprávněný pobyt nadále prodlužoval. Správní orgány sice výslovně nehodnotily žalobcem namítanou skutečnost, že po dobu svého neoprávněného pobytu na území nespáchal trestnou činnost, to však samo o sobě neznamená, že úvaha správních orgánů je neúplná či excesivní. Stanovení doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, je totiž výrazem správního uvážení správního orgánu, který je oprávněn určit její délku i počátek (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012 č.j. 1 As 106/2010-83). Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 7 42 A 14/2026 Správní uvážení pak podléhá soudnímu přezkumu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí zákona a není zjevně nepřiměřené; soud není oprávněn nahrazovat správní uvážení vlastní úvahou (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003 č.j. 5 A 139/2002-46). Dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, správní orgány stanovily v délce tří let, tedy nikoli v maximálně možné délce pěti let. V kontextu výše popsaných skutečností, které správní orgány v rámci této úvahy hodnotily, nepovažuje soud závěr o době, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území, za nepřiměřený, libovolný či diskriminační. Odůvodnění napadeného rozhodnutí, které tvoří s prvoinstančním rozhodnutím jeden celek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013-128), obsahuje ve vztahu k žalobci individualizované úvahy a proporční hodnocení jak okolností ve prospěch žalobce, tak i naopak ve jeho neprospěch, jakož i posouzení veřejného zájmu. K tomu soud doplňuje, že v rozsudku ze dne 2. 3. 2017 č.j. 1 Azs 363/2016-25 Nejvyšší správní soud konstatoval, že ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. zakládá správnímu orgánu prostor pro správní uvážení, které je limitováno pouze maximální dobou zákazu vstupu ve vztahu k jednotlivým porušením zákona. Výkon správního uvážení musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda správní orgán správního uvážení nezneužil, či nepřekročil jeho meze. Napadené rozhodnutí všem uvedeným kritériím plně dostálo. Zbývá dodat, že žalobce své tvrzení, že v podobných případech správní orgány ukládají cizincům správní vyhoštění v délce maximálně jednoho roku, ničím nedoložil.

24. Soud nepřisvědčil ani třetí žalobní námitce. Žalobce považuje závěr správního orgánu I. stupně o stanovení délky lhůty k vycestování za nedostatečně individualizovaný, neboť nedošlo k zajištění žalobce za účelem vyřízení náhradního cestovního dokladu na cestu do domovské země, ačkoli to správní orgán v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí uvedl. Soud nesdílí podezření žalobce, že správní orgán v prvoinstančním rozhodnutí použil odůvodnění z jiného případu. Skutečnost, že žalobce nebyl (dosud) zajištěn, nevylučuje, že se tak stane v budoucnu. Žalobce přitom nenamítal, že takto stanovená lhůta nějakým konkrétním způsobem zasahuje do jeho veřejných subjektivních práv, například, že s ohledem na konkrétní okolnosti žalobcova případu je tato lhůta příliš krátká apod. Soud neshledal, že by úvaha správního orgánu o délce lhůty k vycestování byla zatížena libovůlí či jiným nepřípustným vybočením ze zákonných mezí (viz § 118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.), v nichž správní orgán tuto úvahu činí.

25. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, přičemž žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly.

27. Soud neshledal důvod provádět ve věci samé dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť veškeré podklady a listiny, z nichž při rozhodování vycházel jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS). O věci proto soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl bez nařízení jednání (žalobce ve stanovené lhůtě nevyjádřil nesouhlas s tímto postupem, žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasil výslovně).

Poučení

Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 8 42 A 14/2026 Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Praha 22. června 2026 Mgr. Věra Jachurová v.r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.