39 A 26/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Jitkou Hroudovou ve věci žalobce: K. I., narozený X státní příslušnost: Republika Uzbekistán bytem v ČR X zastoupený advokátkou Mgr. Zuzanou Kratěnovou sídlem Bělehradská 572/63, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, P.O. Box 78, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2026, č. j. CPR-14325-2/ČJ-2026-930310- V217 takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Řízení před správními orgány 1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy („prvostupňový orgán“), uložila žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky („zákon o pobytu cizinců“). Doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (souhrnně také „EU a smluvní státy“), byla stanovena na 18 měsíců. Současně byla žalobci stanovena doba k vycestování z území členských států Evropské unie a smluvních států do země státního občanství žalobce nebo třetí země, kde je žalobce oprávněn pobývat nebo která jej přijme, a to do 20 dnů po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobce pobýval neoprávněně bez platného oprávnění k pobytu na území ČR ode dne 25. 12. 2025 do 22. 1. 2026, čímž opakovaně porušil povinnost pobývat na území pouze s platným oprávněním k pobytu, pokud zákon nestanoví jinak [§ 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců].

2. Prvostupňový orgán tyto závěry učinil na základě následujících skutečností. Žalobci bylo dne 26. 9. 2025 vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR. Žalobce z území ČR vycestoval do Polska, následně se však vrátil. Po svém návratu na území ČR pobýval bez platného pobytového oprávnění ode dne 25. 12. 2025 do dne 22. 1. 2026, kdy byl zajištěn Policií ČR. Žalobce v rámci správního řízení uvedl, že zpět do ČR přicestoval za kamarády. Je si vědom toho, že na území ČR pobývá bez platného oprávnění k pobytu. Žalobce je ženatý a má jedno dítě. Jeho rodina žije v Uzbekistánu. Žalobce při výslechu dne 22. 1. 2026 uvedl, že mu není známa překážka, která by mu znemožňovala vycestování z České republiky. Sám uvedl, že Uzbekistán je bezpečná země, kde mu nehrozí žádné nebezpečí.

3. Následné odvolání žalobce žalovaný zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. Ztotožnil se s tím, že nejsou žádné pochybnosti o délce a nelegálnosti pobytu žalobce ani o opakovaném porušení zákona. Dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území EU a smluvních států, shledal přiměřenou. Zároveň neshledal žádné překážky, které by bránily návratu žalobce do Uzbekistánu. Žalobce sám přitom uvedl, že mu žádné nebezpečí v zemi původu nehrozí, na území EU a smluvních států nemá rodinu. V ČR nemá nemovitý majetek. Řízení před soudem 4. Žalobce výše označené rozhodnutí žalovaného napadl žalobou. Žalobce předně uvedl, že napadené rozhodnutí porušuje § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť jsou jeho dopady do soukromé sféry žalobce nepřiměřené. Žalobce vykázal nelegální pobyt v délce necelého měsíce, působí tedy nepřiměřeně, je-li mu ukládáno opatření na dobu 18 měsíců. V žalobě dále uznal, že na území ČR pobýval neoprávněně. Správní orgány dle žalobce adekvátně nezohlednily skutečnost, že od počátku správního řízení spolupracoval při objasnění skutečného stavu věci. Stejně tak namítl, že měly být „lépe“ zohledněny okolnosti, jako jsou věk, závažnost nebo druh jeho protiprávního jednání či délka pobytu na území ČR. Dodal, že jeho rodinné vazby v zemi původu jsou oslabeny v návaznosti na jeho pobyt v ČR.

5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že se shodnou argumentací se dostatečně vypořádal již ve svém rozhodnutí, popřípadě v prvostupňovém rozhodnutí. Navrhl žalobu zamítnout. Posouzení věci soudem 6. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

7. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, a to v souladu s ustanovením § 51 s. ř. s., neboť účastníci řízení takový postup akceptovali. Soud vyšel ze spisového materiálu žalovaného, jímž se důkaz neprovádí.

8. Žaloba byla podána včas osobou k tomu oprávněnou.

9. Žaloba není důvodná.

10. Dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců platí: „Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí.“ 11. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění podle ustanovení § 119 vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

12. Dle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí: „Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.“ 13. Na úvod soud uvádí, že za situace, kdy jsou naplněny podmínky pro vyhoštění, správní orgán nemá jinou možnost než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění [rozsudek Nejvyššího správního soudu („NSS“) ze dne 29. 4. 2021, č. j. 7 Azs 319/2020-40]. Pokud správní vyhoštění nezpůsobí nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince, nemají správní orgány možnost uvážit, zda zvolí postup spočívající ve správním vyhoštění nebo „pouze“ v uložení povinnosti opustit území. Za této situace aplikace § 50a zákona o pobytu cizinců nepřichází v úvahu (rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2021, č. j. 2 Azs 343/2020- 21, bod 18).

14. V této věci žalobce v řízení o vyhoštění uvedl, že si je vědom toho, že na území ČR pobývá neoprávněně. Ze správního spisu se podává, že tento pobyt trval přibližně 28 dnů. Žalobce proti samotné délce pobytu neuplatnil námitky. Současně žalobce nerozporuje, že na území ČR pobýval bez pobytového oprávnění a dříve mu bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR.

15. Ze správního spisu soud zjistil, že bylo dne 26. 9. 2025 vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR. Ve spisu je totiž založeno rozhodnutí ze dne 3. 11. 2025, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území. Z fotografií žalobcova pasu (založených ve správním spisu) soud zjistil, že mu byl do pasu vylepen výjezdní příkaz. Z výpovědi žalobce ze dne 22. 1. 2026 je pak zřejmé, že žalobce z území ČR vycestoval do Polska, následně se však vrátil.

16. Soud tedy konstatuje, že žalobce pobýval na území ČR bez povolení k pobytu, a to i poté, co mu bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR.

17. Soud neshledal, že by žalobce nemohl vycestovat zpět do Uzbekistánu. Sám v rámci správního řízení uvedl, že tam má rodinu. Naopak na území EU nemá rodinu ani majetek. Žalobce sám v rámci správního řízení sdělil, že mu v Uzbekistánu nic nehrozí, je tam zaručena ochrana jeho práv a v případě vyhoštění dobrovolně vycestuje.

18. Zároveň zdejší soud opakovaně neshledal překážku vycestování s ohledem na bezpečnost ve vztahu k Republice Uzbekistán (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 1. 6. 2026, č. j. 16 A 16/2026-19, ze dne 24. 6. 2026, č. j. 1 A 19/2026-33, či ze dne 14. 5. 2026, č. j. 37 A 7/2026-18). Z výše uvedených důvodů soud neshledal překážku vycestování.

19. Žalobce nesdělil ani nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily o nepřiměřeném zásahu do soukromého a rodinného života. Žalobce tuto námitku ponechal v rovině obecného tvrzení, soud ze správního spisu nezjistil okolnosti, které by svědčily o tom, že výkon rozhodnutí nepřiměřeně zasáhne do žalobcova rodinného a soukromého života. Jak již soud uvedl výše, žalobce nemá na území ČR žádnou rodinu či majetek, stejně tak nic nesvědčí o jeho hlubší integraci do společnosti, která by mohla zásah zapříčinit.

20. Soud nepřisvědčil ani námitce nepřiměřené délky doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území (18 měsíců). Předně soud odkazuje na str. 3 až 5 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný přezkoumatelně zhodnotil, že doba 18 měsíců je přiměřená. S tímto hodnocením se soud ztotožnil.

21. Pro srovnání soud poukazuje např. na rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 Azs 416/2017- 29, kde kasační soud neshledal nepřiměřeným správní vyhoštění cizince v délce jednoho roku za neoprávněný pobyt na území ČR v řádu několika hodin, nebo rozsudek NSS ze dne 5. 12. 2024, č. j. 5 Azs 223/2024-45 (neoprávněný pobyt o délce dvou měsíců, doba správního vyhoštění dva roky). Dále na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2020, č. j. 19 A 30/2020-22 (neoprávněný pobyt devět dnů a správní vyhoštění na dvanáct měsíců), ze dne 25. 3. 2022, č. j. 19 A 9/2022-16 (neoprávněný pobyt dva měsíce a správní vyhoštění v délce trvání dvou let), či rozsudek ze dne 22. 5. 2025, č. j. 4 A 20/2025-22, kde bylo uloženo správní vyhoštění na dobu 18 měsíců za neoprávněný pobyt v délce 17 dnů. V daném případě se navíc jednalo o naplnění závažnější skutkové podstaty dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců, nikoli o pouhý jednorázový neoprávněný pobyt.

22. Dále je pak vhodné zmínit, že NSS v rozsudku ze dne 4. 4. 2019, č. j. 1 Azs 45/2019-28 seznal, že „[s]amotná spolupráce v dalším průběhu řízení nelze považovat za něco mimořádného a zohledňovat ji ve prospěch stěžovatele.“ Správní orgány však i přesto k této skutečnosti přihlédly, jak plyne z napadeného rozhodnutí (poslední odstavec na str. 4 napadeného rozhodnutí).

23. Soud proto uzavírá, že správní vyhoštění v délce 18 měsíců, které bylo uloženo žalobci, odpovídá správní praxi ve věcech správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k horní hranici sazby v délce pěti let a s ohledem na neoprávněný pobyt žalobce na území ČR po dobu 28 dnů se nejedná o vybočení z mezí správního uvážení ani o jeho zneužití. Závěr a náklady řízení 24. Ze shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 17. srpna 2026 JUDr. Jitka Hroudová, v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.