36 A 10/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Jaromírem Klepšem ve věci žalobce: Y. N., státní příslušnost Ukrajina, nar. X bytem X zastoupen odborovou organizací Evropan – ochrana práv oprávněných osob, z. s. sídlem Stožice 37, 389 01 Vodňany proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který spočíval ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu dne 27. 3. 2026, č. j. OAM-384507/DO-2026, jako nepřijatelné, takto:

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . Odůvodnění:

I. Předmět řízení

1. Žalobce je občanem Ukrajiny. Dne 27. 3. 2026 požádal v České republice o dočasnou ochranu podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). Tuto žádost žalovaný označil jako nepřijatelnou s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že žalobce je osobou ve smyslu § 3 Lex Ukrajina, žádost proto vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina. Nepřijatelnost vyznačil přímo v tiskopisu žádosti č. j. OAM-384507/DO-2026.

II. Podání účastníků řízení

2. Žalobce se žalobou domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň požaduje, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobci.

3. Žalobce vysvětlil, že byl držitelem pobytového oprávnění v Polsku, tam však nepobývá a pobývat nechce, neb má vazbu k ČR – má zde dlouholetou přítelkyni a známé. Dne 26. 9. 2022 zde požádal o vydání dlouhodobého víza za účelem zaměstnání. Před vypuknutím války na Ukrajině v ČR požádal o pracovní vízum, až 27. 3. 2026 se dozvěděl o tom, že mu nebylo uděleno. Proto požádal o dočasnou ochranu – žádost odůvodnil tím, že po začátku války odešel z Ukrajiny a obává se návratu, neb bude donucen sloužit v armádě a hrozí mu smrt. Žalovaný mu bez poučení vrátil žádost o udělení dočasné ochrany, aniž by mu udělil pobytové oprávnění.

4. Žalobce namítá, že tento postup je v rozporu s mezinárodními smlouvami a zásadou non refoulement. Proto se žalobce proti postupu žalovaného bránil stížností, nebyl však úspěšný. Dále namítal nezákonnou aplikaci § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, která podle žalobce odporuje právu EU, které je přednostně aplikovatelné. Žalovaného obvinil z účelového a úmyslného postupu v rozporu s principem unijní solidarity a nerespektování judikatury. V důsledku postupu žalovaného je žalobce nucen proti své vůli k návratu na Ukrajinu, kde probíhá válečný konflikt. Vyjádřil přesvědčení, že ke dni podání žádosti nebyl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU a splňoval podmínky § 3 Lex Ukrajina. Vyjádřil přesvědčení, že ustanovení odporuje unijnímu právu, jmenovitě čl. 28 směrnice Rady 2001/55/ES1 (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“).

5. Názor žalovaného stran toho, že není válečným uprchlíkem, neb v době vypuknutí válečného konfliktu byl na území členského státu EU, označil za nesprávný a absurdní, odporující mezinárodním smlouvám. Žalovaný podle žalobce nesprávně vyslovil, že žádost o dočasnou ochranu je žalobce povinen podat ve členském státě, ve kterém cizinec naposledy pobýval, a který mu pobytové oprávnění vydal. Požadavek, aby žalobce byl dne 24. 2. 2022 na Ukrajině, poté podle žalobce nemá oporu v unijní ani vnitrostátní legislativě. Ač 1 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/3822 (dále jen „prováděcí rozhodnutí“) hovoří o tom, že se týká především osob vysídlených k 24. 2. 2022, výslovně doporučuje zaujmout i podobný postoj k ostatním osobám postiženým válkou.

6. Žalobce se do 20. 2. 2022 nacházel na území Ukrajiny. Názor žalovaného, že měl čekat do 24. 2. 2022, pokud by nezískal dočasnou ochranu v Polsku, odporuje principu udělení dočasné ochrany. Není možné, aby pro institut dočasné ochrany platila přísnější pravidla než v případě azylového řízení. Namítal, že Lex Ukrajina zužující přístup ukrajinských uprchlíků k dočasné ochraně odporuje unijním předpisům. Vzhledem k délce konfliktu nelze spravedlivě požadovat splnění podmínky pobytu na Ukrajině před vypuknutím konfliktu, neb na ochranu mají právo i ti, kteří se v situaci válečného uprchlíka ocitli později. Žalobce by se po návratu na Ukrajinu již nemohl vrátit a podmínku pobytu na Ukrajině splnit. Argumentoval hrozbou mučení a krutých podmínek v případě zajetí. Názor žalovaného o možnosti přesunu do jiného členského státu je dán neznalostí poměrů na Ukrajině, přičemž žalobcovým cílem je získat dočasnou ochranu v prostředí, kde se může rychle přizpůsobit a podporovat odtud ty, kteří z Ukrajiny odjet nemohou.

7. Směrnice o dočasné ochraně nepředpokládá možnost členských států rozšiřovat důvody pro vyloučení osob z dočasné ochrany. Lex Ukrajina však v § 5 zavádí dodatečné důvody nepřijatelnosti žádostí o dočasnou ochranu, které nemají oporu v unijní legislativě. Vyloučení možnosti přesídlení osob mezi členskými státy EU nebylo záměrem unijního zákonodárce; žalobce k tomu odkázal na judikaturu a čl. 26 odst. 4 směrnice o dočasné ochraně. V neudělení dočasné ochrany spatřoval porušení čl. 9 a 10 Ústavy. Výkladem vnitrostátní úpravy nelze prolomit relevantní mezinárodní smlouvy.

8. Namítal, že Soudní dvůr EU i Evropský soud pro lidská práva opakovaně připustily možnost přesídlení držitelů dočasné ochrany. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, a další judikaturu NSS a zdejšího soudu; poukázal na to, že žalovaný judikaturu nerespektuje. Odkázal na judikaturu stran neaplikovatelnosti vyloučení soudního přezkumu podle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina.

9. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě soudu navrhnul, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. Předně konstatoval, že důvodem nepřijatelnosti žádosti je § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina. Konstatoval, že žalobce sice je občanem Ukrajiny, nicméně ke dni 24. 2. 2022 tam nepobýval. Z otisků hraničních razítek se podává, že žalobce vstoupil na území členských států Schengenského prostoru 20. 2. 2022 přes hraniční přechod Korczowa v Polsku, setrval zde do 16. 7. 2022. V Polsku mu bylo vydáno dlouhodobé vízum s platností od 24. 1. 2022 do 18. 7. 2022. Z žalobcova cestovního dokladu se podává, že žalobce schengenský prostor již neopustil. Žalovaný v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017 – 29, podle kterého je cestovní doklad veřejnou listinou s presumpcí správnosti. Ze vstupních razítek má žalovaný za prokázané, že žalobce se ke dni 24. 2. 2022 nenacházel na území Ukrajiny.

10. Čl. 2 prováděcího rozhodnutí se vztahuje na ukrajinské státní příslušníky, kteří na území Ukrajiny byli dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu vysídleni z území Ukrajiny a na jejich rodinné příslušníky bez ohledu na jejich státní příslušnost, vysídlené osoby jsou definovány ve čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně. Z této definice podle žalovaného vyplývá, že se 2 kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana vztahuje jen na osoby, které musely Ukrajinu opustit v důsledku situace, která tam nastala, a v důsledku jejího trvání se do ní nemohou bezpečně vrátit. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním musí existovat příčinná souvislost, jen v takovém případě lze osobu považovat za vysídlenou ve smyslu směrnice o dočasné ochraně, která má nárok na práva plynoucí z dočasné ochrany. Za osobu vysídlenou nemůže být osoba považována jen proto, že se tato osoba nemůže trvale a bezpečně vrátit do země původu kvůli tamní situaci – je nutné, aby tato situace byla důvodem, pro kterou tato osoba zemi původu vůbec opustila; to vyplývá ze čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně i z prováděcího rozhodnutí. Na dočasnou ochranu tedy podle směrnice o dočasné ochraně tedy nemají nárok občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny z důvodů zaměstnání práce, studia, dovolené, rodinných a zdravotních důvodů, aj.

11. Žalobce přitom území Ukrajiny opustil z jiných důvodů, než je válečný konflikt, a to ještě před jeho vypuknutím.

12. Ze sdělení Komise č. 2022/C 126 I/01 „Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana“, který byl v rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, označen za „soft law“, k tomu žalovaný citoval pasáž, podle které nárok na dočasnou ochranu (nebo odpovídající ochranu podle vnitrostátního práva) v zásadě nemají nárok státní příslušníci Ukrajiny, kteří byli z Ukrajiny vysídleni před 24. 2. 2022 nebo se před tímto datem mimo Ukrajinu nacházeli např. z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, zdravotním prohlídkám aj. důvodů.

13. Žalovaný k judikatuře, která podmiňuje aplikaci § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina dlouhodobostí pobytu mimo území Ukrajiny, konstatoval, že Nejvyšší správní soud své závěry formuloval ve skutkově odlišném případě. Do okruhu osob, na které se vztahuje prováděcí rozhodnutí, mohou náležet jen cizinci, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli na Ukrajině, jinak by příčinnou jejich opuštění Ukrajiny nemohl být vpád vojsk Ruské federace na území Ukrajiny. Tato úvaha je v souladu s výše uvedeným sdělením Komise.

14. Závěrem zdůraznil, že žalobce nerozporuje, že disponoval povolením k pobytu v Polské republice; není zřejmé, proč by nemohl setrvat právě tam.

15. Na vyjádření žalovaného žalobce reagoval replikou z 7. 5. 2026, ve které setrval na závěru o nezákonnosti zásahu.

16. K ní přiložil záznam o situaci v místě žalobcova bydliště na Ukrajině. Ohradil se proti tvrzení o tom, že Ukrajinu opustil z jiných důvodů, než je válečný konflikt. Žalovaný podle něj není seznámen s obsahem spisu, neb se nevyjádřil k tomu, že žalobce 26. 9. 2022 podal žádost o udělení pobytového oprávnění za účelem zaměstnání, avšak žalovaný tuto žádost nikdy nevyřídil, neboť rozhodnutí o této žádosti žalobci nikdy nedoručil a žalobce překročil hranici mezi Polskem a Ukrajinou v poslední den, kdy to bylo v klidu možné. Tvrzení žalovaného o tom, že žalobce Ukrajinu opustil z jiných důvodů, jsou nepravdivé. Žalobce očekával vydání zaměstnanecké karty; teprve s výrazným odstupem se dozvěděl o jejím neudělení, a proto podal žádost o dočasnou ochranu. Kdyby chtěl žalobce požádat o dočasnou ochranu v Polsku, mohl tam odjet již o měsíc dříve. Žádný předpis nestanoví, že válečný uprchlík z Ukrajiny nemá právo zvolit si bezpečnou zemi EU a že při opakovaném vstupu na území ČR a splnění podmínek již nemá status válečného uprchlíka a právo žádat o dočasnou ochranu na území ČR. K tomu odkázal na rozsudek zdejšího soudu ve věci 10 A 6/2025 – 61.

17. K tomu, že doposud o dočasnou ochranu nepožádal, uvedl, že za to může žalovaný, neb mu nevydal zaměstnaneckou kartu. Žalobce měl za to, že se na něj vztahuje fikce legálního pobytu na území a proto o další pobytové oprávnění v ČR ani v Polsku nežádal.

18. Zopakoval, že ačkoliv měl pobytové oprávnění v Polsku, nepobýval tam a pobývat tam nechce, protože v ČR má dlouholetou přítelkyni a známé. Proto již před vypuknutím války dne 26. 9. 2022 požádal o vydání dlouhodobého víza za účelem zaměstnání v ČR. Informaci o ukončení řízení o jeho žádosti o zaměstnaneckou kartu se dozvěděl až 27. 3. 2026, do té doby měl jen potvrzení o podání žádosti, rozhodnutí mu nebylo nikdy řádně doručeno. Proto využil možnosti získat vízum v Polsku, protože mu k tomu stačil biometrický pas. V září v ČR požádal o zaměstnaneckou kartu – tu mu žalovaný nevydal, žalobce neví, jak toto řízení skončilo, žalovaný doručení rozhodnutí nedoložil. Žalobce tvrdí, že splnil podmínky mezinárodní ochrany, neb do domovské země se nemůže vrátit, podal žádost o dočasnou ochranu a je válečným uprchlíkem.

19. Poté se žalobce zaobíral obsahem směrnice o dočasné ochraně a prováděcího rozhodnutí. Dovodil, že přestože získal první pobytové oprávnění v Polsku, s ohledem na podání žádosti o dlouhodobé vízum v ČR, podání první žádosti o dočasnou ochranu v ČR a zásadu non-refoulement neexistuje jiná možnost než mu přiznat práva plynoucí z dočasné ochrany. Žalovaný podle něj nerozlišuje mezi konstitutivním vznikem postavení osoby ohrožené válečným konfliktem a deklaratorním přiznáním statusu osoby požívající dočasné ochrany. Pojem nelegální pobyt uprchlíka označil za právně nesprávný a datum 24. 2. 2022 za nedůležitý, neb i osoby, které se po tomto datu na Ukrajinu vrátily, mají na dočasnou ochranu nárok. K ochraně obětí válečného násilí k tomu odkázal na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-465/07 Elgafaji. Žalobce může zodpovědět otázky naléhavosti ochrany před důsledky válečného konfliktu. Zopakoval, že žalovaný nerespektuje judikaturu správních soudů a opakovaně vydává závadná rozhodnutí, rozhoduje přepjatě formalisticky, což je ve světle judikatury Ústavního soudu nezákonné. Při výkladu právních předpisů je třeba zohlednit jejich účel a smysl, individuální okolnosti případu. K tomu dále uvedl, že prováděcí rozhodnutí předpokládá potřebu pohybu vysídlených osob na území členských států, čímž se osoby vysídlené z Ukrajiny podle bodu 52 rozsudku NSS č. j. 1 Azs 174/2024 – 48 liší od ostatních vysídlených osob. NSS v něm dovodil, že otázka právního režimu vstupu a pohybu je nezávislá na přiznání práv z dočasné ochrany. Žalovaný přitom nedokázal vysvětlit proč by měl žalobce odjet do Polska. Podle NSS přitom současně platí, že nové podání žádosti o přiznání práv z dočasné ochrany nezakládá překážku litispendence.

20. K odkazu žalovaného na soft-law dokumenty namítal, že potvrzují žalobcovo právo na udělení pobytového oprávnění v ČR, protože žalovaný mu doposud žádné jiné pobytové oprávnění neposkytnul a žalobce od 18. 7. 2022 v žádném jiném státě pobytové oprávnění nemá. Zopakoval argumentaci k právu na přemístění a legalizaci svého pobytu v jiném členském státě poté, co již práva z dočasné ochrany získali. Zrekapituloval svou situaci a zopakoval důvody, pro které považuje postup žalovaného za nezákonný.

III. Ústní jednání

21. Jednání se před nadepsaným soudem konalo dne 14. 7. 2026.

22. Žalobce ani jeho zástupce se k jednání soudu nedostavili a ani se neomluvili, ač jim předvolání k jednání bylo řádně a s předstihem doručeno dne 26. 6. 2026. Navíc i vzhledem k tomu, že procesní postoj žalobce včetně důkazních návrhů byl soudu zřejmý z předchozích procesních podání, nebránila nepřítomnost žalobce projednání a skončení věci (srov. § 49 odst. 3 s. ř. s.).

23. Žalovaný krátce reagoval na repliku žalobce z 7. 5. 2026. Shrnul, že žalobce ve velké části žaloby zaměňuje důvody pro nepřijatelnost jeho žádosti - § 5 odst. 1 písm. b), c) a d) příp. f) Lex Ukrajina. U písm. b) musí žalobce prokázat, že se nacházel na Ukrajině ke dni invaze vojsk Ruské federace, což neodpovídá razítkům v jeho pasu. Pokud má obavu z vojenské služby, jedná se o skutečnost významnou z hlediska mezinárodní ochrany, byť se jedná o významnou státoobčanskou povinnost. Vyložil názor, že ke dni podání žádosti o dočasnou ochranu nepobýval na území na základě fikce pobytu, celkově pak námitky neodpovídají skutkovému stavu.

24. Soud si uvědomuje, že ve věcech, o nichž vede řízení o ochraně před nezákonným zásahem, žalovaný zpravidla nevede spis ve smyslu § 17 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, který by odrážel průběh správního řízení a sloužil jako podklad napadeného správního rozhodnutí, se kterým by se stěžovatel mohl seznámit dříve než v soudním řízení a reagovat na jeho obsah (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2023, č. j. 10 As 326/2022 – 88, a rozhodnutí v něm citovaná). Nyní posuzovaná věc však představuje výjimku z tohoto pravidla. Soudu byl poskytnut spis vedený pod sp. zn. OAM-0384507/DO-2026, jehož obsahem je kopie žalobcovy žádosti o dočasnou ochranu z 27. 3. 2026, naskenované části cestovního pasu žalobce, plná moc žalobcova právního zástupce, doklad o zajištění ubytování s výpisem z KN a potvrzení o podání žádosti žalobce o dlouhodobé vízum. Obsah všech výše uvedených podkladů je oběma stranám sporu znám a platí tedy i zde, že obsahem správního spisu se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

25. Stížnost byla podle obálky správního spisu do spisu založena, žalovaný jí však v rámci spisu nepředložil. Stížnost sama o sobě však není pro vyhodnocení věci podstatná; nejde o opravný prostředek, který by měl dopad na přípustnost správní žaloby proti zásahu žalovaného. Soud tedy neprováděl dokazování touto stížností pro nadbytečnost.

26. Výslech zástupce Kanceláře veřejného ochránce práv JUDr. Víta Alexandera Schorma soud neprovedl rovněž pro nadbytečnost. Předmětem věci je posouzení zákonnosti úkonu žalovaného při aplikaci § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina v případě žalobce. Proto dokazování o obecné praxi žalovaného při udělování dočasné ochrany dle Lex Ukrajina, která je soudu jinak známa z úřední činnosti, je zcela nadbytečné. Rovněž předchozí žádost žalobce o pobytové oprávnění z 26. 9. 2022 není pro předmět věci podstatná, důkaz je tedy nadbytečný a soud jej neprovedl.

27. Nahrávku ve formátu MP4 zachycující ostřelování oblasti ruskými raketami soud důkazem pro nadbytečnost také neprováděl. Mezi stranami není sporu o tom, že na území Ukrajiny dochází k ozbrojenému konfliktu, útokům na civilní objekty a potenciálnímu ohrožení civilistů.

28. Reportáž o napadení Ukrajiny dne 20. 2. 2022 soud důkazem neprováděl, protože pro vyhodnocení otázky, zda je žalobce osobou ve smyslu prováděcího rozhodnutí a Lex Ukrajina je rozhodné především to, zda žalobce byl ke dni 24. 2. 2022 na Ukrajině.

IV. Posouzení věci

29. Soud konstatuje, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě, je tedy včasná.

30. Podle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina platí, že „Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen“. Správní soudy v minulosti konstatovaly, že výluku soudního přezkumu podle tohoto ustanovení nelze aplikovat pro její nesoulad s právem EU (viz již výše odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, bod 25). Žaloba je tedy také přípustná.

31. Soud předem upozorňuje na skutečnost, že podstatná část žalobcovy argumentace směřuje proti důvodům nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina a k otázce možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy EU. Žalobcova žádost o dočasnou ochranu však nebyla shledána nepřijatelnou z uvedeného důvodu, žalovaný jí ve své argumentaci ostatně také nereflektoval. Podstata této žalobní argumentace se tak míjí s posuzovanou skutkovou situací, se skutečným důvodem nepřijatelnosti žádosti. Mezi stranami totiž není sporu o tom, že práva plynoucí z dočasné ochrany v jiném členském státě žalobce doposud nezískal, disponoval toliko pobytovým oprávněním v Polsku, které však s dočasnou ochranou nijak nesouviselo. Soud se proto nezabýval žalobní argumentací vztahující se k § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina, neboť tyto důvody nepřijatelnosti nebyly žalovaným v projednávané věci uplatněny a nemohly mít vliv na zákonnost napadeného zásahu.

32. Existence práva vysídlené osoby (držitele dočasné ochrany) v režimu prováděcího rozhodnutí na druhotnou volbu státu pobytu je podrobně popsána v rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42 (viz body 53 až 70), a poté i v celé řadě navazujících rozsudků Nejvyššího správního soudu, v nichž shledal postup stěžovatele vůči žadatelům jako nezákonný zásah. Žalobci lze tedy dát za pravdu, že z ustálené judikatury plyne právo držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb, tj. možnost přemístění mezi členskými státy EU a postupném (nikoliv však paralelním) uplatnění práv z dočasné ochrany ve vícero členských státech. Stejně tak lze dát žalobci za pravdu, že judikatura správních soudů zastává konstantní názor, že držitelé dočasné ochrany si mohou zvolit, ve kterém členském státě EU práva plynoucí z dočasné ochrany uplatní. Pokud by tedy žalobce skutečně byl osobou ve smyslu § 3 Lex Ukrajina, neobstojí postoj žalovaný, že žalobce má svůj pobyt realizovat v Polsku.

33. S ohledem na žalovaným označený a uvedený důvod nepřijatelnosti žalobcovy žádosti je však třeba zabývat se otázkou, zda žalobce vůbec držitelem dočasné ochrany je. Vyhodnocení zákonnosti zásahu: k důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina 34. Ochranu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek NSS č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS, ze 17. 3. 2008).

35. V projednávané věci jsou splněny první, druhá, čtvrtá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, která zkracuje. Jde-li o hodnocení tohoto úkonu, zde soud vychází z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je tím pádem taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit třetí podmínku, (ne)zákonnost zásahu žalovaného.

36. Žalovaný, vycházeje z podkladů správního spisu, zejména z cestovního pasu žalobce, vyložil, že u žalobce je naplněn důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina, neb podle žalovaného v rozhodný den 24. 2. 2022 nepobýval na území Ukrajiny a není proto osobu ve smyslu § 3 Lex Ukrajina. Proto jeho žádost označil jako nepřijatelnou.

37. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v §3.

38. Podle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a). Podle odst. 2 ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky dále, je-li účinné rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a), uděluje dočasnou ochranu cizinci, který doloží, že a) byl ke dni uvedenému v rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

39. Prováděcí rozhodnutí Rady ve svém čl. 2 odst. 1 přímo stanovuje, na které osoby se zvláštní režim dočasné ochrany uplatní. Jde o osoby vysídlené z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala: a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022; b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b).

40. Prováděcí rozhodnutí tak činí v souladu s čl. 5 odst. 3 písm. a) směrnice o dočasné ochraně, podle které má prováděcí rozhodnutí obsahovat popis specifických skupin osob, na něž se dočasná ochrana vztahuje. Prováděcí rozhodnutí připouští možnost členských států rozšířit aplikaci institutu dočasné ochrany i na další kategorie vysídlených osob, na něž se toto rozhodnutí nevztahuje, pokud jsou tyto osoby vysídleny ze stejných důvodů a ze stejné země nebo oblasti původu, jak jsou uvedeny v tomto rozhodnutí. V této souvislosti by členské státy měly být podle prováděcího rozhodnutí vybízeny k tomu, aby zvážily rozšíření dočasné ochrany na osoby, které z Ukrajiny uprchly krátce před 24. únorem 2022 v důsledku nárůstu napětí nebo které se těsně před tímto datem ocitly na území Unie (viz bod 14 recitálu a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí). K takovému kroku však ČR nepřistoupila (viz důvodová zpráva k zákonu č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, č. 65/2022 Dz, zvláštní část, k § 3).

41. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina přitom [na rozdíl od § 5 odst. 1 písm. c) až f) téhož předpisu] není ze své podstaty v nesouladu se směrnicí o dočasné ochraně ani s jinými evropskými předpisy. Uvedené ustanovení reflektuje právě takovou situaci, kdy žádost o dočasnou ochranu podají osoby, na které režim dočasné ochrany ani nedopadá. Uvedený důvod nepřijatelnosti žádosti tedy nepředstavuje excesivní odchylku z důvodů pro vyloučení poskytnutí dočasné ochrany, které předepisuje směrnice o dočasné ochraně (čl. 28 Směrnice o dočasné ochraně).

42. Osoby, na které se vztahuje režim zvláštní ochrany podle prováděcího rozhodnutí, přitom nejsou oproti ostatním cizincům v privilegovaného postavení. Postavení osob náležejících do osobního rozsahu prováděcího rozhodnutí je totiž specifické právě tím, že je způsobeno válečným konfliktem probíhajícím na území Ukrajiny; jde o mimořádnou a výjimečnou situaci dočasného charakteru. Jde totiž o osoby, které území opustili v důsledku válečného konfliktu nejdříve 24. 2. 2022 či později. Nejedná se proto o obecné zakotvení příznivějšího právního standardu. Oproti ostatním skupinám vysídlených osob jsou podle názoru soudu namítaná privilegia dostatečně odůvodněna v preambuli prováděcího rozhodnutí, čímž se reflektuje specifická situace osob zahrnutých do režimu prováděcího rozhodnutí (srov. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, č. j. 10 A 6/2025 – 61, bod 82, ze dne 26. 11. 2025, č. j. 9 A 100/2025 – 35, bod 32, ze dne 16. 10. 2025, č. j. 11 A 108/2025 – 24, bod 19, a mnoha dalších). Nelze se tak ztotožnit s žalobcem, že by zavedením dočasné ochrany mělo docházet k diskriminaci části občanů Ukrajiny. Osoby ukrajinské národnosti, které do režimu dočasné ochrany nespadají, zpravidla neměli tedy na Ukrajině před konfliktem „těžiště“ svého života, které v důsledku konfliktu museli přesunout do zahraničí, v podrobnostech viz níže.

43. Jak se podává z čl. 3 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, „[d]očasná ochrana nepředjímá přiznání právního postavení uprchlíka podle Ženevské úmluvy“. To, že u určitá osoba nesplňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí, tedy nijak neohrožuje její případné postavení uprchlíka ve smyslu Ženevské úmluvy3, které ve smyslu citovaného ustanovení funguje nezávisle na poskytnutí dočasné ochrany.

44. Aplikace důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina přitom automaticky nezakládá porušení zásady non-refoulement. Judikatura již dovodila, že žalovaný v případě rozhodnutí o udělení práv plynoucích z dočasné ochrany nerozhoduje o povinnosti žadatele opustit území ČR. Vyhodnocení jeho žádosti jako nepřijatelné samo o sobě nikterak nepředjímá, jak bude cizinec posuzován příslušnými správními orgány, v jejichž pravomoci je rozhodování o správním vyhoštění cizinců (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2025, č. j. 15 A 131/2025 – 34, bod 23). I kdyby tedy cizinec nesplňoval podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí, automaticky to neznamená jeho návrat do válkou sužované vlasti. Ačkoliv taková osoba nemůže využít režimu dočasné ochrany, může využít jiných prostředků legalizace pobytu cizince na území ČR, resp. v rámci Schengenského prostoru, které jí právní řád nabízí. Uvedené potvrzuje také již výše odkazovaná důvodová zpráva: „platí, že osoby, které nemohou doložit, že splňují kvalifikační 3 Úmluva ze dne 28. července 1951 o právním postavení uprchlíků, ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. ledna 1967. požadavky pro udělení dočasné ochrany, mohou, v případě, že jim brání v návratu do země původu objektivní nepřekonatelná překážka, využít standardních institutů mimo dočasnou ochranu. Těmito nástroji jsou např. žádost o udělení víza za účelem strpění pobytu na území České republiky podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky nebo žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žádosti o tato oprávnění nejsou vyloučeny ani jinak omezeny v důsledku konfliktu na Ukrajině“.

45. Nelze proto souhlasit s žalobcem, že aplikace uvedeného ustanovení porušuje čl. 3 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně a čl. 2 a 3 Úmluvy. Nelze se ztotožnit s žalobcovu argumentací o tom, že uvedený důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu odporuje unijní legislativě, představuje porušení zásady non-refoulement a představuje porušení mezinárodních závazků České republiky.

46. Žalobce je ukrajinským státním příslušníkem, již to vylučuje aplikaci čl. 2 odst. 1 písm. b) prováděcího rozhodnutí. Z jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany z 27. 3. 2026 ani z žaloby se přitom nepodává, že by byl rodinným příslušníkem osoby podle čl. 2 odst. 1 písm. a) nebo b). Do žádosti uvedl, že je rozvedený, a jeho dítě aktuálně pobývá na Ukrajině, není tedy vysídleno z Ukrajiny. Žalobce uvedl, že má v ČR přítelkyni a známé, to však o naplnění čl. 2 odst. 1 písm. c) prováděcího rozhodnutí nesvědčí. V úvahu tak v případě žalobce připadá pouze kategorie vysídlených osob podle čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí.

47. Prováděcí rozhodnutí se dotýká osob, které jsou vymezeny především tím, že byly vysídleny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil; tato podmínka je přitom společná pro všechny tři kategorie osob, na které prováděcí rozhodnutí dopadá. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle § 3 Lex Ukrajina je tak zapotřebí kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.

48. Pokud jde o podmínku pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022, městský soud ve své judikatuře již opakovaně konstatoval přípustnost důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu z důvodu § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina, pakliže žalobce nedoložil či ani netvrdil pobyt na území Ukrajiny před 24. 2. 2022 (viz rozsudky ze dne 9. 12. 2025, č. j. 5 A 120/2025 – 24; ze dne 16. 12. 2025, č. j. 10 A 172/2025 – 20; nebo ze dne 16. 12. 2025, č. j. 11 A 155/2025 – 28). Stanovení rozhodného dne (24. 2. 2022) má svou oporu v prováděcím rozhodnutí Rady. Nejde tedy o aktivismus českého zákonodárce. Stanovení tohoto data přitom není samoúčelné; jako konstatoval NSS, odlišuje osoby, které odešly z Ukrajiny již před zahájením plné invaze ozbrojených sil Ruské federace (např. z pracovních, studijních či jiných důvodů), od těch, které odešly až po tomto datu, kdy došlo k rozšíření do té doby teritoriálně omezené ruské agrese vůči Ukrajině na v podstatě celé území. U posléze uvedených osob lze vycházet z toho, že hlavním důvodem opuštění země původu pro ně byla právě ruská agrese (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2026, č. j. 5 Azs 54/2026 – 14, bod 8).

49. Výkladem pojmu „pobývání na Ukrajině“ se správní soudy již zabývaly. V rozsudku ze dne 17. 8. 2023, č. j. 18 A 54/2023 ‑ 32, Městský soud v Praze vysvětlil, že pod tímto pojmem si lze představit v prvé řadě to, že se žadatel musel na Ukrajině fyzicky nacházet. Z užití pojmu pobývat (nikoli zdržovat či nacházet se) a znění dalších jazykových verzí (residing atd.) lze nad rámec toho dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější, stálejší pobyt. Žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě (mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam, viz bod 27. odůvodnění tohoto rozsudku). Uvedený závěr následně aprobovaly i další senáty zdejšího soudu (viz např. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023 č. j. 11 A 111/2023 – 62, ze dne 26. 3. 2024, č. j. 15 A 137/2023 – 46, či ze dne 27. 1. 2026, č. j. 15 A 183/2025 – 20). Z tohoto závěru přitom vycházel také Nejvyšší správní soud (viz jeho rozsudky ze dne 20. 5. 2025 č. j. 4 Azs 225/2024 – 20, ze dne 7. 3. 2025 č. j. 5 Azs 72/2024 – 21, ze dne 6. 3. 2025, č. j. 5 Azs 258/2025 – 14, nebo v usnesení ze dne 7. 5. 2026, č. j. 5 Azs 54/2026 - 14). Z pouhé existence víza či jiného povolení k dlouhodobému pobytu (tj. bez dalšího) nelze podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024 – 21, dovozovat, že žadatel není osobou podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí, protože samotná existence pobytového titulu neznamená, že byl skutečně využíván.

50. Lze též odkázat na metodické dokumenty Evropské komise. Ty sice nepředstavují závazné prameny unijního práva, nicméně jako tzv. soft law mohou sloužit k jeho interpretaci (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č.j. 11 A 80/2022 – 79, bod 67). Jde zejména o sdělení Evropské komise [Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (2022/C 126 I/01)]. Jeho aplikace na posuzovaný případ se ostatně žalovaný výslovně domáhá. To pojem „pobývat“ blíže nespecifikuje. Mezi osoby, které nemají nárok na dočasnou ochranu, nicméně zahrnuje v případě ukrajinských státních příslušníků ty, kteří byli vysídleni z Ukrajiny před 24. 2. 2022 nebo se před tímto datem nacházeli mimo Ukrajinu, například z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, kvůli zdravotním prohlídkám nebo z jiných důvodů. To městský soud nezpochybňuje, nicméně v kontextu výše uvedeného přesto musí být prokázáno, že těžiště života žadatele v rozhodný den skutečně nebylo na Ukrajině a že opuštění Ukrajiny skutečně bylo motivováno ozbrojeným konfliktem s Ruskou federací. V tomto ohledu lze vzpomenout již výše odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 258/2025 – 14; Nejvyšší správní soud v něm vyslovil neaplikovatelnost § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina na situaci žadatelky, která dne 24. 2. 2022 sice nebyla fyzicky na Ukrajině, neboť se účastnila studijního programu Erasmus, těžiště jejích zájmů však nadále bylo na Ukrajině. Lze tedy připustit také situace, kdy žadatel o dočasnou ochranu dočasně opustil Ukrajinu již před rozhodným dnem (a tedy z jiných důvodů, než je ozbrojený konflikt), avšak před rozhodným dnem i v jeho průběhu měl těžiště svého života na Ukrajině a je proto osobou ve smyslu § 3 Lex Ukrajina.

51. Z žalobcovy žádosti o poskytnutí dočasné ochrany z 27. 3. 2026 se podává, že žalobce v rozhodný den na území Ukrajiny nebyl. Sám žalobce do příslušné kolonky uvedl „CZE“, čímž měl nepochybně na mysli ČR. Tomu odpovídají i otisky razítek z žalobcova cestovního dokladu: žalobce 20. 2. 2022 vstoupil do Schengenského prostoru, ve kterém setrval až do 16. 7. 2022 – poté se přes hraniční přechod Záhony mezi Maďarskem a Ukrajinou přesunul mimo Schengenský prostor. Samotná skutečnost, že žalobce v rozhodný den nebyl na území Ukrajiny, však s ohledem na výše předestřené judikatorní závěry ještě není rozhodná pro posouzení věci.

52. Žalobce v rámci svých podání neuvádí jediný relevantní konkrétní důvod svědčící o tom, že by těžiště jeho života před začátkem konfliktu bylo na Ukrajině. Do žádosti o dočasnou ochranu sice uvedl, že má dítě (nar. X, v době zahájení konfliktu tedy nezletilé), je nicméně rozvedený a není zřejmé, zda bylo v dané době v žalobcově péči. V bodě 17 žaloby zmiňuje, že finančně podporuje své rodiče (resp. osoby, které nemohou Ukrajinu opustit). Ani to však nesvědčí o tom, že by těžiště jeho života bylo na Ukrajině, neb ze zahraničí tyto osoby evidentně podporoval dlouhodobě.

53. Z žalobcova cestovního dokladu se podává, že na území Schengenského prostoru v průběhu let 2020 a 2021 opakovaně vstupoval a dlouhodobě zde setrvával. Žalobce byl v období od 19. 4. 2021 do 10. 12. 2021 a od 24. 1. 2022 do 18. 7. 2022 držitelem polského dlouhodobého pobytového víza. Tato oprávnění s ohledem na otisky razítek zaznamenávajících přechod hranic Schengenského prostoru žalobce aktivně využíval – prakticky po celou dobu platnosti uvedených oprávnění, s výjimkou části srpna a září roku 2021 a několika dní při začátcích a koncích jejich platnosti – pobýval na území Schengenského prostoru. K pobytovým oprávněním je proto třeba přihlédnout, neb žalobce na jejich základě dlouhodobě pobýval mimo území Ukrajiny.

54. Ačkoliv ke dni 24. 2. 2022 započala invaze armády Ruské federace na území Ukrajiny, žalobce se na její území dne 16. 7. 2022 vrátil; to koresponduje se skutečností, že o dva dny po tomto návratu končila platnost jeho pozdějšího polského pobytového víza. Jak se přitom podává z potvrzení o podání žádosti č. j. OAM-07123/ST-2022, žalobce dne 26. 9. 2022 (tedy něco málo přes dva měsíce po jeho posledním zaznamenaném návratu na Ukrajinu) požádal na pracovišti OAMP v Praze o vydání dlouhodobého víza v ČR za účelem strpění pobytu na území (žalobce přitom uvádí, že účelem víza mělo být zaměstnání v ČR). Sám žalobce přitom uvádí, že k podání žádosti byl motivován tím, že v ČR má dlouhodobou přítelkyni a známé. Z otisku razítek v pase poté nevyplývá, že by se žalobce po podání žádosti o dlouhodobý pobyt na území ČR dne 26. 9. 2022 na Ukrajinu vrátil.

55. Žalobce tedy v průběhu let 2020 až 2022 opakovaně a dlouhodobě vstupoval na území Schengenského prostoru, ve kterém trávil nepoměrně větší část uvedených let než na Ukrajině. To svědčí spíše tomu, že těžiště zájmů měl již tehdy mimo území Ukrajiny. S tím ostatně koresponduje jeho vyjádření stran podání žádosti o dlouhodobý pobyt na území ČR dne 26. 9. 2022; žalobce tvrdí, že motivací k podání této žádosti bylo, že zde má dlouholetou přítelkyni a známé. Tím se však žalobcova situace vymyká výše popsanému účelu zavedení dočasné ochrany, poskytování práv osobám prchajícím z Ukrajiny právě v důsledku válečného konfliktu, přičemž tyto osoby před zahájením konfliktu žily právě na Ukrajině.

56. Výše uvedená zjištění nasvědčují závěru, že žalobce s výrazným časovým předstihem před zahájením konfliktu přesunul těžiště svého života na území Schengenského prostoru. Podle městského soudu jsou uvedené skutečnosti dostatečné pro vyslovení závěru o nenaplnění podmínky pobytu žalobce na Ukrajině před 24. 2. 2022.

57. Pokud jde o podmínku vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, Městský soud v Praze k této podmínce ve svém rozsudku ze dne 20. 6. 2025, č. j. 5 A 15/2025 – 37, v bodech 22 až 26 vyložil, že pojem vysídlení ve smyslu čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí je třeba vykládat jako jakékoli, a to i opakované, opuštění státu, k němuž došlo v době od 24. 2. 2022 a dále v důsledku válečného konfliktu. Na dočasnou ochranu tak mají právo i ti cizinci, kteří kvůli válce Ukrajinu opustili později, i kdyby se na její území po začátku konfliktu již v minulosti vrátili. I kdyby se přitom cizinec od vstupu na území EU na Ukrajinu již nevrátil, nemá taková skutečnost vliv na posouzení cizincova případu – požadavek na to, aby se cizinec před podáním žádosti o dočasnou ochranu na Ukrajinu fyzicky vrátil, jde proti smyslu dočasné ochrany, jež má cizince chránit právě před nuceným návratem do země zasažené válkou (viz bod 17 rozsudku městského soudu ze dne 19. 5. 2026, č. j. 37 A 11/2026 – 16). Stěžejní tedy je, že cizinec těžiště svého života v důsledku konfliktu přesunul po rozhodném datu mimo Ukrajinu.

58. Není sporu o tom, že žalobce ke dni zahájení invaze na Ukrajinu 24. 2. 2022 nebyl na jejím území. O pár dní dříve (20. 2. 2022) totiž opět vstoupil na území Schengenského prostoru. Z okolností je však zřejmé, že tato cesta sama o sobě invazí motivována nebyla. Jednak totiž uvedená cesta koresponduje s počátkem platnosti žalobcova polského pobytového víza (24. 1. 2022), jednak se žalobce i po začátku konfliktu na Ukrajinu na několik dní vrátil (v době, kdy mu platnost pobytového víza končila).

59. Žalobce po zahájení invaze prokazatelně na území Ukrajiny vstoupil, což dokládá otisk razítka datovaný 16. 7. 2022. Již o dva měsíce později však v Praze žádal o dlouhodobé vízum. Podstatné je, že žalobce evidentně s ohledem na výše uvedené těžiště svého života z Ukrajiny přesunul již před začátkem konfliktu. Jeho krátký návrat na Ukrajinu po začátku konfliktu v roce 2022 na tom nic nemění. K žalobcovu vysídlení tedy nemohlo dojít 24. 2. 2022 ani později po tomto datu, v této době již totiž žalobce pobýval na území ČR.

60. Žalobce uvádí, že k podání žádosti o dočasnou ochranu přistoupil, neb 27. 3. 2026 zjistil, že řízení o jeho žádosti o zaměstnaneckou kartu bylo skončeno. Řízení o jiné pobytové oprávnění na území České republiky však nemá žádný vliv na jeho postavení podle § 3 Lex Ukrajina. Jak již soud vyložil výše, pokud žalobce nesplňuje podmínky režimu Lex Ukrajina, nic mu nebrání v podání nové žádosti o dlouhodobé pobytové vízum či jiné prostředky legalizace jeho pobytu.

V. Závěr a náklady řízení

61. Žalobce, vzhledem k tomu, že nenáleží pod osobní rozsah Lex Ukrajina, ani tak se svou žádostí o udělení práv z dočasné ochrany nakonec nemohl být úspěšný. Městský soud proto uzavírá, že žaloba není důvodná, proto ji zamítl podle § 87 odst. 3 s. ř. s.

62. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl procesně úspěšný, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému náhradu nákladů řízení soud nepřiznal, neboť neshledal, že by jeho náklady v soudním řízení přesáhly rámec jeho běžné administrativní činnosti. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz v rámečku Rychlé odkazy – Úhrada soudních poplatků. Praha, 14. července 2026 JUDr. Jaromír Klepš v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.