1 Azs 92/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Sylvy Šiškeové a soudce Ondřeje Bartoše v právní věci žalobce: Y. N., zastoupen JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2026, č. j. 36 A 10/2026-43, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Žalobci s e v r a c í uhrazený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho zástupce JUDr. Bc. Norberta Naxery, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce podal dne 27. 3. 2026 žádost o udělení dočasné ochrany podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“). Žalovaný žádost vyhodnotil jako nepřijatelnou, jelikož žalobce je osobou, na niž se nevztahuje osobní působnost dočasné ochrany podle rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022 (§ 3 a § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina). Z cestovního dokladu žalobce totiž vyplynulo, že v rozhodný den 24. 2. 2022 nepobýval na území Ukrajiny.

2. Žalobce následně podal k Městskému soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Městský soud žalobu zamítl s tím, že se dočasná ochrana v České republice nevztahuje na osoby, které Ukrajinu opustily před 24. 2. 2022. Nejedná se přitom o exces ani o diskriminaci části občanů Ukrajiny (body 40 až 42 napadeného rozsudku). Žalovaný se nedopustil ani porušení zásady non-refoulement, neboť nepřiznáním práv z dočasné ochrany nevzniká žadateli povinnost opustit území České republiky. Pobyt na území ČR může legalizovat prostřednictvím jiných prostředků (bod 44 tamtéž). Za podstatné městský soud považoval to, že stěžovatel přenesl těžiště svých zájmů mimo Ukrajinu již před začátkem konfliktu, tj. přede dnem 24. 2. 2022. V letech 2020 až 2022 totiž opakovaně a dlouhodobě vstupoval na území Schengenského prostoru, kde trávil nepoměrně větší část těchto let než na Ukrajině. Byl držitelem povolení k pobytu na území Polska a tato oprávnění již před vypuknutím konfliktu aktivně využíval. O přenesení jeho zájmů svědčilo dle městského soudu rovněž to, že stěžovatel již v září 2022 usiloval o získání povolení k pobytu na území České republiky s odůvodněním, že zde má dlouhodobou přítelkyni a známé. Ke dni 24. 2. 2022 se také prokazatelně na území Ukrajiny nenacházel, jelikož již dne 20. 2. 2022 opět vstoupil na území Schengenského prostoru. Městský soud proto uzavřel, že s ohledem na aktivní využívání pobytového víza uděleného Polskem a opakovaný dlouhodobý pobyt žalobce mimo Ukrajinu nebylo opuštění Ukrajiny dne 20. 2. 2022 motivováno vypuknutím vojenského konfliktu (body 48 až 59 tamtéž).

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

3. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. V ní navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Mimo to navrhl také položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie.

4. Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve shrnul skutkový stav. Upozornil zejména na obsah posledního sdělení o neudělení víza za účelem strpění, z nějž plyne, že by měl být držitelem platného pobytového oprávnění v Polsku, které umožňuje setrvání všem ukrajinským občanům nejméně do 4. 3. 2027. Tyto skutečnosti však žalovaný v řízení před městským soudem neuváděl. Ten tedy v napadeném rozsudku vycházel z nesprávných skutkových tvrzení žalovaného, a napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný.

5. Nezákonnost napadeného rozsudku poté spatřuje v tom, že mu městský soud odepřel status vysídlené osoby. Neudělením dočasné ochrany jej žalovaný fakticky i právně postavil mimo zákon. Zopakoval, že je osobou vysídlenou ve smyslu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 a že dle tohoto rozhodnutí není okruh osob striktně omezen dnem 24. 2. 2022. Zpochybnil také závěr městského soudu, že stěžovatel přenesl těžiště svého zájmu mimo Ukrajinu, neboť v Polsku obdržel pouze krátkodobá víza, která využíval k pracovním příležitostem. Městský soud tento závěr nijak důkazně nepodpořil. Naopak z řízení vyplynulo, že stěžovatel nikdy neměl záměr dlouhodobě pobývat v Polsku. Konečně stěžovatel spatřuje pochybení městského soudu v tom, že neprovedl všechny navrhované důkazy, což ani řádně neodůvodnil. Žalovaný navíc v řízení před městským soudem nepředložil celý správní spis.

6. Návrh na zahájení řízení před Soudním dvorem Evropské unie o předběžné otázce stěžovatel odůvodnil tím, že zužující výklad českého práva [§ 179 odst. 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v návaznosti na § 3 až § 5 lex Ukrajina a prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382] je v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, Listinou základních práv EU i zásadou non-refoulement. Návrh odůvodnil především závěry Nejvyššího správního soudu, které se týkají druhotného pohybu osob.

7. Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s napadeným rozsudkem. Neudělením dočasné ochrany v tomto případě žalovaný neporušil zásadu non-refoulement, neboť nerozhodoval o povinnosti cizince vycestovat ani tím nepředjímal rozhodnutí o jeho pobytové situaci. K nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu žalovaný připomněl, že řízení o udělení víza za účelem strpění nebylo předmětem soudního přezkumu. Mimo to se jedná o zcela odlišná řízení, v nichž jsou posuzovány jiné zákonné podmínky. Navíc skutečnost, že stěžovatel měl k okamžiku podání žádosti pobytové oprávnění v Polsku, nebyla důvodem nepřijatelnosti jeho žádosti o dočasnou ochranu. Tím byla skutečnost, že se stěžovatel k rozhodnému dni nenacházel na území Ukrajiny. Definici vysídlené osoby nesplňuje, neboť zemi neopustil z důvodu válečného konfliktu. Navíc to, že na území České republiky nezískal vízum za účelem strpění, neznamená, že zde nemůže pobyt jiným způsobem legalizovat, neboť právní řád upravuje různá pobytová oprávnění.

8. Neprovedení důkazů poté městský soud náležitě zdůvodnil v bodech 24 až 28 napadeného rozsudku. Připomněl, že stěžovatelova žádost byla posouzena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina. Judikatura, týkající se důvodu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. d), příp. písm. f) lex Ukrajina, tedy druhotného pohybu osob, které již dočasnou ochranu získaly v některém z členských států EU, není v tomto řízení relevantní. Posouzení potřeby položení předběžné otázky ponechal žalovaný na úvaze Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost navrhl zamítnout jako nedůvodnou.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

9. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná a byla podána v zákonné lhůtě, proto je nutné se zabývat její přijatelností. Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) totiž platí, že rozhodoval-li před krajským (městským) soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Podstatný přesah má podobu rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského (městského) soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS; či nověji ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 11).

10. Kasační soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že splňuje požadavky kladené judikaturou Nejvyššího správního soudu na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí (viz např. rozsudky NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS; či ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017 - 38, body 15 a 16). Z jeho odůvodnění je plně seznatelné, jaké důvody městský soud vedly k výroku o zamítnutí podané žaloby, přičemž všechny nosné námitky stěžovatele soud vypořádal, vždy alespoň implicitně (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014 - 78, bod 23). Na tomto závěru nic nemění ani namítaný obsah sdělení o neposkytnutí víza za účelem strpění, jestliže předmětem přezkumu městského soudu byl zásah v podobě vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu její nepřijatelnosti.

11. Pro posouzení zákonnosti zásahu žalovaného, který měl spočívat ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu její nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, je podstatné, zda je stěžovatel osobou, na niž se vztahuje dočasná ochrana ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Nejvyšší správní soud již vyložil, že článek 2 zmíněného prováděcího rozhodnutí obsahuje pro udělení pobytového oprávnění ukrajinským státním příslušníkům dvě podmínky, jež musí být kumulativně splněny. Jednak museli být vysídleni z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu, jednak museli pobývat na Ukrajině před tímto datem (viz například rozsudek NSS ze dne 19. 3. 2026, č. j. 8 Azs 166/2025 - 32, bod 24).

12. Pro zhodnocení, zda osoba na Ukrajině pobývala, není rozhodující pouze její fyzická přítomnost na Ukrajině ke dni 24. 2. 2022, ale také to, zda lze její pobyt na Ukrajině považovat za stálejší a dlouhodobější (rozsudky NSS ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024 - 21, bod 18; obdobně ze dne 22. 5. 2026, č. j. 7 Azs 5/2026 - 18, bod 14). Stěžejní pak nemusí být ani to, že se žadatel v rozhodný den (24. 2. 2022) na Ukrajině nenacházel (rozsudek NSS ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025 - 14, bod 19). Zásadním hlediskem totiž je, zda měl žadatel v době vypuknutí konfliktu těžiště svých zájmů na Ukrajině. Přitom skutečnost, že cizinec disponuje, respektive disponoval povolením k pobytu v jiném státě, sama o sobě neprokazuje přenesení těžiště jeho zájmů (srov. rozsudky NSS č. j. 5 Azs 258/2025 - 14, body 19 až 21; či ze dne 16. 7. 2026, č. j. 2 Azs 70/2026 - 18, bod 13).

13. Městský soud se v souladu s uvedenou judikaturou zabýval oběma podmínkami (body 48 až 57 napadeného rozsudku). Jestliže uzavřel, že stěžovatel tyto podmínky nesplňuje, učinil tak na základě posouzení těžiště zájmů stěžovatele, tedy v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu.

14. Platí, že soud rozhoduje o tom, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§ 52 odst. 1 s. ř. s.). To jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit (např. rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, č. 618/2005 Sb. NSS; či nález ÚS ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000). Městský soud v souladu s touto judikaturou řádně zdůvodnil, proč neprovedl navržené důkazy (body 25 až 28 napadeného rozsudku). Městský soud poté vycházel z předloženého správního spisu (bod 24 tamtéž) a s tím, že správní spis neobsahoval stížnost stěžovatele, se městský soud vypořádal v bodě 25 napadeného rozsudku.

15. Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud dodává, že návrh stěžovatele na položení předběžné otázky byl vymezen velmi široce, přičemž z něj není patrné, které konkrétní ustanovení je dle stěžovatele vykládáno v rozporu s unijním právem. V posuzovaném případě byl ve věci aplikován čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, v němž je pro danou věc zásadní výklad podmínky „pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022“. Výklad tohoto ustanovení neponechává ve vztahu k oprávněným osobám prostor pro žádnou rozumnou pochybnost, a to ani s přihlédnutím ke znění dalších jazykových verzí (užívajících například pojem Aufenthalt nebo residing), které podporují závěr, že se má jednat o pobyt stálejší a dlouhodobější (např. rozsudky NSS ze dne 29. 5. 2026, č. j. 2 Azs 222/2024 - 20, bod 12; nebo č. j. 5 Azs 258/2025 - 14, bod 19). Kasační soud nemá v takovém případě povinnost předběžnou otázku podat (čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie; rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 1982, 283/81, Cilfit a další, bod 21; či ze dne 6. 10. 2021, C-561/19, Consorzio Italian Management e Catania Multiservizi a Catania Multiservizi, bod 66). Městský soud navíc v napadeném rozsudku k výkladu pojmu „pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022“ přistoupil s tímto rozšiřujícím pohledem, tedy že se žadatel nemusí v rozhodný den fyzicky nacházet na území Ukrajiny, ale postačí, pokud zde dlouhodobě pobýval. Dospěl však k závěru, že stěžovatel na Ukrajině ani v tomto rozšiřujícím smyslu před 24. 2. 2022 dlouhodobě nepobýval.

16. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud postupoval v souladu s judikaturou kasačního soudu a nedopustil se ani zásadního pochybení. Kasační stížnost proto nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a Nejvyšší správní soud ji odmítl jako nepřijatelnou (§ 104a s. ř. s.).

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl kasační soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v souvislosti s tímto řízením nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Soud mu tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal.

18. Stěžovatel uhradil dne 29. 7. 2026 spolu s podáním kasační stížnosti na účet Nejvyššího správního soudu soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Podle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, se od poplatku osvobozuje cizinec v řízení ve věcech mezinárodní ochrany, dočasné ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o zajištění, rozhodnutí o prodloužení zajištění, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, a v řízení o propuštění cizince ze zajištění. Stěžovatel byl tedy v řízení o kasační stížnosti od poplatku osvobozen. Soud proto na základě § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích rozhodl, že stěžovateli vrátí k rukám jeho zástupce JUDr. Bc. Norberta Naxery, advokáta, zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Podle § 10a zákona o soudních poplatcích bude poplatek vrácen ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 31. srpna 2026 Ivo Pospíšil předseda senátu