36 Co 135/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Mottla, soudce Mgr. Martina Šalamouna a soudkyně Mgr. Andrey Lomozové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená datum bytem adresa zainteresované osoby zastoupena advokátem jméno zástupce zainteresované osoby sídlem Adresa advokáta proti žalované: Orgán veřejné moci, IČO IČO orgánu veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci za kterou jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 289 267 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. října 2025, č. j. 48 C 135/2025-51

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 933 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od datum do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 261 334 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 012,96 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené při výkonu státní moci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného před Orgán veřejné moci pod sp. zn. spisová značka (dále také jen „posuzované řízení“). Toto řízení se týkalo určení práva k nemovitým věcem, bylo zahájeno dne datum a skončilo usnesením Orgán veřejné moci ze dne datum, které nabylo právní moci dne datum; trvalo tedy 12 let a 27 dnů. Žalobkyně poukázala na význam řízení, neboť na obou stranách sporu se vyskytovali příbuzní, v době jeho zahájení byla osobou vyššího věku (56 let) a v době skončení jí bylo téměř 70 let. Po žalované tak požadovala přiměřené zadostiučinění ve výši 289 267 Kč, což měl být rozdíl mezi požadovaným zadostiučiněním ve výši 440 000 Kč (žalobkyně jej stanovila roční sazbou 40 000 Kč bez procentuálního snížení, neboť od vydání stanoviska Orgán veřejné moci spisová značka, které stanovilo horní hranici újmy na 20 000 Kč ročně, uplynula delší doba) a žalovanou vyplaceným zadostiučiněním ve výši 150 733 Kč (vypočteným žalovanou z roční sazby 17 000 Kč, kdy za první dva roky přiznala pouze polovinu této sazby, po snížení celkové částky o 10 % z důvodu složitosti věci a o dalších 10 % z důvodů počtu stupňů soudní soustavy). Žalobkyně rozporovala desetiprocentní snížení základní výše odškodnění žalovanou odůvodněné údajnou složitostí řízení, jednak proto, že žalovaná tento postup dostatečně nezdůvodnila, a také proto, že posuzované řízení složité nebylo. Žalobkyně naopak setrvala na stanovisku, že zadostiučinění bylo možné zvýšit nejméně o 20 % s ohledem na její zvýšený zájem na výsledku řízení, přesto žalovaná provedla jeho svévolné snížení o dalších 20 %.

3. Žalovaná se proti žalobě bránila zejména poukazem na dobrovolně poskytnuté zadostiučinění v rímci předběžného projednání nároku ve výši 150 733 Kč, které vypočetla ze součinu sazby 17 000 Kč za jeden rok řízení (modifikované za první dva roky řízení jednou polovinou) a celkové délky řízení, kterou pak ponížila o 20 %, přičemž toto snížení stanovila jako 10 % z důvodu složitosti věci a 10 % z důvodu víceinstančnosti soudního rozhodování. Průběh posuzovaného řízení přitom zrekapitulovala v zásadě shodně s žalobkyní, doplnila pouze to, že v jeho průběhu, v dubnu 2020, byl ustanoven znalec, který předložil svůj posudek až v říjnu 2020. Poukázala rovněž na to, že ve věci samé rozhodoval soud prvního stupně dvakrát, odvolací soud taktéž dvakrát a jednou i dovolací soud. Žalovaná v řízení shledala průtahy odpovídající celkové době jednoho roku a tří měsíců, nepopírala ani nekoncentrovaný postup soudu prvního stupně. Vyzdvihla zároveň složitost posuzovaného řízení po skutkové a procesní stránce, což se projevilo zejména v nezbytnosti vypracování znaleckého posudku. Význam řízení pro žalobkyni hodnotila jako běžný, požadovanou částku 440 000 Kč shledala jako nepřiměřeně vysokou.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel z nesporných skutečností prezentovaných pod bodem 3. odůvodnění napadeného rozsudku a dále ze skutkových zjištění uvedených v bodě 6. tohoto odůvodnění, na která se pro stručnost odkazuje, jež shrnul ve skutkovém závěru obsaženém v bodě 7. odůvodnění. V něm vyslovil, že posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni v době od datum, kdy byla podána žaloba, až do datum, kdy nabylo právní moci usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání žalovaných. Délka posuzovaného řízení tak činila 12 let a 2 měsíce, přičemž žalovaná již poskytla žalobkyni odškodnění ve výši 150 733 Kč, které jí vyplatila před podáním žaloby v rámci zákonné lhůty pro předběžné projednání nároku.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a dospěl k závěru, že žalobkyně svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnila, pročež věc mohla být projednána před soudem. Zabýval se tím, zda v daném případě byly naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, které spatřoval v existenci nepřiměřené délky řízení (což kvalifikoval jako nesprávný úřední postup), ve vzniku újmy a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Konstatoval, že posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od datum do datum, což odpovídá době 12 let a 2 měsíců; nesouhlasil tak s vyčíslením délky řízení žalobkyní na 12 let a 27 dnů, ani s vyčísleném žalované na 12 let a 1 měsíc. Poznamenal, že délka řízení se stanovuje na roky a měsíce, nikoli na dny, proto ohledně sporných 24 dnů délku posuzovaného řízení zaokrouhlil na celé měsíce nahoru s tím, že se jednalo o více než jednu polovinu měsíce.

6. Takto určenou délku posuzovaného řízení nepovažoval za přiměřenou, proto vyslovil závěr, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za což jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Shledal, že je na místě žalobkyni poskytnout peněžitou formu zadostiučinění, neboť konstatování porušení práva či omluvu nepovažoval za dostatečnou formu odškodnění.

7. Při výpočtu relutární formy zadostiučinění soud prvního stupně vyšel ze Stanoviska Orgán veřejné moci, vydaného pod sp. zn. spisová značka (dále jen „Stanovisko“). Neshledal přitom důvody pro stanovení základní sazby za jeden rok řízení na její horní hranici, neboť takový postup odpovídá pouze řízením extrémně dlouhým, která trvala déle než 15 let. Za přiměřenou tak považoval částku 16 000 Kč za jeden rok trvání posuzovaného řízení, které nebylo extrémně dlouhé, přičemž svůj závěr uplatnil bez ohledu na vyšší základní sazbu, ze které při výpočtu přiměřeného zadostiučinění vyšla žalovaná.

8. Vyjádřil se rovněž k žalobkyní požadované základní sazbě 40 000 Kč za rok řízení s ohledem na zvyšující se inflaci, kdy poukázal na Stanovisko, které považoval za stále aktuální, i když ekonomická úroveň v České republice vzrůstá. Poukázal na to, že poskytnuté zadostiučinění má odčinit nejistotu, v níž se žalobkyně nacházela ohledně toho, jak řízení dopadne, neshledal proto důvod tuto částku navyšovat z důvodu inflačních vlivů. Zadostiučinění, které by tak žalobkyni náleželo, vypočetl na částku 178 666 Kč, kterou však dále modifikoval na základě kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk z důvodu postupu orgánu veřejné moci. Shledal, že na délce posuzovaného řízení se podílel zejména soud první instance svým mnohdy nekoncentrovaným postupem, přičemž nalezl opakovaná období nečinnosti. Za takové období označil zejména dobu od datum do datum, období od datum do datum a také dobu od datum do datum. Posledním obdobím průtahů byla doba od datum do datum, přičemž v těchto časových úsecích nalézací soud nevyvíjel procesní aktivitu směřující ke skončení věci. V ostatních případech soud prvního stupně sice dovodil, že nalézací soud konal v tříměsíčních lhůtách, avšak jeho jednotlivé úkony byly nezřídka na hraně nebo i za hranou této lhůty, což přispělo v konečném důsledku k nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V postupu nalézacího soudu mezi roky 2014 až 2019 tak soud prvního stupně shledal významnou nekoncentrovanost; takovou průtahovost v pozdější fázi řízení v zásadě již neshledal, a to ani v řízení před odvolacím soudem (s výjimkou průtahu v době od datum do datum, kdy bylo nařízení jednání na datum) či soudem dovolacím. Uzavřel proto, že procesní postup soudů se v posuzovaném řízení sice již promítl v samotném závěru o nepřiměřenosti délky řízení a nezbytnosti odškodnění žalobkyně v penězích, nicméně za zjištěná období nečinnosti a nekoncentrovaný postup soudů základní částku zadostiučinění navýšil o 20 %.

9. Poté se zabýval významem posuzovaného řízení pro žalobkyni, kdy dovodil, že řízení mělo pro účastníky standardní význam. Typovou závažnost předmětu řízení neshledal ani ve skutečnosti, že se na stranách sporu vyskytovaly osoby v příbuzenském poměru. Zabýval se i věkem žalobkyně, přičemž uzavřel, že nedosáhla pokročilejšího věku, za který se považuje věk osoby starší 75 let, navíc uzavřel, že ani sama žalobkyně v řízení netvrdila, že by vedení sporu mimořádným způsobem zasáhlo do jejího zdravotního stavu. Na základě kritéria významu řízení pro žalobkyni proto základní částku zadostiučinění nemodifikoval.

10. K modifikaci základní částky odškodnění však přistoupil z důvodu složitosti věci po stránce skutkové. Poukázal přitom na rozsáhlost provedeného dokazování, kdy byly provedeny nejen listinné důkazy, ale také výpovědi svědků a dva znalecké posudky. Po stránce hmotněprávní věc za složitou nepovažoval, neboť se jednalo o běžný druh sporu o určení vlastnického práva. Za běžně složitou věc hodnotil také po stránce procesní, kdy sice nebylo vydáno přehnané množství procesních rozhodnutí, v průběhu řízení však došlo k opakované změně okruhu účastníků na straně žalobců i žalovaných. Vzal v úvahu vyšší počet nařízených jednání vyvolaných především postupem nalézacího soudu (před kterým proběhlo 5 jednání a další 3 jednání byla před zahájením odročena, ve dvou případech ovšem na žádost účastníků a v jednom případě kvůli úmrtí účastníka), v celkovém rámci řízení však tuto skutečnost nehodnotil jako rozhodující, neboť kromě dvou jednání, na kterých došlo k vyhlášení rozhodnutí, u zbývajících probíhalo dokazování. Soud prvního stupně vyhodnotil rovněž skutečnost, že posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, což nutně mělo za následek prodloužení jeho délky. Vyslovil sice, že účastníkům řízení nelze klást k tíži, že využívají svých procesních práv, na druhou stranu ani státu nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti na návrhy či podání účastníků řízení reagovat. V posuzovaném řízení rozhodl nalézací soud dvakrát, odvolací soud rovněž a Orgán veřejné moci jednou, proto soud prvního stupně s ohledem na toto kritérium snížil základní částku odškodnění o 20 % (z toho 15 % připadlo na počet instancí).

11. Důvody pro snížení základního zadostiučinění u žalobkyně neshledal, neboť se na délce posuzovaného řízení nepodílela. Procesní úkony činila včas, pouze v jediném případě došlo na žádost jejího právního zástupce a z důvodu na jeho straně k odročení nařízeného jednání. Žalobkyně však rovněž nevyužila dostupné prostředky k urychlení řízení, respektive k odstranění jeho průtahů, což jí tak nebylo možné přičíst k dobru. V posuzovaném řízení byli procesně aktivní spíše žalovaní, jejichž procesní postup měl znatelnější vliv na celkovou délku řízení, neboť využívali svých procesních práv, činili rozsáhlá podání, navrhovali (nadbytečné) důkazy a podávali (blanketní) odvolání, ovšem ani to nelze státu přičíst k tíži. Soud prvního stupně proto základní částku pro postup žalobkyně v řízení nemodifikoval.

12. Uzavřel tudíž, že žalobkyni náleží přiměřené zadostiučinění v penězích za újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, jehož výši stanovil na částku 178 666 Kč (po zaokrouhlení na celé Kč). Zabýval se rovněž požadovaným příslušenstvím z přiznané částky, kdy vyšel z toho, že žalobkyně uplatnila svůj nárok dne datum, zákonná šestiměsíční lhůta k jeho projednání uplynula dne datum a žalovaná o nároku rozhodla dne datum; přiznanou částku vyplatila ještě před podáním žaloby. Splatnost úroků z prodlení tedy podle soudu prvního stupně nastala dne datum a teprve dnem následujícím se žalovaná dostala do prodlení. Protože již poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 150 733 Kč, přiznal jí zbývající částku 27 933 Kč s úrokem z prodlení od datum a ve zbývající částce 261 334 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kdy vyšel z toho, že žalobkyně byla sice úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se pro účely náhrady nákladů řízení i částečný úspěch projeví jako úspěch plný. V tomto směru na úvaze soudu prvního stupně závisela výše odškodnění za nemajetkovou újmu, proto i částečný úspěch žalobkyně ohledně částky 27 933 Kč vzal jako úspěch úplný s tím, že částku 27 933 Kč považoval rovněž za rozhodnou tarifní hodnotu předmětu řízení pro účely rozhodnutí o výši nákladů řízení. Tuto výši poté podrobně vyčíslil v bodě 29. odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud zcela odkazuje.

14. Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly včasné a přípustné odvolání žalobkyně i žalovaná.

15. Žalobkyně ve svém odvolání směřujícím do všech výroků napadeného rozsudku namítala zejména nesprávnost právního posouzení věci při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, neboť soud prvního stupně vycházel ze základní částky 16 000 Kč za rok řízení, ačkoliv mezi účastníky byla nesporná částka 17 000 Kč. Zdůraznila přitom, že žalovaná v rámci předběžného projednání nároku, ale i v průběhu řízení vycházela z této roční částky, mezi stranami byla sporná toliko otázka případného zvýšení této základní částky, nikoli jejího snížení. Postup soudu prvního stupně, který vyšel z částky nižší, tak žalobkyně označila za zásah do jejího legitimního očekávání. Protože žalobkyně ani žalovaná svým odvoláním nezpochybnily závěr soudu prvního stupně ohledně celkové délky posuzovaného řízení, tak při zachování vzorce použitého soudem prvního stupně, avšak s dosazením nesporné částky 17 000 Kč namísto částky 16 000 Kč ročně, by žalobkyni náležela celková částka 189 834 Kč. Jen z tohoto důvodu by proto měla být žalobkyni přiznána další částka 39 101 Kč s příslušenstvím.

16. Žalobkyně vytkla soudu prvního stupně rovněž to, že nedostatečně zohlednil individuální okolnosti případu, které odůvodňují další navýšení zadostiučinění. Poukázala zejména na to, že posuzované řízení probíhalo mezi příbuznými osobami, což vedlo k dlouhodobému prohlubování rodinných sporů a psychické zátěži, a dále na svůj věk, kdy řízení zahajovala ve věku 56 let a k jeho skončení došlo v době, kdy jí bylo téměř 70 let. Tyto okolnosti zvyšují význam řízení pro žalobkyni a také intenzitu utrpěné nemajetkové újmy.

17. Další námitka žalobkyně směřovala proti tomu, že soud prvního stupně nepřihlédl k ekonomickým souvislostem, konkrétně k inflaci a poklesu reálné hodnoty částek vycházejících ze stanoviska Orgán veřejné moci spisová značka. Argumentovala tím, že dlouhodobý inflační vývoj, včetně mimořádně vysoké inflace v letech 2022 a 2023, vedl ke snížení kupní síly dříve přiznávaných částek, a proto by základní sazba odškodnění měla být odpovídajícím způsobem navýšena, aby naplnila svou kompenzační funkci.

18. Žalobkyně se poté ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně, že jí náleží náhrada nákladů řízení v plné výši. Nesouhlasila však s konkrétní výší přiznaných nákladů, která byla stanovena z nesprávné tarifní hodnoty vycházející z nižší přiznané částky. V případě, že by odvolací soud její argumentaci ohledně výše nároku přisvědčil, žalobkyně považovala za nezbytné nově stanovit i výši nákladů řízení z odpovídající vyšší tarifní hodnoty. Navrhla proto napadený rozsudek změnit tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 289 267 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 12 % ročně z této částky od datum do zaplacení a nahradit jí tomu odpovídající náhradu nákladů řízení.

19. Žalovaná ve svém odvolání (směřovaném do vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku nákladového) namítala, že soud prvního stupně sice správně stanovil základní částku 16 000 Kč za jeden rok řízení, tuto částku však nesprávně modifikoval.

20. Stěžejní odvolací námitka žalované směřovala proti zvýšení základní částky odškodnění o 20 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci. V této souvislosti argumentovala porušením zásady ne bis in idem, neboť nelze stejné okolnosti – tedy průtahy v řízení – zohlednit v závěru o existenci nesprávného úředního postupu (a tím i vzniku nároku), a současně jej ohodnotit jako samostatné kritérium vedoucí ke zvýšení přiznávaného zadostiučinění. S odkazem na judikaturu Orgán veřejné moci uvedla, že nepřiměřená délka posuzovaného řízení je již sama o sobě důvodem pro přiznání zadostiučinění, a neměla by být znovu „odměňována“ dalším navýšením stanovené základní částky pro průtahy v řízení. Zdůraznila, že kritérium postupu orgánů veřejné moci je třeba vykládat restriktivně a navýšení z tohoto důvodu by se mělo vztahovat pouze na situace, kdy postup soudu vybočuje z procesních pravidel v jiném ohledu než pouhými průtahy. V projednávané věci však žalobkyně žádné takové pochybení nenamítala ani neprokázala, a proto nebyl důvod základní částku navyšovat.

21. Žalovaná z toho dovodila, že pokud by toto zvýšení nebylo aplikováno, odpovídala by výsledná výše zadostiučinění částce 150 733 Kč, která již byla poskytnuta v rámci předběžného projednání nároku. Navrhla proto změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta i co do částky 27 933 Kč s příslušenstvím, která byla přiznána soudem prvního stupně a žalované bude přiznána plná náhrada nákladů řízení.

22. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání žalobkyně ani žalované neshledal důvodným.

23. Odvolací soud neshledal, že by řízení bylo postiženo vadami řízení s dopadem do správnosti napadeného rozsudku.

24. Pokud jde o meritorní posouzení věci, odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění tak, jak byly popsány soudem prvního stupně, neboť průběh posuzovaného soudního řízení zjištěný soudem prvního stupně nebyl mezi účastníky zásadně sporný, spornou zůstala pouze otázka dostatečnosti (přiměřenosti) poskytnutého zadostiučinění, a to s ohledem na hodnocení zákonem stanovených kritérií § 31a OdpŠk. Odvolací soud proto pro stručnost na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje, přičemž se ztotožňuje i s jeho základním právním hodnocením, že v daném případě byly naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho (12 let a 2 měsíce), pročež došlo k nesprávnému úřednímu postupu a tím i k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

25. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou žalobkyně, podle které soud prvního stupně pochybil, vyšel-li při stanovení základní částky finančního zadostiučinění z částky 16 000 Kč za jeden rok řízení, ačkoliv mezi účastníky měla být nesporná částka 17 000 Kč. Této námitce nepřisvědčil, neboť stanovení základní částky zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení není otázkou skutkovou a ani otázkou vymezenou sporností či nesporností tvrzení účastníků; jedná se o otázku právního posouzení, které přísluší výlučně soudu. Ten přitom není vázán právními názory účastníků ani jejich shodou ohledně výše použité sazby v rámci předběžného projednání nároku či v průběhu samotného řízení o žalobě. Skutečnost, že žalovaná při předběžném projednání nároku vyšla z roční částky 17 000 Kč, proto nemohla založit legitimní očekávání žalobkyně, že soud prvního stupně bude povinen z této sazby vycházet. Zvolil-li částku 16 000 Kč v rámci judikaturou dovoleného rozpětí mezi částkami 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok řízení (v prvních dvou letech v polovině této sazby), jde o postup, který je plně v mezích jeho diskrece. Soud prvního stupně zároveň vysvětlil, proč neshledal důvody pro stanovení sazby vyšší, když sice uznal, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, nikoli však extrémní, za kterou lze považovat délku blížící se 20 letům trvání. Odvolací soud přitom zvolenou základní částku odškodnění považuje za plně srovnatelnou s obdobnými případy, přičemž soud prvního stupně v této souvislosti přiléhavě odkázal na rozhodnutí Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, ve kterém dovolací soud aproboval základní částku odškodnění ve výši 17 000 Kč u řízení trvajícího 16 let.

26. Odvolací soud nepřisvědčil ani odvolací námitce žalobkyně, že soud prvního stupně nedostatečně zohlednil individuální okolnosti případu. Soud prvního stupně se naopak významem řízení pro žalobkyni podrobně zabýval (viz bod 25. odůvodnění napadeného rozsudku) a přesvědčivě odůvodnil, proč jej považoval za standardní. Příbuzenské vztahy účastníků ani věk žalobkyně v době zahájení a skončení posuzovaného řízení nepředstavují bez dalšího důvod ke zvýšení základní částky zadostiučinění, zejména pokud nebyly tvrzeny ani prokázány konkrétní dopady na žalobkyni, které by přesahovaly běžnou míru.

27. Stejně tak nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně opírající se o inflaci, která by měla mít vliv na zvýšení základní roční částky nad rozpětí 15 000 až 20 000 Kč. Žalobou požadovaná základní částka odškodnění ve výši 40 000 Kč za každý rok řízení neodpovídá ustálené soudní praxi, což soud prvního stupně přehledně vysvětlil se správným odkazem na příslušnou judikaturu vyšších soudů (viz. bod 23. odůvodnění napadeného rozsudku). Přístup vyšších soudů k otázce inflačního navyšování základní částky odškodnění tudíž soud prvního stupně plně respektoval, odvolací soud k jeho závěrům dodává jen tolik, že Orgán veřejné moci v usnesení ze dne datum, č. j. spisová značka při řešení výtky dovolatelky, že „základní částky za rok trvání řízení stanovené Stanoviskem by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula a turbulentní dobu posledního roku spojenou s extrémní inflací“ uzavřel, že k takové valorizaci důvod není. Toto rozhodnutí potom obstálo i před Orgán veřejné moci, který v usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka, neshledal, že by nezvýšení základní částky zadostiučinění, vycházející ze Stanoviska spisová značka, s ohledem na hospodářské poměry porušovalo právo stěžovatelky na soudní ochranu.

28. Žalovaná své odvolání soustředila především do námitky, že soud prvního stupně porušil zásadu ne bis in idem, když zvýšil základní částku odškodnění o 20 % z důvodu zjištěných průtahů posuzovaného řízení. S touto námitkou se však odvolací soud neztotožňuje. Kritérium postupu orgánů veřejné moci podle § 31a odst. 3 OdpŠk je totiž samostatným hodnotícím hlediskem, které umožňuje zohlednit konkrétní intenzitu a charakter pochybení orgánů veřejné moci v rámci posuzovaného řízení. Státu sice nelze duplicitně přičítat k tíži tutéž okolnost, avšak současně platí, že samotná nepřiměřená délka řízení je výsledkem souhrnu různých faktorů, jejichž konkrétní intenzita může být hodnocena při stanovení výše zadostiučinění. V projednávané věci nelze dovodit, že by aplikace tohoto kritéria vedla k nepřípustnému dvojímu zohlednění téže skutečnosti. Prvostupňový soud totiž na jedné straně správně zvážil zjevně nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, což se projevilo v jeho závěru o přiznání finančního odškodnění a stanovení jeho výše, na straně druhé pečlivě vyhodnotil vliv nekoncentrovaného postupu orgánů veřejné moci na tuto délku, kdy přihlédl zejména k období nečinnosti nalézacího soudu (9 měsíců, 9,5 měsíce, 6 měsíců a 9 měsíců) i soudu odvolacího (9 měsíců). Tato konkrétní, opakovaná a déletrvající období nečinnosti především soudu prvního stupně, která přesahovala běžnou míru, odůvodňovala zvýšení základní částky zadostiučinění, proto soud prvního stupně správně tento vadný postup soudů obou stupňů nezahrnul pouze do kategorie nepřiměřené délky řízení, ale základní částku odškodnění zvýšil o 20 %, což přezkoumatelným způsobem vysvětlil v bodě 24. odůvodnění napadeného rozsudku.

29. Odvolací soud považuje toto navýšení za zcela odpovídající, přičemž nepovažuje za nesprávnou ani úvahu soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení byla rovněž ovlivněna složitostí věci, a to zejména po stránce skutkové, čemuž odpovídá snížení základní částky odškodnění o 5 %. Toto snížení není nijak extrémní a je v napadeném rozsudku opět přezkoumatelným způsobem vysvětleno (srov. bod 27. odůvodnění napadeného rozsudku). Stejné potom platí pro snížení základní částky o 15 % z důvodu projednání věci na několika stupních soudní soustavy (opakovaně před soudem odvolacím a poté před soudem dovolacím), neboť i v hodnocení tohoto hlediska vzal soud prvního stupně v úvahu důvody, pro které byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána, což v odůvodnění napadeného rozsudku spolehlivě vysvětlil.

30. Odvolací soud tak uzavírá, že v posuzované věci nebyl dán důvod pro další korekci základní částky odškodnění, neboť ta byla soudem prvního stupně odpovídajícím způsobem navýšena a následně snížena. Výsledkem správných úvah soudu prvního stupně o výši relutární satisfakce se tak stala částka 178 266 Kč, protože však žalovaná již žalobkyni v rámci předběžného projednání nároku odškodnila částkou 150 733 Kč a soud prvního stupně jí napadeným rozsudkem správně přiznal částku 27 933 Kč, lze uzavřít, že žalobkyně již byla odškodněna měrou dostatečnou.

31. V tomto směru proto nejsou opodstatněné odvolací námitky žalobkyně (směřující k navýšení celkového odškodnění), ani žalované (směřující k zamítnutí žaloby nad rámec dobrovolně poskytnutého zadostiučinění). Odvolací soud tak uzavírá, že napadený rozsudek soudu prvního stupně shledal věcně správným, proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to jak ve výroku o věci samé, tak ve výroku o nákladech řízení, kdy uložená náhradová povinnost za řízení vedené před soudem prvního stupně i její výše byly stanoveny správně.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy podle výsledku řízení, když žalobkyně ani žalovaná nebyly se svými odvoláními úspěšné. Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává u soudu prvního stupně a rozhoduje o něm Nejvyšší soud.