48 C 135/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozena Datum narození žalobkyně anonymizováno Datum narození žalobkyně sídlem Adresa advokáta anonymizováno proti žalované: Anonymizováno za niž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 289 267 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 27 933 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 12 % ročně z částky 27 933 Kč od datum do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 261 334 Kč s příslušenstvím se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 012,96 Kč k rukám zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne datum se žalobkyně domáhala po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 289 267 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy jí způsobené nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného anonymizováno soudem v anonymizováno pod sp. zn. anonymizováno anonymizováno (dále také jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo podle žalobkyně zahájeno dne datum anonymizováno podáním žaloby a jeho předmětem bylo určení práva k nemovitým věcem ve prospěch žalobců z důvodu neplatnosti darovací smlouvy, na jejíž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva. Řízení bylo skončeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne datum, které nabylo právní moci dne datum. Žalobkyně zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení, které trvalo 12 let a 27 dnů. Žalobkyně tvrdila, že s ohledem na extrémní délku řízení trvajícího více než 12 let pociťuje újmu na svých právech, především na právu na spravedlivý proces. Význam řízení pro sebe spatřuje v tom, že na stranách žalobců i žalovaných se vyskytovali příbuzní a žalobkyně byla již v době zahájení osobou vyššího věku (56 let) a v době skončení téměř 70 let. Žalobkyně tvrdí, že se žalobou ze dne datum anonymizováno domáhala určení práva k nemovitým věcem s ohledem na neplatnost darovací smlouvy, přičemž teprve datum, tedy přibližně dva a půl roku poté, vydal anonymizováno soud v anonymizováno pouze částečný rozsudek, kterým žalobu vůči jednomu z žalovaných částečně zamítl z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace (odvolání proti rozhodnutí bylo Krajským soudem v anonymizováno rozsudkem ze dne datum zamítnuto). Žalobkyně upozorňuje, že v mezidobí proběhlo pouze jediné jednání dne datum a mezidobí bez procesní aktivity ze strany soudu považuje z pohledu principu rychlosti řízení za nestandardní, a to s ohledem na relativní skutkovou jednoduchost věci. Žalobkyně podala dne 3. a datum návrhy na přistoupení dalších dvou žalovaných, o nichž soud rozhodl až datum (tj. rok a půl po podání návrhu a více než sedm měsíců po pravomocném rozsudku odvolacího soudu). Protože žalobkyně nezjistila v daném časovém úseku žádné úkony soudu, které by prodlení opodstatnilo, má za to, že jde o průtah představující nesprávný úřední postup. Jednání s novými účastníky byl nařízeno až na datum (svá vyjádření k žalobě víceméně replikující skutkovou obranu původního žalovaného navíc zaslali již datum), tedy po dalších více než osmi měsících, a následující jednání bylo nařízeno až na datum, tedy znovu po více než roce. Po dalších jednáních nařízeních v rozmezí dvou až pěti měsíců došlo k vydání rozsudku dne datum, který byl zástupci žalobkyně doručen Anonymizováno, tedy téměř tři měsíce po vyhlášení. Proti tomuto rozhodnutí podala strana žalovaná odvolání, o němž rozhodl odvolací soud datum, které nabylo právní moci datum a které bylo napadeno dovoláním žalované strany podaným dne datum, které dovolací soud odmítl datum. Žalobkyně proto požaduje přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 289 267 Kč, jelikož ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 výše zmíněného zákona. Tato částka je vypočtena jako rozdíl požadovaného zadostiučinění ve výši 440 000 Kč (vypočtené žalobkyní z roční sazby ve výši 40 000 Kč bez procentuálního snížení) a žalovanou již vyplaceným zadostiučiněním ve výši 150 733 Kč (vypočteného žalovanou z roční sazby 17 000 Kč, kdy za první dva roky přiznala pouze polovinu této sazby, a po snížení celkové částky o 10 % z důvodu složitosti věci a o dalších 10 % z důvodů počtu stupňů soudní soustavy). Základní roční sazbu 40 000 Kč považuje žalobkyně za spravedlivou, neboť stanovisko NSČR Cpjn 206/2010 stanovující horní hranici na 20 000 Kč ročně je již více než 14 let staré a reálná hodnota této nominální částky je v roce 2025 díky meziročně kumulované inflaci 2-3 %, resp. inflaci 15,1 % v roce Anonymizováno a 10,7 % v roce Anonymizováno, vyšší. Žalobkyně navíc rozporuje snížení provedené žalovanou o 10 % z důvodu údajné složitosti řízení, jednak proto, že tento svůj svévolný postup dostatečně neodůvodnila, jednak kvůli tomu, že posuzované řízení nebylo nijak složité. Žalobkyně naopak poukazuje na to, že by naopak bylo možné zvýšit zadostiučinění alespoň o 20 % s ohledem na evidentně zvýšený zájmu řízení pro žalobkyni, k čemuž žalovaná nijak nepřihlédla, a naopak jej mechanicky a svévolně snížila o 20 %.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne datum k žalobě navrhla zamítnutí žaloby a učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne datum uplatnila nárok na zadostiučinění. Žalovaná nárok projednala a částečně žalobkyni vyhověla co do částky 150 733 Kč, ve zbytku (tj. rozdílu do požadované částky 440 000 Kč) žalobkyni zadostiučinění nepřiznala. Žalovaná zrekapitulovala průběh řízení v zásadě shodně s žalobkyní a na tento rámec pouze doplnila, že v dubnu anonymizováno byl ustanoven znalec, který v říjnu anonymizováno předložil soudu znalecký posudek. Žalovaná uvedla, že řízení dosud není skončeno, a že včetně dovolacího řízení od března anonymizováno do nynější doby trvalo 12 let a 1 měsíc, kdy ve věci samé rozhodoval soud prvého stupně dvakrát, odvolací soud taktéž dvakrát a dovolací soud bude rozhodovat poprvé. Dále žalovaná uvedla, že v předmětné věci byly shledány průtahy v celkové délce 1 rok a 3 měsíce a dále nekoncentrovaný postup soudu prvního stupně. Dále žalovaná uvedla, že řízení bylo po skutkové a procesní stránce složité, kdy byly provedeny listinné důkazy, vyslechnuti svědci a vypracován znalecký posudek za účelem posouzení zdravotního stavu jméno FO (tj. zůstavitele) ke dni datum za účelem vyhodnocení, že trpěl duševní poruchou či nemocí trvaného nebo přechodného rázu a jakou, a zda zasahovala do jeho svéprávnosti. Žalovaná dále uvedla, že význam řízení pro žalobkyni byl shledán jako běžný, částku 440 000 Kč vyhodnotila jako nepřiměřeně vysokou a že odpovídající výše zadostiučinění by měla činit 150 733 Kč. Tuto výslednou částku poskytnutého zadostiučinění žalovaná vypočetla ze součinu sazby 17 000 Kč za jeden rok řízení (resp. 1 416 Kč za měsíc řízení) modifikované za prvé dva roky řízení částkou o 17 000 kč nižší a celkové délky řízení, kterou ponížila o 20 % (10 % z důvodu složitosti věci a 10 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy); žalovaná dále uvedla, že za současné situace by mělo dojít ke snížení o 20 % ve vztahu ke kritériu počtu stupňů soudní soustavy.

3. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání.

4. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to dne datum, pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.). Žalovaná nárok žalobkyně projednala dne datum, přičemž žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši 150 733 Kč.

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu.

6. Ze spisu vedeného anonymizováno soudem v anonymizováno pod sp. zn. anonymizováno anonymizováno (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků) bylo zjištěno, adresa 7. Z nesporných tvrzení a provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od datum anonymizováno, kdy byla podána žaloba a pravomocně skončeno bylo dne datum, kdy nabylo právní moci usnesení dovolacího soudu odmítající dovolání žalovaných. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tak činí 12 let a 2 měsíce. Žalovaná žalobkyni poskytla odškodnění ve výši 150 733 Kč, které vyplatila před podáním žaloby v rámci zákonné 6měsíční lhůty pro předběžné projednání nároku.

8. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

9. Soud provedl veškeré navržené důkazy, žádný z nich nezamítal.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

14. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.¨ 17. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobkyně svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

18. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

19. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

20. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne datum) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne datum). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne datum). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

21. Posuzované řízení je skončeno ve vztahu k žalobkyni trvalo od datum anonymizováno doručením žaloby soudu a skončeno bylo dne datum, kdy nabylo právní moci usnesení dovolacího soudu odmítající dovolání žalovaných. Zatímco žalobkyně délku vyčíslila na 12 let a 27 dnů, což časově odpovídá skončení ke dni vydání rozhodnutí Nejvyšším soudem, zatímco žalovaná ji vyčíslila na 12 let a 1 měsíc s dovětkem, že dovolací řízení nebylo dosud skončeno (dovolací řízení již nicméně bylo pravomocně skončeno). Soud ve výsledku vyšel z právní moci rozhodnutí dovolacího soudu, a tedy z toho, že délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové i majetkové újmě žalobkyně činila 12 let a 2 měsíce. Délka řízení se stanovuje s podrobností na roky a měsíce, nikoli rovněž na dny (srov. například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne datum, č.j. 55 Co 8/2023- 114, odst. 14). Ohledně 24 dnů proto soud zaokrouhlil délku řízení na celé měsíce směrem nahoru, neboť jde o více než jednu polovinu měsíce.

22. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Soud shledal, že je na místě žalobkyni poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování či omluva není v tomto případě dostatečnou formou zadostiučinění. Což ostatně ani žalovaná nesporovala.

23. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud neshledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení v horní hranici této sazby, neboť takový postup je namístě pouze u řízení extrémně dlouhých trvajících kolem 15 let a více, nebo v situaci, kdy samo odškodňovací řízení běží dlouhou dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Za přiměřenou a zcela odpovídající soud v tomto případě vzal sazbu ve výši 16 000 Kč za rok řízení. Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V posuzované věci řízení trvalo 12 let a 2 měsíce, kdy soud neshledal důvody pro stanovení vyšší sazby, neboť sice uznává, že délka řízení byla nepřiměřená, nicméně jeho délka nebyla extrémní, tedy blížící se, či snad dokonce přesahující dobu 20 let. Tento závěr soudu platí bez ohledu na vyšší základní sazbu, ze které při výpočtu přiměřeného zadostiučinění při své úvaze vycházela žalovaná. K požadavku žalobkyně, že je na místě základní sazbu zvýšit na 40 000 Kč/rok s ohledem na zvyšující se inflaci, soud konstatuje, že rozpětí základní sazby uvedené ve Stanovisku Nejvyššího soudu České republiky je stále aktuální, i když ekonomická úroveň v České republice vzrůstá. Ovšem to samo o sobě není důvodem mechanického zvýšení zadostiučinění. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud ČR vyjadřoval v usnesení ze dne datum, sp.zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum anonymizováno, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, z recentní judikatury srov. rozsudek Nejvyššího soudu datum, sp.zn. 30 Cdo 2181/2021, odst. 18, kde je shrnuta část relevantní judikatury, či zcela aktuální rozsudek ze dne datum, sp.zn. 30 Cdo 2356/2024, odst. 67 a násl., v němž se otázkou nedůvodnosti požadavku na navýšení základní částky z důvodu inflace Nejvyšší soud podrobně věnoval a své negativní závěry odůvodnil a proti kterému byla ústavní stížnost zčásti zamítnuta a zčásti odmítnuta plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne datum, sp.zn. Pl. ÚS 26/25). Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3171/2018). Soud k tomu dále dodává, že poskytnuté peněžité zadostiučinění není ani trestem pro žalovaný stát za to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho dobu, ani nemá poškozenému kompenzovat majetkovou újmu. Poskytnuté zadostiučinění má odčinit nejistotu, v níž se žalobce nacházela ohledně toho, jak řízení dopadne. Není proto žádný důvod tuto částku navyšovat z důvodu inflačních vlivů. Zadostiučinění, které by tak žalobkyni náleželo, je představováno částkou 178 666 Kč 2 x 8 000 + 10 x 16 000 + 2 x 1 333, kdy je však nutno tuto částku modifikovat, a to dle kritérií uvedených v ust. § 31a OdpŠk.

24. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se podílel i soud prvé instance svým mnohdy nekoncentrovaným postupem. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudy zpravidla nečiní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286). Průtahy v soudním řízení jsou jevem, kdy soud nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (ne vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. Zákon č. 82/1998 Sb. výslovně počítá s náhradou odvozenou od celkové délky řízení, není však namístě vycházet ze samotných průtahů řízení (období neodůvodnění nečinnosti), nýbrž primárně z délky řízení. V činnosti soudu prvého stupně byla shledána opakovaná období nečinnosti, kdy soud konal déle než v obecně přijímaných tříměsíčních lhůtách. Prvním z nich bylo období od datum anonymizováno, kdy bylo soudem zasláno vyjádření žalovaného žalobcům, do datum, kdy vyzval soud žalobce k doplnění skutkových tvrzení v žalobě a označení důkazů k jejich prokázání (9 měsíců). Druhým z nich bylo období od datum, kdy soud zaslal vyjádření žalobců žalovanému, do datum, kdy soud zamítl návrh žalobce změnu okruhu účastníků (9,5 měsíce). Třetím z nich bylo období od datum, kdy soud vydal pokyn k rozeslání vyjádření žalovaných žalobcům, do datum, kdy nařídil jednání na datum (6 měsíců). Čtvrtým z nich bylo období od datum, kdy proběhlo nařízení jednání, které bylo odročeno na neurčito s určením 30denní lhůty účastníkům k navržení důkazů, do datum, kdy nařídil soud následující jednání na datum (9 měsíců). V uvedených mezidobích soud prvého stupně nevyvíjel relevantní procesní aktivitu směřující ke skončení věci. V ostatních případech soud prvého stupně konal sice v tříměsíčních lhůtách, avšak jednotlivé úkony byly nezřídka na hraně nebo i mírně za hranou této lhůty, přičemž i toto způsobovalo v konečném důsledku při komplexním pohledu na řízení jeho nepřiměřenou délku. Ve výsledku tedy soud shledal při postupu soudu prvého stupně v letech Anonymizováno až Anonymizováno poměrně významnou nekoncentrovanost, kdy mezi jednotlivými procesními úkony existovalo období procesní pasivity soudu. V pozdější fázi již řízení probíhalo v zásadě bez průtahů a úkony byly činěny v přiměřených lhůtách. Řízení před odvolacím soudem probíhala s výjimkou průtahu vzniklého v mezidobí od postoupení spisu soudem prvého stupně dne datum do nařízení jednání odvolacím soudem dne datum na den datum (9 měsíců) se standardními lhůtami. Řízení před Nejvyšším soudem pak probíhalo bez průtahů a o věci bylo rozhodnuto do jednoho roku od předložení spisu. Celkově tedy nebyl postup soudů v posuzovaném řízení plynulý, kdy v jeho průběhu docházelo k delším průtahům (9, 9,5, 6, 9 a 9 měsíců). Jakkoli se procesní postup soudů v posuzovaném řízení již promítl v samotném závěru o nepřiměřenosti délky řízení a nutnosti odškodnění v penězích, za zjištěná období nečinnosti a nekoncentrovaného postupu soud přistoupil k zvýšení základní částky zadostiučinění o 20 %. Tuto výši soud stanovil s přihlédnutím k tomu, že toto kritérium bylo zásadní pro shledání délky řízení jako nepřiměřené a mohlo by dojít k duplicitnímu posuzování téhož kritéria, avšak nekoncentrovaný postup zejména soudu prvého stupně byl natolik určující pro celkovou délku řízení, že byl důvod základní částku ještě navýšit.

25. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestních (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení nepatřilo mezi shora uvedená řízení, jelikož se jednalo o žalobu na určení vlastnického práva zahrnující posouzení neplatnosti právního jednání, tedy o řízení se standardním významem pro jeho účastníky. Ani skutečnost, že se na stranách účastníků vyskytovali osoby v příbuzenském poměru, bez dalšího neposiluje typovou závažnost předmětu řízení. Závěrem se soud v rámci kritéria významu řízení pro žalobce zabýval věkem žalobkyně. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, se podává, že osobami v pokročilejším věku jsou osoby starší 75 let, vždy však s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka. Na této věkové hranici je nutno trvat (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne datum, č.j. 36 Co 102/2023- 197). Žalobkyně nicméně tohoto věku dosud nedosáhla a netvrdila, že by jinak vedení sporu mimořádným způsobem zvlášť zasáhlo do jejího zdravotního stavu. Proto soud základní částku nemodifikoval.

26. Věc hodnotí soud jako složitou po stránce skutkové, kdy byla provedena celá řada důkazů k objasnění skutkového stavu, mezi nimi řadou listin, svědeckých výpovědí i dvěma znaleckými posudky. Věc po stránce hmotněprávní složitá nebyla, neboť šlo o běžný druh sporu o určení vlastnického práva vyplývajícího z posouzení, zda zůstavitel v době uzavření darovací smlouvy na konkrétní věc disponoval plnou způsobilostí k právnímu jednání (tj. svéprávností) či nikoliv. Soud věc též hodnotí jako běžně složitou i po stránce procesní, kdy sice nebylo vydáno nijak přehnané množství procesních rozhodnutí (2x výzva k doplnění tvrzení a důkazů, 1x usnesení o ustanovení znalce + 1x rozhodnutí o odvolání + 2x usnesení o znalečném), avšak v průběhu řízení došlo k opakované změně okruhu účastníků na straně žalobců i žalovaných. Soud sice vzal v úvahu vyšší počet nařízených jednání vyvolaných především postupem soudu prvého stupně (proběhlo 5 jednání soudu prvého stupně a další 3 jednání byla před zahájením odročena, nicméně ve dvou případech došlo k odročení na žádost účastníků a v jednom případě kvůli úmrtí účastníka), avšak v celkovém rámci řízení nehodnotil tuto skutečnost jako rozhodující, neboť vedle dvou jednání k vyhlášení rozhodnutí se zbývající jednání zabývala prováděním dokazování. V rámci kritéria složitosti (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 1112/2011) soud vzal v úvahu, že posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, neboť rozhodoval i Nejvyšší soud. K uvedenému soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. závěry Stanoviska). V samotném posuzovaném řízení soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé dvakrát, odvolací soud rozhodoval ve věci samé dvakrát a Nejvyšší soud rozhodoval jednou. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 20 % (z toho 15 % za počet instancí).

27. Žalobkyně se na délce posuzovaného řízení nepodílela. Procesní úkony činila včas, pouze v jediném případě na žádost jejího právního zástupce a z důvodu jeho kolidujících pracovních povinností došlo ke odročení nařízeného jednání v bezprostředním předstihu před jeho konáním s nařízením nového jednání s měsíčním odstupem. Žalobkyně nevyužila dostupné prostředky k urychlení řízení, resp. odstranění průtahů, např. prostřednictvím institutu určení lhůty k učinění úkonu, což by jí bylo jinak třeba přičíst k dobru. V posuzovaném řízení byli procesně aktivní spíše žalovaní, jejichž procesní postup měl znatelnější vliv na délku řízení, neboť využívali svých procesních práv, činili rozsáhlá podání, navrhovali (nadbytečné) důkazy a podávali (blanketní) odvolání, což nicméně rovněž nelze státu přičíst k tíži. Soud tak s ohledem na toto kritérium základní částku nemodifikoval.

28. Ve světle výše uvedeného žalobkyni náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění za celé řízení žalobkyni náleží ve výši 178 666 Kč (po zaokrouhlení na celé Kč). Pokud jde o požadavek na úroky z prodlení, žalobkyně svůj nárok na náhradu škody dle OdpŠk uplatnila dne datum a zákonná šestiměsíční lhůta k projednání nároku uplynula dne datum. Žalovaná o nároku žalobkyně rozhodla dne datum a přiznanou částku vyplatila před podáním žaloby. Splatnost úroků z prodlení tedy nastala dne datum, přičemž až dnem následujícím se žalovaná dostala do prodlení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne datum, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši 150 733 Kč, přiznal soud žalobkyni zbývajících 27 933 Kč s úrokem z prodlení od datum (výrok I.). Ve zbytku, co do částky 261 334 Kč (včetně zbylého příslušenství), byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

29. O nákladech řízení (výrok III.) soud rozhodl podle § 142 odst. 3, § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla sice úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se i částečný úspěch pro účely náhrady náklady řízení projeví jako úspěch plný. V tomto směru na úvaze soudu závisela výše odškodnění za nemajetkovou újmu, v tomto ohledu tedy i na částečný úspěch ohledně částky 27 933 Kč je třeba pro účely nákladů řízení nahlížet jako na úspěch úplný co do základu nároku. Žalobkyně proto byla úspěšná ohledně částky 27 933 Kč, která je rovněž rozhodnou tarifní hodnotou předmětu řízení pro účely rozhodnutí o nákladech řízení [srov. § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu]. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“), spočívající v odměně advokáta za celkem hodnota úkony právní služby [za převzetí věci a přípravu zastoupení, sepis žaloby a účast při soudním jednání dne datum podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT] z tarifní hodnoty 27 933 Kč ve výši à 2 220 Kč [dle § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 9a odst. 2 písm. a) AT v platném znění], 3 x režijní paušál ve smyslu § 13 odst. 4 AT v platném znění á 450 Kč za tytéž úkony právní služby, cestovné k soudnímu jednání na trase adresa anonymizováno adresa a zpět (414 km podle google.maps), učiněné osobním automobilem jméno FO jméno FO RS, registrační značky SPZ s kombinovanou spotřebou 6,9 l/100 km, palivem BA95 (na základě doloženého technického průkazu a informací z veřejné databáze vozidel) podle vyhlášky č. 475/2024 Sb., při ceně paliva 35,80 Kč/l a náhradě za použití vozidla 5,8 Kč/km, dne datum 3 423,86 Kč a náhradě za promeškaný čas podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu dne datum ve výši 1 800 Kč za 12 půlhodin na cestě po 150 Kč, celkem tedy 13 233,86 Kč (6 660 + 1 350 + 3 423,86 + 1 800), to vše zvýšené o náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 779,10 Kč (21 % ze 13 233,86 Kč) na základě dokladu, že advokát žalobkyně je plátcem této daně. Náklady žalobkyně celkem 18 012,96 Kč (2 000 + 13 233,86 + 2 779,10). Soud žalobkyni nepřiznal náhradu za uplatnění nároku u žalované s poukazem na § 31 odst. 4 OdpŠk. Soud vycházel z náhrady za palivo BA95, neboť z TP neplyne nutnost použití BA98. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni shora uvedenou částku k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

30. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů, a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobkyni nijak nepoškozuje. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k anonymizováno soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, má oprávněný právo domáhat se plnění uložené povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.