36 Co 31/2024

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a Mgr. Martina Šalamouna ve věci žalobkyně: Orgán veřejné moci, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupenému advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B za účasti: právnická osoba., IČO IČO sídlem adresa o zaplacení částky 512 217 Kč, o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. října 2023, č. j. 16 C 168/2021-319, ve znění jeho doplnění usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. října 2023, č. j. 16 C 168/2021-330,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný a vedlejší účastník na jeho straně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem ve výši 46 137,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou advokáta žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 512 217 Kč s 8,25 % ročním úrokem z prodlení od datum do zaplacení do 4 měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok I), dále povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 167 996,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta (výrok II) a povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro adresa na soudním poplatku 23 611 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Usnesením Obvodního soudu pro adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, byl rozsudek doplněn o výrok IV, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 1 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě na náhradu škody, kterou měl žalovaný způsobit žalobkyni tím, že jako její zaměstnanec pracující na pozici ředitele Orgán veřejné moci vydal rozhodnutí sp. zn. spisová značka, spisová značka a spisová značka (dále jen „podezřelý výraz“), a to aniž by si ověřil správnost údajů v nich uvedených. podezřelý výraz konstatovala restituční nárok jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO a jméno FO (dále jen „restituenti“ či „žadatelé“) ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) a stala se podkladem pro soudní rozhodnutí, na základě nichž se restituenti žalobami o nahrazení projevu vůle domohli proti právnická osoba vydání konkrétních náhradních pozemků. Později se zjistilo, že restituenti nemají žádný vztah k původnímu vlastníkovi jméno FO, který by jejich restituční nárok zakládal. Žalovaný byl pro shora popsané jednání shledán vinným ze spáchání podezřelý výraz, a to rozsudkem Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, ve spojení s rozsudkem Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka (dále jen „trestní rozsudek“). Dále žalobkyně uvedla, že výrokem trestního rozsudku byla hodnota nároků nezákonně přiznaných restituentům vyčíslena částkou 371 809 834 Kč, žalobkyně jako poškozená uplatnila nárok na náhradu jí vzniklé škody v trestním řízení, trestním rozsudkem však byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobkyně tak učinila touto žalobou, kdy uplatnila proti žalovanému svůj nárok s odůvodněním, že žalovaný vydáním podezřelý výraz bez náležité kontroly porušil své pracovní povinnosti a způsobil jí tak škodu spočívající ve vydání náhradních pozemků, jež by, nebýt právě vadných podezřelý výraz, nemohly být vydány. Škoda tedy spočívá ve zmenšení majetku České republiky. Pokud šlo o konkrétní předpoklady pro nárok na náhradu vzniklé škody, jako je jednání žalovaného, jeho zavinění a příčinná souvislost mezi vydáním rozhodnutí a vydáním pozemků, odkázala žalobkyně na skutková zjištění učiněná v trestních rozhodnutích s tím, že je možno je beze zbytku převzít i pro rozhodnutí v tomto řízení. Co se žalované částky týče, uplatnila ji žalobkyně v celkové výši 512 217 Kč odpovídající čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku žalovaného, s tím, že sestává ze tří samostatných nároků vyplývajících z vydání jednotlivých podezřelý výraz (ve výši 181 185 Kč ve vztahu k rozhodnutí sp. zn. spisová značka, ve výši 165 516 Kč ve vztahu k rozhodnutí sp. zn. spisová značka a ve výši 165 516 Kč ve vztahu k rozhodnutí sp. zn. spisová značka).

3. Žalovaný se proti žalobě bránil tím, že vznesl námitku promlčení. Nezákonnost a vadnost podezřelý výraz podle něj vyšly najevo již dne datum, kdy bylo na základě podnětu zahájeno přezkumné řízení u Orgán veřejné moci. Žalobkyně měla povědomí o tom, že žalovaný vydal nezákonná rozhodnutí a že za případné následky odpovídá. Počátek plynutí promlčecích lhůt se váže k jednotlivým rozhodnutím soudů vydaným v řízeních o nahrazení projevu vůle. Tato soudní rozhodnutí byla vydávána v roce 2012 a 2013. Podle žalovaného je pro posouzení promlčení zásadní okamžik, kdy žalobkyně uplatnila svůj nárok v adhezním řízení, tím mohl být běh promlčecí lhůty zastaven. Žalovanému je známo, že proti němu bylo trestní řízení vedeno až od dubna 2016. S ohledem na to, že poslední soudní rozhodnutí o vydání náhradních pozemků restituentům bylo vydáno v listopadu 2013, uplynula podle něj subjektivní dvouletá promlčecí lhůta podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nejpozději k listopadu 2015. Žalovaný dále namítl, že žalobkyně neprokázala výši vzniklé škody. Nelze totiž paušálně vycházet ze závěrů rozsudku v trestním řízení a tam uvedené částky 371 809 834 Kč, jelikož žalovaný vydal pouze tři vadná podezřelý výraz. Neodpovídá tedy za další rozhodnutí vydaná spoluobžalovanou jméno FO, která byla jeho nástupkyní ve funkci ředitele. Kromě toho byla výše škody stanovena výhradně pro potřeby trestního řízení a soud nevedl v tomto směru podrobné dokazování.

4. Do řízení vstoupila jako vedlejší účastnice na straně žalovaného pojišťovna právnická osoba., u níž je žalovaný pojištěn na základě uzavřené smlouvy pro případ odpovědnosti za škody způsobené při výkonu povolání. V písemném podání se zcela ztotožnila s argumentací žalovaného a navrhla zamítnutí žaloby.

5. Soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku ze zjištěného skutkového stavu věci (popsaného v bodech 4. – 8. odůvodnění napadeného rozsudku), na který se pro stručnost odkazuje, přičemž uzavřel, že má za prokázáno protiprávní jednání a zavinění žalovaného, žalovaný porušil pracovní povinnosti ředitele Orgán veřejné moci, když si neověřil správnost údajů, na jejichž základě vydal rozhodnutí, v tomto odkázal na odsuzující rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka ve spojení s rozsudkem Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka. Žalovaný podepsal a tím i vydal dne datum rozhodnutí sp. zn. spisová značka, dne datum rozhodnutí sp. zn. spisová značka a dne datum rozhodnutí sp. zn. spisová značka, aniž by si ověřil správnost v nich uvedených údajů a skutečný stav věci, a tak v rozporu se zákonem a svými povinnostmi přiznal restituční nárok osobám, které nebyly oprávněnými osobami. Žalovaný byl rozsudkem Orgán veřejné moci ze dne datum, č. j. spisová značka, uznán vinným ze spáchání tří trestných činů maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti. V rozsudku Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, je také popsáno jednání žalovaného, tedy že žalovaný využil své pravomoci dané pracovním zařazením a vydal nesprávná rozhodnutí. Žalovaný nedostatečně plnil povinnosti veřejného činitele a bez přiměřeného důvodu spoléhal na správnost rozhodnutí, a tak spáchal nedbalostní delikt. Zároveň měl soud prvního stupně za prokázaný i vznik škody na straně žalobkyně spočívající v tom, že žadatelům (restituentům) byly vydány náhradní pozemky, na které neměli nárok. Škoda vznikla okamžikem nabytí právní moci jednotlivých rozsudků soudů v občanském soudním řízení, jimiž bylo rozhodnuto o vydání náhradních pozemků, výše škody pak plyne ze znaleckých posudků a vydaných rozsudků v občanském soudním řízení citovaných v napadeném rozsudku (viz str. 6 a 7 odůvodnění), z nichž soud prvního stupně zjistil administrativní hodnotu vydaných náhradních pozemků. Žadatelé měli restituční nárok ve výši 33 859 000 Kč, žadatelům přesto byly vydány náhradní pozemky o administrativní hodnotě 69 122 893,22 Kč, státu tak vznikla škoda ve výši 35 263 893,22 Kč. Soud prvního stupně uvedl, že ze znaleckých posudků soud zjistil také výši skutečné hodnoty vydaných náhradních pozemků, a při zapojení žalovaného do 59,84 % rozhodnutí na základě, kterých došlo k vydání náhradních pozemků, vznikla České republice škoda ve výši 257 169 486,57 Kč, protože byly vydány pozemky v celkové hodnotě 678 010 773,97 Kč, přestože měli žadatelé nárok pouze ve výši 420 841 287,40 Kč. Konečně měl soud prvního stupně za prokázanou i příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody, podle soudu prvního stupně „vyplývá“ z vydaných rozhodnutí sp. zn. spisová značka, spisová značka a spisová značka, pod kterými je žalovaný podepsán, a z rozsudků českých soudů, jimiž došlo k vydání náhradních pozemků (konkrétně rozsudku Obvodního soudu pro adresa ze dne datum č. j. spisová značka, rozsudku Obvodního soudu pro adresa ze dne datum č. j. spisová značka, rozsudku Obvodního soudu pro adresa ze dne datum č. j. spisová značka, rozsudku Obvodního soudu pro adresa ze dne datum č. j. spisová značka, rozsudku Orgán veřejné moci ze dne datum č. j. spisová značka, rozsudku Okresního soudu v adresa ze dne datum č. j. spisová značka, rozsudku Okresního soudu v adresa ze dne datum č. j. spisová značka, rozsudku Okresního soudu v adresa ze dne datum č. j. spisová značka, rozsudku Obvodního soudu pro adresa ze dne datum č. j. spisová značka a rozsudku Orgán veřejné moci ze dne datum sp. zn. spisová značka). Soud prvního stupně uvedl, že uvedené rozsudky by nebyly vydány, kdyby žalovaný nevydal výše uvedená správní rozhodnutí, z jejich odůvodnění soud prvního stupně zjistil, že „rozhodnutí vydaná žalovaným byla v soudních řízeních důkazem existence restitučního nároku žadatelů, který již nebyl soudy více zkoumán, a na základě těchto rozhodnutí byly náhradní pozemky žadatelům vydány.“ Soud prvního stupně dále uvedl, že to, že rozhodnutí mohla být zrušena v rámci přezkumného řízení, byla jen jednou z vedlejších příčin vzniku škody, hlavní příčina spočívá ve vydání samotných rozhodnutí. Soud prvního stupně uzavřel, že skutečnost, že žalovaný vydal předmětná rozhodnutí, je zjevně hlavní příčinou, protože soudy použily rozhodnutí vydaná žalovaným jako důkazy pro existenci restitučního nároku, a na základě existence restitučního nároku došlo k vydání náhradních pozemků.

6. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), neboť ke vzniku škody mělo dojít v období od datum do datum, s odkazem na ust. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy v „převážné výši“ škoda vznikla za trvání původního občanského zákona. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobní nárok není promlčen, neboť žalobkyně se jako poškozená dne datum připojila k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody, přičemž „Orgán veřejné moci v rozsudku ze dne datum sp. zn. spisová značka „potvrdil nedbalostní trestný čin žalovaného“, jakož i to, že „žalobkyně se řádně a včas přihlásila jako poškozená k trestnímu řízení“. Soud prvního stupně poukázal na to, že jednotlivé rozsudky v občanských soudních řízeních, jimiž byly restituentům vydávány náhradní pozemky, nabyly právní moci v letech 2012 a 2013 (v podrobnostech viz str. 8 a 9 napadeného rozsudku – číslování odstavců je od bodu 8. odůvodnění dále chybné, poznámka odvolacího soudu), žaloba na náhradu škody byla podána soudu dne datum, po pravomocném rozhodnutí v trestním řízení, přičemž došlo ke stavění promlčecí lhůty na náhradu škody v období od připojení se žalobkyně k trestnímu řízení dne datum do datum, kdy byla žalobkyně rozsudkem Orgán veřejné moci odkázána se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že subjektivní dvouletá promlčecí lhůta podle občanského zákoníku účinného do datum byla zachována v každém jednotlivém případě, posuzoval-li by se nárok na náhradu škody podle nového občanského zákoníku účinného od datum, byla by taktéž tříletá promlčecí lhůta zachována. Soud prvního stupně uzavřel, že všechny zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu byly kumulativně naplněny, „vznik škody dokládají zmíněná soudní civilní rozhodnutí, jakož i znalecké posudky, protiprávní jednání a zavinění je doloženo trestním rozhodnutím a příčinná souvislost je dána jak soudními rozhodnutími v oblasti civilní i trestní, kdy nebýt nesprávného rozhodnutí žalovaného, by ke škodě nedošlo, resp. na vzniku škody se vedle jméno FO a jméno FO žalovaný rovněž podílel“.

7. S odkazem na ustanovení § 257 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný porušil pracovní povinnosti tím, že vydal předmětná rozhodnutí, rozsah odpovědnosti žalovaného pak stanovil na základě průměrného výdělku žalovaného v rozhodných obdobích částkou 512 217 Kč (v podrobnostech viz poslední odstavec na straně 9 rozsudku soudu prvního stupně).

8. Proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně podal včasné a přípustné odvolání žalovaný. Žalovaný namítal, že žalobkyně ani po kvalifikované výzvě nebyla schopna uvést věrohodná tvrzení ve vztahu k vzniku škody, a především k příčinné souvislosti mezi konkrétním porušením a vznikem konkrétní škody. Žalovaný namítal nedostatečná skutková zjištění a z toho plynoucí nesprávné závěry soudu prvního stupně ve vztahu k posouzení promlčení žalobou uplatněného nároku, v otázce vzniku škody, existence příčinné souvislosti a spoluzavinění žalovaného na vzniku škody. K otázce promlčení namítal žalovaný, že nezákonnost a vadnost rozhodnutí žalovaného byla zjištěna již dne datum, a to na základě činnosti pracovnice právnická osoba jméno FO, která podala podnět k přezkoumání rozhodnutí spisová značka, spisová značka) k Orgán veřejné moci. V tomto podnětu konstatovala, že rozhodnutí jsou vydána v rozporu se zákonem a nepřezkoumatelná, přičemž se domáhala jejich zrušení v rámci přezkumného řízení. Tedy již dne datum bylo právnická osoba zřejmé, že žalovaný vydal nezákonná rozhodnutí, že je osobou odpovědnou za jejich vydání a že odpovídá též za následky z nich vzešlé, včetně případné náhrady škody. Žalobkyně tak měla dle § 106 odst. 1 původního občanského zákoníku již od datum povědomost o tom, kdo za škodu odpovídá. Soud prvního stupně vyšel z toho, že škoda na straně žalobkyně vznikala nejpozději právní mocí rozsudku obecného soudu v občanském soudním řízení, kterým byl restituentům neoprávněně vydán náhradní pozemek, tj. již od datum. Nejpozději k tomuto datu podle soudu prvního stupně začal běh subjektivní i objektivní promlčecí lhůty a ta by tak marně uplynula dnem datum. Žalovaný přitom namítal, že promlčecí doba začala běžet již vyhlášením rozsudku o vydání náhradního pozemku, neboť již v tom okamžiku mohl a měla žalobkyně podat proti rozhodnutí opravný prostředek. V takovém případě by nejstarší promlčecí doba počala běžet již od datum a marně by uplynula datum. Žalovaný dále namítal, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav i v otázce uplatněného nároku žalobkyně (poškozené) na náhradu škody. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok byl dne datum uplatněn řádně. Přitom podání, kterým se žalobkyně připojila dne datum do probíhajícího trestního řízení, nebylo řádným uplatněním nároku na náhradu škody. Nebyl označen konkrétní škůdce, výše škody nebyla ani naznačena. Podání žalobkyně ze dne datum tak nestavělo promlčecí dobu, která plynula dále. Poslední z rozsudků, kterými žalobkyně prokazuje vzniklou škodu, nabyl právní moci dne datum. Subjektivní promlčecí doba tedy uplynula u jednotlivých nároků v průběhu let 2014–2015. Objektivní promlčecí doba uplynula nejpozději mezi lety 2015–2016. Pokud tedy žalobkyně až v roce 2017 vznesla upřesněný nárok do adhezního řízení, učinila tak zjevně po marném uplynutí promlčecí lhůty. Konečně k otázce promlčení žalovaný namítal, že soud prvního stupně sice v odůvodnění napadeného rozsudku popsal jednotlivá soudní rozhodnutí o vydání náhradních pozemků a konkrétní data, kdy tyto rozsudky nabyly právní moci, nicméně z takto zjištěného skutkového stavu vyvodil jen paušální závěr, že nárok není promlčen. Přitom soud prvního stupně měl posoudit otázku promlčení u každého jednotlivého rozsudku, tedy každého jednotlivého nároku zvlášť. Přitom již ze samotného výčtu rozhodnutí je zřejmé, že značná část rozhodnutí nabyla první moci v průběhu roku 2012, zbytek pak do konce roku 2013 a bylo tedy na místě provést důkladné výpočty ohledně počátku a marného uplynutí promlčecích dob tak, aby mohla být vznesená námitka promlčení věrohodně posouzena.

9. Dále žalovaný namítal v odvolání k otázce předčasnosti závěrů o vzniku i výši škody, že stále probíhají soudní řízení, jejichž výsledkem může být vrácení předmětných pozemků do vlastnictví žalobkyně. Tuto námitku soud prvního stupně vypořádal tím, že žaloby na vrácení pozemků jsou zamítány a žádný pozemek žalobkyni vrácen nebyl. Tento závěr soud prvního stupně doslovně převzal z tvrzení žalobkyně, nebyl však ničím prokázán.

10. K otázce příčinné souvislosti a spoluzavinění žalobkyně namítal žalovaný, že se soud prvního stupně spokojil s tvrzením žalobkyně, že nebýt nesprávného rozhodnutí žalovaného, ke škodě by nedošlo. Tento závěr neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Z důkazů předložených žalovaným plyne, že i po vydání vadných rozhodnutí žalovaným následovaly minimálně tři, svého druhu, „nadřízené“ instance, které mohly a měly chybu odstranit a vzniku škody zabránit. Jednalo se nejprve o právnická osoba, následně Orgán veřejné moci a posléze obecné soudy, rozhodující o žalobách na vydání náhradních pozemků. Kdyby alespoň jedna z těchto instancí postupovala vždy tak, jak jí zákon ukládal, chyba by byla odhalena a vzniku škody by bylo zabráněno. Žalovaný poukazoval na to, že z vyjádření jméno FO, ústřední ředitelky právnická osoba, která vyhotovovala podání žalobkyně ze dne datum (připojení se poškozeného k trestnímu řízení), vyplynulo, že v některých z případů občanskoprávních řízení o vydání náhradních pozemků, byl-li žalobce v prvním stupni úspěšný, nebylo ze strany právnická osoba podáváno odvolání k soudu druhého stupně, a to na základě rozhodnutí tehdejšího prvního náměstka ředitele právnická osoba tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem Rozsudky se tak staly bez dalšího pravomocnými. Sama jméno FO navíc v tomto podání výslovně uvedla, že je tak namístě považovat i toto jednání za příčinu vzniku majetkové škody na straně poškozeného. Již tím, že se právnická osoba vzdal možnosti zvrátit rozhodnutí soudu o vydání pozemků restituentům podáním řádného opravného prostředku, zabránil objektivnímu soudnímu přezkumu rozhodnutí druhou soudní instancí a připravil se tak dobrovolně o možnost zabránit vzniku škody na svém majetku (resp. na majetku státu, který mu byl svěřen do správy). V těchto řízeních na straně žalované vystupoval právnická osoba, a ve všech případech rozsudky o vydání náhradních pozemků byly vydány na základě nesporných tvrzení účastníků ohledně existence i výše (rozsahu) restitučního nároku. Byla to tedy nynější žalobkyně, kdo učinila nesporným, že restituenti mají zákonný nárok na vydání pozemků. Přitom tehdy již déle, než dva roky věděla, že předmětná správní rozhodnutí podepisovaná žalovaným jsou vydána v rozporu se zákonem a nepřezkoumatelná. Za zásadní námitku však žalovaný považoval to, co (pro otázku příčinné souvislosti v této věci) plyne z rozsudku Orgán veřejné moci ze dne datum sp. zn. spisová značka. Z rozhodnutí plyne jako zásadní závěr ten, že v případě správních podezřelý výraz, jejichž výroky nebylo konstituováno vlastnické právo oprávněné osoby k nárokovanému nemovitému majetku, ovšem ani právo na jiné náhradní plnění, nýbrž jimi bylo toliko autoritativně rozhodnuto dle § 9 odst. 4 zákona o půdě o vlastnictví oprávněné osoby v tom směru, že žadatelé vlastníky nárokovaných nemovitostí nejsou, nejde o závazné řešení otázek týkající se existence a výše žalobcem uplatňovaného restitučního nároku. Z uvedeného judikátu tedy plyne jednoznačný závěr, že předmětnými podezřelý výraz, jež vydával žalovaný, žádný nárok restituentům přiznán nebyl, neboť by právo na náhradní plnění muselo být přiznáno přímo a jedině výroky dotčených podezřelý výraz. K tomu však nedošlo ani v jednom ze tří rozhodnutí vydaných žalovaným. Ze shora popsaných důvodů je zřejmé, že příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody je přerušena a žalovaný tak za případnou škodu neodpovídá.

11. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.

12. K odvolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Žalobkyně uvedla, že pochybení žalovaného při vydávání správních rozhodnutí spočívalo v tom, že si při vydávání jednotlivých správních rozhodnutí neověřil základní skutkové otázky týkající se příbuzenství účastníků restitučního řízení s původními vlastníky pozemků, které byly předmětem restitučního řízení, a vydal v tomto ohledu nesprávná rozhodnutí, čímž založil nezákonný restituční nárok účastníků restitučního řízení, konkrétně jméno FO, pana jméno FO, paní jméno FO, jméno FO a paní jméno FO. Z vyjádření jméno FO ze dne datum, na které žalovaný opakovaně upozorňuje a ze kterého dovozuje údajné povědomí tehdejšího právnická osoba o nesprávnosti rozhodnutí vydaných žalovaným, totiž vyplývá, že nesprávnost byla tehdy spatřována v tom, že pozemky, o kterých žalovaný rozhodoval, nejsou zemědělské a jejich restituce tak nespadá pod režim zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. O tom, že by snad měla být rozhodnutí nesprávná toho důvodu, že je v nich nesprávně vyřešena otázka příbuzenství, nebylo ve vyjádření jméno FO ani slovo. Důkaz, o který žalovaný opírá své tvrzení, že již dne datum měl mít právní předchůdce žalobkyně povědomí o vadnosti rozhodnutí vydaných žalovaným, nic takového neprokazuje. K otázce řádného uplatnění nároku žalobkyně jakožto poškozené v trestním řízení žalobkyně uvedla, že i kdyby podáním ze dne datum neuplatnila řádně svůj nárok, pak bezpochyby již svým podáním ze dne datum vstoupila do trestního řízení v postavení poškozené, následně vady vytýkané žalovaným byly později odstraněny pozdějšími podáními, přičemž účinky následných odstranění vad se pojí s původním, byť vadným podáním. Na podání ze dne datum je tak potřeba hledět jako na bezvadné a je s ním tak spojeno mezi ostatními právními účinky i přerušení běhu promlčecí lhůty. Žalobní nárok tak není promlčen, neboť nejpozději podáním ze dne datum došlo k přerušení běhu promlčecí lhůty, přičemž i kdyby škoda vznikla již dne datum, jak dovozuje žalovaný (přičemž rozsudky, kterými byly restituentům vydávány pozemky, nabývaly právní moci i později), uplatnila by žalobkyně svůj nárok téměř dva měsíce před uplynutím subjektivní promlčecí lhůty. K otázce předčasnosti závěrů o vzniku a výši škody uvedla žalobkyně, že namítá-li žalovaný ve svém odvolání, že v řízení nebyla zjištěna skutečnost, že žalobkyni nebyly žádné pozemky vráceny, pak to, že došlo k vrácení nějakých pozemků, měl tvrdit a prokazovat žalovaný. Jedná se totiž o skutečnosti ve prospěch žalovaného, a ten je pak povinen takové skutečnosti tvrdit a prokazovat. K otázce existence vztahu příčinné souvislosti mezi vznikem škody, tj. přečerpáním restitučního nároku vydáním náhradních pozemků, a nezákonným jednáním žalovaného, tj. vydáním nezákonných rozhodnutí zakládajících tento restituční nárok, uvedla žalobkyně následující. Žalovaný byl jako ředitel Orgán veřejné moci odpovědný za správnost rozhodnutí a skutečnost, že s těmito rozhodnutími dále pracovaly další orgány, neznamená, že by tato rozhodnutí pozbyla presumpce správnosti a další orgány se nemohly spolehnout na jejich správnost. Byl to právě žalovaný, jehož odpovědností bylo správně rozhodnout o restitučním nároku žadatelů. Tvrzení žalovaného o případném spoluzavinění žalobkyně jsou neurčitá, neboť žalovaný netvrdí, co konkrétně měly jiné orgány učinit. Pokud žalovaný dovozuje, že žalobkyně, respektive její právní předchůdce, spoluzavinil vznik škody i tím, že nepodal proti rozsudkům o nahrazení projevu vůle odvolání, pak z rozsudků, které byly nadepsanému soudu předloženy, vyplývá, že právnická osoba v řadě případů odvolání podal. Náhradní pozemky však byly i přesto vydány. Vztah mezi právnická osoba a restituenty byl soukromoprávní, na rozdíl od vztahu mezi restituenty a Orgán veřejné moci, který byl veřejnoprávní. Činnost žalovaného a Orgán veřejné moci jako takového tak byla klíčová pro vznik škody na straně žalobkyně, neboť nebýt rozhodnutí připravovaných žalovaným, nebyl by nesprávně založen restituční nárok žadatelů, na který jim byly poskytnuty náhradní pozemky, ačkoliv na ně ve skutečnosti neměli žádné právo. Na uvedeném nemohou nic změnit ani závěry dovolacího soudu uvedené v jeho rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, na které upozorňuje žalovaný. I uvedený rozsudek totiž potvrzuje, že rozhodnutí vydaná žalovaným požívala presumpce správnosti. Závěry uvedené v rozhodnutích vydaných žalovaným tak mohly být zpochybněny, nicméně právnická osoba a ostatně obecným soudům nelze vyčítat, že vycházely z rozhodnutí vydaných žalovaným, neboť to byl právě žalovaný, kdo byl odpovědný za správní řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo a současně i za jejich správnost a správnost jeho výsledku. Rozhodnutí vydaná žalovaným stále požívala presumpce správnosti a právnická osoba (a ostatně ani obecné soudy) neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.

13. Vedlejší účastnice na straně žalovaného se k odvolání žalovaného vyjádřila tak, že se ztotožnila s argumentací žalovaného a navrhla zrušení napadeného rozsudku či jeho změnu na zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Vedlejší účastnice zdůraznila, že to, že předmětná rozhodnutí byla nezákonná a vadná, vyšlo najevo již krátce po jejich vydání, konkrétně dne datum, kdy jméno FO z právnická osoba podala podnět k jejich přezkoumání k Orgán veřejné moci, ve kterém uvedla, že rozhodnutí jsou vydána v rozporu se zákonem a nepřezkoumatelná, přičemž se domáhala jejich zrušení v rámci přezkumného řízení. Lze tedy uzavřít, že již datum bylo právnická osoba zřejmé, že žalovaný vydal nezákonná rozhodnutí, a že on je osobou odpovědnou za jejich vydání a případné následky z nich vzešlé. Pro posouzení vznesené námitky promlčení je tak zásadní okamžik, kdy žalobkyně přihlásila svůj nárok do adhezního řízení v rámci trestního řízení vedeného mimo jiné proti žalovanému od dubna roku 2016. V rámci občanskoprávního řízení totiž uplatnila svůj nárok až touto žalobou, do té doby žádný návrh proti žalovanému neiniciovala a neučinila žádný úkon, který by způsobil stavění běhu promlčecí doby. Odvrátit promlčení pohledávky tak mohlo pouze řádné a včasné přihlášení poškozeného s nárokem na náhradu škody do trestního řízení. Nárok žalobkyně se promlčel uplynutím subjektivní dvouleté lhůty po vzniku škody, tedy nejpozději v listopadu 2015. Skutečnost, kdo za škodu odpovídá a kdo vydal vadné a nezákonné rozhodnutí, vyšlo najevo již v roce 2009, škoda vznikla nejpozději v listopadu 2013, od toho okamžiku tedy začala běžet promlčecí lhůta, když její subjektivní složka marně uplynula po 2 letech od vzniku škody, tedy v listopadu 2015. Soud prvního stupně se otázkou promlčení jednotlivých nároků vůbec nezabýval. Dále nebyla v řízení před soudem prvního stupně náležitě prokázána vzniklá škoda a ni její výše. Soud prvního stupně přijal názor žalobkyně, která k prokázání svého tvrzení nenavrhla žádný důkaz, a ani žádný důkaz k prokázání vzniku a výše škody nebyl soudem proveden. Co se týče příčinné souvislosti, zavinění či spoluzavinění žalovaného, soud prvního stupně se spokojil s tvrzením žalobkyně, že nebýt nesprávného rozhodnutí žalovaného, ke škodě by nedošlo. Soud je ze zákona povinen se zaviněním ze strany žalovaného zabývat (viz § 250 zákoníku práce), jelikož zaměstnanci lze přičítat pouze takový vznik škody, kterým vznikl jeho zaviněním. Žalovaný i vedlejší účastnice na jeho straně během jednání prokazovali nefunkčnost kontrolních mechanismů, které naprosto selhaly. Příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody je přerušena a žalovaný tak za případnou škodu neodpovídá. Vedlejší účastnice uzavřela, že žalobní nárok je neopodstatněný, promlčený, a žaloba tak nedůvodná.

14. Ve věci již jednou rozhodoval odvolací soud a rozsudkem ze dne datum, č. j. spisová značka, napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl; dále tak, že se výrok III o soudním poplatku nevydává a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

15. Odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně a žalobu v celém rozsahu zamítl především proto, že neshledal naplnění jednoho ze základních předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu podle § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a to příčinné souvislosti mezi porušením pracovních povinností žalovaného a vznikem tvrzené škody. Vycházel přitom z toho, že pro vznik obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu musí být kumulativně splněny předpoklady porušení právní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody, příčinná souvislost a zavinění. Zdůraznil, že k zamítnutí žaloby postačuje absence kteréhokoli z těchto předpokladů, a právě nedostatek příčinné souvislosti považoval v posuzované věci za rozhodující. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně své právní závěry vystavěl zkratkovitě, paušalizujícím způsobem a převážně na obecném odkazu na trestní rozsudek a na civilní rozsudky o vydání náhradních pozemků, aniž by přesně analyzoval, jaké konkrétní porušení povinností žalovaného vedlo ke vzniku, které konkrétní škody. Podle odvolacího soudu bylo nutné zkoumat, u každého jednotlivého dílčího nároku a ve vztahu ke každému pozemku nebo souboru pozemků, v čem přesně škoda spočívala, jaký konkrétní následek nastal, která konkrétní rozhodnutí jej způsobila a zda právě jednání žalovaného bylo hlavní, podstatnou a právně relevantní příčinou vzniku škody. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu tuto individualizovanou analýzu neprovedl a věc posoudil jen souhrnně „k celé škodě“, přestože žalobní nárok představoval objektivní kumulaci více samostatných nároků se samostatným skutkovým základem. Za stěžejní považoval odvolací soud právní závěry Orgán veřejné moci vyslovené v rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, vztahující se k účinkům negativních podezřelý výraz podle § 9 odst. 4 zákona o půdě. Z tohoto rozhodnutí odvolací soud převzal zejména tezi, že závazné účinky správního rozhodnutí se pojí jen s jeho výrokem, zatímco odůvodnění slouží pouze k jeho vysvětlení. Jen výrok správního rozhodnutí je způsobilý autoritativně zakládat, měnit nebo rušit práva a povinnosti a jen on je závazný pro další orgány. Jestliže tedy podezřelý výraz, jež žalovaný podepsal, měla ve výroku pouze negativní podobu, tedy že žadatelé nejsou vlastníky původně nárokovaných nemovitostí, a závěr o tom, že jim náleží náhrada podle § 11 a § 17 zákona o půdě, byl obsažen jen v odůvodnění, nešlo podle odvolacího soudu o závazné a právotvorné rozhodnutí o existenci restitučního nároku ani o přiznání práva na náhradní plnění. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že žalobní tvrzení, podle něhož žalovaný vydáním těchto rozhodnutí „přiznal“ restituční nárok osobám, které nebyly oprávněnými osobami, není právně opodstatněné. Dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného nebyla rozhodnutími právotvornými ve vztahu k právu na náhradní pozemky a že úvahy o dědickém nástupnictví a existenci práva na náhradu uvedené jen v odůvodnění nebyly závazné pro další orgány ani pro soudy rozhodující o žalobách na nahrazení projevu vůle. Právě v navazujících civilních řízeních měly být podle odvolacího soudu samostatně a plně řešeny všechny podstatné předběžné otázky, zejména zda žadatelé jsou právními nástupci původního vlastníka, zda jsou oprávněnými osobami, v jakém rozsahu jim případný nárok svědčí a zda již nebyl vyčerpán nebo přečerpán.

16. Odvolací soud proto pokládal za hlavní a jedinou relevantní příčinu toho, že náhradní pozemky ušly z majetku státu, až následná rozhodnutí obecných soudů v občanskoprávních řízeních, jimiž byly náhradní pozemky vydány, aniž by bylo znovu přezkoumáno právní nástupnictví a skutečná existence restitučního nároku. Jinak řečeno, podle odvolacího soudu nebylo právně rozhodné, co obsahovala odůvodnění správních rozhodnutí podepsaných žalovaným, protože tato odůvodnění nebyla závazná; rozhodující bylo, že obecné soudy v civilních sporech samy neprovedly posouzení rozhodných předběžných otázek a na jejich základě pozemky vydaly. Tím odvolací soud přesunul těžiště kauzálního děje z jednání žalovaného na pozdější soudní rozhodnutí. Zásadní význam přikládal odvolací soud i postupu samotného státu, resp. právnická osoba, v navazujících řízeních. Zdůraznil, že stát si byl nejpozději od datum na základě podnětu jméno FO vědom nesprávnosti a nepřezkoumatelnosti podezřelý výraz, a přesto v navazujících civilních řízeních podle jeho názoru tyto otázky neotevřel, v některých případech proti rozsudkům ani nepodal odvolání a v důsledku toho umožnil, aby rozhodnutí o vydání náhradních pozemků nabyla právní moci. Odvolací soud proto uzavřel, že stát nemůže za takové situace paušálně přenášet veškeré zavinění na žalovaného a spatřovat jedinou hlavní příčinu úbytku pozemků z majetku státu v jeho správních rozhodnutích. Právě z těchto důvodů odvolací soud vyslovil, že není splněn předpoklad příčinné souvislosti mezi porušením pracovních povinností žalovaného a tvrzenou škodou, a že tím je „otřesen základní předpoklad odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou státu“. Jelikož považoval tento nedostatek za dostačující pro zamítnutí žaloby, již se dále meritorně nezabýval otázkou výše škody ani otázkou promlčení jednotlivých dílčích nároků, třebaže současně výslovně uvedl, že i k těmto závěrům soudu prvního stupně má významné pochybnosti.

17. Tyto pochybnosti odvolací soud konkretizoval tak, že soud prvního stupně posoudil výši škody, vznik škody i promlčení opět jen obecně a paušálně, nikoli jednotlivě podle konkrétních pozemků či jejich souborů se společným právním osudem. Podle odvolacího soudu škoda nevznikla jednorázově jako jeden celek, nýbrž postupně tím, jak stát pozbýval jednotlivé pozemky na základě různých rozsudků v letech 2012 a 2013. Proto by bylo nutné samostatně zkoumat právní osud každého z těchto dílčích nároků, včetně případného promlčení, namísto souhrnného závěru, že „žalobní nárok“ jako celek promlčen není. Na základě uvedeného tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Následně v návaznosti na neúspěch žalobkyně zrušil i výrok o soudním poplatku uloženém žalovanému a nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve prospěch žalovaného a vedlejší účastnice.

18. Rozsudkem Orgán veřejné moci ze dne datum, č. j. spisová značka, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen v celém rozsahu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Orgán veřejné moci vyslovil pro věc závazně následující právní závěry. Pro posuzovanou věc je závazný především právní názor Orgán veřejné moci, že věc je třeba i nadále hmotněprávně posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do datum, konkrétně podle § 250 odst. 1 a 2 zákoníku práce, neboť žalobkyně uplatňuje vůči žalovanému odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zásadním závazným právním názorem pro tuto věc byl výklad § 135 odst. 1 o. s. ř., když Orgán veřejné moci výslovně uzavřel, že civilní soud je vázán výrokem o vině pravomocného trestního rozsudku jako celkem, tedy jeho právní i skutkovou částí, v tom rozsahu, v jakém znaky skutkové podstaty trestného činu představují významné okolnosti pro rozhodnutí o občanskoprávním nároku. V projednávané věci proto platí, že je pro civilní soud závazně vyřešeno, kdo trestný čin spáchal, v jaké formě zavinění, jakým jednáním, že vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody, neboť způsobení škody je zde znakem kvalifikované skutkové podstaty podle § 159 odst. 2 písm. b) trestního zákona.

19. Orgán veřejné moci z toho pro tuto věc závazně dovodil, že odvolací soud pochybil, pokud otázku příčinné souvislosti posoudil odlišně od pravomocného trestního rozsudku. V novém rozhodnutí tedy odvolací soud nemůže uzavřít, že mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody příčinná souvislost dána není; tato otázka je již závazně vyřešena trestním rozsudkem. Současně však Orgán veřejné moci vyložil, že vázanost trestním rozsudkem se netýká rozsahu a výše škody. Trestní rozsudek je závazný jen potud, že škoda vznikla, nikoli v jaké občanskoprávně relevantní výši. Výši škody proto musí civilní soud samostatně zjistit a právně posoudit podle pravidel občanskoprávní, resp. pracovněprávní odpovědnosti. Stejně tak Orgán veřejné moci závazně uzavřel, že civilní soud není trestním rozsudkem vázán v otázce existence a míry spoluzavinění poškozeného, zde zaměstnavatele, na vzniku škody. V projednávané věci tedy zůstává otevřena otázka případného porušení povinností na straně žalobkyně ve smyslu § 250 odst. 2 zákoníku práce a případného poměrného omezení odpovědnosti žalovaného. Tuto otázku musí odvolací soud samostatně posoudit a jasně vyložit, k jakým závěrům dospěl.

20. Orgán veřejné moci dále závazně korigoval použití rozhodnutí Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka pro tuto věc. Uvedl, že závěry z tohoto rozhodnutí již byly v souvislosti s trestní věcí žalovaného přezkoumány usnesením Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a že z nich nelze dovozovat absenci příčinné souvislosti. Naopak bylo uzavřeno, že v rozhodném období bylo standardní, že správní rozhodnutí v restitučních věcech měla ve výroku negativní rozhodnutí o vlastnictví a teprve v odůvodnění vyjadřovala, že za nevydané pozemky náleží náhrada; tato forma neznamená, že by předmětná rozhodnutí fakticky nezaložila právo na náhradní pozemky. Pro tuto věc je tedy závazný závěr, že rozhodnutí vydaná žalovaným fakticky a nezákonně založila právo restituentů na převod náhradních pozemků. S tím souvisí další závazný právní názor Orgán veřejné moci, že příčinná souvislost se nepřerušuje jen proto, že po jednání škůdce přistoupily další skutečnosti spolupůsobící na vznik následku, jestliže jednání škůdce zůstává takovou okolností, bez níž by ke škodnému následku nedošlo. Ani případná účast dalších subjektů na vývoji škodního děje tedy sama o sobě nevylučuje odpovědnost žalovaného; může však být významná právě pro úvahu o spoluzpůsobení škody zaměstnavatelem podle § 250 odst. 2 zákoníku práce.

21. Pro další řízení je tedy závazné, že odvolací soud musí vycházet z existence protiprávního jednání žalovaného, jeho nedbalostního zavinění, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a vznikem škody jako z již vyřešených otázek. Naopak musí samostatně a řádně posoudit zejména výši škody, případné spoluzavinění žalobkyně a z něj plynoucí důsledky pro rozsah odpovědnosti žalovaného, popřípadě další otevřené občanskoprávní otázky, které nejsou trestním rozsudkem závazně řešeny.

22. Ve fázi řízení po zrušení rozsudku odvolacího soudu Orgán veřejné moci se znovu ve věci vyjádřil žalovaný. Žalovaný reprodukoval nosné závěry kasačního rozhodnutí Orgán veřejné moci, zejména že občanskoprávní soud je podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán výrokem o vině pravomocného trestního rozsudku v rozsahu, kdo trestný čin spáchal, v jaké formě zavinění, jakým jednáním, že vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody. Současně však zdůraznil, že Orgán veřejné moci ve stejném odůvodnění výslovně uvedl, že tato vázanost se netýká rozsahu a výše škody, existence a míry spoluzavinění poškozeného na vzniku škody ani občanskoprávních důsledků takto zjištěné příčinné souvislosti.

23. Žalovaný věcně nesouhlasil s rozhodnutím Orgán veřejné moci v této věci, byť deklaroval, že jej jako závazné kasační rozhodnutí v dané procesní fázi respektuje. Polemizoval však s tím, že by se odvolací ve svém předchozím rozsudku ze dne datum, č. j. spisová značka, odchýlil od judikatury Orgán veřejné moci v otázce vázanosti trestním rozsudkem; naopak tvrdil, že odvolací soud postupoval správně, neboť zkoumal právě ty otázky, které mají být v občanskoprávním řízení samostatně posouzeny, tedy výši škody a míru spoluzavinění poškozeného. Žalovaný se v této souvislosti znovu odkazoval na rozhodnutí Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, vydaného přímo v dotčené restituční kauze, a zdůraznil, že právě z tohoto rozhodnutí plynou závěry o zásadním spoluzavinění žalobkyně, které podle něj trestní soudy v předchozím trestním řízení opomíjely či bagatelizovaly. Kriticky se vyjádřil i k tomu, že Orgán veřejné moci v kasačním rozhodnutí podle jeho názoru nepřinesl přesvědčivé argumenty ke zpochybnění významu rozsudku sp. zn. spisová značka a pouze převzal výklad z usnesení Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka. Žalovaný tak nesouhlasil s tím, aby trestní rozsudek prakticky předurčil výsledek civilního řízení i v otázkách, které mají být samostatně přezkoumány.

24. Hlavní argumentace žalovaného proto nadále spočívala v tom, že i po kasačním zásahu Orgán veřejné moci zůstaly pro rozhodnutí odvolacího soudu otevřeny a plně relevantní otázky výše škody, promlčení jednotlivých nároků, spoluzavinění žalobkyně a též předčasnosti závěrů o vzniku škody. Žalovaný setrval v plném rozsahu na svém dříve podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a opakoval, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s nedostatky žalobních tvrzení ani s jeho obranou. Za podstatné považoval především to, že žalobkyně ani po kvalifikované výzvě podle názoru žalovaného nevylíčila přesvědčivě vztah mezi konkrétním porušením povinností žalovaného a vznikem konkrétní škody, zejména ve vazbě na vydání konkrétních pozemků, a dále se vůbec náležitě nevyjádřila ke spoluzavinění žalobkyně a k předčasnosti závěrů o vzniku škody. Zvláštní část vyjádření žalovaný věnoval novému argumentu k předčasnosti závěrů o vzniku a výši škody, který opíral o nález Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, jímž bylo zrušeno usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, č. j. spisová značka. Z tohoto nálezu žalovaný dovozoval, že rozhodnutí o žalobě na nahrazení projevu vůle samo o sobě bez dalšího neznamená neotřesitelný titul nabytí vlastnického práva k náhradním pozemkům a že se tím otevírá možnost zpochybnění převodů a případného vrácení pozemků žalobkyni, což podle žalovaného potvrzuje oprávněnost jeho dřívější námitky, že závěry o vzniku a rozsahu škody jsou předčasné.

25. Žalovaný opakovaně zdůraznil, že soud prvního stupně se těmito okruhy vůbec nebo jen zcela nedostatečně zabýval, a proto jsou jeho dosavadní závěry nepřesvědčivé, respektive nepřezkoumatelné. Významně akcentoval, že žalobkyně ani po kvalifikované výzvě podle názoru žalovaného nespojila konkrétní tvrzené porušení povinnosti s konkrétním škodním následkem a že s obdobnou vazbou mezi konkrétním porušením a vznikem konkrétní škody se podle něj nedokázal vypořádat ani trestní soud. Právě i proto závaznost trestního rozsudku neodstranila zásadní pochybnosti o civilněprávních předpokladech odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu, pročež odvolací soud musí tyto otázky samostatně a důsledně přezkoumat.

26. Odvolací návrh žalovaného zůstal nezměněn, požadoval zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení, případně změnu rozsudku tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta a žalovanému bude přiznána náhrada nákladů řízení.

27. Odvolací soud znovu přezkoumal na základě podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), vzal v úvahu závazný právní názor Orgán veřejné moci vyslovený pro projednávanou věc, zvážil argumenty žalovaného a jeho námitky uplatněné ve fázi řízení po kasačním zásahu Orgán veřejné moci, jakož i stanovisko vedlejší účastnice na jeho straně, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného již důvodné není.

28. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 512 217 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyšel přitom ze závěru, že žalovaný jako tehdejší ředitel Orgán veřejné moci porušil své pracovní povinnosti tím, že vydal tři správní rozhodnutí, aniž si ověřil správnost rozhodných skutkových údajů, a že v důsledku toho byly osobám, kterým restituční nárok nenáležel, vydány náhradní pozemky, čímž státu vznikla škoda. Žalovaný se odvoláním domáhal změny rozsudku tak, aby byla žaloba zamítnuta, popřípadě jeho zrušení, a namítal zejména promlčení nároku, neprokázání vzniku a výše škody, absenci příčinné souvislosti, spoluzavinění žalobkyně a vady skutkových zjištění. Vedlejší účastnice na straně žalovaného se s jeho odvolací argumentací ztotožnila. Žalobkyně naopak navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

29. Při novém rozhodování byl odvolací soud podle § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Orgán veřejné moci ze dne datum, č. j. spisová značka. Orgán veřejné moci v tomto rozhodnutí výslovně uzavřel, že projednávanou věc je třeba posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do datum, a že soud rozhodující v občanském soudním řízení je podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán výrokem o vině pravomocného trestního rozsudku v rozsahu, kdo trestný čin spáchal, v jaké formě zavinění, jakým jednáním, že vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody, jestliže jde o okolnosti, které tvoří znaky skutkové podstaty trestného činu významné i pro posouzení občanskoprávního nároku. Orgán veřejné moci zde odkázal zejména na svůj rozsudek ze dne datum, sp. zn. spisová značka, rozsudek ze dne datum, sp. zn. spisová značka, usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a ústavní konformitu tohoto výkladu spojil s nálezem Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka.

30. Z uvedeného závazného právního názoru plyne, že v projednávané věci již odvolací soud nemohl znovu přezkoumávat, zda žalovaný jednal protiprávně, zda jednal zaviněně, zda škoda vznikla a zda mezi jeho jednáním a vznikem škody existuje příčinná souvislost. Trestním rozsudkem Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, ve spojení s rozsudkem Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, bylo závazně vyřešeno, že žalovaný při výkonu své pravomoci vydal předmětná rozhodnutí nedbale, že tím došlo ke vzniku škodního následku a že tento následek je s jeho jednáním v příčinné souvislosti. Odvolací námitky žalovaného a vedlejšího účastníka, pokud znovu směřují proti samotné existenci příčinné souvislosti, proto nemohou obstát.

31. Nedůvodná je i argumentace žalovaného opřená o rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka. Jak Orgán veřejné moci v rozsudku ze dne datum, č. j. spisová značka, výslovně uvedl, závěry tohoto rozhodnutí byly ve vztahu k trestní věci žalovaného přezkoumány usnesením Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka. V něm bylo uzavřeno, že v rozhodném období bylo standardní, že ve výroku správních rozhodnutí v restitučních věcech bylo vysloveno toliko, že žadatelé nejsou vlastníky původních pozemků, zatímco v odůvodnění bylo vyjádřeno, že za ně přísluší náhrada; tato forma nezbavovala taková rozhodnutí jejich materiálního významu. Orgán veřejné moci v trestní věci žalovaného výslovně uzavřel, že rozhodnutí vydaná žalovaným jednoznačně, byť nezákonně, založila právo restituentů na převod náhradních pozemků. Odvolací soud proto nemohl znovu přijmout závěr, že šlo toliko o právně nevýznamné negativní výroky bez kauzálního dopadu na pozdější vydání náhradních pozemků, jak uzavřel ve svém předchozím rozsudku, jenž před Orgán veřejné moci právě v tomto závěru neobstál.

32. Pro další posouzení tak zůstaly otevřeny toliko otázky, v nichž podle rozsudku Orgán veřejné moci ze dne datum, č. j. spisová značka, vázanost trestním rozsudkem nenastává, totiž otázka rozsahu a výše škody a otázka existence a míry spoluzavinění poškozeného podle § 250 odst. 2 zákoníku práce. Orgán veřejné moci v tomto směru odkázal zejména na svůj rozsudek ze dne datum, sp. zn. spisová značka, podle něhož se vázanost trestním rozsudkem nevztahuje na občanskoprávní výši škody, a dále na rozsudek ze dne datum, sp. zn. spisová značka, usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka, uveřejněné pod č. hodnota Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nichž plyne, že občanskoprávní soud není vázán trestním rozhodnutím ani v otázce spoluzavinění poškozeného.

33. Ve vztahu k výši škody odvolací soud shledal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně správnými. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé listinné dokazování, zejména jednotlivými rozsudky civilních soudů, jimiž byly restituentům přiznány náhradní pozemky, a znaleckými posudky právnická osoba. Z těchto důkazů vyplynulo, že žadatelům byly vydány pozemky v administrativní hodnotě 69 122 893,22 Kč, ačkoli jejich restituční nárok činil maximálně 33 859 000 Kč, takže již podle administrativní hodnoty představovalo přečerpání nároku 35 263 893,22 Kč. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně, opřených o znalecké posudky, pak skutečná hodnota neoprávněně vydaných náhradních pozemků dosahovala ještě podstatně vyšších částek, přičemž škoda dosahovala nejméně 257 169 486,57 Kč. Odvolací soud nemá důvod tyto závěry zpochybňovat.

34. Za této situace nelze přisvědčit námitce žalovaného, že žalobkyně neprokázala výši škody v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Předmětem řízení není nárok na plnou náhradu veškeré škody, nýbrž nárok omezený pracovněprávním limitem náhrady škody způsobené zaměstnancem z nedbalosti. Podle § 257 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do datum nesmí náhrada škody způsobené zaměstnancem z nedbalosti přesáhnout částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku. Soud prvního stupně správně dovodil, že žalovaný porušil pracovní povinnosti třemi samostatnými rozhodnutími, a z mzdových listů určil částky 181 185 Kč, 165 516 Kč a 165 516 Kč, tedy celkem 512 217 Kč. Bylo-li v řízení bezpečně prokázáno, že škoda vzniklá žalobkyni několikanásobně, ba řádově, převyšuje žalovanou částku, nebylo již zapotřebí provádět další dokazování k úplně přesnému vyčíslení škody ke každému jednotlivému pozemku a každému okamžiku, jak požadoval žalovaný. Pro posouzení důvodnosti žaloby postačuje zjištění, že vzniklá škoda zjevně převyšuje limit odpovědnosti žalovaného uplatněný žalobou, a tento závěr je v projednávané věci nade vši pochybnost prokázán.

35. Odvolací soud se dále zabýval námitkou spoluzavinění žalobkyně. Nelze přehlédnout, že žalovaný i vedlejší účastník po celou dobu řízení poukazovali na pasivitu či pochybení dalších subjektů, zejména právnická osoba a v některých případech i obecných soudů v navazujících civilních řízeních. Podle § 250 odst. 2 zákoníku práce platí, že byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí. Odvolací soud proto připouští, že procesní postup právního předchůdce žalobkyně v navazujících řízeních, zejména nepodání odvolání v některých věcech nebo nedůslednost při uplatňování námitek, může být v obecné rovině právně významný právě pro úvahu o spoluzpůsobení škody zaměstnavatelem.

36. Ani tato námitka však v dané věci nevede ke změně výsledku sporu. I kdyby odvolací soud vycházel z pro žalovaného nejpříznivější, minimální v řízení prokázané výše škody 35 263 893,22 Kč, musel by podíl odpovědnosti žalovaného po případném poměrném omezení klesnout pod přibližně 1,45 % celkové škody, aby se dostal pod žalovanou částku 512 217 Kč. To by znamenalo, že spoluzavinění zaměstnavatele by muselo přesahovat přibližně 98,55 % celkové škody. Takový závěr ze zjištěného skutkového stavu neplyne a ani žalovaný jej konkrétními tvrzeními a důkazy neprokázal. Pokud by se vycházelo z další, soudem prvního stupně zjištěné výše škody přesahující 257 milionů Kč, byl by potřebný podíl spoluzavinění žalobkyně ještě výrazně vyšší. Jinak řečeno, i při zohlednění významného podílu jiných okolností na škodním ději by žalovaná částka jakožto limitovaná náhrada podle pracovněprávních předpisů zůstala plně odůvodněná. Z tohoto důvodu odvolací soud nepovažoval za potřebné provádět další dokazování směřující k přesné procentní kvantifikaci podílu žalobkyně na vzniku škody, neboť na výsledek sporu by to nemohlo mít vliv.

37. Tento závěr je v souladu i s ustálenou judikaturou o příčinné souvislosti a pluralitě příčin škodního následku. Již Orgán veřejné moci v rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, uzavřel, že příčinou škody nemusí být jen okolnost jediná, ale postačí, jde-li o jednu z příčin důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke škodnému následku nedošlo. Obdobně Orgán veřejné moci v usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka, vyslovil, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost spolupůsobící při vzniku následku, zůstává-li jednání pachatele skutečností, bez níž by k následku nedošlo. Závěry žalovaného a vedlejšího účastníka o úplném přerušení příčinné souvislosti proto neobstojí, a jejich obrana může být posuzována pouze v rovině spoluzavinění poškozeného podle § 250 odst. 2 zákoníku práce, nikoli jako důvod úplného zániku odpovědnosti žalovaného.

38. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku promlčení. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nelze v projednávané věci bez dalšího klást již ke dni datum, jak tvrdí žalovaný a vedlejší účastnice na jeho straně. Z podnětu jméno FO z tohoto dne, na který se odvolací obrana odvolává, nevyplývá vědomost právního předchůdce žalobkyně o tom rozhodném pochybení, které je v této věci žalovanému kladeno za vinu, tedy o nesprávném posouzení příbuzenského vztahu žadatelů k původním vlastníkům a z toho plynoucím neoprávněném založení restitučního nároku. Jak správně uvedla žalobkyně ve vyjádření k odvolání, tehdejší výhrady směřovaly k jiné otázce, totiž k tomu, zda předmětné pozemky spadají do režimu zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Již proto nelze z tohoto podnětu dovozovat právně relevantní vědomost žalobkyně o škodě a o osobě, která za ni odpovídá, v rozsahu potřebném pro počátek subjektivní promlčecí doby.

39. Odvolací soud současně přihlédl k mimořádné složitosti skutkového i právního základu věci. Škodní děj zde byl vícefázový, zahrnoval správní rozhodnutí, navazující civilní spory o převod pozemků, znalecké posuzování hodnoty vydaných pozemků i posouzení trestní odpovědnosti více osob. Za této situace lze za okamžik, kdy bylo vůči žalovanému postaveno najisto, že je osobou odpovědnou za škodu ve smyslu § 106 odst. 1 občanského zákoníku, považovat až právní moc odsuzujícího trestního rozsudku vůči žalovanému, tedy květen 2021. Žaloba podaná dne datum byla tudíž z hlediska subjektivní promlčecí doby podána zcela včas.

40. Nadto ani objektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 2 občanského zákoníku neuplynula. Škoda vznikala postupně právní mocí jednotlivých civilních rozsudků o vydání náhradních pozemků, přičemž nejstarší z nich nabyl právní moci dne datum. Již dne datum však žalobkyně v trestním řízení vystoupila jako poškozená a uplatnila nárok na náhradu škody; tento nárok dále konkretizovala v roce 2017 a následně podáním ze dne datum. I kdyby původní podání ze dne datum vykazovalo určité vady, jak namítá žalovaný, byly tyto vady v průběhu trestního řízení odstraněny. Podle ustálené judikatury Orgán veřejné moci se pak účinky takového podání vztahují již ke dni jeho původního podání, jestliže byly vady dodatečně zhojeny a bylo v řízení řádně pokračováno; srov. rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, rozsudek ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a rozsudek ze dne datum, sp. zn. spisová značka. I při výkladu pro žalovaného nejpříznivějším, tedy že běh objektivní promlčecí doby se stavěl nejpozději do trestního rozsudku ze dne datum, zůstala žaloba podaná dne datum včasnou.

41. Neobstála ani námitka předčasnosti závěrů o vzniku a výši škody. Žalovaný tvrdil, že probíhají další soudní řízení, jejichž výsledkem může být vrácení předmětných pozemků do vlastnictví žalobkyně, a po vrácení věci Orgán veřejné moci tuto argumentaci doplnil odkazem na nález Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka. Tato námitka však důvodná není. Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by do rozhodnutí odvolacího soudu došlo ke skutečnému navrácení některého z pozemků, jejichž vydáním měla škoda vzniknout. Samotná možnost, že v budoucnu může být v jiném řízení zpochybněn právní titul nabytí některých pozemků, nemá za současného stavu vliv na existenci dosud nastalé majetkové újmy. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že škoda byla již zcela nebo zčásti odčiněna vrácením pozemků, tížilo žalovaného; ten je však neunesl.

42. Odvolací soud konečně neshledal ani vytýkané vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně po zrušení svého mezitímního rozsudku doplnil skutková tvrzení žalobkyně, provedl rozsáhlé listinné dokazování a své rozhodnutí postavil na dostatečném skutkovém základě. Jeho závěry v otázce vzniku škody a její zjevné převahy nad žalovanou částkou jsou přezkoumatelné a správné. Námitky žalovaného proti formální stránce odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, včetně výhrad k číslování odstavců, nejsou způsobilé závěr o věcné správnosti napadeného rozhodnutí zpochybnit.

43. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že odvolání žalovaného není důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně je ve výroku o věci samé i ve výrocích akcesorických věcně správný, a proto jej odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

44. O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, 2 a 5 a § 243g odst. 1 občanského soudního řádu, neboť žalobkyně měla v odvolacím i dovolacím řízení plný úspěch. Náklady žalobkyně sestávají z odměny za zastoupení advokátem určené podle § 6 odst. 1, § 7, § 11 odst. 1 písm. g) a k) a § 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, z tarifní hodnoty 512 217 Kč. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí 10 380 Kč. Žalobkyni náleží odměna v plné výši za tyto účelně provedené úkony právní služby – sepis dovolání, za vyjádření k odvolání, za účast při jednání odvolacího soudu – a v poloviční výši za účast při jednání, při kterém došlo pouze k veřejnému vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, celkem tedy 36 330 Kč. Dále žalobkyni náleží čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tedy 1 800 Kč. Protože advokát žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni též náhrada za DPH ve výši 21 % z částky 38 130 Kč, tj. 8 007,30 Kč. Celková náhrada nákladů odvolacího a dovolacího řízení tak činí 46 137,30 Kč.

45. Povinnost k náhradě nákladů řízení odvolací soud uložil podle výsledku v řízení neúspěšnému žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně společně a nerozdílně [z povahy věci jde o solidární odpovědnost založenou procesním právem (§ 142, § 151 o. s. ř.) a na něm založeném rozhodnutí soudu], jejímž důsledkem je, že plněním jednoho z účastníků zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého. Pouze při vyhlášení tohoto rozsudku, a to v části výroku II o nákladech řízení, došlo ke zjevné nesprávnosti, že výrok II byl vyhlášen nesprávně tak, že jím byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení pouze žalovanému a byla opomenuta solidarita vedlejšího účastníka. Jelikož šlo o zjevnou nesprávnost, napravil ji odvolací soud dle § 164 o. s. ř. opravou přímo v písemném vyhotovení tohoto rozsudku, v němž je již výrok II o náhradě nákladů řízení uveden ve správném znění. Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává u soudu prvního stupně a rozhoduje o něm Nejvyšší soud. Dovolání není přípustné v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].