36 Co 354/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a Mgr. Martina Šalamouna ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 409 525 EUR s příslušenstvím, o vzájemném návrhu o 14 333,38 EUR s příslušenstvím, o vzájemném návrhu o 6 384 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. dubna 2025, č. j. 7 C 75/2020-1928,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, II, III, IV, VI, VII, VIII a IX potvrzuje a ve výroku V se mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 1 947 568,60 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 124 581,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou advokáta žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 285 498,45 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 285 498,45 EUR od , datum, zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), dále zamítl žalobu co do částky 103 550,30 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 103 550,30 EUR od , datum, do zaplacení a co do částky 20 476,25 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 476,25 EUR od , datum, do zaplacení (výrok II), dále zamítl vzájemný návrh žalované ve výši 14 333,38 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 %, ročně z částky 14 333,38 EUR od , datum, do zaplacení (výrok III), konečně zamítl i vzájemný návrh žalované ve výši 6 384 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 384 000 Kč od , datum, do zaplacení (výrok IV). Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni za řízení o žalobě náhradu nákladů ve výši 1 493 956,40 Kč, za řízení o vzájemném návrhu o částce 14 333,38 EUR s příslušenstvím náhradu nákladů ve výši 661 169,50 Kč a za řízení o vzájemném návrhu o částce 6 384 000 Kč s příslušenstvím náhradu nákladů ve výši 1 792 640,50 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výroky V, VI a VII). Dále rozhodl o nákladech řízení vzniklých státu tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na jejich náhradě částku 1 076,77 Kč a žalované 889,55 Kč, vždy na účet , Orgán veřejné moci, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroky VIII a IX). Konečně soud prvního stupně uložil žalobkyni je povinnost zaplatit na soudním poplatku za rozšíření žaloby o částku 20 476,25 EUR s příslušenstvím částku 25 560 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet , Orgán veřejné moci, (výrok X).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě (ve znění jejích rozšířeních, doplněních a upřesněních, viz body 1. až 18. odůvodnění napadeného rozsudku), kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení původně částky 389 048,75 EUR s příslušenstvím jako neuhrazené části sjednané ceny díla ze smlouvy o dílo ze dne , datum, , kterou uzavřela žalobkyně jakožto zhotovitelka se žalovanou coby objednatelkou, jejímž předmětem bylo zhotovení parkovacího systému pro stavbu , podezřelý výraz, (dále jen „dílo“). Cenu díla si strany sjednaly ve výši 409 525 EUR. Dílo bylo předáno a převzato dne , datum, , poté byla žalobkyní žalované dne , datum, vyúčtována cena díla fakturou č. , hodnota, ve výši 409 525 EUR, část ceny díla ve výši 389 048,75 EUR byla splatná do 30 dnů dne , datum, . Další část ceny díla ve výši 5 % z celkové ceny díla ve výši 20 476,25 EUR byla sjednána jako zádržné a byla splatná dne , datum, uplynutím sjednané 60měsíční záruční doby běžící od doby protokolárního předání a převzetí díla; k této částce žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení od , datum, .

3. Žalovaná se proti žalobě bránila tvrzeními a vzájemnými nároky (včetně jejich pozdějších upřesnění a zpětvzetí – viz body 19. až 45. odůvodnění napadeného rozsudku), které se soustřeďovaly do tvrzení opožděného dodání díla s vadami, vzniku a uplatnění nároků na smluvní pokuty založené nedokončením díla řádně a včas a dále škod a vícenákladů spojených s pozdním předáním díla. Žalovaná uvedla, že dílo mělo být provedeno do , datum, (termín sjednaný dodatkem č. 1 ze dne , datum, ke smlouvě o dílo), k dokončení však došlo až dne , datum, , přičemž došlo k předání a převzetí díla s vadami. Strany si sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,3 % z ceny díla za každý započatý den prodlení s předáním díla od prvního do desátého dne a následně ve výši 0,5 % z ceny díla od 11. dne a každého následujícího dne prodlení. Žalovaná proto přistoupila k vzájemnému zápočtu své pohledávky na smluvní pokutu ve výši 423 858,38 EUR za prodlení v období od , datum, do , datum, a tím dne , datum, pohledávka žalobkyně za žalovanou na doplacení ceny díla zanikla. Žalovaná započetla smluvní pokutu dopisem ze dne , datum, a vyčíslena byla ve výši 12 282,75 EUR za prvních deset dní prodlení a ve výši 411 272,625 EUR za prodlení od 11. dne. Konečná cena díla byla dle článku 5 smlouvy o dílo dohodnuta na částku 409 252 EUR. V tomto řízení žalovaná uplatnila námitku započtení do částky 389 048,75 EUR a vzájemný návrh na zaplacení 14 333,38 EUR dle článku X. smlouvy o dílo ve výši 0,3 % z ceny díla za každý započatý den prodlení od prvního do desátého dne a následně ve výši 0,5 % z ceny díla od 11. dne a každého následujícího dne prodlení od , datum, do , datum, jako smluvní pokutu. Dále žalovaná uplatnila vůči žalobkyni vzájemným návrhem částku 6 384 000 Kč jako smluvní pokutu za údajné neodstranění vad uvedených v předávacím protokolu, počítanou za období , datum, až , datum, (6 000 Kč/den). Prodlení žalobkyně s řádným předáním díla spočívalo ve výskytu vad chybných rozměrů zakladačů (rozměry zakladačů byly v investorské dokumentaci dohodnuty na 5 450 mm x 5 400 mm – žalobkyně vyrobila o 70 mm – 80 mm menší, opravila je jen na nejvyšším patře zakladačů), vadného a hlučného seřízení řetězů (vady odstraněny dne , datum, ), vady v elektroinstalaci (ty byly odstraněny dne , datum, ), pomalý zdvih, špatné konstrukční řešení van a jejich hran (ty byly odstraněny dne , datum, ), příliš vysoké bočnice 26 cm namísto 22 cm, odstraněno dne , datum, ), nezaškolení zaměstnanců žalované (až dne , datum, byl zaškolen pan , jméno FO, ) a nepředání dokumentace (ani ke dni , datum, nebyl předán platný manuál). Žalovaná dále uvedla, že smluvní pokuty nejsou promlčené, jejich splatnost byla ponechána na vůli věřitele. K vyúčtování smluvní pokuty došlo dne , datum, , splatnost nastala dne , datum, a žalovaná započetla smluvní pokutu podáním ze dne , datum, . Žalovaná rovněž argumentovala otázkami bankovní záruky a jejího čerpání (286 667,50 EUR), včetně polemiky o tom, zda a jak se má tento institut promítnout do vypořádání zálohy a ceny díla, a dále namítala (dle povahy uplatněných nároků) promlčení nároků žalobkyně či naopak včasnost svých sankčních práv.

4. Soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku ze zjištěného skutkového stavu věci (popsaného v bodech 46. – 108. odůvodnění napadeného rozsudku, na nějž se pro stručnost odkazuje), jež shrnul v závěru o skutkovém stavu, podle něhož předmětná smlouva o dílo na zhotovení parkovacího systému pro stavbu „, podezřelý výraz, “ byla uzavřena dne , datum, , cena díla byla stanovena postupem dle článku V na 409 525 EUR, dílo bylo protokolárně předáno a převzato dne , datum, ; žalobkyně vystavila konečnou fakturu č. 201708 dne , datum, . Sjednaný předmět díla byl konkretizován investorskou dokumentací (projektovou dokumentací stavby pro vydání stavebního povolení a dokumentací pro provádění stavby), kterou žalobkyně převzala dne , datum, , investorská dokumentace konkretizovala technické parametry díla včetně času celkového zdvihu „jedné jednotky“ cca 1,5 minuty a přesných rozměrů plošin, a že tato dokumentace doplnila rámcové vymezení v příloze č. 2 smlouvy. Smlouvou o dílo bylo sjednáno protokolární předání a převzetí díla, na základě písemného protokolu. Ke smlouvě o dílo byl sjednán dodatek ze dne , datum, , který upravil nové termíny realizace dodávky, kdy dodání zakladačů a jejich montáž měla být zahájena do , datum, , oživení a funkční ovládání mělo být do , datum, a předání dokumentace a vyzkoušení se zátěží do , datum, . Žalovaná uhradila žalobkyni zálohu na cenu díla dne , datum, ve výši 286 667,50 EUR s odkazem na zálohovou fakturu č. 201616 žalobkyně s datem splatnosti dne , datum, . , právnická osoba, , družstvo s ručením omezeným (jako výstavce bankovní záruky žalobkyně ve prospěch žalované) vystavila dne , datum, bankovní záruku pro klienta žalobkyně, přičemž byla informována, že dne , datum, byla mezi žalobkyní a žalovanou vystavena smlouva o dílo. Maximální výše bankovní záruky byla stanovena ve výši 286 667,50 EUR proti výzvě žalované, ve které bude uvedeno, že klient nedostál svým závazkům ze smlouvy. Žalovaná dne , datum, vyzvala výstavce bankovní záruky k plnění z bankovní záruky ve výši 286 667,50 EUR a uvedená částka byla dne , datum, připsána na účet žalované; z výpisu rakouského účtu žalobkyně vyplynulo, že k tíži jejího účtu byla dne , datum, zaúčtována totožná částka jako „výplata bankovní záruky“. Dílo bylo předáno a převzato dne , datum, , vady spočívaly v kratších délkách plošin oproti sjednaným 5 450 mm a faktickém času zdvihu dvou měřených zakladačů 2:19 min a 2:17 min. O předání a převzetí byl vyhotoven zápis ze dne , datum, , jehož součástí byly nedodělky uvedené v příloze č. , hodnota, , žalovaná požadovala odstranění vady ve velice pomalém chodu zakladačů – nejpozději do , datum, , dále bylo v zápise uvedeno, že předaný návod k užívání není aktuální. Přílohu k uvedenému tvořil seznam dokladů k předání a vady a nedodělky k předávacímu protokolu – mezi vadami jsou uvedeny menší rychlost, krátký zakladač, výrobní dokumentace, vinkulace pojistky, geodetické zaměření správného umístnění, provedení funkčních zkoušek. Notářským zápisem č. NZ 120/2021 ze dne , datum, bylo osvědčeno, že dne , datum, proběhlo měření vybraných rozměrů parkovacích systémů, rychlosti zdvihu a výškový rozdíl spodní hrany otevřených dveří vozidla a úrovně podlahy haly. U zakladače č. , hodnota, činila vnější délka plošiny na levé straně 537 cm a na pravé straně 536 cm v druhém podzemním podlaží, v prvním podzemním podlaží 536,4 cm na obou stranách. Celkový zdvih zakladače č. , hodnota, bez zátěže auty z nejnižší polohy do celkového vysunutí činil 2 minuty 19 vteřin. Při dosažení úrovně prvního podzemního podlaží došlo k automatickému zastavení zdvihu, v prostřední pozici došlo k pauze v délce 5 vteřin. U zakladače č. , hodnota, činila vnější délka plošiny na levé straně 536,4 cm a na pravé straně 536,7 cm v druhém podzemním podlaží, v prvním podzemním podlaží 537,3 cm na levé straně a 536,5 cm na pravé straně. Celkový zdvih zakladače 8 bez zátěže auty z nejnižší polohy do celkového vysunutí činil 2 minuty 17 vteřin, v prostřední pozici došlo k pauze v délce 4 vteřin. Rozdíl spodní strany dveří vozidla a podlahy haly byl naměřen v délce 24 cm. Stavba byla dne , datum, zkolaudována a že další úpravy probíhaly i po , datum, . Žalovaná dne , datum, jednostranně započetla smluvní pokutu ve výši 423 858,38 EUR na cenu díla ve výši 409 525 EUR a požádala o doplacení částky 14 333,38 EUR. V ostatních podrobnostech se odkazuje na jednotlivé skutkové závěry soudu prvního stupně vyjádřené v napadeném rozsudku.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jež citoval (viz body 110. – 128. odůvodnění), přičemž dospěl k následujícím právním závěrům (viz body 129. – 180. odůvodnění).

6. Soud prvního stupně s ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu vyjádřený pro tuto věc v usnesení , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , řešil, co přesně bylo sjednáno jako předmět díla, jak bylo dohodnuto předání a převzetí díla a kdy se tak skutečně stalo.

7. Soud prvního stupně vyslovil, že mezi stranami nebylo sporné, že předmět díla byl definován jednak ve smlouvě o dílo zejména přílohou č. , hodnota, , která byla datována dne , datum, (před podpisem smlouvy o dílo). Technické parametry uvedené ve smlouvě o dílo byly upřesněny tzv. investorskou dokumentací, na kterou odkazoval článek II odst. 3 smlouvy o dílo, kterým byla projektová dokumentace stavby pro vydání stavebního povolení a dokumentace pro provádění stavby. Obě strany ve smlouvě o dílo souhlasily, že technické parametry stanovené ve smlouvě o dílo budou nadále upřesněny – tím upřesněním byla právě dokumentace pro provádění stavby ze dne , datum, , kterou žalobkyně převzala. Část Dokumentace provádění stavby – Technická zpráva – část D.2.

4. Zakladačový systém, mimo jiné v bodě 4. 7. a v bodě 4. 5 uváděla přesné požadavky na rozměry zakladačů a dobu zdvihu jedné jednotky, která bude cca 1,5 minuty. Stejného dne , datum, , kdy byla žalobkyni předána Dokumentace provádění stavby, byla žalobkyně žalovanou vyzvána k zahájení výroby parkovacího systému, tedy v době zahájení výroby znala přesné požadavky žalované na zakladače.

8. Co se týká termínu dokončení díla, předání a převzetí žalovanou, strany si sjednaly, že dílo má být dokončeno a předáno dle dodatku č. , hodnota, ze dne , datum, do , datum, (až na dokladovou část a vyzkoušení se zátěží), pokud bude staveniště předáno dne , datum, . K předání staveniště došlo dle Zápisu o předání a převzetí staveniště o den později dne , datum, , dílo mělo být dokončeno do , datum, , až na dokladovou část a komplexní vyzkoušení se zátěží, to mělo být dokončeno o týden později ke dni , datum, . Dne , datum, měla být dokončena dodávka a montáž, a dílo mělo být zkompletováno dne , datum, vyzkoušením se zátěží a předáním dokladů. K těmto termínům však dílo nebylo předáno protokolárně.

9. Jelikož si strany sjednaly protokolární předání díla, na základě písemného protokolu bylo možno dílo dokončit jen na základě protokolárního předání a převzetí díla, což představovalo okamžik splnění smlouvy a zániku závazkového vztahu žalobkyně. Jediný protokol, který byl v projednávané věci podepsán, byl ten ze dne , datum, . Soud prvního stupně považoval dohodu stran v článku VI. odst. 2.2. smlouvy o dílo za hmotněprávní podmínku předání díla (nikoli pouze jako důkaz o předání a převzetí díla), neboť se od toho odvíjelo právo zhotovitelky vystavit konečnou fakturu. Dílo tedy na konci července 2016 dokončeno nebylo a žalovaná oprávněně nárokovala smluvní pokutu dle článku X. odst. 1 a 1. 1. smlouvy o dílo. Soud prvního stupně uzavřel, že prvním a jediným kvalifikovaným pokusem o předání díla žalované a jeho převzetí, který byl i ze strany žalobkyně úspěšným, byl ten dne , datum, . Není v tomto ohledu proto ani rozhodné, zda vady na díle byly od července 2016 do února 2017 takového charakteru, že dílo bylo způsobilé převzetí, neboť nedošlo k postupu, který by byl zakončen podepsáním protokolu smluvními stranami. Žalovaná proto po právu uplatnila smluvní pokutu za prodlení s provedením díla (dodávkou/anebo s provedením montáže) dle článku X. odst. 10. 1. a článku X. odst. 10. 1. 1. smlouvy o dílo ve výši 423 868,38 EUR, představující 0,3 % z ceny díla za každý započatý den prodlení od prvního do desátého dne a následně ve výši 0,5 % z ceny díla od 11. dne a každého následujícího dne prodlení za prodlení v období od , datum, do , datum, (v částce 409 525 EUR jako zápočet, v částce 14 333,38 EUR jako vzájemný návrh).

10. Soud prvního stupně dále zkoumal s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , zda nejsou splněny podmínky pro moderaci smluvní pokuty, a to se zřetelem na funkci smluvní pokuty, konkrétním okolnostem vzhledem ke zjištěné funkci smluvní pokuty a zodpovězením otázky, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měla být smluvní pokutou chráněna. S ohledem na dílčí závěry vyslovené v bodech 142. – 150. odůvodnění napadeného rozsudku (na něž se opět pro stručnost odkazuje), dospěl soud prvního stupně k závěru, že smluvní pokuta, která o 14 333,38 EUR přesahuje cenu díla, je v poměrech projednávané věci nepřiměřená, a přistoupil proto k moderaci smluvní pokuty až na výši škody vzniklé žalované porušením smluvní povinnosti žalobkyně zajištěné předmětnou smluvní pokutou. Žalovaná uváděla, že škodu představují jednak zvýšené náklady na činnost , právnická osoba, , kdy bylo nutné, aby jako technický dozor nad činností žalobkyně z důvodu prodlení působila v této pozici déle, jednak na navýšení ceny betonu, kdy původně uvažovala o levnější variantě betonu značky , podezřelý výraz, a později musela použít dražší beton , podezřelý výraz, a, podezřelý výraz, , podezřelý výraz, . Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná sice uhradila na použití betonu , podezřelý výraz, /, podezřelý výraz, o 992 130,50 Kč více, než kdyby použila beton značky , podezřelý výraz, , avšak nelze klást toto rozhodnutí žalované k tíži žalobkyně. Na druhou stranu měl soud prvního stupně soud za prokázané, že , právnická osoba, , měla v průběhu provádění díla vykonávat technický dozor nad činností žalobkyně, a protože žalobkyně nepředala dílo dle dodatku č. , hodnota, ke smlouvě o dílo do , datum, , resp. , datum, , bylo nutné její působení prodloužit do protokolárního předání díla , datum, . Soud prvního stupně měl za prokázanou škodu za prodloužení působení technického dozoru ve výši 2 800 000 Kč (viz bod 149 odůvodnění).

11. Šlo-li o argumentaci plněním z bankovní záruky a jejímu promítnutí do poměrů projednávané věci, soud prvního stupně dospěl k následujícím závěrům (viz body 152. – 159. odůvodnění).

12. Soud prvního stupně vyšel z toho, že ohledně bankovní záruky nebylo sporu, že žalovaná dne , datum, vyzvala výstavce bankovní záruky společnost , právnická osoba, k zaplacení bankovní záruky ve výši 286 667,50 EUR. Žalobkyně pak tvrdila, že takto vyčerpanou bankovní záruku vypořádala v konečné faktuře. Argumentace žalované se pak soustředila na námitku promlčení práva, kterým by žalobkyně mohla namítnout neoprávněné čerpání bankovní záruky, dále na tvrzení, že oprávněným či neoprávněným čerpáním bankovní záruky nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení žalované nebo ke škodě žalobkyně, neboť se nejedná se o synallagmatický vztah, strany ze záruky neměly povinnost si vzájemně plnit. Žalovaná rovněž tvrdila, že faktura vystavená žalobkyní dne , datum, neobsahuje žádný projev vůle k započtení pohledávek ceny díla, čerpané bankovní záruky a zálohy zaplacené žalovanou. Soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, . sp. zn. , spisová značka, , vzal v úvahu, že při bankovní záruce vzniká v zásadě právně samostatný závazek banky, který je závislý na existenci zajišťovaného závazku, jen když to vyplyne z obsahu záruční listiny. Dále, nevyplývá-li z obsahu bankovní záruky něco jiného, má tato záruka povahu bezpodmínečné bankovní záruky (tj. záruky na první výzvu a bez námitek). Při této formě bankovní záruky se neuplatní ani princip akcesority, ani princip subsidiarity.

13. Dle soudu prvního stupně v projednávané věci došlo k vypořádání žalovanou čerpané bankovní záruky, žalovanou zaplacené zálohy a nároku žalobkyně na cenu díla po dokončení a předání díla. Žalobkyně již e-mailem pana Hanzla ze dne , datum, žalované sdělila, že celé dosavadní financování dodávky jde k tíži žalobkyně a že žádá doplacení 50 % ceny díla, že žalovaná využila bankovní záruku k vrácení zálohové části ve výši 70 % z ceny díla. Zejména však fakturou č. , hodnota, , kterou žalobkyně vystavila dne , datum, na celkovou cenu díla ve výši 409 525 EUR, dala najevo, že vypořádává jak zaplacenou zálohu, odčerpanou bankovní záruku, tak nárok na cenu díla, neboť v textu faktury nebyla žádná zmínka o tom, že by žalobkyně brala zaplacení zálohy v potaz, stejně tak nijak nezmiňovala odčerpanou bankovní záruku. Ve faktuře řešila toliko cenu díla, neboť zaplacená záloha se odčerpáním bankovní záruky vynulovala. Žalovaná dne , datum, vyúčtovala smluvní pokutu, a následně dne , datum, prohlásila, že jednostranně započítává smluvní pokutu ve výši 423 858,38 EUR na celou cenu díla ve výši 409 525 EUR, a požádala o uhrazení částky 14 333,38 EUR v části, kterou smluvní pokuta převýšila cenu díla. Tedy ani žalovaná nijak neřešila, že rok předtím zaplatila zálohu na cenu díla, respektive, že stejnou částku jako zaplacená záloha odčerpala bankovní zárukou. Obě strany tedy bezprostředně po dokončení díla ve svých jednáních nijak nezohledňovaly to, že žalovaná dne , datum, zaplatila zálohu na dílo v částce 286 667,50 EUR, a stejnou částku jí pak výstavce bankovní záruky zaslal po výzvě ze dne , datum, na její účet zpět. Žalovaná v květnu a dubnu 2017 netvrdila, že již částku 286 667,50 EUR uhradila a má doplatit pouze zbytek ceny díla, tento argument použila účelově až při obraně proti žalobě v tomto sporu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že obě strany postupovaly podle článku VI. odst. 2.2. smlouvy o dílo, dle kterého měla žalobkyně právo v konečné faktuře vypořádat veškeré poskytnuté zálohy a vyúčtovat sjednanou cenu díla. Uvedené smluvní ustanovení neobsahuje výslovně právo žalobkyně vypořádat i odčerpanou bankovní záruku, nicméně výklad, kdy by soud odhlížel od skutečnosti, že žalovaná má pouze doplatit rozdíl mezi cenou díla (409 525 EUR) a zaplacenou zálohou (286 667,50 EUR), že by jí za provedení díla náleželo pouze 122 857,50 EUR by byl v rozporu s teorií racionálního aktéra ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, . Předpoklad racionálních aktérů neznamená, že racionální strany by vše, co chtějí, řádně a bezchybně uvedly ve smlouvě. Znamená, že i když strany něco ve smlouvě formulovaly nedomyšleně, přesto usilovaly o dosažení některého z možných rozumných cílů (a nikoli o dosažení cíle absurdního, byť by se třeba zdál plynout ze samotného smluvního textu).

14. Dále soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, vyslovil, že z hlediska aplikace § 617 o. z. smlouva o dílo a pohledávka na vrácení neoprávněně vyplacených bankovních záruk vychází ze vztahů mezi účastníky, které mají se smlouvou spojitost. Strany sice výslovně neuvedly v článku VI. odst. 2.2. smlouvy o dílo, že žalobkyně je oprávněna vyúčtovat v konečné faktuře i případně čerpanou bankovní záruku, nicméně, jaký by měla žalobkyně na takovém výkladu zájem, respektive by takový výklad nebyl racionální, kdyby žalobkyně byla odkázána na samostatné soudní řízení, aby prostředky odčerpané v souvislosti se smlouvou o dílo získala. Přitom obě strany bezprostředně po dokončení a předání díla žalované jednaly tak, že žalovanou zaplacenou zálohu započítávaly na odčerpanou bankovní záruku. Dle soudu prvního stupně tak není rozhodné, jestli částka 286 667,50 Kč ušla přímo z účtu vedeného na žalobkyni, žalobkyně dala pokyn výstavci, a tuto skutečnost výstavce záruky společnost , právnická osoba, dne , datum, potvrdila, tedy že na rub účtu žalobkyně byla zaúčtována částka 286 667,50 Kč. Tyto prostředky, které byly navázány na smlouvu o dílo, odešly z dispozice žalobkyně, a ač se čerpání záruky nemusely okamžitě projevit v její sféře, o tuto částku fakticky žalobkyně přišla. Žalovaná ani na výzvu soudu nebyla schopna přesně sdělit, které konkrétní pohledávky ze smluvních pokut, slevy díla či náhrady škody bankovní zárukou uhradila, naopak ze seznamu uplatněných smluvních pokut a náhrady škody v tomto sporu se spíše podává, že žádné pohledávky odčerpanou bankovní zárukou nehradila.

15. Soud prvního stupně se dále zabýval důvodností vzájemného návrhu žalované uplatněného proti žalobkyni ve výši 6 384 000 Kč z titulu smluvní pokuty dle článku X. odst. 3 a odst. 3. 1. smlouvy o dílo za neodstranění vad díla, které na díle zůstaly i po jeho předání (viz body 160. – 177 odůvodnění napadeného rozsudku). Šlo o vady, které byly uvedeny v předávacím protokolu ze dne , datum, , a to nedostatečnou délku zakladačů, nedostatečnou rychlost zakladačů, nepředání výrobní dokumentace, neprovedení komplexního vyzkoušení se zátěží, nepředání vinkulace pojistky, nepředání geodetického zaměření skutečného provedení, nepředání aktuálního návodu doplněného o bezpečnostní pokyny. Žalovaná požadovala smluvní pokutu ve výši 6 000 Kč za každý den prodlení s odstraněním uvedených vad za celkem , hodnota, dní v období od , datum, do , datum, .

16. Soud prvního stupně vyšel z toho, že předmět díla byl definován jednoznačně smlouvou o dílo, technickou dokumentací, jež přesně mimo jiné určila přesné rozměry zakladačů. Některé zakladače dodané žalobkyní však neměly rozměr, na kterém se strany dohodly, byly kratší, soud prvního stupně to považoval za odstranitelnou vadu díla. Stejně tak rychlost zakladačů byla dohodnuta v příloze č. , hodnota, smlouvy o dílo, čas zdvihu jedné jednotky o dvě úrovně měl činit 1,5 minuty, výsledný čas zdvihu však činil u jednoho ze zakladačů 2 minuty 19 vteřin, čas vysunutí u jiného 2 minuty 17 vteřin. Soud prvního stupně tak měl za prokázané dvě vady, které žalovaná neodstranila po převzetí díla a po období od , datum, do , datum, tyto vady na díle existovaly. Naopak soud prvního stupně neshledal vady díla v nepředání aktuálního návodu užívání, v nesplnění vinkulace pojištění odpovědnosti, kdy povinnost dle článku IX. odst. 3 smlouvy o dílo se vztahovala pouze na dobu provádění díla, nikoli na období po dokončení díla; dále ani v nedostatku geodetického zaměření. Soud prvního stupně uzavřel, že uplatňování smluvní pokuty ve výši 6 384 000 Kč za vady v podstatě banálního charakteru považuje za nepoctivý výkon práva dle § 8 o. z.; vyslovil, že nepoctivým výkonem práva je stav, kdy žalovaná uplatňuje částku 6 384 000 Kč, aniž by za dílo cokoliv zaplatila, k tomu požaduje další smluvní pokutu za prodlení s předáním díla převyšující cenu díla o částku 14 333,38 EUR. Žalobkyně vynaložila náklady na výrobu zakladačů a dále strávila od května 2016 do února 2017 pracemi na zakladačích, žalovaná užívá dílo v podstatě zadarmo užívá od února 2017. Přitom se jedná o unikátní výtahový systém zakladačů. Soud prvního stupně uzavřel, že žalované neodstranění vad nijak nebrání v užívání díla a způsobuje jí pouze malé uživatelské nepříjemnosti v podobě čekání na vyjetí auta o 30–45 vteřin déle, než bylo ujednáno. Geodetické zaměření i komplexní vyzkoušení se zátěží si žalovaná již zajistila sama, nic jí nebránilo, aby cenu zaměření i vyzkoušení naúčtovala žalobkyni, neboť smluvní pokuta sankčního charakteru umožnila žalovat náhradu škody. Zakladače vykazují pouze milimetrové odchylky od projektované výšky. Co se týká výrobní dokumentace, jejíž nedostatek měl komplikovat revize, údržbu a opravy, žalovaná obdržela od žalobkyně Údaje o výrobku – Typový list, který obsahuje základní informace o výrobku a další změny oproti základnímu nastavení už byly na žádost žalované, kdy se procesu změn účastnila. Ani tady soud prvního stupně nespatřoval újmu žalované, která dílo od roku 2017 užívá jako unikátní výtahový systém. A to vše za situace, kdy žalovaná nikdy žalobkyni nevyzvala k odstranění zbylých vad, nikdy neuplatnila odpovědnost za vady díla.

17. Soud prvního stupně uzavřel, že požadavek žalované, aby nadále nemusela hradit na díle v hodnotě přibližně 10 000 000 Kč žalobkyni ničeho, a zároveň jí byla žalobkyně povinna uhradit částku 6 384 000 Kč a 14 333,38 EUR, a to za situace, kdy ani žalobkyni nikdy na odstranění vad díla nevyzvala, nevadil jí ani pětiletý servis žalobkyně, a vady díla jí působí minimální komplikace, lze považovat dle § 8 o. z. za nepoctivý, nepožívající soudní ochrany. Soud proto vzájemný návrh žalované na částku 6 384 000 Kč s příslušenstvím zamítl.

18. Soud prvního stupně tak dospěl k výsledným (meritorním, rozsudečným) závěrům, že žalobkyni tedy vzniklo právo na zaplacení ceny díla ve výši 389 048,75 EUR s příslušenstvím. Na tuto částku soud prvního stupně započetl moderovanou smluvní pokutu ve výši 2 800 000 Kč (převedeno měnovým kurzem na 103 550,30 EUR – viz bod 178. odůvodnění rozsudku) za náklady na technický dozor společnost , právnická osoba, , v období od , datum, do , datum, . Takto soud prvního stupně přiznal výrokem I napadeného rozsudku rozdíl mezi žalovanou částkou 389 048,75 EUR a moderovanou smluvní pokutou ve výši 103 550,30 EUR, tedy částku 285 498,45 EUR, a to včetně zákonného úroku z prodlení.

19. Výrokem II napadeného rozsudku zamítl žalobu co do částky částku 103 550,30 EUR a dále částku 20 476,25 EUR s příslušenstvím, což byla pozastávka (zádržné) ve výši 5 % ceny díla, kterou si strany sjednaly v článku VI. odst. 4 smlouvy o dílo. Žalobkyně rozšířila žalobu o tuto částku podáním ze dne , datum, . Pozastávka měla garantovat odstranění vad žalobkyní během záruční doby (jak uvedených v protokolu o předání a převzetí díla, tak vad, které se v průběhu záruční doby objeví), splatná byla do 30 dní od uplynutí záruční doby. Záruční doba byla sjednána v článku XII. odst.2 smlouvy o dílo jako šedesátiměsíční počínaje dnem podepsání protokolu o předání a převzetí díla, dne , datum, uběhla záruční doba, pozastávka byla splatná dne , datum, . Soud však má za to, že žalobkyně nemá nárok na pozastávku ve výši 5 %, neboť z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalobkyně vady uvedené v protokolu o předání a převzetí díla minimálně u vad spočívajících v krátkosti zakladačů a pomalé jízdy zakladačů neodstranila. Žalobkyně nadto dala najevo, že ani jedno nepovažuje za vadu, všechny vady, které dílo mělo, odstranila, resp. že krátkost zakladačů ve středním a spodním patře považuje za neodstranitelnou vadu, a proto ji odstraňovat nemusí. Za takové situace soud žalobkyni nárok na pozastávku nepřiznal.

20. Dále soud prvního stupně zamítl oba vzájemné návrhy žalované na zaplacení částky 14 333,38 EUR s příslušenstvím (výrok III napadeného rozsudku) a zaplacení částky 6 384 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV). U částky 14 333,38 EUR se jednalo o část smluvní pokuty, která přesáhla cenu díla ve smyslu ustanovení § 98 o. s. ř. Jak bylo uvedeno výše, soud tuto smluvní pokutu moderoval co do částky 103 550,30 EUR, tedy tato smluvní pokuta nepřesáhla cenu díla ve výši 389 048,75 EUR. U vzájemného návrhu 6 384 000 Kč soud ozřejmil své důvody k zamítnutí vzájemného návrhu v bodech 171. – 176. odůvodnění napadeného rozsudku.

21. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem soud prvního stupně rozhodl podle (poměru) úspěchu účastníků ve věci a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni o žalobě a o vzájemných nárocích (viz výroky V – VII napadeného rozsudku z důvodů vyložených v bodech 181. – 187. odůvodnění napadeného rozsudku, na něž se pro stručnost odkazuje).

22. Náhradu nákladů vzniklých státu soud prvního stupně rozdělil mezi účastníky podle poměru úspěchu na věci (viz výroky VIII – IX napadeného rozsudku z důvodů viz bod 188. odůvodnění napadeného rozsudku, na který se pro stručnost odkazuje).

23. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasné a přípustné odvolání jak žalobkyně, tak žalovaná.

24. Žalobkyně brojila proti rozsudku soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II a dále v akcesorických nákladových výrocích V – VIII).

25. Žalobkyně namítala, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, na neúplném zjištění skutkového stavu a na vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné argumentaci; výslovně uplatňuje odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o. s. ř. a tvrdí, že soud prvního stupně mylně vyložil závazné pokyny odvolacího soudu, když bez dokazování dovodil, že „dodávka a montáž“ zahrnovala i protokolární předání a že k němu mělo dojít již , datum, , a z tohoto předpokladu odvíjel vznik smluvní pokuty za „dodávku a montáž“ a další navazující závěry.

26. Žalobkyně dále namítala, že soud prvního stupně nepostavil najisto, co přesně bylo ujednáno jako předmět díla a jaké dílčí plnění kryjí jednotlivé smluvní pokuty, a zejména nerekonstruoval v časových souvislostech harmonogram smluvních povinností: „dodávka a montáž“ (do , datum, ), „dokončení montáže včetně oživení a funkčního ovládání“ (do , datum, ), „vyzkoušení se zátěží a předání dokladové části“ (do , datum, ) a následné protokolární předání dle čl. XI odst. 2 smlouvy s povinným 20denním předstihem pro předání dokumentů. Poukazovala, že soud prvního stupně bez důkazního podkladu slil fázi „dodávka a montáž“ s protokolárním předáním a zcela pominul, že zjištěné „oživení a funkční ovládání“ proběhlo , datum, a „zkouška se zátěží“ dne , datum, , což vylučuje, aby za toto období nadále běžela smluvní pokuta sjednaná výhradně pro porušení povinnosti „dodávky a montáže“. Žalobkyně se dále dovolávala odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., neboť soud prvního stupně podle ní neprovedl potřebné důkazy k postavení najisto předmětu díla a termínů plnění, přičemž akcentovala obsah smlouvy o dílo a jejího dodatku, čl. XI odst. 2 smlouvy, dále korespondenci z , datum, a z , datum, , z níž podle ní plynulo, že předání dokladů předcházelo výzvě k předání a že k protokolárnímu předání mohlo dojít až po provedení zkoušek a dodání dokladů. Žalobkyně vytýkala soudu prvního stupně nesprávný výklad smlouvy o dílo a jejího dodatku, když z ustanovení o „dodávce a montáži“ dovodil i požadavek protokolárního předání k , datum, , a to v přímém rozporu s čl. XI odst. 2 smlouvy, jenž předpokládá, že výzvě k předání musí předcházet předání dokladové části s 20denním předstihem. Tvrdila, že soud vnitřně rozporně operoval s daty a nevykládal listiny v jejich souvislostech, když současně citoval zjištění o „oživení“ ke dni , datum, a o „zkoušce se zátěží“ dne , datum, , ale přesto nechává běžet vysoce sankční pokutu za „dodávku a montáž“ po , datum, .

27. Žalobkyně dále vytýkala soudu prvního stupně, že dezinterpretoval závazné pokyny odvolacího soudu, který podle ní neuložila uzavřít, že protokolární předání mělo proběhnout , datum, , nýbrž přikázal nejprve postavit najisto předmět díla a termíny jednotlivých povinností a teprve poté řešit vznik a případnou přiměřenost smluvních pokut. Odvolatelka akcentovala, že extrémní denní pokuta 0,5 % z ceny díla byla sjednána pouze za porušení povinnosti „dodávky a montáže“, zatímco další, méně závažná prodlení byla kryta samostatnými (nižšími) pokutami, a proto je právně vadné, aby „dodávka a montáž“ byla pojímána jako zastřešující pojem pro dokončení, oživení, funkčnost, zkoušky i předání dokladů a aby kumulativně sankcionovala pozdější fáze. Dále namítala, že výklad soudu by vedl k počáteční nemožnosti ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., protože by vyžadoval protokolární předání ještě před splněním povinnosti předat doklady s 20denním předstihem. Konečně předkládala námitku neurčitosti a neplatnosti (resp. zdánlivosti) ujednání o smluvních pokutách pro případ, kdy by jediné porušení povinnosti mohlo být postihováno vícero (různě vysokými) sankcemi, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, o nepřípustnosti vícenásobné sankce za totožné porušení.

28. Žalobkyně konečně brojila i proti nákladovým výrokům, které napadala v návaznosti na věcnou nesprávnost rozhodnutí o smluvní pokutě; namítala, že úspěch ve věci měl být posouzen odlišně, a proto i výroky o nákladech řízení měly být změněny spolu s meritorní změnou výsledku o smluvní pokutě.

29. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek a žalobě vyhověl v plném rozsahu a tomu odpovídajícím způsobem upravil i nákladové výroky a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v plné výši. Žalobkyně uzavřela, že žalované nárok na smluvní pokutu za „dodávku a montáž“ nevznikl, žalobkyně dodala a namontovala dílo nejpozději dne , datum, a tudíž nemohla být v prodlení s povinností sankcionovanou nejvyšší smluvní pokutou; v důsledku toho má být podle odvolatelky korigován i rozsah, v němž byla její žaloba zamítnuta, a následně i výroky o nákladech řízení v napadeném rozsahu.

30. Žalovaná svým odvoláním napadla vyhovující meritorní výrok I napadeného rozsudku, dále zamítavé výroky III a IV o vzájemných nárocích žalované, jakož i akcesorické výroky o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a ve vztahu ke státu (V – IX).

31. Žalovaná ve svém rozsáhlém odvolání vznášela řadu námitek proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně; jako odvolací námitku vznesla i námitku vyloučení soudkyně, která věc projednávala a rozhodla pro podjatost.

32. Žalovaná vytýkala rozsudku soudu prvního stupně především zásadní a skutkově nepodložený „obrat“ v otázce, zda žalovaná zaplatila 70 % ceny díla (286 667,50 EUR) jako sjednanou zálohu, když soud prvního stupně sice připustil provedení této platby dne , datum, , avšak navzdory tomu považoval příslušnou část ceny díla za nezaplacenou, a to bez jakékoli změny skutkového stavu a bez přesvědčivého vysvětlení. Žalovaná namítala, že rozsudek soudu prvního stupně je v podstatných částech nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, vnitřní rozpornost a nedostatek důvodů, zejména proto, že soud prvního stupně neodpověděl na klíčové otázky týkající se vzniku, splatnosti, promlčení, zániku a započtení pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení související s čerpáním bankovní záruky, a místo zákonné kategorie „započtení“ operoval neurčitými pojmy „vypořádání“, „vynulování“ či obdobnými mimoprávními konstrukcemi, aniž by vyložil jejich právní obsah a podmínky. V tomto poukazovala žalovaná na nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu po předchozím zrušení prvoinstančního rozhodnutí, konkrétně požadavku posuzovat jednotlivé nároky (žalobní nárok na cenu díla, obranné námitky a vzájemné návrhy) jako objektivně kumulované nároky se samostatným skutkovým základem, ke každému učinit samostatná skutková zjištění a prejudiciální právní závěr, a teprve následně hodnotit jejich případné vzájemné zápočty; odvolatelka tvrdí, že soud prvního stupně tento metodický postup nedodržel, a tím zatížil rozhodnutí vadou s dopadem na správnost napadeného rozsudku. Žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně postupoval nepředvídatelně a překvapivě, neboť změnil vlastní dřívější právní názor (včetně dřívějšího prvoinstančního rozsudku a poučení na jednání dne , datum, ) bez toho, aby provedl nové rozhodné důkazy nebo poskytl stranám procesní prostor k reakci na změněnou právní kvalifikaci, a že tím porušil poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. a princip spravedlivého procesu.

33. Žalovaná napadla skutkový závěr (a právní) soudu prvního stupně, že část ceny díla odpovídající 70 % záloze je „nezaplacena“, neboť podle odvolatelky skutková zjištění ve spise naopak jednoznačně prokazují úhradu zálohy dne , datum, a neprokazují žádnou následnou právní skutečnost, která by vedla k „vrácení“ této zálohy či k jejímu zániku použitím opozitní pohledávky. V tomto směru tvrdila, že soud prvního stupně skutkově „přeskočil“ rozhodné kroky, když bez zjištění subjektu (věřitele) a parametrů pohledávky z bezdůvodného obohacení po čerpání bankovní záruky přijal konstrukci jejího „zmizení“, aniž by zjistil, zda byla žalovaná kdykoli vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení, zda a kdy nastala splatnost, zda nedošlo k promlčení ještě před splatností a zda existuje způsobilý projev vůle směřující k započtení. Takto soud prvního stupně skutkově nesprávně dovodil existenci „nevýslovné“ společné vůle stran, že bankovní záruka a záloha budou vypořádány (resp. „vynulovány“) prostřednictvím konečné faktury, ačkoli podle odvolatelky následné chování stran a proměnlivá a rozporná tvrzení žalobkyně (včetně existence tzv. antedatované faktury) svědčily o opaku a o tom, že taková vůle nebyla tvrzena ani prokázána.

34. Žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně neprovedl či zamítl důkazy navrhované k objasnění bankovní záruky, jejího čerpání a souvisejících účetních a právních konsekvencí, a že tím neúplně zjistil skutkový stav. Žalovaná uváděla jako klíčový neprovedený důkaz znalecký posudek společnosti , právnická osoba, , který měl prokazovat nesprávnost konečné faktury (zejména nezohlednění zálohy 286 667,50 EUR, absenci ujednaných náležitostí a rozpor se smlouvou a účetními předpisy), a tím zpochybnit vznik a splatnost žalobkynina nároku na doplatek ceny díla v rozsahu, v němž soud prvního stupně žalobě vyhověl; neprovedení tohoto důkazu odvolatelka označuje za zásadní, protože soud současně založil své závěry o „vypořádání“ na faktuře, jejíž správnost měla být právě posudkem ověřena.

35. Žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně neprovedl navržené výslechy a listinné důkazy k bankovní dokumentaci, zejména bankovní výpisy a výslech pracovníka , právnická osoba, , jakož i výslech osoby Herberta Geierspergera, přičemž tyto důkazy měly podle prokázat reálné peněžní toky, financování a regresní mechanismus spojený s bankovní zárukou a z nich plynoucí otázku aktivní legitimace (tj. kdo je skutečným věřitelem případného nároku z bezdůvodného obohacení po čerpání záruky), a zároveň měly sloužit k odhalení tvrzené manipulace či nevěrohodnosti některých bankovních dokladů předkládaných žalobkyní. Odvolatelka namítala nezohlednění důkazů k následnému chování stran, včetně významných e-mailů a výzev (např. komunikace k významu čerpání záruky a uplatněným nárokům), které měly podle jejího názoru vyvrátit závěr o existenci implicitní dohody či implicitního pravidla, že záloha byla „vrácena“ či „vypořádána“ mimo standardní zápočtové režimy. Žalovaná dále namítala selektivní a neúplné hodnocení důkazů soudem prvního stupně k otázce bankovní záruky a zálohy, když soud prvního stupně podle ní vyvozoval závěry o „souhlasu“ žalované s chybnou konečnou fakturou z toho, že žalovaná fakturu nevrátila, respektive z toho, že uplatnila zápočet proti celé ceně díla, aniž by se zabýval jinými (a v řízení tvrzenými) důvody tohoto procesního a obchodního postupu a aniž by respektoval, že zápočet je typicky obranným institutem a sám o sobě neimplikuje uznání dluhu v rozsahu tvrzeném protistranou. Žalovaná kritizovala, že soud prvního stupně hodnotil následné chování stran jednostranně v její neprospěch, zatímco přehlížel následné chování žalobkyně, které podle odvolatelky naopak vylučuje existenci soudem dovozené „racionální“ vůle stran a prokazuje rozporné a proměnlivé interpretační verze žalobkyně (autentický omyl o důsledcích čerpání záruky, epizodní tvrzení o „slevě“, následná procesní obrana apod.). Přitom soud prvního stupně měl přihlížet k tomu, jak strany následně dávaly najevo význam smlouvy, avšak soud naopak upřednostnil konstrukci tzv. racionálního aktéra a v tomto rámci zcela opominul listiny a projevy, jež podle odvolatelky dokazují, že žalovaná čerpala bankovní záruku jako prostředek krytí nároků na smluvní pokutu, škodu či slevu, nikoli jako mechanismus „vrácení zálohy“. V tomto směru žalovaná namítala, že soud prvního stupně podle ní nerespektoval uzavřený katalog způsobů zániku závazků a fakticky konstruoval „zánik pohledávky skrze opozitní pohledávku“ mimo zákonný režim započtení, když nahradil pojem „započtení“ pojmy „vypořádání“ či „vynulování“ a neaplikoval přitom obecná pravidla občanského zákoníku o započtení, včetně relevantní vazby na splatnost a promlčení. Žalovaná argumentovala, že jakýkoli zánik pohledávky použitím pohledávky protisměrné je pojmově a právně „započtením“, a proto soud prvního stupně nemohl obejít posouzení započitatelnosti, zejména požadavek splatnosti aktivní pohledávky před promlčením, a že v posuzované věci nebylo zjištěno (a ani možné), aby pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení z čerpání bankovní záruky byla před promlčením splatná a způsobilá k jednostrannému zápočtu, přičemž současně žalovaná nikdy neměla (a nemohla mít) samostatnou peněžitou pohledávku na „vrácení zálohy“, protože k odstoupení od smlouvy nedošlo.

36. Žalovaná nesouhlasila s výkladem smlouvy o dílo soudem prvního stupně, který byl podle ní vystavěn na interpretačním pravidle tzv. racionálního aktéra, aniž by soud nejprve vyčerpal standardní interpretační postupy podle § 555 až § 558 o. z., a zejména aniž by přihlédl k následnému chování stran podle § 556 odst. 2 o. z. a k obchodním zvyklostem podle § 558 odst. 2 o. z.; žalovaná zdůraznila, že soud měl v prvé řadě vyložit smluvní pojem „vypořádat“ jako povinnost „zohlednit“ zálohu v konečné faktuře, nikoli jako „započíst“ sporné a nesplatné pohledávky, a že soudní výklad navíc odporuje explicitnímu rozdělení oprávnění ve smlouvě (zejména k právu volby, na jaký nárok bude bankovní záruka alokována). Žalovaná opírala tuto námitku i o judikaturu Nejvyššího soudu k mezím výkladu právních jednání, z níž dovozuje, že výkladem lze zjišťovat obsah projevené vůle, nikoli ji nahrazovat či dotvářet, a že soud prvního stupně se dopustil nepřípustného výkladového excesu tím, že žalobkyni fakticky přiznal práva, která jí smlouva nepřiznává (zejména právo rozhodnout o alokaci čerpání bankovní záruky a o „vrácení“ zálohy), čímž zasáhl do autonomie vůle a do smyslu institutu bankovní záruky. Žalovaná namítala, že soud prvního stupně neformuloval ani minimálně konkrétně pravidlo, které měl údajně „dovodit“ výkladem smlouvy podle tzv. racionálního aktéra, a že právě absence této formulace činí odůvodnění nepřezkoumatelným, protože není zřejmé, jaké „implicitní smluvní pravidlo“ soud ve skutečnosti přičítá stranám a jak by mělo koexistovat se zbytkem smlouvy, bankovní záruky a obchodních zvyklostí.

37. Soud prvního stupně podle žalované nepřiléhavě „sanoval“ procesní a hmotněprávní selhání žalobkyně (zejména její tvrzenou nečinnost při včasném uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení) a jednal „ochranářsky“ v rozporu se zásadou vigilantibus iura, čímž měl deformovat rovnost stran a přenést důsledky žalobkynina procesního postupu na žalovanou. Žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně přehlédl či nedostatečně řešil otázku aktivní legitimace k případnému nároku z bezdůvodného obohacení po čerpání záruky, přičemž tvrdila, že bankovní záruka byla fakticky financována třetí osobou (spřízněnou rakouskou společností), a že bez doplnění dokazování k bankovní dokumentaci nelze závěr o „vypořádání“ pohledávek vůbec postavit na spolehlivém skutkovém základě. Soudní konstrukce popírá smysl a účel bankovní záruky, neboť prakticky přesouvá právo volby alokace čerpané částky z oprávněné osoby (objednatele) na zhotovitele, a tím podle odvolatelky eliminuje zajišťovací funkci bankovní záruky, která byla ve vztahu ke smluvním pokutám a dalším nárokům klíčovým prvkem ekonomického rozhodnutí žalované vstoupit do smluvního vztahu.

38. V části týkající se smluvních pokut žalovaná zpochybnila skutkové závěry, na nichž soud prvního stupně postavil moderaci smluvní pokuty za prodlení a současně zamítnutí pokuty za neodstranění vad jako údajně nepoctivého výkonu práva, když namítala, že soud selektivně bagatelizoval dopady prodlení na její zájmy (včetně tvrzených škod, organizačních dopadů, reputační újmy a účelu stavby) a neprovedl či nevyhodnotil důkazy, které měly tyto dopady konkretizovat. Žalovaná namítala, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy o důsledcích prodlení a vad, zejména bagatelizoval zájmy žalované a dopady prodlení a naopak neopřel své závěry o přezkoumatelný řetězec úvah, který by pokryl kritéria přiměřenosti a předvídatelnosti, a že se tím dopustil vadného hodnocení důkazů i vadného výběru skutkových premis pro právní závěry. Žalovaná v tomto dále namítala, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval § 2051 o. z. (moderaci), když moderaci buď nedostatečně odůvodnil, nebo ji provedl způsobem, jenž popírá sankční a preventivní funkci smluvní pokuty a redukuje ji na pouhou kompenzaci škody, přičemž podle odvolatelky soud neprovedl úplný test přiměřenosti podle judikatury Nejvyššího soudu a současně měl respektovat závěry judikatury o (ne)možnosti moderovat již zaniklou (započtenou) pohledávku na smluvní pokutu. Žalovaná nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o „nepoctivém zneužití práva“ při uplatnění smluvní pokuty (zejména za neodstranění vad), neboť podle ní soud směšoval korektiv poctivosti (§ 6 o. z.) a zákaz zjevného zneužití práva (§ 8 o. z.) s otázkou přiměřenosti smluvní pokuty, a nepostavil své závěry na zjištění mimořádných okolností, které judikatura označuje za nezbytné pro použití § 8 o. z. jako ultima ratio; žalovaná přitom odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která vyžaduje restriktivní přístup k závěru o šikanózním výkonu práva a dostatečné, konkrétní odůvodnění.

39. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, případně změnil, aby přinejmenším žaloba byla zamítnuta v rozsahu odpovídajícím 70 % záloze (286 667,50 EUR) z důvodu zaplacení, neboť soud prvního stupně podle odvolatelky neměl žádný zákonný ani smluvní podklad pro závěr, že tato část ceny byla „nezaplacená“. Současně odvolatelka v odvolacím návrhu směřovala k tomu, aby odvolací soud korigoval závěry soudu prvního stupně ohledně smluvních pokut, tedy aby buď nebyla moderována smluvní pokuta za prodlení (zejména s ohledem na judikaturu k (ne)možnosti moderace po zániku započtením), nebo aby byla moderace provedena v zákonných mezích a přezkoumatelně, a aby byla přezkoumána a případně přiznána i smluvní pokuta za neodstranění vad, u níž žalovaná odmítla závěr o nepoctivém výkonu práva podle § 8 o. z.; s tímto spojila i žádost o nové rozhodnutí o nákladech řízení podle výsledku odvolacího řízení.

40. Každá ze stran se vyjádřila k odvolání protistrany.

41. Žalobkyně k odvolání žalované uváděla následující argumenty. Žalobkyně ve vyjádření především považovala odvolání žalované za nedůvodné, neboť žalovaná podle žalobkyně v odvolání pouze polemizuje s hodnocením důkazů a staví svou právní argumentaci na vlastních skutkových představách, které neodpovídají skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. V otázce konečné faktury a zálohy (70 % ceny díla, tj. 286 667,50 EUR) žalobkyně akcentovala, že soud prvního stupně postupoval přesně podle pokynů odvolacího soudu ze zrušujícího rozhodnutí, doplnil dokazování k čerpání bankovní záruky a učinil skutkový závěr, že částka 286 667,50 EUR byla dne , datum, stržena z účtu žalobkyně u rakouské banky a následně dne , datum, připsána na účet žalované u , právnická osoba, , takže částka se fakticky z majetkové sféry žalobkyně vrátila zpět do majetkové sféry žalované. Žalobkyně dále rozvíjela, že z článku VI odst. 2.2 smlouvy o dílo soud prvního stupně správně dovodil oprávnění žalobkyně vystavit konečnou fakturu a „vypořádat“ v ní zálohu, přičemž v konkrétních skutkových okolnostech vyložil tento mechanismus tak, že záloha se v konečné faktuře neodečítá, protože byla předtím fakticky „vrácena“ žalované prostřednictvím bankovní záruky, tedy žalobkyně s ní již nedisponovala. Žalobkyně poukazovala na následné chování účastníků a procesní úkony žalované: žalobkyně žalovanou předem e-mailem informovala, že zálohu považuje za vrácenou a že bude fakturovat celou cenu díla, následně dne , datum, vystavila konečnou fakturu na celou cenu díla 409 525 EUR a žalovaná tuto fakturu nevrátila ani nebrojila postupem dle čl. VI odst. 7 smlouvy, naopak proti ní dne , datum, započetla smluvní pokutu ve výši 423 858,38 EUR a požadovala doplatek 14 333,38 EUR, aniž by tvrdila, že již část ceny díla byla zaplacena zálohou. Žalobkyně zdůraznila, že soud prvního stupně správně aplikoval výklad projevu vůle podle § 556 o. z., tj. přihlédl k tomu, co právnímu jednání předcházelo a jak účastníci následně dávali najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládali, a současně postupoval v intencích tzv. „teorie racionálního aktéra“ dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , když odmítl výklad žalované vedoucí k absurdnímu výsledku, že subjekt, který fakticky na účtu žádnou platbu nemá, by měl mít „zaplaceno“, zatímco subjekt, který peněžní prostředky fakticky obdržel, by „zaplaceno neměl“.

42. Ve vztahu k vzájemnému návrhu žalované na smluvní pokutu 6 384 000 Kč za údajné prodlení s odstraněním vad žalobkyně považovala za správný závěr soudu prvního stupně, že nárok byl nedůvodný, argumentovala, že žalovaná nesplnila svůj primární závazek uhradit 95 % ceny díla, přesto požaduje likvidační sankce, přičemž žalobkyně je oprávněna odepřít další plnění do doby, než bude protiplnění poskytnuto nebo zajištěno podle § 1912 o. z., případně se situace posoudí jako nepoctivý výkon práva dle § 8 občanského zákoníku; dále odkazovala na § 1968 občanského zákoníku, podle něhož dlužník není v prodlení, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Žalobkyně spatřovala nedůvodnost nároku na pokutu ve výši 6 384 000 Kč i v tom, že žalovaná neposkytovala potřebnou součinnost k odstranění vad, a proto by šlo o prodlení věřitele dle § 1975 občanského zákoníku, dále že žalovaná sama uvedla, že odstranění „krátkosti“ plošin se nedomáhá, takže žalobkyně nemůže být v prodlení s odstraněním vady, kterou věřitel fakticky nepožaduje odstranit, a konečně že u rychlosti zakladačů nebyla prokázána odstranitelnost, když výrobce nepotvrdil možnost zrychlení. Žalobkyně kladla důraz na synallagmatickou povahu smlouvy o dílo a na to, že žalobkyně svůj primární závazek dodat dílo splnila, zatímco žalovaná dlouhodobě neplní svůj primární platební závazek a podle žalobkyně se navíc pokouší majetkovými dispozicemi ztížit či znemožnit uspokojení její pohledávky, takže je mravně i právně nepřijatelné, aby žalovaná v tomto postavení ještě „likvidačně“ sankcionovala žalobkyni za neodstranění údajně banálních vad, které sama fakticky neřešila, neurgovala a odpovědnost za vady soudně neuplatnila; v této linii žalobkyně zdůraznila i existenci pozastávky 5 % ceny díla jako jistoty na odstranění vad.

43. Žalobkyně polemizovala s verzí žalované, že žalovaná měla právo ponechat si částku z bankovní záruky bez určení, na jaký nárok ji alokuje, a současně tvrdit, že „nemá zaplaceno“, a uváděla, že z provedených důkazů vyplynul opak, mimo jiné i z výpovědi jednatele žalované, podle níž účelem čerpání záruky bylo „nepřijít o složenou zálohu“, což žalobkyně interpretuje jako dlouhodobě sdílené chápání čerpání záruky jako vrácení zálohy. Žalobkyně naopak souhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že skutková zjištění o pohybu částky 286 667,50 EUR (stržení z účtu žalobkyně a připsání na účet žalované) a o následném chování stran odůvodňují závěr, že žalobkyně byla oprávněna fakturovat celou cenu díla bez odečtu zálohy, protože záloha se „vypořádala“ proti vrácené platbě ve stejné výši. Žalobkyně uzavřela, že důkazy k převodům částky 286 667,50 EUR byly doplněny i potvrzením rakouské banky a že soud prvního stupně je vyhodnotil, přičemž případný další důkaz výslechem pracovníka banky považoval za nadbytečný.

44. Žalobkyně v závěrečném návrhu navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 389 048,75 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, ve výroku II, aby jej změnil tak, že žaloba se zamítá toliko co do částky 20 476,25 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od , datum, do zaplacení, ve výrocích III, IV, VI a VII aby rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku V změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni za řízení o žalobě náhradu nákladů řízení 4 333 567,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

45. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně uváděla následující.

46. Žalovaná znovu zdůrazňovala, že soud prvního stupně nesprávně vyložil čl. VI odst. 2.2 smlouvy o dílo a dovodil z něj neexistující společnou vůli stran založit žalobkyni právo přivodit zánik jakékoli své pohledávky „střetnutím“ s (dle soudu existující) pohledávkou žalované na vrácení zálohy, přičemž soud místo standardních výkladových metod nahradil výklad zejména „hlediskem racionálního aktéra“, aniž by takto dovozované pravidlo vůbec racionálně, určitě a srozumitelně formuloval a aniž by posoudil racionalitu i na straně žalované. Žalovaná dále tvrdila, že soud prvního stupně vůbec nebo nedostatečně právně kvalifikoval pohledávku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého čerpáním a ponecháním si bankovní záruky, zejména ji nevymezil jako bezdůvodné obohacení (navzdory judikatuře Nejvyššího soudu), neurčil okamžik vzniku, splatnosti, promlčení a zániku této pohledávky, a především neuposlechl pokyn odvolacího soudu k jejímu samostatnému prejudiciálnímu posouzení. Žalovaná namítala, že soud prvního stupně „ignoroval a popřel“ zákonnou úpravu započtení a zániku pohledávek podle občanského zákoníku, neboť místo zákonné kategorie započtení použil mimoprávní konstrukce „vypořádání“, „vynulování“ či „spotřebování“ a fakticky přiznal účinky jednostranného zápočtu i u aktivní pohledávky, která se měla promlčet ještě před splatností. Dále v tomto směru žalovaná argumentovala, že soud prvního stupně chybně dovodil existenci pohledávky žalované na „vrácení zálohy“ a ani určitě a srozumitelně nezdůvodnil, kdy a z jakého právního titulu měla vzniknout, přičemž měl zaměnit nepeněžité právo žalované na zohlednění zálohy v konečné faktuře za peněžitou pohledávku a následně je použít k zániku opozitní peněžité pohledávky, což je dle žalované v rozporu s požadavkem stejného druhu započitatelných pohledávek. Ve vztahu ke konečné faktuře žalovaná namítala, že soud prvního stupně z konečné faktury dovodil vůli přivodit zánik pohledávek, ačkoli faktura takový projev vůle neobsahovala ani neidentifikovala pohledávky, jejichž zánik by měla způsobit, a dále že soud přehlédl nedostatky konečné faktury relevantní pro splatnost žalované částky, přičemž odmítl provést důkaz znaleckým posudkem , právnická osoba, (včetně výslechu znalce), který měl popsat nedostatky faktury z hlediska zákona i smlouvy.

47. Žalovaná dále uváděla, že soud prvního stupně nesprávně vyložil bankovní záruku, čl. VI odst. 2.1 smlouvy o dílo a výzvu k čerpání záruky ze dne , datum, , když nepřihlédl k ujednání o postupitelnosti práv z bankovní záruky (které dle žalované vylučuje racionální očekávání budoucího zápočtu pro možnou odlišnost subjektů), nepřihlédl k právu žalované alokovat čerpání záruky na konkrétní nárok a toto právo bez odůvodnění „odňal“ a přiznal je žalobkyni, a dále ignoroval, že výzva k čerpání záruky uváděla jiné důvody čerpání než vrácení zálohy. Za další klíčový argument žalovaná označovala neprovedení dokazování k otázce, kdo fakticky financoval bankovní záruku a vůči komu vznikl regresní nárok banky, resp. zda se čerpání záruky vůbec promítlo do majetkové sféry žalobkyně, což podle žalované vyvolává pochybnosti o aktivní legitimaci žalobkyně k pohledávce z bezdůvodného obohacení, přičemž soud prvního stupně se s tvrzenými pochybnostmi o neúplnosti a manipulaci bankovních podkladů nevypořádal a odmítl vyslechnout banku.

48. Konečně žalovaná rekapitulovala svoje námitky proti moderaci smluvní pokuty za prodlení, znovu zdůrazňovala, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil splnění podmínek moderace, nedostatečně identifikoval kritéria přiměřenosti dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , nevyčíslil hodnotu a význam zajišťované povinnosti, neurčil přiměřenou výši pokuty a mechanicky ji snížil na (dle žalované navíc nahodile) stanovený práh škody, přičemž chybně stanovil i škodu samotnou (pominutí rychleschnoucího betonu, redukce technického dozoru, přenesení břemene tvrzení a důkazního na věřitele) a navíc ignoroval judikaturu Nejvyššího soudu o nemožnosti moderace již započtené smluvní pokuty.

49. Žalovaná učinila odvolací návrh následovně. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žaloba se co do částky 285 498,45 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 285 498,45 EUR od , datum, do zaplacení zamítá, žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku ve výši 14 333,38 EUR spolu s příslušenstvím za dobu ode dne , datum, do zaplacení, žalobkyně je povinna uhradit žalované částku ve výši 6 384 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 384 000 Kč od , datum, do zaplacení, a žalobkyně je povinna uhradit žalované náhradu nákladů řízení v plné výši.

50. Podáním ze dne , datum, doplněným podáním ze dne , datum, uplatnila žalovaná námitku podjatosti věc rozhodující soudkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , k čemuž uváděla rozsáhlé důvody, např. nesprávné provádění a hodnocení důkazů, pochybení v procesu rozhodování věci samé i při vydání předběžného opatření, nesprávné právní posouzení věci, nerespektování názoru a pokynu odvolacího soudu, účelové vykládání důkazů, nepodání trestního oznámení pro antedatovanou fakturu, nesprávná aplikace zákona, nesprávný výklad smlouvy o dílo, změna náhledu na věc a původního rozhodnutí ve věci, nesrozumitelné zdůvodnění klíčových skutkových i právních otázek, nepřezkoumatelnost rozhodnutí. V podrobnostech se odkazuje na citovaná podání, viz zejména č. l. 2078 a násl. soudního spisu.

51. Jelikož uvedená námitka podjatosti byla vznesena ve fázi odvolacího řízení v době po vydání napadeného rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud se jí zabýval jako odvolacím důvodem (odvolací námitkou) dle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal (pro podjatost) vyloučený soudce – viz níže (body 56. – 57. tohoto odůvodnění).

52. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žádného z účastníků ve věci samé není důvodné. Odvolací soud pouze revidoval rozhodnutí o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky řízení co do výše stanovené náhrady, jak bude odůvodněno níže.

53. Odvolací soud v prvé řadě dospěl k závěru, že napadený rozsudek není zatížen žádnou vadou řízení ani dokazování, jež by měla mít dopad do jeho správnosti; odvolací námitky směřující proti vadám řízení odvolací soud nepovažuje za opodstatněné; žádné vady řízení odvolací soud neshledal.

54. Odvolací soud konstatuje, že v projednávané věci již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , kterým byl zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ) a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění tohoto kasačního usnesení vyslovil pro danou věc následující závěry. Odvolací soud vedl soud prvního stupně k objasnění rozhodných skutečností, jimiž byly z hlediska aplikovaných právních norem (tam citovaných) především tyto následující. Za prvé, co bylo jako předmět díla mezi stranami ujednáno, neboť jedině na základě toho, je-li jasné, co mělo být předmětem díla, jaké mělo mít dílo sjednanou podobu, vlastnosti, kvalitu atp., lze následně činit závěry, zda bylo dílo splněno, případně v čem nikoliv, jakými vadami trpělo. V tomto ohledu nepovažoval odvolací soud za významné rozlišování „dodávky“ díla a jeho „montáže“, jakožto jednu z otázek, z níž strany činí předmět sporu, když z hlediska zákona je dílem zhotovení věci, jakož i údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části. Není tak podstatné, co z předmětného díla mělo spadat pod dodávku a co pod montáž, když je jasné, že dílem bylo zhotovení automobilových garážových zakladačů, tedy parkovacího systému v rámci určité stavby velkokapacitního garážového typu. Jako rozhodné skutečnosti pro věc odvolací soud identifikoval to, co strany ujednaly smlouvou o dílo (včetně případných změn či doplňků) k předmětu díla, jaké mělo vymíněné vlastnosti, případně obvyklé, zkrátka co přesně mělo být dodáno a v jakých termínech. Sjednaný termín splnění díla (případně následná ujednání k tomu dodatkem smlouvy o dílo) byly další rozhodnou skutečností, která musí být postavena najisto. Dále odvolací soud vedl soud prvního stupně k objasnění toho, zda byla povinnost žalobkyně zhotovit dílo splněna či nikoliv. Dílo je dokončeno tehdy, je-li předáno. Jelikož si v tomto případě si strany sjednaly smlouvou o dílo protokolární předání díla, na základě písemného protokolu, bylo dílo možno dokončit jen na základě protokolárního předání a převzetí díla, což bylo významné nejen pro nalezení okamžiku splnění smlouvy a zániku závazkového vztahu žalobkyně (povinnosti k dokončení díla), ale i z hlediska následného posuzování vad, které se vyskytovaly v době předání díla (když platí, že dílo lze splnit i vadným plněním, přičemž nároky z vad díla pak nastupují namísto nároků z nesplněného závazku). Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , že skutečnost, že dílo trpí vadami, nemusí sama o sobě znamenat, že dílo není dokončeno. Musí však jít o vady, které nebrání dílu sloužit svému účelu. Skutečnost, zda bylo dílo ve stavu způsobilé sloužit svému účelu, byť s vadami, bylo tedy rozhodnou skutečností, jež měla přímý dopad do prodlení zhotovitele s plněním díla případně do prodlení objednatele s jeho převzetím. Odvolací soud dále uložil soudu prvního stupně zkoumat, zda se žalovaná nedopustila odepření součinnosti s předáním a převzetím díla, a to za situace, kdy by jí bylo dílo předvedeno ve stavu způsobilém sloužit svému účelu (případně bylo k tomu připraveno a objednatel ani k tomu neposkytnul součinnost), přičemž v takovém případě by se dostal do prodlení objednatel, což by vyloučilo prodlení zhotovitele. Okamžik splnění díla byl pak rozhodným z hlediska posouzení prodlení žalobkyně s plněním díla a následných nároků žalované odvíjejících se od porušení povinnosti žalované dodat dílo včas. Teprve na základě takto objasněného skutkového základu k otázce předání a převzetí díla bylo lze činit pak závěry, zda bylo dílo předáno řádně a včas, kdo byl v prodlení, zda zhotovitel s plněním díla či objednatel s povinností součinnosti k jeho převzetí, a následně lze vyvozovat další závěry spojené s prodlením jedné či druhé strany. Jelikož v tomto případě žalovaná výslovně neuplatnila v rámci obrany proti žalobě nároky z vadného plnění, nýbrž práva ze smluvních pokut spojených s prodlením žalované s dokončením díla, bylo zapotřebí učinit závěr, kdo byl v prodlení. Následně pak bylo namístě zabývat se vznikem práva žalované na smluvní pokutu, případným započítáváním těchto nároků vůči žalobní pohledávce, a případným promlčením tohoto práva, přiměřeností smluvních pokut a jejich případnou následnou moderací. K otázce posouzení oprávněnosti čerpání bankovní záruky ze strany žalované a jejího následného vypořádání mezi stranami odvolací soud uvedl, že otázka čerpání bankovní záruky ze strany žalované musí být posouzena ve vztahu mezi stranami sporu podle pravidel čerpání bankovní záruky, jež si mezi sebou ujednaly. Není tak vyloučeno, že byla-li bankovní záruka čerpána v rozporu se smluvními ujednáními stran, může jít o bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně, případně způsobenou škodu, otázka promlčení nároku by se pak řídila ustanovením o promlčení práva z bezdůvodného obohacení či z odpovědnosti za škodu. Přitom odvolací soud výslovně uvedl, že není dokonce vyloučeno ani započtení (konečné vypořádání) této pohledávky žalobkyně oproti záloze, jež obdržela na cenu díla.

55. Odvolací soud na tomto místě konstatuje, že napadený rozsudek dostál shora uvedeným pokynům a respektoval právní názory odvolacího soudu tam vyjádřené a není tak opodstatněná výtka žalované, že se kasačním rozhodnutí soud prvního stupně neřídil a nerespektoval jej.

56. Jde-li o namítanou podjatost věc projednávající a rozhodující soudkyně a odvolací důvod spočívající v tom, že věc rozhodovala vyloučená soudkyně, odvolací soud námitku neshledal důvodnou. Sama soudkyně , tituly před jménem, , jméno FO, se vyjádřila k námitce podjatosti vznesené žalovanou tak, že jí nejsou známy žádné okolnosti či důvody pro její vyloučení, nemá žádný vztah k projednávané věci či účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, nikoho z nich osobně nezná.

57. Odvolací soud konstatuje, že v tomto případě námitka podjatosti nespočívá na tvrzení o konkrétním vztahu soudkyně k projednávané věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům; soustřeďuje se výhradně do námitek proti jejímu postupu v projednávané věci, proti jejímu rozhodování jak o otázkách meritorních, tak ve věci vydaného předběžného opatření. Namítané skutečnosti tak nejsou způsobilé vést k vyloučení jmenované soudkyně. To, že námitka založená na postupu soudce není námitkou způsobilou vést k vyloučení soudce, je zřejmé ze samotné dikce § 14 odst. 4 o. s. ř. Odvolací soud uzavírá, že uvedenou odvolací námitku, že věc rozhodovala soudkyně vyloučená pro podjatost, neshledal důvodnou.

58. Dále se odvolací soud zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku.

59. Odvolací soud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku splňuje všechny náležitosti ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., zejména skutkové i právní závěry jsou jasné. Odvolací soud dodává, že rozsudek soudu prvního stupně z hlediska jeho odůvodnění vykazuje rozsáhlé a precizní zdůvodnění ve všech ohledech, především je naprosto jasně vyloženo, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, z jakých důkazů čerpal svá skutková zjištění, jak provedené důkazy hodnotil a proč neprovedl i další důkazy; jasný je tedy skutkový základ projednávané věci i jeho následné právní posouzení. Nadto lze konstatovat, že odůvodnění rozsudku vyznívá i zcela přesvědčivě z hlediska nalézání práva a spravedlivého uspořádání posuzovaných vztahů mezi účastníky.

60. K nárokům na přezkoumatelnost odůvodnění rozsudku se odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle něhož měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody, a rozhodnutí není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Odvolací soud je přesvědčen, že odůvodnění napadeného rozsudku nebránilo nikterak žádnému z účastníků v uplatnění jejich odvolacích námitek, zajisté ne straně žalované (jež nepřezkoumatelnost rozsudku namítala), která proti napadenému rozsudku snesla mimořádné množství konkrétních námitek a argumentů v celé řadě obsáhlých podání. Uvedenou námitku tak odvolací soud neshledal opodstatněnou.

61. Jde-li o meritorní posouzení odvolacích námitek, odvolací soud uvádí následující. Níže uvedené závěry se vztahují jak žalobnímu nároku uplatněnému žalobkyní, tak k vzájemným návrhům žalované, když důvody rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalobnímu nároku žalobkyně a obranným nárokům žalované jsou provázané a soud prvního stupně správně bral v úvahu jejich vzájemné souvislosti plynoucí z jejich hmotněprávního základu a žalobní (obranné) konstrukce, kdy šlo do určité míry o „spojené nádoby“ plynoucí z právních vztahů účastníků plynoucích z předmětné smlouvy o dílo a její následné realizace, jakožto jednoho právního vztahu mezi účastníky založeného předmětnou smlouvou o dílo.

62. Odvolací soud v první řadě dospěl k závěru k závěru, že napadené rozhodnutí spočívá na řádně zjištěném skutkovém stavu objasněném na základě korektním způsobem provedeného dokazování. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně ve věci samé spolehlivě zjistil skutkový stav projednávané věci, tedy provedl dokazování v potřebném rozsahu k rozhodným (shora identifikovaným) skutečnostem pro právní posouzení věci, výsledky tohoto dokazování zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním, jež nedoznaly změny ani v rámci odvolacího řízení. Na relevantní skutkové závěry soudu prvního stupně se proto odkazuje.

63. Odvolací soud má rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné i v právní rovině, rovněž i na právní posouzení učiněné soudem prvního stupně lze odkázat.

64. Odvolací znovu rekapituluje rozsah odvolacího přezkumu. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že výrokem I bylo žalobě částečně vyhověno ohledně částky 285 398,45 EUR; tento výrok byl napaden odvoláním žalované. Výrokem II byla žaloba zamítnuta ohledně částek 103 550,30 EUR a 20 476,25 EUR; tento výrok byl napaden odvoláním žalobkyně. Výroky III a IV zamítaly vzájemné návrhy žalované a byly napadeny jejím odvoláním. Na tyto výroky navazující výroky V až IX o náhradě nákladů řízení byly napadeny oběma účastníky, resp. byly jejich odvoláními dotčeny jako výroky závislé. Výrok X, jímž byla žalobkyni uložena povinnost doplatit soudní poplatek, nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci.

65. Po podrobném projednání věci, včetně zhodnocení všech rozhodných skutkových a právních otázek, odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je ve věcných výrocích správný a představuje nejen řešení odpovídající právu, ale i řešení spravedlivé. Odvolací soud neshledal důvodnými ani odvolací námitky žalobkyně, ani námitky žalované směřující proti těm výrokům, jimiž jim nebylo vyhověno.

66. Pokud jde o skutkový stav, odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považuje za správná, úplná a opřená o provedené důkazy. Skutkové námitky účastníků byly v řízení uplatněny jen omezeně; významnější námitku uplatnila žalobkyně ohledně závěru o prodlení s plněním díla. Odvolací soud se však plně ztotožňuje se závěrem, že žalobkyně byla v prodlení s plněním díla a že dílo při jeho předání vykazovalo vady, které byly uvedeny v předávacím protokolu, resp. jeho příloze. Tyto skutečnosti byly podle názoru odvolacího soudu prokázány jednoznačně a tvoří základ pro navazující právní posouzení věci. V podrobnostech se odkazuje na přiléhavé odůvodnění soudu prvního stupně (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 46. – 49., jde-li o sjednání předmětu díla, bod 78. k předání díla, body 133., 135. – 137 k právnímu posouzení). Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně byla v prodlení s plněním díla ve smyslu § 1968 o. z., přičemž současně bylo prokázáno, že dílo nebylo předáno řádně a včas ve sjednaném termínu a vykazovalo neodstraněné vady (§ 2615 a násl. o. z.). Tyto skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování a odvolací soud jim nemá důvod cokoliv vytýkat.

67. Odvolací soud dále aproboval závěr soudu prvního stupně týkající se konečného vyúčtování ceny díla ze strany žalobkyně. Konkrétně se ztotožnil s posouzením otázky zálohy a jejího vztahu k čerpání bankovní záruky. Přestože si je odvolací soud vědom existence zásadní polemiky mezi účastníky ohledně právní povahy těchto vztahů, přiklonil se k výkladu přijatému soudem prvního stupně, jenž vycházel z interpretace smlouvy o dílo a následného chování stran. Podle tohoto výkladu došlo čerpáním bankovní záruky k faktickému přesunu majetkové hodnoty odpovídající výši složené zálohy na cenu díla ve prospěch žalované, čímž žalobkyně pozbyla ekonomický ekvivalent této zálohy. Za této situace bylo možné, aby žalobkyně následně uplatnila odpovídající nárok v rámci konečného vyúčtování ceny díla. Odvolací soud přitom důkladně zvážil námitky žalované, která poukazovala na oddělenost právních vztahů a tvrdila, že případný nárok z bezdůvodného obohacení nebyl uplatněn a promlčel se. Přesto dospěl k závěru, že posouzení soudu prvního stupně obstojí. Odvolací soud si je vědom, že tento právní závěr se pohybuje na hranici možných interpretačních přístupů a může být předmětem dalšího přezkumu v dovolacím řízení či řízení před Ústavním soudem. Nicméně s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, včetně principu spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky, nepovažuje jiný výklad za přiměřený. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že čerpáním bankovní záruky došlo k majetkovému přesunu ve prospěch žalované, a to nezávisle na abstraktní povaze závazku banky z bankovní záruky (srov. § 2029 a násl. o. z.). Ačkoliv je bankovní záruka konstruována jako závazek oddělený od zajišťovaného závazku, nelze při konečném vypořádání mezi účastníky pominout její faktické ekonomické důsledky. Jinými slovy, skutečnost, že žalovaná záruku čerpala, aniž by v rámci vztahu mezi účastníky byla jinak vypořádána, na co konkrétně byla čerpána a použita, musí být reflektována v rámci celkového majetkového vyrovnání mezi stranami, neboť jiný výklad by vedl k bezdůvodnému zvýhodnění jedné ze stran (§ 6 odst. 1 o. z.). Právní názor, který by vedl k závěru, podle něhož by žalobkyně za provedené dílo neobdržela žádné plnění, zatímco žalovaná by si podržela plnění z bankovní záruky, aniž by uvedla, na saturaci kterých svých nároků ji použila, a současně by uplatnila smluvní sankce, považuje odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně v rozporu se zásadou poctivosti a spravedlivého uspořádání práv a povinností stran (§ 6 odst. 1 o. z.), jakož i se zákazem zjevného zneužití práva (§ 8 o. z.).

68. Námitku žalované, že případný nárok žalobkyně měl být uplatněn jako nárok z bezdůvodného obohacení a že takový nárok nebyl uplatněn, resp. by byl promlčen, nepovažuje odvolací soud za důvodnou. V projednávané věci totiž nejde o samostatný nárok z bezdůvodného obohacení, nýbrž o zohlednění již realizovaného plnění v rámci konečného vyúčtování ceny díla (§ 2586 a násl. o. z.).

69. Je třeba zdůraznit, že opačný závěr by vedl k důsledku, podle něhož by žalobkyně za provedené dílo neobdržela žádné plnění, zatímco žalovaná by současně uplatnila v plném rozsahu smluvní sankce. Takový výsledek by byl podle názoru odvolacího soudu nepřiměřený, zejména s ohledem na charakter zjištěných vad díla. Pokud jde o vady díla, odvolací soud souhlasí se závěrem, že se jednalo o vady spočívající v pomalejším chodu zakladačů a nesprávných rozměrech některých zakladačů bez vlivu na jejich funkci. Tyto vady nepovažuje za vady podstatné, nýbrž za vady nižšího významu, které nebránily užívání díla. V režimu odpovědnosti za vady by takové vady byly posouzeny jako nepodstatné a tomu by odpovídaly jen odpovědnostní nároky nanejvýš v podobě nepodstatné slevy z ceny díla. Situace, kdy se oproti tomu ze strany žalované uplatňují smluvní pokuty přesahující celou cenu díla, se nejeví jako spravedlivá a přiměřená. Tato skutečnost dále podporuje závěr, že žalované vznikla povinnost alespoň v určitém rozsahu zaplatit cenu díla. Významným aspektem věci je právě skutečnost, že žalovaná neuplatnila nároky z vad díla obvyklým způsobem (např. jako nárok na slevu z ceny díla), nýbrž svou obranu založila především na uplatnění smluvních pokut. Současně žalovaná čerpala bankovní záruku k zajištění svých nároků, aniž by následně jednoznačně vymezila, na které konkrétní nároky byly tyto prostředky použity. Tato okolnost vedla odvolací soud k závěru, že nelze připustit, aby žalovaná současně čerpala zajištění a plně uplatnila smluvní sankce bez odpovídajícího vyrovnání. Tento závěr odpovídá tomu, že při vypořádání smluvních vztahů nelze mechanicky odhlížet od plnění, která byla mezi stranami realizována, byť na základě právních titulů formálně oddělených.

70. Ve vztahu ke smluvním pokutám odvolací soud přezkoumal úvahy soudu prvního stupně ohledně jejich moderace a neshledal v nich pochybení. V tomto se odkazuje na přiléhavé závěry soudu prvního stupně, jak pokud jde o závěry ke vzniku práva na smluvní pokutu, tak co do její přiměřenosti a následné moderace – v podrobnostech viz body 139. – 151. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně přistoupil ke snížení smluvních pokut až na úroveň odpovídající tvrzené škodě, čímž vytvořil prostor pro částečný úspěch žalované prostřednictvím započtení proti žalobnímu nároku. Tento postup považuje odvolací soud za přiměřený, vedoucí ke spravedlivému řešení projednávané věci.

71. Pokud jde o zamítnutí vzájemných návrhů žalované, zejména nároku na smluvní pokutu ve výši 6 384 000 Kč, odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že uplatnění těchto nároků v daném rozsahu představuje zneužití práva. Soubor smluvních pokut uplatněných žalovanou vytvářel nepřiměřenou nerovnováhu ve vztahu stran, a jejich plné vymáhání proto nepovažuje za právně opodstatněné. Soubor uplatněných sankcí vedl k nepřiměřené nerovnováze mezi stranami, jež nemůže požívat právní ochrany.

72. Odvolací soud uzavírá, že žádnou z odvolacích námitek žalobkyně ani žalované neshledal důvodnou, způsobilou otřást správností a přiléhavostí napadeného rozsudku, pokud jde o meritorní řešení věci.

73. Shrnuto, odvolací soud shledal napadené rozhodnutí věcně správným, přiléhavě odůvodněným, pročež jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil co do věci samé (v rozsahu výroků I, II, III, IV napadeného rozsudku), jakož i v rozsahu správných akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem a ve vztahu ke státu (v rozsahu výroků VI, VII, VIII a IX), které se považují za správně co do náhradové povinnosti i její výše, splatnosti, platebního místa).

74. Toliko v rozsahu nákladového výroku V korigoval odvolací soud do výši přiznané náhrady a navýšil ji o náhradu poměrné části žalobkyní vynaložených soudních poplatků, již soud prvního stupně opomněl zahrnout do náhrady nákladů řízení. Žalobkyně v průběhu řízení vynaložila na soudních poplatcích částku 1 151 300 Kč, podle výsledného poměru úspěchu a neúspěchu účastníků na věci (39,4 %, viz bod 181. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) jí náleží k náhradě částka 453 612,20 Kč. O tuto částku odvolací soud soudem prvního stupně přiznanou náhradu nákladů řízení vedeného před soudem prvního stupně navýšil.

75. V rozsahu výroku X rozsudku soudu prvního stupně (týkajícího se doplacení soudního poplatku za rozšíření žaloby žalobkyní), nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden, proto zůstal tímto rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen a nabyl samostatně právní moci (§ 206 o. s. ř.).

76. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s nimiž procesně (v odvolacím řízení) úspěšnější žalobkyni náleží k náhradě částka 124 581,60 Kč. Výši náhrady nákladů odvolacího řízení stanovil odvolací soud následovně:

77. Žalobkyně podala (meritorní) odvolání v rozsahu částky 124 026,55 EUR, v němž zcela neuspěla a měla by tak hradit v tomto úspěšné žalované náhradu nákladů řízení v celkové výši 88 414,70 Kč stanovenou z tohoto předmětu odvolacího řízení za 3,5 účelně vynaložených úkonů úkony právní služby, v tarifní hodnotě převedené měnovým kurzem ke dni provedení úkonu [vyjádření žalované k odvolání žalobkyně ze dne , datum, (kurz 24,24 Kč/EUR, tarifní hodnota 3 006 403,57, mimosmluvní odměna 20 340 Kč), účast na jednání odvolacího soudu dne , datum, (kurz 24,27 Kč/EUR, tarifní hodnota 3 010 124,36 Kč, mimosmluvní odměna 20 380 Kč), jednání odvolacího soudu dne , datum, (kurz 24,31 Kč/EUR, tarifní hodnota 3 015 085,43 Kč, mimosmluvní odměna 20 380 Kč) a vyhlášení rozsudku dne , datum, (kurz 24,24 Kč/EUR, tarifní hodnota 3 006 403,57 Kč, mimosmluvní odměna 10 170 Kč)]. Dále náhrada nákladů zahrnuje paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč připadající na tyto 4 provedené úkony (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny za zastupování a náhrad, tj. 15 344,70 Kč, kterou je advokát povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud zdůrazňuje, že jiné než výše uvedené úkony právní služby v odvolacím řízení na straně žalované neshledal potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti žalobkyni, která ve věci v této části úspěch neměla (§ 142 o. s. ř).

78. Žalovaná podala (meritorní) odvolání v rozsahu částky 285 498,45 EUR a 14 333,38 EUR a 6 384 000 Kč, v němž zcela neuspěla a měla by tak hradit v tomto úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení v celkové výši 212 996,30 Kč stanovenou z tohoto předmětu odvolacího řízení za 3,5 účelně vynaložených úkonů úkony právní služby, v tarifní hodnotě převedené měnovým kurzem ke dni provedení úkonu [vyjádření žalobkyně k odvolání žalované ze dne , datum, (kurz 24,37 Kč/EUR, tarifní hodnota 13 690 901,70 Kč, mimosmluvní odměna 49 780 Kč), účast na jednání odvolacího soudu dne , datum, (kurz 24,27 Kč/EUR, tarifní hodnota 13 660 918,51 Kč, mimosmluvní odměna 49 780 Kč), jednání odvolacího soudu dne , datum, (kurz 24,31 Kč/EUR, tarifní hodnota 13 672 911,79 Kč, mimosmluvní odměna 49 780 Kč) a vyhlášení rozsudku dne , datum, (kurz 24,24 Kč/EUR, tarifní hodnota 13 651 923,56 Kč, mimosmluvní odměna 24 890 Kč)]. Dále náhrada nákladů zahrnuje paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč připadající na tyto 4 provedené úkony (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny za zastupování a náhrad, tj. 36 966,30 Kč, kterou je advokát povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud recipročně i zde zdůrazňuje, že jiné než výše uvedené úkony právní služby v odvolacím řízení na straně žalobkyně neshledal potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti žalované, která ve věci v této části úspěch neměla.

79. Poněvadž každý z účastníků hradil soudní poplatek za odvolání ve svém rozsahu, v němž s odvoláním neuspěl, není důvod k tomu, aby mu byl nahrazen protistranou v rámci náhrady náklady řízení. Vynaložené soudní poplatky za odvolací řízení tak odvolací soud k náhradě nákladů řízení žádné ze stran nepřiznal.

80. Odvolací soud uzavírá s odkazem na výše uvedené, že jelikož měla žalobkyně hradit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 88 414,70 Kč a žalovaná naopak žalobkyni 212 996,30 Kč, uložil odvolací soud žalované povinnost k úhradě žalobkyni v rozdílu těchto platebních povinností, tj. 124 581,60 Kč.

81. Lhůta k splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); náhrada nákladů řízení se platí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).