36 Co 444/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a Mgr. Martina Šalamouna ve věci žalobkyně: právnická osoba ., IČO IČO žalobkyně B sídlem Adresa žalobkyně B zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: právnická osoba , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 32 865,26 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. července 2025, č. j. 43 C 227/2023-106,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 472,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou advokáta žalované.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 32 865,26 Kč s 15% úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení (výrok I), a uložil jí povinnost uhradit úspěšné žalované náhradu nákladů řízení ve výši 23 219,90 Kč (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná z garančního fondu nahradila škodu 32 865,26 Kč spolu s příslušenstvím (zákonný úrokem z prodlení od splatnosti tohoto nároku do zaplacení), představující náklady na opravu jejího vozidla po dopravní nehodě v , adresa, . Žalovaná podle žalobkyně odpovídá za náhradní plnění, když nebylo možné zjistit odpovědnostního pojistitele vozidla škůdce.

3. Žalovaná nárok odmítla s tvrzením, že nebyla prokázána odpovědnost nepojištěného vozidla, a rovněž nebyly splněny podmínky subsidiarity, vyplývající z aplikovatelné německé právní úpravy, podle které měl žalobce nejprve využít vlastní havarijní pojištění, a až následně se mohl domáhat odškodnění z garančního fondu od některé z kanceláří pojistitelů (, adresa, či žalované , právnická osoba, ).

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování (zejména záznamem v o dopravní nehodě, technickými průkazy obou vozidel, fotodokumentací pořízenou až při opravě, výpovědí řidiče vozidla žalobce, listinnými podklady o opravě, komunikací mezi účastníky) vyšel ze zjištění, popsaných pod body 9 až 27 odůvodnění rozsudku, na které odvolací soud odkazuje.

5. Dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, když žalobce tvrzený nehodový děj neprokázal, a tedy se mu nepodařilo prokázat ani odpovědnost řidiče bulharského vozidla. Neprokázání základních skutečností o průběhu dopravní nehody, totožnosti a odpovědnosti škodícího vozidla i rozsahu poškození žalobcova nákladního vozu odůvodnil soud hodnocením důkazní situace (provedených důkazů), když akcentoval, že ve prospěch prokázání žalobní verze nesvědčilo nedostatečné (neprůkazné) vyplnění záznamu o nehodě, těžko pochopitelná absence fotografií z místa nehody, nezajištění svědků nehody i skutečnost, že vozidlo žalobce bylo opraveno s časovým odstupem bez předchozí odborné prohlídky.

6. Přesto se soud zabýval i tím, jaké právo by bylo na danou věc třeba aplikovat, a rovněž přisvědčil námitce žalované, že s ohledem na tvrzené místo nehody a vzniku škody, rozhodným právem pro posouzení škodního nároku by bylo právo německé. Argumentoval aplikací čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne , datum, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), dle něhož platí, že „Nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti“. Důvodnou tak shledal obranu žalované, že německé právo [§ 12 Zákona o povinném pojištění (, podezřelý výraz, )] stanoví zásadu subsidiarity plnění z garančního fondu; tedy že poškozený musí nejprve uplatnit škodu u svého havarijního pojistitele. Za situace, kdy žalobkyně neuplatnila nárok na pojistné plnění ze sjednaného havarijního pojištění, nemá možnost se domáhat náhrady škody vůči žalované.

7. Z obou uvedených důvodů proto žalobu jako nedůvodnou zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když neúspěšnou žalobkyni zavázal, aby žalované nahradila účelně vynaložené náklady na obranu proti žalobnímu požadavku.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Odmítla závěr o neprokázání nehodového děje (odpovědnosti provozovatele cizozemského vozidla za tvrzenou škodu) a vymezila se i proti právnímu závěru o nesplnění podmínek pro poskytnutí náhradního plnění z garančního fondu. Namítla zejména neúplně a nesprávně zjištěný skutkový stav s tím, že prvostupňový soud neprovedl navržené důkazy, když si od německé policie nevyžádal vyjádření, nezadal vypracování znaleckého posudku, a provedené důkazy nesprávně hodnotil. Uvedla, že soud chybně dovodil nedostatečnost záznamu o dopravní nehodě, ačkoli z jeho kolonek lze jednoznačně usuzovat, že její vozidlo stálo a druhé vozidlo vyjíždělo z parkoviště; nesprávně zpochybnil věrohodnost výpovědi řidiče pouze proto, že si po roce a půl nepamatoval barvu vozidla, a neodůvodněně kladl důraz na absenci fotografií z místa nehody, přestože žalobkyně měla k dispozici fotografie dokladů druhého vozidla, pořízené se souhlasem jeho řidiče. Vyjádřila nesouhlas s aplikací německé právní úpravy a z ní vyplývající subsidiarity plnění z garančního fondu (možného uplatnění tohoto nároku až po uplatnění nároku z havarijního pojištění). Akcentovala, že uplatněný nárok je originálním (neodvozeným) nárokem, vyplývajícím z § 24b odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (zákon o pojištění odpovědnosti), který je nezbytné posuzovat výhradně dle české právní úpravy, nezakotvující subsidiaritu ve vztahu k žádnému jinému plnění. Navrhla odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání plně ztotožnila s napadeným rozsudkem a to, jak se skutkovým závěrem o neprokázání nehodového děje, tak s právním hodnocením uplatněného nároku. Setrvala na argumentaci, že náhradní plnění dle § 24b odst. 1 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti nepředstavuje originální nárok vzniklý výlučně dle českého práva, nýbrž jde o ustanovení transponované s účinností od , datum, na základě šesté motorové směrnice Evropského parlamentu a Rady , spisová značka, ze dne , datum, o sbližování právních předpisů členských států, týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a o změně směrnic Rady , spisová značka, a , spisová značka, (čtvrté motorové směrnice). Jedná se tedy o zvláštní nárok na náhradní plnění zakotvený napříč právními řády v rámci EU, odvozený přímo od primárního nároku na pojistné plnění, resp. nároku na náhradu škody vzniklé v důsledku dopravní nehody. Celá úprava plnění z garančního fondu, tak náhradního plnění je proto založena na subsidiaritě, odvozenosti od primárního nároku. Náhradní plnění ve svém názvosloví a z vlastní podstaty stanoví, že se jedná o nárok, který se uplatní podpůrně, namísto subjektu, proti kterému by měl poškozený jinak přímý nárok na pojistné plnění (či plnění z garančního fondu). Musí tedy existovat primární povinnost tohoto subjektu vůči poškozenému, jinak žádné náhradní plnění z garančního fondu nepřipadá v úvahu. Existence i rozsah této primární povinnosti pak musí vyplývat z právní úpravy místa dopravní nehody. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v meritorním výroku jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

11. Ve sporu o pojistné plnění či zde o tzv. náhradní plnění je to poškozená (žalobkyně) jako příjemce pojistného, resp. náhradního plnění, kdo musí prokázat, že ke škodě, resp. k pojistné události, na kterou se vztahuje pojištění, skutečně došlo. Sporný skutkový stav pak jde k její tíži, neboť není-li její žalobní tvrzení jednoznačně prokázáno, nemůže ve sporu uspět (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Jinými slovy prokázání nehodového děje, který byl příčinou tvrzené škody, je nezbytnou podmínkou úspěchu žalobkyně v tomto sporu (žalobkyně i v daném řízení má jako v jiném civilním sporném řízení nejen povinnost tvrzení ale i důkazní); nejedná se o řízení trestní vedené zásadou vyšetřovací.

12. Prvostupňový soud se proto správně zabýval spornými otázkami o průběhu pojistné události a jejími následky. Odvolací námitky se týkají zejména hodnocení důkazů, když žalobkyně odvolacímu soudu předložila vlastní verzi tohoto hodnocení a namítla nedostatečné a nepřezkoumatelné skutkové závěry soudu prvního stupně.

13. Uvedené výhrady odvolací soud nesdílí, když soud prvního stupně důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., svá zjištění učinil z poznatků a dojmů získaných z důkazů, které v řízení řádně provedl, a účastníkům pak dostatečně zprostředkoval své hodnotící úvahy. Lze plně souhlasit se soudem prvního stupně, že pokud záznam o dopravní nehodě obsahoval zásadní mezery, nebyly pořízeny fotografie z místa nehody, svědecká výpověď řidiče žalobkyně byla rozporná v popisu průběhu střetu a rozsah škody byl dokladován až s časovým odstupem při opravě nákladního vozidla, žalobkyni se nepodařilo prokázat, že tvrzené poškození vzniklo právě způsobem, který v žalobě uvedla (neunesla tak důkazní břemeno o existenci a průběhu nehodového děje, vzniku a rozsahu škody).

14. Soud prvního stupně rovněž logicky a přesvědčivě vysvětlil, které navržené důkazy neprovedl a proč. Lze mu plně přisvědčit, že vyžádání vyjádření německé policie a znalecký posudek nebyly způsobilé prokázat existenci nehodového děje, jeho průběh a nastalé následky (rozsah škody), když podstatou problému nebyla otázka, zda policie nehody tohoto typu šetří, nýbrž že nebyla řádně zdokumentována samotná identita škodícího vozidla, jeho pojištění ani mechanismus vzniku škody, což nebylo prostřednictvím navržených důkazů možno zhojit. Absence dokumentace stavu vozidla před opravou objektivně znemožňuje znalecké zkoumání v podobě, v níž by mělo vypovídací hodnotu.

15. Nedůvodné jsou rovněž námitky žalobkyně proti právnímu hodnocení uplatněného nároku, když odvolací soud nesdílí její právní názor, že nárok na náhradní plnění z garančního fondu je samostatným nárokem založeným českým právem, nepodléhající podmínkám subsidiarity, které vyplývají z právního řádu státu, ve kterém ke škodě došlo. Jak správně uzavřel soud prvního stupně, podmínky náhradního plnění podle § 24b zákona č. 168/1999 Sb. nelze posuzovat izolovaně; jejich účelem je nahradit plnění, které by jinak poskytl pojistitel odpovědnosti, pokud by byl znám. Při nehodě v cizině je proto rozhodným právem právo místa vzniku škody, které upravuje jak odpovědnostní režim, tak mechanismus subsidiarity ochrany poškozeného. Tento závěr odpovídá nejen ustálené judikatuře, ale i systematice evropských motorových směrnic; i v tomto ohledu soud zcela odkazuje na odůvodnění prvostupňového soudu. V projednávané věci proto soud prvního stupně správně aplikoval německou právní úpravu, která podmiňuje plnění z garančního fondu přednostním využitím vlastního havarijního pojištění, pokud ho měl v době vzniku škody poškozený sjednáno.

16. Z uvedených důvodů proto odvolací soud postupoval dle § 219 o. s. ř. a napadený zamítavý meritorní výrok (I) jako věcně správný potvrdil. Stejně postupoval i ve vztahu k akcesorickému nákladovému výroku (II), když soud prvního stupně správně postupoval podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., a jejich výši s ohledem na účelnost vynaložených nákladů (úkonů právní pomoci) dle vyhl. č. 177/1996 Sb. správně stanovil.

17. O nákladech odvolacího řízení pak rozhodl rovněž podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.), když žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná. Ty sestávají z odměny za právní zastoupení advokátem v hodnotě 2 420 Kč za vyjádření k odvolání [§6, §7, § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb.], jedné paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky) a 21% daně z přidané hodnoty (602,70 Kč); celkem tak činí 3 472,70 Kč. Platebním místem pro náklady řízení je dle § 149 odst. 1 o. s. ř. advokát úspěšné žalované.