36 Co 48/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a Mgr. Martina Šalamouna ve věci žalobce: Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení částky 414 504 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. prosince 2025, č. j. 17 C 169/2025-320,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 25 240,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou právního zástupce žalované.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu 414 504 Kč spolu s 12,75% úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení (výrok I). Současně jej zavázal, aby úspěšné žalované uhradil na náhradu nákladů řízení 57 064 Kč (výrok II).

2. Rozhodl tak o požadavku žalobce na zaplacení bezdůvodného obohacení (dále rovněž jako „BO“), kterého se na jeho úkor žalované dostalo tím, že v období od , datum, do , datum, (rozhodné období) užívala bytovou jednotku č. , hodnota, v bytovém domě č. p. , hodnota, v k. ú. , adresa, (dále jen „byt“ či „bytová jednotka“) jako jeho členka, které přenechal byt do užívání. Sám možnost přenechat byty svým členům do užívání (pronajmout je) dovozoval z nájemní smlouvy, uzavřené s úpadcem , právnická osoba, . (dále jen „úpadce“), kterou soudy shledaly absolutně neplatnou. Žalobce byl proto pravomocnými rozsudky zavázán uhradit do konkursní podstaty úpadce bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného za užívání nemovitostí v uvedeném období v celkové výši 36 579 687 Kč a nyní se domáhá na členech družstva, aby mu poměrnou částku, odpovídající jejich bezdůvodnému obohacení za užívání bytů, zaplatili. Žalovaná částka představuje poměrný podíl z této sumy, snížený o nájemné, které žalovaná žalobci za užívání bytové jednotky zaplatila. Svůj žalobní nárok žalobce konstruoval jako regresní pohledávku odpovídající poměrné části jím zaplaceného bezdůvodného obohacení připadající na byt užívaný v rozhodném období (, datum, – , datum, ) po odečtení úhrad žalované, přičemž právní důvod dovozoval primárně z § 2991 a § 2994 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), případně ve spojení s § 3002 odst. 1 o. z., resp. též ve spojení s § 1875 a § 1876 odst. 2 o. z. (doplněná argumentace žalobce v průběhu řízení).

3. Žalovaná žalobní požadavek zcela odmítla. Uvedla, že byt užívala výhradně jako členka žalobce, který předmětné bytové domy dostavěl a na základě nájemních smluv z roku 2003 přenechával do užívání svým členům. Veškeré platby, které po ní požadoval, hradila. Ten nemohl být v dobré víře, když při uzavírání nájemních smluv v roce 2003 své členy ujišťoval, že „se není čeho obávat", a do okamžiku rozhodnutí Krajského soudu v , adresa, v roce 2022 (resp. výzvy z , datum, ) po nich ani nepožadoval žádnou náhradu za užívání bytů, ani je nevyzval k jejich vyklizení. K vydání bezdůvodného obohacení byl podle pravomocných rozsudků pasivně legitimován on sám, přičemž tuto povinnost nemohl legitimně na své členy přenést (pasivní legitimaci k vydání BO). Konečně žalovaná vznesla námitku promlčení s tím, že žalobce nejpozději , datum, (kdy bylo vyhlášeno usnesení , Orgán veřejné moci, sp. zn. , spisová značka, ) věděl, že k případnému bezdůvodnému obohacení dochází a kdo je osoba povinná k jeho vydání.

4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění podrobně rozvedených v bodech 4 až 11 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje. Zejména vzal za prokázané, že žalovaná v rozhodném období byt užívala jako členka žalobce, hradila platby, které po ní požadoval. Ten jí bytovou jednotku umožňoval užívat i po pravomocném rozhodnutí , Orgán veřejné moci, z , datum, , č. j. , spisová značka, , který nabyl právní moci , datum, , přestože si již musel být vědom neplatnosti nájemních smluv a své povinnosti bytové domy vyklidit. V návaznosti na uvedený rozsudek dovolacího soudu byla rozsudky , Orgán veřejné moci, (č. j. , spisová značka, a , spisová značka, ) uložena žalobci povinnost zaplatit do konkurzní podstaty úpadce bezdůvodné obohacení za užívání tam specifikovaných nemovitostí (mezi nimi i bytu užívaného žalovanou) za období od , datum, do , datum, v celkové výši 36 579 987 Kč.

5. Na základě výše uvedeného dospěl soud v bodě 26 přezkoumávaného rozsudku k závěru, že tvrzený nárok žalobce je promlčen, když o všech rozhodných skutečnostech pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se dozvěděl nejpozději , datum, , kdy nabyl právní moci rozsudek , Orgán veřejné moci, , datum, , č. j. , spisová značka, . V tomto konečném pravomocném rozhodnutí dovolací soud uzavřel, že nemovitosti úpadce byly žalobcem užívány bez právního důvodu, a byla mu proto uložena povinnost je vyklidit. Nejpozději od tohoto data si byl žalobce vědom toho, že svým členům umožňoval a umožňuje užívání předmětných nemovitostí bez platného právního titulu (bez právního důvodu), a měl tak povědomost i o osobě povinné k vydání případného obohacení. Případný tvrzený žalobní nárok za období od , datum, do , datum, by se uplynutím tří let od vzniku bezdůvodného obohacení postupně promlčoval tak, jak by žalované BO za bezprávní užívání bytu den po dni vznikalo, a tedy subjektivní tříletá promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z. celého uplatněného žalobního požadavku marně uplynula nejpozději , datum, . Za situace, kdy žaloba byla podána až , datum, a žalovaná námitku promlčení v průběhu řízení řádně uplatnila, nelze žalobnímu nároku z důvodu promlčení vyhovět.

6. Námitku rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy neshledal soud důvodnou. Uvedl, že k uplynutí promlčecí lhůty došlo výhradně v důsledku jednání samotného žalobce, který v rámci dlouhodobých soudních sporů ignoroval právní důsledky pravomocných rozhodnutí a své členy , datum, stále ujišťoval, že „se nemusí znepokojovat" (bod 27 rozsudku).

7. Současně uzavřel, že ani po věcné stránce žalobci nárok nesvědčí, když žalovaná byt užívala za úplatu v rámci svého členství, žalobce jí byt poskytoval vědomě, na vlastní nebezpečí a právní úprava neposkytuje osobě, která neoprávněně přenechala věc k užívání, nárok na náhradu vůči faktickému uživateli. Žalovaná nezískala žádný majetkový prospěch v příčinné souvislosti s úhradami, které žalobce poskytl do konkursní podstaty. Ustanovení § 2994 o. z. není aplikovatelné, když zakládá výhradně nárok vlastníka (případně spoluvlastníka) vůči nepoctivému uživateli věci, nikoliv regresní nárok osoby, která je sama ve vztahu k věci neoprávněným uživatelem. Tím, že žalobce si byl vědom závěrů pravomocných rozhodnutí (včetně své povinnosti bytové domy v roce 2018 vyklidit), a přesto nadále zcela dobrovolně umožňoval žalované byt užívat, šlo o plnění na vlastní nebezpečí ve smyslu § 2992 o. z. s vědomím, že k tomu není povinen, ve smyslu § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. Žalovaná navíc po celé žalované období žalobci hradila platby spojené s užíváním bytu (úplata ve smyslu § 2999 odst. 2 o. z.).

8. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), když uložil neúspěšnému žalobci povinnost uhradit jejich náhradu úspěšné žalované v plné výši (výrok II).

9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Předně namítl, že soud prvního stupně nesprávně stanovil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, když jej vztáhl již k datu právní moci rozsudku na vyklizení. Uvedl, že v tomto okamžiku mu žádný nárok vůči žalované vzniknout nemohl, neboť do doby, než sám uhradil do konkursní podstaty úpadce , právnická osoba, částky představující bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného, neexistoval mezi ním a žalovanou žádný regresní vztah. Akcentoval, že v době před úhradou nebyla žalovaná jeho dlužníkem, vůči níž by mohl uplatnit nárok z bezdůvodného obohacení, nýbrž osobou, vůči níž se mohl ve smyslu § 2994 o. z. domáhat plnění výlučně vlastník nemovitosti, tj. v této věci konkursní správce. Teprve plněním do konkursní podstaty (platbami dne , datum, a , datum, ) vznikl mezi ním a žalovanou nový závazek, a právě od tohoto okamžiku mohla začít běžet subjektivní promlčecí lhůta.

10. Žalobce dále namítl, že se soud prvního stupně nevypořádal s jeho argumentací o rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu § 6 odst. 2 o. z.

11. Žalobce soudu prvního stupně dále vytkl, že se dostatečně nezabýval samotným meritem uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Podle jeho názoru měl soud primárně zkoumat, zda žalovaná, jako uživatelka bytové jednotky náležející do konkursní podstaty, získala majetkový prospěch na úkor žalobce tím, že užívala bytovou jednotku bez platného právního titulu, když on byl později povinen za tentýž užitek poskytnout plnění konkursnímu správci. Navrhl proto odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Pro případ, že odvolací soud rozhodne ve prospěch žalované, apeloval na odvolací soud, aby využil moderační právo podle § 150 o. s. ř. a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení. Aplikaci tohoto výjimečného institutu odůvodnil mimořádnými okolnostmi případu, zejména tím, že nebyl skutečným iniciátorem sporu, nýbrž byl k podání žaloby fakticky donucen důsledky dlouhodobého konkursního řízení úpadce , právnická osoba, a navazujícími soudními rozhodnutími, kterými mu byla uložena povinnost nahradit bezdůvodné obohacení, ačkoli sám z užívání bytových jednotek nikdy žádný prospěch neměl. Rovněž poukázal na to, že obdobných řízení vede desítky a každé z nich jej finančně zatěžuje. Plné hrazení nákladů žalované by tak představovalo nepřiměřený a nespravedlivý zásah, který je namístě prostřednictvím moderačního práva zmírnit.

13. Žalovaná se ztotožnila s napadeným rozsudkem a navrhla jeho potvrzení. Dotčené rozhodnutí hodnotila jako věcně správné, přesvědčivě odůvodněné, založené na úplném a řádně provedeném dokazování. V rámci polemiky s odvolacími argumenty zčásti zopakovala či parafrázovala svou dosavadní obrannou argumentaci či odůvodnění prvostupňového soudu. Uvedla, že se soud vypořádal se všemi podstatnými tvrzeními žalobce a přiléhavě aplikoval příslušnou právní úpravu i relevantní judikaturu. Žalobce mylně redukuje dotčené rozhodnutí pouze na otázku promlčení, ačkoliv rozsudek spočívá rovněž na závěru o neexistenci samotného nároku, resp. na závěru, že žalované žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo, případně že bylo již vypořádáno. Připomněla závěry o absenci regresního nároku neoprávněného disponenta (žalobce) vůči ní jako uživateli bytu s tím, že žalobce do majetkové podstaty úpadce plnil povinnosti uložené mu soudními rozhodnutími, tedy neplnil za ni, a proto z této skutečnosti nelze dovozovat vznik jejího bezdůvodného obohacení. Námitku rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy odmítla jako zcela nedůvodnou s tím, že žalobce netvrdil, že by žalovaná jakkoli bránila včasném uplatnění práva, naopak to byl výlučně on, kdo svým dlouhodobým vědomým jednáním udržoval protiprávní stav, ignoroval povinnost vyklizení, zatajoval svým členům relevantní informace (zlehčoval závažnost situace) a vytvářel stav, z kterého nyní dovozuje své domnělé regresní nároky. Rovněž akcentovala, že povinnost vyklidit byt byla uložena žalobci, nikoli jí, a že nebyla žalobcem k vyklizení vyzvána. Navrhla, aby odvolací soud prvostupňový rozsudek jako věcně správný potvrdil a žalobci uložil povinnost nahradit jí náklady odvolacího řízení. V této souvislosti uvedla, že nejsou splněny podmínky pro vyhovění návrhu žalobce na moderaci nákladů řízení.

14. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

15. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí pak v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázané a z jakých důvodů. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v plném rozsahu na ně odkazuje. Závěry soudu prvního stupně o promlčení tvrzeného nároku i absenci bezdůvodného obohacení z titulu poskytnutých plnění ve prospěch majetkové podstaty úpadce , právnická osoba, . pokládá odvolací soud za správné. Rovněž odvolací soud poukazuje na zamítavý rozsudek zdejšího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , který pravomocně ukončil obdobný spor žalobkyně s členkou družstva, přičemž hodnotil obdobné rozhodné skutečnosti a plně se vypořádal se stejnými právními otázkami i relevantními námitkami odvolatelky. Následující argumentace odvolacího soudu proto zčásti cituje či parafrázuje obě uvedená konečná rozhodnutí.

16. Předně je tak možné konstatovat, že soud prvního stupně nepochybil, když v situaci, kdy v řízení vyšla najevo skutečnost určující počátek běhu promlčecí lhůty v žalobě tvrzeného nároku, přednostně posoudil oprávněnost této námitky. Správně tak vyšel z předpokladu, že i pokud by žalobní tvrzení a právní argumentace o existenci nároku z titulu bezdůvodného obohacení byla plně důvodná, pak přiznání nároku na vrácení obohacení brání v řízení zjištěné objektivní skutečnosti, které potvrzují oprávněnost žalovanou uplatněné námitky promlčení tohoto doposud jen tvrzeného (neprokázaného) žalobního nároku.

17. Tato námitka tedy zcela postačuje k závěru prvostupňového soudu, že žalobcem tvrzený finanční požadavek z titulu bezdůvodného obohacení by i v případě prokázání existence BO byl promlčen. V této souvislosti lze odkázat na usnesení , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, nebo usnesení , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , ze kterých vyplývá, že v situaci, kdy v řízení vyjde najevo, že v žalobě tvrzený nárok nelze pro důvodně uplatněnou námitku promlčení přiznat, pak z důvodu hospodárnosti řízení již není třeba se zabývat vlastní existencí tvrzeného nároku (zde existencí tvrzeného bezdůvodného obohacení). Jinými slovy, pokud je v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, obsaženou v ustanovení § 6 o. s. ř., přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým. Je-li tedy vynutitelnost určitého práva odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno (srov. dále např. rozhodnutí bývalého , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uveřejněné pod číslem , hodnota, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko bývalého , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uveřejněné tamtéž pod číslem , hodnota, , či usnesení , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek , Orgán veřejné moci, , , právnická osoba, . Beck, pod číslem C 3446). Těmto závěrům prvostupňový soud v projednávané věci zcela dostál, a proto jeho postup nelze hodnotit jako porušení práva žalobce na spravedlivý proces ani jako nedostatek odůvodnění konečného meritorního rozhodnutí. Navíc výtka, že soud vystavěl zamítavé rozhodnutí výhradně na promlčení žalobního nároku, není oprávněná, když prvostupňový soud se nad rámec posouzení důvodnosti námitky promlčení zabýval i existencí tvrzeného BO.

18. Odvolací soud proto nejprve přisvědčuje závěru soudu prvního stupně, podle kterého je případný nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2999 odst. 2 o. z. promlčen. Rozsudek o vyklizení nabyl právní moci , datum, , přičemž již z jeho odůvodnění se výslovně podávaly důvody absolutní neplatnosti nájemních smluv, neoprávněného užívání nemovitostí členy družstva. Judikatura , Orgán veřejné moci, je přitom ustálena v závěru, že „byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají“ (srov. rozsudek , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Za tohoto stavu nelze než uzavřít, že subjektivní promlčecí lhůta žalobci uplynula nejpozději v roce 2021.

19. Správné je rovněž východisko, že vznesení námitky promlčení žalovanou neodporovalo dobrým mravům, když v projednávané věci nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti předvídané judikaturou, zejména takové, za nichž by uplatnění námitky promlčení představovalo zjevné zneužití práva na újmu účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a do jehož právní sféry by se tento následek promítl zcela nepřiměřeně (srov. např. rozsudek , Orgán veřejné moci, sp. zn. , spisová značka, , usnesení , Orgán veřejné moci, sp. zn. , spisová značka, a nález , Orgán veřejné moci, sp. zn. , spisová značka, ). Ostatně žalobce ani netvrdil žádné konkrétní okolnosti, které by mu objektivně bránily uplatnit nárok včas. Naopak výslovně uvedl, že žalobu vědomě nepodal, neboť se rozhodl „co nejdéle procesně bránit“ vůči správci konkursní podstaty s cílem chránit zájmy členů družstva. Za této situace je zřejmé, že marné uplynutí promlčecí lhůty bylo důsledkem procesní strategie žalobce, nikoli následkem jednání žalované.

20. Podstatnou odvolací argumentací je pak žalobcovo tvrzení, že v roce 2018 postrádal vůči žalované aktivní legitimaci k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného, neboť nebyl vlastníkem nemovitosti; takový nárok měl podle žalobce náležet výlučně vlastníku ve smyslu § 2994 o. z. Žalobce proto setrval na tvrzení, že aktivní legitimace mu vznikla teprve tehdy, kdy vlastníkův nárok sám uspokojil, čímž se měl původní nárok vlastníka transformovat v jeho vlastní regresní nárok vůči žalované. Tato konstrukce však neobstojí ve světle zjištěného skutkového stavu a s ohledem na povahu právního vztahu mezi účastníky, když žalobce bytovou jednotku neoprávněně poskytoval žalované k užívání a za toto užívání inkasoval od žalované odpovídající plnění. Již samotná žalobcova dispozice s nemovitostí, spočívající v jejím poskytnutí k užívání, představovala majetkový prospěch na straně žalobce, a tudíž založila jeho pasivní legitimaci vůči správci konkursní podstaty. To ostatně potvrzuje i výsledek řízení vedeného před , Orgán veřejné moci, , ve kterém byla žalobci pravomocně uložena povinnost uhradit celkem částku 36 579 687 Kč. Žalobce nebyl osobou plnící do konkursní podstaty „cizí dluh“, respektive dluh žalované. Plnil dluh vlastní, který mu vznikl tím, že se na úkor konkursní podstaty sám obohacoval.

21. Jinými slovy, lze tedy přisvědčit soudu prvního stupně, že žalobce konstruoval svůj žalobní nárok nesprávně, když finanční plnění, která poskytl správci konkursní podstaty úpadce , právnická osoba, , byla plněním jeho vlastní povinnosti uložené mu pravomocnými soudními rozhodnutími, a nikoli plněním za žalovanou. Žalobce byl zavázán k vydání bezdůvodného obohacení proto, že sám vystupoval jako neoprávněný disponent cizí věci a po určité období tuto věc užíval, resp. umožnil její užívání třetím osobám, přičemž z tohoto stavu sám těžil. Z této skutečnosti nelze dovozovat vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované. Majetkový prospěch žalované mohl spočívat výlučně v samotném užívání bytu bez platného právního titulu, nikoli v tom, že žalobce byl následně nucen splnit vlastní zákonnou povinnost vůči vlastníkovi nemovitosti, resp. jeho konkursní podstatě.

22. Ustanovení § 2994 občanského zákoníku podle své dikce i dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku rozšiřuje okruh pasivně legitimovaných subjektů z titulu generální klauzule bezdůvodného obohacení výlučně ve prospěch vlastníka (či spoluvlastníka) věci. Smyslem této normy je překonat starší judikaturu, podle které mohl vlastník žalovat pouze toho, kdo věc neoprávněně přenechal jinému, a poskytnout vlastníkovi cizí ochranu i přímo vůči faktickému (zlověrnému) uživateli věci. Adresátem aktivní legitimace dle § 2994 o. z. je tedy pouze a jen vlastník; norma žádný „regresní" nárok mezi neoprávněným disponentem a faktickým uživatelem nezakládá. Tento výklad zastává jak komentářová literatura (srov. Petrov, J. In: Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník VI. Komentář. C. H. Beck, 2014, k § 2994; Eliáš, J., Adamová, H., Brim, L. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol., Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Wolters Kluwer, k § 2994).

23. Toto zákonné ustanovení tak zakládá výlučně oprávnění vlastníka (či spoluvlastníka) domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po faktickém uživateli věci, neníli tento v dobré víře. Toto ustanovení nezavádí žádný regresní vztah mezi neoprávněným disponentem a uživatelem. Jeho smyslem je posílení ochrany vlastnického práva, nikoli ochrana osoby, která s cizí věcí neoprávněně nakládala. Proto již z tohoto důvodu nemůže být žalobce vůči žalované aktivně legitimován (srov. rozsudek , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , dle něhož: „žalobkyně (coby nájemce) není aktivně (věcně) legitimována domáhat se vydání bezdůvodného obohacení dle § 2994 o. z. vůči faktickým uživatelům věci – předmětných jednotek, jimž bylo podnájemcem (coby neoprávněným disponentem) přenecháno za trvání podnájemního vztahu jejich užívání. Taková věcná legitimace náleží vlastníku věci.“).

24. Vztah mezi žalobcem a žalovanou nelze posoudit ani jako solidární závazek dvou dlužníků téhož věřitele (vlastníka), na který by bylo lze aplikovat regresní pravidlo podle § 1876 odst. 2 o. z. Ustanovení § 2994 o. z. nezakládá pasivní solidaritu disponenta a uživatele ve smyslu § 1872 a násl. o. z., nýbrž samostatnou (alternativní) pasivní legitimaci dvou subjektů vůči vlastníku. Pokud jeden z nich vlastníku plní, snižuje se tím nárok vlastníka vůči druhému (srov. § 2991 odst. 1 o. z. — vlastník nemůže získat víc, než činila jeho ochuzená pozice), avšak nepřechází tím automaticky na plnitele právo regresu vůči druhému z alternativně zavázaných subjektů. Žalobcův odkaz na rozsudek , Orgán veřejné moci, sp. zn. , spisová značka, je nepřípadný; tamní věc se týkala typově odlišné situace (přistoupení k dluhu podle § 1876 odst. 2 o. z.), nikoli rozšířené pasivní legitimace dle § 2994 o. z.

25. Pokud jde o vzájemné vypořádání účastníků z absolutně neplatné nájemní smlouvy, je třeba aplikovat § 2999 odst. 2 občanského zákoníku, ze kterého plyne, že plnilli ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty. Žalovaná však za užívání bytu žalobci hradila sjednané platby, a případný majetkový prospěch na její straně tak byl již plně vypořádán. Podmínky pro aplikaci výjimky uvedené ve větě za středníkem citovaného ustanovení splněny nebyly, neboť důvod neplatnosti smlouvy nespočíval ve výši sjednané úplaty ani jí nebyl podstatně ovlivněn.

26. Nesprávná je rovněž argumentace žalobce, že žalovaná nebyla nejpozději od nabytí právní moci rozsudku , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, v dobré víře, a proto na její situaci nelze aplikovat § 2999 odst. 2 o. z. Tato argumentace nepřesně spojuje dvě odlišné roviny dobré víry: jednak dobrou víru ve smyslu § 2994 o. z., která má význam výlučně ve vztahu mezi vlastníkem a faktickým uživatelem, nikoli mezi disponentem a uživatelem, a jednak případnou absenci dobré víry ve vztahu k samotnému disponentovi. Ani pokud by žalovaná nebyla v dobré víře ohledně vlastnictví bytu ze strany žalobce, nemůže tato skutečnost nahradit zákonný základ nároku disponenta vůči uživateli. Žalobce totiž žalované v rozhodném období byt fakticky přenechal k užívání, nevyzval ji k jeho vyklizení (naopak své členy uklidňoval, že „se nemusí znepokojovat“) a zároveň od ní přijímal sjednanou úplatu. Úvaha, podle níž měla žalovaná byt sama opustit, aby zabránila vzniku obohacení žalobce vůči konkursní podstatě, by ve svém důsledku znamenala přenesení odpovědnosti žalobce za splnění povinnosti vyklidit byt, uložené mu pravomocným soudním rozhodnutím, na jednotlivé členy. Takový výklad je nepřijatelný, neboť povinnost vyklidit byt byla uložena žalobci; právě jemu svědčilo podle § 341 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odpovídající procesní postavení i právní prostředky k odstranění uživatelů z bytů, jak správně uvedla žalovaná s odkazem na usnesení , Orgán veřejné moci, sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, .

27. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku I jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, stejně jako i správný výrok II. o náhradě nákladů řízení.

28. Nedůvodným shledal požadavek žalobce na aplikaci § 150 o. s. ř., jenž představuje výjimečné zmírňovací oprávnění umožňující soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení odchylně od zásady úspěchu ve věci. Tento korektiv však lze použít toliko tehdy, pokud okolnosti daného případu vykazují znaky mimořádnosti a lze je považovat za důvody hodné zvláštního zřetele, když účelem § 150 o. s. ř. je bránit zjevným nespravedlnostem tam, kde by bylo nepřiměřené, aby strana, která důvodně hájila svá porušená či ohrožená práva, nenabyla náhradu účelně vynaložených nákladů (srov. nález sp. zn. , spisová značka, ).

29. V projednávané věci však žalobce ani netvrdil žádné specifické okolnosti věci, které by bylo možno kvalifikovat jako důvody hodné zvláštního zřetele. Nelze přisvědčit jeho tvrzení, že nárok, kterého se vůči žalované domáhal, mu nepříslušel nést. Z povahy institutu vydání bezdůvodného obohacení totiž jednoznačně plyne, že primární povinnost k plnění tíží osobu, která se na úkor vlastníka obohatila, tedy neoprávněného disponenta. Plnění, jež žalobce poskytl do konkursní podstaty, nepředstavovalo plnění za žalovanou ani jinou skutečnost ovlivňující jejich vzájemný právní vztah; šlo toliko o realizaci jeho vlastní zákonné povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, které mu jako neoprávněnému disponentovi vzniklo. Ani žalobcova námitka, že vede více skutkově obdobných řízení, nemůže představovat okolnost, jež by odůvodňovala upuštění od zásady úspěchu ve věci, neboť nejde o důvod zvláštního zřetele hodný, ani o prvek vyvažující jinak spravedlivé přiznání nákladů straně, která ve věci obstála. Odvolací soud zohlednil také širší kontext situace, v níž došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení vůči vlastníkovi, a uvážil spoluúčast obou účastníků na vzniku této situace. Ani tato okolnost však nezakládá takovou disproporci či nespravedlnost, aby bylo možné přistoupit k odchylce od základní procesní zásady, že náhrada nákladů přísluší účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch. Za uvedeného skutkového i právního stavu odvolací soud neshledal žádné mimořádné důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř.

30. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud rovněž podle zásady úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.), když i v tomto stádiu řízení úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů účelně vynaložených na obranu jejího procesního postavení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne , datum, a účast při odvolacím jednání) po 9 980 Kč (8 odst. 1 a. t., § 7 bod 6. a. t.), dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.) a náhrada DPH ve výši 21 % z částky 20 860 Kč (4 380,60 Kč); celkem tak činí 25 240,60 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen tuto částku uhradit k rukám právního zástupce žalované.