36 Co 77/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Martina Šalamouna a Mgr. Štěpána Hnaníčka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Orgán veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci za kterou jedná Orgán veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci o zaplacení 205 897,15 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. října 2025, č. j. 48 C 138/2025-114

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I co do částky 201 857,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 191 877,42 Kč od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 30 702,22 Kč od datum do datum a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 779,96 Kč od datum do zaplacení potvrzuje a co do částky 4 039,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 800 Kč od datum do zaplacení se zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje; ve výroku III se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 31 501,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou advokáta žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 205 897,15 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 191 877,42 Kč od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 30 702,22 Kč od datum do datum a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 779,96 Kč od datum do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení příslušenství z částky 30 702,22 Kč od datum do datum a z částky 1 239,77 Kč od datum do zaplacení (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 95 592,25 Kč k rukám jejího zástupce (III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody vniklé jí v důsledku nesprávného úředního postupu bývalého soudního exekutora tituly před jménem jméno FO. Tvrdila o něm, že v celkem 439 exekučních řízeních pro žalobkyni coby oprávněnou vymohl po povinných různé částky, které však v zákonné lhůtě zcela nebo zčásti žalobkyni nevyplatil. Žalobou byly uplatněny nároky žalobkyně z exekučních řízení vedených u Orgán veřejné moci, vedených pod sp. zn. spisová značka (2 009,01 Kč), spisová značka (2 621,53 Kč), spisová značka (15 739,77 Kč), spisová značka (6 347,88 Kč), spisová značka (21 006,32 Kč), spisová značka (74 121,07 Kč), spisová značka (28 066,05 Kč), spisová značka (33 034,51 Kč), spisová značka (12 951,01 Kč), spisová značka (10 000 Kč). Uvedené částky odpovídaly změně žaloby, která byla soudem prvního stupně připuštěna, a částečnému zastavení řízení provedenému usnesením soudu prvního stupně ze dne datum, č. j. spisová značka, které bylo opraveno usnesením ze dne datum, č. j. spisová značka.

3. Žalovaná namítala, že žalobkyně u ní nároky neuplatnila, žalované zaslala pouze nesouhlas se stanoviskem ze dne datum, kterým projednala jiné žalobkyní uplatněné nároky. Žaloba byla proto podána předčasně, neboť probíhá trestní stíhání tituly před jménem jméno FO a žalobkyně se může se svým nárokem přihlásit jako poškozená do adhezního řízení.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel z mezi účastníky nesporných skutečností a ze svých skutkových zjištění, která shrnul v závěru o skutkovém stavu takto: Žalobkyně vystupuje ve všech deseti exekučních řízeních v postavení oprávněné, přičemž mezi právnická osoba, a tituly před jménem jméno FO byla v roce 2008 podepsána Rámcová smlouva o provádění exekucí. Na základě projektu vnitrostátní fúze ze dne datum došlo k fúzi sloučením společnosti Intrum Justitia, s. r. o., IČO IČO, jakožto zanikající společnosti a společnosti právnická osoba právnická osoba., IČO IČO žalobkyně, jakožto nástupnické společnosti. Na tuto nástupnickou společnost přešlo jmění zanikající společnosti právnická osoba, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů, což bylo zapsáno dne datum. V exekučním řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka byla od povinného pro oprávněnou žalobkyni vymožena částka 2 009,01 Kč, oprávněné však nebyla žádná částka odeslána, v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka byla od povinného vymožena částka 2 621,53 Kč, oprávněná opět neobdržela žádnou částku. Dalším vedením této exekuce (počínaje právní mocí rozhodnutí dne datum) byl pověřen soudní exekutor jméno FO. V exekučním řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka byla od povinného pro oprávněnou vymožena částka 20 882,77 Kč, oprávněné odesláno pouze 5 143 Kč. V exekučním řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka bylo od povinného pro oprávněnou vymoženo 101 871,71 Kč, oprávněné odesláno 95 523,83 Kč. Dalším vedením této exekuce byl počínaje právní mocí rozhodnutí dne datum pověřen soudní exekutor jméno FO. V exekučním řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka bylo od povinného pro oprávněnou vymoženo 40 641,82 Kč, oprávněné odesláno 19 635,50 Kč. V exekučním řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka bylo od povinného pro oprávněnou vymoženo 173 931,43 Kč, oprávněné odesláno 99 810,36 Kč, v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka bylo od povinného pro oprávněnou vymoženo 28 066,05 Kč, oprávněné neodeslána žádná částka, v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka bylo od povinného pro oprávněnou vymoženo 35 303,11 Kč, oprávněné odesláno 2 268,60 Kč. Z exekutorského spisu soud prvního stupně zjistil, že tato exekuce byla ke dni datum provedena. V exekučním řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka bylo od povinného pro oprávněnou vymoženo 12 951,01 Kč, oprávněné neodeslána žádná částka. Dalším vedením této exekuce byl pověřen soudní exekutor Jícha (právní moc rozhodnutí dne datum). V exekučním řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka bylo od povinného pro oprávněnou vymoženo 16 739,60 Kč, oprávněné odesláno 6 739,60 Kč. Dalším vedením této exekuce byl pověřen soudní exekutor jméno FO (právní moc rozhodnutí dne datum). Soud prvního stupně dále zjistil, že v uvedených exekučních věcech uplynula od okamžiku vymožení částek doba delší než 30 dnů a žalobkyně uplatnila u žalované všech 10 nároků dne datum; konkrétně ve výši: 1) sp. zn. spisová značka (2 009,01 Kč), sp. zn. spisová značka (2 621,53 Kč), sp. zn. spisová značka (4 200 Kč), sp. zn. spisová značka (4 655,11 Kč), sp. zn. spisová značka (20 052,32 Kč), sp. zn. spisová značka (84 186,90 Kč), sp. zn. spisová značka (19 530,02 Kč), sp. zn. spisová značka (31 964,67 Kč), sp. zn. spisová značka (12 657,86 Kč) a sp. zn. spisová značka (10 000 Kč).

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1, § 2, § 5 písm. a) a b), § 13, § 14, § 15 odst. 2 a § 26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Konstatoval, že činnost soudního exekutora je podle § 4 odst. 2 OdpŠk považována za úřední postup při výkonu státní správy [§ 3 odst. 1 písm. b) OdpŠk], pokud se jedná o úkony při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu (§ 4 odst. 1 OdpŠk). Odpovědnost státu za nesprávný úřední postup soudního exekutora se tak řídí ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb. bez možnosti liberace.

6. Dále uvedl, že zákonem č. 396/2012 Sb. byl s účinností od datum novelizován § 32 zákona č. 120/2001 Sb. (dále jen „exekuční řád“), pročež od této doby je činnost exekutora vymezená v § 4 odst. 1 OdpŠk výkonem veřejné moci, za jejíž nesprávnost nadále odpovídá pouze stát, nikoliv již (jako tomu bylo do té doby) souběžně s ním též sám exekutor (odpovědnost exekutora za škodu podle § 32 exekučního řádu se vztahuje na ostatní činnosti, v nichž nejedná v pozici úřední osoby). S odkazem na citovanou judikaturu uzavřel, že neprovede-li soudní exekutor v rozporu s § 46 odst. 4 exekučního řádu výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému, jedná se o nesprávný úřední postup ve smyslu OdpŠk. Skutečnost, že za škodu odpovídá i sám exekutor, potom nezbavuje stát odpovědnosti a je na žalobci, koho bude žalovat. Stát zde tudíž nevystupuje v pozici tzv. posledního dlužníka, proto soud prvního stupně nepovažoval žalobu za předčasnou. Dodal, že v posuzovaném případě je namítáno pochybení exekutorského úřadu právě v souvislosti s výkonem exekuční činnosti exekutora (pochybení při nevyplacení vymoženého plnění), tedy s ohledem na výše uvedené je dána věcná pasivní legitimace státu a odpovědnost se řídí OdpŠk. Bylo rovněž prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto nic nebránilo projednání věci před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

7. Soud prvního stupně dále shrnul předpoklady odpovědnosti státu za škodu a v souvislosti s tím konstatoval, že žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout činností bývalého soudního exekutora tituly před jménem jméno FO při provádění exekucí k vymožení pohledávek žalobkyně, a to tím, že tento exekutor dluhy sice zcela či částečně vymohl, avšak žalobkyni vymožené plnění zcela, případně zčásti nevyplatil. Zabýval se proto nejprve tím, zda byly naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem exekutora, kdy měl za prokázané, že ke dni vyhlášení napadeného rozsudku nebyla vymožena plnění podrobně popsaná v jeho závěru o skutkovém stavu. K nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora docházelo v letech 2009 až 2025, přičemž základní povinností exekutora v exekučním řízení bylo vymáhání dobrovolně neuhrazených pohledávek oprávněných osob a vydávání vymoženého plnění oprávněné žalobkyni, a to bez toho, že by k tomu musel být oprávněnou vyzýván. Výplatu celé vymožené částky měl exekutor poskytnout oprávněné do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Výplatu částečně vymožené částky měl vyplatit oprávněné, pokud se s ní nedohodl jinak, ve stejné lhůtě v případě, kdy toto nevyplacené částečné plnění převyšovalo částku 1 000 Kč.

8. Soud prvního stupně proto uzavřel, že exekutor, jemuž se svěřují finanční prostředky získané exekucí, je povinen počínat si tak, aby je v co nejvyšší možné míře ochránil a použil v souladu s účelem exekuce; tedy je po odečtení nákladů exekuce vyplatil oprávněné. Naložil-li s nimi svévolně, nemůže se odpovědnosti za jejich ztrátu podle § 32 odst. 2 exekučního řádu zprostit. Nesplnil-li exekutor povinnost vyplatit oprávněné vymoženou částku, jedná se o nesprávný úřední postup, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo.

9. Soud prvního stupně se vyjádřil rovněž k námitce žalované, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a tituly před jménem jméno FO bylo dohodnuto, že žalobkyni budou vypláceny vymožené částky až v okamžiku, kdy dosáhnou částky 3 000 Kč a současně k námitce žalobkyně, že smlouva je přinejmenším v této části neplatná pro rozpor s hmotným právem, když exekuční řád v roce 2008 takovou dohodu mezi soudním exekutorem a oprávněným neumožnoval. Vysvětlil, že exekuční řád ve znění z roku 2008 skutečně neumožňoval uzavřít dohodu, či jakkoli smluvně modifikovat výši částky, od které byl soudní exekutor povinen vyplácet vymožené plnění oprávněné. Pro rozpor s veřejnoprávní normou proto smlouvu přinejmenším v této části považoval za absolutně neplatnou. Bez ohledu na platnost či neplatnost takové smlouvy však uzavřel, že stát se v režimu odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím nemůže úspěšně (neplatnosti smlouvy – poznámka odvolacího soudu) dovolat v situaci, kdy se vymožená plnění (pod 3 000 Kč) na účtu soudního exekutora ani nenacházejí. Obdobně by totiž soud prvního stupně nahlížel na exekuční řízení, pokud by v něm byla vymožena částka nepřesahující 1 000 Kč, což byl zákonný limit pro výplatu dílčího vymoženého plnění.

10. Nesprávný úřední postup soudního exekutora spatřoval tedy v tom, že se vymožené finanční prostředky pro oprávněnou na jeho účtu nenachází. Nezkoumal sice důvod, pro který nedošlo k vyplacení vymoženého plnění žalobkyni v zákonné třicetidenní lhůtě, za absurdní však považoval závěr žalované, že oprávněná by neměla nárok na vyplacení částky nižší než 3 000 Kč (případně nižší než 1 000 Kč) za situace, kdy ze všech okolností vyplývá, že vymožené finanční prostředky na účtu soudního exekutora nejsou. Uvedl, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně rozhodné skutečnosti, že se finanční prostředky na účtu soudního exekutora nacházejí, tížilo v řízení žalovanou, nikoli žalobkyni. Žalovaná však netvrdila, že se finanční prostředky na účtu soudního exekutora nacházejí a k jejich vyplacení nedošlo pouze z důvodu uzavřené smlouvy, proto soud prvního stupně uzavřel, že k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora došlo a žalobkyni v příčinné souvislosti s ním vznikla škoda, za kterou odpovídá žalovaná. Nebýt nesprávného úředního postupu soudního exekutora, všechny vymožené částky by se dostaly do dispozice žalobkyně, a té by tudíž ani nemohla vzniknout škoda. Soud prvního stupně proto žalobě co do žalobou uplatněné jistiny zcela vyhověl a žalobkyni přiznal nárok na náhradu škody ve výši 205 897,15 Kč.

11. Žalobkyni zároveň přiznal úroky z prodlení v zákonné výši, zde už ovšem nikoli z celé žalované částky od okamžiku podání žaloby. Vzal totiž za prokázané, že žalobkyně u žalované dne datum neuplatnila všechny nároky ve výši, v jaké je posléze uplatnila v žalobě. Uplatněna byla pouze částka 191 877,42 Kč, a tudíž pouze v rozsahu této částky se žalovaná dostala do prodlení uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku, tedy ode dne datum. Připomněl navíc, že žalobkyně požadovala úroky z prodlení až ode dne podání žaloby, k čemuž došlo dne datum. Proto ze zbývající původně žalované částky 30 702,22 Kč přiznal úrok z prodlení až ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku dne datum, tedy ode dne datum, a poté v důsledku částečného zpětvzetí žaloby z částky 12 779,96 Kč od datum do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu žalobu v části příslušenství zamítl.

12. Ohledně částky 1 239,77 Kč požadavek žalobkyně na zaplacení příslušenství zamítl zcela, neboť o tuto částku žalobkyně rozšířila žalobu podáním ze dne datum, které bylo žalované doručeno dne datum. Až tímto dnem začala žalované ohledně této dílčí částky běžet šestiměsíční lhůta k projednání nároku, která dosud neuplynula, proto uzavřel, že žalovaná se u této částky nemohla dostat do prodlení.

13. Výši úroku z prodlení prvostupňový soud stanovil v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která ke dni datum dosahovala 15 % a ke dni datum se rovnala 12 %. Dodal, že i v případě, že by žalobkyně požadovala úrok z prodlení až ode dne podání žaloby, nezměnilo by to nic na okamžiku, kdy došlo k prodlení žalované. Proto vyslovil, že úrok z prodlení je třeba přiznat od požadovaného (pozdějšího) data, nicméně ve výši stanovené ke dni, kdy k prodlení skutečně došlo, neboť projev vůle věřitele požadovat zákonné příslušenství od pozdějšího data nemá vliv na procentní sazbu úroku z prodlení.

14. Za lichou považoval námitku žalované, uplatněnou k exekučnímu řízení vedenému pod sp. zn. spisová značka a sp. zn. spisová značka, že v těchto případech se jednalo o dluhy ze směnky a v exekučním řízení nebyla směnka žalobkyní znovu předložena, poté co do řízení vstoupila na místo Intrum Justicia právnická osoba. Nepřípustnost námitky primárně spatřoval v tom, že soud v kompenzačním řízení nepřezkoumává exekuční titul, neboť k tomu je povolán výlučně soud exekuční. Stát potom není účastníkem žádného z exekučních řízení a v kompenzačním řízení nemůže vůči žalobkyni uplatnit námitky, které případně náležejí jen povinnému. Do doby, než bude exekuce případně zastavena, tudíž soud v kompenzačním řízení vychází z toho, že exekuce je vedena po právu.

15. Náhradu nákladů řízení soud prvního stupně přiznal žalobkyni podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., kdy dílčí neúspěch žalobkyně ohledně nedůvodně požadovaného příslušenství považoval za nepatrný ve srovnání s částí, ve které byla žalobkyně úspěšná. Přihlédl také k tomu, že k částečnému zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalované, neboť žalobkyni byla část vymoženého plnění po podání žaloby ze strany exekutorského úřadu vyplacena. Dále vysvětlil, že žalobkyni přiznal pouze tu část nákladů řízení, které byly vynaloženy v tomto samostatném řízení, přičemž o nákladech řízení společným všem 439 uplatněným nárokům bude rozhodnuto v původním řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka. Přiznané náklady potom přehledně vypočetl, přičemž lhůtu k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku stanovil žalované delší s odůvodněním, že se jedná o plnění ze státního rozpočtu.

16. Soud prvního stupně poté obě strany poučil o možnosti podat proti části napadeného rozsudku odvolání, když vyšel z judikatury vztahující se k přípustnosti odvolání v případě objektivní kumulace nároků se samostatným skutkovým základem nepřevyšujících jednotlivě částku 10 000 Kč. Nepovažoval proto za přípustné odvolání proti části výroku I napadeného rozsudku týkajícího se dílčích nároků ve výši 2 009,01 Kč, 2 621,53 Kč, 6 347,88 Kč a 10 000 Kč.

17. Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly obě strany včasné a přípustné odvolání; žalovaná do jeho výroků I a III a žalobkyně toliko do výroku nákladového (III).

18. Žalobkyně poukázala na to, že řízení o nárocích, o nichž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, bylo soudem prvního stupně původně vedeno pod sp. zn. spisová značka jako společné řízení o náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem soudního exekutora v celkem 439 exekučních řízeních. Soud prvního stupně z tohoto řízení vyloučil nároky na náhradu škody za celkem 10 exekučních řízení a v napadeném rozsudku rozhodl pouze o té části nákladů řízení, které byly vynaloženy v tomto vyloučeném řízení. Vyslovil přitom, že o nákladech řízení společným všem 439 uplatněným nárokům na náhradu škody bude rozhodnuto v původním řízení po jeho skončení. Napadeným rozsudkem však řízení o náhradě škody vzniklé v těchto 10 vymezených exekučních řízeních skončilo, proto mělo být v tomto řízení rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení ve vztahu k těmto 10 vyloučeným nárokům, tedy nikoli o náhradě části nákladů, ale o celkových nákladech řízení týkajících se nároků na náhradu škody, o nichž bylo rozhodnuto. Žalobkyně proto navrhla změnu výroku III napadeného rozsudku tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení i další částku 34 739,10 Kč (celkově tedy společně s již uloženou částkou 95 591,25 Kč má náhrada nákladů činit 130 331,35 Kč).

19. Žalovaná ve svém odvolání nejprve podrobila kritice poučení soudu prvního stupně o nepřípustnosti odvolání proti části vyhovujícího výroku (I) napadeného rozsudku, kdy jeho úvahy považovala za zcela nepochopitelné a zjevně rozporné s judikaturou vyšších soudů, kterou v odvolání citovala. Namítla rovněž předčasnost podané žaloby, neboť judikatura označená soudem prvního stupně ve vztahu ke státu jako poslednímu dlužníkovi plně nereflektuje danou situaci. S exekutorem tituly před jménem jméno FO je totiž vedeno trestní řízení, v jehož rámci má žalobkyně povinnost přihlásit se do řízení adhezního, neboť s ohledem na množství a hodnotu v trestním řízení zajištěného majetku je pravděpodobné, že dosáhne uspokojení, byť i jen částečného. Žalovaná tak uzavřela, že do skončení adhezního řízení nelze učinit jednoznačný závěr o vzniku škody; v posuzovaném případě zde tedy žalovaná skutečně stojí v roli posledního dlužníka, a protože není možné přesně určit výši škody, nelze plnit dle zákona č. 82/1998 Sb.

20. Za další důvod nemožnosti určit přesnou výši škody žalovaná označila skutečnost, že vymožená plnění jsou, byť i opožděně a nepravidelně, žalobkyni jako oprávněné exekutorem vyplácena. Pokud by tedy žalovaná tvrzenou škodu vyplatila, porušila by zákon č. 219/2000 Sb., o majetku státu, dle kterého je povinna postupovat s péčí řádného hospodáře, a zároveň by mohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně v případě, že by vymožené plnění bylo soudním exekutorem dodatečně vyplaceno.

21. Ve vztahu k odpovědnostnímu titulu žalovaná namítala, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, zda soud prvního stupně řádně zkoumal i další podmínky odpovědnosti za škodu. Připomněla, že v rámci odškodňovacího řízení se neodškodňuje nesprávný úřední postup, ale škoda vzniklá v příčinné souvislosti s řádně tvrzeným a prokázaným odpovědnostním titulem. Pokud by tak mělo být odpovědnostním titulem porušení povinností soudního exekutora vyplývajících z ustanovení § 46 odst. 4 exekučního řádu, pak není zřejmé, proč soud prvního stupně učinil závěr o nesprávnosti jeho úředního postupu v souvislosti s tím, že se vymožené finanční prostředky pro oprávněnou na účtu soudního exekutora nenacházejí. Soud prvního stupně neuvedl, o jaké finanční prostředky se mělo jednat, na jakém účtu se měly nacházet a neozřejmil na základě, jakých zjištění k takovému závěru dospěl. Skutečnost, zda se nějaké finanční prostředky někde nenacházejí či nacházet měly, je přitom předmětem trestního stíhání tituly před jménem jméno FO. Uvedené úvahy soudu prvního stupně tudíž neobstojí, jde o naprosto odlišné skutkové tvrzení oproti tvrzení o tom, že exekutor řádně a včas vymožené finanční plnění nevyplatil.

22. Žalovaná se zabývala rovněž nesprávnou interpretací ustanovení § 46 odst. 4 exekučního řádu ze strany soudu prvního stupně. Mezi oprávněnou a soudním exekutorem bylo totiž od počátku platnosti zákona možné uzavřít smlouvu o provedení exekuce, ve které exekutor vystupoval jednak jako orgán moci veřejné a také jako soukromá osoba podnikající. Počínaje datum zákon umožnil uzavření dohody mezi oprávněnou a exekutorem, od jaké částky bude povinností exekutora oprávněné vymožené plnění vyplatit; pročež podle žalované neexistuje důvod, pro který by se Rámcová smlouva z roku 2008 na předmětné případy nevztahovala. Ta potom měla vliv i na samotný odpovědnostní titul, neboť nevnikla-li dosud soudnímu exekutorovi povinnost postupovat podle ustanovení § 46 odst. 4 exekučního řádu, nemohla ani vzniknout škoda v případě povinných jméno FO (žalovaná částka 2 009,01 Kč) a jméno FO (žalovaná částka 2 621,53 Kč). Pokud soud prvního stupně k Rámcové smlouvě z roku 2008 nepřihlížel, nedostatečně zjistil skutkový stav. Jeho rozhodnutí navíc bylo pro žalovanou překvapivé, což bylo umocněno i tím, že odvolání do případů těchto dvou povinných soud prvního stupně označil za nepřípustná.

23. Ve vztahu k povinným jméno FO a jméno FO žalovaná trvala na své námitce, že v rámci odškodňovacího řízení je nutné zkoumat okolnosti týkající se prokázání aktivní věcné legitimace směnečného věřitele v exekučním řízení. Pokud by totiž žalobkyni nesvědčil hmotněprávní nárok na plnění z exekuce, nemohla by jí ani vzniknout škoda tím, že jí takové plnění nebylo vyplaceno. Žalovaná nebyla účastníkem exekučního řízení, nemohla proto podat návrh na zastavení exekuce; uvedenou obranu je tudíž oprávněna učinit pouze v tomto kompenzačním řízení.

24. Žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně vůbec nevzal v úvahu skutečnost, že ve věci povinného Piateka (sp. zn. EX 940/09) byl vedením exekuce pověřen jiný exekutor (k datu datum), pročež původní exekutor měl částečnou platbu povinného ve výši 1 000 Kč převést v rozsahu částky 846,69 Kč nově pověřenému exekutorovi. Tato část platby proto již není v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem, tedy s nesprávným úředním postupem soudního exekutora tituly před jménem jméno FO; žalovaná tudíž v tomto rozsahu za škodu neodpovídá.

25. Ve vztahu k výroku o nákladech řízení žalovaná namítla, že odvolací soud by měl posoudit důvodnost a účelnost přiznaných nákladů žalobkyně. Za neúčelné považovala podání žalobkyně ze dne datum a za opodstatněnou nepovažovala ani položku DPH u cestovného. Rovněž přiznanou náhradu za ztrátu času při čekání na zahájení jednání soudu prvního stupně dne datum nepovažovala za spravedlivou, neboť důvodem pro toto čekání byl neočekávaný výpadek elektrického proudu.

26. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, případně aby rozsudek v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

27. Žalovaná v doplnění svého odvolání uvedla, že v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka – povinná jméno FO, soud prvního stupně vyšel ze závěru, že od povinné bylo pro oprávněnou vymoženo plnění ve výši 20 882,77 Kč, oprávněné odesláno pouze 5 143 Kč, žalobkyni tak nebylo vyplaceno vymožené plnění ve výši 15 739,77 Kč. Žalovaná však z rozúčtování provedeného novým exekutorem zjistila, že pro oprávněnou byla dosud vymožena částka 24 437,59 Kč a vyplaceno bylo celkem 12 737,59 Kč, aktuální rozdíl tak činí 11 700 Kč a žaloba je co do částky 4 039,77 Kč nedůvodná.

28. Žalobkyně považovala rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhla jeho potvrzení, a to s výjimkou napadeného výroku o nákladech řízení (III) a také části výroku I, ve které navrhla, aby odvolací soud odvolání žalované pro nepřípustnost odmítl, a to pokud jde o náhradu škody způsobené v exekučních věcech dlužníků jméno FO (sp. zn. spisová značka - 2 009,01 Kč), jméno FO (sp. zn. spisová značka - 2 621,53 Kč), jméno FO (sp. zn. spisová značka - 6 347,88 Kč) a jméno FO (sp. zn. spisová značka - 10 000 Kč), celkem tedy co do částky 20 978,42 Kč s příslušenstvím z této částky. Podrobně a s odkazy na judikaturu vyšších soudů přitom vyvracela jednotlivé odvolací námitky žalované vztahující se k věci samé i k rozhodnutí o nákladech řízení.

29. Žalobkyně na doplnění odvolání žalované reagovala částečným zpětvzetím žaloby, když potvrdila informace žalované o částečném plnění ve věci sp. zn. spisová značka, neboť dne datum došlo k výplatě částky 4 632,24 Kč. Jednalo se o výplatu vymožených plnění pro oprávněnou z období od datum do datum, přičemž v této výplatě byla zahrnuta i částka 4 039,77 Kč, která byla předmětem žaloby. Žalobkyně vysvětlila, že žaloba byla aktualizována ke dni datum, tudíž v ní nebylo zahrnuto vymožené plnění ze dne datum ve výši 592,47 Kč, které bylo součástí plnění vyplaceného dne datum. Částečné zpětvzetí žaloby proto žalobkyně upřesnila tak, že s ohledem na částečné splacení dluhu co do částky 4 039,77 Kč vzala žalobu zpět v této části a dále v části úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 800 Kč od datum do zaplacení, přičemž upozornila na to, že z částky 1 239,77 Kč byl požadavek na úrok z prodlení výrokem II napadeného rozsudku zcela zamítnut. Žalobkyně proto uvedla, že výplatou částky 4 039,77 Kč se dále snížila částka, ze které byl přiznán úrok z prodlení 12 % ročně od datum, o zbylých 2 800 Kč; 2 800 Kč a 1 239,77 Kč činí soudním exekutorem vyplacených 4 039,77 Kč, které byly předmětem žaloby, zbylých vyplacených 592,47 Kč vymožených dne datum předmětem žaloby nebylo).

30. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobkyně ani žalované nejsou důvodná.

31. Podle § 222a odst. 1 o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné (odstavec 1). Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení (odstavec 2).

32. Odvolací soud s ohledem na skutečnost, že ke zpětvzetí žaloby co do částky 4 039,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 800 Kč od datum do zaplacení došlo ve stádiu odvolacího řízení a že žalovaná s tímto procesním úkonem žalobkyně výslovně souhlasila, nejprve podle ustanovení § 222a odst. 1 o. s. ř. v části dotčené zpětvzetím žaloby zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a řízení současně v tomto rozsahu zastavil.

33. Poté se zabýval námitkou žalované vztahující se k nepřípustnosti odvolání proti vyhovujícímu výroku (I) soudu prvního stupně ve vztahu ke čtyřem dílčím nárokům nepřevyšujícím v každém jednotlivém případě částku 10 000 Kč (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.). Neztotožnil se přitom se závěrem soudu prvního stupně obsaženým v poučení o odvolání, že tyto jednotlivé nároky uplatněné žalobou mají samostatný skutkový základ a tudíž, protože žádný z nich nepřesahuje částku 10 000 Kč, proti nim není odvolání přípustné.

34. Ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. upravuje výjimku ze zásady, že proti každému rozsudku soudu prvního stupně je objektivně přípustné odvolání, a to pro případ tzv. bagatelních věcí. Jako takovou je tuto výjimku nutno vykládat spíše restriktivně. Předmětem řízení v době vydání (vyhlášení) rozsudku soudu prvního stupně je (pouze) peněžité plnění (bez přihlédnutí k příslušenství) nepřevyšující 10 000 Kč (tedy do této částky včetně). Rozhodný je souhrn všech peněžitých plnění (bez příslušenství) v tento okamžik, a to [oproti posuzování přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c)] bez rozlišení, zda představují (z pohledu hmotněprávního) jedinou či více samostatných (jistin) pohledávek (spisová značka, spisová značka). Rozhodné je totiž, co je v době vyhlášení rozsudku předmětem (celého) řízení – o čem (jakém souhrnném peněžitém plnění) bylo řízení vedeno [srov. Občanský soudní řád, 3. vydání (3. aktualizace, 2024): R. Šebek].

35. Odvolací soud vyšel rovněž z rozhodnutí Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, který k přípustnosti odvolání v bagatelních věcech dovodil, že „Nepřevyšuje-li některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, 10 000 Kč, je odvolání proti rozsudku ve vztahu k tomuto nároku přípustné, převyšuje-li uvedenou částku součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl.“ Na toto rozhodnutí výslovně odkázal také Orgán veřejné moci v rozsudku ze dne datum, č. j. spisová značka, který posuzoval naprosto shodný nárok téže žalobkyně proti stejné žalované, který se týkal pouze jiné množiny soudním exekutorem nevyplacených pohledávek.

36. Protože celková výše peněžitého plnění, o němž bylo výrokem I napadeného rozsudku rozhodnuto, převýšila částku 10 000 Kč, je odvolání proti němu přípustné, a to v rozsahu všech jednotlivých dílčích plnění. Odvolací soud se proto na základě podaného odvolání komplexně zabýval celým vyhovujícím výrokem I napadeného rozsudku a přezkoumal jej v rozsahu všech 10 jednotlivých požadavků, z nichž sestávala celková požadovaná škoda.

37. Neztotožnil se přitom s odvolacími námitkami procesního charakteru, které žalovaná vznesla, neboť neshledal ani nepřezkoumatelnost, natož překvapivost napadeného rozhodnutí. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně dostatečně vyložil své skutkové a právní závěry, z nichž vyšel a správně se zabýval podstatou sporu, kterou byla otázka odpovědnosti státu za nevyplacení vymoženého plnění ze strany exekutora. Přitom jasně vysvětlil, z jakých zjištění vyšel a jak je po právní stránce hodnotil, v rozhodnutí pak podrobně rozvedl argumentaci k námitkám uplatněným v řízení. Skutečnost, že se nevypořádal s každým dílčím argumentem žalované, potom nepůsobí nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Neobstojí tudíž zejména námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť soud prvního stupně vyšel z obsahu jednotlivých exekučních spisů a finančních přehledů, z nichž zjistil rozsah soudním exekutorem vymožených a žalobkyni dosud nevyplacených částek. Žalovaná přitom neoznačila takové konkrétní důkazy, které by mohly tyto závěry zpochybnit. K námitce předčasnosti žaloby:

38. Stěžejní obrana žalované spočívala v tvrzení, že žaloba byla podána předčasně, neboť proti soudnímu exekutorovi probíhá trestní řízení a žalobce měl uplatnit nárok v řízení adhezním. S tímto názorem se odvolací soud neztotožňuje. Odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. není odpovědností subsidiární, poškozený proto není povinen nejprve uplatňovat svá práva vůči přímému škůdci ani vyčkávat výsledku jiného řízení. Nárok na náhradu škody vůči státu je samostatný a může být uplatněn bez ohledu na průběh trestního řízení. Podle ustálené judikatury Orgán veřejné moci (rozsudek ze dne datum, sp. zn. spisová značka, publikovaný pod spisová značka; rozsudek ze dne datum, sp. zn. spisová značka, spisová značka; usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka; usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka) odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti je dána přímo a bez možnosti liberace (§ 4 odst. 1 a § 13 OdpŠk ve spojení s § 32 exekučního řádu). Od datum, kdy nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená zákonem č. 396/2012 Sb., odpovídá za škodu vzniklou v souvislosti s výkonem exekuční činnosti výlučně stát, nikoli již souběžně s ním též sám exekutor.

39. Konstrukce státu jako tzv. posledního dlužníka se uplatňuje v jiných typových situacích (srov. např. rozsudek Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka), na případy nesprávného úředního postupu soudního exekutora nedopadá – třetí osobou zde není dlužník žalobkyně, nýbrž soudní exekutor, který škodu způsobil přímo. Tento závěr výslovně potvrdil Orgán veřejné moci i v usnesení sp. zn. spisová značka, na které žalobkyně ve vyjádření k odvolání přiléhavě odkázala. Skutečnost, že proti tituly před jménem jméno FO je vedeno trestní stíhání a žalobkyně by se teoreticky mohla domoci částečného uspokojení v adhezním řízení, nemůže existenci přímé odpovědnosti státu ovlivnit; nárok žalobkyně z titulu náhrady škody vůči státu zůstává nedotčen do okamžiku případného plnění z titulu adhezního výroku, přičemž v rozsahu, v jakém plní jeden z odpovědných subjektů, povinnost druhého zaniká (srov. rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, bod 24). K odpovědnostnímu titulu (nesprávný úřední postup) a ke vzniku škody:

40. Podle § 46 odst. 4 exekučního řádu (ve znění účinném od datum) je exekutor povinen vyplatit oprávněnému celou vymoženou pohledávku do 30 dnů od jejího obdržení, nedohodne-li se s ním jinak. Nesplnění této povinnosti samo o sobě představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů k němu došlo a zda se prostředky stále nacházejí v dispozici exekutora (srov. rozsudek Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka; rozsudek sp. zn. spisová značka – spisová značka).

41. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že škoda žalobkyni vznikla již tím, že vymožené plnění jí nebylo vyplaceno ve lhůtě stanovené § 46 odst. 4 exekučního řádu. Okamžikem marného uplynutí této lhůty došlo k majetkové újmě na straně žalobkyně, přičemž právě tato skutečnost je přímým důsledkem porušení povinnosti exekutora nakládat s vymoženým plněním řádně. Skutečnost, že by plnění mohlo být případně vyplaceno později, nemá na vznik škody vliv. Námitku žalované, že soud prvního stupně nezkoumal, zda finanční prostředky na účtu exekutora jsou či nejsou, a tedy řádně nezjistil skutkový stav, považuje odvolací soud za nedůvodnou. Škoda totiž vzniká již okamžikem marného uplynutí třicetidenní lhůty podle § 46 odst. 4 Orgán veřejné moci řádu, neboť v tomto okamžiku se nedostavuje očekávané zvýšení majetku oprávněné o pravomocně přiznané a vymožené plnění (rozsudek Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka – spisová značka, bod 25). Otázka, zda se prostředky fakticky nacházejí na účtu exekutora, je z hlediska vzniku odpovědnosti státu irelevantní; relevantní je pouze pro případný regresní nárok státu vůči exekutorovi podle § 16 OdpŠk. K rámcové smlouvě:

42. Odvolací soud považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že dohoda mezi žalobkyní (její předchůdkyní) a exekutorem (Rámcová dohoda z roku 2008) nemohla modifikovat zákonnou povinnost exekutora vydat vymožené plnění oprávněné žalobkyni. Taková dohoda, pokud by měla vylučovat nebo omezovat výplatu plnění, by byla v rozporu se zákonem, neboť § 46 odst. 4 exekučního řádu byl novelizován až od datum a smlouva s exekutorem byla uzavřena již v roce 2008.

43. Odvolací námitka žalované, že u exekučních věcí týkajících se povinných jméno FO a jméno FO (částky 2 009,01 Kč a 2 621,53 Kč) byla výplatní povinnost exekutora smluvně právě modifikována touto Rámcovou smlouvou na hranici 3 000 Kč, je nepřípadná, když soud prvního stupně přesvědčivě vyložil, proč považoval přinejmenším část této dohody, jež modifikovala zákonný limit výplaty, pro rozpor s veřejnoprávní úpravou za neplatnou (navíc lze znovu poukázat na argumentaci soudu prvního stupně, že vymožené finanční prostředky se i tak v dispozici exekutora nenacházejí, protože jinak by již byly jistě vyplaceny). Tyto úvahu soudu prvního stupně odvolací soud považuje nejen za přesvědčivé, ale také za souladné s ustanovením § 1 odst. 2 a § 580 odst. 1 o. z., resp. § 39 zákona č. 40/1964 Sb. Ke směnečným námitkám:

44. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v kompenzačním řízení soud zásadně nepřezkoumává exekuční titul ani podmínky, za nichž byla exekuce nařízena; tyto otázky náleží výlučně exekučnímu soudu (srov. rozsudek Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka). Žalovaná není účastníkem exekučního řízení a námitky náležející povinnému (zda byla či nebyla předložena směnka, zda přechod práv proběhl řádně) nemůže v kompenzačním řízení účinně uplatňovat.

45. Žalobkyně je přitom univerzálním právním nástupcem původního oprávněného (právnická osoba) v důsledku fúze sloučením podle projektu z datum zapsané dne datum; v tomto postavení byla akceptována i exekučním soudem a soudním exekutorem v rámci probíhajících exekucí. Žalovanou citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka se týká převodu směnky indosamentem (singulární sukcese), nikoli přechodu směnečných práv univerzální sukcesí při fúzi obchodních společností, kde k indosaci nedochází a práva přecházejí ex lege (§ 61 odst. 1 zák. č. 125/2008 Sb. v rozhodném znění; komentářová literatura Kovařík, Z., ZSŠ, 6. vyd., 2014). Námitka žalované je proto nedůvodná. K přetržení příčinné souvislosti při změně pověřeného exekutora:

46. Ani námitky žalované týkající se změny exekutora nebo jiných okolností nejsou způsobilé otřást závěrem soudu prvního stupně o existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudního exekutora tituly před jménem jméno FO a vznikem škody. Povinnost exekutora vypořádat vymožené plnění přetrvává bez ohledu na případnou změnu v osobě exekutora, a její nesplnění zakládá odpovědnost státu.

47. Žalovaná tuto námitku spojila s exekuční věcí Piatek, sp. zn. spisová značka, kdy tvrdila, že platba povinného dne datum již nemohla zakládat odpovědnost tituly před jménem jméno FO, neboť k datu datum byl vedením exekuce pravomocně pověřen tituly před jménem jméno FO. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, uvedl, že bývalý soudní exekutor (resp. exekutor, jenž byl zproštěn vedení dané exekuce a jehož pokyny obsažené v exekučních příkazech doposud vyvolávají účinky vůči třetím osobám) je i po zániku pověření vázán veřejnoprávní povinností předat vymožené plnění novému exekutorovi podle § 15 odst. 5 exekučního řádu. Nepředá-li je, dopouští se nesprávného úředního postupu a odpovědnost za škodu způsobenou oprávněnému tímto postupem nese stát podle § 3 odst. 1 písm. b) a § 13 OdpŠk; státu pak svědčí regresní nárok podle § 16 odst. 1 OdpŠk vůči bývalému exekutorovi. Ve věci Piatek tedy odpovědnost státu vznikla a námitka přetržení příčinné souvislosti není důvodná.

48. Odvolací soud se tak ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem soudního exekutora je plně dána, napadený rozsudek soudu prvního stupně je proto správný nejen ve skutkové, ale i v právní rovině. Odvolací soud tak napadený rozsudek ve výroku I, ve znění zohledňujícím zastavení řízení o částku 4 039,77 Kč s příslušenstvím, podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

49. Odvolací soud považuje za správný rovněž výrok III napadeného rozsudku o nákladech řízení mezi účastníky, když se zcela ztotožňuje se závěrem prvostupňového soudu, který žalobkyni přiznal pouze tu část nákladů řízení, které byly vynaloženy právě v tomto vyloučeném řízení. Zároveň správně vysvětlil, že o nákladech řízení společným všem původně uplatněným nárokům (celkem 439 řízení) bude rozhodnuto v původním řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. spisová značka (v této projednávané věci se to týká nákladů na převzetí právního zastoupení, sepisu společné žaloby pro 439 exekučních věcí a souvisejících úkonů). O těchto společných nákladech bude rozhodnuto až tehdy, bude-li znám konečný úspěch či neúspěch žalobkyně v celém původním řízení sp. zn. spisová značka (§ 142 odst. 1 a 2, § 146 odst. 2 o. s. ř.). Odvolání žalobkyně je proto v této části nedůvodné, proto odvolací soud výrok III napadeného rozsudku podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

50. K dílčím námitkám žalované směřujícím proti výroku III odvolací soud uvádí jen tolik, že podání ze dne datum obsahovalo věcnou reakci na námitky uplatněné žalovanou až při jednání konaném dne datum, bylo tak úkonem účelně vynaloženým ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Správně bylo rozhodnuto také o přiznání DPH v rámci náhrady nákladů řízení i u cestovních náhrad podle § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.

51. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu žalobkyně v odvolacím řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), když žalovaná se svým odvoláním ve věci samé neuspěla [a k částečnému zpětvzetí žaloby v odvolacím řízení došlo z důvodu plnění ze strany soudního exekutora (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.)]. Náklady řízení jsou tvořeny mimosmluvní odměnou advokáta za 3 úkony právní služby po 9 140 Kč za úkon (za vyjádření k odvolání žalované, částečné zpětvzetí žaloby a za účast na jednání odvolacího soudu) dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), a 3 režijními paušály po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.). Náklady řízení žalobkyně pak tvoří též náhrada cestovních výdajů jejího zástupce, který sídlí v Anonymizováno adresa a na jednání odvolacího soudu cestoval osobním vozem značky podezřelý výraz s průměrnou spotřebou 5,3 l motorové nafty na 100 km. Výši této náhrady pak odvolací soud určil dle § 13 odst. 5 a. t. a dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2026. Náhrada činí 1 849,72 Kč při ceně paliva 34,10 Kč/l, sazbě náhrady 5,90 Kč/km a ujeté vzdálenosti 240 km (do sídla soudu a zpět). K této náhradě pak odvolací soud připočetl ještě náhradu za čas strávený na cestě podle § 14 odst. 1 písm. a) a. t., a to za 8 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 3 a. t. v celkové částce 1 200 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení ve výši 31 501,80 Kč (zahrnující též 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta, náhrady jeho hotových a cestovních výdajů) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává u soudu prvního stupně a rozhoduje o něm Nejvyšší soud. Dovolání není přípustné v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].