36 Co 9/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a Mgr. Martina Šalamouna ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 91 418 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. září 2025, č. j. 38 C 93/202575

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 91 418 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od , datum, do zaplacení (výrok I), dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení žalobní částky s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, a to z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalované na úkor žalobce v důsledku neplatnosti pojistné smlouvy o flexibilním životním pojištění č. , hodnota, uzavřené mezi nimi dne , datum, (dále jen „pojistná smlouva“). Žalovaná částka představovala rozdíl mezi pojistným zaplaceným žalobcem ve výši 113 000 Kč a odkupným ve výši 21 582 Kč vyplaceným žalovanou po ukončení pojistné smlouvy. Žalobce dovozoval absolutní neplatnost pojistné smlouvy z důvodu existence zneužívajících smluvních ujednání ve smyslu Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne , datum, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dále z důvodu nedostatečné inkorporace Sazebníku poplatků a z důvodu neurčitosti ujednání o poplatcích v čl. 7 Speciálních pojistných podmínek. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, , na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. , spisová značka, a na dohledový benchmark , Orgán veřejné moci, č. , hodnota, .

3. Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že zde není důvod neplatnosti pojistné smlouvy a že žalobní nárok je promlčen. Žalovaná potvrdila, že s žalobcem uzavřela předmětnou pojistnou smlouvu, uvedla, že smlouva byla ukončena ke dni , datum, z důvodu nezaplacení pojistného a že uhradila po ukončení smlouvy žalobci odkupné ve výši 21 582 Kč. Žalovaná namítala, že součástí smlouvy byly všeobecné i speciální pojistné podmínky (dále jen „SPP“), jakož i Sazebník poplatků, s kterým byl žalobce seznámen. Pojistnou smlouvu považovala za platnou a odmítla, že by smlouva obsahovala zneužívající ujednání. Odkázala v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , spisová značka, .

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze skutkových zjištění uvedených v bodech 10. až 16. odůvodnění napadeného rozsudku, na něž se pro stručnost odkazuje, jež posoudil dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a zákona č. 37/2024 Sb., o pojistné smlouvě, jež citoval (viz body 18. – 28. odůvodnění), přičemž dospěl k právním závěrům (viz body 29. – 42. odůvodnění). Po právní stránce soud prvního stupně vyslovil závěr o promlčení uplatněného nároku v objektivní tříleté promlčecí době podle § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), s tím, že u jednotlivých plateb pojistného počala objektivní promlčecí doba běžet okamžikem zaplacení. Šlo-li o plnění, jež byly uskutečněny v posledních třech letech před podáním žaloby (tj. v období , datum, – , datum, ), bylo zjištěno, že žalobce uhradil žalované celkem 5 000 Kč (10 × 500 Kč měsíčně); naproti tomu žalovaná žalobci vyplatila odkupné ve výši 21 582 Kč. Soud prvního stupně akceptoval námitku zúčtování vzájemných nepromlčených plnění (s odkazem na § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) a uzavřel, že vzhledem k tomu, že plnění žalované převyšuje plnění žalobce, není mezi stranami v nepromlčené části co vypořádávat.

5. Soud prvního stupně současně odmítl argumentaci žalobce o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Konstatoval, že žalovaná po celou dobu trvání pojistné smlouvy přistupovala k pojistné smlouvě jako k platné a vyplácela na jejím základě plnění, včetně odkupného. Z toho dovodil, že žalovaná nejednala s vědomím existence bezdůvodného obohacení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, vyhodnotil soud prvního stupně tak, že se jimi platnost konkrétní pojistné smlouvy o investičním životním pojištění neřešila; rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. , spisová značka, označil za izolované; dohledový benchmark , Orgán veřejné moci, č. , hodnota, za nezávazný materiál vyjadřující toliko názor pracovníků sekce dohledu , Orgán veřejné moci, .

6. Pro úplnost soud prvního stupně dále uvedl, že pojistnou smlouvu považuje za absolutně neplatnou pro neurčitost ujednání o ceně plnění (poplatcích), neboť při jejím uzavření nebylo z dostupných dokumentů (vč. Sazebníku poplatků) možno určit celkovou výši počátečních nákladů. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, a , spisová značka, však vyložil, že je-li smlouva neplatná pro neurčitost (absenci podstatného ujednání o ceně), není namístě podrobovat ujednání testu zneužívající povahy podle směrnice Rady 93/13/EHS, ani vylučovat vnitrostátní úpravu promlčení. Zdůraznil rovněž, že pojistná smlouva byla uzavřena v únoru 2004, tedy před přistoupením České republiky k Evropské unii.

7. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšné žalované paušální náhradu nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 900 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb.

8. Proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, kterým namítala nesprávnost zejména právních závěrů napadeného rozsudku. Žalobce namítal, že soud prvního stupně chybně dovodil dobrou víru žalované pouhým konstatováním, že žalovaná vyplácela klientům pojistná plnění a odkupné. Tato úvaha zaměňuje průběžné plnění z neplatné smlouvy (které je v právním smyslu jen druhým směrem bezdůvodného obohacení) za důkaz dobré víry. Žalovaná jako profesionál a regulovaný subjekt podle zákona o pojišťovnictví byla povinna vyhodnocovat právní rizika své produktové dokumentace a měla vědět o neplatnosti pojistné smlouvy již při jejím uzavření, neboť to byla ona, kdo formuloval návrh smlouvy a rozhodl o tom, že rozhodné parametry plnění nebudou inkorporovány do smlouvy či prokazatelně připojených pojistných podmínek. Žalobce za nejzazší termín ztráty dobré víry žalované označil únor/březen 2018, kdy bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, a rozhodnutí , Orgán veřejné moci, sp. zn. , spisová značka, . Tato rozhodnutí jednoznačně vymezila podmínky inkorporace vedlejších smluvních ujednání do pojistné smlouvy a důkazní břemeno pojistitele; rozsudek , Orgán veřejné moci, pak přímo posoudil koncept pojistných podmínek žalované jako problematický a smlouvu jako neplatnou. Žalobce odkazoval rovněž na sjednocující rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , jenž závěry rozsudku , spisová značka, aproboval.

9. Žalobce dále argumentoval veřejnými údaji z výročních zpráv žalované, zdůraznil, že žalovaná vytvářela již od roku 2018 značné účelové rezervy na rizika vyplývající z „nejistoty na současném trhu týkající se interpretace nové regulace související s obecným trendem posilování práv a ochrany spotřebitele“, z čehož plyne, že žalovaná o riziku neplatnosti pojistných smluv ve skutečnosti dobře věděla a její deklarovaná dobrá víra byla jen účelovým tvrzením vedeným ekonomickým kalkulem.

10. Žalobce dále namítal rozpor námitky promlčení s dobrými mravy a se zákazem zneužití práva. Žalobce dovozoval, že žalovaná nebyla v dobré víře, když přijímala plnění, o němž věděla, že je bezdůvodné. Žalovaná si z námitky promlčení vytvořila obchodní model, jímž si ponechává bezdůvodné obohacení; takový stav nemůže požívat ochrany.

11. Žalobce dále odmítl závěr soudu prvního stupně, že ujednání o poplatcích v čl. 7 SPP nelze podrobit testu přiměřenosti. Tato ujednání ve smlouvě přítomna byla, avšak neurčitá co do výše. Žalovaná podle nich navíc fakticky jednala a poplatky a náklady si na úkor žalobce strhávala. Na takový případ přímo dopadá § 56 odst. 3 písm. g) obč. zák. (závazek spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se nemohl seznámit před uzavřením smlouvy) a § 56 odst. 3 písm. i) obč. zák. (cena určovaná až v době plnění). Soud měl tedy posoudit ujednání rovněž optikou směrnice Rady 93/13/EHS. Žalobce v tomto odkazoval na ustálenou judikaturu SDEU (rozsudky ve věcech , spisová značka, , , spisová značka, a další), z níž plyne povinnost vnitrostátního soudu zabývat se existencí zneužívajících ujednání ex officio, a to nezávisle na závěru o neplatnosti z jiného důvodu. Neurčitá ujednání mohou být zároveň zneužívající. Přitom směrnici Rady 93/13/EHS bylo možno aplikovat i na smlouvu uzavřenou v roce 2004, směrnice byla do tuzemského práva implementována s účinností od , datum, zákonem č. 367/2000 Sb. a v době uzavření pojistné smlouvy již součástí českého právního řádu byla.

12. Žalobce dále namítal nepřípustnost objektivního promlčení v případě nároků ze zneužívajících ujednání. S odkazem na rozsudky , spisová značka, až , spisová značka, (, právnická osoba, ), , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, a aktuálně , spisová značka, ze dne , datum, žalobce dovozoval, že promlčecí doba nesměla běžet od okamžiku uzavření smlouvy či od jejího plnění, pokud spotřebitel neměl reálnou možnost se o zneužívajícím charakteru ujednání dozvědět. Vnitrostátní soud má povinnost interpretovat vnitrostátní úpravu promlčení konformně s unijním právem, a to i s odhlédnutím od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Žalobce dále odkazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. , Orgán veřejné moci, o povinnosti zajistit efektivní ochranu spotřebitele a na judikaturu odvolacích senátů , Orgán veřejné moci, 29 Co, 14 Co, 30 Co a 54 Co (zejm. rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, ), která připustila, že neurčitost ujednání a jeho zneužívající povaha mohou existovat současně a že aplikace objektivní tříleté promlčecí doby u dlouhodobých pojistných smluv porušuje zásadu efektivity dle směrnice Rady 93/13/EHS.

13. Žalobce dále vytýkal soudu prvního stupně, že nesprávně zaměnil započtení (jednostranný hmotněprávní úkon podléhající mj. promlčení) se zúčtováním vzájemných plnění z neplatné smlouvy podle § 457 obč. zák. Postup soudu, který nejprve „odfiltroval“ promlčená plnění a teprve poté provedl zúčtování, je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , podle něhož se vzájemná plnění zúčtovávají k okamžiku jejich přijetí a teprve výsledný čistý nárok je předmětem případného promlčení. Tento přístup byl rovněž potvrzen rozhodnutími , Orgán veřejné moci, sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, a , spisová značka, . Žalovaná navíc tvrzením o platnosti smlouvy a současně uplatněním zápočtu (předpokládajícího bezdůvodné obohacení) sama popřela vlastní pozici.

14. Žalobce konečně namítal, že soud prvního stupně se nevypořádal s jeho návrhem na předložení předběžné otázky SDEU ohledně povinnosti zabývat se zneužívajícími ujednáními.

15. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě v celém rozsahu vyhověl, in eventum aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. K odvolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že považovala rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný, navrhla jeho potvrzení a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Zdůraznila, že veškeré nepromlčené plnění mezi stranami bylo vypořádáno – ve sledovaném tříletém období uhradil žalobce 5 000 Kč, žalovaná vyplatila 21 582 Kč. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , a na rozhodnutí , Orgán veřejné moci, v skutkově i právně obdobných sporech zamítajících žaloby pod sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, a , spisová značka, . Rozhodnutí senátů 14 Co, 29 Co, 30 Co a 54 Co pak označila za výrazně menšinová.

17. Žalovaná dále argumentovala, že každá pojistná smlouva je individuální a závěry z jiných řízení nelze mechanicky přenášet. Odkázala na rozhodnutí potvrzující platnost smluv o investičním životním pojištění, a to usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, (pojistná smlouva z roku 2010), rozsudek Krajského soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, (pojistná smlouva z roku 2012), rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. , spisová značka, (pojistná smlouva z roku 2001).

18. K odkazům žalobce na judikaturu SDEU žalovaná poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. IV. ÚS 1984/22, podle něhož závěry SDEU týkající se spotřebitelských úvěrů nejsou bez dalšího použitelné na spory ze smluv o investičním životním pojištění; je třeba „vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu“.

19. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

20. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně v projednávané věci provedl dokazování v potřebném rozsahu, dokazování směřovalo k objasnění rozhodných skutečností, výsledky tohoto dokazování náležitě zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožňuje, k nimž nemá výhrad ani z hlediska procesu dokazovaní, ani z hlediska hodnocení důkazů, na odůvodnění soudu prvního stupně v tomto pro stručnost odkazuje. Skutková zjištění soudu prvního stupně odpovídají provedeným důkazům, dokazování bylo zaměřeno k relevantním skutečnostem z hlediska právního základu věci, odvolací soud nespatřuje ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně logické rozpory. Soudem prvního zjištěný skutkový základ nedoznal změny ani v odvolacím řízení, odvolací soud neměl důvod provádět ve věci další dokazování či opakovat dokazování již provedené.

21. Zároveň odvolací soud považuje za správné právní posouzení, jak jej učinil soud prvního stupně.

22. Odvolací soud konstatuje, že v projednávané věci byla pojistná smlouva uzavřena dne , datum, , tj. před účinností zákona č. 89/2012 Sb. Podle § 3028 odst. 3 a § 3036 o. z. se práva a povinnosti z této smlouvy, jakož i otázka její platnosti a běh promlčecích lhůt řídí předpisy účinnými ke dni jejího uzavření – tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, a zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

23. K argumentu, že smlouva byla uzavřena před přistoupením České republiky k EU, odvolací soud konstatuje, že směrnice Rady 93/13/EHS byla do českého právního řádu transponována zákonem č. 367/2000 Sb. s účinností od , datum, (§ 52 a násl. obč. zák.). V době uzavření pojistné smlouvy byla tedy úprava ochrany spotřebitele před zneužívajícími ujednáními již součástí tuzemského práva. To však – jak bude dále vyloženo – nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.

24. Soud prvního stupně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost ujednání o ceně plnění (poplatcích). Odvolací soud se s tímto závěrem v zásadě ztotožňuje. Ujednání čl. 7 SPP odkazuje na „platný sazebník poplatků“, přičemž v Sazebníku jsou některé poplatky (zejména související s tvorbou kapitálové hodnoty a počátečními náklady) určeny procentním rozmezím závislým na době trvání pojištění, kterou nelze v okamžiku uzavření smlouvy fixovat. Skutečná výše „ceny“ za hlavní složku produktu (investiční pojištění) tak ke dni uzavření smlouvy zjistitelná nebyla – a to ani teoreticky, dosazením předem známých veličin. Jde o případ neurčitosti v ekvivalentu plnění, který způsobuje absolutní neplatnost právního jednání podle § 37 odst. 1 obč. zák.

25. K odvolací námitce, že soud měl ujednání paralelně posoudit jako zneužívající ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS a § 56 obč. zák., odvolací soud uvádí následující. Soud prvního stupně správně vyšel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , a navazující usnesení sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, ), podle níž v případě absence (resp. neurčitosti) podstatného ujednání o ceně, jež zakládá neplatnost smlouvy jako celku, nelze paralelně provádět test přiměřenosti tohoto ujednání, neboť test podle směrnice Rady 93/13/EHS předpokládá existující ujednání s identifikovatelným obsahem. Odvolací soud si je vědom existence menšinové judikatury , Orgán veřejné moci, (rozhodnutí senátů 29 Co, 14 Co, 30 Co a 54 Co), na niž odvolatel poukazuje. Tato linie však nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi; pro , Orgán veřejné moci, je ve vztahu ke spotřebitelské agendě určující sjednocující judikatura Nejvyššího soudu, jejíž ústavnost potvrdil i Ústavní soud (mj. usnesení sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, ). Argumentace odkazem na rozsudek SDEU ve věci , spisová značka, ze dne , datum, sice obecně potvrzuje povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva, nezakládá však sama o sobě povinnost vnitrostátního soudu zaměňovat institut neurčitosti právního jednání s institutem zneužívajícího ujednání. Tyto instituty mají odlišné předpoklady i odlišné právní následky.

26. K návrhu na předložení předběžné otázky SDEU odvolací soud konstatuje, že podmínky podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU nejsou naplněny. Otázka rozhraničení neurčitosti a zneužívající povahy ujednání byla SDEU opakovaně řešena (zejména v rozsudcích , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, ) a její aplikace na konkrétní vnitrostátní úpravu je věcí vnitrostátního soudu. Odvolací soud rovněž není soudem poslední instance ve smyslu čl. 267 odst. 3 SFEU. Žalobci nadto zůstává otevřena cesta dovolání k Nejvyššímu soudu, kde lze případnou předběžnou otázku iniciovat.

27. K otázce promlčení jakožto stěžejnímu bodu odvolacího přezkumu odvolací soud uvádí následující. Klíčovou otázkou pro výsledek řízení je posouzení námitky promlčení podle § 107 obč. zák.

28. Podle § 107 odst. 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Objektivní a subjektivní promlčecí doba běží nezávisle na sobě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , a rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

29. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy počíná objektivní promlčecí doba běžet ohledně každé jednotlivé platby okamžikem jejího uskutečnění. Žalobce hradil pojistné měsíčně po dobu od března 2004 do ukončení pojištění v červenci 2023. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne , datum, , nepromlčená zůstávají toliko plnění uskutečněná v období od , datum, dále – tedy 10měsíčních plateb po 500 Kč, celkem 5 000 Kč. Závěr soudu prvního stupně v tomto směru je věcně správný.

30. Odvolací soud se podrobně zabýval odvolací námitkou, že žalovaná měla vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy a o inkasu bezdůvodného obohacení, případně nejpozději od února/března 2018, a že tedy nelze aplikovat tříletou, nýbrž desetiletou objektivní promlčecí dobu podle § 107 odst. 2 obč. zák. (úmyslné bezdůvodné obohacení), event. nelze aplikovat námitku promlčení vůbec pro rozpor s dobrými mravy.

31. K této námitce odvolací soud uvádí následující. Pro aplikaci desetileté objektivní promlčecí doby je nezbytný úmysl obohaceného – v intenzitě úmyslu přímého či nepřímého ve smyslu právní nauky, jak ji do oblasti bezdůvodného obohacení převzal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, (na nějž odkazuje i nález Ústavního soudu sp. zn. , spisová značka, ). Důkazní břemeno k prokázání úmyslu nese ten, kdo se desetileté doby dovolává – tedy žalobce. Soud prvního stupně zhodnotil chování žalované v jeho komplexnosti: žalovaná po celou dobu trvání pojistného vztahu se žalobcem (téměř 20 let) přistupovala k pojistné smlouvě jako k platné, plnila z ní (poskytovala pojistnou ochranu) a po jejím ukončení vyplatila odkupné. Takové chování není v souladu s úmyslem získat bezdůvodné obohacení. Toto skutkové hodnocení odvolací soud považuje za přiléhavé a podložené. Šlo-li o argumentaci judikaturou – rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, – odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že tato rozhodnutí neobsahují žádný výslovný výrok o neplatnosti pojistných smluv o investičním životním pojištění žalované. Týkají se obecných podmínek inkorporace vedlejších smluvních ujednání a důkazního břemene; otázku platnosti konkrétní pojistné smlouvy ponechávají na vnitrostátních soudech v individuálních věcech. Z jejich existence nelze automaticky dovodit, že žalovaná od jejich vyhlášení musí být vedena vědomím (úmyslem) inkasovat bezdůvodné obohacení.

32. Rozsudek , Orgán veřejné moci, sp. zn. , spisová značka, představuje jediné rozhodnutí odvolacího soudu z roku 2018 týkající se konkrétní pojistné smlouvy žalované; pro účely posouzení obecné protiprávní vědomosti žalované ve vztahu k veškerým jí uzavíraným smlouvám však toto rozhodnutí nemá závazný charakter. Rozhodovací praxe , Orgán veřejné moci, i Nejvyššího soudu v navazujících letech ostatně dospívala k odlišným závěrům (žalovaná v této souvislosti přesvědčivě poukazuje na desítky rozhodnutí, v nichž byly pojistné smlouvy posouzeny jako platné, mj. sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, a řada dalších).

33. Dohledový benchmark , Orgán veřejné moci, č. , hodnota, obsahuje výklad povinností pojistitelů, sám však výslovně uvádí, že vyjadřuje pouze názor pracovníků sekce dohledu a nepředjímá rozhodování soudů či bankovní rady. Z tohoto materiálu nelze dovodit vědomost žalované o neplatnosti vlastních smluv ve smyslu úmyslu vyžadovaného pro desetiletou objektivní dobu.

34. Pokud šlo o argument účetními rezervami vytvářenými žalovanou od roku 2018 narůstajícími až k 1 mld. Kč v roce 2024, odvolací soud připouští, že vytvoření takových rezerv svědčí o tom, že žalovaná vnímala existenci právního rizika spojeného s vlastními produkty. Vnímání právního rizika a tvorba rezervy podle pravidel obezřetného hospodaření (k níž je pojišťovna povinna podle § 6 zákona č. 277/2009 Sb.) však samy o sobě nepředstavují důkaz úmyslu inkasovat bezdůvodné obohacení. Naopak – zákon o pojišťovnictví ukládá pojišťovně tvořit rezervy právě i na rizika, jejichž realizace je sporná či nejistá. Stejně tak tvorba rezervy na potenciální budoucí nároky neznamená rezignaci na obhajobu vlastní pozice o platnosti uzavřených smluv.

35. Žalobce neunesl tvrzení o tom, že žalovaná by vůči konkrétně žalobci věděla o neplatnosti smlouvy a úmyslně si na jeho úkor ponechávala plnění bez právního důvodu. Pojistná smlouva probíhala od roku 2004 do roku 2023 standardně, pojistná ochrana byla poskytována, odkupné při ukončení smlouvy bylo vyplaceno. Pro závěr o úmyslu obohatit se na úkor žalobce v intenzitě podle § 107 odst. 2, in fine, obč. zák. tak nejsou splněny předpoklady.

36. Odvolací soud tak uzavírá, že na danou věc se uplatní tříletá objektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 2, věty první, obč. zák., nikoliv desetiletá. Žádný z odvolacích argumentů nedosahuje intenzity prokázání úmyslného bezdůvodného obohacení žalované.

37. Jde-li dále o rozpor námitky promlčení s dobrými mravy namítané žalobcem, odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. Žalobce dovozuje, že vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná je profesionál, sama formulovala vadnou smluvní dokumentaci a vytváří si z institutu promlčení obchodní model na úkor spotřebitelů. Odvolací soud připomíná konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (mj. rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, ), podle níž lze rozpor námitky promlčení s dobrými mravy dovodit pouze ve výjimečných případech, v nichž by uplatnění této námitky bylo zjevným zneužitím práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Žalobce takovou výjimečnost neprokázal. Promlčení je institutem zajišťujícím právní jistotu, časový limit pro uplatnění práv platí jednotně pro obě strany a žalobce měl objektivně možnost se o tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy dozvědět a uplatnit nárok dříve – přinejmenším v souvislosti s veřejně dostupnou judikaturou, na niž sám odkazuje (rozhodnutí z roku 2018, 2019, dohledový benchmark ČNB z roku 2019). Žaloba byla podána až v dubnu 2025. Za této situace odvolací soud rozpor námitky promlčení s dobrými mravy neshledává.

38. Dále, jde-li o námitku slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy promlčení se směrnicí Rady 93/13/EHS. Žalobce s odkazem na rozsudky SDEU (zejm. , spisová značka, , , spisová značka, ) dovozuje, že běh promlčecí doby nemůže započít dříve, než spotřebitel reálně mohl rozpoznat zneužívající povahu ujednání, a že aplikace tříleté objektivní doby v případě dlouhodobé spotřebitelské smlouvy porušuje zásadu efektivity. K této argumentaci odvolací soud konstatuje, že citovaná judikatura SDEU se týká zejména spotřebitelských úvěrů s odlišnými skutkovými konstelacemi. Ústavní soud v usnesení sp. zn. , spisová značka, výslovně vyložil, že je třeba „vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu“. Mechanický transfer závěrů z úvěrové judikatury SDEU na pojistné smlouvy o investičním životním pojištění proto není namístě. Soud prvního stupně rozhodl o promlčení z důvodu neurčitosti ujednání o ceně (tedy neplatnosti z důvodu, který stojí mimo režim zneužívajících ujednání podle směrnice). Jak již bylo uvedeno výše, na případy neurčitosti právního jednání podle § 37 obč. zák. se ochranné mechanismy směrnice Rady 93/13/EHS (čl. 6, čl. 7) přímo neaplikují. To je rozhodovací činností Nejvyššího soudu (sp. zn. , spisová značka, a další) i Ústavního soudu (sp. zn. , spisová značka, ) aprobováno. Konečně, i při hypotetické aplikaci zásady efektivity podle směrnice Rady 93/13/EHS by bylo třeba zohlednit, že žalobce – ač spotřebitel v dlouhodobém smluvním vztahu – měl objektivní možnost rozpoznat vady smluvní dokumentace nejpozději v okamžiku vyhlášení sjednocujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, (, datum, ). Od té doby do podání žaloby (, datum, ) uplynulo více než šest let. Ani test efektivity by tedy v tomto konkrétním případě nebránil aplikaci objektivní tříleté doby na plnění uskutečněná před , datum, .

39. Konečně, jde-li o námitku nesprávného vypořádání vzájemných plnění (zúčtování vs. započtení. Žalobce vytýkal soudu prvního stupně, že nesprávně postupoval, když nejprve „odfiltroval“ promlčená plnění a teprve ze zbývajícího (nepromlčeného) souboru provedl zúčtování, místo aby nejprve provedl synallagmatické zúčtování všech vzájemných plnění podle § 457 obč. zák. a teprve čistý výsledný nárok podrobil promlčení. K této námitce odvolací soud uvádí následující. Odkazuje-li žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , pak tento rozsudek je třeba číst v kontextu obchodněprávního sporu o vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy a nestanoví univerzální pravidlo, podle něhož by se v restitučním nároku z neplatné smlouvy mělo nejprve provádět zúčtování bez ohledu na promlčení. Dále, institut promlčení podle § 100 obč. zák. se vztahuje k jednotlivému právu (zde právu na vydání bezdůvodného obohacení vůči konkrétní platbě). Jakmile je vznesena námitka promlčení a soud ji shledá důvodnou, promlčené právo nelze přiznat – tedy nelze je ani zahrnout do vypořádacího základu, ledaže by tomu bránila zvláštní zákonná konstrukce. § 107 odst. 3 obč. zák. takovou speciální úpravu obsahuje, vztahuje se však na situace, kdy by druhý účastník (zde žalovaná) mohl rovněž namítnout promlčení. V projednávané věci žalovaná své právo na vydání bezdůvodného obohacení (odkupné 21 582 Kč) sama nepromlčuje, neboť jej do vypořádání aktivně přivádí formou kompenzační námitky; promlčení tedy fakticky nenamítá vůči svému nároku, nýbrž vůči nároku žalobce. Mechanismus § 107 odst. 3 obč. zák. zde tudíž nevyvolává nutnost ignorovat námitku promlčení uplatněnou žalovanou. Soud prvního stupně postupoval prakticky tak, že nejprve identifikoval rozsah nepromlčených plnění žalobce (5 000 Kč) a poté zohlednil i to, že žalovaná v souvisejícím období žalobci vyplatila odkupné ve výši 21 582 Kč, tj. částku několikanásobně vyšší. I při alternativní metodice navrhované žalobcem (provedení komplexního zúčtování celé doby trvání smluvního vztahu) by výsledek nemohl být pro žalobce příznivější, neboť by čistý nárok žalobce vůči žalované v rozsahu žalované částky (91 418 Kč) musel projít testem promlčení. Tak či onak, právo na výslednou částku převyšující vyplacené odkupné (tj. částku po , datum, odpovídající vzniklému bezdůvodnému obohacení) by bylo objektivně promlčeno jednoduše proto, že každá konkrétní měsíční platba pojistného uskutečněná před , datum, představuje samostatné dílčí bezdůvodné obohacení a jako takové se samostatně promlčuje. Linie judikatury senátů 14 Co, 29 Co, 30 Co a 54 Co , Orgán veřejné moci, , na kterou žalobce odkazuje (zejm. sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, ), představuje menšinový proud v rámci tohoto soudu. Pro odvolací senát je v této věci určující ustálená judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která metodu „zúčtuj nepromlčená plnění“ v zásadě potvrzuje (viz mj. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , na něž odkazuje i žalovaná, a navazující judikatura). Z výše uvedeného plyne, že postup soudu prvního stupně při vypořádání vzájemných plnění je věcně správný a vede k jedině možnému výsledku: nepromlčená plnění žalobce (5 000 Kč) jsou plně pokryta nepromlčeným plněním žalované žalobci (21 582 Kč), a v rozsahu žalované částky 91 418 Kč žaloba obstát nemůže.

40. Odvolací soud tak uzavírá, že pojistná smlouva ze dne , datum, je absolutně neplatná pro neurčitost ujednání o ceně plnění (§ 37 odst. 1 obč. zák.), na vzájemná plnění z této neplatné smlouvy se vztahuje § 457 obč. zák. (vrácení toho, co strany podle ní dostaly), právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je co do plnění uskutečněných před , datum, promlčeno v objektivní tříleté promlčecí době podle § 107 odst. 2 věty první obč. zák. Žalobci se nepodařilo prokázat úmysl žalované odůvodňující aplikaci desetileté objektivní doby ani rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. V rozsahu nepromlčených plnění (5 000 Kč za období od , datum, do ukončení smlouvy) je vzájemný restituční vztah žalované a žalobce vypořádán, neboť žalovaná žalobci vyplatila odkupné ve výši 21 582 Kč, které převyšuje nepromlčenou pohledávku žalobce. Žaloba na zaplacení 91 418 Kč s příslušenstvím tedy není důvodná.

41. Soud prvního stupně rozhodl věcně správně. Odvolací námitky žalobce nejsou s to zvrátit věcný výsledek. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně.

42. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s nimiž přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná, právo na náhradu nákladů v celkové výši 900 Kč, a to jako účastníku nezastoupenému zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za tři úkony (vyjádření k odvolání, příprava a účast na jednání odvolacího soudu) v paušální výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Lhůta k splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).