39 Co 35/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. září 2025, č. j. 20 C 315/2019-344,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 60 802,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 2 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od , datum, do zaplacení (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 261 299,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II.). Současně vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 502,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro , adresa, (výrok III.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se žalobou ze dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný porušil konkurenční doložku sjednanou v článku VIII odst. 3 smlouvy o obchodním zastoupení ze dne , datum, . Porušení konkurenční doložky mělo spočívat v jednání žalovaného, který měl v provozovně společnosti , právnická osoba, , přimět veškeré přítomné zaměstnance žalobkyně k podpisu dohody o provedení práce s novým zaměstnavatelem , právnická osoba, Kromě dohod o provedení práce s touto společností předložil žalovaný panu , jméno FO, , panu , jméno FO, a panu , jméno FO, (zaměstnancům žalobkyně) k podpisu dohody o provedení práce se společností , právnická osoba, , a se společností , právnická osoba, Žalovaný měl v měsíci únoru a březnu 2019 rovněž mnohokrát jednat v rámci již zaniklého obchodního zastoupení s panem , jméno FO, , zaměstnancem , právnická osoba, Dalším uváděným příkladem porušení smluvní povinnosti žalovaného je výkon činnosti obchodního zástupce a nabízení spolupráce u dalšího dlouholetého obchodního partnera žalobkyně, společnosti , právnická osoba, ., se kterou žalovaný osobně jednal v červenci 2019, tj. půl roku po jeho zániku obchodního zastoupení. V této společnosti žalovaný měl nabízet spolupráci týkající se totožných služeb zajišťovaných žalobkyní, přičemž jednal opět za společnost , právnická osoba, , a to s vedoucím skladu panem , jméno FO, . Na jednání konaném dne , datum, soud prvního stupně připustil rozšíření žaloby, a to o jednání žalovaného, který měl na jaře 2019 oslovit pana , tituly před jménem, , jméno FO, , předsedu správní rady , právnická osoba, ., a nabídnout mu úklidové, manipulační a skladovací, balicí a další služby, přičemž měl jednat za osobu odlišnou od žalobkyně.

3. Žalovaný se předně vyjádřil tak, že konkurenční doložku neporušil s tím, že je podle ust. § 2518 odst. 1 a ust. § 2975 o. z. neplatná. Namítl dále neplatnost smlouvy o obchodním zastoupení z důvodu absence požadavků občanského zákoníku na určitost právního jednání. Uvedl, že při uzavření smlouvy o obchodním zastoupení šlo zřejmě o zastřené právní jednání, kterým mělo být nahrazeno uzavření, resp. prodloužení či doplnění pracovní smlouvy. Od , datum, existoval mezi ním a žalobkyní pracovní poměr sjednaný na dobu určitou do , datum, , když zastával pozici obchodního ředitele. Do popisu práce této pozice patřilo mj. řízení obchodního týmu, tj. zajišťování obchodní činnosti. Předmět pracovní činnosti se tak překrýval s předmětem smlouvy o obchodním zastoupení, jejíž uzavření bylo žalobkyní navrženo nejspíš z důvodu optimalizace daňového a odvodového zatížení a z důvodu výhodnější pozice žalobkyně vůči jeho osobě. O skutečnosti, že smlouva o obchodním zastoupení měla jen doplnit pracovní poměr svědčí i jeho závazek podle čl. IV této smlouvy jednat vždy podle posledního pokynu žalobkyně, který byl obchodnímu zástupci sdělen či doručen, a závazek žalobkyně podle čl. V poskytovat žalovanému hmotné vybavení pro výkon činnosti. Uvedená ujednání jsou typickým znakem výkonu závislé činnosti. Tato ujednání jsou v kontrastu s ust. § 2483 odst. 1 o. z., podle kterého jedná obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel. Důsledkem nahrazení či doplnění pracovního poměru smlouvou o obchodním zastoupení pak je i formální možnost žalobkyně sjednat s žalovaným konkurenční doložku za mnohem výhodnějších podmínek pro žalobkyni v rozporu se zákoníkem práce. Podle ust. § 310 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „z. p.“), při takřka stejném vymezení závazku zákazu soutěžní činnosti žalovaného by mu žalobkyně musela hradit přiměřené peněžité vyrovnání nejméně ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění závazku. Absence výše peněžitého vyrovnání, které zaměstnavatel zaměstnanci za dodržování konkurenční doložky poskytuje, způsobilo absolutní neplatnost konkurenční doložky.

4. Žalobkyně v reakci na obranu žalovaného uvedla, že na smlouvu o obchodním zastoupení nelze hledět jako na zastřené právní jednání, konkrétně jako na pracovní smlouvu, protože žalovaný podle této smlouvy nevykonával závislou práci. Žalovaný jako obchodní ředitel u žalobkyně řídil obchodní oddělení společnosti. Obchodní ředitel nenabízí služby, je především manažerem a supervizorem, který řídí práci ostatních zaměstnanců. Jako obchodní zástupce žalovaný pro žalobkyni jeho jménem a na jeho účet vyvíjel činnosti, které se v ničem nekryjí s činností obchodního ředitele. Vyvíjel činnosti navenek společnosti, které byly v rámci základních obecných pokynů, které musí každý obchodní zástupce pro řádné zajištění své činnosti od zastoupeného obdržet, činěny zcela dle jeho vlastní iniciativy s cílem vydělat dle objemu jím zvolené a uskutečněné činnosti provizi. Závěrem uvedla, že právo domáhat se určení neplatnosti konkurenční doložky se promlčuje v obecné promlčecí lhůtě 3 let ode dne uzavření smlouvy obsahující konkurenční doložku. Toto právo bylo tedy již dne , datum, , kdy ve svém vyjádření žalovaný poprvé vznesl námitku neplatnosti konkurenční doložky, promlčeno.

5. Soud prvního stupně dále konstatoval, že rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , ve znění opravného usnesení ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. , Orgán veřejné moci, k odvolání žalobkyně usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že soud nebyl správně obsazen.

6. Soud první stupně věc znovu projednal, přičemž vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, a to že se žalobkyně a žalovaný dohodli na tom, že žalovaný bude u žalobkyně vykonávat pracovní poměr na funkci obchodního ředitele od , datum, , přičemž se v dodatku k pracovní smlouvě následně dohodli, že pracovní poměr žalovaného bude sjednán na dobu neurčitou.

7. Sporná zůstala především skutečnost, zda činnost na základě smlouvy o obchodním zastoupení žalovaný pro žalobkyni vykonával ve vztahu nadřízenosti žalobkyně a podřízenosti žalovaného, jménem žalobkyně, podle pokynů žalobkyně a zda ji žalovaný vykonával osobně.

8. Na základě provedeného dokazování (srov. bod 10. – 24. odůvodnění napadeného rozhodnutí) soud prvního stupně dovodil, že účastníci se dohodli na tom, že žalovaný bude u žalobkyně vykonávat pracovní poměr na funkci obchodního ředitele od , datum, na dobu neurčitou se mzdou 30 000 Kč hrubého. Ve smlouvě o obchodním zastoupení se účastníci v čl. VIII. dohodli na konkurenční doložce, a to „pod smluvní pokutou 2 000 000 Kč“. Na ukončení platnosti smlouvy o obchodním zastoupení a pracovní smlouvy se účastníci dohodli ke dni , datum, . Podle smlouvy o obchodním zastoupení žalovaný žalobkyni vydával faktury, na nichž bylo uvedeno „fakturuji Vám zprostředkování obchodu“, přestože žalovaný na základě smlouvy o obchodním zastoupení nevykonával pro žalobkyni odlišnou činnost než na základě pracovní smlouvy. Žalovaný na začátku svého sjednaného pracovního poměru dostával mzdu i od společností , právnická osoba, . a , právnická osoba, . Náplní práce při nástupu žalovaného u žalobkyně mělo být vedení obchodního oddělení, včetně úkolování obchodních zástupců, přičemž žalovaný měl zastávat pozici jejich nadřízeného.

9. Soud prvního stupně shrnul, že žalovaný měl pracovní smlouvu, a k tomu ještě smlouvu o obchodním zastoupení, na základě které dostával provize za svoji činnost a která se týkala stejné činnosti pro žalovanou jako činnosti z pracovní smlouvy, a to za účelem nižších odvodů na daních.

10. S odkazem na příslušná zákonná ustanovení (srov. bod 26. – 37. odůvodnění napadeného rozhodnutí) se soud prvního stupně předně vymezil k obsazení senátem v intencích kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž opětovně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby.

11. Soud prvního stupně v patřičném složení vyšel ze závěru, že smlouva o obchodním zastoupení ze dne , datum, byla podle svého obsahu dodatkem k pracovní smlouvě, přičemž hodnotil, zda podle pracovního práva konkurenční doložka sjednaná v této smlouvě mohla být uzavřena platně. V tomto směru odkázal na své přechozí rozhodnutí ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, .

12. S odkazem na ustálenou judikaturu soud prvního stupně seznal, že smlouva o obchodním zastoupení byla sjednána pouze jako doplněk pracovní smlouvy na funkci obchodního ředitele, aby mohly být z důvodu „daňové optimalizace“ vypláceny odměny žalovanému a rovněž z důvodu zpřísnění podmínek pro žalovaného v případě porušení konkurenční doložky. Žalobkyně ostatně ani nenavrhla žádný relevantní důkaz, který by měl tuto skutečnost vyvrátit. Žalobkyně sice převážně v obecné rovině uváděla rozdíly mezi činností obchodního ředitele a obchodního zástupce (tedy to, jak by to mělo být), nicméně nebyla schopna vysvětlit jaké konkrétní činnosti odlišné od činnosti obchodního ředitele žalovaný jako obchodní zástupce pro žalobkyni prováděl (tedy to, jak to skutečně bylo).

13. Uvedené svědčí ve prospěch prokázané skutečnosti, že žalovaný na základě smlouvy o obchodním zastoupení nevykonával odlišnou činnost než na základě pracovní smlouvy, což vyplývá i z nepřímých důkazů jako faktur vystavených žalovaným žalobkyni, kde je uvedeno toliko obecné „fakturuji Vám zprostředkování obchodu“. Žalobkyně přitom nedokázala vysvětlit ani to, co pod konkrétní „zprostředkování obchodu“ spadalo, což přisvědčuje tvrzením žalovaného, že vystavení faktury bylo zástěrkou pro obdržení odměn k pracovnímu poměru. To ostatně vyplývá i ze svědecké výpovědi , jméno FO, , podle které byl systém u žalobkyně nastaven tak, že na základě více smluv byla pro žalobkyni vykonávána jedna závislá práce, přičemž stejný model byl v době jeho odchodu připravován i pro žalovaného. Dále je velice nepravděpodobné, že by tak vysoká funkce, jako je obchodní ředitel, byla sjednána za 30 000 Kč hrubého, přičemž obchodní zástupce, který se řídí jeho pokyny a je jeho podřízeným, by dostával odměnu mnohonásobně vyšší. Žalovaný měl rovněž na základě smlouvy o obchodním zastoupení dostávat odměnu v určitém procentu z marže služeb, které byly získány „pasivně“. Těžko si představit, že by obchodní zástupce zprostředkovával obchody pasivně, když naopak dlouhodobé vyvíjení činnosti pro zastoupeného je definičním znakem závazku obchodního zástupce jako nezávislého podnikatele (srov. § 2483 o. z.). Soud prvního stupně se tak přiklonil k tvrzení žalovaného, že odměna sjednaná ve smlouvě o obchodním zastoupení byla sjednána za jeho činnost jako obchodního ředitele, který tak mohl pasivně zprostředkovávat obchody např. prostřednictvím obchodních zástupců. Nelze odhlédnout ani od toho, že by žalovaný jako osoba, která řídí obchodní zástupce, měl sám sobě zároveň poskytovat pokyny a kontrolovat svou vlastní činnost vyplývající ze smlouvy o obchodním zastoupení. Jednal by přitom jménem žalobkyně (společný znak obou smluvních vztahů) a osobně podle svých vlastních pokynů. Pokud tak žalovaný zprostředkovával obchody, vykonával by v tomto případě závislou práci ve smyslu ust. § 2 z. p.

14. Soud prvního stupně shrnul, že jestliže žalovaný na základě smlouvy o obchodním zastoupení nevykonával činnost odlišnou od činnosti vyplývající z pracovní smlouvy, byla smlouva o obchodním zastoupení podle pravé povahy doplňkem pracovní smlouvy k funkci obchodního ředitele. Soud prvního stupně uzavřel, že nebylo-li ve smlouvě o obchodním zastoupení v konkurenční doložce sjednáno přiměřené peněžité vyrovnání, je v tomto rozsahu absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z., neboť odporuje zákonu (§ 310 odst. 1 z. p.) a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Soud prvního stupně podotkl, že je-li ustanovení o konkurenční doložce absolutně neplatné, není důvodná ani námitka žalobkyně o promlčení práva domáhat se vyslovení neplatnosti právního jednání, neboť podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne k absolutní neplatnosti i bez návrhu. Na těchto závěrech nic nemění ani skutečnost, že u žalobkyně proběhla kontrola inspektorátu práce, přičemž ve vztahu k žalovanému nedospěla k žádným zjištěním, neboť soud není právním názorem správního úřadu o výkonu závislé práce vázán.

16. Pro nadbytečnost se tak soud prvního stupně nezabýval tím, zda žalovaný konkurenční doložku ne/porušil, neboť se žalobkyně tím, že zastřela právní jednání spočívající v uzavření doplňku k pracovní smlouvě, a tím, že sjednala neplatnou konkurenční doložku, sama připravila o možnost nárokovat si smluvní pokutu za porušení konkurenční doložky.

17. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaný byl zcela úspěšný, přičemž podotkl, že důvody hodné zvláštního zřetele pro moderaci nákladů řízení ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. nejsou dány.

18. O nákladech řízení ve vztahu k státu rozhodl soud prvního stupně ve smyslu ust. § 148 o. s. ř.

19. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala předně, že soud prvního stupně špatně hodnotil typ právního vztahu, který byl mezi žalobkyní a žalovaným uzavřen a pochybil v tom, že smlouvu o obchodním zastoupení považoval za doplněk pracovní smlouvy. Žalovaný žádným způsobem neprokázal, že by jako obchodní zástupce nevystupoval. Soud prvního stupně uvedl, že má za prokázané, že žalovaný žádnou činnost na základě smlouvy o obchodním zastoupení pro žalobkyni nevykonával, avšak toto opírá dle odůvodnění rozsudku o nepřímé důkazy, kterými jsou (i) faktury vystavené žalovaným žalobkyni s obecním uvedením „fakturuji Vám zprostředkování obchodu" a (ii) jedna svědecká výpověď. Opírat rozhodnutí na základě těchto dvou nepřímých důkazů je jistě nedostatečné. Uvedla dále, že skutečnost, že žalovaný ke svým fakturám nepřikládal přehled obchodů, nemůže jít k její tíži. Vytýkala, že soud prvního stupně nevzal v potaz jediné její tvrzení, ani žádnou jinou předchozí svědeckou výpověď, vyjma výpovědi svědka , jméno FO, , ze kterých zcela jasně vyplývá, že žalovaný vykonával činnosti dle smlouvy o obchodním zastoupení a dlouhodobě vyvíjel činnosti odlišné od činnosti obchodního ředitele pro zastoupeného (pro žalobkyni). Žalovaný jako svéprávná osoba uzavřel smlouvu o obchodním zastoupení, vykonával činnost obchodního zástupce samostatně, vystavoval samostatně daňové doklady, podával daňová přiznání, a především se dle smlouvy o obchodním zastoupení po celou dobu její platnosti choval jako samostatný podnikatel. Je tedy zřejmé, že jak žalovaný, tak i žalobkyně jednali po celou dobu platnosti smlouvy o obchodním zastoupení plně s vědomím, že mezi nimi tento závazkový právní vztah existuje a nikdy jej nepovažovali za závazek pracovněprávní. Na výkon činností dle smlouvy o obchodním zastoupení nelze hledět jako na výkon závislé práce. Konkrétně nelze na ni hledět jako na pracovní smlouvu, protože žalovaný dle této smlouvy nevykonával závislou práci. Soud prvního stupně nesprávně dovodil, že smlouva o obchodním zastoupení byla zastřeným pracovněprávním vztahem, aniž by byly splněny kumulativní znaky závislé práce. Z ustálené judikatury soudů vyplývá, že absence, byť pouze jednoho znaku závislé práce, vylučuje její existenci. Žalovaný mohl svou činnost přenést na třetí osobu, kdy za to mu i dle článku VI. písm. d) byla přiznána provize ve výši 2 % z marže služeb. Žalovaný poskytoval služby směřující k určitému výsledku, který byl ve smlouvě přesně vymezen a za jeho dosažení také žalovaný odpovídal. Dále nejednal jménem zaměstnavatele, vždy kontaktoval jednotlivé zákazníky svým jménem, nikoliv jménem žalobkyně, kdy za svou činnost obchodního zástupce nesl odpovědnost sám. Vykonával činnost dle svého odborného uvážení v mezích, které mu žalobkyně stanovila. Měl základní pokyny, které však pro řádné vyvíjení podnikatelské činnosti musí mít každý obchodní zástupce, avšak v konkrétních případech vždy postupoval dle své inciativy a svého zájmu. Existence pokynů ani ekonomická závislost sama o sobě neznamená závislou práci a nevylučuje souběh pracovněprávního a obchodněprávního vztahu, pokud se jejich náplň nekryje. V tomto případě se náplň nekryla. Společným úmyslem smluvních stran však nebylo předstírat uzavření pracovní smlouvy, společným úmyslem smluvních stran bylo zahájit mezi sebou podnikatelskou spolupráci, kdy jejich jednání naplňovalo veškeré náležitosti tohoto jednání a nenaplňovalo náležitosti, natož pak veškeré náležitosti, jiného právního jednání. Inspektorát práce ohledně žalovaného neshledal žádné provinění, tj. tím, že v této věci v protokolu chybí kontrolní zjištění, je zřejmé, že Inspektorát shledal jak pracovní smlouvu, tak i smlouvu o obchodním zastoupení žalovaného jako bezchybnou. Soud prvního stupně při hodnocení důkazů dospěl k chybnému závěru a posuzoval tuto skutečnost vadně. Současně se ani nezabýval tím, co právnímu jednání předcházelo, především však nepřihlédl k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Soud prvního stupně neměl považovat tvrzení žalovaného učiněné na základě výzvy dle ust. § 118a o. s. ř. týkající se jeho prohlášení o tom, že na základě smlouvy o obchodním zastoupení nevykonával žádnou další činnost sjednanou nad rámec pracovního poměru, za prokázané a pravdivé. Toto následné tvrzení žalovaného bylo učiněno až jako poslední možná obrana proti žalobnímu návrhu, které bylo ovlivněno následným vývojem řízení a kdy byl žalovaný motivován snahou vykládat si jednání a celý smluvní vztah ve svůj prospěch tak, aby mohl obejít svůj smluvní závazek a nebyl povinen nést za své jednání jakoukoliv odpovědnost. Soud prvního stupně měl tedy zvážit, nakolik takové následné jednání žalovaného skutečně vypovídá o společném úmyslu stran či úmyslu některé strany, který zde byl již v době uzavření smlouvy a po celou dobu její platnosti, i po dobu platnosti konkurenční doložky. Vyjma uvedeného namítala, že soud prvního stupně neprovedl pro nadbytečnost výpověď , jméno FO, . Ten je na rozdíl od „, jméno FO, , který žalovanému připravil pouze technické zázemí, schopen uvést, že převzal po žalovaném jeho činnost a jednal s jeho klienty, tudíž schopný vypovídat o tom, jak je fakticky činnost obchodního zástupce pro žalobkyni vykonávána a jak ji vykonával vzhledem k jeho nástupnictví i žalovaný. Opětovně vyzdvihla, že pochybení soudu prvního stupně spatřuje v jeho závěru, že smlouva o obchodním zastoupení je pracovní smlouvou, tedy že se jednalo o zastřené právní jednání. Pochybil v tom, že: „pro tuto skutečnost, resp. pro tento sporný bod, nepoužil institut předběžné otázky“. Nesouhlasila dále, že v daném případě nebyl dán důvod pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení, příp. rozsudek soudu prvního stupně zruší a věc vrátí tomuto soudu k dalšímu řízení.

20. Ve vyjádření ze dne , datum, žalovaný uvedl, že žalobkyni byla v mezidobí odebrána licence pro agenturní zaměstnávání, přičemž odkázal s podrobnou citací článku v , podezřelý výraz, na tam obsaženou analýzu nelegálního zaměstnávání, ve kterém figurovala. Shrnul, že prokázal, že od , datum, do , datum, existoval mezi ním a žalobkyní pracovní poměr, na jehož základě zastával pozici obchodního ředitele. Do popisu práce této pozice patřilo dle čl. 1 odst. 3 pracovní smlouvy: řízení obchodního týmu, resp. oddělení, tvoření obchodní strategie, koordinace zakázek a finanční reporting, součástí popisu činnosti byl roční obchodní plán zaměstnavatele, který byl nedílnou součástí pracovní smlouvy a který byl tvořen zaměstnavatelem, jednalo se tedy o zajišťování obchodní činnosti žalobkyně. Na základě pracovní smlouvy mu poskytla žalobkyně pracovní prostor v sídle firmy včetně potřebné techniky (PC, připojení na internet apod.), mobilní telefon, vizitky a firemní propagační materiály. Prokázal dále, že pro žalobkyni vykonával po celou dobu až do doby skončení jeho působení též činnost na základě smlouvy o obchodním zastoupení, kterou s žalobkyní uzavřel dne , datum, . Předmět pracovní činnosti se překrýval s předmětem činnosti dle smlouvy o obchodním zastoupení, jejíž uzavření bylo navrženo žalobkyní z důvodu výhodnější pozice žalobkyně vůči jeho osobě a z důvodu, aby za něj nemusela odvádět sociální a zdravotní pojištění. Na popud žalobkyně tak ohlásil živnost a stal se podnikatelem teprve deset dní před uzavřením smlouvy o obchodním zastoupení. Opětovně odkázal na výpověď svědka , jméno FO, , který jako blízký spolupracovník jednatele žalobkyně potvrdil její praxi s tím, že za jednu práci byla udělována dvojí odměna a že i jiní obchodní zástupci používali majetek firmy, měli pevnou pracovní dobu, pevný počítač, stálé místo u žalobkyně a jednali na základě pokynů jednatele žalobkyně pana , jméno FO, . Zdůraznil, že prokázal, že po celou dobu až do , datum, dostával od žalobkyně současně mzdu na základě pracovní smlouvy, tak prémie za stejnou činnost na základě smlouvy o obchodním zastoupení (vše běželo současně) a opět mu mzda i prémie byly vypláceny ve stejný termín a kontinuálně to navazovalo na vyplácení prémií od třetích subjektů. Nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že by na základě smlouvy o obchodním zastoupení vykonával nezávislou práci. Vyzdvihl, že pracovní smlouva a následně smlouva o obchodním zastoupení byly sjednány se stejným subjektem (žalobkyní), vyplýval z nich stejný popis práce (práce dle příkazů v rámci zajišťování obchodní činnosti), stejný princip podřízenosti vůči žalobkyni, stejné materiální zajištění, mzda i prémie vypláceny ve stejný den (z variabilních symbolů vyplývá stejné číslování za stejné období). Z uvedeného zcela jasně vyplývá provázanost mezi pracovní smlouvou a smlouvou o obchodním zastoupení, podřízenost jeho osoby vůči žalobkyni, když tak nelze hovořit o jeho samostatnosti při výkonu činnosti na základě smlouvy o obchodním zastoupení. Uvedl, že ostatně ani nelze hovořit o žádné samostatnosti ohledně smlouvy o obchodním zastoupení, jestliže na tuto smlouvu byly fakturovány pouze prémie, které vyplývaly z pracovní činnosti na hlavní pracovní poměr, kdy po celou dobu do , datum, vykonával činnost pouze na základě pracovní smlouvy, ale nároky (prémie) z této činnosti fakturoval na základě smlouvy o obchodním zastoupení. Cílem jednání žalobkyně bylo jakoby nahrazení pracovního poměru smlouvou o obchodním zastoupení za účelem formální možnosti s ním sjednat konkurenční doložku za mnohem výhodnějších podmínek, k jeho tíži v rozporu se zákoníkem práce. Pakliže by nebyla uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, musela by žalobkyně sjednat konkurenční doložku v pracovní smlouvě řádně v souladu s ust. § 310 odst. 1 zákoníku práce a při takřka stejném vymezení závazku zákazu jeho soutěžní činnosti by byla žalobkyně povinna hradit mu přiměřené peněžité vyrovnání nejméně ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění závazku. Shrnul, že dle pravé povahy jednání šlo o pracovněprávní vztah a v souladu s tím by se na platnost sjednané konkurenční doložky měl fakticky použít § 310 odst. 1 zákoníku práce, který by zakládal její absolutní neplatnost z důvodu absence výše peněžitého vyrovnání, které zaměstnavatel zaměstnanci za dodržování konkurenční doložky poskytuje. S odkazem na závěry soudu prvního stupně navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.

21. Ve vyjádření ze dne , datum, žalovaný doplnil svou argumentaci ohledně zastřeného právního jednání a jeho podřízenosti vůči žalobkyni, když předně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , ze kterého podrobně citoval. Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznil, že při výkladu pojmu závislé práce je nutno vycházet z § 2 zákoníku práce, který v odstavci 1 definuje závislou práci jako práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Dovozoval, že dané vymezení dopadá na jeho vztah s žalobkyní. Shrnul, že s ohledem na uvedené vymezení byl vztah mezi účastníky sice formálně obchodněprávním vztahem, ačkoliv jejich činnost vykazovala znaky závislé práce – byla vykonávána osobně, soustavně, jménem žalobkyně, podle jejích pokynů a v jeho podřízeném vztahu vůči žalobkyni, a proto by rozhodčí doložka měla být posuzována dle zákoníku práce a jako taková byla sjednána neplatně.

22. Žalobkyně pak reagovala podáním ze dne , datum, , ve kterém předně dovozovala irelevanci tvrzení žalovaného, že jí v mezidobí byla odebrána licence pro agenturní zaměstnání. Vyzdvihla, že citací nekonkretizovaného mediálního článku ze strany žalovaného jde pouze o jeho snahu odvést pozornost od merita věci. Zařazení takovýchto tvrzení je snahou poškodit ji, snahou ovlivnit soud mimo rámec dokazování, a především představuje porušení zásady poctivosti řízení. Takovéto jednání naopak podporuje její tvrzení, které dlouhodobě deklaruje, že žalovaný se snaží ex post překvalifikovat občanskoprávní vztah na pracovněprávní, aby unikl odpovědnosti. Nesouhlasila dále s tvrzením žalovaného, že prokázal, že by se činnosti dle smlouvy o obchodním zastoupení a činnosti obchodného ředitele dle pracovní smlouvy překrývaly. Podle jejího názoru to byla naopak ona, kdo prokázal, že žalovaný nevykonával na základě smlouvy o obchodním zastoupení závislou práci. Tvrzení žalovaného, že smlouva o obchodním zastoupení měla představovat pouhé rozšíření jeho pracovního poměru, je zcela nedůvodné, účelové a v rozporu s právní úpravou i provedenými důkazy. Žalovaný ve svém vyjádření uvádí pouze popis práce dle pracovní smlouvy, avšak již opomíjí uvést, jaké činnosti měl vykonávat a fakticky vykonával jako obchodní zástupce. Žalovaný se snaží vyvolat dojem, že mu byly na základě smlouvy o obchodním zastoupení vypláceny jakési prémie, avšak jedná se zcela o závěr s úmyslem zprostit se své odpovědnosti z porušení konkurenční doložky. Ve svém vyjádření žalovaný uvádí pouze popis práce dle pracovní smlouvy, avšak již opomíjí uvést, jaké činnosti měl žalovaný vykonávat (a fakticky vykonával) jako obchodní zástupce dle smlouvy o obchodním zastoupení, které se nepřekrývají s popisem práce žalovaného dle pracovní smlouvy. Smlouva o obchodním zastoupení byla samostatným, formálně i obsahově platným závazkovým vztahem podle občanského zákoníku, byla po celou dobu plnění oběma stranami respektována jako občanskoprávní, smluvní vztah, žalovaný vystupoval jako samostatný podnikatel, fakturoval provizi, podával daňová přiznání a nesl podnikatelské riziko. Dále pak sám vyhledával klienty a vedl obchodní jednání, jednal vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, což bylo prokázáno svědeckými výpověďmi. Pokud se žalovaný s odkazem na rozsudek , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , snažil dovodit, že skutkové závěry uvedené v tomto rozhodnutí dopadají i na projednávanou věc, byl jeho názor nesprávný. Žalovaný se snaží mechanicky převzít jednotlivé právní závěry bez ohledu na to, že Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí výslovně zdůraznil potřebu individuálního posouzení každého konkrétního vztahu a každé konkrétní činnosti. Nejvyšší správní soud současně v uvedeném rozhodnutí výslovně uvádí, že u tzv. obojetných činností nelze použít žádný univerzální vzorec a že vždy záleží na konkrétních skutkových okolnostech. Právě tento závěr však svědčí v neprospěch žalovaného. V konečném důsledku neshledala zmiňované rozhodnutí na danou věc přiléhavým s tím, že setrvala na svém odvolacím návrhu.

23. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

24. Soud prvního stupně v daném případě provedl správně a úplně dokazování, na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti, a dospěl ke správným skutkovým závěrům, kdy zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce.

25. Odvolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně se pečlivě zabýval námitkami žalobkyně, opětovně obsaženými v odvolání, a proto lze v podrobnostech pro stručnost odkázat na napadené rozhodnutí. V daném případě tak lze pouze zrekapitulovat, že žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty spočívající v porušení konkurenční doložky sjednané v čl. VIII odst. 3 smlouvy o obchodním zastoupení ze dne , datum, . Žalovaný namítal neplatnost smlouvy o obchodním zastoupení, když při jejím uzavření se jednalo o zastřené právní jednání, kterým mělo být nahrazeno uzavření, resp. prodloužení či doplnění pracovní smlouvy. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný se dohodli na tom, že žalovaný bude u žalobkyně vykonávat pracovní poměr ve funkci obchodního ředitele od , datum, na dobu neurčitou. Ve smlouvě o obchodním zastoupení ze dne , datum, se účastníci dohodli na konkurenční doložce v čl. VIII pod smluvní pokutou 2 000 000 Kč. Na ukončení platnosti smlouvy o obchodním zastoupení a pracovní smlouvy se účastníci dohodli ke dni , datum, . Podle smlouvy o obchodním zastoupení žalovaný žalobkyni vystavoval faktury, na nichž bylo uvedeno „fakturuji Vám zprostředkování obchodu“, přestože na základě této smlouvy o obchodním zastoupení nevykonával pro žalobkyni odlišnou činnost než na základě pracovní smlouvy. Náplní práce při nástupu žalovaného u žalobkyně do pracovního poměru mělo být vedení obchodního oddělení, včetně úkolování obchodních zástupců, přičemž žalovaný měl zastávat pozici jejich nadřízeného. Žalovaný měl k tomu smlouvu o obchodním zastoupení, na základě které dostával sice provize za svoji činnost, která však byla shodná s činností vyplývající z pracovního poměru.

26. Rozhodnou skutečností, resp. spornou otázkou, bylo posouzení smlouvy o obchodním zastoupení podle úmyslu účastníka, přičemž bylo nutné především zvážit, zda tímto projevem nebylo zastřeno jiné právní jednání, které ve skutečnosti žalobkyně sledovala.

27. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně seznal, že pokud je hledána pravá povaha právního jednání, pak právě skutečně vykonávaná činnost podle smlouvy o obchodním zastoupení je rozlišujícím kritériem. Jinými slovy, zda činnost na základě smlouvy o obchodním zastoupení žalovaný pro žalobkyni vykonával ve vztahu nadřízenosti žalobkyně a podřízenosti žalovaného, jménem žalobkyně, podle jejích pokynů a zda ji žalovaný vykonával osobně.

28. V kontextu s uvedeným soud prvního stupně správně konstatoval, že právní jednání může být z hlediska vážnosti vůle také simulované (předstírané) nebo disimulované (zastřené). Při simulaci jednající osoba jen předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu má. Při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiné právní jednání, které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulace a disimulace představují vadu právního jednání spočívající v nedostatku vážnosti předstírané vůle. Má-li být právním jednáním učiněným „naoko“ (simulovaným právním jednáním) zastřeno jiné právní jednání (disimulované právní jednání), je předstírané (simulované) právní jednání (protože jím nebyla zjevně projevena vážná vůle) jen zdánlivým právním jednáním (srov. § 552 o. z.), k němuž se podle zákona nepřihlíží a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo (srov. § 554 o. z.). Zastřené (disimulované) právní jednání naproti tomu nedostatkem vážnosti vůle netrpí a zákon pro ně stanoví interpretační pravidlo, podle kterého se takové právní jednání posoudí podle jeho pravé povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.), dané společným úmyslem smluvních stran. Splňuje-li disimulované právní jednání současně všechny náležitosti takového právního jednání, je platné za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu a nepříčí se dobrým mravům (srov. § 580 odst. 1 o. z.) a není postiženo počáteční nemožností plnění (§ 580 odst. 2 o. z.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ].

29. Odvolací soud pouze nad rámec v obecné rovině shrnuje, že má-li být tedy určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (§ 555 odst. 2 o. z.). Ustanovení § 555 odst. 2 o. z. upravuje právní následky disimulace, tedy případy, kdy smluvní strany předstírají (simulují) provedení určitého právního jednání, aby tím zakryly – disimulovaly – jiné právní jednání.

30. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že při posuzování povahy právního vztahu je třeba zvažovat, zda právní jednání není simulováno se záměrem, aby jím bylo zastřeno (disimulováno) jiné právní jednání. V takovém případě platí, že simulované právní jednání je pro nedostatek vážné vůle stran zdánlivé. Disimulace sama o sobě není protiprávní, a proto platnost zastřeného právního jednání (smlouvy) je třeba vždy posuzovat samostatně podle společného úmyslu stran; má-li disimulované právní jednání všechny potřebné náležitosti, je platným právním jednáním. Pro závěr, zda vznikl pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, anebo šlo o jiný právní vztah, není významné, jak bylo označeno právní jednání (smlouva), na jehož základě byl mezi stranami založen právní poměr, ani jak byl účastníky subjektivně hodnocen. Rozhodující je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – objektivní okolnost, zda nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vznik příslušného právního vztahu (srov. rozsudek , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Na skutečnost, že se strany snaží simulovaným právním jednáním zastřít pracovní smlouvu, lze usuzovat tehdy, jestliže skutečným obsahem jejich právního vztahu je výkon závislé práce (pracovní poměr). Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel, který je vůči zaměstnanci v dominantním postavení, je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat. Dalším odlišujícím znakem od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů je skutečnost, že pracovněprávní vztahy vytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a povinnostmi na obou stranách. Zaměstnanec je především povinen vykonávat práci osobně a nemůže se nechat při výkonu práce zastupovat. Pracovní vztah rovněž zakládá závazek loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli. Zaměstnavatel má naproti tomu zejména povinnost chránit zdraví zaměstnance a jeho bezpečnost při práci. Závislá práce je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak dohodnuté nebo stanovené době na pracovišti zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Mezi znaky závislé práce patří také skutečnost, že zaměstnanec podléhá kontrole zaměstnavatele, k výkonu práce používá prostředky poskytnuté zaměstnavatelem, neodpovídá za výsledek práce a je trvale vázán k jednomu zaměstnavateli (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , a usnesení , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

31. Na tomto místě odvolací soud konstatuje, že odvolací argumentace žalobkyně, jak bylo již shora uvedeno, nebyla shledána opodstatněnou, do jisté míry účelovou ve snaze zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. I odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl v daném případě k závěru, že smlouva o obchodním zastoupení coby zastřený právní úkon byla uzavřena ve vztahu ke stejné činnosti žalovaného jako na základě funkce obchodního ředitele, a to aby z důvodu daňové optimalizace mohly být vypláceny odměny žalovanému a rovněž z důvodu zpřísnění podmínek pro žalovaného v případě porušení konkurenční doložky. Žalovaný i přes výzvu soudu podle § 118a o. s. ř. setrval na svém tvrzení, že na základě smlouvy o obchodním zastoupení nevykonával žádnou další činnost sjednanou nad rámec pracovního poměru. Jelikož žalovaný nemohl přímým důkazem prokazovat negativní skutečnosti, bylo na žalobkyni, aby případně navrhovanými důkazy tuto skutečnost vyvrátila, což se nestalo. Žalobkyně v obecné rovině uváděla rozdíly mezi činností obchodního ředitele a obchodního zástupce, nicméně sama nebyla schopna vysvětlit jaké konkrétní činnosti odlišné od činnosti obchodního ředitele žalovaný jako obchodní zástupce pro ni prováděl. V tomto směru se pouze nedostatečně omezila na to, že žalovaný jako obchodní zástupce neměl a ani nevykonával činnosti obchodního vedení, neřídil obchodní tým, resp. oddělení, netvořil obchodní strategie, nekoordinoval zakázky a finanční reporting, netvořil obchodní plán žalobkyně. Uvedené však nikterak nesvědčí, jakou činnost by měl podle ní žalovaný jako obchodní zástupce pro ni vykonávat. Ve prospěch žalovaného naopak svědčí, že vystavení faktur v obecném znění „fakturuji Vám zprostředkování obchodu“ bylo zástěrkou pro obdržení odměn k pracovnímu poměru, když žalobkyně nebyla schopná ozřejmit, co pod zprostředkování obchodu spadalo. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že je nepravděpodobné, aby vysoká funkce obchodního ředitele byla honorována částkou 30 000 Kč měsíčně hrubého, když obchodní zástupce, který se řídil jeho pokyny a byl by jeho podřízeným, dostával provize mnohonásobně vyšší. Absurdní by tak byl závěr, že osoba, která řídí obchodní zástupce, tj. žalovaný v pozici obchodního ředitele by sám sobě dával pokyny a kontroloval svou vlastní činnost vyplývající ze smlouvy o obchodním zastoupení.

32. Za této situace odvolací soud opět ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný ve skutečnosti na základě smlouvy o obchodním zastoupení vykonával závislou práci ve smyslu ust. § 2 zákoníku práce, podle kterého závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně (viz shora).

33. Odvolací soud tak uzavřel, když se jednoznačně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že pokud žalovaný na základě smlouvy o obchodním zastoupení nevykonával činnost odlišnou od činnosti vyplývající z pracovní smlouvy, byla smlouva o obchodním zastoupení podle pravé povahy doplňkem pracovní smlouvy k funkci obchodního ředitele. Bez výhrad lze přisvědčit, že nebylo-li ve smlouvě o obchodním zastoupení v konkurenční doložce sjednáno přiměřené peněžité vyrovnání, je v tomto rozsahu absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z., neboť odporuje zákonu (§ 310 odst. 1 z. p.) a zjevně narušuje veřejný pořádek.

34. Pouze závěrem k výtce žalobkyně stran ne/provedení důkazů pak odvolací soud poukazuje na ust. § 120 odst. 1 druhou větu o. s. ř., kdy tak bylo na soudu prvního stupně, aby uvážil, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž soud prvního stupně přesvědčivě rozvedl, z jakých důvodů další důkazy neprováděl, resp. návrh na jejich provedení zamítl (srov. bod 22. - 24. odůvodnění rozsudku).

35. Za těchto okolností odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení mezi účastníky a výroku o nákladech státu.

36. V této souvislosti odvolací soud podotýká, že taktéž neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by byla na místě aplikace ust. § 150 o. s. ř. Podle ust. § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodného zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, zejména pak s přihlédnutím k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Významné jsou pak z hlediska aplikace ust. § 150 o. s. ř. i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.

37. Žalobkyně namítala, že pokud by odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil, jevil by se výrok II. a III. zcela nepřiměřený ke způsobu vedení řízení. Průtahy soudního řízení ve spojení s právně nesprávným rozhodnutím soudu by jí způsobily újmu v řádu stovek tisíc korun. Považovala za zcela nemravné a nepřiměřené, aby soud rozhodl o její povinnosti hradit svědečné a náklady řízení ve vyměřené výši. Dovozovala, že za situace, že by výrok I. napadeného rozsudku nebyl zrušen, bylo by na místě rozhodnout o tom, že není povinna hradit tyto náklady.

38. Z uvedeného je patrné, že žalobkyně nenamítala žádné rozhodné skutečnosti, které by opodstatněně představovaly nepřiměřený zásah do jejích poměrů s tím, že výjimečné podmínky pro postup ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. pro absenci důvodů zvláštního zřetele hodných s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, pro které lze výjimečně náklady žalovanému nepřiznat, nejsou dány.

39. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Částka 60 802,50 Kč je představována třemi úkony právní služby po 16 300 Kč (vyjádření k odvolání, doplnění vyjádření, účast na jednání odvolacího soudu) ve smyslu ust. §§ 6, 7, 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., třemi režijními paušály po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 téže vyhlášky, spolu s 21 % DPH v částce 10 552,50 Kč.