20 C 315/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Daňka Nikoly a přísedících JUDr. Heleny Adamové a Viktorie Bartoníčkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 2 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od 29. 10. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 261 299,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 502,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 6.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 29. 10. 2019 domáhá po žalovaném zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím, neboť má za to, že porušil konkurenční doložku sjednanou v článku VIII odst. 3 smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 1. 1. 2016 (dále též jen „smlouva o obchodním zastoupení“). Porušení konkurenční doložky mělo spočívat v jednání žalovaného, který měl v provozovně společnosti , právnická osoba, přimět veškeré přítomné zaměstnance žalobkyně k podpisu dohody o provedení práce s novým zaměstnavatelem , právnická osoba, Kromě dohod o provedení práce s touto společností předložil žalovaný panu , Anonymizováno, , panu , jméno FO, a panu , Anonymizováno, , Anonymizováno, (zaměstnancům žalobkyně) k podpisu dohody o provedení práce se společností , právnická osoba, a se společností , Anonymizováno, , IČ: , IČO, , se sídlem , adresa, . Žalovaný měl v měsíci únoru a březnu 2019 rovněž mnohokrát jednat v rámci již zaniklého obchodního zastoupení s panem , jméno FO, , zaměstnancem , právnická osoba, Dalším žalobkyní uváděným příkladem porušení smluvní povinnosti žalovaného je výkon činnosti obchodního zástupce a nabízení spolupráce u dalšího dlouholetého obchodního partnera žalobkyně, společnosti , právnická osoba, ., se kterou žalovaný osobně jednal v červenci 2019, tj. půl roku po jeho zániku obchodního zastoupení. V této společnosti žalovaný měl nabízet spolupráci týkající se totožných služeb zajišťujících žalobcem, přičemž jednal opět za společnost , právnická osoba, , a to s vedoucím skladu panem , jméno FO, . Na jednání soudu konaném dne 20. 3. 2024 soud připustil rozšíření žaloby, a to o jednání žalovaného, který měl na jaře 2019 oslovit pana , tituly před jménem, , jméno FO, , předsedu správní rady , právnická osoba, ., a nabídnout mu úklidové, manipulační a skladovací, balící a další služby, přičemž měl jednat za osobu odlišnou od žalobkyně. Pro úplnost soud uvádí, že k návrhu na rozšíření žaloby ze dne 3. 5. 2024 ohledně jednání žalovaného vůči společnosti , právnická osoba, ., soud podle § 41a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nepřihlížel, neboť tento návrh byl vázán na splnění podmínky (která zněla následovně: „v případě, že by soud neměl za dostatečně prokázané neoprávněné jednání žalovaného…“).

2. Žalovaný se předně vyjádřil tak, že konkurenční položku neporušil a že je podle § 2518 odst. 1 a § 2975 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neplatná. Žalovaný dále namítl neplatnost smlouvy o obchodním zastoupení jako takové z důvodu absence požadavků občanského zákoníku na určitost právního jednání. Dále uvedl, že při uzavření smlouvy o obchodním zastoupení šlo zřejmě o zastřené právní jednání, kterým mělo být nahrazeno uzavření, resp. prodloužení či doplnění pracovní smlouvy. Od 1. 7. 2015 existoval mezi ním a žalobkyní pracovní poměr sjednaný na dobu určitou do 30. 6. 2016, kdy žalovaný zastával pozici obchodního ředitele. Do popisu práce této pozice patřilo mj. řízení obchodního týmu, tj. zajišťování obchodní činnosti žalovaného. Předmět pracovní činnosti se tak překrýval s předmětem smlouvy o obchodním zastoupení, jejíž uzavření bylo žalobcem navrženo nejspíš z důvodu optimalizace daňového a odvodového zatížení a z důvodu výhodnější pozice žalobkyně vůči žalovanému. Žalovaný měl i stejné telefonní číslo , tel. číslo, pracoviště. Žalovaný po dohodě s žalobkyní ohlásil živnost a stal se podnikatelem teprve 10 dní před uzavřením smlouvy o obchodním zastoupení. Skutečnost, že smlouva o obchodním zastoupení měla jen doplnit pracovní poměr žalovaného dosvědčuje i závazek žalovaného podle čl. IV této smlouvy jednat vždy podle posledního pokynu žalobkyně, který byl obchodnímu zástupci sdělen či doručen, a závazek žalobkyně podle čl. V poskytovat žalovanému hmotné vybavení pro výkon činnosti. Uvedená ujednání jsou typickým znakem výkonu závislé činnosti, při které zaměstnavatel uděluje zaměstnanci pokyny a poskytuje zaměstnanci pracovní prostředky, vysílá jej na služební cestu a hradí mu náklady s tím spojené. Tato ujednání jsou v kontrastu s § 2483 odst. 1 o. z., podle kterého jedná obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel. Důsledkem nahrazení či doplnění pracovního poměru smlouvou o obchodním zastoupení pak je i formální možnost žalobkyně sjednat s žalovaným konkurenční doložku za mnohem výhodnějších podmínek pro žalobkyni v rozporu se zákoníkem práce. Podle § 310 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „z. p.“), při takřka stejném vymezení závazku zákazu soutěžní činnosti žalovaného by žalobkyně musela hradit žalovanému přiměřené peněžité vyrovnání nejméně ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění závazku. Absence výše peněžitého vyrovnání, které zaměstnavatel zaměstnanci za dodržování konkurenční doložky poskytuje, způsobilo absolutní neplatnost konkurenční doložky.

3. Žalobkyně v reakci na obranu žalovaného uvedla, že na smlouvu o obchodním zastoupení nelze hledět jako na zastřené právní jednání, konkrétně jako na pracovní smlouvu, protože žalovaný podle této smlouvy nevykonával závislou práci. Žalovaný jako obchodní ředitel u žalobkyně řídil obchodní oddělení společnosti a měl na starosti vše, co souvisí s její obchodní politikou. Stanovoval obchodní strategii společnosti, vedl a motivoval obchodní tým, za jehož výsledky byl odpovědný. Jeho každodenním úkolem bylo tedy kontrolovat a organizovat práci podřízených. Obchodní ředitel nenabízí služby, je především manažerem a supervizorem, který řídí práci ostatních zaměstnanců. Jako obchodní zástupce žalovaný pro žalobkyni jeho jménem a na jeho účet vyvíjel činnosti, které se v ničím nekryjí s činností obchodního ředitele. Vyvíjel činnosti navenek společnosti, které byly v rámci základních obecných pokynů, které musí každý obchodní zástupce pro řádné zajištění své činnosti od zastoupeného obdržet, činěny zcela dle jeho vlastní iniciativy s cílem vydělat dle objemu jím zvolené a uskutečněné činnosti provizi.

4. Závěrem žalobkyně uvedla, že právo domáhat se určení neplatnosti konkurenční doložky se promlčuje v obecné promlčecí lhůtě 3 let ode dne uzavření smlouvy obsahující konkurenční doložku. Toto právo bylo tedy již dne 15. 3. 2020, kdy ve svém vyjádření žalovaný poprvé vznesl námitku neplatnosti konkurenční doložky, promlčeno.

5. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 20 C 315/2019-264, ve znění opravného usnesení ze dne 22. srpna 2024, č. j. 20 C 315/2019-287, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

6. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 28. 5. 2025, č. j. 39 Co 90/2025318, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení z důvodu, že soud nebyl správně obsazen.

7. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že „zjevným nedopatřením v průběhu řízení s ohledem na předmět sporu, když dovodil, že se nejedná o smluvní vztah o obchodním zastoupení, ale ‚podle pravé povahy o doplnění pracovní smlouvy funkce obchodního ředitele‘, nereflektoval, že bylo namístě učinit příslušné kroky k nápravě vedoucí k zákonem předvídanému obligatornímu obsazení soudu senátem“. Odvolací soud uvedl, že předseda senátu může v těchto věcech učinit jen takové úkony, jimiž se nerozhoduje ve věci.

8. Soud první stupně věc znovu projednal, přičemž vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, a to že se žalobkyně a žalovaný dohodli na tom, že žalovaný bude u žalobkyně vykonávat pracovní poměr na funkci obchodního ředitele od 1. 7. 2015, přičemž se v dodatku k pracovní smlouvě následně dohodli, že pracovní poměr žalovaného bude sjednán na dobu neurčitou.

9. Sporná zůstala především skutečnost, zda činnost na základě smlouvy o obchodním zastoupení žalovaný pro žalobkyni vykonával ve vztahu nadřízenosti žalobkyně a podřízenosti žalovaného, jménem žalobkyně, podle pokynů žalobkyně a zda ji žalovaný vykonával osobně.

10. Ze smlouvy o obchodním zastoupení soud zjistil, že v čl. VIII. se účastníci dohodli na konkurenční doložce ve znění: „Obchodní zástupce po zániku obchodního zastoupení, resp. této smlouvy a následně 1 kalendářní rok nesmí na území ČR nebo vůči určenému okruhu osob na tomto území vykonávat na vlastní nebo cizí účet činnost, která by měla soutěžní povahu ve vztahu k podnikání zastoupeného, zejména tu činnost, kterou při obchodním zastoupení vykonával pro zastoupeného, a to pod smluvní pokutou 2 000 000 Kč“. Dále podle čl. I.: „Obchodní zástupce se zavazuje, že bude pro zastoupeného jeho jménem a na jeho účet vyvíjet činnost směřující k uzavírání smluv o dodávce výkonů, smluv o poskytování služeb, smluv o personálním poradenství, zprostředkování pracovníků, smluv o dočasném přidělení zaměstnanců a jiných obchodních smluv získávat a předávat zastoupenému objednávky služeb a výkonů od třetích osob – zákazníků.“ Podle čl. IV.: „Obchodní zástupce se zavazuje nabízet služby a přijímat pro zastoupeného objednávky služeb jen v rozsahu, skladbě a za podmínek (včetně cenových) stanovených zastoupeným, vždy podle jeho posledního pokynu, který byl obchodnímu zástupci sdělen či doručen.“ Podle čl. V.: „Zastoupený poskytne obchodnímu zástupci pracovní prostor v sídle firmy včetně potřebné techniky (PC, připojení na internet, apod.), mobilní telefon, vizitky a firemní propagační materiály. V případě, že zastoupený vyšle obchodního zástupce mimo sídlo firmy dále než 10 km, uhradí zastoupený obchodnímu zástupci náklady na dopravu (např. při použití vlastního vozidla 6 Kč/km).“ Podle čl. VI: „Zastoupený se zavazuje platit obchodnímu zástupci za činnost podle této smlouvy provizi: a) ve výši 7 % z marže služeb, které obchodník pro firmu získal aktivně; b) ve výši 4 % z marže služeb, které obchodník pro firmu získal pasivně; c) ve výši 3 % z marže služeb, které obchodník pro firmu získal pasivně; d) ve výši 2 % z marže služeb, které byly realizovány jiným obchodníkem, kterému zástupce poskytuje servis“.

11. Z výpisu z živnostenského rejstříku soud zjistil, že živnostenské oprávnění žalovaného vzniklo dne 21. 12. 2015.

12. Z pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2015 soud zjistil, že se žalobkyně jako zaměstnavatelka a žalovaný jako zaměstnavatel dohodli na pracovním poměru žalovaného na pozici obchodní ředitel na dobu určitou do 30. 6. 2016 se mzdou ve výši 30 000 Kč měsíčně a s popisem pracovní činnosti řízení obchodního týmu, resp. oddělení a tvoření obchodní strategie.

13. Z pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2016 soud zjistil, že se žalobkyně jako zaměstnavatelka a žalovaný jako zaměstnavatel dohodli na pracovním poměru žalovaného na pozici obchodní ředitel na dobu určitou do 30. 6. 2017 se mzdou ve výši 30 000 Kč měsíčně a s popisem pracovní činnosti „řízení“.

14. Z ukončení pracovně-právního vztahu č. , hodnota, soud zjistil, že se účastníci k 21. 1. 2019 dohodli na ukončení pracovního poměru žalovaného na pozici obchodního ředitele s popisem pracovní činnosti „řízení obchodního oddělení, kontrakt manažment, koordinace zakázek a finanční reporting“.

15. Z výpovědi smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 21. 1. 2019 soud zjistil, že se účastníci dohodli na ukončení platnosti smlouvy o obchodním zastoupení, a to ke dni 21. 1. 2019.

16. Z výpisů účtu č. , č. účtu, vedený u , právnická osoba, ., a z výpisu účtu č. , č. účtu, vedený u , právnická osoba, ., soud zjistil, že žalovaný v lednu až březnu 2019 dostával od žalobkyně dvě částky v blízkém rozmezí od sebe, přičemž částka u , právnická osoba, ., mnohonásobně převyšovala tu druhou a v roce 2016 dostával žalovaný částky ve stejný den. V roce 2015 obdržel na účet peníze rovněž od společností , právnická osoba, . a , Anonymizováno17. Z faktur vystavených žalovaným žalobkyni soud zjistil, že na fakturách bylo uvedeno „fakturuji Vám zprostředkování obchodu“.

18. Z oznámení o zahájení kontroly a z protokolu o kontrole Oblastního inspektorátu práce pro hlavní město Prahu (dále též jen „inspektorát práce“) soud zjistil, že předmětem kontroly bylo mimo jiné dodržování pracovněprávních předpisů se zaměřením zejména na umožnění výkonu nelegální práce a výkon nelegální práce a na zastřené zprostředkování zaměstnání, přičemž mezi kontrolovanými doklady byla i pracovní smlouva žalovaného a smlouva o obchodním zastoupení. Inspektorát práce dospěl k závěru, že žalobkyně ve vztahu k , Anonymizováno, ., zastřeně zprostředkovávala zaměstnání. Ve vztahu k žalovanému chybí jakékoliv kontrolní zjištění.

19. Ze mzdových listů za období 2015-2019 soud zjistil, že žalovaný byl odměňován měsíčně.

20. Z tabulky dodavatelských faktur za období 2016-2019 soud zjistil, že si žalobkyně vedla částky uvedených ve fakturách žalovaného, nikoliv to, za co faktury žalovaný vystavoval.

21. Z výslechu svědka , jméno FO, soud zjistil, že tento svědek pracoval u žalobkyně jako zaměstnavatelky od roku 2005 do června roku 2015 jako provozní manažer. Měsíc před nástupem žalovaného měl svědek na starosti připravit pracoviště pro žalovaného, zejména technické vybavení. S žalovaným se na pracovišti potkával cca 2x v týdnu ještě před jeho nástupem do práce. Žalovaný měl nastoupit na pozici obchodního zástupce, přičemž měl řídit dva obchodní zástupce, měl mít na starosti obchodní oddělení a shánět klienty a nabízet služby, tedy klasickou obchodní činnost. Žalovaný měl stejnou pracovní smlouvu plus další smlouvu, na základě které by dostával provize nebo odměny za svoji činnost. Svědek pro žalobkyni vykonával jednu činnost, která byla placena na základě dvou smluv, a to na základě pracovní smlouvy a dohody o provedení práce. Svědek měl podepsat dohodu o provedení práce, aby žalobkyně ušetřila na „odvodech“. Svědek tak mzdu dostával jednak na základě hlavního pracovního poměru a jednak na základě dohody o provedení práce, přičemž obě mzdy dostával za stejnou práci. Svědek nastoupil znovu k žalobkyni někdy v období od roku 2022 do roku 2023. Přičemž byl odměňován úplně stejně jako v případě prvního působení u žalobkyně. Stejně byli odměňování i další zaměstnanci. Svědek měl přehled o pracovních podmínkách ostatních zaměstnanců, neboť se s nimi o tom bavil, zároveň připravoval podklady pro mzdy.

22. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by měly význam pro posouzení věci, neboť se týkaly prokázání skutečností, že se žalovaný dopustil jednání porušujících konkurenční doložku, což, jak uvedeno níže, nebylo pro věc rozhodné.

23. Soud v novém obsazení pro nadbytečnost neprovedl žalobkyní navrhované výslechy svědků, když všichni (vyjma , tituly před jménem, , jméno FO, a účetní žalobkyně) měli prokázat toliko to, že žalovaný porušil konkurenční doložku. Svědeckou výpověď , tituly před jménem, , jméno FO, soud pro nadbytečnost neprovedl z důvodu, že měla prokázat obsah smluvních vztahů svědka s žalobkyní, tedy nikoliv žalobkyně a žalovaného, a navíc až po 21. 1. 2019. Hlavní rozdíl mezi tímto svědkem a svědkem , jméno FO, (který rovněž mluvil obecně o období, kdy žalovaný nevykonával pro žalobkyni žádnou činnost) je ten, že , jméno FO, , pro žalovaného připravoval pracoviště a byl žalobkyní přímo informován o tom, jakou činnost má žalovaný pro žalobkyni vykonávat. Svědek , právnická osoba, neměl prokázat žádnou konkrétní činnost žalovaného. Soud pro nadbytečnost neprovedl ani výplatní pásky, pracovní smlouvu a dohodu o provedení práce za rok 2015 svědka , jméno FO, a výslech účetní žalobkyně, když všechny potřebné skutečnosti, které tyto důkazy měli prokázat, zjistil ze svědecké výpovědi , jméno FO, . Posouzení právního vztahu mezi tímto svědkem a žalobkyní navíc nebylo předmětem tohoto řízení. Pro toto řízení bylo rozhodné posoudit právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným. Navíc důkaz svědeckou výpovědí účetní žalobkyně nemohl soud provést, když žalobkyně nebyla ani schopna soudu tuto účetní konkrétně specifikovat.

24. Provedené dokazování postačilo k získání dostatečných zjištění o skutkovém stavu. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastnici řízení. Soud nemá žádné pochybnosti o skutečnostech vyplývajících z výše uvedených listinných důkazů, jakož i vyplývajících ze svědecké výpovědi , jméno FO, , již považuje ve vzájemném kontextu s ostatními důkazy za zcela věrohodnou, a to i z toho důvodu, že se jeho výpověď obsahem shodovala s tím, co svědek vypověděl již dne 23. 5. 2024. Na věrohodnosti přidává, že neopakoval stejné fráze a že si přirozeně s odstupem času vzpomněl na méně věcí, než jak tomu bylo při jeho posledním výslechu (když si například již nevzpomněl na konkrétní částky jeho odměn). Skutečnost, že měl , jméno FO, dříve spory s žalobkyní a že má kamarádské vztahy s žalovaným, jeho výpověď nečiní nevěrohodnou, když tyto skutečnosti svědek nijak nezastíral a otevřeně to přiznal. Navíc svědek uvedl, že dříve měl kamarádské vztahy i s jednatelem žalobkyně a že se s žalovaným i přes přátelské vztahy nijak nestýká. Soud nemohl s ohledem na zásadu přímosti porovnat svědkovu nynější výpověď a jeho výpověď ze dne 15. 2. 2023, které se žádný z členů senátu nezúčastnil. Soud na základě projevu svědka nemá za to, že by mezi ním a jednatelem žalobkyně byla animozita takové úrovně, že by se , jméno FO, i přes poučení o následcích dopustil křivého svědectví. Přestože , jméno FO, uvedl, že měl mít žalovaný při nástupu uzavřenou pracovní smlouvu a rovněž dohodu o provedení práce (namísto smlouvy o obchodním zastoupení), soud měl na základě jeho výpovědi v kontextu toho, co svědek uvedl, a s přihlédnutím k listinným důkazům (zejména k výpisům z účtu), za prokázané, že smlouva o obchodním zastoupení (namísto dohody o provedení práce) byla uzavřena ve vztahu ke stejné činnosti pro žalovanou jako na základě funkce obchodního ředitele, a to pouze za účelem nižších odvodů na daních.

25. Na základě shodných tvrzení účastníků a výše uvedených důkazů a po jejich zhodnocení soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:Žalobkyně a žalovaný se dohodli na tom, že žalovaný bude u žalobkyně vykonávat pracovní poměr na funkci obchodního ředitele od 1. 7. 2015 na dobu neurčitou se mzdou 30 000 Kč hrubého. Ve smlouvě o obchodním zastoupení se účastníci v čl. VIII. dohodli na konkurenční doložce, a to „pod smluvní pokutou 2 000 000 Kč“. Na ukončení platnosti smlouvy o obchodním zastoupení a pracovní smlouvy se účastníci dohodli ke dni 21. 1. 2019. Podle smlouvy o obchodním zastoupení žalovaný žalobkyni vydával faktury, na nichž bylo uvedeno „fakturuji Vám zprostředkování obchodu“, přestože žalovaný na základě smlouvy o obchodním zastoupení nevykonával pro žalobkyni odlišnou činnost než na základě pracovní smlouvy. Žalovaný na začátku svého sjednaného pracovního poměru dostával mzdu i od společností , právnická osoba, . a , Anonymizováno, . Náplní práce při nástupu žalovaného u žalobkyně mělo být vedení obchodní oddělení, včetně úkolování obchodních zástupců, přičemž žalovaný měl zastávat pozici jejich nadřízeného. Žalovaný měl pracovní smlouvu, a k tomu ještě smlouvu o obchodním zastoupení, na základě které dostával provize za svoji činnost a která se týkala stejné činnosti pro žalovanou jako činnosti z pracovní smlouvy, a to za účelem nižších odvodů na daních.

26. Podle § 552 o. z. o právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.

27. Podle § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

28. Podle § 555 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (odstavec 1). Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (odstavec 2).

29. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).

30. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

31. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

32. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

33. Podle § 2483 odst. 1 o. z. smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě vyvíjet pro zastoupeného činnost směřující k uzavírání určitého druhu obchodů zastoupeným nebo k ujednání obchodů jménem zastoupeného a na jeho účet a zastoupený se zavazuje platit obchodnímu zástupci provizi.

34. Podle § 1a odst. 2 z. p. zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek.

35. Podle § 2 odst. 1 z. p. závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.

36. Podle § 310 z. p. byla-li sjednána konkurenční doložka, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí konkurenční doložky závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. Peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se smluvní strany nedohodly na jiné době splatnosti (odstavec 1). Konkurenční doložku může zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat, jestliže to je možné od zaměstnance spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v odstavci 1 by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost (odstavec 2). Byla-li v konkurenční doložce sjednána smluvní pokuta, kterou je zaměstnanec zaměstnavateli povinen zaplatit, jestliže závazek poruší, zanikne závazek zaměstnance z konkurenční doložky zaplacením smluvní pokuty. Výše smluvní pokuty musí být přiměřená povaze a významu podmínek uvedených v odstavci 1 (odstavec 3).

37. Podle § 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění zákona č. 319/2024 Sb. v řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje senát ve věcech pracovních.

38. Soud předně podotýká, že před vydáním prvního rozsudku ve věci nerozhodoval ve složení skládajícího se toliko ze samosoudce nedopatřením, nýbrž tak činil zcela úmyslně, neboť se řídil judikaturou Nejvyššího soudu, podle které je pro určení, zda se jedná o věc pracovní, rozhodující vymezení předmětu řízení obsaženého v žalobě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4416/2011). Žalobkyně přitom nikdy netvrdila skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že by se mělo jednat o věc pracovní, naopak to výslovně popírala. Soud se tak prvně při posuzování, zda má rozhodovat v senátu, neřídil tvrzenými skutečnostmi, které ke své obraně uváděl žalovaný (poprvé až ve vyjádření ze dne 15. 3. 2020), ani se neřídil tím, jak byla věc hmotněprávní posouzena na základě provedeného dokazování.

39. Soud prvního stupně vycházel z výše uvedeného závěru Nejvyššího soudu již jen z důvodu, že žalovaní obecně mohou skutečnosti, ze kterých by vyplynulo, že určité plnění vzniká ve skutečnosti na základě pracovněprávního vztahu, uvádět až do koncentrace řízení. Ani z provedeného dokazování učiněného na prvním jednání přitom nemusí být zřejmé, zda se o pracovněprávní vztah jedná, či nikoliv. V takovém případě se jeví jako velmi nepraktické, aby soud až po zhodnocení všech důkazů, pakliže by dospěl k závěru, že spor vznikl z pracovněprávního vztahu, nemohl ve věci rozhodnout, ale musel by veškeré dokazování zopakovat, a to v novém složení (senátem). Tak tomu bylo i v poměrech projednávané věci, kdy si soud bez provedeného dokazování nemohl posoudit, zda se žalobkyně skutečně domáhá plnění ze smlouvy o obchodním zastoupení (jak tvrdila), či zda se skutečně jedná o zastřené právní jednání, a tudíž ve skutečnosti o dodatek pracovní smlouvy (jak tvrdil žalovaný). Jinými slovy, na posouzení toho, zda se jedná o věc pracovní, či nikoliv, záležel výsledek tohoto sporu.

40. Soud prvního stupně nicméně své úvahy o řešení této procesní otázky neuvedl v odůvodnění svého prvně vydaného rozhodnutí (ostatně obsazení soudu žádný z účastníků ani nenamítal). Tyto úvahy soudu prvního stupně přitom mají dopad i na opětovné posouzení projednávané věci.

41. Pokud se odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně při určení, zda se v tomto řízení jedná o věc pracovní, neřídil vymezením předmětu řízení obsaženého v žalobě, ale tím, jak byla věc soudem hmotněprávně posouzena na základě provedeného dokazování, musel si nutně prvně posoudit předběžnou otázkou, zda má být smlouva o obchodním zastoupení podle svého obsahu posuzována jako dodatek k pracovní smlouvě, či nikoliv. Jelikož dospěl k závěru, že ve věci měl rozhodovat senát, musel tuto předběžnou otázku vyřešit shodně se soudem prvního stupně. Pokud by odvolací soud tuto předběžnou otázku vyřešil jinak (tedy že se dle obsahu jednalo skutečně o smlouvu o obchodním zastoupení), nebylo by logické, aby prvně vydaný rozsudek ve věci zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že soud nebyl správně obsazen, když o nároku ze smlouvy o obchodním zastoupení mohl soud rozhodnout samosoudcem (kdyby měl za to, že se mělo obsahově jednat o smlouvu o obchodním zastoupení jistě by napadený rozsudek zrušil či změnil z jiného důvodu).

42. Soud prvního stupně tak vycházel ze závazného právního názoru, podle něhož se jedná o věc pracovní, a tedy i z (výslovně nevyřčeného) závazného právního názoru odvolacího soudu, podle něhož smlouva o obchodním zastoupení ze dne 1. 1. 2016 byla podle svého obsahu dodatkem k pracovní smlouvě. Soudu prvního stupně tak pouze zbývalo posoudit, zda podle pracovního práva konkurenční doložka sjednaná v této smlouvě mohla být uzavřena platně.

43. Soud prvního stupně i v novém obsazení dospěl k obdobným závěrům, jež byly obsaženy v rozsudku ze dne 13. 6. 2024, č. j. 20 C 315/2019-264, a pro přehlednost je tudíž uvádí znovu.

44. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává:Právní jednání může být z hlediska vážnosti vůle také simulované (předstírané) nebo disimulované (zastřené). Při simulaci jednající osoba jen předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu má. Při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiné právní jednání, které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulace a disimulace představují vadu právního jednání spočívající v nedostatku vážnosti předstírané vůle. Má-li být právním jednáním učiněným „naoko“ (simulovaným právním jednáním) zastřeno jiné právní jednání (disimulované právní jednání), je předstírané (simulované) právní jednání (protože jím nebyla zjevně projevena vážná vůle) jen zdánlivým právním jednáním (srov. § 552 o. z.), k němuž se podle zákona nepřihlíží a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo (srov. § 554 o. z.). Zastřené (disimulované) právní jednání naproti tomu nedostatkem vážnosti vůle netrpí a zákon pro ně stanoví interpretační pravidlo, podle kterého se takové právní jednání posoudí podle jeho pravé povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.), dané společným úmyslem smluvních stran. Splňuje-li disimulované právní jednání současně všechny náležitosti takového právního jednání, je platné za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu a nepříčí se dobrým mravům (srov. § 580 odst. 1 o. z.) a není postiženo počáteční nemožností plnění (§ 580 odst. 2 o. z.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021]. Použitelné jsou stále i závěry judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě, jež nepovažovala za rozhodující, jak byl označen právní úkon (projev vůle), na základě kterého byl mezi účastníky založen právní vztah, ani jak je (byl) jeho účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – toliko objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje vznik příslušného právního vztahu.Srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2687/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2044/2023.

45. V poměrech projednávané věci je tedy nutné smlouvu o obchodním zastoupení posoudit podle úmyslu účastníků, přičemž je nutné především zvážit, zda tímto projevem nebylo zastřeno jiné právní jednání, které ve skutečnosti žalobkyně sledovala. Je-li hledána pravá povaha takového právního jednání, pak právě skutečně vykonávaná činnost podle smlouvy o obchodním zastoupení je podle shora citované judikatury rozlišujícím kritériem. Žalovaný soudu sdělil, že na základě smlouvy o obchodním zastoupení nevykonával žádnou další činnost sjednanou nad rámec pracovního poměru. Soud na základě provedeného dokazování souhlasí se žalovaným, že smlouva o obchodním zastoupení byla sjednána pouze jako doplněk pracovní smlouvy na funkci obchodního ředitele, aby mohly být z důvodu „daňové optimalizace“ vypláceny odměny žalovanému a rovněž z důvodu zpřísnění podmínek pro žalovaného v případě porušení konkurenční doložky. Žalobkyně ostatně ani nenavrhla žádný relevantní důkaz, který by měl tuto skutečnost vyvrátit. Žalobkyně sice převážně v obecné rovině uváděla rozdíly mezi činností obchodního ředitele a obchodního zástupce (tedy to, jak by to mělo být), nicméně nebyla schopna vysvětlit jaké konkrétní činnosti odlišné od činnosti obchodního ředitele žalovaný jako obchodní zástupce pro žalobkyni prováděl (tedy to, jak to skutečně bylo).

46. To jen podporuje prokázanou skutečnost, že žalovaný na základě smlouvy o obchodním zastoupení nevykonával odlišnou činnost než na základě pracovní smlouvy, což vyplývá i z nepřímých důkazů jako faktur vystavených žalovaným žalobkyni, kde je uvedeno toliko obecné „fakturuji Vám zprostředkování obchodu“. Každé osobě jednající s péčí řádného hospodáře by přitom takové odůvodnění faktury nemohlo stačit, neboť bez přiložení přehledu obchodů, které byly zprostředkovány, není zřejmé, jak byla výše uvedená částka na faktuře vypočítána. Žalobkyně přitom nedokázala vysvětlit ani to, co pod konkrétní „zprostředkování obchodu“ spadalo, což přisvědčuje tvrzením žalovaného, že vystavení faktury bylo zástěrkou pro obdržení odměn k pracovnímu poměru. To vyplývá i ze svědecké výpovědi , jméno FO, , podle které byl systém u žalobkyně nastaven tak, že na základě více smluv byla pro žalobkyni vykonávána jedna závislá práce, přičemž stejný model byl v době jeho odchodu připravován i pro žalovaného. Dále je velice nepravděpodobné, že by tak vysoká funkce, jako je obchodní ředitel, byla sjednána za 30 000 Kč hrubého, přičemž obchodní zástupce, který se řídí jeho pokyny a je jeho podřízeným, by dostával odměnu mnohonásobně vyšší.

47. Žalovaný měl rovněž na základě smlouvy o obchodním zastoupení dostávat odměnu v určitém procentu z marže služeb, které byly získány „pasivně“. Těžko si představit, že by obchodní zástupce zprostředkovával obchody pasivně, když naopak dlouhodobé vyvíjení činnosti pro zastoupeného je definičním znakem závazku obchodního zástupce jako nezávislého podnikatele (srov. § 2483 o. z.). Soud se tak přiklání k tvrzení žalovaného, že odměna sjednaná ve smlouvě o obchodním zastoupení byla sjednána za činnost žalovaného jako obchodního ředitele, který tak mohl pasivně zprostředkovávat obchody např. prostřednictvím obchodních zástupců.

48. Nelze ohlédnout ani od toho, že by žalovaný jako osoba, která řídí obchodní zástupce, měl sám sobě zároveň poskytovat pokyny a kontrolovat svou vlastní činnost vyplývající ze smlouvy o obchodním zastoupení. Lze si jen stěží představit, že by v tomto případě mohl žalovaný jednat jako nezávislý podnikatel, když při zprostředkování obchodů byl sám sobě ve vztahu nadřízenosti jako obchodní ředitel žalobkyně a zároveň podřízený jako obchodní zástupce. Jednal by přitom jménem žalobkyně (společný znak obou smluvních vztahů) a osobně podle svých vlastních pokynů. Pokud tak žalovaný zprostředkovával obchody, vykonával by v tomto případě závislou práci ve smyslu § 2 z. p.

49. Jestliže tedy žalovaný na základě smlouvy o obchodním zastoupení nevykonával činnost odlišnou od činnosti vyplývající z pracovní smlouvy, byla smlouva o obchodním zastoupení podle pravé povahy doplňkem pracovní smlouvy k funkci obchodního ředitele. Soud tak uzavírá, že nebylo-li ve smlouvě o obchodním zastoupení v konkurenční doložce sjednáno přiměřené peněžité vyrovnání, je v tomto rozsahu absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť odporuje zákonu (§ 310 odst. 1 z. p.) a zjevně narušuje veřejný pořádek (viz § 1a odst. 2 z. p. a Bělina, M., in: Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023. s. 1364 – 1372). Je-li ustanovení o konkurenční doložce absolutně neplatné, není důvodná ani námitka žalobkyně o promlčení práva domáhat se vyslovení neplatnosti právního jednání, neboť podle § 588 o. z. soud přihlédne k absolutní neplatnosti i bez návrhu.

50. Na těchto závěrech nic nemění ani skutečnost, že u žalobkyně proběhla kontrola inspektorátu práce, přičemž ve vztahu k žalovanému nedospěla k žádným zjištěním, neboť soud není právním názorem správního úřadu o výkonu závislé práce vázán.

51. Soud se tak pro nadbytečnost nezabýval tím, zda žalovaný konkurenční doložku porušil, či nikoliv, neboť se žalobkyně tím, že zastřela právní jednání spočívající v uzavření doplňku k pracovní smlouvě, a tím, že sjednala neplatnou konkurenční doložku, sama připravila o možnost nárokovat si smluvní pokutu za porušení konkurenční doložky.

52. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení v částce 261 299,50 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 2 000 000 Kč sestávající z částky 16 300 Kč za každý z 13 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 11. 2. 2020, vyjádření ze dne 20. 3. 2023 a vyjádření ze dne 30. 4. 2024 a účast na jednáních soudu konaných dne 16. 2. 2022, 26. 5. 2022, 19. 10. 2022, 15. 2. 2023, 24. 5. 2023, 20. 3. 2024, 23. 5. 2024, 13. 6. 2024 a 25. 9. 2025) a dále paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč za každý z 12 úkonů podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024 a po 450 Kč za 1 úkon podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 215 950 Kč ve výši 45 349,50 Kč. Soud ani neměl za to, že by zde byly důvody hodné zvláštního zřetele pro moderaci nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř.

53. Soud žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení za vyjádření ze dne 8. 8. 2022 a 22. 11. 2022 a 22. 6. 2023, 27. 2. 2024, neboť se týkala pouze hodnocení důkazů a nejedná se tak o úkon právní služby ani podle § 11 odst. 1 a. t., ani podle § 11 odst. 2 a. t. Soud dále neshledal vyjádření ze dnů 15. 3. 2020 a 7. 9. 2020 jako účelně vynaložené úkony k uplatňování práv žalovaného, když tvrzení obsažené v těchto vyjádřeních mohl uvést již ve vyjádření ze dne 11. 2. 2020, a dále vyjádření ze dne 30. 10. 2024 a ze dne 5. 5. 2025 a účast na jednání před odvolacím soudem ze dne 28. 5. 2025, když žalobkyně byla s odvoláními úspěšná.

54. Soud ve výroku III. rozhodl v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že je žalobkyně povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 na náhradě nákladů řízení 502,50 Kč sestávající z přiznaného svědečného ve stejné výši na základě usnesení zdejšího soudu ze dne 6. 6. 2021, č. j. 20 C 3015/2019-115.