39 Co 67/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: právnická osoba , IČO IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 175 000 Kč k odvolání účastníků řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. listopadu 2024, č. j. 30 C 89/2021 – 440 ve znění opravného usnesení ze dne 28. listopadu 2024 č. j. 30 C 89/2021 – 444 a odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. prosince 2024 č. j. 30 C 89/2021 - 445

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a III. zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Usnesení soudu prvního stupně z 3. 12. 2024 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci 8 800 Kč (výrok I.), co do 164 000 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 146 260,80 Kč (výrok III.).

2. Žalobce se jako vlastník pozemku p.č. , číslo, v katastrálním území , adresa, a obci , adresa, (dále jen pozemek), zařazeného podle územního plánu do celoměstského systému zeleně, domáhal na žalované jako městské části zaplacení 175 000 Kč za to, že její občané užívali jeho pozemek v období od 23. 2. 2019 do 22. 2. 2020 jako veřejné prostranství bez odpovídající úplaty. Žalobce nemá z pozemku žádný užitek, jen je vyzýván k jeho úklidu. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby pro rozpor nároku s dobrými mravy, neboť žalobce nabyl pozemek spekulativně ve veřejné dražbě za pouhých 40 000 Kč při vědomí jeho omezené využitelnosti. K tomu žalobce uváděl, že chtěl na pozemku postavit restauraci, to mu ale nebylo povoleno.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, popsaných v odstavcích 5 – 16 a 22 – 27 rozsudku. Zejména zjistil, že žalobce získal pozemek , právnická osoba, „v likvidaci“, ve veřejné dražbě za 40 000 Kč. V územním plánu , právnická osoba, je (a v okamžiku dražby i byl) pozemek veden jako , nazev, . Pozemek je bez omezení přístupný každému. Přípisem z 2. 6. 2021 žalovaná informovala, že se v severní části pozemku nachází místní komunikace III. třídy v , adresa, , stavba komunikace je v majetku , právnická osoba, a ve správě , právnická osoba, Žalovaná vyzvala žalobce dopisem ze dne 15. 10. 2018 k zajištění úklidu pozemku, na kterém byla zjištěna skládka a žalobce vyzval žalovanou dopisem z 2. 3. 2020 k uzavření smlouvy o nájmu pozemku za cenu nájemného v místě a čase obvyklou. K dohodě stran nedošlo.

4. Rozsudkem ze dne 31. srpna 2022, č. j. , spisová značka, , soud prvního stupně žalobu pro rozpor nároku s dobrými mravy zamítl s odůvodněním, že žalobce pozemek nabyl jako součást souvislé plochy celoměstského systému zeleně a nemohl předpokládat, že by došlo ke změně územního plánu tak, aby ho mohl využít pro výkon svého vlastnického práva. Zároveň pro zpětvzetí žaloby zastavil řízení o zaplacení 2 200 Kč.

5. Usnesením ze dne 31. 8. 2022, č. j. , spisová značka, , odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že za užívání pozemku jako veřejného prostranství přísluší žalobci ze strany obce náhrada. Korektiv dobrých mravů odůvodněný tím, že pozemek byl nabyt výhodně ve veřejné dražbě za účelem podnikání, nemůže opodstatnit úplné odepření plnění za užívání pozemku, může se projevit pouze v jeho redukci. Odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby se dále zabýval tím, jak se okolnosti nabytí nemovitosti, a i další zjištěné skutečnosti (například nutnost odstranění skládky na vlastní náklady, nabídka na odkup ze strany žalované) odrazí na případné redukci požadovaného plnění.

6. V dalším řízení soud prvního stupně zejména zjistil, že volně přístupný pozemek se nachází v prudkém svahu mezi ulicemi , adresa, a , adresa, , kudy nevedou žádné cesty či stezky, pouze křivolaká písčitá cestička, místy obtížně schůdná a podkluzující. Většina povrchu pozemku je zarostlá keři a náletovými dřevinami. Zeleň nemá charakter udržovaného parku a kvůli sklonu pozemku zde v podstatě ani nelze procházet. Přes dolní část pozemku se v rámci městské části přemisťují občané. Na této části pozemku je vyasfaltovaná plocha, kudy vede cyklotrasa , nazev, kontinuálně navazující na další komunikace v oblasti. K vyasfaltované části na pozemku žalobce se na odboru výstavby , právnická osoba, nenachází žádná dokumentace, ani , právnická osoba, . k ní nemá žádné informace a neeviduje k ní ani žádné listinné podklady. Výměra dolní části pozemku, kterou soud považuje za veřejný prostor, činí dle znalce 169 m². Celkové místně obvyklé nájemné za užívání takového prostoru v období od 23. 2. 2019 do 22. 2. 2020 při ceně 52 Kč za m2 ročně činilo 8 788 Kč.

7. Soud prvního stupně s odkazem na § 2991 zák.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), konstatoval, že část pozemku ve vlastnictví žalobce o výměře 169 m2 je bez omezení volně přístupná, trvale využívaná občany , adresa, , a má pro sídelní celek v této oblasti funkční význam a dovodil, že v této části pozemku se jedná o veřejné prostranství. Uzavřel, že za užívání veřejného prostranství je žalovaná povinna z titulu bezdůvodného obohacení uhradit žalobci za období od 23. 2. 2019 do 22. 2. 2020 8 800 Kč a žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Dodal, že horní část pozemku kritéria veřejného prostranství nesplňuje, proto byla žaloba co do 164 000 Kč zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci, když žalovaná utrpěla neúspěch pouze v poměrně nepatrné části.

8. Napadeným usnesením soud prvního stupně uložil žalobci podle § 148 o. s. ř. v souladu se zásadou úspěchu ve věci zaplatit České republice náklady řízení 7 851 Kč, které jí vznikly v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku.

9. Proti vyhovujícímu výroku tohoto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, žalobce se odvolal proti výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Žalovaná s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2875/21 setrvala na stanovisku, že je nárok žalobce rozporný s dobrými mravy. Žalobce je zkušený realitní obchodník, tvrdý podnikatel, který poskytuje řadě subjektů půjčky zajištěné zástavními právy. Pozemek koupil za extrémně nízkou cenu 35 Kč za 1 m2, v okamžiku jeho nabytí věděl, jaký je charakter pozemku a že mu k pozemku vznikne jen holé vlastnictví. Samotné chodníky a obslužné komunikace vybudoval v rámci výstavby sídliště právní předchůdce žalobce a žalobce nabyl pozemek s omezením daného chodníčku. Pozemek je ve vlastnictví , adresa, a užívají ho obyvatelé celé , adresa, , žalované je pouze svěřena jeho správa. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud vyhovující výrok rozsudku změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.

10. Žalobce navrhl potvrzení napadeného vyhovujícího výroku jako věcně správného a změnu nákladového výroku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyzdvihl, že pozemek získal transparentně za cenu vzešlou z dražby, nelze mu přičítat k tíži, že za dobu, co pozemek vlastní, cena pozemků v , adresa, stoupla. Žalobce vyzval žalovanou k uzavření nájemní smlouvy a k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku (po odečtení platby za užívání části, na níž se nachází veřejná komunikace) až poté, co obdržel výzvu žalované k odklizení nepovolené skládky z pozemku pod hrozbou uložení pokuty až 500 000 Kč. Žalobce tak měl hradit úklid pozemku, který fakticky nemůže užívat a kam je povinen strpět neomezený přístup veřejnosti. Pozemek se nachází v katastru žalované obce a slouží jako veřejné prostranství zejména jejím obyvatelům, proto je k vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimována žalovaná, nikoli , adresa, . V odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení žalobce dovozoval, že měl soud postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť část nároku, v němž byla žalovaná neúspěšná, je větší než nepatrná a výše přiznaného nároku závisela na úvaze soudu a znaleckém posudku. Po celou dobu řízení bylo mezi stranami sporu nesporné, že celý pozemek je veřejné prostranství, žalobce tak neměl důvod měnit rozsah svého nároku. Žalobce ani nemohl žalobu vzít zpět, protože pokud by to udělal, musel by soud o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle § 146 odst. 2 o. s. ř. Úvaha soudu při posouzení nároku spočívala ve stanovení přibližné části pozemku považované za veřejné prostranství, přesná výměra této části pozemku byla zjištěna prostřednictvím znaleckého posudku a prostřednictvím znaleckého posudku byla zjištěna i výše místně obvyklého nájemného. Žalobce dále rozporoval účelnost nákladů vynaložených na advokáta žalované. Dovozovala, že věc nevyžadovala složitější právní posouzení, žalovaná si jako městská část statutárního města mohla zajistit právní zastoupení prostřednictvím svých zaměstnanců.

11. Proti usnesení podal odvolání žalobce. Shodně jako v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítal, že úspěch ve věci měl být poměřován v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř.

12. Z obsahu odvolání se podává odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal v intencích § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a odvolání shledal opodstatněným.

13. Ani po doplnění dokazování nelze z důkazů ve spise obsažených dovodit, jak velká část nároku žalobce je po právu. Protože v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) nebylo upraveno obecné užívání pozemku žalobce jako veřejného prostranství, vzniklo na straně obce jeho protiprávním užitím bezdůvodné obohacení, když pro nezastavěnou část pozemku neexistuje titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, a nejnověji rozsudek ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 781/2024, nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11, publikovaný pod č. 89/2012 ve Sbírce nálezů). V této části je subjektem, který se v dané věci obohacuje, žalovaná jako městská část, neboť zajištění užívání veřejného prostranství neomezenému okruhu občanů představuje v podstatě výkon veřejných funkcí městské části (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 781/2024). Žalovaná přitom netvrdila žádnou konkrétní skutečnost, která by odůvodnila přípustnost výjimky z tohoto obecného judikaturou dovozeného pravidla. V dané věci není takový nárok žalobce rozporný s dobrými mravy jen proto, že měl žalobci sloužit jako tzv. ekonomická investice za účelem dosažení zisku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3009/2024). Žalobci lze přisvědčit, že závěru o spekulativnosti nákupu pozemku protiřečí, že žalobce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení až poté, co byl nucen vynaložit na pozemek náklady, ačkoli mu z jeho vlastnictví neplynul žádný zisk. V tom se souzená věc liší od žalovanou prosazovaného rozhodnutí ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1928/2021. Prvotním úmyslem žalobce byla výstavba restaurace a ani neúspěch takového záměru nezakládá nemravnost jednání žalobce.

14. Na pozemku se však dle místního šetření i fotografií ve spise nachází cyklotrasa , nazev, , dle shodného tvrzení účastníků řízení postavená právním předchůdcem žalobce. Povaha tohoto chodníku jako pozemní komunikace je podstatná pro posouzení pasivní věcné legitimace a důvodnosti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za jeho užívání. Pokud by pozemek měl charakter místní komunikace, která je samostatnou stavbou, svědčila by pasivní věcná komunikace , adresa, , nikoli žalované (rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 781/2024). Z obsahu spisu však plyne, že cyklotrasa je jen zpevněná plocha, dle e-mailů z 12. 5. 2021 a 20. 6. 2023 veřejně přístupná komunikace, která má status chodníku, není však ve správě , nazev, ani vlastnictví žalované, pravděpodobně jde o účelovou komunikaci. Podle § 12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění dalších předpisů, může být chodník místní komunikací. Jestliže však chodník jako pozemní komunikaci postavil právní předchůdce žalobce a tato ke dni nabytí účinnosti zákona o pozemních komunikacích nebyla ve vlastnictví obce, nemohl se stát místní komunikací podle nové právní úpravy, neboť nesplňoval podmínku § 9 odst. 1 věty první in fine zákona o pozemních komunikacích (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ao 1/2009-58 ze dne 29. 5. 2009) a jde o účelovou komunikaci. Jestliže právní předchůdce žalobce chodník postavil a dal ho volně k užívání jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci, dal souhlas s jeho užíváním jako veřejné komunikace a tento neodvolatelný souhlas zavazuje žalobce jako jeho právního nástupce s tím důsledkem, že s takovým omezením vlastnického práva ve prospěch možnosti veřejnosti účelovou komunikaci užívat není spojen vznik nároku na náhradu z titulu bezdůvodného obohacení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3158/2024 a obdobně nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 3444/24). Z toho plyne, že ve vztahu k žalované je dán nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání zastavěné části pozemku, nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nezastavěné části pozemku dán není. Jestliže se strany neshodnou v tom, jak velká část veřejného prostranství pozemku je zastavěná, nelze určit, v jaké části je nárok žalobce po právu. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek a související usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, aby po stanovení rozsahu zastavěné části veřejného prostranství znovu posoudil, jaká část nároku žalobce je po právu. V dalším řízení je soud prvního stupně podle § 226 odst. l o. s. ř. vázán právním názorem odvolacího soudu a v novém rozhodnutí rozhodne podle § 224 odst. 3 o. s. ř. také o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení.