43 A 20/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Schneeweisem v právní věci žalobkyně: X. Y. státní příslušnice Ukrajiny proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2026, č. j. CPR-17337-3/ČJ-2026-930310- V248, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 20. 5. 2026, č. j. CPR-17337-3/ČJ-2026-930310-V248, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 101 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení shora specifikovaného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 4. 2026, č.j. KRPA-128770-10/ČJ-2026-000022-UA (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobkyni dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie (dále jen „EU“), Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „smluvní státy“) byla stanovena na 1 rok ode dne vycestování z území EU a smluvních států. Dle správního orgánu I. stupně nejsou dány důvody znemožňující vycestování a tento nevyžadoval závazné stanovisko dle § 120a zákona o pobytu cizinců, protože žalobkyně během výslechu uvedla, že její vycestování na Ukrajinu je možné.

2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně pobývala v ČR od 10. 1. 2026 do 16. 4. 2026 bez platného oprávnění k pobytu, čímž porušila § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců a naplnila skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 téhož zákona. Žalobkyni byla v minulosti udělována víza D, naposledy s platností do 31. 3. 2026. Do Schengenského prostoru žalobkyně naposledy přicestovala 18. 9. 2025 přes hraniční přechod Beregsurány. Poslední vízum dočasné ochrany s platností do 31. 3. 2026 však žalobkyni zaniklo 9. 10. 2025 podle § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), z důvodu, že byla po uplynutí 90 dnů hlášena na adrese správního orgánu. Následně byla oprávněna pobývat v ČR na základě bezvízového styku, a to nejdéle do 9. 1. 2026.

3. Z protokolu o výslechu žalobkyně z 16. 4. 2026 plyne, že žalobkyně v den výslechu přišla na pracoviště žalovaného za účelem zjištění své pobytové situace s tím, že dříve nemohla požádat o další pobytové oprávnění, protože neměla od vlastníka potvrzení o ubytování. O tom, že jí skončila dočasná ochrana, se dozvěděla v únoru 2026, kdy jí to sdělila agentura, pro kterou pracovala. Současně uvedla, že si je vědoma svého nelegálního pobytu. Žalobkyně bydlí v X, nájemní smlouva je na jejího přítele. Danou adresu nemá nahlášenu jako místo pobytu. Pracuje brigádně a nemá žádný majetek. Má finanční prostředky k dalšímu pobytu i k případnému vycestování. V ČR žije také její sestra a nenachází se zde žádná osoba, vůči níž by žalobkyně měla vyživovací povinnost či kterou by měla v péči. Nemá zde ani osobu, vůči níž by její vycestování představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Nesdílí společnou domácnost s občanem EU.

4. Žalobkyně byla na Ukrajině v roce 2025 a opakovaně tam cestuje. Z ČR nevycestovala, protože zde potřebuje pracovat, neboť má nezletilou dceru (13 let) a nemocnou matku. V případě návratu na Ukrajinu ji nehrozí mučení, trest smrti, nelidské zacházení ani jiné závažné nebezpečí. Nehrozí ji otroctví, nucené práce ani zbavení osobní svobody. Na Ukrajině naposledy žila v obci Y v Zakarpatské oblasti v domě její matky a má se tedy kam vrátit. Situace je zde však špatná, 30 km odtud dopadla bomba. Na Ukrajině má žalobkyně nemocnou matku a dvě dcery. V případě nutnosti z ČR vycestuje.

5. Žalovaný správnímu orgánu I. stupně vytknul závažné nedostatky prvostupňového rozhodnutí, současně však uzavřel, že je z něj zjistitelné, proč bylo rozhodnuto o správním vyhoštění a skutkový i právní základ obstojí. Ve vztahu k § 120a zákona o pobytu cizinců žalovaný konstatoval, že žalobkyně netvrdila konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že by ji na Ukrajině hrozilo skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Při výslechu naopak uvedla, že ji nic takového nehrozí. Tvrzení o špatné situaci bylo podáno toliko v obecné rovině bez konkretizace osobního ohrožení. Nejde tedy o tvrzení individualizovaného skutečného nebezpečí. Významné je i to, že žalobkyně v roce 2025 na Ukrajinu opakovaně vycestovala. Netvrdila tedy takové skutečnosti, které by založily povinnost vyžádat si závazné stanovisko Ministerstva vnitra (dále jen „MV“). Skutkové okolnosti nynější věci proto neodpovídají situaci řešené rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2026, č.j. 175 A 4/2026-33, v němž cizinec uváděl konkrétní okolnosti.

6. Žalovaný ve prospěch žalobkyně zohlednil, že v odvolání i při výslechu tvrdila, že se o zániku své dočasné ochrany dozvěděla až v únoru 2026, dostavila se na MV za účelem řešení své pobytové situace, poskytla součinnost, neodmítla vypovídat a uvedla, že vycestuje. Nemohl však přehlédnout okolnosti svědčící v její neprospěch. Jestliže se žalobkyně o zániku dočasné ochrany dozvěděla již v únoru 2026, musela být od tohoto okamžiku srozuměna s tím, že její pobytový status není vyřešen. Přesto se na MV dostavila až za cca dva měsíce, což oslabuje tvrzení, že se v ČR zdržovala neoprávněně bez vlastního zavinění. Žalovaný reflektoval, že k řešení pobytové situace potřebovala doložit adresu pobytu a bez součinnosti ubytovatele nemohla postupovat okamžitě, to však nemůže zcela eliminovat význam toho, že několik týdnů na území setrvala, aniž by svůj pobytový status vyřešila. Nejsou zde takové vazby k ČR, pro něž by bylo správní vyhoštění nepřiměřené. Žalobkyně nesdílí domácnost s občanem EU, nikoho, vůči komu měla vyživovací povinnost či koho by měla v péči, ani osobu, vůči níž by ukončení jejího pobytu představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Podstatné osobní a rodinné vazby žalobkyně směřují na Ukrajinu, kde má matku a dvě dcery. Na Ukrajinu se opakovaně vrací a v návratu ji nebrání zdravotní důvody.

7. Okolnost, že se žalobkyně o zániku dočasné ochrany dozvěděla v únoru 2026, bylo nutno zohlednit při hodnocení míry zavinění a přiměřenosti délky zákazu vstupu. Neznamená to však, že by správní vyhoštění nebylo možno uložit. Oprávnění žalobkyně k pobytu zaniklo 9. 10. 2025 dle § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina, poté mohla v ČR pobývat v rámci bezvízového styku. Od 10. 1. 2026 pobývala žalobkyně v ČR nelegálně. Napadené rozhodnutí tedy nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně a přiměřená je také doba, po kterou žalobkyni nelze umožnit vstup na území EU a smluvních států.

8. Žalovaný nepřehlédl námitku týkající se rozporu § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina s právem EU, konstatoval však, že přezkoumával pouze zákonnost prvostupňového rozhodnutí, nikoliv postupu MV. K tomu slouží jiné procesní prostředky a soudní ochrana. Žalovaný proto vycházel z informace, že pobytové oprávnění žalobkyně zaniklo na základě uvedeného ustanovení 9. 10. 2025. Uvedená námitka není bezvýznamná a byla zohledněna při hodnocení míry zavinění. Prvostupňové rozhodnutí však obstojí, protože předmětem přezkumu není postup MV ve věci dočasné ochrany, ale posouzení zákonnosti prvostupňového rozhodnutí. Okolnosti zániku dočasné ochrany může žalobkyně řešit s MV, případně může podat novou žádost o dočasnou ochranu či využít jiné prostředky ochrany. Tato otázka však není předmětem nynějšího řízení. Žalobkyně naplnila sutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců.

II. Obsah žaloby

9. Žalobkyně v prvním žalobním žalobě namítla, že se o datu zániku oprávnění k pobytu neměla jak dozvědět. S určitostí mohla zánik dočasné ochrany dovodit k polovině února 2026, kdy se se zaměstnavatelem pokoušela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany prodloužit skrze elektronický systém. Ten však neinformuje o tom, kdy k zániku dočasné ochrany došlo. Žalobkyně chtěla svou pobytovou situaci řešit novou žádostí o dočasnou ochranu, musela však vyčkat na návrat svého ubytovatele ze zahraničí (s ohledem na povinnost doložit adresu svého ubytování). K podání žádosti se dostavila 16. 4. 2026, podání jí však nebylo umožněno a byla zavolána cizinecká policie z důvodu podezření na neoprávněný pobyt. Tvrzení, že žalobkyně mohla podat novou žádost o dočasnou ochranu, tedy není pravdivé. Žalobkyně se žádost snažila podat, avšak namísto toho bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí. Žalobkyně odkázala na rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2019, č.j. 5 Azs 232/2018-26, a uvedla, že žalovaný sice tvrdí, že zohlednil argumentaci týkající se nezákonnosti aplikace § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina, to však není pravda, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí následně tvrdí, že tato otázka má být řešena ve vízovém řízení u MV. K tomuto tvrzení tedy přihlédl nedostatečně. Podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem již zřejmě není možné. Žalobkyně se snažila situaci řešit cestou nejmenšího odporu – podáním nové žádosti o dočasnou ochranu. To jí nebylo umožněno a bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Okolnosti zániku dočasné ochrany žalobkyně jsou však natolik relevantní, že je nutno je vzít v potaz s konkrétními dopady na přiměřenost napadeného rozhodnutí. Správní vyhoštění je nepřiměřeným opatřením aprobujícím nezákonnou a problematickou praxi MV.

10. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítla, že světle zintenzivnění útoků na západní část Ukrajiny je nutno znovu posoudit závažné stanovisko MV dle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož nejsou dány důvody znemožňujíc vycestování ve smyslu § 179 téhož zákona. Útoky na západní část Ukrajiny, a to i na civilní objekty, jsou nejintenzivnější za dobu trvání války. Jde přitom o notorietu. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na stanovisko Komisaře pro lidská práva Rady Evropy z 12. 5. 2026 a také na rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 5. 2026, č.j. 74 Az 8/2026-38. Již v rámci správního řízení žalobkyně uvedla, že následky války jsou citelné i blízko jejího bývalého bydliště. V posledních týdnech přitom nabraly na intenzitě. Tyto skutečnosti by soud měl zohlednit i s ohledem na princip non-refoulement (viz rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2022, č.j. 5 Azs 89/2022-24).

III. Vyjádření žalovaného

11. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že posoudil i přiměřenost. Žalovaný zohlednil, že se žalobkyně o zániku dočasné ochrany dozvěděla až v únoru 2026 a situaci řešila, nemohl však pominout, že od té doby byla minimálně srozuměna s tím, že její pobytový status není vyřešen. S ohledem na neexistenci rodinných vazeb a omezené vazby žalobkyně k ČR není napadené rozhodnutí nepřiměřené.

12. Nedůvodná je také argumentace týkající se zániku dočasné ochrany. Ta směřuje proti postupu MV, který není předmětem řízení. Žalovaný vycházel z evidovaného pobytového stavu a nebyl oprávněn jej přehodnocovat. Uvedenou argumentaci zohlednil ve vztahu k přiměřenosti.

13. Neobstojí ani námitka týkající se překážek vycestování. Žalobkyně při výslechu uvedla, že její vycestování je možné a její obecně formulovaná tvrzení o bezpečnostní situaci nemohla založit překážku vycestování. Žalobkyní namítané rozsudky se týkají odlišné právní úpravy. Žalobkyně žádné individualizované okolnosti netvrdila.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

14. Městský soud v Praze podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních námitek, vycházel přitom v souladu s § 75 odst. 1 s.ř.s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného.

15. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Při svém posouzení vyšel soud z následující právní úpravy:

16. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

17. Podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců policie si v rámci rozhodování o správním vyhoštění vyžádá závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179).

18. Podle § 120a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců závazné stanovisko se nevyžaduje, není-li podle poznatků policie vycestování cizince možné. Závazné stanovisko se dále nevyžaduje, a vycestování cizince je tak možné, rozhoduje-li policie o správním vyhoštění občana třetí země a občan třetí země výslovně uvede, že jeho vycestování je možné.

19. Podle § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany dále zaniká po uplynutí 90 dní, kdy bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu podle § 6 odst. 4.

20. Podle § 6a odst. 4 Legis Ukrajina místem pobytu cizince po zrušení údaje o místě hlášeného pobytu na území České republiky je sídlo správního orgánu, který tento údaj úředně zrušil; v informačním systému cizinců je tento údaj označen jako adresa úřadu.

21. Podle § 6a odst. 5 Legis Ukrajina ustanovení částí druhé a třetí správního řádu se na postup podle odstavců 1 až 3 nepoužijí.

22. V první žalobním bodě žalobkyně tvrdila, že žalovaný nedostatečně zohlednil nezákonnost aplikace § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina při zániku dočasné ochrany žalobkyně a také to, že žalobkyni nebylo umožněno podat novou žádost o dočasnou ochranu a namísto toho jí byla vydáno prvostupňové rozhodnutí. Tento žalobní bod je důvodný. Žalovaný postavil napadené rozhodnutí na závěru, že dle informace MV skončila dočasná ochrana žalobkyně v ČR 9. 10. 2025 s ohledem na aplikaci § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina.

23. Ke konkrétnímu obsahu pojmu nepřezkoumatelnosti srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, nebo ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008-136, č. 1795/2009 Sb. NSS. Konstatování nepřezkoumatelnosti by přitom mělo být vyhrazeno opravdu výjimečným případům, kdy není z odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec patrno hodnocení podstatných důvodů či skutečností (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS, odst. [29]). Dále platí, že přezkoumá-li krajský soud správní rozhodnutí, které nebylo přezkoumatelné, zatíží nepřezkoumatelností i své rozhodnutí (srov. např. rozsudky NSS ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006-91, ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 As 110/2008-99, nebo nověji ze dne 13. 7. 2022, č. j. 7 As 342/2020-30, odst. 8). K vadě nepřezkoumatelnosti je přitom soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

24. Žalobkyně ve správním řízení rozsáhle argumentovala, že postup MV spočívající v aplikaci § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina byl nezákonný, neboť toto ustanovení je v rozporu s právem EU. Jak konstatoval k charakteru uvedeného postupu Městský soud v Praze například v rozsudku ze dne 27. 2. 2026, č.j. 18 A 132/2025-21: „Žalovaný vyznačil změnu místa pobytu žalobkyně na území v Informačním systému cizinců. Na základě uplynutí doby dle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina mělo dojít k zániku jejího pobytového oprávnění. Žalovaný následně vyznačil zánik žalobčina oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany a informoval jí, že její dočasná ochrana zanikla. Z uvedeného plyne, že se jednalo toliko o faktický úkon, který nepředstavuje rozhodnutí, ale zásah dle § 82 s. ř. s.“ 25. S ohledem na skutečnost, že se jednalo o faktický úkon žalovaného, žalobkyně se proti jeho postupu nemohla bránit žalobou proti rozhodnutí (neboť žádné rozhodnutí není ve věci vydáváno), její jedinou přípustnou obranou by bylo podání zásahové žaloby. Žalobkyně přiznává, že tuto žalobu nepodala, to však podle soudu neznamená, že se žalovaný mohl s její argumentací vypořádat toliko odkazem na údaj v informačním systému cizinců vedeném MV.

26. Soud se předně musel zabývat povahou informace vedenou v informačním systému MV. Jak již bylo řečeno, nejedná se o rozhodnutí správního orgánu, přičemž nejde ani o rozhodnutí ve smyslu § 65 s.ř.s. Z § 6a odst. 5 Legis Ukrajina přitom vyplývá, že na postupy uvedené v § 6a odst. 1 až 3 (upravující zrušení údaje o místě hlášeného pobytu), který se následně propisuje po uplynutí zákonem stanovené doby do zániku dočasné ochrany ve smyslu § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina se nepoužije část druhá a třetí správního řádu. Nepochybně se však jedná o postup správního orgánu v oblasti vrchnostenské správy. Soud konstatuje, že s tím, rozdílem, že na něj nelze pohlížet jako na rozhodnutí ve smyslu § 65 s.ř.s. se povaha informace blíží například sdělení dle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců. Ve vztahu k němu NSS v rozsudku ze dne 12. 10. 2023, č.j. 9 Azs 177/2023-25, konstatoval, že „Vydávání informace je postupem správního orgánu v oblasti vrchnostenské správy (§ 1 odst. 1 správního řádu). Jde tak o uplatnění státní moci, které není bez právního základu možné (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Dle § 158 odst. 1 spr. ř. se ustanovení části čtvrté obdobně použijí i v případě, provádí-li správní orgán jiné úkony, které nejsou upraveny v části první, třetí, páté nebo šesté anebo v této části. Dle § 177 odst. 2 spr. ř. se v případech, kdy správní orgán provádí úkony, na které se nevztahují části druhá a třetí tohoto zákona, postupuje obdobně podle části čtvrté. Takovými úkony jsou mimo jiné právě „rozhodnutí“, na jejichž vydávání se nevztahují části druhá a třetí správního řádu (Kopecký M. a kol. Správní řád. Wolters Kluwer, 2022, k § 177). Část čtvrtá správního řádu tedy představuje zbytkovou úpravu veřejnoprávních činností správních orgánů, na které se nevztahují ostatní části správního řádu (Vedral 2012, s. 1219). Není-li jiné úpravy, má se v právním státě, kterým Česká republika je, aplikovat na vrchnostenské úkony správních orgánů alespoň stručná část čtvrtá správního řádu.“ 27. NSS v judikatuře dovodil, že sdělení dle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců sice svědčí presumpce správnosti (jedná se o veřejnou listinu ve smyslu § 53 odst. 3 správního řádu, u níž platí vyvratitelná domněnka správnosti obsahu) adresát však musí mít možnost se proti němu vymezit. Jak konstatoval NSS v již shora citovaném rozsudku ze dne 12. 10. 2023, č.j. 9 Azs 177/2023-25, žalobce „nemá sice k dispozici řádné opravné prostředky, ale může v jiném řízení závěry uvedené v této veřejné listině účinně zpochybnit. Důkazní břemeno má ten, kdo správnost veřejné listiny popírá (Kopecký a kol. 2022, k § 53). Předloží-li tedy účastník v řízení věcnou argumentaci, kterou zpochybňuje obsah sdělení, a která je podložená důkazy (přicházejí-li z povahy věci v úvahu), musí se jí správní orgán zabývat.“ 28. Žalobkyně v projednávané věci brojila proti informaci MV, podle níž zanikla její dočasná ochrana podle § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina, přičemž v tomto směru vznesla konkrétní tvrzení o rozporu dotčeného ustanovení s právem EU. Tato tvrzení žalobkyně podpořila odkazem na relevantní judikaturu Městského soudu v Praze. V takové procesní situaci nemohl žalovaný jednoduše vycházet ze sporné informace o zániku dočasné ochrany žalobkyně, resp. její evidence v informačním systému MV, aniž by se přezkoumatelným způsobem zabýval žalobkyní vznesenou argumentaci. Na této povinnosti žalovaného přitom nic nemění ani skutečnost, že se žalobkyně mohla proti zániku své dočasné ochrany bránit zásahovou žalobou (ostatně proti sdělení dle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců lze podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s.ř.s., přičemž její nepodání NSS v citované judikatuře za nezbytné nepovažoval). Žalovaný uvedeným způsobem nepostupoval, čímž zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností. Tato vada je o to závažnější, že žalobkyní namítanou judikaturou Městského soudu v Praze bylo v případě zrušení dočasné ochrany žalobkyně aplikované ustanovení shledáno rozporným s právem EU1. Takový závěr nemohou správní orgány v žádném případě ignorovat.

29. Totožné vady se žalovaný dopustil také ohledně tvrzení žalobkyně, že jí nebylo umožněno podat novou žádost o dočasnou ochranu. Také tímto směrem žalobkyně v odvolání argumentovala. Žalovaný však pouze konstatoval, že žalobkyně mohla podat novou žádost o dočasnou ochranu. S argumentací žalobkyně, že právě toto jí nebylo umožněno, se žalovaný vůbec nevypořádal a v tomto směru je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

30. Také druhý žalobní bod, v němž žalobkyně namítala existenci důvodů znemožňujících vycestování, je důvodný. Žalobkyně je občankou Ukrajiny, kde probíhá ozbrojený konflikt. Je obecně známou skutečností, že od února 2022 vtrhla ruská vojska na dosud neokupovaná území na východ a jih země a jsou uskutečňovány intenzivní válečné operace, přičemž území v podstatě celé Ukrajiny čelí intenzivnímu bombardování včetně civilních cílů a infrastruktury. Obecně známo je i to, že občané Ukrajiny mají při splnění určitých podmínek paušálně nárok na dočasnou ochranu. Z úřední činnosti je pak soudu (a zajisté i žalovanému) známo, že rozhodnutí o správním vyhoštění ukrajinských občanů vydaná 1 V tomto směru lze odkázat na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2025, č.j. 3 A 73/2025-24, ze dne 25. 9. 2025, č.j. 10 A 81/2025-41, ze dne 20. 11. 2025, č.j. 11 A 105/2025-45, ze dne 3. 12. 2025, č.j. 3 A 165/ 2025-26 nebo naposledy ze dne 29. 5. 2026, č.j. 33 A 16/2026-38 českými orgány zpravidla nejsou vykonatelná, neboť je v nich konstatováno, že existuje překážka znemožňující vycestování. Stejně tak je soudu známo, že ukrajinským občanům bez nároku na dočasnou ochranu bývá z důvodu války udělováno vízum za účelem strpění pobytu a správní orgány uvedeným argumentují, pokud žalobci v pobytových věcech žádají o přiznání odkladného účinku žalobě.

31. Samotná existence překážek vycestování však neznamená, že by nemohlo být správní vyhoštění uloženo. Touto otázkou se NSS zabýval například v rozsudku ze dne 7. 9. 2023, č.j. 9 Azs 126/2023-35, v němž s odkazem na existující judikaturu konstatoval, že „že zákon o pobytu cizinců explicitně počítá s vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění i v případě, že vycestování cizince není možné. Pokud jsou splněny zákonné podmínky pro správní vyhoštění, rozhodnutí o správním vyhoštění se vydá bez ohledu na existenci překážky znemožňující vycestování cizince, která se toliko v rozhodnutí uvede (viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2015, č. j. 7 As 206/2015-36, obdobně ze dne 1. 11. 2017, č. j. 7 Azs 280/2017-36, odst. [22]). Události na Ukrajině po 24. 2. 2022 jako takové proto nebrání samotnému uložení správního vyhoštění příslušníkovi Ukrajiny, jsou-li pro správní vyhoštění splněny zákonné podmínky“.

32. Správní vyhoštění by tedy mohlo být žalobkyni uloženo i při existenci překážek vycestování. Část výroku o absenci překážek vycestování je nadto oddělitelná: je založena na samostatném skutkovém základu (stavu na Ukrajině), má samostatnou právní úpravu oddělenou od úpravy vyhoštění a lze o ní rozhodovat samostatným rozhodnutím (§ 120a odst. 3 a násl. zákona o pobytu cizinců). Za toho stavu by soud případně mohl zrušit pouze odpovídající část výroku pro pochybení u překážek vycestování; výrok o vyhoštění by nemohl být dotčen. Avšak pouze za předpokladu, že obstojí závěr o nelegálním pobytu žalobkyně. S touto otázkou se však žalovaný, jak již bylo shora uvedeno, dostatečně nevypořádal.

33. Soud je však současně toho názoru, že neobstojí ani závěr o neexistenci překážek vycestování. Žalovaný jej založil na aplikaci § 120a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, podle něhož se závazné stanovisko nevyžaduje a vycestování cizince tak je možné, rozhoduje-li policie o správním vyhoštění občana třetí země a občan třetí země výslovně uvede, že jeho vycestování je možné. Vyšel přitom z pohovoru se žalobkyní ze dne 16. 4. 2026, při němž žalobkyně na otázku, zda by dobrovolně vycestovala z České republiky do domovské země v případě správního vyhoštění odpověděla: „Pokud budu muset vycestovat, tak vycestuji.“ Žalobkyně však současně na otázku: „Jaká je situace v místě Vašeho posledního pobytu?“ Odpověděla: „Situace je špatná. Vím, že nedaleko od nás dopadla bomba. Vím to od příbuzných, kteří mi volali. Do mého bydliště to bylo zhruba 30 km.“ Z těchto odpovědí podle soudu nelze jednoznačně dovodit, že by žalobkyně konstatovala, že vycestování možné je. Uvedla sice, že bude-li k tomu donucena (bude-li muset), tak vycestuje, současně však zmínila, že nedaleko jejího bydliště probíhá válečný konflikt. Za tohoto stavu nebylo dle soudu možné § 120a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců aplikovat a žalovaný byl povinen postupovat podle § 120a odst. 1 téhož zákona a byl tudíž povinen vyžádat si závazné stanovisko MV.

34. Podle ustálené judikatury NSS a krajských soudů je přitom situace na Ukrajině překážku vycestování představuje. V tomto směru je možno poukázat např. na rozsudek NSS ze dne 7. 9. 2023 č. j. 9 Azs 126/2023-35 nebo unesení NSS ze dne 27. 5. 2026, č.j. 1 Azs 39/2026-23, případně rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2026, č.j. 26 Az 4/2026-29 nebo ze dne 12. 6. 2026, č.j. 31 A 14/2026-41. Jestliže si tedy žalovaný za dané situace závazné stanovisko MV nevyžádal, postupoval v rozporu se zákonem a napadené rozhodnutí je v části týkající se překážek vycestování také nezákonné.

35. Soud proto napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a § 78 odst. 1 s.ř.s. prvním výrokem rozsudku zrušil, neboť napadené rozhodnutí je v otázce zániku dočasné ochrany žalobkyně a neumožnění podat novou žádost o dočasnou ochranu nepřezkoumatelné a ve vztahu k existenci překážek vycestování také nezákonné. Soud současně podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

36. V dalším řízení bude na žalovaném, aby znovu přezkoumal prvostupňové rozhodnutí a řádně vypořádal námitky ohledně oprávněnosti pobytu žalobkyně na území EU (zejména s ohledem na judikaturou dovozený rozpor § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina s právem EU). Jinými slovy, aby přezkoumatelně odůvodnil, zda pobyt žalobkyně na území byl skutečně neoprávněný a zda bylo možné uložit jí správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4. zákona o pobytu cizinců. Žalovaný bude současně povinen opatřit si závazné stanovisko MV ve smyslu § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

37. Soud o věci rozhodl bez jednání, jelikož s takovým postupem žalobkyně i žalovaný vyjádřili souhlas, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Soud neshledal důvod provádět ve věci samé dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť veškeré podklady a listiny, z nichž při rozhodování vycházel jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS).

38. Druhý výrok rozsudku o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má úspěšný účastník řízení právo na náhradu nákladů. Náklady, které procesně úspěšné žalobkyni v řízení vznikly, spočívají pouze v nákladech na poštovné ve výši 101 Kč. Řízení o žalobě je totiž ze zákona osvobozeno do soudního poplatku a žalobkyně současně nebyla právně zastoupena. Celková výše nákladů, které žalobkyni v tomto řízení vznikly, tak činí 101 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 29. července 2026 Mgr. Bc. Jan Schneeweis v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.